Světla v temnotách 24
19. 11. 2012
Několik dlouhých minut zíral na hlášení, které vyskočilo na monitoru jako by ani nedokázal uvěřit tomu, co vidí. Nakonec s povzdechem pohlédl z okna na zářící a noc si užívající město. On si rozhodně neužíval. Ne potom, co viděl.
„Celý tým,“ zamumlal a jeho ruce začaly nervózně prohledávat kapsy obleku, jež by mohly ukrýval cigarety. Unii za cigaretu, pomyslel si nešťastně. Nic nyní nepotřeboval víc, jen nikotin a ničím nerušených pět minut pro jeho aplikaci...
Regnis mu ale nedopřál ani jedno. Místo toho přistoupil ke stejnému oknu, s nezájmem zhledl scenerii, jež se za ním rozkládala a pak nespokojeně zamlaskal. „Problémy?“ položil řečnickou otázku.
Jízlivost v jeho hlase zasáhla Jedničku jako ostrý skleněný střep. Nepatrně se ošil a skryl nevoli za profesionálně neutrálním výrazem.
Zavrtěl hlavou. „Jen drobná nesnáz.“
„Ztrátu osmdesáti procent týmu máte za drobnou nesnáz?“ uchechtl se novopečený spojenec. „Kde jste bral kondice, u Goebbelse?“
Tlumeně si povzdechl. „Padli do léčky. Tu půlkilotunovou jadernou minu tam nikdo nečekal. Už víme, že byla Ruská a spoustu let evidovaná jako zničená při posledním pokusu o Rusko-Americké jaderné odzbrojení. Zbylí dva členové týmu mají popáleniny třetího stupně na osmdesáti procentech těla a EMP vyřadil všechny jejich implantáty. Obávám se, že i při použití našich ScreamJetů se je nepodaří včas transportovat do naší ženevské kliniky. A i kdyby ano, moc tam toho s nimi už nesvedou...“
„A pachatel? Byl to náš cíl?“
Zavrtěl hlavou. „Analyzovali jsme záběry kamer z taktických brýlí našich agentů. Epicentrum odpovídá stánku s občerstvením vedle čekárny.“
Technik naslouchající hovoru na nejbližší monitor vyhodil zazoomovaný satelitní snímek nádraží.
„Hm, tady ho máme,“ dodal Jednička temně. „Známe už majitele?“
Snímek již neexistující prefabrikované polyplastové buňky vystřídala znuděně se tvářící ryšavá hlava s divoce rozevlátými vlasy a vousy.
„Jmenuje se Fjodor Ursovič Revnikov,“ pronesl technik. „Občan Ruskoasijské federace, národností Rus. Povolení k pobytu mu vypršelo před sedmi lety. Udané povolání kuchař. Čistý rejstřík, majetek nula, bydliště nula, rodina jedna velká nula.“
„Spojte se s Moskvou. Odvolejte se na Bonnskou dohodu, ať ho proklepnou.“
„Pane,“ hlesl po nějaké době technik rozpačitě.
„Ano?“
„Odmítli nás. Označili požadovaná data za klasifikovaná.“
Jednička se zamyšleně poškrábal na hlavě. „Agenturní hrátky? Jak dlouho tu je?“
„Patnáct let. Plus mínus nějaký ten měsíc,“ odvětil technik celkem zbytečně, neboť stejná data cizinecké policie právě Jedničkovi zpřístupňoval i jeho neurální čip.
„Že by spící agent? Počítači, jaká je pravděpodobnost?“
„„Nedisponuji relevantními daty,“ odpověděl mu do strojový hlas.
Jednička zaklel. Víme, co se stalo s naším cílem? Předpokládám, že on jako jediný to nukleární minikataklyzma přežil bez úhony. Kde je?“
„Byla tam spousta anomálů, pane,“ sdělil mu technik. „Evidujeme neskutečné množství chybových hlášení. Scannery snímaly podivná nesmyslná data, na kamerách jsou jen různobarevné šmouhy. Analýza nám zabere několik týdnů. Možná měsíců.“
„Tolik anomálů na jednom místě, to nedává smysl,“ pronesl Jednička zamyšleně. „Oni se přece nesetkávají, spíše se schovávají...“
„Odjížděli,“ odvětil Regnis. „Obdarovaní, nebo jak vy říkáte anomálové, prchají před Štvanicí. Už roky tady funguje pašování lidí z Unie. Přímo pod vaším nosem...“
„Kam?“
Odpovědí mu bylo pokrčení ramen. „Zóny, kam jinam. Za mého pobytu v Brünnu jsem slyšel o muži, který to měl organizovat ve velkém. Říkali, že se jmenuje Trenck. Baron Trenck.“
„Proklepněte toho chlapa,“ houkl Jednička na technika, jehož senzorické rukavice běhaly po virtuální klávesnici jako zběsilé.
„Nechápu pane, kde je problém,“ pronesl po chvíli snažící se muž, „ale naše databáze mi neustále zobrazuje jen nějaké historické odkazy.“
Jednička pokýval znechuceně hlavou. „Ano, v Česku je všechno problém.“
Položil ruku na rameno technikovi zuřivě bušícího do senzorické klávesnice. „Nechte toho a a raději proveďte nové zaměření toho červího dvojčete. Chci jeho aktuální polohu a vektor pohybu. Centrální počítač ať vyhodnotí možné trasy a cíle.“
„Koho tam pošlete tentokrát?“ zeptal se ho zvědavě Regnis. „Nový tým? Bez znalosti terénu a souvislostí?“
„Další tým nebude problém,“ odtušil Jednička chladně. „Agentura se se ztrátou jednoho týmu docela dobře vyrovná...“
„To je možné, ale až vyberete to nové maso do mlýnku, pošlete mě do akce s ním. Mám potřebné znalosti. Nebude to první Lovec, kterého budu lovit. V terénu budu užitečnější, než tady, v kanceláři...“
„Tohle není věc, kterou mohu rozhodnout sám,“ odvětil Jednička, vytáhl z kapsy komunikátor a po spojení na linku zabezpečenou proti odposlechu a všem formám elektronického boje pronesl: „Pane Kruppe, ano vím kolik je hodin. Omlouvám se, ale máme problém...“
-----XXXXX-----
Hubert Schneider nečekal na příchod sestřičky a sám si zkušeně z ohbí lokte vyndal kanylu a na krvacející ranku přitiskl kousek gázy. Pak do popelníku zatlačil teprve zpola vykouřenou cigaretu, jako by pravý tabák nebyl v chudinských čtvrtích druhou nejčastější příčinou násilných trestných činů a pohlédl na trpělivě čekajícího Jedničku. „Díky aspoň za ty nanoboty. Tu slíbenou dovolenou v regeneračním tanku si pochopitelně škrtám. Takže, o co jde?“
„Přišli jsme o většinu Vídeňského týmu a pan Krupp rozhodl věřit počítačové analýze a sestavit pro tento speciální úkol nový sanační tým. Proto vás chci reaktivovat...“
„Jasně, kanonenfutr kupředu. Dostanu velení?“
Jednička zavrtěl hlavou. „Tentokrát ne. Budete jen zástupce, ale chci, aby jste měl oči na stopkách. Máme nového spojence a naše vedení se rozhodlo deklarovat společný zájem na jeho projektu. Je pro nás důležitý, i když bychom ho za jiných okolností rozmázli jako švába. Důvěra je hezká věc, ale nemáme na ni čas. Takže budete mít v záloze dva týmy agentů. Pařížany a Římany. Pro případ komplikací v Prolnutí bude připravena také Ženevská skupina magorů. Jako průvodci se už osvědčili...“
„Oni možná ano, ale ty týmy jsou nejslabší z celé Agentury. Dejte mi raději Varšaváky a nebo alespoň Berlínský tým. I při sedmdesáti procentní naplněnosti stavů jsou pořád lepší než jižani. Šest z deseti jsou čerství aspiranti z tréninkové farmy a ti ostatní mají zkušenosti tak akorát s honěním euroskeptiků...“
„Dobře, místo taliánů dostanete Poláky. Stáhnu je z východních hranic, honí tam mutanty. Kromě nich budete mít na povel prapor unijních jednotek rychlé reakce. Mají ve výzbroji cokoliv vás napadne, včetně vrtulníků a čety nejnovějších transporterů Steyer Salamander. Všichni budou čekat na váš pokyn. To znamená, že máte volnost v jednání i úsudku a abych nezapomněl,“ dodal Jednička rychle, když si všimnul, že se Hubert nadechuje k vyslovení první z řady námitek, „dostanete služné, bojovou prémii a benefity, kvůli kterým by se vyvraždila půlka Unie.“
„Překvapte mě,“ hlesl Hubert a obloukovým hodem poslal zakrvácený kousek gázy do odpadkového koše na opačném konci pokoje. „Jaké vražedné benefity mi tu nabízíte?“
„Máte dvě děti, že?“ zeptal se ho zatímco si data ověřoval ve svém komunikátoru. „Co byste řekl školnému? Za střední i za vysokou. Pro obě a placeno předem. Chcete je dostat do Etonu, nebo Oxfordu? Přírodní vědy jsou ale nejlepší v Heidelbergu. Stačí jediné slovo a už teď tam s nimi budou počítat. Budou to tam mít jisté jako ámen v otčenáši...“
„Nemám sice velení, ale chci si vybrat tým.“
„To půjde zařídit.“
„V tom případě bych pro vás měl pár kandidátů,“ odvětil na to Hubert a získal si tím Jedničkovu plnou pozornost.
-----XXXXX-----
Seděl na kavalci a netečně zíral na holoobrazovku zavěšenou na protější zdi. Dvakrát denně na ní běželo zpravodajství. Byly to jen zcenzurované prostřihy všech možných kanálů - Eurovize, ENN, Al Jazira. Poznej svého nepřítele. Heslo, které mu při hypnostudiu znělo v hlavě až příliš často. A tak ho poznával. Díval se, učil se a ukládal si vše do paměti, která jako by ani neměla hranic.
Když zpravodajství skončilo, zvedl z postele vizor a poslušně si ho nasadil. Věděl, že nastal čas pro hypnostudium.
Do uši zastrčil houbově měkké konce sluchátek a pak ztlumil světlo pronikající plexištítem vizoru na minimum. Obklopila ho láskyplná temnota tolik podobná mírumilovnému nitru regeneračního tanku.
Výukový program se spustil, aniž by jej musel jakkoliv aktivovat.
Nevěděl, jestli ten vjem je zrakový nebo sluchový. Mátlo ho, jak komplexně jej zasahuje, ovlivňuje a mění. Bylo to, jako by ho do mozku bodaly dlouhé a tenké, ledově chladné jehly. Třásl se slabostí, ale nedokázal přestat a místo toho do sebe nasával ten zhuštěný proud informací jako houba.
Netušil, k čemu mu bude vědět, co je „Prolnutí“, co znamenají vrstvy a jak se jimi cestuje. Poslušně ale absorboval vědomosti o úřadech Prolnutí i o tvorech, které ho obývají. Chvíli si myslel, že se někdo spletl a že jde o nějakou odpočinkovou fikci, jakých je na holu bezpočet, ale pak mu těžce zkoušenou myslí prošlehly obrazy minulé výukové látky o magii.
Překvapeně sykl. Najednou to začalo dávat smysl.
„Číslo tři,“ ozvalo se náhle z interkomu.
„Už ne,“ opravil neviditelného mluvčího, jehož hlas mu každodenně zpříjemňoval nudnou samotu. „Jsem pan Trojka, prosím.“
Prsty sevřel opěradlo plastocelové židle. To odmítavě zapraštělo a pak se nechalo zmačkat jako by bylo z papíru.
„Ehm, tak tedy pane Trojko?“ opravil se rozpačitě mluvčí. „Máte návštěvu.“
Přikývl. Postavil se a vizor odložil na lůžko. V pozoru čekal na další pokyny. Někdy šlo o lékařskou prohlídku, jindy o doplňující cvičení nebo školení přizvaným lektorem - specialistou.
Ve dveřích jeho celokóje se ale objevili dva zamyšleně se tváříci muži. Mladší a starší. První v obleku, druhý v černém overalu zásahového komanda. V zákrytu za nimi stál nervózně přešlapující ošetřovatel v bílém plášti.
„Co mi chcete?“ zeptal se jich a ignoroval žhavé bodnutí korektivního čipu, jež jeho chování vyhodnotil jako neposlušnost.
Výchovný impuls to zkusil ještě jednou, ale potlačil ho vztyčenou mentální bariérou. Nedávná hodina koncentrace rozhodně nebyla promarněným časem.
„Vidíte,“ pronesl ošetřovatel opatrně. „Je divoký a neposlušný. Ještě se ho nepodařilo dostatečně zkrotit...“
„To je jen dobře. Vy zatracení mastičkáři by jste z něj udělali tupé hovado bez kousku intelektu,“ pronesl ten starší nesouhlasně. Pak se otočil k němu. „Jste Trojka, tedy pan Trojka?“ a aniž by čekal na odpověď pokračoval: „Jsem zástupce velitele vašeho týmu. Sbalte se a pojďte se mnou. Váš výcvik právě skončil.“
Pan Trojka nic dalšího slyšet nepotřeboval, přistoupil ke skřínce sousedící s jeho kavalcem a mechanicky začal do vojenské brašny ukládat své svršky. Každý kousek, který sbalil, na sobě měl jásavý hologram Alfa Militarien GmbH, společnosti s tak dokonale zastřenými majetkovými vztahy, že by v ní hledal dceřinnou společnost Agentury jen zapřísáhlý stoupenec teorie celosvětového spiknutí.
„Myslíte si, že to je dobrá volba?“ zeptal se Jednička pochybovačně Huberta Schneidera, když společně vyšli na chodbu před laboratoří. „Přece jen, je to neodzkoušený prototyp...“
Hubert Scheneider se ušklíbl. „Viděl jste jeho výkonnostní testy? Od doby, co v Ženevské centrále pošel vnuk pan Hydea, jsme jen marně doufali, že za něj někdy seženeme náhradu. A podívejte se – pan Trojka je rychlý, silný a neúnavný a víte, co je na něm úplně nejlepší?“
Jednička rezignovaně zavrtěl hlavou.
„ Profesor Hainmann se ve snaze vyhovět zadání Agentury pustil daleko za hranice tenkého ledu. Vlastně se svým dílem dostal doprostřed otevřeného moře sraček. Stvořil sice v souladu se zadáním super agenta schopného procházet vrstvami Prolnutí bez průvodce a měl to štěstí, že organismus jeho výtvoru přijal všechny bioimplantáty a dokonce i biocomp nejnovější generace, ale zaplatil za to příliš vysokou cenu. Ty genové, retrovirální manipulace udělaly z pana Trojky někoho, kdo je člověkem už jen na papíře.
Mám důkazy, že ten bláznivý profesor dokonce kupoval genetický materiál od elfů! Tajně, s využití černých fondů, čímž proměnil grantovou politiku Agentury v nepřehledný chaos a Divoký západ. Jen Bůh ví, co všechno teď má pan Trojka ve své DNA...“
„A přesto ho chcete do týmu?“
Hubert Schneider přikývl. „Ano a s ním ještě další tři stejně defektní hříčky přírody,“ dodal, z kapsy vytáhl pomačkaný papír a podal ho svému nadřízenému.
Ten se do něj začetl a obočí mu okamžitě vyletělo do půli čela. „Hermann Glotze... Není to bývalý analytik Drážďanského týmu? Vyvraždil celou vlastnickou strukturu řetězce Wok Gastro GmbH...“
„Byli to upíři. Dokonce z jedné z nejstarších čínských rodin,“ namítl Hubert, „a on dokázal odolat jejich fenomenální schopnosti sugesce.“
Jednička zabodl prst do druhého jména. „Radovana Hrbného zachránila před elektrickým křeslem jen vysoká cena elektřiny a podle znalců naprostá nepříčetnost. I přesto je ale jasné, že vystřílel celý zásobník svého automatu do oddílu Světlušek poklidně prodávajících v habitatu Pankrac Living Place sušenky. Tohle je klasický psychopat a vy to neokecáte.“
Hubert se ušklíbl. „Byly to strigy... Jejich nejsilnější zbraní je jejich schopnost mimikry. Hrbný byl evidentně imunní..“
„A co prohlédl ten třetí výtečník. Roch Kowalski? Polák... automechanik? K čemu vám bude tenhle?“
„Kromě toho, že mám rád v pořádku svá vozidla, tenhle chlápek sejmul šéfa ukrajinské mafie s jeho ochrankou...“
„To zvládne každý lepší člen zásahovky,“ namítl Jednička nepřesvědčeně.
„Francouzákem?“
Jednička mlčel.
Hubert Schneider se ušklíbl. „Myslel jsem si to.“
„Mají ta individua vůbec něco společného?“
Přikývl. „Spoustu věcí. Všichni jsou k dispozici tady v Ženevské centrále. Jsou to spontánně iniciovaní anomálové, kteří se vyhnuli vězení i internaci smlouvou s Agenturou. Všichni prošli základním výcvikem terénních agentů a udělají cokoliv, aby šli do akce jako něco víc, než jen pitomý přenašeč vrstvami...“
„Nemohl jste si zvolit nějaké více tradiční týmové kolegy?“
„Nevím které,“ odvětil Hubert. „Všechny, co za něco stáli, buď draftovali do tréninkových farem, kde z nich udělali agenty a nebo jsou už po smrti. Aspiranty na post agenta mi nedáte a o odpad nestojím. A k tomu všemu, asi jako bonus, chcete jít do kšeftu s tím divným slizounem a ještě mu dáte pod velení sanační tým. Tak ho alespoň poskládejte z lidí, kteří prokázali samostatnost v úsudku. Alespoň budete mít naději, že udržíme pana slizoně v rozumných mezích té vaší dohody...“
Jednička se ještě jednou podíval na Hubertův seznam a pak mu paměťovým čipem probleskl obsah vlastního strukturovaného životopisu. Až dosud byl neposkvrněný a překypující úspěchy a superlativy.
Někde na pomezí jeho mozku a voperovaných hi-tech vylepšení se mu usadil pocit, že v takovém stavu už dlouho nebude...
Jeho chmurné úvahy náhle přerušilo zadrnčení komunikátoru.
Když vzhlédl od displeje, jeho tvář byla prosta jakékoliv emoce. „Satelity zachytily odezvu červa,“ oznámil Hubertovi. „Jeho nositele se podařilo zaměřit i ve vrstvách Prolnutí. Ten zatracený Regnis měl zase pravdu!
Vy svoláte tým a já pro vás zajistím klíče od zbrojnice. Chci, abyste byli připraveni, až analytici určí místo výsadku...“
-----XXXXX-----
Po nějaké době mě jízda v podomácku vyrobené nástavbě na korbě dávno vysloužilého náklaďáku ukolébala. Vlastně bylo docela s podivem, že jsem zůstal vzhůru tak dlouho. Ostatní už totiž dávno přemohla přemíra jídla a alkoholu, který mezi přítomnými začal čile kolovat hned potom, co svůj osvětový okruh dokončily nasmažené řízky.
Cesta na tvrdých, dřevěných lavicích, jimiž byla nástavba vybavena, nešla bez dvou promilí v žílním systému přežít. Já si sice dal, jak se říká za rodiče z obou stran, ale můj polovlkodlačí organismus si dokázal s jedy poradit tak rychle, že má opilost pominula stejně rychle jako se objevila. Vlastně ještě o něco rychleji.
Tak jsem raději sledoval spolucestující a ubíhající krajinu. Na cestě Prolnutím je jedna věc opravdu skvělá – nemusíte si dělat problém s provozem. Žádná silnice pro vás není problém. Dokonce ani D1, nechvalně známá jako největší parkoviště republiky.
Jenom ten výhled za moc nestál. Krajina kolem byla šedá, jako s příchodem soumraku a prázdná. Sem tam nějaký ten uschlý strom, nebo vysoká, ve stoje uschlá šedivá tráva. Nikde žádné stopy lidské přítomnosti. Žádné stavby, blikající billboardy nebo 3D holografické reklamní projekce a už vůbec jakýkoliv lidé. Občas jsme minuli nějaký menhir nebo smírčí kříž. Taky opuštěně vyhlížející neolitické svatyně a pár hodně podivných hřbitovů.
V lidském světě ovládaném racionalitou po nich už dávno nezbyla jediná stopa a když, tak by jste potřebovali týdny cíleného archeologického průzkumu a pořádný bagr, než by jste na ně narazili.
Naše vyjčí souputnice si přisvojila mé rameno, o které si opřela svoji odredovanou hlavu a spala. Co jsem slyšel od otce, s vyjci není žádná sranda, ale tahle působila docela neškodně. Zřejmě to ale souviselo s tím, že se ještě pořád nevzpamatovala ze svých zranění. I ze spánku se neustále vrtěla, vzdychala a sahala si na ucho, jako by jí bolelo.
Podle Agáty byl ale spánek to bylo nejlepší, co mohla udělat, protože ji cesta na nádraží musela pořádně vyčerpat. Zvládla ji a při posledním převazu měla už všechny rány skoro zahojené, ale tvář měla při nastupování do náklaďáku bílou jako papír...
Jenomže spát je jedna věc a hovořit spolu druhá. Pokud už náhodou byla při smyslech, nepovažovala za nutné se mnou prohodit jediné slovo. Dokonce ani zavrčení. Jestli jsou v tomhle vyjky stejné jako ostatní ženské, pak to nevěstí nic dobrého.
Silou vůle jsem nadzvedl těžká a padající víčka a zamlženým zrakem zkontroloval krajinu ubíhající za střílnou. Byla nudně placatá. Hm, takže Olomouc...
Pak jsem definitivně zavřel oči a šeď Prolnutí vystřídala mlžná a kouřmná šeď astrální nicoty. Otec stál jen metr ode mě, ale v místě, kde není ani prostor ani čas, je i ten metr docela relativní pojem.
Problém byl v tom, že se tvářil sveřepě.
„Jsi na mizině, synáčku,“ oznámil mi. „Vybrali všechny moje, ehm naše úkryty, konspirační byty a dokonce i mrtvé schránky...“
„Regnis mi četl v mysli.“
„Vím o tom,“ štěkl popuzeně. „Ale ty...“
„A víš, co všechno tam mohl najít? Není to o tom, co já, ale co ty. Víš, na co si třeba vzpomínám? Třeba na moji matku a na tebe. Něco spolu zakopáváte a jste z toho dost vyplašení...“
„Zatraceně,“ ulevil si otec. „Jestli získal i tuhle vzpomínku a pochopí, že se týká té expedice, začne tvoji matku hledat. Pokud nezíská tebe, může ho zavést k té hrobce jen ona. Její polohu jsme neoznámili ani Radě. Myslím si, že je matka v klatbě právě proto, že na ni některý z radních tlačil, aby mu to své tajemství přenechala...“
Podíval se na mě a tiše si povzdechl. „S tvoji matkou jsme tam toho tehdy našli požehnaně. Museli bychom ale mít náklaďák, abychom to všechno odvezli. Úplně nejcennější byla Insignie moci. Slyšel jsi o nich?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Knížky jsou jich plné. Většinou jde o meče či sekery, ale občas se stránkami mihne i nějaká ta zbroj z pravostříbra. Jde o prastaré artefakty neuvěřitelné síly.
Lemurie je dnes už jen mýtický kontinent a vědci nemají jediný důkaz, že kdy existovala, protože archeologové nenalezli jediný střep lemuřanské keramiky, tabulku s písmem, prostě nic. Jenomže mezi mocnými Prolnutí pár drobností koluje. Kníže tuláckého klanu Nerdaa má lemurijskou dýku. Stačí se o ni říznout a vysaje ti duši z těla. Pěkně hnusná věc, to mi věř. No a kopí osudu asi znáš, co? To by ses divil, co zažilo, než s ním probodli Ježíše...
Ten nález byl pro nás šok. Zvenku vypadala ta hrobka jako obyčejný kopec porostlý trávou. Prý stará a tucetkrát vykradená mohyla. Pcha.
Vykradena byla jen první, falešná pohřební komora, ale za ní... Bylo to šílené. Když jsme se se Světlanou probojovali až na dno, byli jsme na pokraji sil. Čekali tam na nás dva tucty upírů. Buď se tam skrývali, nebo taky něco hledali. Zabili jsme je všechny. Jeden na Světlanu pořád kulil ty své laní oči a říkal, že se jmenuje Edward, nebo tak nějak, ale nepomohlo mu to...
No a v hlavní pohřební komoře jsme si taky nedáchli - ten Lemuřan se nechal pohřbít i s celou suitou svých sklužebníků a harémem. Magie artefaktů a modlitby, jež kněží vepsali nebožtíkům do rubášů, z nich udělaly nepříjemně hbité mumie.
Ve chvíli, kdy jsme otvírali Lemuřanův sarkofág nás ze čtyřiceti zbývalo pět. Prostě expedice na hovno...“
„Tam jste našli tu ručnici?“
Přikývl. „Měli jsme si vzít jen pár šperků na pokrytí výloh, ale já přibral i ji. Nedokázal jsem prostě odolat. Lovec s tak mocnou zbraní... Nevím, na co jsem tehdy myslel...
Světlana tvrdila, že ten pohřbený musel být nějaký vysoký hodnostář, možná dokonce kníže, kterého vykázali do exilu. Měl u sebe spoustu šperků, dokonce i kouzelnických propriet, jenomže to opravdu nejlepší měl ten starý vysušený zmetek na sobě – zbroj. V životě jsem nic podobného neviděl. Byla magicky aktivní a s maskovacím módem. Současné armády se o něco takového už dlouho a neúspěšně pokouší a tady to fungovalo bez počítače i zdroje napětí. Pláty neměla z oceli, ale z nějaké divné hmoty, asi kompozitu, ale tehdy jsme o takovém materiálu neměli ani potuchy. Byly tenké jako list papíru a stejně tak těžké. Světlana do té zbroje vysypala půl zásobníku svého milovaného Sudajeva a co myslíš, že se stalo?“
„Kulky se odrazily,“ odpověděl jsem přesně tak, jak mě naučilo odkoukané filmové klišé.
Otec se ušklíbl. „Jo, ale úhel odrazu se rozhodně nerovnal úhlu dopadu. Magie té zbroje všechny kulky odrazila do místa, odkud vyšly. Jediné štěstí, že Světlana byla vlkodlak. Olovo vyloučila do dvou dnů. Se stříbrem by to bylo horší...“
„To zní dobře,“ odvětil jsem odkojený rozjásanými články o aktivních pancířích nových unijních tanků Leopard 3.
„Nezní,“ namítl. „Ta hromada kompozitních sraček možná Světlaně propůjčila nějaké superschopnosti, ale byla prokletá a ta magie by ji nakonec zničila. Možná by to trvalo rok, možná dva, ale stalo by se to a během té doby by ji měnila a přizpůsobovala. Představ si krev, násilí a netradiční sexuální praktiky, které ti na holu neukážou ani po desáté... Prostě dokonalé a nefalšované šílenství.“
„Zkoušeli jste ji, že?“
„Tak trochu se nám to vymklo z ruky...“
„Ještě řekni, že jsem produkt toho vymknutí.“
Tentokrát otec své přikývnutí nedoplnil žádným komentářem.