Jdi na obsah Jdi na menu
 


K 600. výročí smrti Mistra Jana Husa

8. 7. 2015

Jan Hus (1371-1415) - 600. výročí smrti

Karel Kavička

 

 Hus byl významný teolog a kazatel. Narodil se v Husinci u Prachatic. Studoval na pražské univerzitě artistickou fakultu, kde získal v roce 1396 titul mistra svobodných umění. Vystudoval také teologickou fakultu a byl vysvěcen na kněze. Od roku 1398 vyučoval na Karlově univerzitě a v letech 1409–1410 byl jejím rektorem. Zásadní pro něho byla živá víra vyjádřená láskou k Bohu, ke Kristu a k církvi. Dosvědčuje to jeho poslední kázání - Řeč o míru, jehož text si přivezl do Kostnice, ale už ho nemohl pronést. Jeho hlavním mottem byla starost o to, aby lidé začali opět žít intenzivním náboženským životem.

Ve svých spisech se kriticky vyjadřoval k nedostatkům v životě katolické církve. Jeho vzorem byl anglický reformátor a profesor Oxfordské univerzity Jan Viklef (1320-1384). Hus se jeho názory inspiroval a veřejně ve svých kázáních obhajoval jeho učení. Od roku 1402 kázal česky v Betlémské kapli. Zpočátku měl podporu pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka (1403-1411). Byl oblíbeným kazatelem krále Václava IV. (1378-1419) a královny Žofie. Mohl bez zábran kázat své názory včetně kritiky současných poměrů v církvi. Hus byl považován za vůdce viklefismu u nás. Dogmaticky bludné bylo jeho učení o remanenci, tj. učení hlásající, že při konsekraci nedochází k transsubstanciaci–přepodstatnění (reálné přítomnosti Ježíše Krista ve svátosti Eucharistie), dále jeho články popírající nejvyšší autoritu v církvi, podkopávající úctu ke svatým a útočící na řehole (Jan Sedlák- Miscellanea husitica).

Také jeho učení o predestinaci (tj. předurčení ke spáse) nebylo v souladu s učením církve a Hus tak překročil hranice pravověrnosti. Jeho problémem se stal přechod od kritiky mravů ke kritice nauky.

Díky těmto radikálním a veřejně hlásaným názorům se Mistr Jan brzy dostal do sporů s církevními představiteli. Některé články jeho učení byly označeny za heretické a v roce 1411 byl exkomunikován. Aby se jeho učení vysvětlilo, byla v roce 1414 papežem zrušena jeho klatba a Hus byl pozván na církevní sněm do Kostnice u Bodamského jezera. Císař Zikmund (1410-1437)  mu zaručil bezpečný příchod na kostnický koncil.

Sněm měl vyřešit tehdejší největší problém v církvi, papežské schizma. Koncil přistupoval k Husovi po formální stránce dobře, poskytl mu tři slyšení, což bylo neobvyklé. Hus však ke své škodě pojal koncil jako místo, kde bude moci vést debaty, nikoliv jako místo, kde bude muset obhajovat svou pravověrnost. Sněm dospěl nakonec k závěru, že Husovo učení obsahuje závadné části v rozporu s naukou církve a je proto bludné. Po opakovaných slyšeních byl odsouzen, protože nechtěl odvolat bludné články svého učení. Byl vydán světské moci k upálení na hranici. Jeho smrt vyvolala v českých zemích husitské války.

Jeden ze současných znalců jeho díla při zamyšlení nad výčtem jeho bludů nabádá: „…kdo zná Husovy spisy, ten nejednou zatrne, protože ve většině případů tohle Hus nehlásal. Jeho myšlení je komplikovanější, než se na první pohled zdá. Je to problém hermeneutické etiky“. (C. V. Pospíšil).

 

Vývoj pohledu na Mistra Jana Husa

 

Jeho postava se dnes postupně zbavuje od nánosů reprezentujících spíše tužby našich předků několika generací, než skutečnou osobnost Mistra Jana. Na portrétech můžeme názorně pozorovat postupné zkreslování a přizpůsobování jeho podoby, což je v rozporu se skutečností. V Jenském kodexu ho vidíme jako blahobytného kněze menší, zavalité postavy s výraznou tonzurou. Takový skutečně byl a tak ho vnímali jeho současníci a jeho doba.

Reformátoři Husa začali postupně glorifikovat a přisuzovat mu úlohu prvomučedníka a patrona utrakvismu. Začali ho využívat jako kritika středověkých poměrů v životě církve. Nechápali a asi ani nechtěli chápat, co skutečně Hus hlásal a jak myslel. Začalo se diskutovat o národu a třídách.

Později se Husa zmocnilo osvícenství, které místo Boha postavilo na první místo člověka a jeho rozum. Hus byl nejdříve interpretován z teologických pozic, ale postupně se jeho interpretace měnila dle hledisek politických a ideových.

Vrchol postupné proměny skutečné osobnosti Mistra Jana Husa v legendu symbolizuje jeho podoba, vytvořená historikem Františkem Palackým (1798-1876). Jeho podání Husovy osobnosti ovlivnil tehdejší liberalismus, romantismus a osvícenství. V rozporu se skutečností a zcela záměrně staví Husa do pozice nejdůležitější osobnosti českých dějin a husitství jako jejich největší epochu a vyvrcholení.

František Palacký vytvořil z Husa romantickou postavu, jak to vidíme na dobových obrazech. Hus v jeho podání má se skutečným Husem jen málo společného. Palacký z pozice českého protestanta upravil české dějiny a posunul jejich smysl. Z katolického kněze a kazatele se na základě jeho chápání stává z Husa revolucionář a kritik poměrů. Palacký představuje Husa spíše jako sociálního reformátora. Činí z něj světce, který chce obnovit národ a jeho svobodu a staví se proti tehdejší autoritě – katolické církvi. To je však zcela v rozporu se skutečností a skutečnou postavou Mistra Jana Husa, jeho životem a posláním. Palacký vytvořil z Husa záměrně legendu.

 Viditelným symbolem Palackého vidění Husa je Brožíkův obraz - Jan Hus souzen na sněmu kostnickém roku 1415. Hus je na něm zobrazen jako muž vysoké postavy s bradkou, jako kazatel-Kristus a reformátor. Takový však Hus nikdy nebyl ani vzezřením, ani myšlením. František Palacký využívá různá klišé, která jsme dnes na základě poznání historických fakt a skutečností dokázali odstranit. Hus nikdy nehlásal, že máme své nepřátele nenávidět, bojovat proti nim silou. Pravý opak dělali husité. Hus ve skutečnosti žil svoji víru opravdově a neměl žádný zájem poškodit církev. Chtěl ji očistit, okrášlit, nikdy z ní nechtěl vystoupit nebo ji zničit.

Palacký vytvořil silný příběh, který měl sloužit emancipaci českého národa a pomoci vytvářet jeho národní identitu. Využil Husa jako svorník mezi málo početnou skupinou protestantské inteligence a širokými vrstvami prostých lidí. Hus se v jeho podání stává mobilizačním faktorem. Připomínání si jeho osobnosti a celého husitského úseku našich národních dějin se stalo od té doby součástí mnoha celonárodních slavností (položení základního kamene Národního divadla v roce 1868, nebo tzv. tábory lidu, organizované na různých významných místech apod.). „Tato shromáždění přispěla k začlenění husitské tradice jako nosné osy celých českých dějin a k chápání českého národa jako nástupce a dědice a pokračovatele „Božích bojovníků“. Husitství bylo u této příležitosti vykládáno jako boj za sociální a demokratické hodnoty. Husova obliba rostla také na počátku 20. století, zejména v řadách volnomyšlenkářských spolků. Vznikaly tendence, vytvářet z Husa sociálního reformátora.“. (Jaroslav Šebek).

Takto vystavěná legenda o Husovi ovlivnila i první republiku a využil ji i její první president Tomáš Garrique Masaryk (1850-1937). Husa chápal jako bojovníka za pokrok a moderní společnost s vysokými mravními kvalitami. Použil jeho postavu v  otázce národní při vytváření československého státu a jeho oddělení se od Rakouska-Uherska. Využil ho také k protikatolickému tažení v rámci tehdejších hesel: „Pryč od Říma!“ „ Pryč od Vídně!“

Nakonec se Husa zmocnili komunisté. Jeho zkreslený obraz dovedli ad absurdum. Udělali z něj nesmlouvavého revolucionáře a bojovníka proti církvi a jejím zlořádům, předchůdce proletářské revoluce. Ztotožnili ho s proletariátem a národem. (Viz. filmová trilogie Otakara Vávry: Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem, z padesátých let). „Šlo o záměr presentovat veřejnosti tehdejší „oficiální“ výklad dějin husitství. Hus byl představen jako mluvčí utlačovaných tříd. Jeho kněžská osobnost a náboženské smýšlení bylo zcela eliminováno. K novému a nezkreslenému pohledu na Husa přispěl ve druhé polovině 20. století český náboženský exil, zejména kardinál Josef Beran (1888-1969). Později také kardinál Tomáš Špidlík (1919-2010), který zdůrazňoval zejména Husův morální odkaz“. (Jaroslav Šebek).

Po roce 1989 se díky pádu komunistického režimu otevřela možnost očistit staletími zkreslenou postavu Mistra Jana Husa od nepravdivých a tendenčních legend, s možností nového pohledu na kostnického mučedníka. Tomu odpovídá i výzva papeže Jana Pavla II. k přehodnocení pohledu na Husa v českých dějinách, kterou pronesl při první návštěvě Československa v dubnu 1990.

Na základě tohoto impulsu vznikla komise pro zkoumání života a díla M. Jana Husa, která se stala součástí České biskupské konference. V roce 1999 se konala Mezinárodní konference o Janu Husovi v Římě, na jejímž jednání prohlásil Jan Pavel II., že lituje kruté smrti Jana Husa a uznal ho jako reformátora církve. Některé Husovy názory (například ten, že kněz ve hříchu neplatně udílí svátosti) jsou dodnes vnímány jako teologicky vadné.

Dnes je možné se seznámit s nezkreslenou historickou pravdou o osobnosti Jana Husa a jeho učení. Katolíci postupně získávají k Husovi nový vztah, oproštěný od pozdějších nánosů, vytvářejících z Husa pokřivenou legendu. Jejich pohled na Husa je často ještě opatrný. Stále pociťují (zejména starší generace, která prošla komunistickými školami) jeho zneužití ve prospěch protikatolického boje. Nepřijímají obraz Husa jako biče na katolíky, který vytvořil František Palacký a mají k němu opatrný odstup právě pro tyto jeho pozdější nálepky.

Stále více se však prosazuje nový pohled na tuto historickou postavu nejen ve světle současného postoje katolické církve k Husovi, ale také s rozvíjející se snahou o ekumenické sblížení. Nezkreslený Husův odkaz nás nabádá k vzájemnému odpuštění starých křivd a k životu ve vzájemné lásce a smíru.