J. I. Borejko
Úvod
Il-2 nebyl zdaleka používán pouze pro bitevní nasazení, rozhovor s J.I. Borejkem nám dává vzácnou příležitost nahlédnout do taktiky a zajímavých detailů nejen průzkumných letů a letů pro dělostřeleckou navigaci. Veterán popisuje další neméně zajímavý válečný příběh o válce, poměrech v pluku a válečných zkušenostech od dob svého výcviku až po nasazení na Dálném východě.
Jakov Iljič Borejko
Jak jste začal studium na letecké škole?
Kde se začíná? V karanténě, ostříhali nám vlasy, vykoupali a obdrželi jsme čisté vyžehlené vojenské oblečení, zatímco jsme byli v karanténě, využili nás jako pracovní sílu k výstavbě střelnice, byla 400m dlouhá a na konci byla zeď, zbraňová konvergence byla nastavena proti terčům před touto zdí, po dostavbě v září 1940 jsme začali studovat teorii. Prvním letounem byl U-2, na kterém jsme létali v zimě, poté jsme se přesunuli do SB, na něm jsme také odmaturovali.
R-5 se zde nenalézal?
R-5 bylo střední letadlo, někteří ale létali dokonce i TB-1 či prototyp čtyřmotorového TB-3, to nebyl můj případ.
Co můžete o těchto letounech říci?
R-5 byl spolehlivý letoun, zejména díky svému motoru, nevzpomenu si na žádný případ poruchy či poškození, byl však již velmi zastaralý, SB byl naprosto jiná generace, jiné technologie výroby, byl celokovový, nádherný letoun.
Bylo v R-5 obtížné létat?
Obtíže tam byly. Nejdůležitější bylo udržet směr při startu a vystihnout okamžik potlačení, bylo to velmi přísné, SB to byl ale jiný případ, velmi jednoduchý na létání, excelentní.
Co kvalita prosklení kokpitu SB?
Sklo nebylo pancéřované a průhlednost? Možná tam byly nějaké problémy, ale já osobně si ničeho nevšiml, z pilotního místa jsem viděl vše zcela jasně, na R-5 bylo vše skryté, což podporoval tvar a umístění křídel, dlouhý nos, navigátor toho také moc neviděl. S SB bylo velmi pohodlné létat, ale nikdy jsem s ním neletěl v boji, nalétal jsem s ním 52 hodin, to není málo.
J. I. Borejko
Jaké jste měl pocity, když jste z SB přešel na Il-2?
Byl to dlouhý proces, na podzim 1941 bylo jasné, že nebudeme němce schopni zastavit, škola byla evakuována do Vorošilov Uralsk, důstojníci i s rodinami byli posláni po železnici, kadeti pochodovali pěšky. Naše skupina složená z 15 mužů byla poslána do Krasnodarské letecké školy, tam jsme ale nestihli létat, evakuace pokračovala na Kavkaz, na letiště s železniční stanicí Jevlah, měli jsme tam k dispozici „bojové“ SBS, probíhalo formování, ale jednou naše posádky složené z kadetů, letěly na bojovou misi, použili jsme školní bomby P-40.
Ty byly naplněné vodou?
Ne, byly v nich samozřejmě výbušniny. Trénink byl u konce, obdržel jsem formulář, kde bylo napsáno, že jsem pilot bombardéru, kde jsem studoval, mé hodnosti atd. Byli jsme všichni povýšeni na seržanty, i když jsme předtím byli jen kadeti, stali se z nás důstojníci. (toto nařízení vydal Timošenko)
V německé posádce se pilot o zaměření cíle nestaral, ale navigátor, jaký na to máte názor?
Ano, v naší letecké posádce bombardéru byl velitelem pilot, byl odpovědný za všechno, i bombardování, navigátor byl jen navigátor, nemohl obsadit pilotovo místo.
Studium jste absolvoval jako pilot SB, byl jste poslán k ZAP (systém postgraduálního vzdělávání bojových jednotek), či k bojové jednotce?
Po ukončení studia v Krasnodarsku mě poslali do rezervního leteckého pluku u města Petrovsk, bylo to koncem 1942, vlastně jsme jen čekali v kasárnách, nejdůležitější věc během dne bylo, dostat se do jídelny jako první.
Byli jste špatně krmení?
Ano, ZAP nebyly příliš dobře promyšlené, instruktoři v rezervních plucích nebyli schopni piloty vycvičit pro budoucí bitvy, instruktoři neznali válku, nikdy se jí neúčastnili. Můj instruktor byl poručík, mladý chlapec, uměl vzlétnout a zase přistát, víc nic. Byli jsme v rezervě, následně začali k pluku přicházet Il-2, jako náhrada za SB.
Váš první dojem z Il-2?
Viděl jsem ho vůbec poprvé, neměl jsem ani tušení o jeho existenci, bylo to pro nás zcela neznámé letadlo. Naše rezerva patnáctého Petrovského pluku připravovala ne bitevní, ale průzkumné piloty, tento Il-2 byl vybaven fotoaparáty, výkonným rádiem a tak dále.
Měli jste k dispozici výukové filmy o Il-2?
Nic takového jsem neviděl, ale dostal jsem manuál, který přišel společně s letadlem, byl tištěný na žlutém papíře v letecké továrně. Četli jsme ho, prohlídli jsme si letoun, toť vše, žádné filmy. Nemohl jsem se moc vyptávat, nebyl jsem odborník a bez bojové zkušenosti. Trénoval jsem s UT-2, ale to byl velmi lehký letoun, útočil jsem na zem ve velmi vysoké rychlosti, a poté letoun ustálil, tohle po vyrovnání letělo ještě „další kilometr“…Byl to ale úplně jiný příběh, výkonný hlučný motor, byla to váha pod vašima rukama, vzlétl jsem, krátce obletěl letiště a přistál, instruktor vylezl na křídlo, otevřel kokpit, podíval se mi do očí a zeptal se:
-Tak co?
Řekl jsem:
-Fajn.
Udělal jsem ještě další 2 lety a následující den další 2, celkem jsem létal 3 dny, s takovouto zkušeností jsem šel do války.
Jak proběhlo poslání na frontu?
To je zajímavý příběh, náčelník generálního štábu mi zavolal. Bylo to uvedeno v mém spisu: „Může být jmenován na pozici velitele letu“.
Bylo povoleno, abyste se stal velitelem po absolvování pouhých 6 cvičných letů s Il-2 !?
Ne, byl jsem doporučen jako velitel na škole v Krasnodaru, kde se létalo s SB, ale někdo to dohledal v ZAP, když se tvořili posádky. Byl to prostě rozkaz. Přelétávali jsme 3 posádky.
Byla Vám dodána trasa a lokace letiště?
Ne, bylo mi řečeno, ať cestou natankuju v Lipetsku a že se mám zeptat tam, umíte si to představit? Nebylo mi ještě ani 19 let.
Letěli jste ve formaci 3 letadel?
Ano, já byl velitel letu, letěli jsme ve výšce 600m, po přistání v Lipetsku jsem vypnul motor a šel jsem hledat výpravčího, byl to starší muž.
-Kdo jste a jaké máte číslo? Zeptal se mě.
-odpověděl jsem.
Zeptal se znovu:
-Kde to je?
Odpověděl jsem:
-Jak, kde to je! Bylo mi řečeno, že mě odsud navedete, tak se ptám!
Byl naštvanej, ale řekl:
-Dobře, jděte do jídelny, něco si tam dejte, pokusím se to nějak vyřešit…
Vaše letadla patřila do průzkumné letky?
Ano, letouny přišly k ZAP již kompletně vybavené ze závodu, každá letecká armáda měla 2 takové letky.
Byli jste spokojení s kvalitou výroby Il-2?
Abyste se mohl vyjádřit ke kvalitě, musíte stroj důkladně otestovat, o Il-2 jak v průzkumných tak v bitevních verzích mohu říci, že jsem nikdy neměl žádné problémy během letu, dokonce motor ani jednou nezakašlal.
Borejko se svým plukem-stojící, druhý zprava.
Vaši mechanici si neztěžovali?
Samozřejmě problémy se vyskytly a technici pracovali na jejich odstranění, když skončili, letoun byl dobře připraven k letu. Se zbraněmi byly potíže jen vzácně, například špatně sestavený pás munice, letoun se mi zdál ideální, alespoň pro plnění našich úkolů.
Jak byla průzkumná verze vybavena?
V zadní části, za kabinou, byly 2 nebo 3 kamery AFA-33, pro horizontální i vertikální natáčení.
Byla možnost nést na průzkumném Il-2 bomby a rakety?
Bomby nikdy, ale nesli jsme rakety RS, hlavně RS-82, čtyři na každém křídle, případně RS-132, dvě na každém křídle, pokud rakety nebyly na skladě, letěli jsme bez nich.
Piloti studují brífing před letem, na pozadí je Il-2KR určený pro průzkumné lety.
Vraťme se k Vašemu přeletu, šel jste do jídelny, co se dělo dál?
Najedli jsme se a šel jsem za dispečerem znovu, řekl, že to našel, naše jednotka se nacházela v blízkosti města Fatež, upozornil nás, že poletíme po poledni, slunce bude na západě a velmi oslepující, v poslední části letu jsme mohli trochu sestoupit.
Přistáli jste rovnou na letiští?
Samozřejmě že ne, poté co jsem v druhé polovině letu sestoupil níž, cestu jsem ztratil, rozhodl jsem se letět podle kompasu, až jsem přeletěl železnici z Orla do Kursku. Zmátla mě jedna cesta, navíc jsem nevěděl, že musím odečíst z kompasu 15 stupňů, u Kursku je magnetická anomálie, zatočil jsem trochu vlevo, kde jsem zahlédl nějaké město, ale letiště jsem neviděl, moji wingmani se drželi na křídlech.
Mohli jste se dorozumět přes rádio?
Ne, měl jsem vysílač, ale neměl jsem přidělenou radiovou frekvenci, oni mlčeli, v takových situacích všichni mlčí, měl jsem štěstí, najednou jsem zahlédl podezřelé pole s kruhovými značkami na ploše, přiblížil jsem se, požádal o přistání a přistál, dráha směřovala od severu k jihu, voják nás s červenými značkami navedl směrem k lesu, do kterého naše letadla natlačili. Pluk, který jsme hledali byl zde, na druhé straně letiště byl stíhací pluk. Přistáli jsme za světla, bylo asi 17h. Byli jsme na frontě….
To bylo opravdu štěstí, víte o případech, kdy byly letouny ztraceny z důvodu bloudění?
Nikdy nikdo tohle nestudoval, vedlo to jen k jednoduchému raportu „ztracen v boji“. Vše záviselo na úrovni výcviku, já osobně jsem si byl při letech jistý, že se neztratím, ale byly případy, kdy se ztratily celé letky. Jednou se vedoucí ztratil, museli všichni přistát v prvním poli, jeden letoun se rozbil, na to místo se poslaly nákladní vozy a letouny opět samy přeletěly na letiště, šetřilo se to, ale jakou to mělo dohru nevím, na to nebyl čas, o rozbitý letoun se nikdo nestaral, přijde prostě nový.
K jaké jednotce jste byl přidělen?
Byl to 14. oddělený průzkum-dělostřelecký pluk, který byl po bitvě u Kurska přejmenován na 11. gardový.
Jak jste se přivítali s plukem?
Nikdo se s námi vlastně nepřivítal, vše běželo jako obvykle „naše posily přišly“, Představili jsme se, tady jsou vaše ubikace, tady jídelna, a tady je to….absolutně nová situace, nikdo nás tady neznal. Velitel se nás zeptal, co umíme. Věděli jsme, že nic a netušili co je to boj.
Kdo byl velitel pluku?
Velitelem tam byl I. S. Tišenko.
Létal bojové mise?
Velmi opatrně a jen velmi zřídka. Velitel má být bojový pilot, neměl jsem k němu žádnou úctu, byl to postoj, který byl velmi rozšířen v celém pluku, stačilo sledovat, jak jedná, řídí pluk a jaké vydává rozkazy…
Kdo byl Váš politický důstojník?
Politruk nebyl pilot, nebyl to odborník pro naší práci, byl to ale skutečný mistr v mluvení, tyto skutečnosti vedly k mému převelení k bitevnímu pluku, ještě před Viselsko Oderskou operací.
Kdo se potom těšil Vaší důvěře?
Velitel pluku, ale já studoval od více zkušených letců, kteří hodně létali a měli mnoho praxe. Pozoroval jsem je, a naslouchal jim s velkou úctou, snažil jsem se zachytit každé slovo. Nemůžete se ale řídit jen podle rad, musíte přidat také něco ze sebe, přemýšlet a hledat, co je pro vás vhodné. Situace se neopakovaly, každý let byl něčím jedinečný. Zkušenost ostatních je dobré čerpat do začátku, pak už se každý musí zařídit sám.
Kdy jste se začal ve vzdušném boji dobře orientovat?
Tato schopnost se rozvíjí časem, pro mě osobně někde do 20 misí, každá mise je odlišná od těch ostatních, jak jsem již uvedl, dostali jsme zpravodajská data, která byla k dispozici, když jsme dorazili do prostoru, snažili jsme se identifikovat známé objekty. Neobdrželi jsme žádné fotky, pouze letové mapy, nic jiného, každý měl své vlastní, do kterých si umísťoval své vlastní značky a poznámky, proto bylo obtížné orientovat se například v mapě někoho jiného.
Jaký byl průměrný čas na technickou přípravu letounu?
Tato příprava vždy překonala přípravu pilotů. Vyzbrojení, natankování, doplnění olejů a lahví se stlačeným vzduchem…pokud se neřešil jiný problém, 20-30 minut.
Jaký byl Vaš vztah s techniky?
Víte, byli to pro mě něco jako rodina, oni si to mysleli také. Technici dělali svou práci dobře, zajištění bezpečnosti, umožnilo splnění mise. Nezaznamenal jsem žádné problémy.
Létali jste průzkumné mise ve dvojicích či sólo? Měli jste ochranný doprovod?
Když byla letka formována do pluku, přibyla jedna letka stíhačů, ti zajišťovali doprovod, kromě Jaků, Il-2 zde byly ještě Po-2 pro noční průzkum. Byl to složený pluk, ve druhé polovině války zde tedy byla možnost krytí, předtím ne.
Ale němci lovili i průzkumná letadla, jak se na to dívali Vaši nadřízení?
Nijak nereagovali, prostě nemohli, náš sousední stíhací pluk měl své vlastní úkoly.
Byly tam ztráty vaší letky?
Ano, během bitvy o Kursk jsme ztratili 4 letouny i s posádkami, nikdo se nevrátil.
Měl Váš navigátor kulomet?
Ano, samozřejmě, Berezin 12,7mm s asi 200 náboji (150)
Řekněte nám něco o vztahu v rámci jedné posádky, střelec-navigátor a pilot.
Už jsem se dotkl úrovně připravenosti navigátorů, můj navigátor byl mizerný, na nic jsem se ho neptal, ale udělal jsem vše, abych bránil čest posádky, nikomu jsem si neztěžoval.
V čem byla slabina navigátorů?
Začněme u Ivana Kezurmova, což byl můj navigátor z dob ZAP, vystudoval dělostřeleckou školu, byl to prostě dělostřelecký důstojník, znal teorii střelby, ale to bylo vše, z leteckého hlediska byl úplná nula, neměl o tom vůbec ponětí, neuměl ani spočítat kurs, a jak se připravovali? Prostě je vzali ze školy, a poslali do ZAP k Il-2 jako doplnění posádky. Pro mě to znamenalo, že jsem prováděl navigaci od začátku do konce.
Měl takový navigátor smysl?
Pokud jde o opravy dělostřelecké palby, byl skutečný mistr, i já jsem měl dobré zkušenosti z praxe, jak se opravuje dělostřelecká palba, protože jsem měl spoustu letů za účelem korekce vedení palby dělostřelectva, nikdy se netrefili ihned na poprvé, stříleli na obecnou oblast, kde se nacházel cíl. Obvykle jsme opravovali velkorážové dělostřelectvo, které vedlo palbu i na více jak 20 km, stanovovali jsme pozice výbuchů v oblasti cíle, poskytovali jsme jim údaje pro nastavení palby, úpravy byly prováděny nejméně třikrát.
Jaké nástroje jste k tomu používali?
Oči a mapu.
Neměli jste nějaké dálkoměry?
Nic, jeho velkou specialitou bylo, že viděl vzdálenost, přesně ji dokázal stanovit v metrech, přenést do sítě mapy a poslat tyto údaje dělostřeleckým jednotkám.
Měl jste nějaké tréninkové lety po příletu k jednotce?
Ne, přiletěli jsme se třemi Il-2, jinak zde byly pouze Su-2.
Kdy proběhla Vaše první mise?
První misi jsem letěl u Orla, asi 10 dnů poté, co jsem dorazil k jednotce, neletěl jsem s mým navigátorem, ale jiným, velmi zkušeným, cestou mi řekl jak provádět manévry a mnoho jiných tajemství…
Jaký letoun byl vhodnější pro průzkumné lety a lety pro navádění dělostřelectva, Il-2 či Su-2?
Il-2 měl lepší vlastnosti a možnosti, v Su-2 seděl pilot v zadní části kabiny s krásným výhledem, u Il-2 ve výhledu bránilo křídlo, ale měl lepší ochranu zespodu, byl tam pancíř, toho jsme si velmi cenili.
Kolik misí jste letěl více, pro průzkum, či korekci palby?
Přibližně stejně, když se připravovala operace, pořizovali jsme fotografie, foto tabulky ve směru hlavního úderu, kde byl plánován průlom, armáda musela prorazit 15-20 km hlubokou frontovou linii, tato oblast byla převedena na mapu v měřítku 100m pro 1 cm.
Z jaké nadmořské výšky jste fotografovali?
„AFA-33“…30cm byla ohnisková vzdálenost, 100 v 1 cm = 3000m.
Co když jste letěl v jiné výšce?
To závisí na příkazu, Pokud je uvedeno 50m v 1 cm, musíme přepočítat výšku.
Váš pluk byl po kým?
Byl přidělen do 16. Letecké armády.
Obdrželi jste vaše úkoly na zemi či ve vzduchu?
Když byla mise plánována předem, tak doma, prohlížel jsem připravovaný sektor, rádiem jsem komunikoval s pozemním řízením, oni mi říkali přesně, co mám udělat, a já začal pracovat, výjimečně jsem letěl bez úkolu a na příkazy čekal v letu.
Jaké byly vaše hlavní cíle?
Naváděl jsem palbu jen na nepřátelské dělostřelectvo, hlavní palbu našich baterií.
Mohl jste nepřítele zahlédnout?
No to byl ten trik!...Dostal jsem prostor kde se pravděpodobně nacházelo německé dělostřelectvo, bylo samozřejmě maskované, musel jsem je nacházet.
Když jste komunikoval s pozemní kontrolou, snažil se nepřítel narušovat toto spojení?
Taková situace nastala u Kursku, přišel jsem do dané oblasti s cílem získat další pokyny ze základny. Bylo vždy obtížné stanovit jasné radiové spojení, rádio stanice byla umístěna v trupu, kabel šel z mé kabiny ke stanici a zpět, tuner byl u mě, naladit správnou vlnu byl skutečný problém, zvuk se zvyšoval a snižoval, kokpit nebyl zvukově hermetický, byly slyšet výbuchy granátů a řev motoru, chápete? Ale tentokrát jsem slyšel jasně, daleko od předních pozic:
-To je volací znak.
Odpověděl jsem:
-Připraven pro příjem úkolu!
Ale oni odpověděli:
-Dnes nejdeme do práce, situace se změnila, Děkuji a s bohem.
Otočil jsem se a přistál na letišti, kde na mě všichni koukali s otevřenou pusou, když jsem popsal, co se stalo, vyšlo na vědomí, že ani já neznám heslo. Letoun byl natankován a znovu jsem vzlétl dokončit misi, tentokrát vše proběhlo bez problému, za nedostatek misí bez řádného důvodu, jsem mohl být potrestán.
Byly případy, kdy jste misi nesplnili?
Ano, stávalo se, situace byla někdy tak těžká, že neexistovalo jiné východisko.
Jednalo se v tomto případě také o bojovou misi?
Ne, bojová mise nebyla připsána, a bylo to zmíněno v pilotním deníku.
Bylo normální, vrátit se zpět s naloženou municí?
Nesměl jsem změnit svůj úkol, a projevit iniciativu, byl tam ale případ, který se mi stal během bitvy o Dněpr. Pořizoval jsem fotomapy a během letu jsem několikrát potkal též průzkumný Hs-126, na potřetí jsem se rozhodl, že jej musím nějak potrestat…
Jakou rychlostí jste letěl?
320 byla cestovní rychlost, otočil jsem se za ním, snažil se manévrovat, ale kopíroval jsem jej, spustil jsem palbu, měl jsem 2 ŠKAS 2 Vja-23 mm, po druhém nebo třetím zásahu, začalo letadlo hořet, roztříštil se o zem. Letěl jsem domů velmi šťastný. Bohužel sestřel nebyl natočen kamerou, neměl jsem ani svědka, nicméně po týdnu přišlo potvrzení sestřelu od pozemních vojsk, dostal jsem vyplaceno 110 rublů (musí být chyba, vypláceno bylo 1500 rublů).
Pamatujete nějaké případy, kdy šturmoviky útočily na nepřátelská letadla?
Il-2 se bránil pouze v rámci formace. Museli jsme splnit naší misi, jdi tam, vyhledej cíl, znič jej…a vrať se v pořádku domů, pokud nás napadly stíhači, organizovali jsme obranu, obrannou formaci a kryli jsme se vzájemně, mohli jsme zaútočit, ale ten prostor byl malý, nepřítel měl dvojnásobnou rychlost.
Větší hrozbu představoval Flak či stíhači?
Analýzy po válce ukázaly, že to bylo napůl, já ale pamatuji, že nejvíce ztrát způsobil Flak.
Každý s kým jsme mluvili tvrdil, že Flak byl mnohem nebezpečnější.
Ano, tak to bylo, se stíhačem mám možnost se mu postavit, můžeme provést souboj, Flak ale nevidím, a ten po mě bezpečně střílí.
Byl jste někdy sestřelen?
Byl jsem sestřelen u Orel-Kursk, dvojicí Fokerů. Bylo to během závěrečné fáze bitvy, kdy němci ustupovali-přesněji řečeno prchali. Dostali jsme za úkol lokalizovat ustupujícího nepřítele, s cílem udeřit na něj. V jedné misi jsme letěli podél nějakých silnic, viděl jsem obrovské dopravní zácpy, tanky, děla, náklaďáky…velké množství.
V jaké jste pak létal výšce?
Na 1000m přibližně, to stačilo, aby po vás všichni nestříleli, na 600m po vás neustále někdo pálil, včetně ručních zbraní. Byl jsem tenkrát nezkušený, byla to moje asi desátá mise, když jsme počítali, museli jsme nepřítele stanovit velmi stručně, v desítkách, je jedno, jestli tam je 150 nebo 200 náklaďáků, létal jsem v kruzích a počítal jednotky pod sebou, můj střelec počítal také, přestal jsem se naprosto zajímat o dění kolem sebe, z nějakého důvodu jsem chtěl všechny spočítat přesně.
Pak náhle zásah! Nemůžu ani popsat ten pocit, když vaše letadlo zasáhnou, všechny vnitřnosti ve vás se stáhnou do sebe. Pozoroval jsem levé křídlo, bylo poseté zásahy, vrchní slupka byla pryč, skrz byla vidět země. V mé kabině bylo poškozeno potrubí vysokého tlaku vzduchu, vše mi létalo do očí. Fw šel znovu do útoku, nikdo mě neučil jak mám bojovat, vše co jsem si pamatoval, bylo, že mám začít točit, pro němce to asi neznamenalo větší problém, první z nich mě znovu zasáhl a druhý umístil projektily do ocasu, musel jsem se rozhodnout co dál, venku bylo asi 10 stupňů, neviděl jsem Slunce, nechápal jsem kde je jih a sever, kompas nefungoval, letoun reagoval velmi špatně, z klesání jsem se dostal těsně nad vrcholky stromů, nevěděl jsem stále kam letím, ale byl tam nějaký šestý smysl, nevím jak to jinak nazvat, letěl jsem obecně správně. Konečně jsem identifikoval svou pozici, letoun začal ztrácet svou rychlost, a já přistál na břicho mimo přistávací dráhu, vyšel jsem z letadla a prohlídl, co zbylo. Křídla byla pryč, ocas a chladič byly vytrženy. Letoun byl ale naložen na nákladní vůz a odvezen na opravu do leteckého závodu v Kursku, i s tak těžkým letounem a téměř bez ocasu jsem dokázal přistát.
Jaký kalibr Flaku, dokázal Il-2 snášet?
20mm, ty byly umístěny vždy velmi blízko sebe, 37 mm byl už docela vážný. Il-2 byl zahraničními historiky souzen jako „skalpel, který vyvrhne střeva německé armády ven“.
Letky měly 3 nebo 4 letadla?
Byli jsme 3, stíhači 4, ale létali jsme stále sólo.
Co se stalo, když Kurská bitva skončila?
Změnili jsme naší základnu a prakticky bez pauzy přešel boj do bitvy o Dněpr. Nedostali jsme žádné posily, létali jsme se šesti letouny, až do běloruské operace, kdy naše eskadra byla reorganizována na pluk.
To jste létali pouze průzkumné mise?
Ano, během bitvy o Dněpr jsme létali pouze průzkum, fronta byla v pohybu, doprovázeli jsme vojska, tak jsme dosáhli Dněpru.
Kolik misí jste létali denně?
2 v průměru, někdy jednu, jindy žádnou. Maximálně jsem letěl 3 za den.
Večer jste dostali 100g (1dcl vodky)?
Ano, 100g za den boje, nezávisle na misích 100g, kdo neletěl, nedostal nic.
Mohli jste si obstarat další?
Mě to nezajímalo, ale jiní si sehnali třeba někde ve vesnici, měli jsme nějaké peníze.
Peníze jste dostali na účet, či v hotovosti?
Podle přání, já si peníze nechával posílat na účet mého otce, žádné jsem nepotřeboval.
Svá ocenění jste měli u sebe, či někde v trezoru?
Já osobně je měl připnuté ke své blůze, a vždy létal s nimi.
Kolik misí jste během války odlétal?
100 misí, bylo mi ale připočítáno jen 84.
Nebyl jste naštvaný? Unikl Vám tak titul hrdina SSSR.
Nebyl, nebylo zdvořilé o takové věci diskutovat. Je těžké to soudit, ale mise pro korekci dělostřelecké střelby nelze srovnávat s bojovým letem. Nejprve, u Stalingradu a Moskvy byl titul hrdiny udělován za 80, pak 90 a nakonec za 100 letů. Musím říci, že v mém posledním pluku bylo 90% pilotů stejně kvalitních jako já, také bez tohoto titulu, nikoho s tím neobtěžovali. Byla zde pravidla pro udělení ocenění, ale ne vždy se naplnila.
Proč jste opustil svůj průzkumný regiment?
Jen jsem ztratil zájem o boj s touto jednotkou, jen jsem napsal požadavek k přesunu k bitevnímu pluku, bez vysvětlení, tečka. Velitel se mnou ani o mém rozhodnutí nemluvil, nezajímal se o můj odchod.
Nakonec Jste skončil u bitevníků, byl to rozdíl?
U 59. GŠAP, jako nebe a dudy. Byla tam mnohem obtížnější koordinace, vždy jsem letěl ve skupině, posádky byly různé, byl jsem přijat velmi dobře, neměl jsem žádný pocit nepohodlí.
Piloti, kteří přešli od průzkumu k bitevníkům, měli obvykle dost problémů, hlavně s letem ve formacích.
Ano, ale to nebyl můj případ, řeknu, jak jsem byl seznámen s bitvou. Když jsem se představil, předal dokumenty, byl jsem poslán do třetí letky, její velitel měl na hrudi 7 ocenění. Den D nastal, velitel pluku mě přímo navštívil, ne letky, ale pluku. Velitel letky se mě ptal, jestli se známe osobně, ale netušil jsem, proč za mnou přišel. Vybral si mě jako wingmana, nikdo to nechápal, bral si mě vždy, když letěl. Neměl jsem žádné nepříjemné pocity, držel jsem formace a manévry, jak bylo nařízeno, pamatuji si jeho slova:“Poletíte se mnou, a já vám ukážu co je to milovat svou vlast“…Začal bojem u Moskvy, pak Stalingrad, 1943 získal titul Hrdina SSSR. S. M. Gavrilovič je pohřben na hřbitově Novodevičije, jezdím tam každý rok, navštívit jeho hrob. Ukázal nám bojovou sílu šturmoviku, manévrování, jak útočit na pozemní cíle, jak se bránit stíhačům.
S. M. Gavrilovič-Pro Borejka představoval vzor.
Na jaké pozici jste přišel k pluku?
Zástupce velitele letky, v hodnosti nadporučík.
Kdy jste se dostal přes hranice SSSR?
1944, po běloruské operaci.
Byl v tom nějaký rozdíl?
Ano, byl, např. Polsko, to bylo ještě skoro naše území, ale němci byli zcela odlišní, byli opatrní, drželi si odstup, u nás byli lidé, kterým němci velmi ublížili a chtěli se mstít na vojácích, na civilistech dokonce také.
Co si myslíte o druhé frontě?
Nechtěli jsme na to myslet, na žádnou pomoc. Dělali jsme jen svou práci, tohle byly jen politické hry, když se konečně otevřela, necítili jsme žádný dopad.
Někdo tvrdí, že to bylo ještě horší.
Ne, horší ne…
Pocítil jste výhody Lend-Lease?
Ano, měli jsme vozy Studebaker, byly nepochybně lepší než naše ZiS-5 či GAZ, hlavně měly náhon na všechny kola a skvělý průchod terénem. Také A-20 Boston, byly to také velmi kvalitní bombardéry. Víc mě teď nenapadá…jo, obdrželi jsme kovové sady pro stavbu letišť.
Vyhovovaly vám?
Ano, bylo to trochu horší než betonová přistávací dráha, ale dovolilo to létat kdykoliv. Dostali jsme taky jídlo a oblečení. Masové konzervy byly velmi chutné.
Měli jste americké kožené kabáty?
Ne, sebrali to všechno stíhači, neměli jsme nic cizí, na konci války jsme dostali komplet z anglické továrny, světle hnědá blůza a kalhoty.
V čem jste létali?
Nebyly na to žádná pravidla, v létě vojenská halena a kalhoty, či letecká kombinéza. V zimě bavlněné kalhoty a kabát, zpočátku kožešiny, což bylo velmi teplé, ale nepříjemné.
Jaká zbraň byla nejúčinnější?
Bomby.
Co rakety RS?
Když jsem zamířil s RS, mohl jsem vidět výsledek svého útoku, u bomby jsem neviděl nic, takže jsem se musel otočit a podívat se. První rakety měly spoustu nedostatků, viděl jsem na počátku mé kariéry mnohokrát, jak letěly úplně mimo, bylo to proto, že stabilizátory byly velmi náchylné na poškození, potom letěla raketa zcela mimo, později chodily rakety zabalené ve speciálních obalech, každá balená zvlášť.
Jaké jste používali nejčastěji?
8 RS-82, bylo i nemnoho RS-132, plná salva RS-82 nebyla horší než RS-132, pokud jsi umístil dobře.
Setkal jste se s odhozem veškeré munice při jednom průletu?
Je to silně závislé na situaci. Obvykle jsme odhodili při prvním útoku bomby, při druhém šly rakety a při třetím kanony. Největší bomba, kterou jsem nesl, byla FAB-100. FAB-250 se nevešla do pumovnice a nikdo je ani nezavěšoval pod křídla, maximální bombový náklad byl 400 kg, 4x FAB-100.
Letěl někdo s 600 kg?
Teoreticky to bylo asi možné, neměli jsme ale tu potřebu, vnější zatížení je problém, byli jsme velmi pomalí i bez přetížení.
Nemohl jste odhodit vše jen při prvním průletu?
To bylo nesmyslné, tato taktika se používala v letech 1941-42, byl to ale podvod.
Kolik průletů bylo tedy maximálně?
4 nebo 5, jestliže nám nic nehrozilo, bombardovali jsme s velkým potěšením.
Slyšel jsem i 8.
V žádném případě, to je nesmysl.
Váš hlavní cíl byly nepřátelské logistické kolony?
Prostor taktické obrany, to je 20-25 km do hloubky, v závislosti na tom, jak němci rozmístili své jednotky. Létali jsme také útočit na letiště, tyto plochy byly ne méně než 50-70, dokonce i 100 km za nepřátelskou linií.
Nejoblíbenější a nejvíce nenáviděný úkol?
Dělostřelectvo na palebných pozicích-nemohli na nás opětovat palbu, koncentrace tanků byly nebezpečné, měli jsme proti nim speciální protitankové bomby, ty se odhazovaly ve vodorovném letu, 100m nad zemí, tankové posádky měly kulomet, který měl vysoký náměr, a mohly střílet docela přesně. Tanky byly mnohem nebezpečnější než dělostřelectvo.
Jaké bylo nejúčinnější poslání z hlediska dopadu na nepřítele?
No, těžko říci, nejúčinnější? Jeden příklad možná mám, stalo se to počátkem běloruské operace, byli jsme umístění za 48. armádou, západně od Gomelu. Před touto operací jsme natáčeli oblast budoucího průlomu zmíněné armády. Jednoho dne přišel do našeho hostelu kurýr, byla ještě tma, probudil mě a nařídil jít do štábu. Setkal jsem se tam s velitelem pluku, štábu, nějakého vysokého zvířete od pěchoty a plukovníkem s červenými nárameníky, byl to plukovník šéfa zpravodajské služby 48. armády. Oznámil mi, že dnes za úsvitu, začne běloruská operace, ukázal mi informace o nepřátelské obraně na mapě…
-Včera v podvečer jsme obdrželi informace, že němci přesunuli své vojáky z první linie zákopů do sekundární linie, na první linii chceme vést 75% dělostřelecké palby, pokud je to pravda, dopadne ta palba na prázdné zákopy!
-Až se palba zastaví, pěchota se do nich vrátí, to bude znamenat naše velké ztráty! Musíte letět okamžitě, a ověřit stav věcí.
Byla ještě tma, když jsem běžel k letounu, rosa byla až po kolena, měl jsem úplně mokré boty, cestou jsem promýšlel jak splnit tuto misi, jak vysoko letět? Jak mám najít vojáka v zákopu? V žádném případě na mě nebude mávat a křičet: „Hééj, tady jsem, ahoj!“
Neměl jsem lepší nápad, než letět co nejníže, a nahlédnout do zákopů, letěl jsem tak nízko, že koryta řek byla nad námi. Udělal jsem jeden průlet…nemohl jsem však nic vidět, na konci jsem zahlédl cosi, co připomínalo úkryt vojáků, zkusil jsem několik průletů a nic, rozhodl jsem se zamířit k druhé linii obrany, sotva jsem tam strčil nos, spustilo se peklo!...Vrátil jsem se zpět.
Velitelé na mě už netrpělivě čekali.
-Tak co?
Odpověděl jsem:
-Ne.
-Co myslíš tím „ne“ ?
-První linie je prázdná.
Podíval se na mě pozorně, s důvěrou ke mně:
-Připrav si díru v haleně. Informace byla předána dělostřelectvu, o pár minut později se operace spustila, vojska úspěšně dokončila svůj úkol, přesně podle plánu.
Využil jste tu díru?
Ne…
Když jste bojovali v Německu, cítili jste větší odpor?
Naopak, cítili jsme, že němci ztrácejí bojového ducha, absolutně, měli jsme naprostou iniciativu.
Měli jste politické důstojníky, byli zapotřebí?
Pokud bych byl tím, kdo tuto instituci vytvořil, učinil bych tak, ale na jiném základě, politruci nás provázeli vždy, od roku 1941 až do 45. Ve skutečnosti jsme s nimi nemohli najít společnou řeč, my byli letci, oni byli…nikdo, co nám mohli dát? Můj velitel pluku, to byl příklad politického důstojníka! Ukázal mi jak mít rád vlast, celou dobu jsem k němu vzhlížel a snažil se zachytit každý jeho pohyb či slovo, učil jsem se od něj.
To byl ale jen jeden, za 46 let mé služby, jsem jinak v této pozici nepotkal ani jednoho slušného člověka, byli to často jen kariéristé.
Váš názor na zvláštní plukovní důstojníky?
Pochopil jsem je, teprve když jsem se stal velitelem pluku já sám. Předtím jsem se s nimi nikdy nesetkal. Došlo mi jejich pravé uplatnění, jejich zavedení znamenalo, že strana a vláda nedůvěřuje svým velitelům. Nebyl z nich žádný užitek, jen škodili a snažili se ublížit, byli vybráni ze špatných lidí, ve zvláštním oddělení seděli lidé, co se neorientovali v armádě ani ve vlastní zemi. Velitel pluku měl zodpovědnost za vše, proč mu vláda nedůvěřovala, nemohu pochopit…
Konec války Vás zastihl v Berlíně, účastnil jste se jeho bombardování?
Ano, poslední misi jsme letěli do oblasti Ratenau, západně od Berlína, bylo to na podporu 7. tankového sboru. Se spojeneckými bombardéry jsem se nikdy nesetkal, věděl jsem, že Drážďany byly srovnány se zemí, ptal jsem se už tenkrát, co bylo důvodem, to už nebyla ani politika, to byla nějaká hloupá hra.
Jak jste zjistili, že válka skončila?
Ten pocit byl ve vzduchu, když to bylo oznámeno oficiálně…mohu o svém pluku říci, že se nekonala žádná oslava, byl to jen pocit štěstí. Právě jsem se nadechl vzduchu vítězství…
Fajn. Dovolte mi, abych se Vás ještě zeptal na letadla. Jak byly namalované ve svém pluku?
Obyčejný zelený ... byly tam některé s kamo, ale většinou jednoho tónu zeleně, průzkumná letka byla olivová a modrá ze spodu. Taktická čísla neměla žádné zvláštní místo, prostě kam to technik umístil. V naší divizi byly 4 pluky…se žlutými pruhy na trupu, sedmdesátýdevátý měl čtyři, padesátýdevátý dva, padesátýosmý jeden, všechny letouny v divizi měly žlutou vrchní část ocasu. Já vystřídal mnoho šturmoviků.
Bohužel žádné fotografie jsme nepořídili, ale těsně po válce naší divizi navštívil režisér Rom a natáčel zde záběry do filmu „Vítězství“, pro tento účel jsme udělali přelet přes Berlín, filmaři seděli vzadu místo střelce, na našich letounech byly pro tento účel vytvořeny nápisy „Stalingrad-Berlín“.
Záběr z filmu "Vítězství"
V roce 1950 jste byl poslán na Dálný východ, setkal jste se tam s Il-2?
Pluk byl vybaven Il-10.
Který z těchto letounů je lepší?
Abych Vám mohl odpovědět, musel bych létat bojové mise s Il-10, to se nestalo, ale létal jsem s Il-10 hodně, měl lepší ovladatelnost a mohl provádět všechny manévry, byl rychlejší, ale zase bylo méně času na střelbu.
Co děláte nyní?
Já jsem v důchodu, ale stále se pracuju na vlasteneckém vzdělávání dětí, dorostu a mladých důstojníků. Jsem členem rady aero klubu "Letec".