Puškin: Drobné básně
Alexandr Sergejevič
Puškin
Drobné básně
(výpisky)
OBSAH:
Stesk v reji rozkoší jej mrazí,
hluk davu zní mu cize již,
kde u noh modly lid se plazí,
on neskloní svou hlavu níž;
on plachý, přísný, prchá stranou
a zvuků, divů, vznětů pln
jde v lůno samot, k břehu vln,
kde šumných doubrav stíny vanou...
Buď vítán, útulný ty koutku poklidný,
kde křísí v samotách se nadšení a snaha,
kde potůček mých dnů se vine nevidný
v klín zapomenutí a blaha!
Jsem tvůj: teď zaměněn hluk zábav, hodokvasů,
dvůr carův zbujnělý, rej vratkých zblouzení
za doubrav jemný šum, za ticho polních klasů
a snivou svobodu, tu družku myšlení.
Jsem tvůj! Jak miluji těch sadů stinnou skrýši,
kde věje chlad a květy kývají,
ten pokosený luh, kde vonné kupy dýší
a jasné potůčky zpod houštin bublají.
Zde, zproštěn planých pout a svazků nezdravých,
se učím pro štěstí se v hloubku pravdy nořit,
jí duší svobodnou se jako božstvu kořit
a nedbat reptání tlup neprozíravých,
i nezávidět velikosti liché
všech lotrů, hlupců ve Štěstěny vleku.
Zde vás se táži, orákula věků!
Zde v samotě té velebné a tiché
zní blíž mně útěšný váš hlas.
Liciniovi[1]
Ó veta!
Zda hanba sžehne zem? zda vzejde zkáza světa? –
Leč pod portikem[2] tam – kdo s čelem schýleným,
kdo s holí poutnickou a s pláštěm odraným
tím šumným zástupem se béře zasmušile?
Kam, moudrý Daméte, kam kráčíš, pravdomile?
„Kam? nevím sám; jen vím, co dávno mlčky vidím;
Řím navždy opustím, neb robství nenávidím.“
Chci zpívat volnost posvátnou
a zdrtit podlost vladařskou.
Ó žel! kam zrak své světlo metá,
zří zákony jen zdeptané,
zří všude biče, pouta kletá
a robské slzy bezbranné.
Hle, všude křivdy vláda bludná,
tma předsudků, lži chmurný hnus
a robství hrozný génius
a k slávě vášeň přeosudná.
Ó, zlosyne ty samozvolný,
jak mám tě v zášti s rodem tvým!
Tvůj zmar, tvých dětí úmor bolný
já s krutou slastí pozdravím!
Znak prokletí, jež sleduje tě,
skvrnou přírody a potupou jsi v světě.
Přijď, satirická Múzo mstící,
můj hlas tě vzývá, vyslyš jej!
Mně netřeba dnes lyry hřmící,
jen Juvenalův bič mi dej!
Ne napodobitelům chladným,
ne překladatelům jen hodným,
ne veršotepcům něžných dam
svým ostřím hrozí epigram!
Mír s vámi, krotcí básníci!
Mír s vámi, hlupci švitořiví,
vy nešťastní a neškodliví!
Však na vás, podlí lotříci,
na všecku vaši sběř se ženu,
ji ztrestám bez slitování,
a jestli koho zapomenu –
jen prosím, račte říci, páni!
Co lící bez ruměnce studu,
co měděných tu drzých čel,
v něž hanby pečeť tlačit budu,
by nikdo již ji nesetřel!
Exegi monumentum[3]
Svůj pomník buduji, ne ruk to dílo prosté.
Ne, neumru, to vím! Duch volný, věčně živý
v mé lyře věštecké s mým prachem nezpráchniví.
Dobrých citů vznět má lyra probudila,
v krutém věku svém jsem volnost uctíval.
Procul este profani[4]
Mlč, bezduché ty robství v tlupě,
jež nádeničí pro zisk tupě!
Tvá nízkost ve mně budí hněv.
Jsouc červem, neznáš nebes dráhy,
znáš zisk jen, – ceníš jen dle váhy.
Pryč! Co mi po vás? Pěvec vřelý
svých dum vám nedá na pospas!
Byť v neřesti jste zkameněli,
vás neoživí lyry hlas!
Jste duši protivny jak hroby.
Vy za svá hlupství, za své zloby
jste dosud měli k výběru
bič, káznici a sekeru;
dost, chátro, vám je toho k spáse!
Z měst vašich smetí vymetá se.
Jen paste se, ó národy!
Cti volání vás nevyruší.
Nač stádům dary svobody?
Jen řezat je neb stříhat sluší.
Jim za dědictví z rodu v rod
jho s rolničkou a bič jen vhod.
Práv ústavních si draze necením,
byť jiným snad se od nich mozek točil.
To vše jsou slova, slova, slova pouhá!
Práv jiných, lepších lačna jest má touha,
mně jiná, lepší nutna svoboda...
Buď vládu poslouchat, buď davy lidu –
toť jedno přec! Jeť lepší výhoda
krom sebe nemít pána, účty v klidu
jen sobě klást. Či pro panskou snad službu
bych krčil plece, svědomí a tužbu?
Ne! Po své vůli těkat kdekoliv,
jen božským krásám přírody se kořit
a v uměn dílo, v nadšenosti div
se v slastném vytržení mlčky nořit,
toť štěstí! To jsou práva!
Jsi carem – zůstaň sám. Jdi v pyšné ducha zbroji
svou dráhou svobodnou, kam svobodný chce um!
Dare náhod, dare marný,
živote! nač byls mi dán?
Zač mě trestá Osud chmurný,
zač jsem k tobě ukován?
Kdo směl vůlí zlomyslnou
poklid nicoty mně vzít,
dát mi duši vášní plnou,
rozum pochybnostmi zrýt?...
Nezřím cíle před svým krokem,
pusto srdce, prázden um, –
znavil mě svým teskným tokem
jednozvučný žití šum.
Ó snění, snění,
ó znova počni!
Proč již tě není,
ty blaho noční?
Proč probuzen
jsem ochuzen?
Kdo vzal mi, kdože,
ten veselý
sen zmizelý?
Ó, lásko, slyš
mé prosby hlas:
ó sešli již
své sny mi zas!
A v spáče zrak
až jitro kmitne,
kéž umře pak,
leč neprocitne!
Svět osiřel ... kol pustota!
Kam chceš mě, moře, nyní nésti?
Vždy týž je osud života:
vždy číhá, kde je krůpěj štěstí,
buď bezuzdnost, buď despota.
Další citáty
Je třeba mít na své straně většinu. Neurážejme hlupáky.
*
Čtení je nejlepší učení. Sledovat myšlenky velkého člověka – to je ta nejzajímavější věda.
ODKAZ:
VYSVĚTLIVKY:
[1] Licinius I. (asi 263–325 n. l.) – římský císař, spolu s Konstantinem neblaze proslulý vydáním Milánského ediktu, jímž se oficiálně povolovalo křesťanství v Římské říši. – Vysvětlivka Misantropova.
[2] pod portikem – 1. p. portikus – kryté sloupořadí, bohatější portál, sloupová hala před vchodem nebo před celou budovou. – Vysv. Mis.
[3] EXEGI MONUMENTUM ÆRE PERENNIUS – Vytvořil jsem pomník trvalejší kovu (Horatius, Ódy 3,30,1). První verš skvělé Horatiovy básně, v níž s plným sebevědomím velkého umělce básník předpovídá věčné trvání svého díla. Slov exegi monumentum se užívá běžně k označení významu velkých geniálních prací (v jakémkoliv oboru). – Vysv. Mis.
[4] Procul este profani – (lat.) Pryč, dál, všední dave! Slova pocházejí z Vergiliovy Aeneidy, kde mají podobu „Procul, o procul este profani“ (Pryč, ó dál odtud, nezasvěcenci!). Latinský výraz profani původně znamenal „ti, kdož stojí před chrámem“ (pro-fanum), tedy nezasvěcenci, obyčejní lidé, kteří nebyli připouštěni do antických chrámů. Srov. s Horatiovým veršem ODI PROFANUM VULGUS ET ARCEO – Zášť chovám k všedním davům, jich straním se. – Vysv. Mis.