Jak to bylo v rakouské obci Grosskurt v závěru roku 1805?
Z chaosu občanské války ve Francii vyšel Napoleon jako „vítěz“. Zahájil válku proti habsburské říši, jejíž vliv a moc mu byly obzvlášť trnem v oku. Po srážce u Ulmu 17. října 1805, u nějž byla rakouská armáda obklíčena a donucena kapitulovat, byla pro Korsičana cesta k Vídni prakticky volná.
16. listopadu došlo v její blízkosti, u Hollabrunu a Schöngrabernu, k dalšímu většímu střetu, v němž sice Rakušané způsobili Francouzům větší ztráty, ale dílčí úspěch nemohl vyvážit množství vlastních padlých. Zbytkům jednotek se ale podařilo v prostoru Olomouce spojit s ruskou pomocnou armádou, zatímco Napoleon se stáhl s cca 75 000 muži k Brnu (27. listopadu 1805).
Z těchto dob uvádí zpráva z Bernhardsthaler Heimatsbuch, pravděpodobně rovněž se vztahující k Böhmischkrutu, v rubrice „Francouzská válka“ následující: „20. listopadu 1805 vtáhl nepřítel do Mikulova, 22. do Brna, Francouzi přišli také do Feldsbergu, 23. listopadu vtáhli do Rabensburgu. Z tohoto místa francouzské oddíly zase odpochodovaly směrem na Bernhardsthal a Břeclav…“.
Pisatel se zaměřil hlavně na následky nešetrného chování ubytovaných vojáků a zaznamenal třídenní okupaci setninou vojáků, přičemž důstojníci se stravovali a ubytovali ve farním dvoře. 29. listopadu zase všichni odtáhli, pravděpodobně do velké bitvy u Slavkova 2. prosince, v níž Francouzi definitivně zvítězili.
Po této hrozné porážce rakouských císařských vojsk započalo stahování Francouzů z bitevního pole směrem na Vídeň a Weinviertel. Tamější obce musely snášet ubytování a zaopatření tisíců vojáků po několik dní. Kolikpak asi tun potravin, jež obyvatelstvo v tomto ročním období samo potřebovalo k přežití zimy, asi okupanti zkonzumovali?
Úryvek hlášení faráře Purtschera říká: „…všechno muselo být opatřeno v hojné míře. Všude muselo být víno. Protože rok 1805 byl velmi deštivý, neurodilo se a vše bylo drahé. To nejlacinější víno stálo 36 krejcarů za litr, 1 měřice pšenice 10 fl. (zlatých), žito 8 fl., ječmen 4 fl., oves 3 a čtvrt fl., libra hovězího masa 12 krejcarů, telecího 15 a skopového 12 krejcarů…“.
Úřady proto nechaly prověřit pekařské a řeznické provozovny (kvůli lichvářům a spekulantům), což vedlo na trzích kvůli potížím s dodávkami k mnohým hlasitým projevům nevole a mouka musela být násilím odebírána z mlýnů a odvážena do Vídně. Mezi lidmi se šířilo pořekadlo: „Kaiser Franz, mach´auf dei´Goschen, sonst kost des Fleisch bald 30 Groschen!“ (doslova Císaři Franzi, otevři hubu, sic bude maso stát brzy 30 grošů! – volně přeloženo Franzi, zkus se trochu snažit, sic nám brzy maso zdraží!)
Pro Rakousko nešťastná smlouva o příměří z 6. prosince přinesla obyvatelstvu ještě větší zátěž, neboť Francouzi panovali přísně a vymáhali vysoké kontribuce. Začátkem nového roku se ale začali Francouzi stahovat a v mnoha kostelích se konaly děkovné bohoslužby.
Opravdová radost ale prozatím nevypukla, neboť francouzští okupanti spotřebovali veškeré potraviny, vypili víno a těžce zdecimovali stavy zvěře na polích a v lesích. Pro očekávanou studenou zimu se nedostávalo dřevo na otop a pro zvířata ve stájích a chlévech chybělo seno a podestýlka.
Došlo i k mravnímu úpadku: Mnoho mužů i žen bydlelo společně, ve volných svazcích. Mělo to fatální následky v podobě silného výskytu syfilidy, s níž se lékaři dokázali jen stěží vypořádat.
V následujícím roce zahájilo císařské armádní velení s výstavbou nové armády a se zřizováním domobrany a občanské gardy dle francouzského vzoru. Ta se cvičila každý týden na náměstí v zacházení s palnými zbraněmi. Dvořané však byli z těchto „drilovacích cvičení“ vyjmuti.
21.-22. května 1809 se rakouská polní armáda pod velením arcivévody Karla odvážila střetnout u Aspern a Esslingu s francouzským císařem a po krutém boji překvapivě zvítězila.
Po celé zemi se konaly děkovné mše a oslavy, děti i dospělí si prozpěvovali posměšné písně na Francouze, z nichž nejoblíbenější byla „Napoleon, du Schuasterbua“. Mnoho vlastenců skupovalo zpěvníky a rozdávalo je školní mládeži. Euforie ale neměla dlouhého trvání, neboť 5.-6. července císař Napoleon znovu udeřil. S pomocí špatného počasí a početní převahy (Francouzi měli k dispozici o 60 000 mužů a cca 130 děl víc než Rakušané) zvítězil v bitvě u Deutsch Wagramu, ačkoliv hrdinný boj a počáteční úspěchy Rakušanům dávaly naději na příznivější výsledek.
Nyní zasáhl obyvatelstvo útisk vítězů na zpáteční cestě v jejich rozličných leženích a stanovištích daleko brutálněji než poprvé. Znovu se rabovalo, plundrovalo a pilo. Francouzi vařili maso na víně a pořádali oficiální hony na ženy a dívky. Obzvlášť rádi ubližovali duchovním a vylupovali kostely, pokud v nich vůbec něco zbylo. Stříleli na křížové cesty a Boží muka, na sochy v kostelích i na lidi – pro zábavu. Na knížecí úřad do Wilfersdorfu byla často hlášena „plessur“ (blessure = fr. zranění) poddaných (ženy nevyjímaje), postřelených opilými vojáky.
Těch dnech po prohrané bitvě byl v záznamech zmíněn i Böhmischkrut. Thiel píše, že obec byla vypálena a podává zprávu o podivných rozmarech staronových nezvaných hostů: „…a kam Francouzi přišli, vykopali morušové stromy…“
Naproti tomu kanovník Jakob Pich oznamuje v kronikářském zápisu: „…ačkoliv 9. července přišlo přes 3000 mužů a 50 koní, 2 generálové a mnoho důstojníků a mužstva se ubytovalo ve farském dvoře… Böhmischkrut zůstal plundrování ušetřen“.
