Alex Drescher

            „Jak jsme daleko?“

            „Těžko říct,“ odtušil Urs zamyšleně. „Ještě ji necítím.“

            „Kozáci,“ syknul v té chvíli pan Trojka. „Před námi... Asi stovka...“

            „Co dělají?“ zeptal se ho Damián, zatímco k sobě klackem, centimetr po centimetru tak, aby nezpůsobil žádný hluk, přitahoval kalašnikov. Jeho majitel ho už nepotřeboval, ležel opodál a měl v hrudi tři úhledné otvory po kulkách. Jeho potrhané námořnické tričko tím dost utrpělo, stejně jako zbytky uniformy. Asi se mu to nelíbilo - jeho voskově žlutá tvář se tvářila  nesouhlasně.

            „To je na tom to nejlepší,“ šeptal pan Trojka, „oni se bijí mezi sebou.“

            „Tak, jak poznáme, kteří jsou ti dobří?“ ucedil Damián.

            „Zabijeme je všechny a Bůh si je pak přebere …“ odvětil Urs a sarkasticky se zakřenil.

            Damián zavrtěl hlavou, sebral konečně ze země útočnou pušku a pokusil se z ní otřít krvavé krůpěje. S výsledkem nebyl moc spokojený, ale víc udělat nedokázal.

            „Možná bude lepší vyrazit k průchodu a přitom křičet Tychvinovo jméno. Kdo se nás pokusí zastavit, toho zabijeme.“

            „A co pak?“ zeptal ho Jednička.

            „Projdeme na druhou stranu a najdeme Prokopa,“ odtušil Damián.

            „Měli bychom tu trhlinu uzavřít,“ navrhl Jednička.

            „Pojďme podřezat pár popů,“ navrhl Urs.

            Trojka souhlasně pokýval hlavou.

            „Jdeme!“ zavelel nakonec Damián. 

            Vyrazili přískoky ze svého úkrytu. Vyhýbali se mrtvolám, kráterům a zákopům, které mohl k úkrytu využít někdo jiný a při tom všem se snažili dělat, co možná nejmenší hluk.

            „Čto ty dělaješ?“ vyjekl náhle vytáhlý Záporožec, do kterého Damián, přeskakující vyvrácený kmen, málem vrazil. Pokusil se na něj namířit svoji zbraň, ale dobře mířeným úderem  pažbou  do hrdla ho složil k zemi.

            „Voloďa? Kakoj čort?“ ozvalo se překvapeně z nedalekého mlází.

            „Přidejte! Přidejte!“ sykl Damián, vyslal po hase krátkou dávku z kalašnikova a jako první přidal do trysku.

            „Devátá hodina! Tři kozáci podřezávají Temného popa,“ ohlásil pan Trojka.

            „Nechat! Ti jsou s námi,“ zaječel Damián a od palbou  boku rozehnal jinou skupinku  pěti kozáků, kteří měli smůlu, že jim zkřížili cestu. I když šlo o nemířenou střelbu, přesto se mu podařilo dva z nich zasáhnout. Neměl ale čas zjišťovat, jak moc. Místo toho poslal poslední tři rány ke stromu, za kterým zahlédl muže s opakovací kulovnicí.

            Možná ho trefil a možná že ne, v každém případě mu dal přesně tři náměty na přemýšlení a každý z nich měl ráži 7,62 mm.     

            „Druhá hodina!“ pronesl pan Trojka nevzrušeně a zastavil se. „Kulometné postavení, tři muži. Pokračujte, vyřídím je,“ dodal ještě do zad svých utíkajících společníků a přitiskl k líci chladné dřevo odstřelovací pušky.

Dvě stě padesát metrů, vítr rychlost 3 metry za sekundu, vlhkost vzduchu 55%, běželo mu hlavou. Zamyšleně se zarazil. Neurocomp… nikdy si na něj nezvyknu.

Zachytil do mířidel první postavu a provedl potřebné opravy. Zatajil dech a počkal, až se  nepatrně kroužící zaměřovací kříž ustálí na tom správném místě. Pak pomalu a plynule stiskl spoušť. Koutkem oka zaregistroval nábojnici vylétající z otevřeného závěru.

V zaměřovacím dalekohledu se objevil druhý cíl. Díky neurocompu bylo všechno, co musel udělat, učiněnou hračkou. Druhý výstřel přišel po tom prvním po méně než vteřině.

Kulka zasáhla nic netušícího kozáka do pravé tváře, která se rozprskla do všech stran. Se zaujetím sledoval vzduchem rotující oční bulvu. Bylo to tak surrealistické.

Posunul hlaveň jen o pár centimetrů doleva a střelil do zad posledního z kulometčíků, který se snažil spasit útěkem. Nebylo to efektní, ale rozhodně dost efektivní na to, aby ho to poslalo k jeho věčně nenasytným Temným bohům.

Zátiší s mrtvými kozáky věnoval ještě jeden, poslední výstřel. Mířil jím na závěr bezprizorního kulometu, jež se kdykoliv mohl znovu změnit ve smrtelnou past. Ten po zásahu vyletěl do vzduchu následován sprškou kovových úlomků.

S puškou v ruce pokračoval v běhu.    

            Když doběhl k ostatním, stáli zrovna u ohořelých trosek samohybné houfnice. Mohutný výbuch ji rozerval horní nástavbu a vyvrhl její motor jako by to byly velké, železné vnitřnosti.

            „Už ji cítím,“ pronesl v tu chvíli  Urs znechuceně. „ Je jako páchnoucí vřed…“

-----XXXXX-----

            Místo, kde se ocitl, neznal. Jeho realita najednou měla jen jediný rozměr- byla tu tma. Nic víc. Prostor kolem něj se rozplynul v nicotě, smrskl se do jeho vlastního bytí. Ležení, vznášení se a dokonce i létání tady bylo jen prázdným pojmem.  Prostě tu byl. Jen on sám...

            Myslím, tedy jsem.... A co když nejsem?

Jsem mrtvý? pomyslel si.

Křesťané všechny strašili peklem. Tohle místo, ale jím rozhodně nebylo. Vždyť tu nebyl Satan ani jeho přisluhovači. Nikde neviděl kotle, pod které by se přikládala smolná polena a nebyli tu ani vyjící zatracenci. Pro spoustu smrtelníků by to byla děsivá vize, pro něj nikoliv.

Jemu by peklo nehrozilo, měl propadnout Temným bohům a pokud skutečně  platí, že vyšší bere, pak oni  rozhodně byli o hodně vyšší...

Jenomže těm také nepropadl. Kdyby se tak stalo, určitě by to poznal. Ti by se nezdržovali tím, že by ho strašili nicotou. Jejich vyhrůžkám, obsahujícím detailní popis, co všechno mu provedou, naslouchal ve snu dlouhé roky.

Ti by ho sežrali buňku po buňce a do posledního ektoplazmatického shluku. Vychutnali by si ho přesně tak, jak zněla smlouva, kterou s nimi uzavřel a určitě by od nich dostal i nějaký bonus za to, že se snažil vyhnout splnění svého závazku a zabil jejich šampiona…

Najednou si uvědomil si, že je stále v něm, že vazby k jeho poslednímu hostiteli nezanikly. Pak si vzpomněl na tu ohlušující ozvěnu výstřelu a ohnivý plamen, který mu olízl tvář.  U všech trhlin zásvětných! Oni ho zastřelili!

 Najednou, jako se nemocnému vrací cit do končetin, si uvědomil tělesnou  podstatu svého hostitele  atamana Fedčuka, stejně jako osobnosti všech předchozích obětí, jichž se jako parazit zmocnil a vytěsnil z jejich těl stejně, jako když se z bytu vyžene jeho právoplatný majitel.

Měl v sobě tolik životů, tolik vzpomínek. Pro jeho druh to nebyl  problém. Vyžadovalo to jen čas na utřídění informací, jako když knihovník přerovná své poklady v regálech. Každý transfer byl následován měsícem spánku téměř hraničícího s bezvědomím. Kdysi…

Nyní na něco podobného ale nebyl čas. Nyní se proti němu obrátilo, že v  krátkém čase podstoupil příliš mnoho transferů a jeho mysl to v obraně před zahlcením daty vyřešila tím, že se k nově nabytým vzpomínkám a vědomostem nehlásila.

Věděl, vlastně spíše doufal, že někde tam, v temnotě vlastní paměti se ukrývá záchrana. Stačilo ji jen najít. Tam někde, ve skladišti obětí...

Netrvalo mu dlouho na to, aby pochopil, že to je jako hledat jehla v kupce sena. Možná by ale bylo rychlejší nehledat samotnou informaci, jako spíše její povolaný zdroj.

V tu chvíli si nedokázal vybavit vhodnější osobu, která by mu mohla pomoci, než byl  erestun Kiril Ignatjevič...

            Byl uvězněný v těle, z něhož pomalu vyprchával život. Nechtěl vědět, kolik má  času, než Fedčukův mozek začne odumírat, než zaniknou synapse mezi neurony a s nimi nejen všechny uložené informace, ale i všechny osobnosti, jež z nich byly tvořeny. Včetně té jeho...

            Připadalo mu, jako by osobnost starého kouzelníka čekala právě na tuto chvíli. Její chvíli. Nabídla se mu bez okolků. Pronikl do ní stejně snadno jako skokan pod hladinu, jako nůž máslem. Vzpomínky, myšlenky, znalosti. To všechno tu na něj najednou čekalo. Intelektuální švédský stůl snů...

            Bez dlouhého přemýšlení se do nich pustil. Nedočkavě, jako když bezdomovec otevírá kufr zapomenutý na nádraží.

            Když se kolem něj začaly míhat záblesky jeho vzpomínek, zíral na ně stejně, jako dítě na rozsvícený vánoční stromeček.   Díval se a učil. Nikdy ve svých minulých životech se ještě neučil tak intenzivně jako nyní. Sál všechny ty informace jako žíznivý na poušti, jako Dán na poznávacím zájezdu. Ve vteřině vstřebal to, co se zesnulý nekromant naučil za celá staletí.

            Najednou to pochopil...  Tolik věcí mu došlo… A nejdůležitější ze všech bylo zjištění, že smrt není stav, ale jen slovo. Ne v tom smyslu, jak sám kázal v převorově těle, ale v mnohem fyzičtějším. Bylo jen slovem oddělujícím kapitoly života. Života před a života poté...

            Tělo umíralo, protože  mu řekli, že to má udělat. Lidé viděli umírat jiné lidi a došli k závěru, že takový je přirozený řád věcí.  Jenomže vzpomínky Kirila Ignatjeviče hovořily jinak.

            Uvěřil jim a vyslal své vědomí do ztemnělého a vyhasínajícího těla. Přetvořil je do podoby miliard miniaturních chapadýlek, kterými proklál každičkou buňku svého těla. Opravit první buňku mu trvalo nejdéle. Nakonec ale její mitochondrie naskočila a buňka znovu ožila. A s každou další to bylo snazší a snazší. Nakonec přišel čas zacelit otvor po kulce a napravit škody, které napáchala v mozkové tkáni a samotné lebce. Nakonec si to ale rozmyslel. Nebylo to třeba a možná, že pohled na jeho, živého, byť se zraněním něco takového vylučujícím, může jeho nepřátele vyděsit.

            Bylo to zvláštní a stejně zvláštní byly i jeho pocity. Vsadil by všechno, co měl za to, že skutečně žije. A přesně tak se i cítil, i  když věděl, že v jeho těle už skutečný život není.  Ten ale už nebyl ani v Kirilu Ignatjevičovi a nezdálo se, že by mu to vadilo. Každá buňka v jeho těle znovu fungovala, ale cítil, jak rezonují naprosto odlišnou energií, než si pamatoval.

            Erestun ale nemůže být živý a on byl přece tím největším erestunem ze všech. Poslední díl skládačky zapadl na své místo. Není jen silný, je nejsilnější. Nikdo se mu už nedokáže postavit. Nikdo!

            Otevřel oči a usmál se. 

            Náhle jej zasáhl prudký nával bolesti, který mu zkroutil vnitřnosti. Rozkašlal se a s dávením z něj vytryskl proud krve. Byla temná, skoro černá a překvapivě hustá. Vyčerpaně se zhroutil na zem a v obranném gestu svinul do fetální polohy.  

            Zatracená kletba, pomyslel si mezi jednotlivými pokusy o vyzvracení vlastních vnitřností…

            Nezbylo mu, než počkat, až tento záchvat, jako ty předešlé, pomine. Byly ale stále silnější a za jiných okolností by ho tento už určitě zabil. Jenomže ty okolnosti se změnily – už mrtvý byl. Z posledních sil se hýkavě rozchechtal. Kletba té čarodějnice ho už nemohla ohrozit.

            „Vidíš?“ zaskřehotal. „Nedostaneš mě. Nikdy mě nedostaneš!“

            Pak pocítil hlad…

-----XXXXX-----

             Sergej Ponomarov byl molodcem Kirponosova palku přesně šest let. Inicioval se náhodou  při zábavě v klubu Zvezda ve Voroněži. Tehdy poprvé, zlinkovaný jako zákon káže, vklouzl do vrstev Prolnutí. Nijak zvláště hluboko, ale dost na to, aby byl svět kolem něj chladný a prost všech barev kromě šedé. Ty dvě šlapky, co mu seděly na kolenou zmizely, stejně jako kouřem prodchlý klub. Byl opilý a nepamatoval si, proč se to stalo, ale děs z toho prožitku z něj udělal zuřivého šílence.

            Zabil člověka, aniž by věděl proč. Byl přesvědčen, že to nebylo v sebeobraně. Pak utekl na Síč, místo, o kterém se doslechl od dalších obdarovaných a stal se temným záporožcem. Ve světě zmítaném chudobou to tehdy považoval za výhru.

            Až do teď.

            Právě teď totiž ležel na zemi, zakleknutý někým, koho vlastně ani pořádně neviděl a ten někdo mu lačně chlemtal krev tryskající z prokousnutého hrdla.

            Bolelo to, ale s každou další vteřinou z toho byl  stále  menší problém…

-----XXXXX-----

            Vstal a nedbale si otřel ústa. Pak se podíval se na své ruce.  Už nebyly nezdravě  šedé, ale díky krmi, kterou právě požil, příjemně narůžovělé.

Všechno bylo najednou takové ostřejší, výraznější. Svět kolem něj byl barevnější, plný pachů a zvuků.

Ušklíbl se nad tím eufemismem. „Krmě.“ Jeho krmí byl člověk. Živý a dýchající, se ny a touhami, které skončily jen pár minut poté, co ho srazil k zemi a zakousl se do jeho hrdle.

            Jeho tělo podlehlo přívalu síly.  Nyní byl skutečně neporazitelný, dokonalý a nesmrtelný. Jeho mozek fungoval jako ten nejvýkonnější superpočítač a pro jeho tělo nebylo nic nemožné. Mitochondrie jeho buněk drnčely skrytou energií a to vše jen díky té „krmě.“

             Vzpomínky na něj začaly najednou vyskakovat jako obrázky v kaleidoskopu. Nejprve pomalu a neochotně, pak stále rychleji a rychleji.

Najednou si vzpomněl na trhlinu, Lovce, jeho vlkodlačí matku, na Lemurii i artefakty. 

            Trhlina!

            Vybavil si vlastní smrt. Ten zmetek Tychvin! Vztek v něm vzkypěl jako mohutná a žhnoucí vlna. Zabije je všechny, ale jeho si nechá nakonec.

Další věc, kterou si uvědomil, bylo, že je sám.  Neměl už žádné spojence a ani služebníky. Ještě je nemáš, dodal za něj v jeho hlavě hlas Kirila Ignatjeviče. Pak uslyšel jeho řezavý smích.

            Pomalu se rozhlédl a soustředěně nasál vzduch nozdrami. Byl těžký, plný krve a smrti. Pro něj to ale nebyl pach zmaru. Spíše šlo o příslib.

            Nyní dokázal cítil mrtvé všude kolem sebe. Někteří byli čerství, jiní pocházeli z počátku bojů o město. Vycítil však i nebožtíky i z mnohem vzdálenější minulosti - z dob předešlé války, i z těch ještě starších. Dokonce by dokázal  se zavázanýma očima ukázat na mapě jejich  hroby. Všechny A oni tam čekali v zemi, nespali.  Někteří se nudili, jiní doufali ve vzkříšení.

            A on tu stál a věděl, že je dokáže probudit. Bez ohledu na to, jak nemožným se to jevilo...

            Ze zamyšlení ho vytrhl hluk střelby a křik raněných a umírajících. Umírajících? Zpozorněl. Neměl nic proti tomu, když se rozšiřovaly řady jeho potenciálních služebníků. Byl demokrat, bral stejně nadšeně lidi, vlkodlaky i elfy…

            Zavřel oči a začal nahlas opakovat slova, jež mu v hlavě předříkával Kiril Ignatjevič, v podivném hrdelním jazyce, který neznal …

-----XXXXX-----

             Pedelius Kartenna se unaveně zhroutil do ještě kouřícího kráteru po granátu. Pahýl pokrytý bahnem a zasychající krví ho bolel jako čert. Vlastně, i když to nedokázal pochopit, bolela ho celá chybějící levačka. Cítil každý z jejích prstů, od dlaně až ke špičkám.

            „Kde jsou Zlatí?“ houkl na hlavního seržanta, který se uvelebil v sousední díře.

            „Nevím,“ zazněla Heraniova odpověď. „Poslal jsem za nimi spojky, ale ještě se nevrátily. No, počítám, že už se asi nevrátí. Mám poslat další?“

            „Ne,“ odvětil Pedelius s povzdechem. „Jsem rád, že se k nám připojili alespoň Bronzoví. Společně máme šanci to zvládnout.“

            „No, jasně,“ utrousil seržant, „naděje umírá poslední...“

            „Jak jsme na tom?“

            „Šedesát tři se odebralo do Síní Mandosu a osm k tomu nemá daleko. Dalších šestnáct má různá zranění, ale bojují. Posbírali jsme nějaké lidské zbraně. Rozdal jsem je těm nejzkušenějším. Máme ještě šest zábleskových kopí a sedmnáct energetických krystalů. O postupu si už nějakou dobu necháme jen zdát. Kozáci na nás dotírají čím dál urputněji. Jsou jich tisíce a my…“

            „Jsme bez posil…“ přitakal Pedelius s pochopením.

            „Přesně tak,“ přitakal seržant. „Ale máme rozkaz útočit. A rozkaz je rozkaz.“

            Vzduchem se k nim znovu donesl rachot bubnů.

            „A jsou zase tady,“ ucedil Pedelius, sevřel mezi koleny kalašnikova a začal z něj jednou rukou vyndávat prázdný zásobník. Po chvíli zápolení s dutým klepnutím skončil na zemi. „Připravte se!“ zavelel ukrývajícím se elfům.

            „Máme se ustavit do řad?“ zeptal se ho uštěpačně hlavní seržant.

            „Jenom seržanti,“ ucedil a přitiskl tvář k chladné dřevěné pažbě trofejní útočné pušky.

            Už Sinus Severus chtěl pořídit tyhle lidské zbraně, ale jeho žádosti ke Knížecímu dvoru byly jen házením lembasem o zeď.

            „Jsme jak banda troglodytů,“ mumlal si pro sebe seržant, zatímco do své pět století staré karabiny strkal rámeček s náboji. „Nedělá se to, ale při Prozřetelnosti, prvního mrtvého kozáka okradu o zbraň jako ten nejsprostější marodér.“

            „Jdou! Jdou!“ ozvalo se z elfských úkrytů.

            S elfskou ostrozrakostí nešlo vázat střelbu na bělma kozáckých očí, protože elfové měli lepší zrak než jejich karabiny dostřel, a tak Pedelius zavelel: „Salvou, na dvě stě kroků! Nastavit mířidla!“

            „Čekejte chlapi, čekejte!“ zaječel seržant, aby zchladil ty nejhorkokrevnější z elfů. „Šetřete náboji. Chci jen jisté zásahy!“

            Rojnice Temných Záporožců se přibližovala. Kozáci střídavě postupovali ve vlnách a vzájemně se kryli palbou, jež elfské obránce tlačila v jejich úkrytech k zemi.

            „Tři sta kroků, čekejte!“ ječel seržant do ohlušující kakofonie výstřelů. „Dvě stě  padesát… dvě stě…“

            „Palte!“ zaječel Pedelius a z elfských pozic vyšlehl vstříc útočícím kozákům pás ohně a dýmu.

-----XXXXX-----

            Když ještě žil, slyšel spoustu řečí o tom, co bude, až zemře. Kněz z jeho vesnice mu říkali, kam půjde, když bude slušný a kam, když ne. A tam kde žil, byli mnohem přímočařejší. Ti mu říkali, že až zdechne, hodí ho do žumpy, protože je parchant, stejný jako byla jeho matka, kurva jedna zkurvená...

            V armádě, kam utekl, mu zase říkali, že až padne, pokryje se slávou. Sláva nebo hovna, umřel a nepokrylo ho ani jedno z toho.

            Nezbylo mu nic. Jen to volání.

            Cítil ho celou svoji podstatou a reagoval na ně stejně, jako můra na světlo. Upnul se k němu, byť nerozuměl, co mu ten hlas říká. Věděl ale, že v prázdnotě, která ho obklopovala a už začala zachvacovat i jeho nitro, je to to jediné, o co se může opřít. 

            Ten hlas ho lákal zpátky. Měl se vzdát cesty ke světlu a vrátit se zpátky do svého těla, prázdného, mrtvého, vysátého až do dna tím divným monstrem.

            Pak si uvědomil, kdo je původcem toho hlasu, ale bylo mu to jedno. Uvědomil si, že je mu toho hodně jedno. Jako by se oprostil od všeho, co ho celý život tak tížilo. Nyní bylo jedno, kým byl a kým mohl být. Konečně ho ten rozpor přestal trápit, stejně jako plejáda starých vin a křivd. Stal se prázdným, a tak se upřel na to jediné, co v jeho novém životě po životě mělo smysl – na svůj hlad.

            Když si to uvědomil, Igor Pavlovič Denkov, ruský výsadkář zabitý před několika dny, otevřel oči a pomalu se posadil.

-----XXXXX-----

            „Ljudy spasajtes!“  zaječel moloděc ve chvíli, kdy se ze země zbrázděné výbuchy zvedla první mátožná postava, jež neměla žádné právo udělat, co udělala, protože její tělo bylo popelavě bledé a rozervané výbuchem granátu k nepoznání.

            „Ne… ne…“ ječel a pálil do té děsivé postavy, dokud mu to zásobník jeho zbraně dovoloval.  Jedna kulka  za druhou vytrhávala z útočníkova těla kusy masa a tříštila jeho kosti, ale nezdálo se, že by to na něj, kromě vrávorání, mělo nějaký vliv.  

            Závěr jeho zbraně nakonec jen suše cvaknul a kozákovo ječení se ještě znásobilo.

            Umrlec od něj nebyl víc než krok, mručel, rozevíral ústa a vystavoval na odiv svůj zčernalý jazyk a zkažené, vykotlané zuby.

            Najednou se jeho hlava rozprskla jako přezrálý meloun a náhle bezvládné tělo se sesulo do trávy.

            „Zkurvený zombie,“ ucedil jeho zachránce a ze zkrácené brokové dvojky, jíž byl ozbrojen, vyhodil prázdné nábojnice. „Myslel jsem, že jsou jen v holofilmech,“ dodal po chvíli, zatímco z kapsy kabátu lovil nové patrony.

            „Co… co se to tu, kurva děje?“ ozval se hlas košového. „Řekne mi někdo z vás zatracených zkurvysynů, co se to tady děje?“

            „Ožila tu mrtvola, atamane,“ zazněla odpověď.

            „Děláte si ze mě kozy, mládenci?“ zeptal se jich hlasem, ze kterého se nebezpečně  rychle vytrácela bodrost. „Popili jste a nezajídali, nebo jste si dali houbičky?“

            Na odpověď se nikdo nezmohl, protože v tu chvíli se ze země rozryté výbuchy začali zvedat další mrtví…