Laciný chléb a mizerné hry
Drtivá většina národa se stravuje prostřednictvím potravinových řetězců, které předvádějí, jak také může fungovat trh. Upřednostňování levných potravin vede k tomu, že většina lidí se stravuje hmotou, jejímž základem je průmyslový tuk doplněný ochucovadly, konzervanty, aromaty, barvivy a dalšími „Éčky“. Někdy, bohužel, snad neúmyslně, také toxiny.
Námitka zní – co bychom nechtěli? Jakou jinou cestou je možné uživit ekologicky nepřirozený počet lidí na Zemi? Vědecké odhady jsou ovšem stále ještě optimističtější. Země může uživit až nějakých deset miliard obyvatel tradiční cestou. Víc asi ne, ale v tomto směru je zde stále ještě určitá rezerva. Touha po zlatém teleti v kapitalistickém systému však vedla k tomu, že většina obyvatel tzv. vyspělých zemí konzumuje výtvory intenzivního potravinářského průmyslu zaměstnávajícího stále menší počet lidí, což se označuje za pokrok. Jen menšina stojící ve vyšších patrech sociálních struktur si dopřává potraviny zdravější.
A co že hry? Dva fenomény této sféry ovládají lidstvo. Sledování soubojů moderních gladiátorů a virtuální realita počítačového světa. Ani jeden z nich není ideálem kvality života, pokud budeme o tom ideálu trochu hlouběji přemýšlet.
Nic proti Boldtovi, Messimu, Nadalovi či jiným sportovním hvězdám dní, kdy píši tato slova. Mezinárodní sportovní hvězdy jsou kombinací talentu a vůle trávit podstatnou část života převážně jednou činností. Odměnou za tuto oběť jim jsou slušné peníze a tedy únik z ponurého světa dolních pater sociální pyramidy. Ti lidé mají na svoji volbu právo, a pokud to nejsou nafoukanci, normální člověk jim jejich požitky nezávidí, protože si dokáže představit dřinu, která za vším stojí.
Jenomže viděno se zamyšlením – každá sportovní aktivita zákonitě musí mít své nejlepší. Jednou je to Pavel, podruhé Ota. Obrovská konkurence nutí Pavla i Otu k tomu, aby se stali stroji na výrobu výkonů. Kolem těch nejlepších pak poletují novináři, kteří chtějí také cosi z té absurdity mít a celé to sportovní divadlo náležitě dramatizují. Ve své podstatě jednoduché primitivní činnosti, které byly kdysi chápány jako amatérský projev jinak komplexních osobností, se stávají divadelním projevem určeným ke konzumu pasivních. Divadelním projevem bez hodnotnějšího ducha sledovaným divákem – konzumentem, který si souvislosti ani neuvědomuje a nechává si médii podsunovat pocity, že při pohledu na Boldtův rekord prožívá cosi úžasného. Kdyby mu elektronická časomíra ale neukazovala ukrojené nepostřehnutelné setiny vteřiny ze světového rekordu, poznal by houby. Stejné stupidní otázky kladené donekonečna hrstce nejlepších pak přitahují pozornost milionů lidí stejně jako bulvární zprávy o tom, s kým spí hvězdy filmového nebe.
Hráči kolektivních sportů se staly postupně figurami na zvláštní herní desce, kterou pro svoji potěchu obsluhují ti nejbohatší. Profesionální fotbalové, hokejové a další obdobné soutěže už dávno nemají nic společného s kolektivním úsilím nějaké skupiny lidí spojených společným jménem, znakem a barvami – což bývalo kdysi to, co stálo za sledování, obdiv a fandění. Tento rys sportu můžeme sice dnes stále ještě zaznamenat v podobě úsilí amatérských klubů nižších soutěží, to je ovšem něco, co médiím nestojí za pozornost. Vždyť všichni chtějí sledovat přeci ty nejlepší, číst o jejich oblíbených jídlech a znát výši jejich příjmů. Miliony lidí na celém světě tak mají opět pocit, že se stávají součástí něčeho zásadního, důležitého, jedinečného. Neříkám, že není příjemné někdy se podívat na nějaký dramatický zápas profesionálních hráčů, kteří předvedou tu a tam svoje nadstandardní umění, ale ve své podstatě je vrcholové provádění nejpopulárnějších sportů z devadesáti procent jen pouhým byznysem poznamenaným všemi neřestmi obchodních praktik.
Aby se člověk sledující vrcholový sport necítil pouze pasivně, má dnes k dispozici zábavní elektroniku. Pomocí procesorů přesunujících děsivou rychlostí jedničky a nuly se může stát jedinec součástí virtuální reality odrážející nejen skutečnost všech známých světů, ale též všech světů, které jsou schopné se zrodit ve fantazii statisíců tvůrců. I to může být rozumný doplněk našeho reálného života. Často se však, bohužel, stává jeho náhražkou, nástrojem, který povyšuje na tuto virtuální realitu napojené procesy v mozku na vrchol našeho bytí. Jedinec se tak v reálném životě izoluje od druhých lidí, stává se osamělou individualitou komunikativně i sociálně odtrženou od druhých lidí. Empatiemi nevybavený člověk nahlíží na druhé lidi pouze jako na objekty, které se ničím kvalitativním neliší od obrazových stínů elektronického světa.
Jsou to laciný chléb a mizerné hry, k nimž civilizace dospěla. Přesto budou kritici této absurdity řazeni mezi hrstku nespokojených kverulantů – těmi, kteří z existence takovýchto absurdit ekonomicky a mocensky těží a mají proto enormní zájem, aby to nadále fungovalo.
Blbé a smutné. Jak dalece vzdálené seznání, že pozitivní vztahy mezi lidmi dávají životu cenu a smysl.