Doba povážlivých změn.
Tak je od pradávných dob označována proroky, viděními obdařenými lidmi, přibližně dnešní doba. Věštby varující před katastrofami přírodního rozsahu, ohlašující násilí, zmatky a celkové zhroucení všech dosavadních uznávaných hodnot lidstva. Tak je možné shrnout v jedinou větu poselství dávných i nedávných proroctví. Jedno zůstává při všech rozmanitostech zpráv však společné a dosud nezodpovězené. Leží to pod příkrovem mlčení a zdá se, že dosud se neobjevil nikdo, kdo by dokázal dát na to jasnou odpověď.
Kdy přesně přijde tento čas, přijde-li vůbec někdy?
Je to zvláštní, ale na této otázce se zároveň dělí také lidé na dvě hlavní skupiny. První jsou ti, kteří sotva se zamyslí nad zmíněnými věštbami, potřesou vzdorně hlavou a prohodí pro sebe: "Hloupost, svět se přece točí stále dál a neuděláme-li my lidé nějakou nepředloženost, nestane se nic mimořádného. Vždyť minulá staletí to přece dokazují."
K takovým zde však nehovoříme. Jejich představa je úmyslným zdáním a klamem, neboť oni chtějí i nadále pohlížet pouze na nejhrubší výběžky lidského života.
Obracíme se zde k těm, kteří jsou ochotni hledat skutečné souvislosti mezi vnitřním životem člověka a vnějšími projevy všech vztahů a dějů, k těm, kteří patří ke druhé skupině. Jen k nim je možné zvolat: "Probuďte se, neboť ohlašovaná doba je skutečně blízko! Probuďte se ve své touze po záchraně před ztrnulostí svého citu, před zkázonosným ubitím vlastního svědomí, prázdnotou a lstivou vypočítavostí, které si ve své duchovní lenosti tak velmi osvojil člověk dnešní doby!"
Doba povážlivých a pronikavých změn je zde a zastihne každého člověka! Jedno, v jaké životní situaci bude stát, co bude prožívat! Čas právě zmiňovaných staletí přešel a nyní blížící se bod obratu přinese otázku: co lidé dokázali za tisíciletí života na této zemi? Namísto vlastního zušlechtění a nalezení způsobu míruplného spolužití, věnovali se z největší části jen ziskuchtivosti a obohacování se z darů této planety a to často i na úkor svých spolubližních, aniž by se přitom jen vůbec někdy zeptali: je to spravedlivé a čisté konání?
Kde je v denním životě naplnění slov : "Co chceš, aby druzí nečinili tobě, nečiň ty jim."
Kde zůstává v dnešní moderní době naplňování zákona, který tak dobře znaly pradávné generace - že teprve "ten, kdo dává, má právo brát! "
"Zákon nutného vyrovnání" se ztratil v hukotu a spěchu doby a namísto něj je zde lež, zmatek, nemoc a útisk.
Může vůbec ještě někdo potřásat hlavou nad stávajícím spěním k předělu věků, pokud svým nitrem jen na okamžik připustí myšlenku existence jsoucí Spravedlnosti valící se nad vesmírem? Copak to skutečně není soud, jestliže si tato Spravedlnost, z níž vznikl veškerý řád vesmíru, nyní vynutí respekt i od lidského tvora, dosud jen rušivého a nespokojeného pozemšťana?
Jak ale obstát v blížícím se dění, když mnohý se probudí a ohlédne po své minulosti, po svých dosavadních jčinech. Což by nebylo lepší zhroutit se a ztrnule čekat na spravedlivou odplatu?
Právě naopak!
Jedině touha po tom, aby každý nový den stal se již jen průzračně čistým v každém konání, v poznání zákona nutného vyrovnání, dává přece smysl dalšímu bytí každého člověka, jedno na kterém místě zastihlo ho vnitřní procitnutí. V myšlence, že každý nový čin přináší svým dílem i osvobození od minulosti, zachvívá se nevýslovná síla, která dává křídla k nejmocnějšímu postupu vpřed v očištění a zušlechtění sama sebe. A ty, který vztahuješ to k sobě v nejryzejší opravdovosti, buď si jist, že v příchozí době očisty, od chvíle pevného rozhodnutí směřovat jen k čistému a spravedlivému životu, stojí nad tebou ochrana Světla, která povede tě ve všemoudrosti nastalým časem tak, aby prožívání, která ještě zasloužíš, byla pro tebe poučením a povzbuzením a nikoliv zkázou.
Pohleďme jednou ostřeji na všechny ty, kteří v dnešní době podávají hledajícím svá poznání duchovní cesty. Na první pohled jsou vidět jen zářivá roucha a znějící slova, která kladou si za cíl získati důvěru v duších hledajících. S nevýslovnou péčí je metena cesta před ještě dosud vratkými kroky nově příchozích a s přemírou vlídnosti je vedena každá nová, dosud niterně hladovějící duše směrem, odkud line se záře slibující duchovní nasycení a občerstvení, tolik vytoužené po útrapách náhlého poznání prázdnoty dosavadního způsobu života.
Tak je pečováno o každého, který přichází do řad nesčetných duchovních směrů, sekt, církví, ale i směrů ryze pozemských, jako jsou strany, kluby a sdružení.
Nápadná péče, provázející takto probuzeného, který si vybral konečně "správný směr," ačkoliv zpočátku bývá nejednou právě vnímána jako nepřirozená a nepříjemná, postupně v hledajícím setře obezřelost a konečně je docíleno pokroku v jeho otevírání se danému směru, jež často následně vyvrcholí v zavazující přijetí do řad.
Sotva však dozní slavnostní zvony, je obratem od nového člena vyžadována bezpodmínečná příslušnost k proudu, jako splátka za poskytnutou pomoc. Vyvstanou-li pak ještě otázky, které značí kolísavost nového souběžence, je požadována bezpodmínečná povolnost a zařazení se mezi ostatní, již pracující členy. Běda, když proud otázek takového nespokojence neutichá. Je použito, jako výhrůžného zaklínadla, již proběhnuvšího zasvěcení a výhrůžky stupňují se postupně až k vyhlášení, často před ostatními členy, veřejného odsouzení či zatracení takovéhoto nepoddajného stoupence. Maska dobrotivosti a míruplnosti padá a zářivá roucha mění se v temná odění, slibující nesmiřitelné pronásledování.
Tak se jeví v konečném rozpoznání každý směr, jenž si v skrytu klade za svůj hlavní cíl vliv na co největší množství lidstva, k prosazení svých plánů a ideí. U většiny ideologií to je vlastně jediný důvod jejich existence. Že je to právě v nejpříkřejším rozporu s Vůlí Boha, který požaduje od lidstva nejvyšší úsilí pro přesvědčení na cestě vlastního zušlechtění a zrání bez ohledu na to, zda se jedná o jednotlivce či masy, neuvědomuje si téměř nikdo, neboť právě tyto směry rozmnožily podvědomě myšlenku, že rozhodujícím je množství přívrženců a tím vliv na rozhodování na této zemi a nikoliv skutečná osobní hodnota členů.
Bůh nežádá od lidí členství v organizacích, církvích ani sektách. Žádá vnitřně zdravé a čisté lidi, kteří v poznání jeho moudrých Zákonů usilují o míruplný a spravedlivý život na této zemi i v dalších oddílech velikého Stvoření, aby tak postupně ve svém vývoji dosáhli dokonalosti vlastního stupně, aby dosáhli vstupu do Světlem prozářené úrovně trvalého, věčně tvořivého života. Tato úroveň je tolik hledaným a vytouženým Rájem.
A proto naléhavost mnohých otázek takového odsouzeného je více než přirozená a jako taková je sama o sobě cenná, neboť právě velmi často vyplývá z bytostné potřeby zodpovězení již těch nejužších propojení člověka s tvůrčím dílem Stvoření. A z takových otázek může teprve pozvolna vyklíčit přesvědčení o vlastní hodnotě jako takové.
Přesvědčení - jedině ono má v dnešní době moc dát lidskému duchu sílu pro jeho další cestu ze stávajícího zmatku. K přesvědčení se však dochází nutným zkoumáním a pozorováním, odciťováním a prožíváním. Zde není možné překlenout se přes mezery a nejasnosti zaklínadlem zasvěcení, či jiných podivných skoků, vyžadujících slepé uvěření, či tajemné mlčení, týkající se často právě těch nejdůležitějších otázek. Přesvědčení sílí jen spolu s odkrýváním a poznáváním souvislostí, týkajících se života samého.
Uvažujme obrazně: v nejprostším pohledu se nám jeví tento děj úplně stejný a přirozený, jako když stoupáme po hmatatelných stupních schodiště. Skoky sem a tam a divoké fantazie, tolik vyzdvihované u mnohých duchovních směrů, se při tom samy o sobě vyřazují jako nezdravé pro vnitřní přesvědčení člověka. Také se tak dříve, či později projeví. Ve vážných životních chvílích se ukáží jako prázdné a ve své podstatě falešné. V každém případě, co se skutečného obsahu týká, pro každodenní život jako takový zůstávají z největší části nepoužitelné.
Pravé vědění nezůstává dlužné vážným životním otázkám ani v jediné odpovědi!
Podle toho může každý hledající poznat hodnoty jednotlivých učení. V tom je pro každého hledajícího jistota a zkušební kámen zároveň. Vyžaduje to však nutnou námahu, dobrat se skutečně pravých odpovědí na své otázky. V procítění pravosti bude však každá podávaná odpověď postupně zapadat tázajícímu se do skladby jeho tvořícího se obrazu o bytí člověka, jeho cestě Stvořením a nakonec také jeho pravého vztahu ke Stvořiteli.
Přesvědčení musí však v každém člověku, jenž se toho neleká, dát si práci se zkoumáním pravého účelu svého bytí a v nesčetných zkušenostech dozrát. Odvrhněte proto konečně od sebe naléhání nejrůznějších loupežných rytířů ducha, číhajících na cestě ke Světlu, kteří si pouze chtějí vynutit vaši příslušnost k určitému směru. S klidným a pevným hlasem odpovězte na jejich otázky, v nichž se zachvívá často dopředu skryté odsouzení v případě neslučitelnosti s jimi raženým směrem:
"Na toto nemohu zatím odpovědět, neboť s tím nejsem plně obeznámen."
Odvrhněte od sebe vše, co na vás obzvlášť naléhá ve snaze vykořenit vás z vaší nastoupené cesty, kterou s vnitřním přitakáním poznáváte stále více jako správnou.
Plným právem, pokud se před vaším zrakem čistě a opravdově zachvívá, jako jediný cíl, touha po nalezení neměnné Pravdy, budou při vás v hodině takovýchto obléhání netušené pomoci, jichž dostává se všem, kteří jdou poctivě a opravdově kupředu na cestě poznání.
Nikdo nemá právo vynucovat si vaši odpověď. S vědomím toho, že mezi vámi a poznáním, mezi vámi a Bohem, není nic dalšího, jděte klidně a důvěřivě kupředu, vzhůru.
Půjdete-li skutečně poctivě, pravého poznání vědění se vám přece postupně dostane. Pak se budete zachvívat ve vlnách pomáhajících proudů Stvoření a s vnitřní přesvědčivostí budete pak sami schopni odpovídat na otázky dalších hledajících, na něž člověk jako takový dokáže odpovědět. Změněním hodnot ve svém životě se stanete majákem, daleko viditelným pro všechny, kteří v sobě mají ještě touhu zachránit se ve vlnách rozbouřeného moře horečnatých davů. Změna ve vás, v osamostatněném přístupu k životu, samočinně vyvolá ve vašem okolí děje, které nebudou až tolik nepodobny zázrakům. Mimo jiné i v objevení toho, že při předávání poznání Pravdy je vnitřně bohatě obdarováván také i ten, který posilující vědění zprostředkovává. Sami v sobě budete však chovat stále méně otázek, protože trvalé prožívání části Stvoření, v níž lidský tvor smí přebývat, vás bude naplňovat blažeností a vědomím trvalého díku z možnosti nikdy nekončícího působení v obdivuhodném božím díle.
To, co nejvíce chybí dnešnímu lidstvu spolu s čistotou nitra, je pokora. Pokora, pramenící z vědoucího poznání souvislostí a smyslu lidského života na Zemi.
Země je místem, kde přicházející - rodící se lidští duchové mají příležitost pokroku vpřed na své cestě ke zralosti.
Moudrý řád Stvoření, vytvořil svět hmotností, jehož součástí je tento vesmír, tato malá Země. Síly bytostných služebníků s věrnou trpělivostí a pečlivostí přivedly život na této planetě od samého začátku až k vrcholu, kdy směly se inkarnovat na pozemskou pláň první duše, obsahující lidsky duchovní jádro, toužící silně po sebeuvědomování.
Lidské duše na počátku věků s radostí a s vědoucím tušením velké milosti Světla, která jim to vše umožňovala, prožívaly v každém dni obohacující poznání života, jehož se jim dostávalo.
S vděčnou pokorou pozvedali lidé své ruce k modlitbě a velebili toho, jenž přebývaje vysoko nad všemi světy, umožnil jim to vše ve své veliké moudrosti a lásce prožívat.
Na počátku věků na Zemi byli lidé ve své čisté pokoře jako radostné děti, prožívající každý den jako veliký zázrak svého bytí. Na počátku, kdy lidské duše směly přicházet na Zemi, směly být tyto také ve své radosti a vděčné pokoře obdarovávanými každý den dary, o jakých se dnešnímu lidstvu ani nesní.
Žel, člověku se z jeho nitra v působení tisíciletí téměř zcela vytratila ona tolik potřebná vědoucí pokora. V samolibosti a s velikášskou pyšnou domýšlivostí na své znalosti o tomto světě ztratili lidé vědoucí poznání o celku Stvoření.
Čím více pitvají hmotu Země ve svém rozumovém bažení po uspokojení svého já v tom, že vše vědí lépe, o to více se jim vytrácí skutečné vědění o celku mnohonásobně většího díla Stvoření, jehož je hrubá hmota a zejména tato Země součástí, pocházející ze zrnka písku na mořském břehu.
Bažení po uplatnění se zde na Zemi za každou cenu přináší přitom člověku uzavření závory směrem ke skutečnému, mnohonásobně většímu a plnocennějšímu životu v celku Stvoření.
Dnešní lidstvo se domnívá, že je středobodem všeho vesmíru. Domnívá se, že to, co je nejdůležitější zde na Zemi, je nejdůležitější i pro všechen ostatní život, ať se tento nachází kdekoliv, ba že starosti malicherného lidského hamounění, politikaření a kupčení musí být starostmi samotného Boha a Tvůrce, tedy pokud je vůbec člověkem připuštěno, že Tento existuje.
Ó, jaká v tom všem panuje mýlka! Mýlka, vytvořená falešným dojmem sebestřednosti pozemského člověka ve hmotnostech vesmíru, který přitom ztratil své pravé vědění a spolu s tímto věděním i čistou živoucí pokoru vůči velikosti díla Stvoření.
Člověk smí a má být součástí nádherného díla Stvoření, avšak musí se nejprve k tomu změnit. Takovému lidstvu, tak jak si dnes ve většinovém celku stojí, zůstane i nadále propojení s ostatními světy a úrovněmi Světla ve Stvoření uzavřeno.
Duchovní stav lidstva to dnes sám sebou vylučuje.
Jen tedy více pokory a vše se bude moci změnit!
Ovšem pokora musí být pokorou živou a čistou, vycházející z nitra, nikoliv jen zformovanou do slov a vět za účelem vytvoření vnějšího dojmu. Faleš vůbec bude ve výhledu postupujících událostí z této Země odvanuta silou bytostného působení, které s každým dalším dnem narůstá.
Nakonec až vše, co se blíží, přejde, bude Země nadále poskytnuta jen mírným a pokorným lidem.
Tento příslib je však potřebné nahlížet v živém poznání. V žádném případě totiž nenaznačuje upřednostnění některého ze světových náboženství.
Mírný a pokorný je jen takový člověk, který je v nitru dobrý a zachovává úctu se slušností vůči druhým lidem. Mírný a pokorný je tedy také spolu s dobrotou ve svém nitru živý a čilý, naplněný radostí a ušlechtilým, vznešeným jednáním.
Nyní se rozhlédněme, kde hledat dnes takové lidi.
Kéž bude jednou takových lidí co nejvíce! Pak budou konečně na Zemi přebývat mezi lidmi mír, harmonie, soulad a porozumění jako něco, co se stane něčím samozřejmým, a ne výjimečným a ojedinělým, jak je tomu v nynějším čase.
Dnešní duchovní stav však, žel, vypovídá o něčem zcela jiném.
Bez znovunalezení pravé vědoucí pokory nebude lidstvo nikdy moci započít svůj vzestup zde na Zemi!