Ubrečený tábor
Minulý rok jsem byla, jako už po několikáté, na táboře se super lidičkama a vedoucíma. Celý tábor probíhal skvěle až na předposlední věčer, kdy jsme měli naplánovaného bobříka odvehy. Každý rok jsme chodili stejnou trasu a už jsme věděli, kde na nás budou nastrašené pasti a vedoucí. Museli jsme chodit po jednom, ale my nezbedníci jsme na sebe za zatáčkou počkali a šli asi v desetičlenné skupince. Tradičně jsme procházeli okolo opuštěného domu, před kterým byla vysekaná pěšinka v hustém křový. Můj kluk Petr šel první, já hned za ním a za mnou zbytek skupinky. Najednou se Petr zastavil a já se vyklonila z řady, abych zjistila co se před ním děje. Z jednoho křoví u domu vystoupila mlha ve tvaru postavy, otočila na nás hlavu, přešla pěšinku a zase zmizela ve druhém křoví. Všiml si toho i zbytek skupiny a všichni začali prchat s obrovským řevem do tábora. Když jsme konečně stáli v táboře, vyděšeně jsme brečeli jako malé děti a to i ti 17ti letí borci. Tu noc jsme nespali ve stanech, ale všichni společně v jídelně a naší historku jsme řekli vedoucím až druhý den odpoledne. Ti nám ji ale nechtěli věřit. Když si na to vzpomenu, jde mi ještě teď husí kůže po zádech.
Makala