Také byste si chtěli pamatovat jen to hezké a netrápit se špatnými vzpomínkami?
Jenže, co když právě tyto nepříjemné vzpomínky jsou pro náš lepší život důležité?
Dva vlci
Znáte starodávnou báchorku indiánského kmene Čerokíů? Indiánský kmen používal přirovnání dobrého a zlého vlka. Indiáni svým dětem vysvětlovali, že v lidské mysli probíhá neustálý boj mezi dobrým a zlým vlkem. Dobrý vlk člověka žene kupředu a pomáhá mu překonat všechny výzvy, zatímco ten zlý člověka brzdí a drží jej zkrátka. Když se děti zeptaly, který vlk nakonec zvítězí, dostaly moudrou, ale jednoduchou odpověď. Zvítězí ten vlk, kterého budou krmit.
Předpokládám, že když zmiňuji tuto jednoduchou teorii, tak většina lidí přemýšlí, jak krmit onoho dobrého vlka v nás. Jak posílit hlas Silného Já? Když člověk nad tímto tématem vědomě přemýšlí, tak si je schopen vědomě zvolit mezi dobrem a zlem nebo mezi lepší a horší energií. Jenže většinu každodenních rozhodnutí neděláme vědomě. Neustále reagujeme na různé události a okolnosti, které mohou snadno začít krmit vlka, kterého bychom krmit nechtěli. Jak krmit dobrého vlka, aniž bychom nad tím museli vědomě přemýšlet? Co ale, když i ten zlý vlk má v našem životě svou roli? Co když nemá smysl proti němu zbytečně bojovat?
Zkusme si v této souvislosti položit tyto tři otázky:
- Proč Slabé Já přebírá kontrolu nad naším chováním a hází nám klacky pod nohy?
- Kdo najednou nakrmil našeho zlého vlka?
- Kde se v něm zničehonic vzalo tolik energie?
Zkusme si uvědomit, že potravou pro silné i slabé já jsou naše emoce. Jenže kde se ty emoce vezmou? Jak je možné, že si člověk kráčí po ulici s úsměvem na tváři, má skvělou náladu, a najednou stačí jedna jediná událost, která mu zkazí celý den? Proč jedna blbost promění radost a nadšení ve smutek, naštvání nebo strach? Jak je to možné? Kde se v nás zničehonic vezmou emoce, které nechceme, a začnou krmit onoho zlého vlka? Odpověď můžeme hledat v amygdale. Většina lidí má tento párový orgán spojený s projevováním strachu. Je to možná právě proto, že se jedná o vůbec nejsilnější emoci, která snadno převezme kontrolu nad lidským chováním. Jenže amygdalu bychom vůbec neměli vnímat jen jako něco, co spouští lidský strach. Je to především centrum emocionální paměti.
Naše osobní ochranka
Představte si pracovníka letištní ochranky, který celou pracovní směnu stráví u rentgenu zavazadel na odbavovací přepážce. Prostě tam sedí, pečlivě zírá na obrazovku a kontroluje veškeré předměty umístěné v zavazadlech cestujících. Když je vše na první pohled v pořádku, pracovník je v klidu a nechá zavazadlo volně pokračovat dál. Jakmile ale jeho zrak spatří něco neobvyklého, pracovník zpozorní a zavazadlo podrobněji zkontroluje. Co v tuto chvíli rozhoduje o tom, které zavazadlo projde hloubkovou kontrolou, a které ne? Jednoznačně zkušenost konkrétního pracovníka na přepážce. Čím zkušenější pracovník je, tím menší je pravděpodobnost, že se do letadla dostane nežádaný a nebezpečný předmět. Už Vás napadá, co má společného letištní ochranka s amygdalou? Možná víc, než byste na první pohled řekli. Vlastně fungují velmi podobně.
Také amygdalu bychom mohli vnímat jako takovou naši osobní ochranku, která je neustále ve službě. Pracuje nepřetržitě, ať chceme nebo ne. Veškeré informace proudící z našich smyslů do lidské mysli amygdala vyhodnocuje a rozhoduje, co může nechat volně projít, a naopak kde musí začít rychle jednat. Amygdala je sídlem emoční paměti, jejím úkolem je uchovat vzpomínky a citové zabarvení prožitých situací. Zažijeme v nějaké situaci silně negativní zkušenost? Amygdala si to zapíše do své paměti, a jakmile budeme situaci opět vystaveni, tak využije tuto vzpomínku a nakrmí z prožité situace buď naše silné, nebo naše slabé já.
Když při hře na piano prožijeme radost a nadšení, tak příště nás už jen pohled na piano naplní příjemnou energií a toužíme si zase zahrát. Když například v dětství zažijeme v nějaké situaci silnou negativní emoci, spojí se nám tato situace s nepříjemným prožitkem, a při další příležitosti, kdy se znovu setkáme s podobnou situací, amygdala vypozoruje nebezpečí a reaguje dřív, než jsme schopni něco řešit vědomě. Zjednodušeně bychom mohli říct, že začne krmit hlas Slabého Já. Ne však proto, aby nám zabránila přijmout novou výzvu. Ani proto, že si nepřeje, abychom překonali sami sebe. Jen se nás snaží chránit před dalším nebezpečím a dalším nepříjemným prožitkem. V tu chvíli nevědomě saháme do emocionální paměti a využíváme získaných zkušeností. Podobně jako letištní ochranka, která identifikovala nebezpečný předmět a chce chránit cestující před možným nebezpečím.
Proto jsou špatné vzpomínky a nepříjemné zkušenosti pro náš život důležité. A to nejen proto, že se díky nim stáváme silnější osobností, ale také proto, že díky nim můžeme sami sebe chránit před další nepříjemnou zkušeností. Proto bychom se jich neměli chtít nadobro zbavit. Proto bychom neměli chtít hledat červené tlačítko s nápisem reset. Stačí jen identifikovat situace, které nás až příliš vyčerpávají. Situace, kvůli kterým nedokážeme překonat sami sebe, přijmout novou výzvu a postupnými krůčky sami sebe přesvědčit, že můžeme získat i novou, lepší zkušenost.
Zdroje: Limbic system od Joseph R. Gabriel
