anatomie psa
Jelikož anatomii psa si prostě nemůžu vymyslet, budu čerpat z knihy Váš pes od Davida Taylora, kterou vřele doporučuji!
Celý tento článek popisuje psi obecně, není jen o bernském salašnickém psu.
Základní popis psa
Přes rozmanitost vzhledu a velikosti jsou psi v zásadě rostlí podle "psího standardu", který je podobný u všech masožravců. Psi jsou určeni k tomu, aby štvali, chytali, zabíjeli a požírali svou kořist. Mají základní znak masožravců - velké tesáky. A přesto nejsou psi tak dokonylí masožravci jako například kočky. Psům zůstalo jen několik málo stoliček na žvýkání a rozmělňování potravy. Naproti tomu mají kočky počet stoliček natolik zredukovaný, že jejich schopnost žvýkat je nepatrná. I když existuje specifický rozdíl v zubech, všeobecná kostra masožravce je poměrně primitivní. Masožravci nenapodobují svým vývojem býložravce, jimž se zmenšil počet prstů na nohou a přeměnil se v kopyta. Pes musí být hbitý, musí být schopen rychle měnit směr a používat svých drápů jako zbraně. Divocí býložravci jsou možná rychlí, ale základní směr jejich pohybu je vpřed a nejsou schopní ihned se vzpamatovat po pádu v plné rychlosti. Po léta výběru psů pro šlechtění nových plemen se podstatně měnila i jejich anatomická stavba vtiskující základnímu tvaru mnoho různých podob. Člen smečky Základní stavba těla umožňuje psu vyvinout dostatečnou rychlost při lovu ve smečce, zatím co osamělý lovec jako gepard potřebuje větší rychlost. Při lovu ve smečce drží psi společně krok. Kromě toho mají divocí psi dobře vyvinuté svalstvo nezbytné pro jejich toulky na velké vzdálenosti.
Přirozený a umělý výběr
Pokud v divoké přírodě prospíval určitý fyzikální činitel po určitou dobu některým živočišným druhům, získaly tím tyto druhy zvířat větší naději na přežití a rozmnožení. Autor této ideje Charles Darwin ji nazval "přirozeným výběrem". Darwin rozvinul tuto svou teorii po pozorování pěnkav a dalších zvířat na Galapágských ostrovech. V průběhu domestikace si člověk vybíral různé vlastnosti psů, aby splňovaly jeho požadavky. Snažil se rozvíjet (lze tvrdit i potlačovat) a podporovat určité vlastnosti, které neovlivnila příroda. Protože je člověk součástí přírody a měnil se současně s prostředím, v němž žil, připusťme, že psa spíše modeloval, aby zapadal do jeho prostředí, než by svou nedbalostí zavinil jeho vyhynutí. Jedno je však jisté, náš chlupatý přítel obohatil život mnoha z nás. Ať je náš životní styl jakýkoliv, vždycky se k němu najde vhodný pes. Bylo by zajímavé představit si, jak se budou psi vyvíjet v budoucnosti. Budoucnost psů je v rukou šlechtitelů. Stará, známá plemena se pravděpodobně změní tak, aby se pracovní psi přešlechtily na psy výstavní, ale doufejme, že stará plemena nezmizí. "Staronová" plemena vzejdou pravděpodobně ze vzdálených končin světa a mohla by odstranit vrozené vady psů, a tak celkově ozdravit jejich populaci.
Kostra psa
Kostra psa sestává ze dvou typů kostí. Jsou to kosti dlouhé (duté kosti jako například kosti končetinové a páteř) a ploché kosti (lebka, pánev, lopatka). I když se zálkadní tvar kostí od pravěku nezměnil, podstatně odlišné jsou u různých plemen kosti končetinové. Představte si jen rozdíl mezi tělem jezevčíka a bernardna! Příčinou odlišností jsou šlechtitelské záměry člověka zaměřené na délku a sílu kostí.
Činnost kostry
Kostra je systém kostěných pák uváděných do pohybu svaly, které jsou v kritických bodech přichyceny ke kostem. Kosti jsou navzájem pohyblivě spojeny klouby, které plní funkci tlumičů nárazů. Strukturace kostry je velmi složitá a poskytuje tělu velkou stabilitu, ale nepřekáží mu v pohybu. Kosti jsou zakončeny šlachami, které určují směr pohybu kostí a stupeň jejich vychýlení. Každý kloub je uložen v kloubním pouzdru, které obsahuje kloubní maz. Konce kostí jsou potaženy pružnou chrupavkou, jejíž hladký povrch umožňuje snadný pohyb kloubu a napomáhá tlumit otřesy při přenášení váhy těla na nohu.
Růst a vývoj kostí
U plodu mají dlouhé kosti zpočátku chrupavčitou strukturu, ale v dalších týdnech březosti se mění ve skutečné kosti. Končetinové kosti, které pokládáme za kosti duté, jsou na obou koncích zakončeny kloubem nebo článkem. Části dlouhých kostí, které nejsou chráněny kloubem, jsou pokryty pevným vazivem okostnice. V mládí, pokud pes roste, vnitřní vrstva okostnice aktivně narůstá a vytváří kost. Současně se zvětšuje a přetváří průměr kosti. Vnitřní část dutých kostí se stárnutím absorbuje, aby se předešlo tomu, že by kost byla příliš silná a těžká, a původní stěna kosti zvaná cortex si udržuje stále stejnou tloušťku. Jakmile se růst kosti zastaví, stane se okostnice relativně nečinnou, ale dojde-li ke zlomenině, opět se v místě fraktury aktivizuje. Aby se zabránilo zeslabování kosti, je její vnitřní prostor vyplněn jemnou kostní houbovitou hmotou zvanou trabecullate. V mládí je vnitřní prostor vyplněn kostní dření, která se stárnutím přeměňuje v tuk. K prodlužování kosti dochází v těsné blízkosti kloubu takzvanými růstovými či epifyzními destičkami. Tyto růstové destičky jsou místem, kde nebyla skončena tvorba kostní chrupavky, která působí jako přírůstková vrstva za růstovými destičkami v růstové části kosti. Chrupavka se přeměňuje v kost a tím se kost prodlužuje. U převážné většiny psů přestávají duté kosti růst po devátém měsíci věku psa.
Růstová výživa
Kosti potřebují ke svému růstu výživu a tu jim dodávají cévy. Hlavní dřík každé kosti je zásobován jednou nebo dvěma vyživovacími tepnami, které pronikají do kosti otvorem v jejím těle, takzvaným vyživovacím otvorem. Růstové destičky jsou zásobované krví z tepenného okruhu uvnitř kloubního pouzdra. Tyto tepny prorůstají celou růstovou destičkou a vyživují rostoucí kost. Tepny dodávají rovněž výživu vnitřní vrstvě kloubní chrupavky, ostatní výživa pochází z kloubního mazu uvnitř kloubu.
Páteř psa
Páteř je vlastně trubice složená z jednotlivých kostí zvaných obratle, které jsou navzájem spojeny klouby, vazy a šlachami. Středem této trubice prochází míšní kanál se vzácnou míchou. Obratle postupují až do ocasu (18-20 ocasních obratlů), jsou mnohem menší než hlavní obratle a většina nervů opouští míšní kanál ještě před zakončením těla. Mezi dvěma obratli je chrupavčitá podložka zvaná meziobratlová ploténka, která tlumí mimořádné otřesy a pohyby. Její struktura se podobá cibuli, skládá se z množství tenkých "slupek" a z tekutiny. Toto centrum na tlumení otřesů se podobá golfovému míčku. S postupujícím věkem psa se z meziobratlových plotének tekutina vytrácí a páteř postupně ztrácí svou pružnost. U některých plemen, jako jsou jezevčík, pekingský palácový psík a baset, začíná tento proces dříve. Tato plemena jsou náchylná na vyhřeznutí ploténky často nesprávně diagnostikované jako vyskočení ploténky.
Svaly a pohybová soustava
Celkově jsou svaly nejrozsáhlejším orgánem psího těla. Ačkoliv šlechtění vyneslo do tvarů těla a kostry velké změny, rozdíly ve svalstvu jednotlivých plemen jsou malé.
Činnost svalů
Většina svalů se upíná ke kosti. Ploché kosti jsou hlavním místem pro upnutí svalů, které pohybují končetinami. Při stahu svalů se kosti přibližují, při uvolnění se opět od sebe vzdalují. Ohýbání končetin a pohyby kloubů vykonávají svaly, které jsou umístěny podél nohou a upínají se v kritických místech na dlouhé kosti tak, aby bylo co nejvíce využito síly páky. V místě svalového úponu na kost přechází sval ve tkanivovou šlachu. Divocí psi mají dobře vyvinuté svalstvo vyžadující při lovu potravy dobrou kondici. Nejlepší přítel člověka - zdomácnělý pes má často jako důsledek nedostatečného pohybu svalstvo poněkud slabší. Z dnešních plemen má k vlkovi nejblíže husky, který má i jeho sílu a vytrvalost. Zápřah husky je schopen utáhnout například dvakrát těžší, než je váha psa, a to po celý den rychlostí až 5 km/h.
Pohybová soustava
Pohybová soustava psa se skládá z kostí, svalů a nervů. Nervová soustava vyvolává a koordinuje činnost svalů. Vysílá do svalů signály, které uvádějí v pohyb končetinové kosti. Činnost psích končetin bývá přirovnána k loukoťovému kolu, jehož každý paprsek působí tlakem na zem a přitom se otáčí. Čím je kolo větší, tím delší dráhu vykoná za jedno otočení, a čím delší jsou končetiny psa, tím delší může dělat kroky. Jestliže je těžiště posunuto dopředu, může se pes pohybovat rychleji, neboť jeho zadní nohy nenesou tak velkou zátěž a jejich síly může být lépe využito k pohybu vpřed. Tyto skutečnosti si dobře uvědomujeme u plemen, která jsou proslavena svou rychlostí a pružností, jsou jako antilopy, chrt a barzoj. U loveckých psů se chovatelé snaží o zlatou střední cestu, neboť tito psi přinášejí v tlamě i těžkou zvěř. Hlavní hnací síla pohybu zadních končetij je v mocném odrazu od země. Na zadní nohy přitom působí značný tlak, povrch kloubů se na sebe více přitiskne a v této poloze je udržován soustavou svalů a šlach. SKOK. Psi neskáčou tak obratně jako kočky. Z části je to tím, že neovládají své drápy, anebo nedokážou své nohy vytočit jako kočka. Psy lze sice naučit přeskakovat překážky tak, že při rozběhu využijí své váhy k výskoku a zdolání překážky, ale síla psů je zaměřena především víc na vytrvalý běh než na prudké svalové stahy potřebné ke skoku.
Lebka
Podle tvaru lebky rozlišujeme tři základní typy psů. Jsou to:
- Dlouholebeční - dlouhonosá plemena jako kolie, afgánský chrt, dobrman a foxteriér.
- Krátkoleční - krátkonosá, tuponosá plemena jako mops, buldok, pekingský palácový psík.
- Středolebeční - psi patřící mez tyto uvedené dva krajní typy.
Části lebky
Vzezření lebky závisí od celkového vzhledu a typu lebky. Oči jsou uloženy v očnicých, mezi nimiž jsou kosti jařmové. Tyo jařmové dvě kosti určují celkovou šířku lebky. Jejich tvar je závislý na plemeni - u dlouhonosých plemen je tvar jařmové kosti téměř rovný, kdežto plemena krátkonosá mají jařmovou kost silně zahnutou. ČELIST. Tvar čelisti je výrazně odlišný u různých plemen. Oficiální plemenné standardy kladou vysoké požadavky i na chrup plemene. Čelistní svaly jsou velmi silné a dvacetikilogramový pes dokáže vyvinout skus ůdajně o síle až 165kg; průměrný tlak lidského skusu je 20-30 kg. DUTINA LEBEČNÍ. Vrchní část lebky, v níchž je uložen mozek, je rovněž rozdílná u jednotlivých plemen. Čivava, který má zaoblenou dutinu lebeční, byl po léta k tomuto tvaru šlechtěn. Samozřejmě že dochází v určitých případech k vyšlechtění psů s dědičnými deformacemi mozku, jako je například hydrocephalus (vodnatelnost mozku). STOP (čelní sklon). Stop je místo, kde končí šípový šev a obrys lebky se sklání ke kostem nosním. U některých plemen jako například u boxera se vyžaduje, aby měla výrazné čelo, zatímco u jiných jako u anglického chrta a bulteriéra, nikoliv. Na temeni je šípový šev zakončen týlní kostí, která má u baseta zřetelný výčnělek. Tento znak však do deseti týdnů štěňata nemají. MOZEK. Hlavní rozdíl mezi mozkem psa a lidským tvoří velký mozek; člověk má mnohem více šedé kůry mozkové než pes. Ačkoliv je pro oba nezbytná koordinace a řízení tělesných funkcí a pohybů, u člověka je tento proces značně složitější. Větší části mozku pes využívá na smyslovou a poznávací činnost a jen menší část mu slouží ke spojování podnětů. Psa můžeme naučit rozeznávat určité mince, ale nikdy nepochopí podstatu peněz a kolik potravinových konzerv si za ně může koupit. Mozek velkých plemen jako bernardýna, která mají hmotnost téměř shodnou s člověkem, váží pouze 15 procent hmotnosti lidského mozku. Je zajímavé, že část psího mozku, která ovládá čich, má asi 40 krát víc buněk než u člověka. CHRUP. Chru psa se přizpůsobil masožravému způsobu jeho života. Pes má velké a silné nůžkovité třenové zuby, kterých využívá na "stříhání" pevné potravy. Dodatečně se poslední třenové zuby horní čelisti prodloužily a vyvinula se na nich ostrá hrana, která při zakousnutí přesahuje první stoličky dolní čelisti. Dlouhé, špičaté a lehce zahnuté řezáky, často nazývané "psí zuby", jsou užitečnou bodnou zbraní, které pes používá na uchopení a držení kořisti. Zuby se u psa prořezávají v různou dobu