Rozjímání o prchavosti snímků....III
„Fungování probíhá v čase a lze je objasnit jedině v čase. K pochopení nás může přivést jen to, co vypráví.“ Fotografie samy o sobě nic nevyprávějí. Fotografie uchovávají momentální vzhled.
Tak se celý svět svinul do ulity mysli, představ, snění… Fotografie jsou jakýmisi berličkami
Porovnejme si dobu expozice filmového políčka s životností vyvolaného pozitivu. Dejme tomu, že snímek na papíře vydrží pouhých deset let: u průměrné moderní fotografie nám vyjde kvóta 20 000 000 000 : 1. Berme to jako připomínku, jak prudké je to štěpení, kterým fotoaparát odděluje vzhled dění od jeho funkce.
Fotoaparátu coby mechanického přístroje se tu užívá instrumentálně pro obohacení živoucí paměti. Snímek tu představuje memento právě prožívaného života. Soudobá fotografie obvykle prezentuje nějakou událost, několik polapených výjevů, které s námi - čtenáři snímku - ani s původním smyslem události nemají nic společného.
To celé vede, že snímky více vkládáme, než prohlížíme cizí…
Rozmach fotografie se časově shoduje s úpadkem náboženství. Nahradil snad fotoaparát Boží oko? „Scvakla“ kapitalistická kultura Boha do fotoaparátu …
Nyní dáma slovo již R. Barthesovi:
Fotografie uniká. Členění, kterým ji podrobujeme, jsou totiž buď empirická (profesionálové/ amatéři), rétorická (krajiny/předměty/portréty/akty), anebo estetická (realismus/piktorialismus), tedy v každém případě vnější vzhledem k předmětu a bez vztahu k jeho podstatě, kterou může být (existuje-li nějaká) pouze ono Novum, jehož je adventem; tyto klasifikace by bylo možné uplatňovat i na jiné, staré formy reprezentace. Mohli bychom říci, že Fotografie je nezařaditelná. Pak se ale nabízí otázka, co by mělo být původem této neuspořádanosti.
První, co jsem shledal, bylo toto.
Fotografie reprodukuje donekonečna to, co se stalo pouze jednou: Fotografie je mechanickým opakováním toho, co se existenciálně nikdy opakovat nemohlo. Událost v ní nikdy nepřekračuje samu sebe k něčemu jinému: onen soubor, korpus, který potřebuji, končí vždy u těla, které vidím; Fotografie je absolutní jednotlivina, suverénní nahodilost, tuhá a tupá, je to Toto (je to tento snímek a nikoli snímek vůbec).
To, co Lacan nazývá Tyché, Příležitost, Setkání, Reálno vjeho neudolatelném výrazu. Když buddhismus označuje realitu, říká sunya, prázdno; ale také tathata: takovost, bytí tak a tak, být toto; tat znamená v sanskrtu toto a odvozuje se z gesta malého dítěte, jež označuje věc prstem se slovy: to, tady, tohle. Fotografie je pokaždé na konci tohoto gesta; říká: toto, to je to, takto! avšak nic jiného; fotografický snímek nelze přetvořit (vyslovit) filosoficky, je zcela přeplněn nahodilostí, jejíž je průhlednou a lehkou obálkou. Ukažte někomu své snímky, okamžitě vytáhne své: „Podívejte, tady to je můj bratr; a tamhle, to jsem já jako dítě,“ atd.; Fotografie je právě tento antifonický zpěv: „Podívejte“, „Pohleď“, „Tady“; ukazuje prstem jisté vis-á-vis a není schopna tuto čistě deiktickou řeč opustit. Lze-li však mluvit o tomto snímku, zdá se být na druhé straně pochybné, hovoříme-li o Fotografii jako takové.
Co ví mé tělo o Fotografii? Zjistil jsem, že snímek může být objektem trojího vztahování (anebo trojí emoce, trojí intence), totiž konání, trpění a dívání. Operátor je Fotograf. Spectator (divák) je každý z nás, kdo v časopisech, knihách, albech, archivech prohlíží kolekce snímků. Ten, kdo je fotografován, anebo to, co je fotografováno, je cíl, referent, jakési malé simulakrum, eidolon vysílané předmětem, což bych označil jako Speclrum, tedy pozorované, ale také přízračná vidina, neboť ve slově „spectrum“ je prostřednictvím jeho kořene uchován vztah k dívání („spectare“), jemuž se však dostává poněkud hrozivého nádechu; toho, který má každá fotografie jakožto navracení mrtvého.
Jeden z těchto vztahů mi zůstal uzavřen, a tak jsem jej nemohl studovat: nejsem totiž fotograf, dokonce ani amatérský: jsem na to příliš netrpělivý: musím hned vidět, co jsem vytvořil (polaroid? zábavné, ale nepřináší uspokojení, pokud se do věci nevloží velký fotograf) . Mohl bych předpokládat, že emoce Operátora (a tedy podstata Fotografie podle Fotografa má co dělat s onou „štěrbinou“ (sténopé), kterou se dívá, pomocí které omezuje, rámuje a uvádí do perspektivy to, co chce „dostat“ (zachytit). Z technického pohledu je Fotografie vlastně na křižovatce dvou zcela odlišných postupů; jeden patří do oboru chemie: působení světla na určité látky; druhý patří fyzice: tvoření obrazu pomocí optického zařízení.