Lambert de Lillaz jel po úzké cestě v samém srdci Chalonského lesa. Pod hustým listím se denní světlo změnilo na šedý opar, ale sledovat cestu toho, koho honil, nebylo těžké. Vypadalo to, že nebyl učiněn pokus skrýt se před ním. Bohům žel. Jak arognatní zlosyn to musí být, když se nebojí sparvedlivé odpalty rytířů bretonie.
Právě toho rána, během své dlouhé cesty za grálem, Lambert projel dřevorubeckou vesnicí na kraji lesa. Zde žijící chudí lidé ho žádali, aby je zachránil před 'Rudým rytířem Chalonu'. Vyprávěli mu v zoufalství, že tento hrozný válečník přijel do jejich vsi poslední čtyři noci unášet jejich syny a dcery. Byl oděn v krvavě rudém brnění a jel na obrovském černém válečném koni. Na jeho štítě byl vyryt stočený černý drak v rudém poli. Lambert v něm poznal prokletého Rytíře krve. Samozřejmě, pomyslel si, to byl zkouška seslaná Paní z jezera na jeho cestu za grálem, a tak vstoupil do temného lesa.
V matném světle zapadajícího slunce ho cesta přivedla na čistinu. A tam byl. Stojící vysoký a hrdý uprostřed malé mítiny, upír vypadal, jako by na něj čekal. Neměl helmu a Lambert mohl vidět hřívu jeho černých vlasů velmi kontrastující s bledou pletí a karmínovým brněním. Rytíř krve se tajemně usmál a prohížel si Lamberta, který vstupoval na čistinu.
"Jsem Lambert de Lillaz, rytíř bretonie. Nasedni na koně a hotov se k boji. Ať mi Paní z jezera dá sílu porazit tě a ukončit tvé zlé skutky", zněla hrdá výzva hledajícího rytíře.
Po několika sekundách napjatého ticha promluvil rudý rytíř klidným a sebejistým hlasem: "Neměl by ses tak starat o osud těch prostých lidí, mladý Lamberte. Nejsou hodni, abys riskoval a tento boj je zbytečný. Nemáš žádnou šanci mě porazit a já nemám zájem na tak nerovném boji. Krom toho, jsem již nasycen krví těch sedláků a nepotřebuji tvůj život. Jeď pryč, chlapče".
Jaká arogance, pomyslel si Lambert, a hluboká zuřivost mu zaslepila rozum. Sklopil své kopí a pobídl koně a zaútočil na upíra s výkřikem: "Za Paní a krále!". Rudý rytíř se ani nepohnul a Lambertovo kopí našlo svůj cíl. Ocelové ostří prorazilo rudé brnění a zabořilo se hluboko do masa upířího válečníka. Kopí se zlomilo, když se rytíř přehnal kolem svého soupeře. Bretoňce ihned naplnil pocit vítězství. Nic nemůže přežít tak hrozný úder. Porazil ten hnus. Lambert zastavil koně a otočil ho.
Upír stále stál. Kopí proklálo jeho hruď pod klíční kostí a jeho špice nyní koukala ze zad pod lopatkou. Bytost se pomalu otočila k Lambertovi, vytáhla dlouhý dřevec ze svého těla a odhodila ho z neobvyklou lhostejností. Jen vylmi tenký pramínek krve vytekl ze šklebící se rány. "Ukázal jsi dobrou ránu, rytíři bretonie. Ale já ti říkal, že tento boj nemůžeš vyhrát. Nebudu se opakovat. Nyní odejdi a žij".
Lambert užasl nad houževnatostí upíra, cítil naléhavou potřebu prchnout tak daleko, jak jen bude možné od tak silného nepřítele, ale překonal svůj strach a odvětil: "Možná máš pravdu, bytosti noci. Možná tě nemohu porazit. Ale jsem rytíř a ten se nikdy nevzdává. Smrt je lepší než zbabělost. Braň se". Vytáhl meč a znovu pobídl koně. Když dorazil k nepříteli, máchl mečem v širokém, smrtícím oblouku, vkládaje do úderu celou svou sílu posílenou nájezdem koně.
Tentokrát upír zareagoval. Nepostřehnutelným pohybem se jeho levá paže zvedla a sevřela Lambertovu pěst ocelovým stiskem, zatímco pravá zastavila jeho rozjetého koně. Náhlé zastavení otřáslo oběma, zvířetem i mladým rytířem, a ti zjistili, že jsou ochromeni a bezmocní, vydáni na milost nepřirozenému dravci. Na sekundu se oči dvou rytířů setkali. Hledě do dvou jezer pradávné temnoty Lambert pochopil, že jsou síly ve světě, proti kterým nemůže uspět.
Upír vyhodil Lamberta ze sedla pohybem své silné paže a mrštil s ním jako s panenkou do stromů. Bretoněc narazil do kmene a zaplavila ho temnota.
Když Lambert otevřel oči, podivil se, že je ještě živ. Rudý rytíř stál před ním a na jeho rtech byl smutný úsměv. Lambert pochopil, že byl vyhozen ze sedla vlastního koně. Pokusil se pohnout, ale jeho tělo bylo naplněno bolestí a jeho svaly nereagovaly na jeho vůli.
Ušetřím tvůj život, Lamberte. Bojuješ odvážně. A opustím tento les, ochránil's své drahé sedláky, tak je tvá pýcha nedotčena. Nyní nech svého dobrého koně, ať tě vezme do vsi. Tam si odpočineš a vyléčíš, a pak můžeš pokračovat ve svém putování. Až ho dokončíš, staneš se zajímavějším protivníkem a možná svedeme spravedlivější souboj, jestli se znovu setkáme. Mé jméno je Caleb z Řádu Krvavého draka, a jestli jses něco naučil z dnešní zkušenosti, nepřijdeš za mnou, dokud nebudeš zcela připraven. Ať se ti daří, rytíři bretonie".
Když upír zmizel do noci, Lambert pochopil, že se skutečně něčemu naučil. Dostal těžkou, ale nutnou lekci. Nyní pochopil, že postrádal jednu z nejdůležitějších rytířských ctností. K dosažení dokonalosti a spatření grálu potřebuje rytíř skromnost. Poděkoval Paní za tento objev a pak znovu upadl do bezvědomí.
Caleb pozoroval poraženého mladého rytíře, dokud ho kůň neodnesl z dohledu. Upír se nemohl zbavit pocitu, že v budoucnu se s Lambertem setká znovu, a pak by mohl litovat, že ho nezabil dnes. Bojoval s mnoha rytíři grálu na to, aby je nepodceňoval, ale něco v jeho zkažené krvi mu zabraňovalo pociťovat nějakou pýchu nad poražením rytíře v nerovném souboji. Krom toho, ten chlapec připomínal jeho kdysi dávno, v dobách, kdy na něm neleželo prokletí pití krve lidí, aby přežil. Rytíř krve nebral ohledy nad těmito nelehkými pocity, sedl na svého válečného oře a šel svou cestou z lesa.
Světlo úplňku se odrazilo od Calebova štítu, odhalujíc na chvíli jeho profil, erb již před lety překrytý znakem Krvavého draka.
Byl to květ lilie.
|