Příběh
(zdroj: http://www.heroesofnewerth.cz/clanek/pribeh)
Ten, kdo se staví k Solu-Stvořiteli zády, ten, kdo vytáhne zbraň na svého bratra, staví se jen a jen proti sobě!
-Kodex Slunce
V dávných dobách ztracené civilizace vládl člověk celému světu i všemu živému, od stříbřitých rybek v divoké řece po volně běhající zvěř, všichni mu vzdávali hold. Stvořitel dal Lidem dar vědění, nebylo nic, co by staří Antikové nemohli dělat. To je známo všem, kteří měli tu možnost vidět prázdné město hluboko v džungli, zarostlé k nepoznání a pomalu hnijící, doklad toho, že člověk byl jeden z prvních.
Lidé si ale mohli za svůj pád sami. Místo toho, aby se zajímali o ovládnutí a soužití se všemi nižšími tvory, snažili se získat vládu jeden nad druhým. V rozporu s Boží vůlí se obrátili na své bližní. Strašná válka se hnala zemí, všude se šířila smrt a utrpení. Vrazi brzo zapoměli nejen na své přátelské závazky ke svým bližním, ale také na svou poslušnost k Solu-Stvořiteli. Vyřezávali falešné modly, které zapalovali, vysmívali se Jeho laskavosti a předkládali tyto zrůdnosti nebesům.
Jenže modly začaly padat na zem a zapalovaly velká města celého světa. Všechna ta zloba proměnila v popel celou jednu třetinu Solových dětí. Zuřivé bouře pustošily zemi, roznášejíc zhoubný popel padlých, ve kterém stále přebývaly ztracené duše a nenávist. Popel se šířil jako mor a tam kam dopadl, nebyla už žádná šance na život. Muži a ženy utíkali do svých domovů, do měst která ještě stála, stála sama a v prázdnotě.
Ani s touto strašnou událostí války neustaly. Každá smrt si žádala odplatu. Hříchy se hromadily, vraždění neustávalo a nabíralo na krutosti, dokud se ze samého utrpení samotná Země nerozechvěla a nezačala praskat. Mohutné hory se vzedmuly a zase dopadly, toky řek se začaly obracet a oceány zaplavily nová území. Po celém světě se začaly otevírat propasti, a jako obrovské jizvy zhyzdily zemi. Ti, kteří číhali v temnotách, jim říkali Brány do pekel.
Z nich pak přišlo na Zem samo peklo. Čekali snad tito démoni na svoji šanci, jako kroužící supi, číhající v tichém letu na svoji oběť, až lidé obrátí svoje zbraně proti sobě? Nebo poslechli volání trpících duší, a jsou tu jako odpověď na porušení závazku samotného stvoření? Možná, že s neustálým nárustem smrti peklo prasklo ve švech a poslalo na zem zpátky duše padlých pomstít se na svých vrazích. Ať to bylo tak či onak, dnes již na odpovědi nezáleží.
Kdekoliv se lidé snažili ukrýt, nezáleželo na tom jak daleko, v odlehlých lesích, vysokých horách, pekelní lovci si je našli. Démoni na sebe brali mnoho podob, jaké si jen v těch nejhorších nočních můrách lze představit, tak rozdílní, ale přesto jednotní ve své nejhorší podobě. Ti, jenž byli zabiti, poznali smilování, oproti těm, kteří byli zajati a dovlečeni zpátky k praslinám. Tam pak byli mučeni dokud je neosvobodila sama smrt.
Ti, jenž se skrývali, umírali, Ti, jenž se snažili utéct, umírali, Ti, jenž bojovali, umírali. Ti, kteří se k démonům modlili, podlehli smrti také. Vyprahlá koryta řek se plnila lidskou krví, z otevřených plání se stávaly obětní oltáře. Matky už neznaly nic jiného než pláč svých dětí, srdce jejich mužů je zradila.
Až když se démonům nedostávalo kořisti, až když viděli lidstvo jako pouhé bezduché kusy masa v roztrhaných hadrech, stáhli se zpět do svých děr, nechávajíc za sebou jen vybledlé kosti a nepřirozené ticho. Až nakonec zmizeli úplně, nezbylo po nich nic než jen praskliny v podobě jizev, které upomínaly na jejich příchod na svět.
Šílenství skončilo, ale za jakou cenu? Lidé upadli do temnoty, ze které se již nikdy nedostali. Horší než divoká zvěř, které kdysi vládli, jen stín slávy svých předků, přežívali v této chmurné existenci ještě věky.
Tak jak byla člověku poskytnuta vláda nad zvířaty, takovou vládu si držel Sol nad lidmi.
V dobách temna, kdy se lidé stali zvířaty, se také zvířata stala lidmi. Tato stvoření jakoby byla ztělesněná pošetilost člověka, falešné děti falešných bohů, které člověk sám stvořil. Když se lidé otočili k svému stvořiteli zády, brzo zjistili že se i jejich dílo může otočit za jejich zády proti nim.
Ať už byla příčina jakákoliv, ze zvířecích instinktů a z prohnanosti dravců začala vznikat strašlivá inteligence. Nešlo o jedince nebo o náhody, ale o vznik úplně nové rasy, která měla zaplnit prázdná území nového světa. Jejich těla se měnila, chůze se jim vzpřímila jako lidem, z jejich tlap, jako výsměch lidstvu, začaly růst palce naproti ostatním prstům. Tyto nové Bestie se zdály být kříženci zvířat a člověka.
Z počátku se chovaly jako jejich lidští předchůdci, pouštěly se do vzájemných bojů, stylem lovce s kořistí a neobyčejnou krutostí, bez ohledu na svou nově zjevenou inteligenci. Neuvědomujíce si ještě svůj potenciál, schopnost rozumět věcem a světu, chovaly se Bestie stále stejně - bestiálně. Na otevřených pláních probíhaly bitvy, tesáky proti klům, rohy proti pařátům; nejinak se dělo také v lesích, temných močálech a v hluboké džungli.
Lidé, schovaní ve svých jeskyních a strádající nad svoji chudou obživou, neupírali mnoho poroznosti na nově příchozí. Už viděli větší hrůzy, a co je jim po tom, že zvířata, která byla výhradně jejich kořistí, teď lovila je a nyní jsou trochu jiná? Mnoho ze změnilo, a mnoho bylo zapomenuto.
Tak lidé, nešťastní a bezradní, nechali Bestie ať se množí, ať si válčí a ať se učí. Časem se začaly objevovat základy jejich civilizace. Mnohem více lnuly k Zemi než k Nebesům, měly svoje způsoby jak využívat darů přírody. Z mohutných stromů a z počasím oprýskaných kamenů si stavěly své domovy, paseky a hájky se pro Bestie staly svatou půdou. Zde se shromaždovaly v úctyhodném počtu, velebíc Matku Přírodu a Zemi, studujíc síly, které je stvořily a stále by mohly najít uplatnění na tomto světě.
Ale i po mnoha a mnoha létech, která uplynula od jejich vzniku, stále Bestie nemohly pro sebe získat vládu nad světem. Lovily a trýznily Lidi, ale nikdy nebyly svědky jejich úplného zničení. Dávno se zapomělo na Sola-Stvořitele s jeho právem o cti, kdy se zvířata měla klanět člověku jako nadřazenému. Bestie teď hleděly na své bývalé vládce jako na bezduchá zvířata, možná spíš jako na vzdálený druh, jehož bývalou moudrost začaly jen pomalu objevovat.
Lidstvo už bylo velmi dlouho na samém dně - v nejhlubším stádiu barbarismu; když začala nová éra. Z kamenů se začaly vyrábět nástroje, z klacků kopí. Lidé opustili svoje jeskyně a začali stavět nové příbytky a primitivní oltáře v otevřených prostorách. Znovu se začali oblékat do kůží své kořisti. Znovu se tvořily přátelství, klany a rodiny. Lidský jazyk si ještě dobře pamatoval jak mluvit, a z několika prostých slov se začaly odvíjet nové plány.
Stejně jako lidé jen pozorovali svého neznámého nepřítele a připravovali se na válku, jenž měla přijít, tak i Bestie podobně jen trpěly návrat člověka. Jako všechna zvířata, byly i ony značně roztroušené, příliš spoutané se svoji zemí a neměnným klimatem, aby zaznamenaly, že lidé začali lovit v tlupách a způsobovali mnohem více problémů než kdykoli v minulosti. Muže to povzbudilo a naplnilo pýchou natolik, že začali lovit vše od malých až po velká stvoření.
Plni nového sebevědomí, Lidé začali lovit i Bestie. Teprve pak je Bestie vzaly na vědomí. Svolalo se rituální shromáždění, na kterém vznikl tajný pakt. Žádná slova nemusela být vyřčena, jako mávnutím kouzelného proutku se každý zástupce vrátil do své vzdálené domoviny, a každá jedna Bestie jednoduše věděla, jaká je vůle ostatních.
Jednohlasně, i když v oddělených skupinách nebo mezi samotářskými lovci, se Bestie rozhodly vytáhnout do boje proti Lidem. Po celém světě se měla konat již druhá sklizeň lidí, ale v této nové válce člověk bojoval s divokostí, které ani démoni nečelili. Již jednou byl na pokraji svého zničení, v hluboké beznaději, a tu si už nikdy nechtěl připomenout a nechat svůj svět ve spárech vetřelců.
Ze světla vzešelel člověk, a světlo je zas jeho cílem.
Ač hrdě lidé bojovali, stále je provázela trpká chuť porážky, jak postupně padala opevnění vesnic - následovala jedna prohra za druhou. Jelikož lidstvo bylo roztroušené jako hvězdy na obloze, dávná vzájemná nedůvěra trvala i v dobách úsilí o nové zrození. Po celém světě se mluvilo nejméně tuctem jazyků, uctívaných bohů bylo dvakrát tak víc a z lidské minulosti se vzpomínalo spíše na nedávné spory než na hrdinské činy velkých králů. Zbyly skoro jen nesmyslné nadřazování, zakládání vzájemně nepřátelských kultů a zrady zbabělců.
V těchto časech ze zrodil slepý Prorok. Jeho zrak byl vypálen dlouhým vejráním do slunce (Sol), a za to mu byl dán dar vidět "Solovu Pravdu". Putoval po celém Newerthu, veden a chráněn skupinou pěti bojovníků, kteří se sami nazývali Bratři v učení božím. Svým mocným hlasem a klidnou rukou dokázal Prorok očistit nemocné od chorob, dokázal vyhnat strach ze srdcí upadajících bojovníků, a dokonce vytrhnout nevinné ze spárů smrti.
Cestou ho ale neustále provázelo nebezpečí. Ačkoli ho mnozí milovali, našlo se pár těch, kteří stále měli ruce od krve, duše černé jako bota, plné hříchu a touhy po smrti. S vidinou jeho moci jako blázni, topící se v moři, chytající se svých druhů a stahující je s sebou do hlubin, chystali smrtelné pasti, otrávená jídla, dokonce tasili vlastní meče proti Prorokovi! Na každém kroku ho ale chránila pětice bojovníků, kteří zabíjeli všechny hříšníky jako divou zvěř. A tak se Solovo slovo začalo znovu šířit po světě, a světlo rozumu se znovu rozzářilo v lidech.
Ale nakonec se jako každý smrtelník i Prorok setkal se smrtí, chycen do pasti ženou, jejíž manžel byl zabit pěticí bojovníků v dlouho zapomenuté bitvě proti jednomu z tyranů. Po tragické smrti Proroka si pětice jeho průvodců zaznamenala všechno z jeho učení a každý se vydal svou vlastní cestou. Osvíceni světlem moudrosti svého padlého učitele se bojovníci v těch temných dobách stali majákem pro lidstvo. Učili, že život má mít vyšší smysl, než přináší pouhá obava o budoucnost.
Učedníci učedníků, tito uprchlíci, se inspirovali charakterem a odvahou svých vyvolených vůdců. Jeden z klanů se začal znovu zabývat posvátnými texty, kodexem slunce, a začal žít životem světců. Další, vedený udatným válečníkem, kterého hnala touha po tvrdé odplatě vrahovi Proroka, strážil hranice se zemí Bestií a krotil jejich vražedné útoky. Třetí klan odputoval směrem do hor, kde se snažil znovu postavit ztracená města Lidí, hledajíc ztracené umění a moudrost předků. Zato další klan zůstal v tichosti stranou, zůstal za svými bratry a odsoudil tak sama sebe za smrt Proroka. Odputoval do říše Bestií, jeho členové se jen tiše plížili a pozorovali nepřítele, který se kdysi tak dlouho klaněl Lidem. Poslední klan, vedený pátým učedníkem, velmi moudrým mužem, se usídlil na planinách ve středu říše Lidí, kde se zavázal vytvořit obrovskou armádu, která by znovu obsadila celý Newerth pro lidstvo a šířilo učení Sola po celém známém světě.
Ale jak už to chodí, bratrstvo pěti vydrželo jen tak dlouho, jak trvaly jejich životy. Jak plynuly další generace - a po ustálení války s Bestiemi - muži, kterým byl určen osud zasvětit život této nekončící válce, začali znovu nedůvěřovat jeden druhému, mezi Lidmi se znovu objevil svár. Každý z klanů začal na ostatní pohlížet s nedůvěrou. Jak ubíhal čas, začaly se klany více zabývat svými vlastními vnitřními problémy a vzdálenosti mezi nimi se neustále zvětšovaly.
Neschopnost obou stran, Bestií i Lidí, sjednotit se pro konečnou válku jen upevnilo vzájemné nepřátelství.
Sol učinil slib, „V dobách nouze vám pošlu šampióna, proto aby moje děti neskončili srovnány se zemí“. A tak se taky stalo.
Ač se to zdálo naprosto nemožné sjednotit rozdělené klany, které také válčily mezi sebou, z rozlehlých plání povstal vůdce s nevídanou moudrostí a chrabrostí, Maliken Grimm. Grimm se řídil podstatou Prorokova učení, vkládal veškerou svoji snahu k nalezení způsobu, jak zlomit vůli lidí a jednou provždy je sjednotit. Sám mezi těmi, jenž povstali po pádu předků, se Grimm zaměřil na možnost spojení všech „dětí Sola“ silou zbraní.
Přesvědčen, že svým triumfem sjednotí lidstvo a ospravedlní všechny hříchy a vůli obětovat své bratry kvůli své vlastní spáse a že zas jednou bude vládnout všemu živému, pustil se do války s ostatními klany. Jeho metody byly brutální, jeho Legionáři disciplinovaní a neúnavní. Jako první se vydal do hor, kde si podmanil Stavitele, aby zásobovali jeho rostoucí armádu zbraněmi, kterým se žádné jiné nevyrovnají. Potom se vydal na chrámy Řádu, kde spojením železa a zlata, vytvořil armády misionářů, které si osvojili duchovní kontrolu nad člověkem, a vydali se na křížovou výpravu k hranicím civilizace. Od té chvíle Grimmova Legie pochodovala pod požehnáním a opatrovnictvím Solových Kaplanů.
Bylo to proti Barbarům, kteří bránili hranici lidí po staletí, kde Grimm věděl, že bude muset podstoupit nejtěžší zkoušku. Uběhlo celých dvanáct krvavých let, kdy jeho armády podnikaly nájezdy do kopců a lesů, kde čelili svým nepřátelům, kteří ač neorganizovaní oplývali nebývalou statečností. Bojovali nejen jejich muži, ale také ženy a děti, staří bojovníci ostřili své hole, aby mohli bojovat po boku svých příbuzných. Každý akr jenž padl pod okupaci Legie, byl plný zrádců a skrytých nepřátel, a každá obsazená míle byla zaplacena krví. Ke konci se zbývající bojovníci Barbarů spojili, aby čelili Legii v poslední zoufalé bitvě. Ale i přes jejich odvahu neměli šanci proti disciplinované armádě Grimmových vojáků, kteří byli dobře zásobeni od stavitelů a pod ochranou rukou s léčivými schopnostmi kaplanů. Nakonec ale i ti nejhrdější bojovníci přísahali věrnost a podporu Grimmovi a jeho Legii.
Vyčerpán a zbrocen krví ze své poslední bitvy, měl Grimm jen malou touhu čelit nepřátelům, kteří byli ještě více zákeřní než ti předchozí. Poslal tedy své velvyslance vyhledat Zvědy. Mnoho divizí legionářů se vypravilo do vzdálené divočiny a nikdy se nevrátilo. Jestli to byli lidé nebo bestie, kdo ukončil jejich putování, to se Grimm nikdy nedozvěděl, ale nakonec když ztratil dvěstě mužů, se on sám v čele skupiny svých vyvolených bojovníků vydal hledat vůdce Zvědů.
Jak postupoval temnou krajinou Bestií, trýznili ho strašné noční můry kde na pusté planině stála jediná chýše, v níž si vychrtlý pohanský muž pohrával s časem, vábil Grimma a sliboval mu…. něco, o čem neměl ani zdání. Ještě předtím než pochopil podstatu těchto snů, ocitla se jeho skupina obklíčena armádou Zvědů.
Každý z nich třímal v rukou luk připraven zaútočit. Legionáři pozvedli štíty a napřáhli sekery. Kaplani začali odříkávat modlitby a připravovat kletby. Ale Grimm jim bez váháni nařídil, aby zůstali klidní. Z řad Zvědů vystoupila jejich královna, žena nesmírné krásy s mrazivě-modrýma očima. Jmenovala se Andraste. Pohledy obou vůdců se střetl, oba nebojácní a nikdy neporažení, a v tomto okamžiku o sobě věděli všechno.
Byl to spíš respekt než láska, pro jejich srdce, která odolávala emocím. Vzniklo mezi nimi pouto, které již nemohlo být zlomeno. Ticho drželo armádu v pozoru, ale věrní vojáci, kteří již znali dobře své velitele pochopili, že dnes se již žádný boj konat nebude. Všichni postupně sklonili své zbraně a podali si ruce. Od této chvíle jsou lidé sjednoceni pod jednou vlajkou.
Když se Země odvrací od slunce, tak se ze dne stává noc, a když se Země zase otočí zpět ke slunci, z noci se stává den. A Stejně je to s člověkem a se Solem.
Spolu spojeni Grimmovou železnou vůlí a vedeni Astartinou nevídanou moudrostí o bestiiích a jejich světě, se lidé vydali do války o převzení navlády nad světem a obnovení civilizace v Newerthu. Probíhala bitva za bitvou, které bestie prohrávali, vyhnáni ze svých brlohů a doupat, vyvražďováni po stovkách. Jejich lebky zdobily zbraně a haly pevností, drápy a tesáky sloužily jako náhrdelníky odvážných bojovníků. Dokud spolu vládli král a královna, slovo porážka jim bylo neznámé.
Brzy, aby se zajistilo, že osud lidí se nebude opakovat, jako v Prorokově případě, požádal Grimm Astarte o dědice. Pro sebe a pro její lid, souhlasila, ale stále ji v srdci sužoval strach. Jak se potomek v královnině lůně vyvíjel, vrátily se Grimmovy noční můry, které ho volali zpět do neznámé a vyprahlé pustiny. Oba vůdci odkládali svoje obavy, aby mohli dále vést Legii ve svém tažení, ale každým dnem si byli oba stála více jisti, že se blíží nějaká zkázonosná událost.
A taky se tak stalo. Jereziah Grimm, potomek koruny Legie, mocný už jako dítě, se narodil Malikenovi a Astarte. Ale jeho zrod byl provázen krví a smrtí, když se drápal na svět z těla své matky. Ani nejmocnější léčitelé nemohli zastavit proudy krve, nejzkušenejší kaplani nemohli navrátit život do jejího vychladlého těla. Princ byl na světě, ale královna zemřela.
Zničen ze ztráty své královny, dal Grimm svého syna k výchově svým nejvěrnějším rádcům, útoky na Bestie svěřil svým nejzkušenějším válečníkům, a sám se potopil do zoufalství. Bloudil po svém hlavním městě, Adkarna, v černém a tiše se modlil ve všech katedrálách, které se jen nacházeli v jeho zemi, a po pět let neznal nic jiného než hořkost.
Během svého putování potkal ženu, která si říkala Silvie. Černé havraní vlasy, panovačná, podobná a přesto tak odlišná od jeho ztracené královny. Našel ji ve vesnici na úplném kraji své říše. Moc toho nenamluvila, ale nebylo třeba slov, aby bylo poznat po čem touží. Grimmův chtíč brzy přemohl jeho smutek a tak se vrátil do Adkarny se svojí novou královnou.
I když Grimm znovu převzal vládu s novou energií, bylo jasné že je to úplně jiný člověk. Tichá královna vládla jeho srdci, a brzy její krutá povaha byla přítěží všem kromě Grimma. Ještě nějaký čas trvalo, než byly úspěchy Legie ovlivněné jejími zásahy, dokud vydržela armádě kuráž a generálům rozum. Ale čím víc zlata bylo vynaloženo do přepychových paláců, kde každý hlásek zmizel v úplném tichu, tím víc se nechávali umírat zkušení bojovníci, kvůli zbytečným a špatně naplánovaným útokům. Řetězec vítězství Legie tímto byl ukončen.
Grimmovi nejmoudřejší rádci se neodvažovali vytáhnout proti královně, aby neohrozili dědice. Věříc svému vůdci, doufali že si brzi uvědomí její neblahý vliv na království. Ale když se zjistilo, že je těhotná, zachvátil jejich srdce strach. Uvědomili si, že jakmile porodí, může se pokusit odstranit mladého Jereziaha a podstrčit vlatní potěr jako dědice. Proto tajně unesli Prince a schovali ho do vzdáleného kláštera nejmoudřejších kněží, kde bude v bezpečí. Do jeho postele bylo podstrčeno mrtvé tělo chudinského chlapce, podobného vzhledu a pomocí magie a triků zakryli rozdíly mezi nimi.
Král upadl znovu do hořkosti, ale trošku ho povzbudilo, když mu královna Silvie představila jaho nově narozenou dceru. Ophelia byla chatrá a zlomyslná, a brzy si získala srdce i těch kteří se nebyli jisti její matkou. Byla i doba, kdy se spiklenci nechali ovlivnit citem k dítěti, což jim zatemnilo mysl k tomu co mělo přijít. Doufali, dokonce se i modlili, aby děvčátko obměkčilo matčino srdce a vrátilo rozum Králi. Bohužel, to se nikdy nestalo.
Poprvé ze několik posledních dekád, Lidé začali ustupovat ztrácejíc dobytá území a přenechávajíc je Bestiím. Vraceli se do starých pevností a lépe bránitelných pozic. A s každou smrtí svých velitelů a zklamáním z nové královny, se Zvědi začali vracet do svého vzdáleného samotářského života.
Zatímco se spiklenci smály nad dobrodružstvími mladé Ophelie s hradními ohaři nebo nad její předčasné jezdectví na koni, tak plánovali jak zničit královnu Silvii. Ale kvůli jejich neustálým odkladům se to stalo mnohem těžší než zpočátku. Královna byla neustále pod dohledem věrných bodyguardů a její agenti byli schováni po celém království. Ale i tak si rádci nabrousili meče, připravily kouzla a promysleli svoje plány.
Přepadli královnu, když vycházela z královi ložnice, spiklenci byli ale v nevýhodě oproti jejím ochráncům. Najednou však královna pozdvihla svojí ruku a z konečků prstů jí vyšlehly blesky, zasáhla jak ochránce tak vrahy. Jeden z přeživších pozoroval jak se najednou začla královna chvět a měnit, na chviličku se její tvar změnil v strašlivou, kryse podobnou bestii. S ohlušujicím rámusem monstrum znova pozdvihlo svoji ruka a všichni kolem byli zasaženi oslepujícím zábleskem.
Znovu začala měnit tvar, nyní do něčeho podobnému obří kočce. Tahle věc známá jako Silvie běžela hradem přímo ke komnatám Ophelie. Grimm, probuzen šarvátkou, se vydal směrem do haly, kde spatřil Bestii na útěku. Vzal svůj starý bojový meč a začal ji pronásledovat.
Grimm zahnal stvoření do rohu v komnatách jeho dcery. Čelisti obrovské kočky byli něžně sevřené kolem těla holčičky, která se bestie držela kolem krku. Grimm pozdvihl svůj meč, připraven zasadit smrtící úder, ale v tom se zahleděl do očí bestie a hned poznal, že je to Silvie, uvědomil si jakou ohavnost spáchal. Padl na kolena, naštvaný a nešťastný sledoval jak jeho žena a dcera mizí ve stínech noci.
Když se nakocec přeživším spiklencům vrátil zrak, už začínalo svítat. Zjistili, že král je pryč-- zmizel v divočině-- stejně tak i královna a princezna. Zhrozeni, že by mohla Legií zavládnout anarchie, rychle poslali pro ukrytého mladého prince Jereziaha a udělali z něj krále. Ze ztráty svých rodičů vinil zabijáka Bestií a zapřísahal se mlčet o to co věděl o tomto incidentu.
Pokud člověk zhřeší proti Solu, nechť je potrestán, a jeho děti taktéž, a jejich děti taktéž, až do posledního, protože ze zlého nevzejde žádné dobro. Ale pokud se bude kát, nechť je ušetřen.
Běžel čas a z chlapce se stal muž, a Legie se znova začala prosazovat na bitevním poli. Jereziah nebyl bojovník, tak jako jeho otec, ale naučil se velké moudrosti a i v jeho mladých letech měl rozumu na rozdávání. Pod jeho vládou věda vzkvétala a Lidé si osvojili nové zbraně, které jim dali nový způsob boje s Bestiema.
I když byla mladá a nezkušená, Bestie teď měli svojí královnu. Byla obdařena nadhledem lidí a pochopením přírody a Bestií, Ophelie byla oslavována jejím novým národem jako ztělesnění bohyně Země. Pamatovala si jen málo ze svého mládí stráveného mezi lidmi, ale byla svědkem brůtálního násilí, s kterým Legie útočila na Bestie. Sledovala jak lidé pálí lesy a vraždí mláďata, viděla jejich nové zbraně, které strhávali maso z kostí a vrhali obří balvany proti jejich doupatům a měnili je v třísky.
Narozdíl od jejího bratra Ophelie zdědila po svém otci bojového ducha. Z nehlubších lesů plánovala velkolepé strategie, komunikujíc s Bestiemi díky důchovnímu daru od své matky. Pod jejím vedením se Bestiím podařilo najít každou slabinu v obraně Lidí; boje se nyní odehrávali i na místech, kde byla krajina dlouho nedotčena válkou a násilím.
Tehle bezvýchodný stav trval celou dekádu ve své nejhorší podobě. Na obou stranách se neustále posouvající hranice, bez místa kde by nebyla přítomna smrt. Všude hořeli velké hranice, masové hroby byli vykopány, všude vládl smutek a byl slyšet pláč pozůstalých. V zápalu bitvy byli Král i Královna ve svých snech navštíveni svým otcem. Ztrhaný a změněný, už napůl zapomenutý svými dětmi, ale stále ho poznali po hlase. Každému slíbil vítězství nad druhou stranou pokud ho najdou na místech, kde na ně čeká, ve vyprahlé pustině na bohem zapomenutém místě. Volal je k sobě.
Shromáždili své armády, oba pochodovali k místu ze svých snů. Zvědi obou stran podávali informace o nepřátelských armádách; velitelé dobře znali svého nepřítele hledajíc ten stejný poklad; a navzájem se hnali stále víc a víc aby dorazili k cíli první. Za úsvitu dorazili na otevřené pole, obě armády seřazené naproti sobě. Ve středu pole stál Grimm, vychrtlý s šíleným výrazem v očích a s démonickým úsměvem na rtech.
Armády vyrazili, skoro bez jakéhokoli pobízení svých vůdců. Čarodějnictví a kouzla všech druhů hřměly oblohou. Výstřely Lidských zbraní, vytí bojovníků Bestií a výkřiky mrtvých zaplnily bitevní pole s hrozivou symfonií masakru. Oba Ophelie i Jereziah sledovali jak jejich národy vrhají do hororů bitvy a ztrácejí své životy v tom masakru.
Jak se vzduch začal naplňovat pachem krve, ozvalo se hromobítí, které ohlušilo obě armády. Na chviličku zavládlo naprosté ticho. Země se začala třást a v místech, kde stál Grimm se otevřela země. Plameny, popel a láva se vyvalili na povrch. Zápach síry zaplnil ceou pustinu. Najednou se na okraji trhliny objevil obrovský pařát. Potom další, stoupajíc z hlubin pekel se na svět začali drápat démoni po stovkách, znova se navrátili do zemí Newerthu.