Hrad Rýzmberk
Hrad Rýzmberk, postavený na stejnojmenném kopci, se významně zapsal do českých dějin. Byl založen bezpochyby v druhé polovině 13. století a pojmenován tehdy módním německým jménem Riesenberg (Obří hora). Stál na strategicky velmi výhodném místě, ovládající Všerubský průsmyk, jímž procházela důležitá obchodní Řezenská cesta do Bavor. Je pravděpodobné, že hrad založil někdy v době česko-bavorských sporů (v l. 1260 až 1270), snad na přání samotného krále Přemysla Otakara II., Děpolt z Rýzmberka. Tento zakladatel nejdůležitější větve rodu Švihovských z Rýzmberka vládl ještě v r. 1251 na Zbirohu, ale již v r. 1279 se u jeho jména objevuje na pečeti název nového hradu, – to je také první zpráva o Rýzmberku. Děpolt patřil k předním zemským hodnostářům; v r. 1277 byl nejvyšším zemských soudcem a v l. 1279–1282 nejvyšším komorníkem. R. 1281 jej dokonce pověřil zemský sněm, aby spolu s pražským biskupem Tobiášem z Bechyně dočasně řídil správu Čech.
Hrad byl postaven na koruně zmíněného kopce, jenž má na všech světových stranách, kromě východní, příkré svahy, a byl obehnán příkopem a valem. Objekt, přístupný na východě, měl tvar nepravidelného pětiúhelníka, jehož jedna strana směřovala na východ proti vstupní cestě. Na jihovýchodě zesilovala opevněný palác; obojí je dnes proměnno v sutiny. Pravděpodobně krátce po dokončení vnitřního jádra hradu nebo hned za Děpoltových potomků (nejpozději v první třetině 14. století) bylo vybudováno na jihozápadním úbočí pod hradem předhradí, které mělo přibližně tvar obdélníka. Toto předhradí zdokonalovalo opevnění hradu a bylo obehnáno příkopem a vysokou hradební zdí, která je k hradu připojovala. V jihozápadním nároží předhradí byla postavena vysoká válcová věž, mající v průměru téměř 9 m a zdi široké 130 cm; dnes je až na nepatrný zbytek zbořená.
Děpolt z Rýzmberka zemřel někdy před r. 1297 a hrad přešel do společné držby pěti synů – Viléma, Břetislava, Protivy, Oldřicha a Děpolta. Kolem r. 1310 si však bratři majetek rozdělili a na Rýzmberku vládl Břetislav, jenž stál až do r. 1318 na straně odpůrců Jana Lucemburského. Nicméně král ho přesto jmenoval zemským soudcem. Je možné, že ve vládě nad hradem ho vystřídali jeho synové Břeněk a Děpolt, kteří až do 60. let 14. století vykonávali různé služby pro Karla IV. a potom byli také zemskými soudci. Syn jednoho z nich, Ojíř z Rýzmberka, vládl na hradě samostatně nejpozději od r. 1390. Patřil k předním stoupencům Václava IV., jemuž také písemně slíbil, že hrad Rýzmberk mu bude kdykoli otevřen a že sem může být v případě potřeb kdykoli dosazena královská posádka.
Ojířův syn Břeněk prodal po r. 1403 Rýzmberk pravděpodobně přímo Rackovi Janovskému z Janovic, jenž do r. 1412 válčil s řezenskými měšťany, dokud mu nezaplatili dlužné peníze. Hned potom se nový rýzmberský pán dostal do sporů s Jindřichem z Rožmberka a po jeho brzké smrti začal válčit i se samotným králem Václavem IV., který ho však v r. 1414 přijal na milost. Nato začal Racek drobnou válku s pasovským biskupem a v zápětí vstoupil do služeb císaře Zikmunda. Na počátku husitství stál Racek z Janovic, na straně katolíků a při potyčce s Klatovskými zajal jejich husitského kněze Jana Nákvasu, kterého předal za značnou sumu svým bavorským spojencům a ti ho okázale mučili a upálili. Tím na sebe Racek uvalil hněv husitů, kteří ho po vítězství v bitvě pod Vyšehradem 1. listopadu 1420 zajali a ubili.
Hrad Rýzmberk přešel na Rackovy bratry Bohuslava, Jana a Půtu, kteří byli rovněž nepřáteli husitů. Teprve po nich získal rýmberské panství stejnojmenný Rackův syn, který zdědil válečnickou krev svého otce. Racek mladší se pustil již v r. 1434 do bojů s Bavory a v r. 1439 vyvolal válku s bavorským knížetem Albrechtem. Albrechtovi poslové si dokonce stěžovali v r. 1441 českému sněmu, že Racek podniká z Rýzmberka do Bavor četné výpady a škodí zde. Po domluvě stavů a dlouhých jednáních i půtkách byl nakonec uzavřen v r. 1442 mír. Racek přislíbil bavorskému knížeti, že mu bude hrad Rýzmberk kdykoli přístupný, a stal se dokonce jeho služebníkem, za což dostával ročně 200 zlatých. Po dvou letech však došlo k novým potyčkám s Bavory, ale celý Plzeňský kraj přinutil Racka k míru. Brzy se však dostal do sporů s českými pány (v r. 1447 se Zmrzlíky na hradě Kašperku a r. 1448 s Burianem z Gutštejna).
Dne 3. března 1448 vyhořel hrad Rýzmberk téměř do základů. Racek začal ihned s novou výstavbou, ale po týdnu příprav mu opět všechno vyhořelo. Nicméně hrad byl nakonec zřejmě opraven. Ani tato událost však neznamenala konec Rackových bojů s Bavory, neboť vzájemné vypalování statků, krádeže a plenění pokračovalo s různými přestávkami až do r. 1453, kdy byl sjednán znovu mír.
Po zvolení Jiřího Poděbradského českým králem byl Racek mladší z Janovic jeho předním stoupencem. Král potřeboval mít na pohraničních hradech zkušené válečníky a proto svěřil Rackovi v r. 1459 úřad purkrabího domažlického hradu i s městem Domažlicemi. Racek musel slíbit, že domažlický hrad bude vždy v případě potřeby otevřen královskému vojsku, ale po dvou letech služby zemřel a byl pochován v domažlickém klášteře.
Za Racka mladšího z Janovic došlo k vylepšení rýzmberského hradního opevnění vybudováním dalších předhradí, které obklopilo vlastní hrad na východní a jižní straně. Vedle hlavního vstupu byla postavena velká čtyřhranná věž a pod ní byla v místech dřívějšího valu vybudována v mírném oblouku další hradební zeď, zesílená čtyřmi hranolovými baštami, která se připojovala k západní nárožní věži staršího vnitřního předhradí. Bašty v hradební zdi byly otevřeny dovnitř a měly alespoň zčásti umožňovat boční palbu.
Po smrti Racka mladšího z Janovic v r. 1461 přešlo rýzmberské panství na jeho dva nezletilé syny Smila a Volfa. Od poručníků převzal plnou vládu nad Rýzmberkem v r. 1477 starší Smil, za něhož došlo k obnovení drobných sporů s Bavory. Na konci r. 1479 uvěznil Smil na Rýzmberku bavorského služebníka Jana z Veselé, který mu byl dlužen peníze, o čemž se potom podrobně jednalo na schůzce obou stran v Domažlicích. Smil z Janovic se živě zajímal o veřejné dění a byl zběhlý v právních záležitostech, takže jej v r. 1485 povolal král Vladislav II. za rytířský stav do obnoveného zemského soudu v Praze. Brzy potom však Smil zemřel a hrad přešel na jeho bratra Volfa z Janovic.
Koncem 15. století, za slabé vlády Vladislava II. Jagellonského, se rozpoutal politický a hospodářský boj mezi šlechtou a městy. Jeho průvodním jevem byla anarchie, právní a osobní nejistota. Na silnicích se objevovaly tlupy lapků, kteří ochromovali obchod. Na popud plzeňských měšťanů se v r. 1497 spojilo sedm měst Plzeňského a Prácheňského kraje (Domažlice, Klatovy, Stříbro, Plzeň, Písek, Vodňany, Sušice) s některými zdejšími rytíři (jmenovitě jsou známi pouze Heřman z Janovic, Petr Kaplíř ze Sulevic na Vimperku, Václav z Roupova na Roupově, Jan z Klenové, Otík Kamýcký ze Stropčic a Beneš Častolár z Hořovic na Hradišti) ve spolek ke své ochraně ke střežení kdyňské, nýrské, stříbrské a tepelské silnice.
Tento dobrovolný spolek koupil od Volfa z Janovic hrad Rýzmberk s příslušenstvím za 16 000 kop grošů českých. Užitek z panství měl připadnout všem, kdo se podíleli na koupi, a také údržba majetku měla být společná; nikdo však nemohl své právo k hradu někomu prodat nebo zastavit. Takováto společná držba zemskodeskového statku byla zcela nezvyklá, a proto již ve smlouvě bylo dohodnuto, že kdyby nemohlo být rýzmberské zboží zapsáno do zemských desk celému spolku, měl je do nich Volf z Janovic zapsat na jména jeho předních členů z rytířského stavu. Spolek měli řídit čtyři starší rovnoměrně zastoupení za každý kraj a každý stav. Tito starší se měli střídat vždy po dvou letech a měli ze svého středu volit hejtmana hradu. Členové spolku se měli k sobě chovat přátelsky a případné různice měli rozsuzovat starší. Neměli dovolit válku v kraji a v případě, že by ji některý z nich vyvolal, měl být vsazen do vězení na hradě Rýzmberku. Neuposlechnutí starších mělo být trestáno stětím a propadnutím majetku. Velmi zajímavá pro tuto dobu jsou některá mravní pravidla, kterými se měli všichni účastníci smlouvy řídit: pod určitými pokutami se zapovídala hra v kostky i karty o peníze a omezoval se přílišný luxus v jídlech jak u členů spolku, tak u jejich poddaných. V případě války mohl se každý rytíř se spolku stěhovat s manželkou a dětmi do některého ze sedmi zúčastněných měst. Nejdůležitějším ustanovením smlouvy byl snad poslední bod, ze kterého je mj. patrný i hlavní účel celého spolku: „Kdyby některý ze stavu panského k nim nesousedsky se choval, tedy starší je vyzvati mají, aby od něho upustil, a kdyby toho neučinil, tedy si všichni společně proti takovému pomáhati budou.“ Plnění kupní smlouvy Volfovi z Janovic mělo začít na podzim 1497 hned po svátku sv. Havla (16. října). Peníze měli všichni účastníci vybírat mj. i u svých poddaných. K realizaci smlouvy však s velkou pravděpodobní nedošlo, protože panstvo roznášelo po Čechách pověst, že účastníci spolku pomýšlejí na vzpouru a převrat v zemi. Zemský správce Petr z Rožmberka se okamžitě rozjel do Plzně, aby osobně zjistil situaci, a na prosincovém zasedání zemského soudu se dobrovolně vypravili někteří účastníci smlouvy z rytířského stavu, aby uklidnili zemské soudce. Nicméně si král Vladislav II. psal se zemským správcem, o „puntování rytířstva i měst kraje Plzeňského a Prácheňského“ a nařizoval, aby se celá záležitost projednala na nejbližším zemském sněmu v březnu 1498. Jak se věci vyvíjely dále, přesně nevíme, ale je téměř jisté, že spolek měst a rytířů se v držení Rýzmberka neujal.
Od rozpadajícího se spolku nebo snad ještě od původního majitele Volfa z Janovic, koupil rýzmberské panství rakouský pán Jindřich Puršenk ze Stetenberka, jemuž tuto koupi zprostředkoval jeho švagr Petr z Rožmberka. Protože Prušenk nebyl ještě českými stavy přijat za obyvatele království, přestože již několik let předtím získal hrad Helfenburk, dal svého neplnoletého syna Oldřicha s hrady Rýzmberkem i Holfenburkem pod moc a ochranu Petra z Rožmberka. Teprve v r. 1502 byl Oldřich přijat od krále a stavů za obyvatele země, přiznal se s oběma hrady i nově získaným Kladskem k České koruně a přislíbil řídit se zemským právem. Již v r. 1504 však prodal Oldřich (píšící se hrabě z Hardeka) Rýzmberk Václavovi Švihovskému z Rýzmberka, ale ten v době vyjednávání zemřel. Za nezletilého Václavova syna Jana Půtu uskutečnil koupi Rýzmberka v r. 1508 jeho strýc Břetislav Švihovský z Rýzmberka, čímž se hrad Rýzmberk dostal opět do rukou člena rodu, který jej založil.
Krátce nato dal Břetislav hrad znovu opevnit. Nově bylo opevněno jeho raně gotické jádro a o něco mladší pravidelné předhradí, kdežto k novému opevňování druhého předhradí na jižní a východní straně se Břetislav nedostal. Obě jmenované části hradu, stojící terasovitě nad sebou, dostaly nový parkán, jehož hradební zeď měly na severu a na východě pevné válcové dělové bašty. Kromě nových hradebních zdí byl také hrad obehnán novými příkopy a valy na severu a přibyla i podkovitá bašta, vysunutá do předpolí valového opevnění.
V této době patřilo k rýzmberskému panství vedle hradu a dvora pod ním městečko Kdyně a majetky ve 13 okolních vsích. Jan Půta z Rýzmberka začal samostatně vládnout na hradě r. 1524, ale hospodařil špatně, byl marnotratný a často vedl soudní spory mj. i o právo cla ve Stříbře, které patřilo k Rýzmberku. Často se přel i se svými strýci Břetislavem a Jindřichem z Rýzmberka, kteří mu dělali předtím postupně poručníky, a Břetislavovi dokonce načas pronajal hrad Rýzmberk, z čehož vznikly další třenice. Pro dluhy musel nakonec Jan Půta panství rozdělit: menší část (městečko Kdyni a majetky ve dvou vsích ) prodal své manželce Evě Švihovské ze Sudoměře a většinu panstev prodal dětem zemřelého Jana Rýzmberského z Janovic, jejichž poručníky byli jeho manželka se svým bratrem Adamem Řepickým ze Sudoměře. Za jejich poručnické vlády došlo k řadě soudních sporů i potyčkám, v nichž kdyňští měšťané ani dobře nevěděli, jakého pána mají poslouchat.
Nakonec v r. 1543 koupila rýzmberské panství od Volfa Rýzmberského z Janovic za 3200 kop grošů českých vdova po Janu z Gutštejna Anna z Říčan, která zase panství spojila. V r. 1552 převzali Rýzmberk do své správy plnoletí Annini synové Jiří a Albrecht z Gutštejna, kteří na hradě hospodařili společně. Před r. 1570 přikoupili i sousední zahořanský statek, ale brzy potom Albrecht zemřel a v r. 1581 se Jiří rozdělil o panství s jeho synem Janem Vilémem. Jan Vilém dostal Zahořany, polovinu městečka Kdyně, majetky v osmi vsích a nedávno založené městečko Všeruby. Jiří z Gutštejna si ponechal hrad Rýzmberk, dva dvory, druhou části Kdyně a majetky v dalších šesti vsích. Stal se z něho zámožný muž, jenž po r. 1580 získal také hostouňský statek, na kterém podporoval na Šumavě pohodlnější tvrz. Na ní také asi pobýval častěji než na nepohodlném Rýzmberku. Po brzké smrti Jana Viléma z Gutštejna (v r. 1584) připojil zpět k Rýzmberku polovinu jeho pozemkového majetku, druhou polovinu získala Jiřího neteř Sidonie, provdaná Šternberková. Ta prodala v r. 1585 proti jeho vůli Záhořany Janu II. Vidršpergárovi z Vidršperka k Mutěnínu, z čehož vznikly různé spory. Jiří z Gutštejna se dožil vysokého věku 78 let a zemřel v r. 1597. Ve své poslední vůli odkázal Rýzmberk s Koutem svému strýci Jindřichovi Burianovi z Gutštejna a Hostouň jeho mladšímu bratru Jindřichu Lorencovi.
Nový pán na Rýzmberku se postavil v r. 1618 na stranu povstalých českých stavů a přijal na svůj hrad Rýzmberk mansfeldskou posádku, která měla z této pohraniční pevnosti mařit jakékoli spolčování Plzně s bavorským vojskem. V r. 1620 se však podařilo císařskému vojsku dobýt řadu měst v Prácheňském kraji a hned potom se Don Baltazar de Marradas spolu s Bavory obořil na hrad Rýzmberk. Španělský vojvůdce však brzy poznal, že se mu jej nepodaří získat přímým útokem, a proto použil lsti. Začal předstírat, že na hrad zaútočí v noci velké množství pěšího vojska, posádka jej tedy vydala 12. října 1620 bez boje a byla propuštěna s možností přejít na stranu císařských. Na Rýzmberku potom vládli Bavoři, kteří pustošili široké okolí. Plenění skončilo až po Bílé hoře, kdy již majitel Rýzmberka Jindřich Burian nebyl mezi živými.
Celé rýzmberské panství i s Koutem Gutštejnové při pobělohorských konfiskacích ztratili; bylo oceněno pouze na necelých 41 000 kop grošů míšeňských a královská komora je předala císařskému komorníku a plukovníku Janu Filipu Kracovi ze Šarfenšteina. Nový majitel získal zpět k rýzmberskému panství i Záhořany a na Rýzmberku ponechal pouze kanceláře a byty úředníků; sám občas bydlel na koutské tvrzi. Krac získal ještě jiné statky v Čechách a byl povýšen na hraběte, ale nakonec císařské zradil a přešel na stranu Švédů. V září 1634 byl však v bitvě u Nördlingenu zajat a v následujícím roce odsouzen vojenským soudem ke ztrátě hrdla a statků. Po Kracově popravě získal zadlužené rýzmberské panství Vilém Colonna z Felsu, jemuž je postoupila jeho sestra Anna Alžběta, vdova po Kracovi, aby splácel dluhy věřitelům.
V r. 1641 vtrhli do okolní krajiny Švédové a 1. července hrad Rýzmberk dobyli. Během několika dní jej tak zpustošili, že hrad mohly zachránit jen velké opravy. Po skončení třicetileté války bylo však rýzmberské panství stále zadlužené a navíc jeho držitelé Eleonora Barbora Marie, dcera vdovy po Kracovi, provdaná za říšského hraběte Jana Augusta ze Solmsu, a po r. 1670 Jiří Václav Černín z Chudenic sídlili jinde. Také Jiří Václav se zadlužil a musel proto v r. 1676 prodat rýzmberské panství Volfu Maxmiliánu Lamingenovi z Albernreutu, který se neslavně zapsal do českých dějin v době bojů Chodů o privilegia jako Lomikar. Prodeji předcházel odhad panství, v němž je popisován Rýzmberk jako „dokonce pustý, na vysokém vrchu ležící, se třemi placy, v něm ještě podzemní sklepy, též také některé při zemi suché sklepy, hlavní pak zdi na díle dobré se vynacházejí“. Z mocného hradu zbyla tehdy pouze zřícenina, která byla tehdy oceněna na pouhých 150 kop míšeňských!
Další osudy zříceniny hradu Rýzmberka byly pevně spojeny s dějinami koutsko-trhanovského panství, jehož budovatelem byl právě Lamingen a po němž je získali v r. 1697 Stadionové. Ti také v 19. století zasáhli do podoby zachovaných zřícenin, když v r. 1834 začali s parkovou úpravou západní části, kde byla postavena v l. 1846–1847 nad oběma baštami nová čtyřhranná rozhledna a dřevěná výletní restaurace. Při úpravě byla část zdiva srovnána se zemí a pobořená velká věž posloužila jako základy zahradního altánu. V nové době bylo na západním svahu Rýzmberka vybudováno přírodní divadlo pro tisíc návštěvní
