Jdi na obsah Jdi na menu

19.-21.11. 2010 Loučná Výprava za sobem Ibiškem

Zde jsme se dozvěděli tu zdrcující zprávu. Santa Clausovi se ztratil sob Ibišek. Byl to první sob zleva takže sáně jeli tím pádem pořád doprava. Rozhodli jsme se, že se nejdřív ubytujeme a pak se vydáme zjistit nějaké informace o sobu Ibiškovi.

Dědarp

pict0058.jpgTak jsem se zase jednou rozhodla vyměnit zdravý pražský vzduch, lesy paneláků a stáda aut za trochu té pravé, nefalšované přírody Jeseníků. Jako obvykle balení na poslední chvíli, sprint na vlak a mačkanice v kupéčku. Přestupní stanice Zábřeh na Moravě. Tam jsem si zaběhla 2x střední trať s batohem na zádech do Kauflandu, nakoupit zásoby na celý víkend a deštník za 87 Kč a pak jsem nastoupila do vlaku k ostatním členům našeh zálesáckého spolku. Nálada byla skvělá, pár nejapných poznámek co se týče mé výbavy (pravda, červený kabát a botasky nebylo to pravé ořechové), ještě jeden přestup v Šumperku a jsme na místě. Loučná-Filipová. Zastávka, kde projel asi jeden vlak denně a to ještě jedním směrem.

Zde jsme se dozvěděli tu zdrcující zprávu. Santa Clausovi se ztratil sob Ibišek. Byl to první sob zleva takže sáně jeli tím pádem pořád doprava. Rozhodli jsme se, že se nejdřív ubytujeme a pak se vydáme zjistit nějaké informace o sobu Ibiškovi. Chata byla útulná, na samotě. Po večeři a vybalení se, jsme dostali GPS přístroj a zadané souřadnice, kam vzácný orel vyplkl zlatá vejce, ve kterých byly ukryty informace, kde najdeme děda Praděda.  Ten je totiž náramně chytrý. Nejmúdřejší ze všech. Mudřec. Tak se na cestu vydal první záchraný tým. Museli jse se totiž rozdělit na dvě poloviny, to aby byla větší šance na úspěch.

Tým pod velením Maki se vrátil z hodinu. Našli všechna vajíčka. My jse si mezitím měli vymyslet nějaký ceremoniál, kterým bychom eventuelně obměkčili starého Praděda. Ale o to až později.

Když se předchozí skupina vrátila, byla řada na nás. Doktor nám sdělil potřebné instrukce, např. že přístroj nemáme vypínat a podobně. Samozřejmě, první co bylo, že jsem ho vypla. Ha ha. Dalších 15 minut jsme se pokoušeli jej zprovoznit.                 Podařilo se. Hurá, jde se na první souřadnici. Ta nás vedla jen pár metrů vedle chaty. Ale asi o 200 metrů hlouběji než jsme stáli. Chodili jsme kolem dokola a hledali vejce, protože kopat se nám nechtělo (200 metrů je 200 metrů). Marně. Odebrali jsme se tedy na další souřadnici. Tam jsme se byli sice o pouhých 9 metrů výš, ale ani tak jsme nic nenašli. Rozhodli jse se vybodnout i na tohle vajíčko a pokračovat na další stanoviště, když tu náhle……tma. GPS vypověděl službu. Byla jí chudince zima a tak se vybila. Takže po půl hodině neúspěšného hledání jsme se celý zmrzlí a promočení vrátili do chaty. Na parapetu jsme objevili vajíčko.

Jakmile jsme trošku roztáli, na řadu přišli ukázky našich výtvorů pro děda Praděda. Makiina skupinka se vytasila se super zprávami o tom že se ztratil sob Ibišek (i s přenosem z terénu), reklama na sobí banánk v čokoládě a program na večer(sobmania, kriminalka sob v ohrozeni, dr.sobhaus). Naše ubohá raperská oslavná báseň nebyla konkurence (moje vlastní výroba, na přání zašlu text). Pak jsme se sbalili na náročnou cestu za dědem Pradědem a šli jsme zalehnout do postelí.

Následujícího rána, teda spíš noci, protože bylo půl šesté jsme chtě nechtě museli vylézt z postele, nasnídat se a upalovat na autobus. Bylli jsme v něm skoro sami. Vyjeli jsme na červenohorské sedlo. Mezitím se rozednilo a všude bylo bílo. Mlha že by se dala krájet a trocha sněhu na zemi. Po výstupu z autobusu nás čekal šok v podobě teploty pod bodem mrazu.Já ve svém kabátku a teniskách jsem vyloženě chrochtala blahem.

Čekala nás moc moc kilometrová cesta na Praděd. Ale svižným tempem jsme ůderem deváté hodiny dosáhli vrcholu. Krása. Všude kolem bílo. Nebylo vidět na deset metrů před sebe, natož tak krásu Jeseníků. Najedli jsme se a chystali se vyrazit na další cestu, když se nad námi slitoval pán, obsuhující výtah na vysílač, a svezl nás nahoru zadarmo. Pod námi se převalovala líná, bílá kupa jako hóóóódně hustý kafe. A nad hlavou modrá obloha.

Další cesta vedla dolů z kopce. Těžko mohla vést do kopce když je Praděd druhá nejvyšší hora ČR. Byl to docela prďák,Ale zvládli jsme to i bez vymknutých kotníků. Dole jsme pokračovali po asfaltce a doťapali jsme až ke spodní nádrži elektrárny Dlouhé Stráně. Po krátké obhlídce jsme ťapali dál. Cesta začínala být úmorná a z tvrdého asfaltu bolely nožičky. Takhle jsme došli až na stanici vlaku, odkud jsme se svezli zpátky na chatu.

Po dlouhém odpočinku se soutěžilo v různých zapeklitých hrách. Například úplně primitivní dřívka naskládaná na sobě nám vydržela neuvěřitelně dlouho. Cílem bylo po jednom dřívka vytahovat a skládat zase na vršek věže tak aby nespadla. Po nekonečném napětí jsme konečně zařvali JeNGÁÁÁÁÁ!!!! Když to konečně slítlo. Následovala pantomima s časovým limitem. A předvést slova jako barva, nic, náčelník, plast nebo šílené Taiwan, bylo občas docela zapeklité. Cíthek předvedl se svým znázorněním Tajwanu skutečně kaskadérský výkon, ze kterého ovšem nikdo nic nepoznal.

Ještě jsme zkoušeli, jaké máme štěstí, abychom věděli co můžeme od našeho hledání očekávat. Někteří byli vyložení smolaři…Vybírali jsme sirku bez hlavičky, házeli korunou, hrái válku s cinknutýma kartama nebo hádali, ve které ruce má Evik kuličku.

Protože to však byl den vskutku náročný, postupně jsme odpadali… Ráno nastal obvyklý shon, balení a úklid a pak jsme s batohama na zádech vyrazili. Ani už si nevybavím jména těch vesniček, ale ten hebl nezapomenu. Od hlavy až k patě od bláta, jsme se doškrábali na Granátovou horu. Název zřejmě odvozen od těch známých českých granátů co vám v Praze vnucují na každém rohu. Tam jsme konečně mohli shodit bágly a zahrát nějaké hry. Které družstvo štafetově na jeden nádech donese svíčku nejdál, potom poslepu, nakonci bitka o to, kdo ji donese nejdál a zároveň kdo ji komu dřív sfoukne.

Potom se šlo už jen na nádraží. Jelikož jsem se potřebovala učit, využila jsem Sekerovic nabídky, že mě hodí na vlak, takže budu dřív doma. Ještě jsme se stavili na oběd a pak už mě vysadili v Zábřehu a jeli směr Přerov. Já se šla mrknout na rychlík do Prahy. Samozřejmě jsem v čekárně potkala ostatní, kteří jeli vlakem celou cestu. Ti mě pak stejně opustili, sedli na vlak do Přerova a jeli vstříc dalším přívalům děště. Já se narvaným expresem dokodrcala zpátky do té hektické Prahy a hledala termín Vánoční besídky. Sob Ibišek se totiž nenašel. Takže do Vánoc máme co dělat. Tuhle etapu nás Maki suverénně předstihla (40 ku 27 bodů), nicméně my ještě neházíme flintu do žita a voláme:,, Těšte se!“

Jitka

P.S. Omluvte chyby, po klávesnici běhají Malina s Miou, obě samozřejmě zdraví a posílají pusinku J

Fotogalerii naleznete zde:

http://zalesacka10.rajce.idnes.cz/loucna_nad_desnou18-20.11_2010/#

 

 
 

Kontakt

Zálesácká 10 Přerov z.s.

Bezručova 12
Přerov
750 02

+420 604 508 081

honzas.z10@seznam.cz

Statistiky

Online: 3
Celkem: 179369
Měsíc: 3013
Den: 68