Alex Drescher

            Ztichlá skupina skřetů se rozložila kolem vchodu do hrobky. Byli unavení, většina raněná, ale přesto ani jeden nereptal.  Každý věděl, co má dělat i bez Toltygových povelů. Polovina zaujala obranné postavení za kameny a se zbraněmi u líce ostražitě propátrávali okolí. Ostatní si pečlivě vyčistili zbraně a pak se schoulili na zemi do klubíčka, přesně tam, kde zrovna seděli a pokusili se dohnat spánkový deficit. 

            Kyra se uvelebila ve stínu vysoké kamenné stély a čistila své nože, dokud jejich čepele nebyly  opět zrcadlově lesklé.   Pak je s povzdechem vrátila do pochev.

            „Není to... dobré,“ pronesla a pohlédla na Toltyga. „Chci jít tam,“ dodala a ukázala na temný vchod do hrobky. „Za ním...“

            Aga zavrtěl hlavou. „Zakázal to.“

            „Já tam... pře... přesto chci jít.“

            Skřetí zelená a bradavičnatá tvář se zachmuřila. „Co se děje?“

            Položila si ruku na hruď. „Cítím... něco špatně... něco je špatně...“

            „Ženské pocity, pah!“ vyštěkl Toltyg nesouhlasně. „Mám dvanáct žen a slyším o jejich pocitech denně. Mít Euro za každý jejich špatný pocit...“

            „To není špatný pocit, ale předtucha,“ zavrčela. Ve zlomku vteřiny překonala vzdálenost, která ji dělila od Toltyga a vůbec nehrálo roli, že předtím seděla se zkříženýma nohama. Čepele dýk se zasvištěním  opustily pochvy a  zanořily se do hrdla proměněného vlkodlaka, jež se najednou jako duch vyloupl ze stínu skály.

            „Lovila jsem lepší, než jsi ty,“ zašeptala do  ucha hroutícímu se vlkodlakovi a pak ho se smíchem odstrčila.

            Samopaly a útočné pušky stráží se rozštěkaly.

            Ostatní skřeti se s křikem začali zvedat ze země a i oni chápali se svých zbraní.  Někteří byli vyzbrojeni  lidskými zbraněmi, jiní měli velkorážní elfské ručnice a nebo gobliní padělky  tolik oblíbených MP-5. Všichni se ale se stejnou vervou snažili vzít do mířidel některý ze sta temných stínů, jež se náhle  vyrojily ze všech stran.

             Vzápětí vypuklo hotové peklo. K rachotu moderních zbraní se přidaly třaskavé exploze elfských ručnic. Jejich koncept byl už celá staletí zoufale zastaralý, ale stále se našlo dost těch, kterým učarovala jejich příslovečná spolehlivost a velká ráže. Jenomže k čemu je   zbraň, která  vydrží tisíc let, pokud její majitel nevydrží pár minut...

              „Kurváááá!“ ječel Toltyg a jeho AK-94 doplněný o segmentovou brokovnici ráže 12  chrlila  v dlouhé dávce jednu střelu s wolframovým jádrem za druhou. Neměl čas sledovat, jak je úspěšný. Střílel prostě po každém temném stínu, který zahlédl a doufal, že to bude stačit.

            Nestačilo.  Obránci, pohybující se jako stíny, se během okamžiku promíchali s útočníky a rozhořel se boj muže proti muži. Toltyg se úkrokem vyhnul útoku  vlkodlaka, který neměl jiné zbraně než své spáry a tesáky.  Nezdálo se ale, že by mu to vadilo. Neúspěšné monstrum se s žárem šílenství v očích hbitě otočilo a znovu se vrhlo na starého skřeta.

            Vyhnul se jeho spárům a jako by nedbalým pohybem zarazil hlaveň kalašnikova do jeho žaludku, až vyhekl.  Pak stiskl spoušť podvěšené brokovnice. Zbraň zaburácela a odhodila vlkodlaka, náhle ztraceného se v mlze vlastní krve, jako hadrovou panenku.

            Otočil se právě včas, aby představil pažbu své pušky další sadě spárů, které by mu jinak otevřely hrdlo. Dřevo  se okamžitě rozpadlo v masivní třísky. Zaklel a udeřil zbytkem zbraně útočníka do obličeje. Prudký úder rozdrtil vše, co mu stálo v cestě a poslal vlkodlaka k zemi s tváří proměněnou k nepoznání.

            Vystřílel obsah zásobníku do postav před sebou a pak vytasil šavli.

            „Tak pojďte!“ zaječel a výhružně se s ní rozmáchl. Jeho slova vyslyšeli hned tři útočníci najednou. Jeden z nich zrovna vytrhával spáry z bezvládného těla, na jeho vkus, až příliš zeleného.

            Bohužel to ale  nebyl jediný padlý skřet.  Přibývalo jich a tím se logicky snižoval počet bojujících. Bylo mu jasné, že dříve nebo později je  ti zdivočelí vlkodlaci udolají jen prostou početní svoji převahou.          

            Za svůj život toužil dosáhnout spousty zbytečných věcí a obával se jiných, jež mu nyní připadaly tak zřetelné a křišťálově průzračné. Zalitoval, že si to neuvědomil dříve. Tolik let jen marnil svůj čas, svůj život...

            Teď už ale bylo pozdě  na cokoliv, kromě cti.  V konečném důsledku stejně  na ničem jiném stejně nikdy nezáleželo...

            Chytil  za rameno pachem krve téměř nepříčetnou Kyru a zacloumáním si získal její pozornost.

            „Nestůj tady děvče a utíkej do hrobky! Dlouho je neudržíme,“ zakřičel ji do ucha a doufal, že přes hluk výstřelů a explozí, ho uslyší. „Najdi Adepta! Braň ho... i za nás!“

            -----XXXXX-----         

            Temnota mě obestírala, zahlcovala a oslepovala.  A také mě drtila silou parního válce.

            Cítil jsem se, jako by na mě ležel několikatunový žulový náhrobek.  Zoufale jsem lapal po dechu a  před očima mi tančil roj jisker. Ne, byly to šílené zdrogované světlušky. Chvíli jsem je sledoval a začala se mi z nich točit hlava. Alespoň díky nim nebyla ta temnota tak temná. Člověk by neměl zůstat sám. Zejména, když umírá.           

            V určité chvíli jsem přestal dýchat.  Žádná hrůza. Vlastně mi pár minut trvalo, než mi to došlo. Asi tak tři. Za další dvě by mi už měl začít odumírat mozek. Počkám ještě minutu a pak se dám na politiku...

            Pak jsem ale s překvapením naznal, že dýchat nemusím. Najednou to byl přežitek, nic víc.

            Horší bylo, že mi začal žílami a tepnami protékat napalm. A hořel...

            Ječel bych, kdyby to šlo a k něčemu to bylo. Cítil jsem, jak mnou procházejí ta zkurvená vlákna, jak mě cupují a krájí na plátky. Chtěl jsem se toho zasraného brnění zbavit, strhnout ho ze sebe a rozšlapat. Nedokázal jsem ale nic z toho.

            „Nebraň se tomu,“  poradil mi hlas ženy, kterou jsem asi minutu považoval za matku. „Nech ho, ať se vyladí a dojde k propojení.“

            Její  hlas přetékal vzrušením.  „Nebraň se, uvidíš, stojí to za to...“

            To jediné jsem ale udělat nehodlal...

-----XXXXX-----

            Žilami mi protékal tekutý oheň. Spaloval mě zevnitř a já cítil, jak se rozpadám, a mé tělo se mění v řeřavé uhlíky. Křičel jsem, ale s hlasivkami spálenými na prach jsem ze sebe nevydal ani hlásku.

            Náhle se do mě opřel vítr a rozfoukal mě do všech světových stran. Najednou jsem nebyl víc, než jen popelem unášeným větrem. Ztráta existence bolela víc, než všechen žár z hlubin zemského jádra.

            Poddej se! Poddej se! Křičelo na mě všechno kolem, ale kolem mě vlastně nebylo nic. Ani já jsem nebyl. Další nic se stalo součástí většího nic...

            Když ale nebylo nic, proč tu zůstávala bolest a co mě vlastně bolí, když mé tělo už bylo zpopelněno? Jak mohu cítit bolest bez receptorů, nervů a mozku?

            Bolest ustala.

            V uších mi rojila stovka vemlouvavých hlasů a všechny říkaly to samé: „Spolupracuj. Spolupracuj. Spolupracuj.“

            Poznal jsem hlas své třídní učitelky. Než spolkla tři krabičky prášků na spaní, pokoušela se zlepšit svět prací s problémovými dětmi. Nikdy nekřičela.  Jen  se nás pokoušela přemluvit ke spolupráci. Ke konci už jen šeptala a očima přitom hleděla do podlahy. 

            Teď mě přemlouvala znovu.  A bylo v tom všechno - pocit viny, stud hříšníka, touha vyhovět za každou cenu.

            Byl to jen nátlak jinými způsoby.

            Dost!

            Najednou vše ustalo. I bolest a zbyli jsme tu sami dva - já a ta vlákna.

            Už mě nespalovala, ani nepřemlouvala. Spojení bylo navázáno, ale naše kódování se lišilo.  Stáli jsme proti sobě a vyčkávali jako boxeři ve svých rozích ringu.

            Chci vědět, pomyslel jsem si a rozjel se po těch vláknech jako po kolejích.

            Opustil jsem své tělo a svět kolem mě se proměnil ve sled obrazů. Některé byly zmatnělé a vybledlé jako staré fotografie. Jiné hýřily barvami stejně jako optimismem přetékající holovizní Eurovarierté. 

            Viděl jsem města s vysokými věžemi, obehnaná mohutnými hradbami s redutami a kasematy. Viděl jsem tisíce mrtvol povalujících se na jejich zničených ulicích. Stejných, jež mi před chvílí jako kypící životem, ukázalo brnění. Viděl jsem rodiny procházející se v parcích podél řek a viděl jsem i rodiny roztrhané explozemi a spálené na popel paprskovými zbraněmi. Viděl jsem řady Titánů ježících se zbraněmi, řízené Lemuřany, i zmutovaná monstra, jež by nenapadla ani Doktora Moreau a lemurijské vědce, kteří slíbili svým vládcům, že ukončí léta trvající občanskou válkou.

            Mrazivá vlna se mnou přehnala, když jsem viděl, jak odpálili Alfa omega zbraň, do které vkládali tolik nadějí. Válka skončila - kontinent rozlomil se a všechny jeho obyvatele smetla obří vlna. Jen málokterý plán vyjde přesně podle představ jeho tvůrce...

            Najednou jsem pochopil, že naskar Teveres vyslaný na kontinent jako předvoj, se kolonizačních sil nikdy nedočkal. Představa, že bych jako on  zemřel sám, poslední svého druhu, mnou otřásla...

            Před očima mi najednou vyskočil nápis. Možná to nebylo před očima a nešlo o nápis, to si jen můj mozek vybral to nejlogičtější vysvětlení, aby se nemusel zhroutit.

            Jeho poselství bylo ale jasné: „Propojení ukončeno. Stav 100%.“

            Dolehla na mě příšerná únava. Jestli jsem předtím nemohl otevřít oči, teď už jsem to ani nechtěl.  To propojení mě stálo všechny síly. Srdce mi tlouklo už jen ze setrvačnosti. Buch, buch... buch buch... … … buch buch...

            Možná přišel můj čas. Prostě toho nechám, hodím flintu do GMO žita a hotovo. Finito...

            V mysli se mi najednou objevil další obraz. Nebyl starý a vybledlý. Tenhle zářil novotou a nic bych za to nedal, že pocházel z nějakého monitoru. Byl to totiž satelitní snímek, do kterého někdo pro lepší přehlednost připsal orientační body a udělal z něj tak on-line mapu.

            Koukal jsem na ten miniaturní svět a sotva jsem se stihl zorientovat, když tu se na ní objevil malý záblesk. Ve zlomku vteřiny se rozšířil do podoby ohnivého květu. Jeho střed byl uprostřed Černobylské oblasti. Pohltil všechno, můj známý svět, mě...

            Za dvanáct minut poté vykvetly další ohnivé květy jaderných explozí na východě a o tři minuty později na západě.  Naši euroskeptici měli přesně minutu na oslavu zničení Bruselu, pak shořel i Prag.  Čtvrtá světová v přímém přenosu a pak i Pátá, protože  trosky Pripjati  začala skrz vrstvy Prolnutí opouštět armáda vyzbrojená lemurijskými artefakty. Ve světě, který se vrátil do doby kamenné, neměla důstojného protivníka.

            Titáni, létající stroje vyzbrojené paprskomety, antigravitační vznášedla - na Zemi najednou bylo vše, o čem snil každý zapřisáhlý fanoušek sci-fi. Než shořel nebo umřel na nemoc z ozáření…

            Pochopil jsem, že umřít teď, by bylo příliš snadné...

-----XXXXX-----

            Byl to jen záblesk. Brnění mi poslalo do těla dávku stimulantů, které by dokázaly postavit slona na chobot. Tmu ve zlomku vteřiny vystřídalo prudké světlo a zase zmizelo. Pak  se ten záblesk opakoval znovu a znovu a intervaly se prodlužovaly. Někdy v té chvíli mi naskočil mozek a pak i srdce. Tělem mi znovu začala proudit krev a brnění zajásalo.

            Ne, fakt si nedělám srandu. Mělo z toho radost jak děcko o vánocích. Každý má přece radost, že mu Pére Noël přinese dárky, že?

            Bezva, mám na sobě upírské brnění. Propojením se ze mě taky stane krvesaj?

            Chuť na krev jsem nedostal. Ale to brnění ji mělo...

            Bez mého souhlasu si ale ode mě nevzalo ani krvinku.

            „Takže symbióza?“ pomyslel jsem si a ten kus lemuřanského plechu se nadšeně zavlnil. „Dobře, dej si dávku, ale potřebuji se setkat s otcem a k tomu potřebuji...“

            Ani jsem nedořekl, že potřebuji spát a už mě brnění poslalo do limbu.

-----XXXXX-----

            Procitl jsem a zjistil, že ležím na podlaze, zírám na strop. Děkoval jsem Bohu, že jsem neležel tváří k zemi – to bych vdechoval centimetr  prachu, co se na ni hromadil po všechny ty roky.

            Nevěděl jsem ale, kde jsem a co tady dělám. Tohle rozhodně nebylo obvyklé místo mých schůzek s papínkem.      

            Tak to dopadá, když dáte důvěru neznámé technologii...

            Pomalu jsem se posadil a rozhlédl se. Místo, kde jsem se ocitl, jsem nepoznal.  Byl to tuctový pokoj s oprýskanými zdmi a pozůstatky tapet, které zatím ještě odolávaly všudypřítomné vlhkosti. Ty cáry připomínaly posměšně vypláznuté jazyky.

            Světlo do místnosti pronikalo skrz spáry mezi prkny, jimiž bylo okno zatlučeno. Prkny? Kde jsem se to ocitl? V Unii bylo něco takového neekologické a trestuhodné, nehledě k tomu, že metr dřeva má mnohem větší cenu než lidský život, o Škodě Sozzi nemluvě.

            Kdybych se ocitl v normálním bytě, jeho vybavení by mi určitě napovědělo, kde to jsem. Stačilo by obhlédnout nábytek, dost toho taky napoví pozapomenuté datové folie. Tady nebylo nic. Byl to naprosto obyčejný, až nezdravě průměrný squat - šest pustých stěn, z nichž jednou byl strop, s vybavením omezeným na dráty vyčnívající z míst, kde kdysi byl lustr, vypínače a zásuvky.

            Ve dveřích vedoucích do druhé místnosti stál vysoký, dříve určitě mohutný a svalnatý muž, nyní jen sotva něco víc, než jen seschlý. Nebyl starý, ale popelavé brázdy v jeho tváři svědčily o ně čem, co ho pomalu ničí a užírá. Na sobě měl černý rolák a antracitové kalhoty, ručně šité, ze střižní vlny. Evidentně luxusní.

            „Dovolil jsem si hacknout tvůj sen. Jsem snivec. Jako ty. Omlouvám se za takové narušení soukromí, ale měl jsem k tomu důvod.“

            Rukou obkroužil prostor kolem nás. „Vítám tě v Kodani. Je to už po staletí oficiální sídlo Rady Prolnutí.  Sídlem je celé město, protože už roky žádné nemáme. V dnešních časech je bezpečnější na pár hodin obsadit nějaký squat.“

            „Kdo jsi?“

            „Říkají mi bratr Reginhard,“ oznámil mi a teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že to pronesl, aniž by otevřel ústa. „A je to už jedno sto osmdesát dva let, co jsem byl také adeptem...“

            „To je nějaká telepatie, nebo kouzlo?“ zeptal jsem se ho.

            Ukazováčkem poodhrnul horní lem rolákového límce a ukázal mi hrbolatou jizvu, která se mu táhla doslova od ucha k uchu.  Někdo se hodně snažil, aby mu udělal na krku ještě jednu pusu.

            „Využívám jiného stavu našich vědomí. Nejsme ani ve snu ani v bdění. Kdysi jsem zjistil, že tady mohu mluvit. Byť jen takto, mentálně, ale stejně bys mi nerozuměl. Jsem  Angličan a ty jsi Němec...“

            „Čech,“ opravil jsem ho automaticky. Praha už ale byla příliš dlouho Pragem na to, abych se pro takové označení zlobil.  „Ty jsi radní, že?“

            „Jo, je to radní,“ pronesl najednou můj otec, jež se s rukama založeným na prsou zhmotnil opřený zády o okenní parapet.

            Reginharda nechal jeho efektní příchod klidným a jen mu mírně pokynul hlavou na pozdrav.

            Otec ho napodobil. „Je to už let, co templáři?“

            „Ano, to rozhodně je,“ zazněla mi v hlavě Reginhardova odpověď. „Ale pleteš se.  Nejsem templář.“

            „Ale byl jsi jím,“ uťal ho otec. „A znáš to přísloví – jednou polda, vždycky polda...“

            „Teď jsem radní,“ odvětil Reginhard odmítavě. „Už nebojuji. Jen se snažím udržovat rovnováhu, nic víc.“

            „Jako ten Deveraux, co mě chtěl zabít?“ namítl jsem.

            Na tváři se mu usadil nešťastný výraz. „Zabít tě?“

            Odmlčel se, ale po chvíli rezignovaně svěsil ramena. „No, v podstatě by to bylo logické a  asi i správné pro  zachování rovnováhy, ale i když nemáš důvod mi věřit, já to nechci. Vím, že se o to už  pokusili Lockwoodová, Ducký a Petrov, ale já nehodlám opakovat jejich chyby.“

            Lockwoodová mi nic neříkala a v první okamžiku ani ta další jména. Pak jsem si ale najednou vzpomněl na ten pokus o usmažení mého mozku. Ten výkřik: „Ducký!“

            Otřásl jsem se. Další dílek skládačky zapadl na své místo.  

            Poznal, co se ve mně odehrává. „Už se jich nemusíš bát. Jsou mrtví.  Až na Duckého, ale i on by to takový stav určitě uvítal. Tvůj zrcadlový úder mu spálil synapse veškerých kognitivních funkcí. Je ve stavu vegetativního kóma a jeho zdravotní pojištění mu zajišťuje dvouměsíční  pobyt na komacentru v Lutychu. A pak... pak se jednou všichni znovu sejdeme při obědě... s Duckým obsaženým v  proteinovém koncentrátu.“  

            „Možná mě nechceš zabít, ale chceš  mě využít.“

            „Všichni všechny využívají. Proč bych měl být výjimka?“ odvětil s úsměvem. „Jsi adept. Mou povinností je umožnit ti výcvik a podstoupit zkoušku.“

            „A co oni?“ namítl jsem. Oni takovou povinnost neměli?“ 

            „Jsi poloviční vlkodlak, musím ti vysvětlovat problém, který by nastal  s cikánským europrezidentem?“

            „A ty jsi pan uvědomělý a  rasismus se ti hnusí...“

            „No, problém je spíše v tom, že Rada  jsem už jen já.“

            Snažil jsem se ve výrazu tváře najít stopy přetvářky a falše, ale vypadalo to, že to myslí opravdu vážně.

            „Proto tě potřebuji – nejsou žádní dobrovolníci ani náhradníci. Jen ty.“

            „A co ty?“

            „Jsem mimo hru. Před lety jsem měl odlišný názor na budoucnost lidstva než jistá skupina démonů a ti mi to dodnes nemůžou zapomenout. Tehdy mě málem dostali a pokud někdy opustím posvěcenou půdu, pokusí se o to znovu. Byl jsi někdy posedlý dvanáct krát dvanácti démony? Já ano...“

            Zamyšleně přejel bříšky prstů po jizvě, jež mu křižovala hrdlo.

            „To nás ale odvádí od našeho hlavního problému – to, co se odehrává na Ukrajině, přesahuje  válku  mezi vlkodlaky a Záporožci. Musíme to zastavit, než  se to rozšíří i do našeho světa. Na obou straných Zóny už léta panuje napětí a stačí málo a příměří mezi Unií a Federací  skončí stejně rychle, jako to minulé...“

            „A co my... já s tím?“

            „Jsi adept. Máš odpovědnost za oba světy. Musíš se odtud dostat a dorazit do Kodaně. Sídlo Rady je sice magicky chráněné, ale před tebou ne. Najdeš tam všechno potřebné – kontakty, prostředky, výstroj, výzbroj. Musíš hned začít jednat. Politici mají máslo na hlavě, vojáci zase skryté ambice. Každý má nějaké temné místo. Svoji cenu...“

            „A tohle dělá Rada? Lobbuje? Korumpuje? Vydírá?“

            „Když musíme... Většinou ale jen utíkáme před agenty a zabijáky z druhé strany Prolnutí. Musíš mi pomoci zastavit čtvrtou světovou...“

            Ušklíbl jsem se.  „Tak to asi nepůjde, protože moje  matička se mě rozhodla zapojit do svého sice malého, ale zato zásadního šílenství. Takže ke vzniku světové války asi stejně přispěju – až se vynesou na světlo světa všechna ta Lemurijská udělátka...

            No, nekoukejte tak na mě. Duckému a spol. bylo naprosto jedno, jestli jsem poloviční nebo čistokrevný vlkodlak. Oni jen chtěli mapu s pokladem – přesněji místo, kam poslední Lemuřan  uložil svoje kosti a hromadu dalších věcí.  Jenomže  to samé chce ještě spousta dalších lidí a nejen jich. Proto se tady děje, co se děje. Záporožce vede kožoměnec jménem Regnis. A až se o tom pokladu dozví ti správní kabrňáci z obou stran, rozpoutá se tu hotové peklo.“

            Reginhard se zarazil a jeho další slova se mi v mysli zformovala až po nějaké době: „Do prdele! To ta mongolská expedice...“

            Přikývnul jsem. „Účastnili se jí moji rodiče.“

            Otec pokrčil rameny. „Nesuď nás moc přísně. To víš, letní lásky...“

            Podíval se na Reginharda a mnohem vlídněji pokračoval: „Zorganizovali ji Ducký, Deveraux a Lockwoodová. Možná si nevzpomínáš, ale byli to právě oni, kdo přemluvili ostatní a zajistili financování...“

            Reginhard se zakabonil. „Musíme okamžitě informovat naše kontakty v Bruselu a v Moskvě.“

            „To je příliš velké riziko. Už jsem musel uzavřít dohodu s Inkvizicí a Kruppem. Pomoc za informace o hrobce. Myslel jsem, že jde o pár artefaktů. Jenomže před chvílí jsem jich  viděl plné skladiště.   Co s těmi artefakty asi udělají? A co se stane, když se jich zmocní eurokomisaři, nebo ruští generálové? A nebo, když je budou chtít všichni najednou...“

            „Ale oni tam přijdou. Jedni i druzí. Počítej s tím tak jistě, jako je amen v Otčenáši.“

            Pokrčil jsem rameny. Mít o jednoho nebo dva protivníky navíc už nehrálo žádnou roli...

            „Pokud přežiješ napojení, matka tě bude nutit ke spolupráci. Ona to napojení nezvládla ani náhodou tak jako ty. Bude tě potřebovat.“

            „Nevím k čemu,“ namítl jsem. „Má jedno brnění na dva lidi. Nepotřebuje mě ani náhodou.“

            „Nemáš pra...“ pronesl bratr Reginhard, ale jeho slova zmizela společně s ním, místností a s mým otcem.

            Vše zmizelo v jasu navracejícího se vědomí...

-----XXXXX-----

            Velký ataman Semjon Alexejevič Tychvin s klením mrštil lahví samohonky proti zdi. Třesoucí se rukou si otřel svoje dlouhé a pečlivě voskované kníry a vlhkost, která na nich ulpěla otřel do kalhot.  Byly to vojenské kalhoty s maskovacím vzorem, jež Ruskoasijská federace odvrhla už dávno. Stejně jako jeho – zbytečného a demobilizovaného veterána se šrapnely tak hluboko v těle, že mu je žádné chirurg nedokázal vyndat.

            Byl válečným invalidou, pro kterého se nenašla práce ani sociální dávky. Země se vzpamatovává z otřesů globální ekonomiky. Zrušené kontrakty s Unií pohřbily pracovní místa - takových článků četl stovky. Ani jeden z nich ho ale nenasytil, nezaplatil za něj činži ani mu neposlal děcka do soukromé školy. 

            Už si nedokázal vzpomenout, co ho iniciovalo, ale pro anomála bylo ve Federaci ještě méně příležitostí. Pozitivem bylo, že stačilo pár minut zaříkávání obyčejné čarodějnice, ktrou potkal v Moskevském metru a jeho tělo vyloučilo všechny střepiny jako by nic. Byl vyléčen a tím se před ním otevřel nový svět.  Nechtěl ale pašovat afrodisiaka do Piteru ani drogy do Moskvy. Nedokázal se ani smířit s rolí bodygárda nějakého kouzelníka nebo čarodějky.

            Odešel od všeho a klidně by za sebou spálil všechny mosty, ale neměl ani na sirky.  Šel, dokud na jihu narazil na Síč.  Stal se členem bratrstva a v bojích na Černém moři získal ostruhy a záhy i hodnost košového.

            Velel nejprve setnině, pak pluku. Nakonec pod jeho bulawou sloužily tři tisíce kozáků. Válka s vrykolasy mu měla přinést slávu a uznání.

            Opilostí se vše kolem něj točilo v šíleném reji, ale jemu to bylo jedno. Postavil se a pomalou a houpavou chůzí se vydal pro novou láhev.

            „To už stačí,“ pronesl jeden za strážných smířlivým hlasem a položil mu ruku na rameno.

            Vztekle ji odrazil stranou. „Job tvaju... Nešahej na mě, ty kozlí pojebanče! Můžu chodit sám...“

            Strážný okamžitě přestal snažit poskytovat nechtěnou pomoc a v obranném gestu zvedl ruce. „Prasti, baťku,“ pronesl omluvně.

            Mávl  rukou. „Ser na to, molodečku. Ještě to dělaj?“

            „Dělaj?“ zopakoval kozák nechápavě. Pak se zachmuřil a přikývnul. „Jo. Ještě pořád. Je u toho Fedčuk. Povídá se, že osobně zastřelil popy, co toho chtěli nechat. Lidi říkají, že zešílel...“ 

            „Lidi ví zkurvený hovno…“ ucedil na to ataman a unaveně si přetřel oči.

            Kozák na něho nechápavě pohlédl.

            Rezignovaně mávl rukou. „To bys nepochopil.“ Unaveně si přetřel oči.   „Až  otevře portál a on ho otevře, to mi věř, ještě uvidíme věci...“

            Zamyšleně se podíval na dřevěnou bednu, ze které vyčuhovala hrdla tří lahví. „Dal bych si ještě vodku. Musím zahnat z huby tu odpornou pachuť. Jsem teď velký ataman, tak mi jednu podej. Mizernej podržtaško!“

            Kozák se nahnul nad bednu a sebral jednu z lahví. „Jestli se otevře portál, neměl bys raději být  při smyslech? Jsi velký ataman, Bratrstvu by se to nemuselo líbit…“

            Hýkavě se rozesmál. „Bratrstvu? Polovina je mrtvá a druhá nadšeně tleská tomu… tomu… Fedčukovi. Všechny je obětuje, podřeže je jako ovce. Zabije každého, jenom aby se dostal do toho zpropadeného města. Celá tahle výprava byla jeho nápad.“

            „Fedčuka?“ zareagoval kozák nevěřícně. „Před pár dny byl nikdo, velitel z periferie…“

            „Říkal jsem ti, že bys to nepochopil.“

            Muž, jež vstoupil do stanu, nemohl působit cizeji. Nepatřil sem. Jeho černočerný oblek od Hugo Bosse byl příliš luxusní a na místní poměry příliš kvalitně šitý. Stejně jako jeho boty, které elegancí linií nezapřely Milánskou školu.  „On to možná  nepochopí, ale jiní by mohli…“

            „Co to?“ vyjekl oslovený kozák překvapeně. Pokusil se hmátnout k boku pro pistoli, ale příchozímu stačil jediný sotva znatelný úder aby se  bezvládně složil k zemi.           

„Nepotřebujeme svědky,“ odtušil Jednička  a pohlédl Tychvinovi do očí.

            Oslovený ataman sotva znatelně přikývnul.

            „Zastupuji určitou skupinu přátel,“ pronesl Jednička a pousmál se. „A přátelé přátel mívají obvykle společné nepřátele…“ Odmlčel se. „Tak mě napadá, jak se vy a váš palk díváte na raketovou kariéru atamana Fedčuka?“