Alex Drescher

-----XXXXX-----

            Probralo mě neurvalé zacloumání. Po ročním pobytu na ubytovně pro sociálně slabé, kde zavřené dveře patří do říše snů a soukromí je neznámým pojmem, jsem už zvyklý na ledasco, ale čeho je moc, toho bývá i příliš.

            Bohužel mi však s probuzením také došlo, proč jsem do toho horečnatého snu, hraničícího s bezvědomím, vlastně upadl -  v ráně mi okamžitě zacukalo a bolest mi vystřelila do mozku silou katapultu. Zasyčel jsem, duše přitom výkřik mezi zuby. Jen náhodou jsem si neprokousl jazyk.

            Toho, kdo se mnou tak tvrdě cloumal, jsem tím ale překvapil.

            „Kurva!” zasyčel. „Říkals, že je tuhej.”

            „Ukaž,” pronesl někdo další. „No jo, tak žije, no a co, dyť o sobě ani neví.  Zdechá na otravu, divej na tu jeho ruku. Prošacuj ho a berem roha...”

            Cítil jsem, jak mi jeho ledově studené ruce prohrabávají kapsy. Když sevřel v pěsti mé poslední úspory, zašustilo to.

            „Do šlaka, má jen dvacku a ňáký drobný,“ okomentoval to nespokojený poberta.

            „Neva,“ odvětil ten druhý. „Na dvě krabicové to stačí. Dem pryč, než nás tu kdo zmerčí...“

            Byli zrovna na odchodu, když jsem udělal tu taktickou chybu a otevřel oči.  To mě pasovalo na svědka...

Mě ale ze všeho nejvíce zajímalo, kde jsem. Navíc jsem si vůbec nedokázal vzpomenout, jak jsem se sem dostal. Určení místa, kde se nalézám, nakonec nebylo zase tak složité, protože jsem ležel na podlaze v chajdě postavené z neočištěných  cihel z bouračky, se střechou z vlnitého plechu a s jediným oknem s okenicí vyrobenou z něčeho, co možná kdysi bylo valchou. Taková barabizna mohla stát jen v Divoké kolonii na Staré haldě a to stoprocentně a bez diskuzí.

            Kolonie ale nebyla místem, kam chodí turisté. Ne, že by do Ostravy nějací jezdili, ale pokud už ano, sem rozhodně nezavítali. Dokonce tam ani nezabloudili, protože byli přepadeni a okradeni již mnohem dříve. Nikdo by tu nenašel ani aktivisty charitativních organizací, i když by jejich deky a voda v pet lahvích místním přišly vhod, přinejmenším v rámci směnného obchodu. A určitě o  kolonii  nevěděl ani eurokomisař obývající Pražský hrad, o kterém se říkalo, že se vrátí do Bruselu, až zvítězí láska a pravda nad lží a nenávistí, což mu zaručovalo poměrně dlouhý a ničím nerušený pobyt. O tomhle místě se prostě oficiálně nemluvilo...

            Kdysi tady byla halda, na kterou se v dobách, kdy fungovaly doly i hutě,  dennodenně  vyvážela vytěžená hlušina a struska z vysokých pecí. Pak ale skončila konjunktura a z haldy se  stala obyčejná skládka, na které končil jak komunální odpad, tak i všelijaké podezřelé barely navezené a ponechané svému osudu smyšlenými společnostmi z celé Evropy.

A pak se sem začali stahovat lidé. Někdo by je nazval spodinou, ale ve skutečnosti šlo o ty nejspodnější ze spodních, o odpad společnosti. Bylo to ti nevyužitelní nebo naopak ti již využití až na dřeň a tudíž zbyteční. Často šlo o cizince, gastarbaitery bez šance na práci nebo o uprchlíky před chudobou, válkou nebo čímkoliv dalším, jež sem kdysi přivedla vidina něčeho lepšího, než zažívali doma. Ti všichni tady teď žili a vlastníma rukama tu z cizího materiálu založili město ve městě s vlastními zákony a pravidly. Jeho sláva se sice nedotýkala hvězd, ale stačila k tomu, aby sem nepáchl nikdo v uniformě...

            Proboha, co tu dělám? napadlo mě hned vzápětí. Pak mi ale bolest vystřelující z rány vymazala všechny další myšlenky a nechala jen jednu - ať to už skončí. Jakkoliv. Injekcí sedativ, kulkou do hlavy...

            „Kurňa! Zbudil se. Sejmi ho, gyzda!” zasyčel ten vzdálenější zloděj: Jen málokterá slova si  dokáží  takhle rychle získat moji pozornost. Ve zlomku vteřiny jsem přestal zírat do hrbolaté zdi  a posadil se, náhle bdělý jako ještě nikdy.

            „Hele...” začal jsem, ale nedokončil, protože jeden z těch čórkařů  po mně skočil a pokusil se mě umlčet úderem pěsti. No, umlčet, spíše uspat, ale i když mě zasáhl do tváře, až mi před očima vybuchl roj zlatavých jisker, vědomí jsem neztratil.

            Místo toho jsem se vzteknul...

            Z hrdla mi uniklo temné zavrčení, o kterém jsem si ani nebyl vědom, že bych ho byl schopen.

            Zarostlý mužík s lasiččí tváří a pichlavýma očima hmátl pod ušpiněný hubertus a vytáhl odtud dlouhý kuchyňák s čepelí zničenou opakovanými pokusy o nabroušení.

            „Táhni!” zachrčel jsem na něj, ale on místo toho bodnul. Úzká čepel mi prošla mezi rukou a trupem a se zadrnčením skončila ve zdi. Vyprostil ji a pokusil se o totéž ještě jednou, ale tentokrát jsem byl rychlejší.

            Když jsem ho chytil za zápěstí, vyjekl. Nejprve překvapením, pak bolestí. Asi s tím mělo co do činění to suché zapraštění lámaných kostí, které jsem zaslechl.  Že se pomočil mi nevadilo. Málem jsem se ale vyvrátil  z puchu, který se mu během  ječení vyvanul z úst plných vykotlaných trosek a za nějž by se nemusel stydět ani exhumovaný hrob.

            Ani jsem se mu nesnažil ten nůž sebrat. Jen jsem ho otočil proti němu, nasměroval na střed břicha a trochu zatlačil. Nejprve ho opustila bojovnost, pak sebeovládání. Nakonec už jen ječel jako by ho na nůž brali... 

            Jeho kolega se za tu dobu zmohl sotva na zamrkání. Když jsem se postavil, zrovna hrůzou bez sebe  hledal, kde nechal zedník díru. Byl ale zoufale pomalý -  zatímco stačil jen ohnout levou nohu v koleni, já překonal vzdálenost, která nás dělila.

            Když jsem ho chytil za paži, vykvikl jako vyděšené prase. Ono mu do něj zase tak moc nechybělo - obtloustlý, s faldovitě naskládanými pneumatikami pod ženský vyhlížejícími prsy, s dvojitou bradou a očima zalitýma sádlem, ho připomínal víc než dostatečně. 

            Ve zlomku vteřiny jsem ho měl dokonale přečteného. Byl to ten typ bijce, pro kterého je každá oběť lékem na jeho vlastní frustrace a tenhle jich musel mít už od pohledu požehnaně.

I když viděl, jak se vedlo jeho kolegovi, naprosto  zbytečně se mě pokusil praštit páčidlem. Dlouhá ocelová tyč mi ale  jen neškodně hvízdla kolem hlavy.

            Tak jsem mu ji vykroutil z ruky i s prsty a pomohl mu najít tu díru po tom zedníkovi. No, upřímně, já mu pomohl udělat novou...

            Nečekal jsem, že ho tou zdí prohodím, jakkoliv chatrně vypadala. Myslel jsem si, že se o ni zastaví a maximálně po ní steče na podlahu. Zřejmě jsem ale do vrhu dal více síly, než jsem si myslel, protože faustovsky vyhlížející díra, co po něm zbyla, měla až nepříjemně  lidské obrysy.

            Bylo mi to ale naprosto jedno. Měl jsem příšerný vztek, jaký jsem snad ještě nikdy nezažil a potřeboval jsem ho vybít. Úsloví „vidět rudě” ani zdaleka nevystihovalo stav, v jakém jsem se  nacházel. Byl jsem jako bolševik na prvního máje - já to rudě i cítil...

            Pak ke mně tou dírou dolehl vzrušený křik lidí tam venku. I on byl plný vzteku. Zřejmě měli k vyletivšímu tlusťochovi citovou vazbu nebo jim dlužil prachy. A nebo je překvapil jeho efektní příchod (přílet).

            Tak jsem se zavrčením o trochu zvětšil jeho díru a vyšel ven...

-----XXXXX-----

            „Postupujte v určených barevných sekcích! Vstup do jiného, než určeného sektoru,  je porušením vnitřního řádu a bude sankcionován. Postupujte v...” zněl mu v uších stále dokola unylý počítačový hlas, u kterého nešlo určit, zda patří muži nebo ženě. Plížil se  úzkou chodbou sestavenou z platocelových profilů, odrážel se od pomalu postupující řady postav a neúprosně se jim zarýval do mozku.

            Nebyl tu ještě ani hodinu a už trpěl neustálou přítomností hluku přesahujícího únosnou mez. Vadil mu, nemohl se soustředit,  nedokázal dokonce najít jedinou smysluplnou myšlenku, ale nic s tím nemohl dělat.

Viděl ty, kteří se snažili komunikovat se strážemi v zásahových oblecích a taktických přilbách s neprůhlednými vizory, kteří protestovali nebo se dožadovali svých práv a viděl i, co je potkalo a bylo to to samé, co potkalo i jeho samotného, když udělal něco jiného, než mu říkal ten hlas. Proto, když bylo určeno, aby postupoval, tak to dělal. Beze slova, bez odporu. Bez myšlenky...

            Ani mu nepřišlo, že od jeho příjezdu uplynula teprve necelá hodina. Když ho vyložili z dodávky, nikdo nepronesl ani slovo. Nepromluvil ani, když ho čtveřice strážných u vchodu do omšelého, panelového monstra, snad bývalé tovární haly, se zručností, kterou mohla  nabýt jen neustálým procvičováním, ve zlomku vteřiny svlékla donaha.

            Když sebrali jeho oblečení, zmuchlali je do jediné hromádky a začali je rvát do plastového pytle, poprvé promluvil. Nechtěl telefonovat, ani se nedožadoval obhájce. Chtěl jen, aby  mu vrátili holomedailon s podobiznami ženy a dcery. Tehdy ho zbili poprvé.

            Věděl, že elektrické obušky byly vyvinuty poté, co počet zemřelých po zásahu tazerem přesáhl únosnou mez, ale po jejich použití také pochopil, že ani ony nezůstanou dlouho s čistým štítem...

            Když se probral, odvlekli ho na začátek téhle děsivé a nekonečné chodby, kde ho prohlédla jiná trojice mužů, tentokrát v bílých pláštích. Nepromluvili ani slovo a ani on se už nesnažil o jakýkoliv kontakt. Trpně si pak od nich nechal na krk pověsit  cedulku se zeleným pruhem a byl přiveden k čáře stejné barvy, namalované na podlaze.

Postupoval po ni pomalou a šouravou chůzí, dokud nějaký strážce nevrazil jeho sousedovi – evidentně nepoučitelnému remcalovi elektrický obušek do pusy.

            Tehdy udělal druhou chybu - sklonil se k tomu nešťastníkovi. Nesnažil se mu nahmatat puls. Takový optimista zase nebyl. Jen se mu snažil zavřít ty vytřeštěné oči plné hrůzy, bolesti a nepochopení. A tehdy ho zbili podruhé.

            Veden zelenou barvou prošel několika odděleními, kde ho střídavě polévali, ozařovali a zasypávali nějakým práškem, o kterém nápis na zdi hlásal, že je proti vším.

Pak se hlášení změnilo: „Jste potenciálním ohrožením národní bezpečnosti. Spolupracujte, abychom mohli váš případ vyšetřit a pokud bude podezření rozptýleno, vrátíte se domů.”  I tady mu ten nepřekřičitelný, unylý počítačový hlas bránil v sebejednodušší myšlence.

            Dál tedy postupoval ve frontě mlčenlivých vězňů pohroužených do svého nitra a nevšímal si nikoho a ničeho. Jeden ze sta, jedinec, nikdo...

            Náhle se před ním ona chodba začala  větvit a hlášení, které se mu začalo zarývat do uší, se opět změnilo: „Červený sektor. Pokud jste selekcí přidělen do tohoto sektoru, držte se červeného vodícího pruhu. Vstup do jiného, než určeného sektoru,  je porušením vnitřního řádu a bude  sankcionován. Pamatujte na své blízké, kteří na vás čekají a spolupracujte.”

            Červený pruh definitivně uhnul doleva a lidé s příslušnou visačkou mu zmizeli z očí. Sejde z očí, sejde z mysli. Vlekl se se sykáním dál podél zelené čáry a každý jeho krok byla přitom provázena bolestí z modřin a spálenin.

            Pokračoval dál po nyní již mírně se svažujícím chodníku společně s dalšími zelenými a žlutými vězni, dokud se neodpojili i žlutí. I je k tomu vyzval unylý a neosobní počítačový hlas, který přidal obligátní varování před porušením vnitřního řádu.

            Musel udělat nejméně dvacet kroků, než zjistil, jak málo vězňů společně s ním pokračuje podél zeleného pásu. Zbyli jen tři, kteří se společně, zbití, zakrvácení a spojení bratrstvím v údělu a bolesti, ploužili dál, dokud nedorazili k proskleným dveřím. Byly na fotobuňku, ale ta na jejich příchod nijak nereagovala.

            Zůstali tedy stát,  aniž by promluvili jen slovo. Čekali.

            Nepřekvapilo ho,  když se po nějaké době za dveřmi objevil profesor  Hainmann, doprovázený dvěma stejně vědátorsky vyhlížejícími asistenty a šesticí dalších mužů. Kdyby na sobě měli tmavé obleky a sluneční brýle, vypadali by jako agenti EUROPOLU. Měli stejné rysy, kosmaté tváře a vypracované, atletické postavy. Místo toho ale měli nicneříkající černé pracovní overaly bez jakýchkoliv emblémů a nápisů. Zbraně, které drželi v rukou, ale nikoho nenechaly na pochybách, proč profesora doprovázejí.

            „Vítejte,” pronesl profesor, když je přestalo oddělovat coul tlusté bezpečnostní sklo dveří. „Prošli jste selekcí, ale to nic neznamená. Stále ještě o vašem dalším osudu není rozhodnuto. To, jestli odtud odejdete, záleží jen na vás. Je dobré vědět, že vás osvobodí pouze jediná věc a tou je práce. Práce na vás samých...”

            Lumír Poklasný, bývalý strážmistr a nový vězeň zařízení, o jeho účelu neměl ani potuchy, si s hrůzou uvědomil, že profesorem parafrázovaný slogan už kdysi slyšel a to na naprosto nečekaném místě - v hodině dějepisu...

-----XXXXX-----

            Kosma počkal, až se Hrobařovo auto za děsivého skřípotu zastaví, pak kopnutím rozrazil dveře nákladového prostoru a vyskočil ven. Svůj let vzduchem zakončil elegantním kotoulem a tasením svých revolverů.  Když zjistil, že  žádné nebezpečí nehrozí, s rozpačitým zakašláním je zase vrátil do holsterů.

            Damián dusící se smíchy na to neřekl ani slovo.

            Vchod do ubytovny zdobily zbytky policejní holopásky, která se už ani nesnažila výstražným blikáním někoho odrazovat od vstupu.  Stejně už bylo pozdě, protože otevřenými okny k nim doléhala hlasitá hudba, opilecký zpěv i hádky provozovaných těmi, kteří měli na věc jiný názor a po odjezdu policejních vozů se vrátili do svých domovů.

            „Byl tu,” oznámil jim, když nasál vzduch a poválel jej v ústech jako to nejkvalitnější víno. „Cítím jeho strach, bolest. Je raněný...”

            „Najdeš ho?” zeptal se ho Damián.

            Přikývl.  „Je to má práce, jsem Lovec.”

            „Jo, jasně, Lovec,” zopakoval to se zachrchláním Hrobař a pak si znechuceně odplivl. „Hemží se to tu poldama.” Trhnul hlavou ke kamerám na sloupech veřejného osvětlení, jejichž nespokojeně vrčící servomotory se zatím neúspěšně snažily zaměřit objektivy na dodávku a její pasažéry. „A taky zvědavýma očima příliš zvědavých lidí. Máte dvě minuty. Pak se mi amulety přehřejí a oni nás uvidí...”

            „Dělej!” přikázal Damián Kosmovi, který v rozšiřující se spirále obcházel okolí ubytovny.

            Za minutu třicet devět vteřin ukázal Kosma rukou do ulice. „Běžel tudy. Myslím si, že tuším kam...”

            Kosma pohlédl udaným směrem a zachmuřeně přikývl. „Je to jasný. Ten blbec zamířil do slumu.”

            Hrobař je sjel pohledem a zavrčel: „Tak to si hošani raději pospěšte. Tam se jeho životnost smrskne na pár hodin. Jestli chcete, mám  vzadu půlpalcovej kulomet a jsem ochotnej vám na něj udělat  cenu...”

-----XXXXX-----

            Seděl v křesle a sledoval vyjce, kteří se shlukli do jednoho houfu a upírali na něj své žádostivé a současně i toužebné pohledy. Temná, jako by z ebenu vytesaná těla před ním stála, rameno na rameni. Dva tucty lovců, jakým není v tomto ani jiných vesmírech rovno.     

            Vyjci byli jako každý výtvor sličného lidu výsledkem tisíciletého bádání, šlechtění a vylepšování, dokud jejich genetická výbava nebyla stejně dokonalá, jako u jejich tvůrců.

            Vzpomínal na časy, kdy je začaly chovat významné elfské rody. Zpočátku nešlo o nic víc, než jen o důkaz jejich moci, prestiže a bohatství. Byl to módní výstřelek a všichni hodnostáři toužili po své vlastní smečce.

            Pak se ale časy změnily, zemi zachvátila válka a z výstřelku se stala nutnost a pohádkově bohatí chovatelé prodávali  jednotlivce i celé skupiny vyjců každému, kdo byl dostatečně solventní. Celá staletí trvající válka pak proti sobě vrhala vzájemně spřízněné bestie a v krvavých bojích se vykrystalizovalo několik vítězných genetických linií, včetně té, reprezentované jeho líhněmi.

            Žádný jiný chovatel z války neprofitoval tolik jako on.  Byla to doba plná změn a věci, které byl dány včera, dnes přestávaly platit a bylo jasné, že zítra nebude platit ani to, co se právě dohodlo. Spojenci se stávali nepřáteli stejně rychle, jako se z nepřátel stávali spojenci a krev tekla proudem a do sytosti.

            Když válka skončila ustavením Knížectví, vyjci přestali být rázem potřební.  Proto, když   kníže projevil zájem, nezaváhal ani vteřinu a .chov včetně všech jeho tajemství mu prodal.

            Stal se díky tomu pohádkově bohatým, ale i přes všechno svoje bohatství a staletí rozmařilého života, se ale nakonec  stejně vrátil k tomu, co uměl nejlépe, protože jen to ho naplňovalo a dávalo mu pocit, že ještě žije. Udělal to i přes to, že tím ohrozil vše, čeho dosáhl,  včetně svého života. Bylo mu jasné, že kdyby se to dozvěděl kníže,  neměl by s ním žádné slitování a společně s ním by nechal popravit i všechny  jeho asistenty a šafáře líhní.

Přesto se to rozhodl riskovat a přijal nabídku nového patrona. Ani na okamžik svého rozhodnutí nelitoval. Pokusy s novým genotypem vypadaly více než slibně a výsledky vivisekcí prvních dospělců jej naplňovaly optimismem.

            Teprve dnes si ale uvědomil, že ten optimismus byl až příliš bezbřehý. Obě akce byly dlouho a pečlivě plánovány a přesto byl pro něj jejich výsledek zklamáním. A nejen pro něj, i jeho patron byl hrubě nespokojen. Co na tom, že všechny předešlé akce byly tak úspěšné, když je zastínil dnešní dvojitý neúspěch...

            Čekal, že na něj patron bude křičet, ale nakonec mu jeho tichý a rezervovaný hlas připadal ještě horší. Podíval se  na ten divný lidský výtvor, díky němuž s ním  byl ve spojení a znechuceně nakrčil obočí. Plast a kov. Nic jiného ty jejich vynálezy nejsou. Byť byly užitečnými pomocníky,  stále se nemohl zbavit nepříjemného mrazení, jež mu z nich probíhalo po zádech. V průběhu desetiletí poznal výtvory lidského ducha více než dobře a přece by bez váhání dal přednost milénii prověřenému Orákulu, Studnici vědění a dokonce i značně nespolehlivému médiu. Jenomže jeho patron požadoval právě toto spojení...

            Znovu obrátil svoji pozornost  k vyčkávající smečce. Někteří chovatelé dávali přednost vyššímu poměru dlačí krve na úkor krve sličného lidu a tudíž i divokosti a síle, které se tím vyjcům dostalo. On ale podobný přístup neschvaloval, protože tím se  snižovala jejich inteligence, ovladatelnost a schopnost samostatného úsudku. Dlačí vyjci byli sice nedostižnými zabijáky,  ale mnohem častěji také propadali vražednému šílenství, ze kterého je mohla vysvobodit pouze smrt, často dokonce z rukou samotného chovatele.  Na něj se ale obrátil klient s mnohem sofistikovanějšími úkoly  pro samostatně působící smečky, pro které bude zabíjení spíše příjemným bonusem než primární potřebou a k tomu bylo potřeba připravit genový koktejl mnohem pečlivěji než obvykle a také mnohem opatrněji volit poměry jednotlivých složek.

            Věděl, že požadavku patrona bude nutno co nejrychleji vyhovět. Rozhodl se ale, že udělá víc, než že jen nahradí padlé nejschopnějšími jedinci z nového vrhu. Možná to bylo rychlé rozhodnutí, ale určitě nebylo neuvážené. Tito noví protivníci si to vyžádali a on se proto rozhodl tím neobtěžovat patrona a potřebné dva kusy k chovu vybral sám. Samec byl vyšší, než bylo  obvyklé, ale i přes svoji mohutnost si uchoval i dostatek obratnosti a rychlosti, aby prošel primární selekcí. Ona byla předurčena stát se dokonalou matkou pro příští vrhy. Její proporce byly dokonalé, stejně jako výsledky všech testů, jimž byla podrobena. Stačilo jen, aby se dožila připuštění k páření a k tomu potřebovala jen desítku úspěšných misí, nic víc. 

            Přivolal je k sobě posunkem a zbytek smečky poslal do kotců, kde na ně již čekali ošetřovatelé s hojivými elixíry. Odepřel jim však pro dnešek krmi, protože chtěl, aby si uvědomili, jak hluboce je zklamán jejich neúspěchem.

            Stačil mu jediný posunek k tomu , aby jej oba vybraní vyjci poslušně následovali do jeho pracovny, kde ulehli na operační stoly a vypili uspávací lektvar.

            Neměl tady žádného pomocníka a nikdo dokonce ani neznal jeho recepty a postupy, protože jej životní zkušenosti dovedly k závěru, že se nikomu nedá věřit. Výsledky jeho mnohaletých bádání byly příliš cenné na to, aby je vystavoval před cizími a nedůvěryhodnými osobami, byť by šlo o zaměstnance.

            Až dosud mu takový stav  vyhovoval. Po šesti hodinách usilovné práce nad bezvědomým tělem  vyjčího samce a s vidinou stejné doby, kterou bude muset věnovat jí, ho napadlo, jestli jeho názor už náhodou není překonaný...   

-----XXXXX-----

            Střed Divoké kolonie  na Staré haldě patří k těm nejdéle obydleným. To poznáte podle toho, že místo obvyklých stanů a ledabylých přístřešků  tu najdete i  chajdy poskládané z čehokoliv, co se dál nelézt nebo ukrást. Kdysi jsem četl o podobných  barabiznách postavených z naplaveného dříví. To ale bylo v minulém tisíciletí. Dnes by vám za něco takového někteří urvali ruce (ekologové i hlavu).  Takže jako stavební materiály tu posloužily plastové díly vyřazené nebo nahrazené v habitatech, ale i cihly či kusy betonu, ze starších staveb, pospojované něčím, co se s trochou dobré vůle dokázalo tvářit jako malta.

            Z toho, že jsem se ocitl právě mezi takovými zděnými barabiznami, z nichž některé měly na střeše dokonce i talířové antény pro příjem holovize, jsem usoudil, že jsem přímo v centru, kde jinak v poklidu přežívá místní „smetánka.”

            Překročil jsem tlusťochovo nehybné tělo, které se průletem zdivem proměnilo v něco, co navštěvuje malé děti uprostřed noci a nutí je křičet jako o život a stanul tváří v tvář dvacítce klacky, trubkami a dokonce i mačetami vyzbrojených chlápků. Většinou  byli zarostlí, potetovaní a díky omezenému přístupu ke zdravotní péči i bezzubí, ale to jejich nebezpečnost nijak nesnižovalo. Pořád měli bicepsy jako já stehna a léta prožitá v evropských nápravných zařízeních z nich udělala pravé muže. Samozřejmě jsem už něco zaslechl o orgiastických čtvrtečních sprchováních   probíhajících ve věznicích, takže jsem nemohl vyloučit, že  z některých mohl takový pobyt udělat i ženu, ale ať už tady byli za taťku nebo za mamku, sveřepě se tvářili všichni.

            „Co je?” zavrčel jsem na ně. Možná jsem to mohl pronést více přátelsky, ale nějak  jsem si nemohl pomoci.

            „Ty gyzde!” zaječel na mě jeden z nich, vyskočil přitom jako čertík z krabičky a zahnal se proti mě něčím, co kdysi sloužilo jako lešenářská trubka. Stačilo jedno zhoupnutí v kolenou a ten metr dlouhý kus železa mi neškodně hvízdl nad hlavou. Za odměnu jsem  tomu dotěrovi ze všech sil dupl na nárt nohy, kterou nedokázal včas stáhnout do bezpečí.

            Zaječel a několikanásobné hlasité křupnutí mi napovědělo, že kromě bojového nadšení bude mít v háji i nějaké ty kůstky.

            V té chvíli mě něco udeřilo do zad a síla úderu mě vehnala do náruče dvojici vyžile vyhlížejících chlápků, kteří měli v rukou zarezlé kuchyňáky. Prvního jsem vzal přes obličej loktem a pak ho, už bezvědomého, poslal v otočce proti jeho kolegovi. Výhrou mi bylo jejich kuchyňské náčiní, ale ani ono se u mě nijak zvlášť neohřálo. To spíše u toho vytáhlého maníka s baseballovou pálkou, v jehož břiše skončilo v následující vteřině...

            Ačkoliv jsem nikdy neprovozoval bojová umění a v tělocviku jsem skončil u hrazdy se zadkem zvednutým do metrové výše a s tělocvikářem marně mi ječícím do ucha to svoje: „Makej!”, bylo to až překvapivě snadné. Byl jsem rychlý, silný a řádné naštvaný. Takže mi ta přesila nepřipadala vůbec děsivá. Spíše lákavá.

            Tak jsem se rozhodl si to pro jednou užít. Situace také o  něco zrůžověla, když jsem v té skrumáži narazil na bývalého motorkáře. Buď  přišel o svůj stroj díky krizi, nebo se mu nechtělo přejít na biopaliva, ale z toho koňmi nadupaného stroje mu zůstal jen hnací řetěz. Když se mě s ním pokusil přetáhnout, vyškubnul jsem mu ho  z ruky a s vítězoslavným jekem  roztočil nad hlavou.

            Přihlížejícím jsem v tu chvíli musel připomínat přistávající vrtulník, zejména když  se  listy mého rotoru dostaly příliš nízko a na zemi to rázem začalo vypadat jako ráno po sjezdu Evropské mládeže.

            Smál jsem se jako šílený a přísahal bych, že jsem i šílený byl, protože mě do mozku udeřilo nejprve děsivé nadšení z toho co dělám  a pak i vlna těch nejroztodivnějších pachů, zvuků a cizích emocí. Cítil jsem z lidí, jež mě obklopovali, strach, slyšel galopující tlukot jejich srdcí a k tomu ještě neuvěřitelně silně i vrzání jejich podrážek a kloubů a dokonce i praskot lámaných stébel trávy.

            Kdyby mě předvolali k odvodu podruhé, určitě bych dostal klasifikaci A1 a skončil u pěchoty. No, děkuji pěkně.

            Pak ale legrace skončila. V první chvíli jsem si to ale neuvědomil. Ten dav se totiž nejprve jen nespokojeně zavlnil. Teprve, když se rozestoupil, jsem zjistil, že stojím tváří v tvář vyschlé a shrbené stařeně.  Ta na mě upřela své oči - jedno bylo pronikavě modré a druhé potažené mléčně bílým zákalem.

            Hnáty sice měla křivé, ale berličku držela v prstech připomínajících seschlé pařáty jen jednu. Nevypadala tudíž nijak nebezpečně. Tedy alespoň na první pohled. Jenomže pak na mě namířila  hlavici své hole a nenávistně zasyčela: „Vrykolakas, vari!”

            A já jsem hned na to letěl vzduchem a zboural dvě chajdy, které se mi připletly do cesty. 

            Když jsem se zvedal na nohy, byla už na půl cesty ke mně. Ani na okamžik ze mě nespouštěla oči a pořád si pro sebe něco mumlala. Dav se držel za ní, ale v uctivé vzdálenosti a  naprostém tichu.

            Postavil jsem se a zavrčel. Mě nějaká stará babizna nevyděsí. Půl života jsem prožil v paneláku a s postaršími sousedkami mám své zkušenosti.

            Když na mě znovu ukázala holí, klesl jsem z toho na kolena a vyzvracel půl litru krve. Z cizího holt krev neteče... Další  se mi spustila z nosu a uší.

            Nezdravě chudokrevný a neschopný pohybu jsem mohl jen sledovat, jak se zastavuje pouhý  krok ode mě. Kostnatou rukou mě uchopila za bradu a trhnutím mi zaklonila hlavu. Ani nevím, kdy hůl v její ruce vystřídal nůž.  Ta horší část měla ale teprve přijít, protože ho zvedla nad hlavu a chystala se mi otevřít  nejen tepny a průdušnici, ale i cestu do nebe...

            Ten výstřel mi v mých nyní tak citlivých uších zarezonoval se silou konce světa a byl to poslední hřebíček do pomyslné rakve, který mi scházel, protože hned poté jsem se bezvládně zhroutil na zem a milosrdná temnota obestřela nejen mě, ale i vše ostatní...