Jednoho dne byli moji rodiče pozváni na firemní večírek. Jelikož jsem nechtěla být celou noc sama doma, přemluvila jsem je aby u mě mohla přespat kamarádka Simona. Ta samozřejmě souhlasila. Nastal večer a naši odcházeli. My se Simčou jsme se převlíkli do pyžama a koukali na film. Když skončil začalali jsme se dost nudit. Kousek od našeho domu stál starý tajemný hřbitov s krematoriem. Co lepšího nás mohlo napadnout, než na ten hřbitov v noci jít. Nastala půlnoc, my se oblékli a vyrazili. Trochu mi přešel mráz po zádech, ale nechtěla jsem vypadat jako nějaký malý děcko. Došli jsme k velké železné bráně, kterou se nám podařilo otevřít. Hodně vrzala a proto jsme se lekli. Teď už jsme stáli před královstvím hrobů a dívali se na různé nápisy. Šli jsme se mezi ně projít. Různě jsme šmejdili kolem hrobů až jsme narazili na to krematorium. Dveře byli kupodivu otevřené! .. Simona navrhla, že by jsme se mohli jít kouknout dovnitř. Taky mě to dost zajímalo a tak jsem souhlasila. Vešli jsme dovnitř, zavřeli za sebou, vzali svíčku, zapálili a procházeli mezi rakvemi. Krematorium skrývalo jednu velkou místnost a jednu menší tmavou komnatku, která přímo volala o její prohlídku. Neváhali jsme a vešli do ní. Uprostřed na velkém stole ležela obrovská pozlacená rakev a nad ní pomníček s příjmením "Wágner". Nějak mi to nedalo a sama od sebe jsem tu rakev otevřela. Vevnitř ležel nějaký starý pán a zevnitř víka byl vyškrabán jakýsi nápis, který trochu připomínal "Pomozte mi!" .. Začala jsem si myslet trochu podivnou myšlenku, že ten dotyčný byl pohřben zaživa. Ale jak mohl být pohřben zaživa, když v dnešní době je to zakázané? Raději jsme tu rakev zavřeli a odešli zpátky domů. Převlékli jsme se zpátky do pyžama a šli spát, jelikož byli čtyři hodiny ráno. Asi po hodině mě vzbudili jakési divné zvuky. Kamarádku to taky vzbudilo a zvědavě jsme se šli podívat, kdo to dělá. Ozívalo se to z kuchyně. Šli jsme tam, ale uviděli jsme pouze otevřené okno.. Ty zvuky museli být z venku, protože byla bouřka. Zavřeli jsme ho tedy a šli zase spát. Po několika minutách nás zase vzbudili ty stejné zvuky jako předtím. A i zase vyházeli z kuchyně, ve které bylo zase otevřené okno. Přišlo mi divné jaktože se zase samo otevřelo, ale byla jsem unavená a nechtělo se mi nad tím přemýšlet. Šli jsme tedy zase spát. Po nějaké chvíli mě vzbudila Simona, že slyší nějaké kroky, jakoby někdo šel po schodech v našem domě. Hrozně jsme se začali bát a vlezli jsme si pod postel. Najednou se rozletěli dveře mého pokoje a objevil se tam ten mrvý – teď živý pán Wágner z krematoria. Začala jsem potichu brečet strachem. Kamarádka mě utěšovala. Po několika minutách těn pán zase odešel. Dole jsme slyšeli zabouchnutí našich vchodových dveří a tak jsme si obě oddechli a vylezli z podpostele. Na zemi ležela nějaká látka na které bylo napsáno krví, že někdo děkuje, že jsme ho vysvobodili. Dodnes si to nedokážeme nijak vysvětlit. Jak jsme ho mohli zachránit, když jsme tu rakev opět zavřeli? Nebo jsme ji strachem nezavřeli? Je to divné...