Tatínek
Tatínek
Na tento článek mě inspiroval post na Facebooku na stránkách Pampers. Maminky měly říci jak je možné posílit vazbu otec – dítě. Všechny komentáře jsem si přečetla a div jsem neronila slzy. Skoro ve všech případech hovořily o tom jak děti své tatínky milují a jak je vítají, když přijdou z práce a visí jim na krku než jdou spát. Závist mnou cloumá od zdi ke zdiL U nás je to totiž jinakL
Musím říct, že první týden v Praze nám všem dal dost zabrat. Manžel se naplno vrhl do práce a tak ráno odjížděl v 6 a večer se vracel po 21h. Říkala jsem si, že to asi nepřežiju, ale přežila. Přes den jsme měli pokaždé vymyšlený program. Štěpán měl po létě stráveném na chalupě absťák po klouzačkách takže jsme dopoledne vyráželi na blízké hřiště, kde nadšeně pobíhal s ostatními dětmi. Odpoledne jsme měli domluvené návštěvy a chodili na kratší výlety. Jednou do města, jednou do sousední čtvrti do hospůdky se zahrádkou a dětským hřištěm, jednou do lesa na tobogán, jednou vlakem do Vysočan na pouť a dny nám utekly rychlostí blesku. Štěpán se každý den ptal po tátovi. „Kde je táta?“ „tatínek je v práci“, „ahá“. „Tatínek musí chodit do práce, abychom měli penízky na hračky a jídlo“. „Ahá“. Bylo na něm vidět, že by ho měl radši doma, tak jak tomu bylo celé léto. Štěpánek totiž tatínka dost často odmítá. Tím, že manžel ve všední dny odchází brzo ráno a vrací se obvykle, když už děti spí, tak u nás dochází k tomu, že ho Štěpán prostě nechce. Sice se po něm celou tu dobu ptá, ale když už doma je, chce stejně maminku a tatínkovi říká „nechci tátu“. Manžel má v létě 6 týdnů dovolené. První týden ho Štěpán odmítá, druhý týden si ho oťukává a po zbytek dovči se od něj nehne a dělá všechno co táta. Chodí spolu do lesa na houby a pak zedničí nebo zalévají kytky atd. Jenže jsme se vrátili domu a stačil jediný týden, kdy ho Štěpán neviděl a všechno je ve starých kolejíchL Ani nevíte jak moc mě to mrzí. Říkala jsem si, že když o tatínkovi budeme mluvit a budeme si ho kreslit, tak to takové nebude. Jenže, když se po týdnu odloučení v sobotu na chalupě konečně viděli, tak mu zase řekl „NEEE“. V neděli už je to jakž takž, ale ne na 100%. Vůbec nevím co s tím. Jsem v tomhle úplně bezradná. Nemáte s tím nějakou zkušenost? Štve mě to i proto, že si vlastně nemám šanci oddychnout, protože to samozřejmě nelámu přes koleno a obstarám si ho sama. Teď mě čeká další týden, kdy budu s dětmi sama, protože manžel jede na služební cestu. A další víkend si stejně zase neodpočinu. K tomu se přidalo období, kdy si mě Štěpán dost hlídá, takže pokud nemá k sobě nějakého parťáka na hraní nebo i když je dům plný lidí, tak ať se hnu kam se hnu, pořád chodí za mnou. „maminko kde ši?“ Je to na jednu stranu roztomilé, ale na druhou stranu je to pro mě šíleně únavné.