ÚVOD

 

Tvořivost... Kde jí člověk má? Kde se bere? V mém případě nacházím tvořivost v každodenním světě. Vždy, když zažiji nějaký emotivní zážitek. Hlavně když jsem zmatený, a nevím si rady se svými pocity.

 

Ohromný zlom v mém životě byl v mých 16-ti letech. Začal jsem se zabývat esoterikou a psychologií. Vykládal jsem karty. Díval se lidem do podvědomí, do duše a odhaloval pocity a bloky nastřádané a schovávané za několik let.

 

Pro chlapce, jehož nedospělá mysl ještě možná chtěla být dítětem, to bylo hodně těžké období. Ale co mě drželo „nad vodou“, bylo to, že jsem viděl lidi, kteří přišli a odešli jiní.

 

Viděl jsem jejich nitro. Zpracovali mnoho svých pocitů a jejich oči vyplakali mnoho slz. Jejich srdce uvolnilo mnohá sevření a kameny bolesti se rozpouštěly...

 

To mi stálo za to. Věděl jsem, že dělám správnou věc.

 

 

Však ale byl jsem tu i já. Mé pocity. Nějak jsem musel vyventilovat to, co jsem na sebe nabral. Zkoušel jsem malovat. Dostal jsem ze sebe spoustu věcí, ale nebylo to ono.

 

Pak jsem si někde přečetl, že je dobré si psát deník. Deník o svých krocích. Tam jsem poprvé viděl, jak rostu. Jak se mé starosti a bolest rozpouští. Každým dnem, každým krokem. Začal jsem psát básničky...

 

V mnohém mi pomohla jedna paní (kartářka). Je pro mě Anděl...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Takhle to začalo:

 

 

Má mysl je zmatená,

ptá se: "Co to znamená?

Co ty stíny, ty v mé hlavě?

Prý vše zvládnu a prý hravě?

Z očí brýle sundal jsem si

a teď ptám se sebe: " A nyní kde jsi?"

 

Byl jsem zvíře s jedenácti bratry

navlečen do kůže: "A teď jsi to TY!"

Viděl jsem je, na sebe se nedíval

jejich potravu s nimi jsem pojídal.

Po jídle hlad, po vodě žízeň

nenaplněný, zrcadlem tížen...

Sám jsem si připadal a pryč odešel

vůbec jsem netušil. že pravý čas nadešel.

K velkému jezeru přišel se vyplakat

pohledem na hladinu stačil se vylekat.

Nebyl jsem oni - byl jsem to já

ptal jsem se sebe: "To se mi zdá?"

 

Polekán světlem, co nad hlavou září

já jsem byl jediný kdo pochopil v tom davu tváří!

Myšlenky létaly rychlostí blesku

co já se natrápil, co bylo stesku.

Oni jiní byli avšak nedali nic znát

v úplném snění nechali mě zdát

uvnitř mě probudilo se to, co dávno hořelo...

 

Okamžik štěstí roztrhl smutek

"Co já si počnu? Co kdybych utek!

K nim zpátky se vrátím,

z hladiny pryč, z očí se ztratím..."

 

Proč právě zde hladina ponáhlu se čeří

Slunce vychází nebo se šeří?

 

Nad hladinou objevila se sestra

jiná byla - zářivá a pestrá.

Mladá mořská víla, co předtím byla mezi kořeny

dovádí jako dítě, ale moudrost stařeny.

 

Hluboké oči její zabořily se do mých

já viděl sebe - ona se v mých

nemluvila - mlčela

přesto jsme si povídali

sdělila mi tajemství, které všechny takové už k srdci si vzaly.

 

Do duše prohlédla a co jsem nevěděl

řekla mi do srdce, které jsem otevřel.

Řekla mi, že maska, kterou na sobě mám

držela mě dole - já nebyl nikdy sám!

"To cos prožil zkouška byla

já chvíli tam také žila"

Nestáhl ze mě masku ani jiný tvar,

co já si před odchodem na sebe vzal.

 

Viděla mě očima, očima anděla

to bylo a je to, co oheň rozdělá.

Duše je světlo! Tma je pomíjivá!

Tělo je nástroj, obal - světlo tmu stíná.

Velikost srdce nedá se změřit

jen v lidskou lásku musíš teď věřit!

Barva lásky je nejbarevnější

pro zrcadlo nejhezčí a nejkrásnější...

V zrcadle vidíš, vidíš svůj odraz

na co se díváš, je jen Tvůj obraz.

 

"Díváš se na mě - já na Tebe

jako já teď, vidíš sám sebe.

Pohlédni do očí mých...pohlédni

sám sebe - ve mě se prohlédni!"

 

Z mého strachu stala se zvědavost

otvírám srdce - vylétá radost.

Minulost skončila - jaké to štěstí

svléknutím masky přichází dětství.

Přichází déšt´, staré teď smývá

Proč žíti v pekle?

Život rájem, je-li láskou prosycen bývá...

 

Pocity vděku, radosti a lásky

probudila víla s vlnitými vlásky.

zná oči andělů, jejich má srdce

mluví jazykem a slyší ušima Otce

ona mu rozumí, ví co vše znamená...

 

 

 

V mnohém mi pomohla. Cítil jsem naplnění...

 

 

Co to slyší mé uši, to mluví mé srdce

slyším slova, co znějí tak sladce - tak měkce...

 

Jak krásný to zvuk, jak libý to tón

mé srdce zní jak nejhezčí zvon!

 

Slyším ten zpěv, ta nádherná slova

v mysli chci je opakovat znova a znova.

 

Ve větách radost, oslava a cit

není to pohádka. Nemusím to snít!

Krásná to skutečnost, krásné to bytí

nyní i do "jeskyně srdce" slunce svítí...

 

...přátelstvím naplněn, láskou teď žiju...

 

Otevřela mi obzory. Začal jsem vnímat vnitřní hlas.

 

 

V největším houští v tom temném lese

slýchávám hlasy Andělů: "Ozvěte se!"

jsem tady opět, chci slyšet radu...

Slyším je všude - vlevo, vpravo, vpředu i vzadu.

 

Ty hlasy lahodí srdci i uším

vím kde se nacházejí... nebo snad tuším(?)

slyším je zřetelně čistě a jasně

i v tom temném lese cítím se tak krásně.

 

Necítím se smutně, objímá mě radost

Andělské hlasy vedou mě dál - tam kde je milost.

Slyším je zřetelněji víc a víc

naslouchám, nedutám, skoro nedýchajíc.

 

Vedou mě dál, přes houští a klestí

já však nepoškrábán, jaké to štěstí!

 

Přicházím na palouk Elfů a Víl

tam, kde je studánka - asi můj cíl?

Kouknu se do ní... ó ten krásný jas

to co jsem slyšel, byl můj vnitřní hlas!

 

Teď na mě mluví a stále mi radí...

 

No, ale člověk někdy slyšet přestane. To když starosti zastíní jeho mysl natolik, že ztrácí VÍRU

 

 

Co má se dít? Kam mě nohy zanesou?

Jaké dveře otevřít? Co se potom bude dít?

 

Mám se dívat pozorně?

Nebo mít raději oči zavřené?

Co má se dít, že jdu hrdě ale s bázní?

Chci ty dveře otevřít, ale nemám ten správný klíč!

Kam mám teď jít?

 

Teď staré končí a nové se rodí

studené taje a teplé studí

vše je jiné - staré je neznámé

oblekem šaška staneš se moudrým bláznem...

 

Pak samozřejmě ztratí svou cestu z očí... Co mu zbyde, je jen pláč, bezmoc...

 

Ústa jinovatkou zbarvená

všude je led... Má mysl je zmatená,

duše vše ví, a někdy uši uslyší

Můj pláč

 

Srdce teď veliký úkol má

z minulých dní ho dobře zná

láska je růže a vím co zmůže...

...zase ten pláč...

 

V slzách ledy tají - obrovskou moc mají

lidé už to znají, a přesto se ptají:

Co je pláč?

 

Láska ledy rozehřívá

v lásce žár vždy dřímá

láska je blesk a hřímá

s radostí se střídá - PLÁČ

 

Slzy obrovskou sílu mají...vím

srdce je lék a zase uslyším - pláč

Pláč jak říká: mám Tě rád...

proto ledy roztají - víš, co je pláč?

Já ho znám...

 

 

V mnohém mi pomohly již zmiňované karty a astrologie. Opět jsem pohlédl do osudu a věděl, kam mám jít.

 

Vešel jsem do dveří, kde masivní stůl stál

kde otevřená kniha leží... Kdo jí tam asi dal?

 

Chtěl bych do ní nahlédnout, a přece se bojím.

nohy chtějí vykročit, ale stále stojím.

 

Listy už jsou prastaré, prach se na ní dmul

v krásné kůži vázaná, velká je přes celý stůl...

 

 

Již dlouho jsem v této místnosti nebyl

udělalo to to, že čekal jsem, abych znovu ožil.

 

 

Přicházím blíž, vzrušením se chvěju

pohlížím dovnitř, pláču až se tomu směju.

 

Vždyť kniha neznámým jazykem psaná jest

jak já se dozvím, co se tam skrývá za zvěst?

 

Rozsvěcuji svíčky, marně slovník hledám

vzpomínám kde leží, všechna víka truhel zvedám.

 

 

Pak se musím smát, když na minulost vzpomenu si

vím, kde slovník leží - uvědomil jsem si.

 

Já ho v nitru mám a tam stále byl...

 

Já knihu ani tak číst nemám

napsat tam zkušenosti prý mám!

 

Knihu jsem již mnohokrát četl

vždyť já sám jsem ji psal

je tam můj zrod, můj život i smrt

je tam vše i to, že jsem před chvílí na prahu stál...

 

Nyní na název koukám

- než si ho přečtu, tak prach sfoukám.

 

Na deskách jsou slova vytištěná

je to má OSUDU KNIHA!

 

Opět odhaluji KDO JSEM

 

Bojím se dál jít a nechci zůstat sát

nechci se vrátit, nechci se bát,

já nemám strach a vím co dál -

pomáhám srdci, aby oheň lásky vzplál

 

Cítím ten žár, cítím tu sílu

neztrácím naději, vnímám svou víru

chci slyšet slova, co vedou mě dál

chci najít pravdu, chci ztratit žal:

 

Já jsem své srdce, já jsem láska

já jsem dřevo, co v ohni praská

já jsem svá cesta, díra i kámen

já jsem své děkuji, prosím i ámen...

 

 

 

 

 

Opět zapracovali Andělé a můj život se prosvětlil

 

Přišel ke mně Anděl a ruku mi podal

já jsem se bál, pohledem ho bodal

oslnivé světlo vydával, otočil jsem se k Němu zády

šel po rovné cestě - já zavinil jeho pády.

 

Šel za mnou do jeskyně temné

a ukázal mi Jeho srdce jemné

rukou po tváři mě pohladil

setřel mé slzy a na čelo políbil.

 

Vzal mě kolem ramen a řekl mi tři slova:

"MÁM TĚ RÁD!" řekl bych to klidně znova.

Svým jasem jeskyni rozsvětlil

kde jsem zabloudil, kam se já uchýlil...

 

Vyvedl mě ven, své sourozence ukázal

štěstím jsem oplýval, radost pak rozdával.

V mém srdci teď navždy svoje místo má

důvodů je mnoho On je všechny zná..

 

 

Přišel mi vzkaz

 

 

Proč po tváři mi slza stéká,

...když smutek necítím

proč se mi zdá, že létám

...když na zemi stojím.

Proč mé srdce mi připadá, že do hrudi nevejde se

proč v uších hlas Andělů slyším:

 

"Lidé, nebojte se!

Jsme tady s Vámi, lásku Vám dáme

věřte na nás, my rádi Vás máme.

Jsme stále s Vámi, v srdci nás mějte,

láskou a štěstím na Zemi hřejte.

Pečujte o rostliny, stromy i vodu

přijde ta chvíle, kdy vrátíte se domů!

Bude to štěstí, láska, slz krůpěje

mějte VÍRU, neztrácej NADĚJE...

 

 

(Slova)

 

 

S láskou vzpomínám na slova Andělů,

vidět byli, k nám je seslal Bůh...

 

Svou láskou mě vždy obklopili

do mysli, do srdce i duše krásně promluvili.

 

Slova, tak sladká, tak jemná i mírná

krásně se poslouchají... ó ten mír v nás!

Slova, které srdce napovídá a z úst vychází

slova - jsou světlem ve všech nesnázích.

 

Slova, co láska slyší a lásku poslouchají

slova, která Andělé a všichni svatí dobře znají.

Slova lehká jako pírko, ale moudrem obtěžkaná

slova, co zná ta radostná slza slaná...

 

SLOVA...LÁSKA...

 

(Musel jsem vyčistit své nitro od pocitů, které mě brzdily)

 

Odpouštím slovům, co letěla v dáli

odpouštím uším - bylo slyšet něco zdáli.

 

Odpouštím očím, které na vše dívaly se

odpouštím rtům, které v těžkých chvílích nesmáli se.

 

Odpouštím mysli, která vše sama řešila

odpouštím myšlence, která častokrát hřešila.

 

Odpouštím vzpomínce, co mě bez ustání provázela

odpouštím slovům, co v uších mi dlouho zněla.

 

Odpouštím Tobě, já, odpouštím si

odpouštím srdcem - všechny ty emoce, všechen ten cit...

 

 

Však nevěděl jsem, co je lepší. Objevit svou sílu, nebo si zatím splývat s proudem řeky života?

 

Anděl mě po tváři hladí

a Víla na mě s láskou hledí,

cítím se v bezpečí, nejsem sám

já rád, že tenhle pocit znám...

 

Splývám si s proudem, životu věřím

pospolu s Bohem kráčím k otevřeným dveřím,

nemusím se bát, starosti žádné

pocit bezpečí a domova zde láskyplně vládne.

 

Splývám si s proudem, Bůh mě nyní drží

pluji na voru z plátků květů z růží.

Cítím se šťasten, ticho - klid

jaká to nádhera zde žít!

 

Osud mě zavedl na krásné místo

 

 

Jdu si zahradou, kde růže s trny jsou

vítr na horách rozvíří dál prach

já vodu nacházím a snem se provázím

 

Dál já uslyším Andělů hlas svých

chodit nemusím a přesto slyším smích.

 

Vidím schody a sním, jak v nebi už jsem s Ním

čekám a učím se...nevnímám věci zlé

tak já si plynu dál, po cestě co znám

 

Dál já uslyším Andělů hlas svých

chodit nemusím a přesto slyším smích

 

"Tak už se rozhodni, nevnímej skály zdi

to je jen pomíjivý stín, co věčnost rozpustí

to věčné je to, co TY jsi - láska, spasení a cit..."

 

Dál já uslyším Andělů hlas svých

můžu zůstat stát a přesto je slyším hrát

 

 

 

(Déšť)

 

Jen si tak stát a o dešti snít,

když bouřka se blíží a blesk v dáli třísk.

Mraky se vlní, vítr tu fouká

já ze země na zem se z blízka koukám...

 

V dešti stát, když smutek mám

v dešti stát, když já smutek mám

v dešti stát, jen tak sám.

 

Tak mi neříkej, kam schovat se mám

tak mi neříkej, kam já schovat se mám

já nemoknu, to se Ti zdá...

 

Zkřivený blesk, teď v dálce jen svit

neslyším hrom, je pramálo znít.

Nechte mě žít. Nechte mě žít. Nechte mě žít.

 

Já nejlíp vím, kde teď mám stát

Bůh dělá to, co má se stát

tak ruku mu podám a nechám se vést

já malá rostlina, co začla si kvést.

 

Zkřivený blesk, teď v dálce jen svit

neslyším hrom, je pramálo znít.

Nechte mě žít. Nechte mě žít. Nechte mě žít.

 

Tak já si v dešti stojím

a staré rány hojím...

 

V mém nitru se probudila ohromná víra. Víra v něco vyššího...

 

Má duše sedí v Boží dlani

není to klam a ani zdání

já věřím a důvěrou oplývám

spokojen v bezpečí usínám.

 

Stejné pocity mě provázejí v probuzení

situace dostává spád a nachází rozuzlení

těžký kámen rozplynul se v bílém světle

bílá křídla nadnáší mě, cítím se velkolepě.

 

Já sám, já všechno – toť moudrost

štěstí, zábava, mír, klid radost

mraky ustupují a objevují se schody, jež lidské oko nevidí

mysl nechápe, srdce tuší, duše ví - ta se nediví.

 

Duše stoupá, důvěřuje dlani

ví co je klam a rozpozná zdání

tak se nechá vést Boží láskou

a nechává vše ostatní kolem plout

 

 

Jednou jsem četl větu „zažít Krista“. Nevěděl jsem, co to znamená... Ale (?)

 

Když se snáší déšť, bolest ran Tě pálí

když se snáší déšť, Andělé u Tebe stáli

z Tvých očí kanul déšť a srdce bolest hojí

přišel Boží déšť, Ty a Bůh tu stojí.

 

Krev po těle stéká a srdce oči otevírá

duše ego svléká, láska v srdci nedozírná

mysl lidská říká, že srdce jednou poví

duše se těla zříká a duše s Bohem se spojí.

 

Slyším Andělský chór, Archanděl sólo zpívá

průvod, ten velký sbor, láska z očí se dívá

je slyšet Božích slov, láska a něha se v tanci střídá

slyším Andělský chór, láska z očí se dívá.

 

Na zem se snáší déšť, z lidí láska září

mládí je ten déšť a hojí se stáří

ze srdcí proudí déšť, lidé rozumí, tak se spojí

vzkříšení je déšť, lidé a Bůh tu spolu stojí....

 

Cítil jsem se jako doma. Opravdu doma. Tam, kde vládne bezpečí a klid. Důvěra a jistota...

 

Bílá ruka hřeb z dlaně Ti odejímá

v srdci láska a slzy - Tě dojímá.

Aniž už v nohou bolest vnímáš

jsi v dlani, kterou tak dobře znáš.

 

Bílé světlo postav září z nebe

cítíš jak se dotýká světla v Tebe.

Cítíš se chráněn v milosti Boží

teď již plně víš, co znamená ožít.

 

Boží láska Tě v srdci hladí

Boží světlo Ti z očí hledí.

Cítíš svého nitra čistotu

lásku, jemnost i prostotu.

 

Díváš se do oblak zde ze Země

díváš se na mraky, jak plují jemně

čisté, bílé beránky tvoří

a jejich láska Tě k sobě noří.

 

Cítíš teplo Božích dlaní

a svou pokorou se k Němu klaníš.

I když na první pohled vše vypadá stejně

nežiji já, ale Světlo ve mě...

 

Ve svém životě jsem našel světlo, které mě vede

 

 

Bílá ruka Tě láskou léčí,

vnímáš tu hřející péči.

Aniž už bolest vnímáš

jsi v dlani, kterou tak dobře znáš.

 

Bílé světlo postav září z nebe

cítíš, jak dotýká se světla - Tebe.

Cítíš se chráněn, v milosti Boží

teď již plně víš, co znamená ožít.

 

Andělská láska Tě v srdci hladí

Boží světlo Ti z očí hledí.

Cítíš svého nitra čistotu

lásku, jemnost i prostotu.

 

Díváš se do oblak zde ze Země,

díváš se na mraky jak plují jemně.

Čisté, bílé beránky tvoří

a jejich láska Tě k sobě noří.

 

 

Cítíš teplo Božích dlaní

a svou pokorou se k Němu klaníš

 

 

Tak... To je víc, než si přečíst stovky knížek o cestě, která je „zaručeně ta pravá“... Já jsem šel cestou svou. Měl jsem vždy kolem sebe spoustu pomocníků. Mé nitro nezná mezí pro vděčnost.

 

Cítím, že můj úkol zde na zemi je pomáhat. Ukázat, že ať jsou problémy sebevětší, tak člověk by neměl ztrácet svou víru. Vydal jsem se do světa být nablízku tam, kde můžu podat pomocnou ruku. Je to to, co mě naplňuje a těší...

 

 

Slyším elfí smích, Víly tančí v kruhu

u studánky svých pocitů Elf sedí.

Je to velký hřích, co protivý se Bohu,

když ponoří se do vody kam hledí?

 

 

Neslyším zpěv stromů, neslyším Víly se smát

necítím jak vítr mě hladí, ani slunce hřát.

 

Stromy tu nerostou, květiny žádné

tma a chlad zde staletí vládne.

 

Hvězdy v té tmě nejsou, měsíc pryč dávno odešel...

Kde jsem se objevil, kam jsem to vešel?

 

Jdu pomalu, srdce mi buší.

Kde jste mí přátelé? Je tu někdo, kdo mě slyší?

 

Oči otvírám do mlžného údolí,

co však to pociťuji? Jako když někoho srdce bolí...

 

Mlčím... Slyším, jak někdo pro sebe si šeptá.

Mám zavolat, nebo aspoň, co se stalo, se zeptat?

 

Poslouchám hlas krásný, však bolestí vzlykající

Boha prosící, Boha volající...

 

Vidím slabé světlo jeho záře

vidím mu do smutné tváře.

Slzy jako perly se na lících lesknou...

Je to Anděl! Zpívá však píseň tesknou.

 

Přicházím blíž, dívá se mi do očí

srdíčko mě bolí, mé oči se rozbrečí.

 

Dívá se na mě, chce, abych se ho dotknul.

Volá mě, jeho hlas se smutkem zalknul.

 

Já uchopím jej za ruce něžné a jemné,

září světlem, které je ale smutné a temné.

 

Pohladím ho, vidím jeho tvář je již bez lesku

v jeho očích je trápení i vzpomínka stesku.

 

Jen se díváme do očí, já ho hladím

však času, aby nechodil, marně bráním.

Jeho duše smutek déle neunese

hlas se v písni žalem třese.

 

Jeho oči posledním jasem svítí,

je to jako na podzim s kvítím...

 

Anděl v mé náruči oči zavírá

a dveře do ráje otvírá.

 

Teď již neslyším jeho srdce znít...

Čas se zastavil, všechen zvuk ztich.

 

 

Brečím, slzy na zem kanou...

 

 

Odcházím od toho místa, kde smutek čiší

cítím, jako kdybych vypil jedu číši.

 

 

Jsem zpátky na palouku, kde Elfové a Víly tančili,

kde se smáli a skotačili...

 

Nyní však ticho je i zde, všichni mlčí

čas se zastavil, svět se netočí...

 

Víly a Elfové na mě hledí,

co se stalo už asi vědí.

 

Já slzy si utírám...

 

Mám se prý otočit!!!

 

Za mnou Anděl stojí a usmívá se.

Co se stalo? ptám se

 

Tys svou láskou mě objal a jemně pohladil

Tys mé srdíčko opět uzdravil!

 

Já nyní žiju, zde mezi vámi

Ty jsi mě zachránil...