Unikátní zpověď....
UNIKÁTNÍ zpověď
aneb
příběh, který by mohl být příběhem mnohých z vás
Vážení spoluobčané,
příběh, který budete číst je všeobecně znám, jenom si nejsem jistá tím, že znáte jeho skutečnou a pravdivou verzi, a proto jsem se rozhodla ji napsat a vás spoluobčany s ní seznámit. Konkrétní problémy, kterých se týká jsou vám známy, nebudu je proto ve svém příběhu blíže specifikovat. Myslím, že ani místo, kde se celý příběh odehrává, bych nemusela uvádět – přesto, pokud by se našel mezi vámi ten, který tuto povědomost nemá, tak speciálně pro toho uvádím, že jde o obec Senožaty, kraj Vysočina.
Příběh, který vám budu vyprávět je příběhem lidského hyenismu a to hyenismu nejvyššího stupně, neboť se dotýká otázky lidského zdraví, která je pro každého z nás otázkou velice citlivou. Do samotného příběhu se promítá další citlivá oblast, narušování soukromého a osobního života a aby toho nebylo málo, jeho vyústěním je zásah do profesního života, do výkonu řídící práce, spojené s velkou odpovědností za děti, zaměstnance a za celé školské zařízení, jehož jsem byla ředitelkou. Uvádím-li v nadpise, že by to mohl být příběh mnohých z vás, pak je to proto, že obdobné, nebo možná i větší zdravotní problémy, řeší ne desítky, stovky, ale tisíce lidí v naší republice. Byla bych ráda, kdyby jste si tuto skutečnost uvědomili především v 1. a 2. části příběhu. Je důležité umět se vcítit do situace člověka, kterého se příběh týká, stejně tak, jako si představit, že se týká vás, případně někoho vám velice blízkého např. vaší matky, ženy, přítelkyně, družky, dcery a nebo také třeba vašeho otce, muže, přítele atd. jedině tak totiž budete schopni objektivně zhodnotit celý příběh, který vám předkládám. Do třetí části příběhu se promítá tzv. „klientelismus“, což je neoficiální systém organizace v politice založený na protekci, konexích a rozhodnutích „v zákulisí“, uvnitř struktur politické moci – od totalitních režimů, přes diktatury až po nevyspělé nebo počínající demokracie. V tomto konkrétním případě se projevil využitím vlivu a moci politiků, podílejících se na výkonu veřejné správy kraje, ve prospěch člověka, porušujícího normy společnosti a to bez ohledu na děti a školské zařízení.
ČÁST PRVNÍ
Před osmnácti lety jsem se přistěhovala do obce Senožaty u Humpolce, která se nachází v kraji Vysočina. Zde bydlel a pracoval můj druh a i já jsem zde, v té době, získala zaměstnání. Spolu jsme v uvedené obci postavili rodinný domek. Mohu o sobě říci, že jsem slušný a pracovitý člověk, který respektuje soukromí druhých, drby nesbírá, ani nerozšiřuje. Vždycky jsem jednala tak, abych nikoho nepoškodila. Přesto, když jsem se dostala do situace, že jsem byla nucena řešit své zdravotní problémy, setkala jsem se ze strany občanů uvedené obce s takovou dávkou bezohlednosti, bezcitnosti a celkově neúcty k člověku, že mi to doslova vzalo dech. Už samotný fakt, že zdravotní sestra ze zdravotního střediska poskytne informace o vašem zdravotním stavu cizím lidem, je něco hrozného a z morálního hlediska neomluvitelného. Představte si každý sám sebe v uvedené situaci. Jdete k lékaři, ten zjistí, že není něco v pořádku a navrhne vám určité řešení. Vy na to řešení nechcete okamžitě přistoupit, protože víte, že je možnost zdravotní problém léčit. Důvody pro své jednání máte a jste ochotni, byť s určitým rizikem, se o vyléčení pokusit. Myslím, že ani ve snu by vás v tu chvíli nenapadlo, že vaše zdravotní problémy někdo zveřejní a že se stanete terčem posměchu a urážek. Chvíli vám bude trvat, než přijdete na to, co se kolem vás děje a proč jste se stal středem jejich zájmu. Smutné je zjištění, že nikdo se vás na nic neptá, nikoho nic nezajímá, informace dostali a tak se baví tím, že se snažíte vyléčit svůj zdravotní problém. Najednou si připadáte, jako v úplně jiném světě. Snažíte se to nevnímat, soustředit se na práci a věnovat se rodině. Protože léčení netrvá týdny, ale měsíce a spoluobčané vás nenechávají vydechnout, rozhodnete se pro řešení problému. Bez zjevných zdravotních potíží, kdy vás nic nebolí a cítíte se v pořádku, se domluvíte s ošetřujícím lékařem a nastoupíte do nemocnice. Důvod vašeho jednání je jasný, chcete vědět jak na tom jste, zda léčení má nějaký účinek, nebo je bez účinku a riziko ohrožení vašeho zdraví se zvyšuje. Na podkladě zjištěných výsledků se chcete rozhodnout k dalšímu kroku. Myslím, že takto by jednal každý z vás. Ošetřující lékař, přestože zjistí, že důvody k provedení zákroku pominuly, zákrok provede. Když je vám to oznámeno, cítíte se podvedeni. Zlobíte se na ty, kteří vám vzali klid, na lékaře, který provedl zákrok, ač nemusel a to i přesto, že věděl, proč jste podstoupili léčení. Stojíte před rozhodnutím, co dál a dojdete k názoru, že co se stalo, stalo se a nejde to vrátit zpět. Přestanete se ohlížet zpět, soustředíte se na budoucnost. Vrátíte se ke sportu, věnujete se své práci, rodině a studiu na VŠ. Na špatné chování svých spoluobčanů chcete co nejdříve zapomenout a doufáte, že už budete moci normálně žít, jako ostatní. Váš život se skutečně vrátí do normálních kolejí - tímto konstatováním končí první část příběhu. Na její úplný závěr si dovolím vložit malou poznámku – něco málo k zamyšlení. S tím, že se člověku, ve chvíli, kdy řeší nějaký zdravotní problém nedostane podpory, ale veřejně je urážen a zesměšňován, jsem se setkala poprvé. Více to nebudu komentovat, je to pro mne dávno uzavřená záležitost. Nezmiňovala bych ji, pokud by neexistovala spojitost s dalším vývojem příběhu. Tím bych chtěla zdůraznit, že bez uvedené první části, by se nestala druhá a bez té druhé, by se dozajista neudála ta třetí.
ČÁST DRUHÁ
Normálně žít si přeje každý z nás. Jsme rádi, když ke slovu normálně, můžeme přidat i slovo spokojeně. Znamená to pro nás, že jsme zdraví, máme spokojenou rodinu, práci, přátelé a k tomu nám ještě zbývá nějaký ten volný čas, který věnujeme svým koníčkům, zálibám, případně dalším aktivitám. Takhle nějak jsem žila zhruba rok a půl, od první události, tedy relativně normálně a spokojeně. Paradoxně tím, že jsem o tento způsob života přišla a to, co odstartovalo další kolo urážek a pomluv, byla informace o tom, že jsem dokončila studium na nižším stupni VŠ. Podotýkám, že si své soukromí snažím chránit jako mnozí z vás a tak, jako jsem nemluvila o svých zdravotních problémech, nemluvila jsem ani o tom, jak trávím volný čas. Studovala jsem za své peníze a ve svém volném čase. Pro občany uvedené obce bylo tedy překvapením, když se na veřejnost dostala tato informace. Ale ani tuto informaci nedostali občané ode mne. V tomto případě si nemyslím, že ti, kteří ji poskytli, měli v úmyslu mojí osobu poškodit. Řekla bych, že ani v nejmenším netušili, co tato informace s některými lidmi v obci udělá a jakou neskutečnou mašinérii lidské zloby, závisti a nenormálnosti tím rozpoutají. Důvodů, proč se tak stalo, by se našlo hned několik - závist, zloba možná i strach. Na program se v obci opět dostal můj zdravotní stav. Spoluobčané se rozvzpomněli, že jsem je zapomněla informovat o tom, jaký zákrok jsem v nemocnici podstoupila. Jestli jsem výše psala o bezohlednosti, bezcitnosti a neúctě k člověku, tak to co mělo přijít, bylo něco neskutečného, neuvěřitelného a odsouzeníhodného. „Určitá osoba“ (říkejme jí v další části „ona osoba“) si začala shánět informace o mém zdravotním stavu. S politováním musím konstatovat, že i tentokrát byly informace poskytnuty ze dvou zdravotnických zařízení (V prvním jsem podstoupila lékařský zákrok a druhé jsem navštívila v rámci preventivní péče.). Od té doby se můj život změnil. „Ona osoba“ o mém zdravotním stavu mluvila, jako by to byla samozřejmost, kterou musí každý vědět. Veřejně, nevybíravým způsobem a bylo jí jedno, kde a komu tyto informace poskytuje. Z mého zdravotního problému udělala s e n z a c i pro širokou veřejnost, a pro její udržení byla rozhodnuta udělat vše, včetně toho, že zveřejnila typ, barvu a značku osobního auta mé rodiny. Byla jsem celé společnosti označena, jako bych byla nějaký zločinec. „Ona osoba“ dokonce jela několik let po sobě, za mnou a mojí rodinou, ve stejném termínu, na dovolenou na Slovensko, kde mě veřejnosti nejprve označila „přezdívkou“ a následně je seznámila s mým zdravotním problémem a vše doplňovala svým lhaním, výmysly, kombinacemi lží apod. Vystavovala mě tak účelově posměchu, urážkám. Ať již to bylo doma, na cestách nebo na dovolené, pokaždé mě chování některých lidí překvapilo. Možná proto, že nejsem ten typ, který se honí a shání „senzace“ a těší se z problému druhých. Nebo proto, že jsem předpokládala, že každý člověk, disponující „zdravým rozumem“ je schopen rozlišit správné jednání od špatného a na základě toho je schopen určité morální sebereflexe, která by se měla následně projevit v jeho chování. Možná proto, že to, co někteří z vás považovali za „senzaci“ a pod vlivem informací, kterých se vám dostávalo hojně a často, se do celé situace zapojili, já za senzaci nepovažuji. Vysvětlím proč? Není možné považovat za senzaci něco, co je běžné a nevymyká se normálu. Ani to, že se někdo zachoval neprofesionálně a v rozporu se zákonem, poskytl informace o mém zdravotním stavu cizím lidem. Skutečnost, že ukázal na moji osobu, byla účelová, neměla jsem možnost nikterak ovlivnit celou situaci. Ani vy byste jí neměli, pokud by se někdo rozhodl na vás zaútočit stejným způsobem. Máte pocit, že i když máte stejný problém, že se vás to netýká? Naopak, bylo by od vás mylné myslet si, že „ona osoba“ svými výroky urážela jenom mě. Ona vám sdělovala svůj názor na lidi, kteří mají a nebo řeší stejný zdravotní problém. Urážela své přátele, známé, urážela nás všechny. Nezeptáte se proč a kdo jí dal právo se k nám takovým způsobem chovat? Nabádala vás, jak se máte k takovým lidem chovat, aby poté některé z vás navštívila, vypila s nimi kávu a tvrdila jim: „Tebe se to netýká.“ Nepřipadá vám to pokřivené, zvrácené? Zkuste si představit, že by se k vám, nebo k vám blízké osobě, občané obce, města, kde žijete, zachovali stejným způsobem tzn., že by si zjistili váš, nebo její zdravotní problém a pak by vás doslova předhodili veřejnosti se spoustou lží a výmyslů. Pak si zkuste představit, jak by to vypadlo v celé naší republice, kdyby se takto občané chovali ke všem těm stovkám, tisícům lidí, kteří si řeší obdobné zdravotní problémy, jinak řečeno, jak by to vypadalo, kdyby se ve všech obcích, městech apod. lidé k sobě chovali stejným způsobem, který vám popisuji. Nebudu daleko pravdy, když uvedu, že z naší malé krásné zemičky, by se stala jedna velká džungle. Pak si zkuste představit, že takovéto situaci budete vy, někdo vám blízký vystaveni týden co týden, měsíc co měsíc, sedm let. Jak byste se cítili? Co byste dělali? Jak byste se zachovali? Zodpovězte si prosím, tyto otázky. Budete si i nadále myslet, že o nic nejde, že je to normální a že chyba je na mojí straně? Ať už váš závěr, na podkladě výše uvedených informací, bude jakýkoliv, nabízím vám pár vět k zamyšlení. Člověk jako tvor společenský se už při svém příchodu na svět učí a vstřebává normy – nejprve jde o normy rodiny, pak se přidávají normy kamarádů, přátel, školy, kolegů v zaměstnání – v souhrnu jde o normy společnosti ve které žije. Normou lze označit pravidla chování, která stanoví, že něco má být nějak uspořádáno (stát, rozdělení a výkon státní moci, základní práva a svobody občanů) tedy, jak se mají lidé v daném sociokulturním systému chovat, jaké jsou žádoucí vzory chování vhodné k následování. Jde o pravidla, která se mezi lidmi ustálila v průběhu jejich vzájemného soužití a každý člověk, chce-li být platným členem dané společnosti, tzn. chce-li nějak přispět k prosperitě, rozkvětu a bezpečnosti, je musí dodržovat. Nedodržování těchto pravidel vždycky vedlo a vede k vyloučení nepřizpůsobivého jedince ze společnosti. Jsou různé způsoby, jak společnost nepřizpůsobivému jedinci může dát najevo, že s jeho chováním nesouhlasí, že jeho nemorální a nenormální chování všechny obtěžuje. Pokud jste se ve čtení příběhu dostali až sem, položte si otázku: „Jsem já tím člověkem, který porušuje normy společnosti?“ Je pro vás slušný člověk, který si řešil svoje osobní problémy sám, nikoho neobtěžoval, ani nepatří k těm, kteří by chtěli škodit druhým, potažmo společnosti, nepřizpůsobivým jedincem? Z chování některých z vás, kteří na mě troubí, blikají, pokřikuji a i jinak dávají najevo svoji nelibost, to tak vyznívá.
V uvedeném případě nejde o nějakou senzaci, ale zcela jednoznačně o nemorální a nenormální chování spojené s porušování norem společnosti. Takovéto chování lze označit za trestnou činnost, neboť při ní dochází k porušování Listiny základních práv a svobod, která je součástí našeho nejvyššího zákona – Ústavy. Pro ty z vás, kteří ji neznáte, ani jste ji nečetli, uvádím, že svým obsahem, mimo jiné, každému člověku zaručuje nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. Stejně tak jako právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti, spojené s ochranou jeho jména. Vím, že pro lidi, kteří prahnou po senzacích, je ve většině případů problém rozlišit, kdy o senzaci jde a kdy naopak se není čemu smát, a je potřeba dát najevo svůj nesouhlas. Ptáte se proč? Jednoduše proto, že všichni jsme rádi, pokud se k nám druzí chovají slušně, dokonce to i vyžadujeme a značí to pro nás zachování určité normy. Stejně tak vyžadujeme dodržování právních předpisů, což jsou zákony, vyhlášky apod. Je potřeba si uvědomit, že jejich dodržováním jsme povinni všichni stejně, bez rozdílu. Mlčení, přihlížení, nebo přehlížení problém neřeší, naopak značí souhlas a problém umocňuje. Stejný účinek má bagatelizace problému, jeho zlehčování. Za vysoce nemorální považuji počínání osob, které vyvíjejí snahu přesvědčit veřejnost o tom, že takovéto chování lze považovat za „normální“. Jejich snaha je odrazem jejich osobnosti, charakteru a morálních kvalit a výsledkem má být získání podpory většinové veřejnosti pro takovéto chování. Věřím, že většině lidí záleží na naší společnosti a nenechají se zmanipulovat. Uvedené jednání nevede k vytvoření lepší společnosti, znamená snahu legalizovat chování a jednání, které je , nejenom našími právními předpisy, zakázáno.
Tento příběh vám přesto senzaci nabízí a s ní i ponaučení. Nehledejte senzace v normálnosti a slušnosti, ale tam, kde porušování norem společnosti, kterých se někdo dopouští, nakonec dopadne i na něho samého. V tomto případě lze za senzaci považovat sdělení „oné osoby“, které sama učinila, že uvedený zdravotní problém, je již několik měsíců, i jejím zdravotním problémem. Pokud si vzpomenete na všechny ty urážky, na slova ponižování a snižování důstojnosti mé osoby, ve spojení se zveřejňováním onoho zdravotního problém – tak se tím dozvídáte, že ve finále „ona osoba“ urážela, ponižovala a snižovala důstojnost sama sobě. Takovéto zjištění skutečně vzbuzuje pousmání, ale je důkazem, mimo jiná konstatování, lidské hlouposti a krátkozrakosti, která nám všem připomíná, že bez ohledu na věk a pohlaví, nikdo si nemůžeme být jisti, že zítra nebudeme řešit daleko závažnější zdravotní problém a věřte mi, že pak budete za slušnost ostatních lidí rádi, ne-li vysloveně vděční.
Po neuvěřitelných sedmi letech útoků na moji osobu, jsem se rozhodla, vše řešit podáním trestního oznámení na „onu osobu“ a zdravotnická zařízení, která poskytla , v rozporu se zákonem, informace o mém zdravotním stavu cizím lidem.
ČÁST TŘETÍ
Třetí část příběhu je spojena s mým pracovním životem, s výkonem mé profese. V Dětském domově Senožaty jsem pracovala od roku 1994 jako vychovatelka. Po dokončení studia na VŠ a na základě výsledků konkurzního řízení, jsem od dubna 2007 působila ve funkci ředitelky. Stala jsem se tedy přímou nadřízenou „oné osoby“. Problém vznikl ve chvíli, kdy jsem začala řešit narůstající agresivní chování „oné osoby“, které plynulo ze skutečnosti, že s mým nástupem do funkce přišla o své prominentní postavení ve školském zařízení, musela pracovat a plnit úkoly, jako všichni ostatní zaměstnanci. Aby se vyhnula důsledkům svého chování a jednání, nastoupila „ona osoba“ pracovní neschopnost. Téměř okamžitě začala psát stížnosti na mojí osobu, které adresovala pracovníkům ČŠI a KÚ. Především z jejího podnětu, ke kterému se mělo přidat údajně asi dalších 6 lidí (ve skutečnosti, podle stížnosti, kterou jsem četla – to byly pouze další dvě zaměstnankyně, které měly s plněním pracovních úkolů a dodržováním nastavených pravidel také problémy) byly ve školském zařízení v průběhu měsíců ledna a února roku 2009 provedeny dvě kontroly ČŠI, z toho jedna hloubková ve spojení s veřejnosprávní kontrolou. Výsledek, na základě kterého jsem měla být odvolána z funkce, se nedostavil. Kontrola neshledala žádné závažné nedostatky. Dokladem toho je „Protokol“ z uvedené kontroly, který obsahuje veškerá zjištění, která byla pracovníky kontrolních orgánů zaznamenána. Nedopustila jsem se žádného rozkrádání státního majetku, obohacování se na úkor dětí, šikany dětí a zaměstnanců, prostě ničeho. Abych mohla být z funkce odvolána, bylo potřeba najít jiné řešení, a našlo se. Výstupem z již zmiňované kontroly není jenom tzv. „Protokol“, ale i „Závěrečná zpráva ČŠI“ a právě v té, se v rozporu s protokolem, objevila závažná zjištění, která nikdo, ani zřizovatel, ani pracovníci KÚ OŠMS nezná a pracovnice ČŠI, která je tam vepsala, je nedoložila. Evidentně nikomu ani neschází. Na čí podnět tam byly vepsány a proč? Zřizovatel, v tomto případě rada kraje, je povinen takováto zjištění v co nejkratší době projednat s kontrolovanou osobou a přijmout k nim opatření. Tak se i stalo. Od uvedené doby jsem byla pozvána na KÚ celkem třikrát, kde se projednávala má pochybení, ať už šlo o ona závažná zjištění, nebo další pochybení, která byla uměle vytvářena. Vždy jsem byla, v rámci oněch jednání dotazována, zda budu řešit případ „oné osoby“. Poté, co jsem odpověděla: „ano“, následoval nějaký postih - neoprávněná opatření k nápravě, s ním spojené odebrání osobního příplatku, nenavrácení osobního příplatku po uplynutí určené doby, nepřiznání odměny, zdůrazňování nezvládání manažerských funkcí – vždy pouze ve spojitosti s požadavkem na přehodnocení mých postojů k „oné osobě“. Nátlakových prostředků bylo samozřejmě víc. Požadavek na přehodnocení mých postojů, především v začátku jednání, se netýkal jenom „oné osoby“, ale i dalších mých zaměstnankyň, které se zachovaly neprofesionálně a i jinak pochybily při výkonu své práce (Týkal se i oněm dvou zaměstnankyň, které podepsaly uvedenou stížnost, jak výše uvádím.) Přes veškeré nátlakové prostředky, jsem od svého rozhodnutí neustoupila a navíc jsem si dovolila pravdivě popsat vzájemnou spolupráci školského zařízení se zřizovatelem do „Dotazníku“ pro „Periodické hodnocení ředitelů škola a školských zařízení“. Na základě všech těchto skutečností došlo k vykonstruování údajného „bossingu“ zaměstnanců, kterého jsem se nikdy nedopustila. Následovalo odvolání z funkce ředitelky a posléze výpověď pro nadbytečnost, vše v rozporu s právními předpisy (zákony, pravidla kraje apod.). Rozhodla jsem se bránit, neboť uvedeným nařčením jsem byla společensky a profesně poškozena. Nikdy jsem se svému povolání nezpronevěřila, vždycky jsem pracovala ve prospěch dětí, ke spokojenosti rodičů , ve prospěch společnosti. Vždy s velkou zodpovědností při výkonu profese, kterou jsem zastávala. Začala jsem tím, že s postupem rady kraje jsem seznámila členy zastupitelstva. Na uvedeném zasedání dne 23.3.2010, (Moje vystoupení a rozpravu k uvedenému vystoupení si můžete poslechnout ze záznamu na internetových stránkách kraje Vysočina – kliknutím na titulní stranu, samosprávu, zastupitelstvo, audio a video záznamy ze zasedání č.2/2010 – bod č.88) bylo rozhodnuto, že kontrolu postupu a celého případu provede kontrolní výbor ZK, tak se i stalo. Vyrozumění o výsledku kontroly jsem obdržela koncem srpna 2010. Její závěr byl pro mě velkým překvapením, neboť až na jednu skutečnost, která se nedala zpochybnit, neshledal v postupu a jednání členů rady kraje a pracovníků KÚ OŠMS, žádné pochybení. Neuvěřitelné. Obrátila jsem se, prostřednictvím zastupitelů jednotlivých politických stran zastoupených v zastupitelstvu, na jednotlivé politické kluby a požádala je o vyjádření stanoviska k výsledkům prováděné kontroly. K tomuto účelu jsem jim poskytla „důkazní materiál“ včetně průvodního dopisu a rozboru celého případu s odkazem na jednotlivé přílohy a uvedením, jaké právní předpisy byly porušeny. S jejich stanoviskem se můžete seznámit na internetových stránkách kraje Vysočina ( kliknutím na titulní stranu, samosprávu, zastupitelstvo, audio a video záznamy ze zasedání č. 05/2010, bod č. 106-rozprava). Připomínám, vyjadřují se k „důkaznímu materiálu“, který dokladuje porušování právních předpisů, kterého se dopustili členové rady kraje a někteří pracovníci KÚ OŠMS a co je velice důležité, dokladuje i selhání nejvyššího kontrolního orgánu kraje – kontrolního výboru. Orgánu, který zajišťuje kontrolu nad výkonem veřejné správy. Tato skutečnost je velice závažná, pokud k jejímu selhání došlo v případě kontroly tohoto případu, kdo zaručí občanům uvedeného kraje, že těch selhání nebylo víc a netýkaly se dalších rozhodnutí a postupů členů rady kraje. Ráda bych se k uvedené rozpravě vyjádřila tak, jak jsem učinila i v dopise zastupitelům kraje a řediteli KÚ. Dle mého názoru, je vystoupení řečníků a průběh celé rozpravy, týkající se uvedeného případu, dobře připravené a sehrané divadelní představení pro veřejnost. Nasvědčuje tomu samotný začátek, kdy se první řečník omlouvá za to, že zdržuje (řešit problémy občanů; zabývat se porušováním právních předpisů, kterých se dopustili členové rady kraje; stejně tak vyjadřovat se k selhání nejvyššího kontrolního orgánu, včetně podávání nepravdivých informací občanům = zdržovat) průběh – vyjádření jednotlivých politických klubů; jejich snaha zbavit se uvedeného problému, neřešit pochybení některých zastupitelů; skutečnost, kdy se nevyjádřili členové klubu ODS (Nevím, zda jejich nevyjádření se k takto závažnému problému a jeho přehlížení, není pro občany signálem, že s takovýmito praktikami souhlasí. Názorů na takovéto chování bude dozajista několik.) a ani k tomu nebyli vyzváni; samotný závěr, který k uvedenému bodu rozpravy nebyl přijat. Vše umocněno smíchem zastupitelů, kteří bez závěru k 1. bodu rozpravy, přešli k dalšímu bodu – což může být chápáno, jako znevážení řešeného problému. Celý případ byl, na základě návrhu ředitel KÚ, odeslán jako stížnost na MV ČR. Přes tuto skutečnost, jsem se obrátila dopisem na 31 zastupitelů (Uvedený dopis neobdrželi členové Rady kraje a Kontrolního výboru ZK, neboť svůj osobní názor, postoj a odpovědnost dali najevo - členové rady tím, že celý případ vykonstruovali a způsobem jeho řešení - členové kontrolního výboru tím, jakým způsobem kontrolu provedli) a vyzvala je mimo jiné: „...... aby se snažili vyřešit tento problém na úrovni kraje. Nezříkali se politické odpovědnosti, neboť tuto odpovědnost nemají jenom jako členové politického klubu své strany, ale i jako osobnosti, kterým občané kraje Vysočina dali svoji důvěru v krajských volbách v roce 2008.“ Odpověď jsem dostala od pěti členů zastupitelstva. Ostatní nemají zájem se k takto závažnému problému vyjadřovat. Dva zastupitelé: JUDr. D.Oulehla, JUDr. M.Rusová (poslankyně PČR) - shodně souhlasí s rozhodnutím zastupitelstva – odeslat tuto stížnost na MV ČR. Dva členové zastupitelstva Bc. J. Vondráček a nově zvolený senátor RNDr. M.Vystrčil doporučují obrátit se na soud. Poslední z těch, kteří mi odpověděli poslankyně PČR a zastupitelka kraje Ing. J.Fischerová, CSc. se ve své podstatě nevyjádřila vůbec, pouze mi sdělila, že o uvedeném problému bude hovořit s hejtmanem kraje MUDr. J.Běhounkem. Zároveň jsem se obrátila na vedení ČSSD, kterému jsem také poskytla onen „důkazní materiál“ a vyzvala její členy k tomu, aby situaci řešili, pokud chtějí zůstat tou zdravou opozicí. Stejně tak, chtějí-li na úrovni komunální a krajské, zůstat stranou, která si zaslouží důvěru voličů. Odpověď jsem dostala od statutárního místopředsedy Mgr. B. Sobotky a je následující: „ ... seznámil jsem se s obsáhlou dokumentací k problému, který se týká postupu Rady kraje Vysočina vůči DD v Senožatech. Každý takový problém může být vyřešen na místě, kde se zrodil. Nelze nařídit příkazem z ústřední politické strany, jak má Krajský úřad postupovat vůči organizacím v působnosti své kompetence..... Politická strana není oprávněna nahrazovat orgány veřejné správy.“ S celým problémem byli dále seznámeni nejvyšší představitelé dalších politických stran (ODS, KSČM, KDU-ČSL), které mají své zástupce v uvedeném zastupitelstvu a jejichž členové jsou zároveň členy kontrolního výboru. Odpověď přišla od předsedy vlády a zároveň předsedy ODS RNDr. P.Nečase, který doporučuje obrátit se s řešením uvedeného případu na okresní soud. Za ÚV KSČM se k uvedenému případu vyjádřil JUDr. V. Filip takto: „.. na základě Vašich dopisů jsem si vyžádal příslušná stanoviska poslankyně JUDr. M. Rusové i klubu zastupitelů za KSČM. Z těchto stanovisek vyplývá, že Vámi uváděné kauze byla věnována, v porovnání s jinými případy, nadstandardní pozornost, včetně Vašeho osobního vystoupení na jednání zastupitelstva. Byl jsem seznámen se skutečností, že případ šetřil orgán krajského zastupitelstva – kontrolní výbor, který neshledal žádný nedemokratický postup ze strany orgánů kraje při řešení tohoto případu. Politický klub může přijímat pouze politická stanoviska k určitým záležitostem, nemůže šetřit oprávněnost postupu Rady kraje, nebo objektivitu výsledků kontroly KV KZ. Z pohledu politického klubu KSČM je tato záležitost považována za vyřízenou.“ K uvedenému bych ráda konstatovala, že KSČM ve svém Prohlášení k občanům ČSSR (20.12.1989), které je vyvěšeno na jejich webových stránkách, mimo jiné uvádí: „ že se rozchází se všemi, kteří se vědomě dopouštěli zlovůle, zneužívali moc, dali se korumpovat a korumpovali druhé, se všemi kdož vydávali lež za pravdu, dopustili znehodnocení čestnosti a spravedlnosti, významu práce a jejich mravních hodnot, víry v domov a vlastenectví, v jednotu slov a činů......“ Je-li jejich jednání v souladu s uvedeným prohlášením, posuďte sami. Jenom připomenu, že KSČM má stejně tak, jako další tři politické strany k dispozici „důkazní materiál“, který dokladuje, mnou výše uvedená, závažná zjištění, která dle jejich konstatování nejsou ani důkazem nedemokratického postupu. Za stranu KDU-ČSL se k případu nevyjádřil nikdo. I takový přístup k řešení problému o něčem svědčí, zvláště, je-li předsedou kontrolního výboru člen KDU-ČSL.
Abych udělala vše pro vyřešení uvedeného problému, zaslala jsem „důkazní materiál“, včetně rozboru problému s odkazem na jednotlivé přílohy, ministrovi vnitra ČR. Odpověď z ministerstva vnitra přišla následující: „Ministerstvo vnitra, konkrétně odbor dozoru a kontroly veřejné správy, vykonává dozor a kontrolu nad výkonem samostatné působnosti orgánů kraje na základě ustanovení §80a a násl. zákona č. 129/2000 Sb. V §82 odst. 6 zákona o krajích je však stanovena výjimka, dle níž se ustanovení o dozoru nepoužijí v případě porušení právních předpisů občanského, obchodního a pracovního práva.“
Vzhledem k tomu, že mě odpověď neuspokojila, zaslala jsem panu ministrovi vnitra Mgr. R.Johnovi další otevřený dopis, ve kterém upozorňuji, že tento případ nelze řešit pouze z pohledu pochybení krajských orgánů v oblasti „pracovního práva“, ale že materiál, který obdržel je mnohem závažnější povahy. Dokladuje zneužití moci – autoritativní přístup při řešení problému, vykonstruování několika pochybení mé osoby (včetně údajného „bossingu“ zaměstnanců), aby bylo možné užití nátlakových prostředků, porušování právních předpisů, klientelismus, podávání nepravdivých informací veřejnosti a v neposlední řadě to nejzávažnější – selhání kontrolního výboru ZK. Konstatovala jsem, že pokud ve snaze o vyřešení uvedeného problému byly zjištěny výše uvedené důležité a závažné skutečnosti, je potřeba je řešit, zajistit jejich nápravu a nedovolit jejich opakování, neboť jsou dokladem špatného výkonu veřejné správy ze strany orgánů kraje – zastupitelstva, rady kraje, hejtmana a krajského úřadu.
Dále jsem uvedla, že stejně závažným důvodem je zjištění, že kontrolní výbor se zástupci čtyř politických stran (ČSSD, ODS, KSČM a KDU-ČSL) schválil zprávu, která je výsledkem zmiňované kontroly, jako by ji schvalovali zástupci jedné politické strany, což v konečném výsledku vnímám jako odklon od demokracie a navrácení se k praktikám totalitního způsobu vládnutí – kdy, řídila, rozhodovala a kontrolu prováděla také jedna strana.
V odpovědi z ministerstva vnitra bylo konstatováno mimo jiné: „ ...že kontrolní výbor kraje nemá zákonem o krajích svěřenu žádnou rozhodovací pravomoc a nelze mu ji přiznat ani rozhodnutím zastupitelstva kraje a že veškeré výsledky činnosti kontrolního výboru ( typicky kontrolní zjištění) tvoří pouze podklad pro zastupitelstvo kraje, které pak k těmto podkladům může (ale nemusí) při svém rozhodování přihlížet. Pokud jde o vyjádření týkající se selhání kontrolního výboru je následující: ......členové výboru jsou do svých funkcí voleni členy zastupitelstva kraje, kteří byli zase do svých funkcí zvoleni v řádných volbách na základě rozhodnutí občanů kraje Vysočina. Osobní postoje a názory jednotlivých členů kontrolního výboru, které je vedly k tomu, aby navzdory své stranické příslušnosti zaujali na konkrétní věc shodný názor, jsou především otázkou svědomí a politické odpovědnosti každé z těchto osob.“ Co se týče odpovědnosti konkrétních osob, tedy členů zastupitelstva a rady kraje, jedná se pouze o politickou odpovědnost každého jednotlivého člena. Postup orgánů kraje je možné řešit pouze soudní cestou.“
Vzhledem k tomu, že i ZK rozhodlo o předání tohoto případu k projednání na Ministerstvo vnitra, obdržela jsem dne 15.11.2010 vyjádření od hejtmana kraje ze kterého cituji: "Na jednání ZK bylo dohodnuto, že Váš dopis bude podstoupen na Ministerstvo vnitra, aby byl přešetřen postup orgánů kraje Vysočina (především Rady kraje Vysočina a dále i Kontrolního výboru ZK) při řešení Vašich předcházejícíh podání. Následně proběhla konzultace mezi pracovníky Krajského úřadu Vysočina a Ministerstva vnitra, odboru dozoru a kontroly, a to ve věci postoupení Vašeho podání na toto ministerstvo. Pracovníci Ministerstva vnitra zastávají názor, že nejvyšším orgánem kraje Vysočina je ZK, a to je oprávněno se záležitostí zabývat. Vzhledem k tomu, že výsledek kontroly v DD senožaty, kterou prováděl Kontrolní výbor ZK, byl na jednání ZK č. 4/2010 dne 22.6.2010 vzat na vědomí, není důvod se opětovně Vaším dopisem zabývat. Nikdo z členů ZK požadavek na řešení Vašich podání nevznesl ani na jednání ZK dne 9.11.2010, byť jste se i na další členy ZK obrátila postupně svými dalšími dopisy.
Dostala jsem tedy dvě různé odpovědi. V té první se uvádí, že problém lze vyřešit pouze soudní cestou. Pokud k soudnímu jednání dojde, bude soud řešit mé odvolání z funkce, a mé další případné nároky, včetně doplacení ušlé mzdy po dobu, kdy jsem neměla možnost vykonávat funkci ředitelky. Vzhledem k tomu, že „důkazní materiál“ je dokladem, že pravda je na mé straně, mělo by být na mé straně i právo. Co ale nebude řešit a dle mého názoru, jde o podstatu tohoto problému – jeho vznik , úmyslné vykonstruování, porušování právních předpisů členy rady kraje, nedemokratický postup řešení problém s užitím nátlakových prostředků, klientelismus, podávání nepravdivých informací veřejnosti. Kdo bude řešit tato pochybení? Je to skutečně jedině a pouze záležitost zastupitelstva kraje, tedy otázka svědomí a politické odpovědnosti jednotlivých členů zastupitelstva a rady kraje, jak se uvádí v druhé odpovědi? Pokud ano, tak odpověď už znám, ale pokusím se to shrnout a vyjádřit se k získaným odpovědím. Uvážíme-li, že celý „případ“ byl vykonstruován, za účelem mého odvolání a zhruba rok (od března 2009) byl na moji osobu vytvářen nátlak, používáno přitom bylo různých nátlakových prostředků, došlo k porušení právních předpisů, veřejnosti byly předkládány nepravdivé informace – to vše, za účelem vyhovět svému klientovi, v tomto případě „oné osobě“ nebo případně někomu, kdo se za její zájem přimluvil. Jinak řečeno, zřizovatel školského zařízení, rada kraje, mě odvolala za to, že jsem se snažila vykonávat svoji práci poctivě a ve prospěch dětí a školského zařízení. Paradoxně tedy pro to, co mělo být i jejím zájmem a je zcela určitě i v zájmu společnosti. Vezmeme-li v úvahu, že obsahem svědomí jsou prvky jako je: objektivita a nestrannost (kdy se člověk neřídí pouze prospěchem a vnějším hodnocením, nýbrž vlastním svědomím); prvek způsobení či zavinění („mít někoho či něco na svědomí“) a prvek odpovědnosti („to si nevezmu na svědomí“) pak z výše uváděného je patrno, že svědomí nikoho netíží. Obecně řečeno to znamená, že své jednání a chování považují za normální, možná standardní, i když ve své podstatě je v rozporu s morálkou a právními předpisy naší republiky. Pokud jde o „politickou odpovědnost“, jejíž podstatou je říci veřejnosti pravdu, vyvodit ze svého pochybení odpovědnost, vyvinout snahu pochybení napravit a tím zůstat v očích veřejnosti nadále důvěryhodnými, tak ani té jsme se nedočkali. Znamená to, že žádnou odpovědnost necítí a to ani vůči občanům, veřejnosti, své politické straně, což ve své podstatě je důkazem jejich arogance, vědomí si své nepostižitelnosti a pro občany vzkaz, že období předvolebních slibů dávno skončilo a tudíž není potřeba se jimi dále zabývat. Pokud jde o členy kontrolního výboru a ostatní členy zastupitelstva, tak zde je nutno říci, že výhradou svědomí je i možnost odmítnout konat něco, co je v přímém rozporu s mým vlastním svědomím. Záleží na jedinci, jak dalece je jeho svědomí vyvinuto ( je-li vůbec vyvinuto) a vyrovná-li se s tím, jak se rozhodl, konal a v čí prospěch. Pokud jde o jejich politickou odpovědnost, ani z jejich jednání není patrno, že by nějakou cítili, ať již vůči občanům, veřejnosti, či politickým stranám za které byli do zastupitelstva zvoleni, což dokazuje skutečnost, že většina z nich na můj otevřený dopis vůbec nereagovala. Tedy i zde platí, že období předvolebních slibu skončilo a není potřeba se jimi dále zabývat. Vše ukončím konstatováním, že všichni členové současného zastupitelstva, na svém prvním zasedání č.6/2008 konaném dne 14.11.2008 složili a dali „slib“, občanům kraje Vysočina, jehož znění uvádím: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji na svou čest a svědomí, že svoji funkci budu vykonávat svědomitě, v zájmu kraje a jeho občanů a řídit se Ústavou a zákony České republiky.“ Ponechávám na každém z vás, abyste posoudili, zda svým jednáním a chováním jej naplňují, či nikoliv.
Po osmi měsících, kdy se snažím o vyřešení svého případu, jsem mnohými rozhodnutími a přístupy, ať čelných představitelů jednotlivých politických stran, tak samotného Ministerstva vnitra zklamána. Nějak nemohu pochopit, že pokud je prokázáno pochybení v jednání krajských orgánů, které spočívá v porušování právních předpisů – je na jejich uvážení, zda ze svého pochybení vyvodí nějaké důsledky, či nikoliv. Protože, pokud je nevyvodí, obecně řečeno to znamená, že mohou ve svém nemorálním chování a jednání, které je v rozporu s právními předpisy naší republiky, pokračovat dál. V této souvislosti, bych chtěla upozornit ještě na jednu skutečnost, že ze strany KÚ kraje Vysočina jsem byla po 30 letech poctivé, svědomité a zodpovědné práce pro společnost, neprávem nařčena z něčeho, čeho jsem se nedopustila, čímž byla veškerá moje dosavadní práce, snaha, úsilí prakticky zničena a moje osoba byla poškozena jak společensky, tak profesně. Z uvedeného důvodu jsem se rozhodla podat na KÚ kraje Vysočina trestní oznámení z možného spáchání trestného činu „pomluvy“ . Uvedené skutečnosti, které budou řešeny soudně, pak dozajista nemohou být jenom záležitost svědomí a politické odpovědnosti členů zastupitelstva a rady kraje, ale dle mého názoru i odpovědného ministerstva, kterým je Ministerstvo vnitra ČR.
V této fázi příběh končí - „zatím“ - a jak se bude vyvíjet dál, netroufám si odhadnout, neboť vše nasvědčuje tomu, že i když je pravda na mé straně, na pořad se přece jenom dostanou „soudní jednání“, které zaplatí daňoví poplatníci.
ES