Kam pádí ceny?
Brouzdal jsem tak jednoho večera po internetu, přesněji řečeno po archívu časopisu Reflex, když mě do očí trknul titulek článku o žhavé novince firmy Kodak na poli digitální fotografie. Přestože vývoj v této kategorii techniky sleduji jen
z povzdálí, neodolal jsem a rozkliknul článek, bych uzřel, co bylo žhavým hitem předvánočního trhu roku 2000. Pro mnohé fandy „digitálů“ je to z hlediska vývoje téměř pravěk, nicméně je to doba, kdy jsem v praxi poprvé fotografoval na elektronické médium a kdy začaly některé redakce své píšící novináře těmito zázraky techniky vybavovat. Zažil jsem tehdy velké zklamání a digitální technologie to u mě tehdy prohrála na celé čáře.
Vraťme se však na náhodně objevenou stránku Reflexu. Téměř nadšeně se zde redaktor rozplýval nad přístrojem Kodak DC 5000. Protože nepředpokládám, že by si někdo (výjimka se ale určitě najde) rozpomenul, připojím základní charakteristiky: expoziční automat 100 ISO, snímač 2,1 M, 2x zoom bez makra, karta PC 8 MB. Hlavním trumfem pak bylo provedení těla weatherproof, tedy prachu a dešti odolné. Vcelku žádný zázrak (možná ani na tehdejší dobu). Jako zjevení na mne však zapůsobila uváděná cena. Kdo si chtěl pod vánoční stromeček tuto hračku pořídit, musel bez desetikoruny na pult vysázet 40 000 českokorun. Nepřepsal jsem se, skutečně čtyřicet tisíc.
Nedalo mi to a podíval jsem se, nač přijde podobně koncipovaný přístroj dnes. Olympus Mju 720 nabízel na internetu např. Megapixel za 7 990 Kč, tedy (poměrně přesně) pětkrát levněji. Jenže, mjůčko je opravdu vodotěsné, snímač má 3,5 x více bodů, zoom 1,5 x větší rozsah a makro režim. Rozsah citlivosti se neomezuje na jedinou hodnotu, nechybí možnost „natáčet“ (ozvučené) video a další funkce.
Stručně řečeno, převedeme-li užité vlastnosti na matematickou veličinu, můžeme bez obav říci, že dnešní mjůčko je přinejmenším 5x lepší, než jeho předchůdce DC 5000. Pak ovšem vychází, že za pouhých šest let klesla cena srovnatelného výrobku 25 x, což je neuvěřitelné. O to více, že se mi už nechtělo hledat relaci průměrné kupní síly tehdy a dnes.
Jistě, počasí odolné digitální aparáty tehdy nebyly tuctovým zbožím a výrobce si jistě nechat tuto výjimečnost náležitě zaplatit, uváděná cena je asi doporučená, tedy o něco vyšší, než zač by šel aparát koupit na reálném trhu, přesto je výsledek pozoruhodný.
Zbývá jen věřit, že se cenový vývoj nezastaví. Za šest let si tak budeme moci za celkem příjemnou část výplaty koupit kapesní přístroj s desítkami milionů obrazových bodů na čipu, ultrarychlým procesorem, hodně kvalitním objektivem
a dalšími finesami, o nichž se nám dnes ani nesní. Zbývá otázka.
Co na to řeknou zrcadlovky?
Komentáře
Přehled komentářů
Přečetl jsem si váš článek a napadlo mě jednoduché srovnání: v roce 1987 naše fabrika kupovala PC do oddělení projekce - jednalo se o 486DX2/44MHz, 120MB HDD!! Stálo to 500.000 Kčs. Bez softwaru, OS byl MS-DOS.
O 10 let později jsem si koupil svůj první počítač.
Byl to AMD K6/333MHz, s OS Windows 98 second edition, 10GB HDD za cca 40.000,- Kč.
Nejednalo se jen o kupní sílu, ale neustálý vývoj zlevnil technologie.
Stejně tak digitály.
Když se objevily první, a já viděl reálné výsledky, hrdě jsem zdvihl nos nahoru řkouc, "zlatý film!" První digitál, se kterým jsem fotil, byl nějaký model HP PhotoSmart. Když dnes vidám originály, vím, že mě čeká mnoho času a úprav, abych z toho udělal "koukatelnou" fotku. O rok později jsem pracoval se zapůjčeným Olympus C2010 Ultrazoom - kvalita již vyšší, ale z pohledu dneška... pravěk. Jediný plus - zato velký - byl onen zoom - opticky asi 8x! Souběžně s těmito experimenty jsem fotil na kinofilm a scanoval fotky (tehdejší scanery ... zrno, gradace, gama... no comment) a dále pak zpracovával elektronicky. Výsledek? Digitál i při mizerné kvalitě mi poskytl cca 8 hodin času navíc. Na film jsem večer nafotil, ráno nechal vyvolat, dopoledne nascanoval a odpoledne vystavil na web a poslal lidem, co fotky chtěli. Na digitál jsem stejnou akci nafotil večer, v noci překopíroval do PC, vybral, upravil a nad ránem vystavil na web a odeslal lidem.
Dlouho po prvních kompaktech se objevovaly pokusy o "digitalizaci" zrcadlovek, které probíhají dodnes. Dovolím si konstatovat, že vývojové týmy hlavných konkurentů na trhu pracují vyrovnaně, takže dnes je +- jedno, zda jste Canonista či Nikonista. Dnes se zjistilůa jedna daleko důležitější věc, než byla dřívější honba za pixely: daleko více záleží na algoritmu zpracování obrazu a použité optice.
Dokonce nastal "optický" paradox: kvalita zpracování digitálního obrau je tak vysoká, že omezujícím faktorem se stává... objektiv! Mluvím samozřejmě o profi řadách objektivů.
Dle Ondřeje Neffa a dalůších odborníků se nyní digitální trh zaměří na zlepšení dynamického rozsahu (zvětšení rozsahu hodnot v kontrastech a stupních mezi bílou a černou), kterého lze nyní docílit pouze expozicí několika snímků s různou expozicí a složení do jediného snímku s vyšším obrazovým rozsahem, označovaném jako HDR (High-Definition range).
Dvě cesty, nutné pro další rozvoj a vývoj digitální techniky jsou známy, a začíná se na nich tvrdě pracovat, neboť kdo s nimi přijde první, ovládne na dlouhou dobu trh. A to je silná motivace. Fotografové chtějí kvalitu a rádi si ji zaplatí. Jsou tím motorem, který žene vývojové týmy kupředu, stejně jako v případě PC to je hráčská komunita, která požaduje stále vyšší výkony a rychlejší stroje.
Zrcadlovky stále neřekly své poslední slovo.
Zrcadlovky odpovídají kvalitou
(Michal Škvor, 13. 8. 2007 11:51)