Trosečník
Probudím se s bolestí hlavy a hned se za ní chytím. Na prstech ucítím lepkavou tekutinu, což mě vyděsí, tak prsty stáhnu a pohlédnu na ně. Jak sem si myslel je to krev. Moje krev! I když sem lékař moje krev mi dost vadí. Radši se kouknu kolem, abych neomdlel.
„Co ?“ Začnu se zděšeně rozhlížet. „Kde to jsem?“ Tiše a pokouším se si vzpomenout, co se stalo. Chytnu se za bolavou hlavu a začnu si to celí vybavovat.
Byly jsme na lodi. Ale začala se stahovat mračna naznačující bouři. Ale nikdo mě neposlouchal, když sem chtěl, abychom se vrátili do přístavu. A pak to přišlo. Silná bouře. Velký vlny, které naráželi do stran lodi. Naraz. Všude kusy lodě a těla. Těla mích přátel.
Rozbrečím se. Nikdo z nich nepřežil. Zůstal jsem tu sám. Přitáhnu si kolena k hrudi a obejmu je. Proč zrovna já nikoho krom nich sem neměl. Zato oni měli rodiny. Brečím dlouho.
„Nicku? Nicku?! Ty si taky naživu.“ Někdo mě povalí na zem. Podle hlasu poznám Petra. Nevěřícně se na něj podívám a ještě víc se rozpláču. Petr mě k sobě přitiskne.
„ No tak Nicky. Je to dobrý sem tu s tebou nejsi tu sám neboj se.“ Utěšuje mně.
„Petře. Všichni ostatní jsou..“ Nedořeknu a rozpláču se. Pohladí mě po vlasech.
„Nicky to nemůžeš vědět, třeba je tu taky najdeme. Tak pojď, vypadá to na déšť. Půjdeme najít něco, kam se schováme, než se to přežene.“ Zvedne se a vytáhne mě na nohy.
Petr…
Jsem tak rád že Nick žije. Aspoň tu nebudu sám. Obejmu ho kolem ramen a vedu do džungle tohohle ostrova, kde jsme ztroskotali. Doufám, že najdeme nějakou jeskyni. Vyčítám si, že jsme Nicka neposlechli. Ale co s tím teď nadělám. Někdo z nás dvou musí uvažovat jak, tu přežijeme. A Nick teď vážně není schopný uvažovat.
Naštěstí najdu jeskyni, kam Nicka posadím. „Počkej tady, najdu nějaké dřiví na oheň.“ Vyjdu z jeskyně najít nějaké suché dřevo a listy abych mohl zapálit oheň. Po slabé hodince najdu vše potřebné tak se vydám zpět do jeskyně za Nickem.
Hned jak vejdu, všimnu si, že tam není. Odhodím dříví a začnu panikařit.
„Petře už si tu?“ ozve se za mnou a ze mě spadne snad tuna kamenní. „Byl jsem najít nějakou pitnou vodu.“
„Skvělí a našels?“ Otočím se na něj. V rukách drží dvě dřevěná vědra plná vody a ještě k tomu kovoví kotlík. „kde jsi to našel ?“ nadšeně. Všechno položí na zem.
„U jezera bylo tam i starý ohniště.“ Koukne na mě. „ Pojď se mnou ještě tam je spousta věcí, co se nám budou hodit. Ale moc bych se tam nezabydloval, v jezeře jsem zahlédl krokodýla.“ Usměju se. A to jsem si myslel, že budu za hrdinu a všechno dělat sám.
„Dobře tak mě veď.“ Vydám se za Nickem k jezeru. Musel k němu běžet, protože cesta nám trvá docela dost dlouho. A on se pak zpátky musel táhnout s vědry a kotlíkem. Dojdeme k nádhernému jezeru s vodopádem.
„Páni. To je nádhera.“ S úsměvem pozoruji okolí. Nick jen přikývne a vede mě dál po břehu k ohništi. Dostanu chuť si zaplavat, ale když zahlédnu krokodýla, ta chuť mě přejde. „Potvory musí tu být. Takhle si člověk nemůže ani zaplavat.“ Nick se na mě otočí už s posbíranými věcmi a vrazí mi je do ruky.
„To jsi toho plavání dneska neměl dost.“ Kukne smutně. Položím věci a obejmu ho.
„To bude dobrý. Nedalo se nic dělat. Kdybychom nebyli blbí a poslechli tě. Nemuselo se to stát tak si to hlavně nevyčítej. Ano?“ Kukne na mě a kývne na souhlas. Usměju se a vezmu věci. „Tak pojď. Ať stihneme udělat oheň.“
O týden později…
Nick
Jdu pro vodu a nasbírat nějaké jídlo než se Petr vzbudí. Je to děsný spáč a to, i když spí na tvrdé zemi, dokáže spát skoro až do oběda. Vážně mu to závidím. Já se za ten týden, co jsme tady, pořádně nevyspal. Mám panickou Arachnofobii. A v jeskyni kde přespáváme jich je opravdu hodně. Ale kdyby to byli roztomilí Johany nebo i křižák by mi už teď nevadil. Tohle jsou obři sklípkani, černý vdovy a spousta dalších velkých hnusných pavouku. Oklepu se a vydám se džunglí k jezeru, kde naberu vodu. Odnesu jí do jeskyně a převařím, aby byla pitná. Potom jí nechám chladit a vydám se na ovoce.
Půl hodiny od jeskyně roste banánovník, pak tam je i palma s kokosovými ořechy a kousek dál je pole s obilím. Než ale stačím dojít na místo, někdo mě strhne do křoví a zakryjeme rukou ústa. Peru se s ním, dokud nezaslechnu kroky a následně naštvaný mužský hlasy.
„Tak kam zmizel.“ Prskne ten první asi šéf těch ostatních. „ Nevíme kapitáne. Ale toho staršího jsme postřelili.“
Jasně slyším, jak kapitán zhluboka dýchá, aby se uklidnil. „ Tak je hned najděte. Bude za ně hodně peněz.“ Dál už nic neslyším. Protože jdou pryč. Naštěstí jiným směrem než je jeskyně. Ruka na mých ústech povolí. Tak se otočím a prohlédnu si dva kluky. Jeden z nich je roztomilý klučina s jiskřivýma zlatýma očima a hnědými dlouhými vlasy. Stejně jako já vypadá jak holka a možná že je tak o rok o dva mladší než já takže mu tipuji nějakých dvacet. Ten druhý je už od pohledu vysoký jeho černé vlasy spadající na ramena. Oči jako dva smaragdy krásné srdcovité rty a tvrdé rysy, tipoval bych mu tak dvacet osm. Sledoval jsem je docela dlouho.
„Kdo jste?“ Ani jeden mi neodpoví. „Na to teď není čas, mohli by se vrátit.“ Odpoví mi ten starší a bolestně zatne zuby. Pozorně si ho prohlédnu. „ Kousek odsuď je jeskyně. Tam se mužem schovat. A ošetřím vám tam tu střelnou ránu.“ Opatrně vykouknu, jestli nejsou poblíž ti chlapy. A pak je dovedu do jeskyně, kde už Petr vaří. Nějak to neřeším.
„Sedněte si, pane. A vážně aspoň vaše jména by se hodila.“ S pomocí Petra si černovlásek sedne na deku.
„Já jsem Kertis a tohle je můj bratr Edmund.“ Usměje se.
„Já jsem Nick a tohle je Petr.“ Na oplatku jim zděsím naše jmena. „ Tak Kertisi opatrně si sundej to tričko a lehni si.“ Hned poslechne. Aspoň že tak. Hned jak tu ránu vidím, zděsím se. Není to totiž jen jedna rána hned vedle té střelné rány má druhou dost zanícenou. „Tohle bude bolet, ale budeš to muset vydržet.“ Obalím si nůž, sundám svoje tričko, které roztrhám na cary a Petra pošlu pro pár bylinek, abych ránu pak mohl dostatečně vyčistit.
Kertis přikývne a zavře oči. Pustím se do vyndávání kulky. Což jde docela rychle. Naštěstí u sebe vždy nosím šitíčko a tak tomu bylo i před týdnem. Rychle ho najdu. Opálím jehlu, navléknu nit a ránu zašiju. Pak se pustím do té druhé rány. Dá mi to zabrat. Než všechen hnis dostanu ven. Než Kertise ošetřím, trvá to možná hodinu dvě.
„Bude v pořádku?“ Otočím se na Edmunda a kývnu na souhlas. „Moc děkuju.“
O týden později…
Kertis..
„Kertisi co máš proti Nickovi, zachránil ti život.“ Kouknul jsem na Petra.
„Nic proti němu nemám. Za to ty se nějak moc máš k Edmundovi.“ Petr mi kouká do očí.
„Jo líbí se mi.“ Koukne a sedne si vedle mě. „Víš je jako Nick, ale mnohem jemnější a bezbrannější.“ Povzdechl jsem si.
„Jo to je, Nick je hodně samostatný. A to mně na něm štve.“ Zasmál se.
„To jsme na tom stejně. Taky mně s tím štve. Když jsme tu ztroskotali, myslel jsem si, jak na mě bude závislí.“ Usmál jsem se.
„Kolik Nickovi vůbec je, přijde mi mladý na doktora.“
„Jemu je 23. A jo je mladý je to genius tak promoval už v 19.“ Pokrčí rameny. Vytřeštím na něj oči.
„No? Ale zas se nechová jak namyšlený vědátor.“ Usměje se.
„To ne je s ním sranda. Občas se chová jak dítě.“ Zasměju se. „ To si nedovedu představit.“
„Jo to já taky neuměl, než sem to viděl.“ Smích.
„Tu je nějak veselo.“ Vejde Nick s Edmundem v závěsu. „ Co kdyby, jste nám raději šli pomoct?“ Zvedne jedno obočí. Už jsem vám říkal, že je k pomilování, když se takhle tváří? Ne? Tak vám to říkám teď.
„To se nám zrovna nechce, chytla nás lenora.“ Zasměje se Petr. Nick po něm hodí kokosový ořech.
„No jo, jsi děsný lenoch.“
„Já vám pomůžu, když Petra chytla Lenora. Snad budu stačit.“ Úsměv.
„Já uvařím. Jděte sami.“zazubí se Edmund. Seknu po něm pohledem tipu, já z tebe nadělám škvarky. „Tak jdeme, ať jsme zpátky do večeře, bude bouřka.“ Zvednu se. „vždyť už jdu.“ Zabručím a jdu za Nickem.
Dojdeme až na místo, kde mají poskládané potraviny. Zničehonic mě něco napadne. Škodolibě se zazubím. Dojdu za ním, a když je blízko stromu, přirazím ho na něj. Cukne sebou a koukne na mě zmateně. Než stačí něco říct, přitisknu se na jeho sladké rty. Ztuhne, ale po chvilce se uvolní a ruce mi obtočí kolem krku.
„ Co si zahrát na doktora a sestřičku.“
Šeptnu mu do ouška a skousnu ušní lalůček. Lehce se zachvěje a tiše vzdychne. „Co když nás uvidí Edmund nebo Petr?“ Knikne tiše.
„Tak si řeknou konečně.“ Vezmu ho do náruče, je vážně dost lehký a odnesu si ho na vyvýšený palouk, odkud je nádherný výhled.
Položím ho do trávy a začnu se s ním mazlit. Je tak roztomilý, když se červená. Jsme oba ticho a užíváme si doteků. Nepotřebujeme slova k tomu, abychom si rozuměli. Laskám ho. Jediné co přeruší ticho je občasný jeho zavzdychaní.
Ani nevím jak, a už jsem v něm a pohybuju se. Jeho vzdychání mě žene k většímu výkonu. Po nějaké době oba vyvrcholíme a usneme si v náručí.
Petr
Pozoruji Edmunda, jak vaří.
„ Co na mě tak koukáš.“ Otočí se ke mně a dá ruce v bok.
„ Co pak je to zakázaný se koukat?“ Zavrtí hlavou, že ne a začne zas kmitat kolem ohně.
Se zvednu a přitisknu se mu na záda. „ Co to vůbec bylo za šifru, ať jdou sami.“ šeptnu mu do ucha. Prudce se otočí ale zrovna má v ruce naběračku s horkou vodou, tak mi ji nechtě vylije na hruď. Hned se začne omlouvat a svlékne mi košili a poškozené místo začne chladit.
„ Stačila by pusa, ono by to přestalo bolet.“ Zrudne a uskočí. Zasměju se.
„Pojď ke mně, já tě nekousnu.“Usměju se.
„No jen aby, to známe, určitě jsi horší úchylák než bratr“ našpulí pusu.
„To teda jsem, snad bys o mně nepochyboval.“ Vyvalím na něj oči. Začne se smát a dojde ke mně.
„Jsi pako.“ Pofouká mi hrud. „To ti stačí.“ Přitáhnu si ho k sobě a skloním se k jeho rtům. „To teda nestačí.“ Políbím ho.
Odtáhne se a zčervená. „To není fér, vůbec neumíš líbat.“ Kukne na mě. No řeknu vám, že málem hledám oční bulvy po zemi.
„Jak neumím?“ Koukne na mě s vážnou tváří. „No neumíš, Nick líbá líp.“ Přitáhnu ho k sobě. „Tak Nick jo? „zavrčím a ušklíbnu se. „Já ti ukážu, jak neumím líbat.“ Přitisknu se na jeho rty. Jazykem proniknu přes hradbu jeho úst a naše jazyky se spojí v tanci.
Předčasný Happy end … Omlouvám se, ale víc nejsem schopná …možná někdy bude pokračování ale to až dopíšu všechny svoje nápady, což s tím že pořád přibývají, bude asi za hodně dlouho xD
...
(ElenEstel, 4. 11. 2011 22:42)