Misantropova knihovna

(výpisky)

„Jsem démon chlípnosti nebo, abych mluvil vznešeněji, bůh Kupido; toto pěkné jméno mi dali básníci, kteří mě taky líčí velmi lichotivě. Říkají, že mám zlatá křídla, pásku na očích, v ruce luk, na ramenou toulec se šípy a že jsem nad pomyšlení krásný.“

„Všecko, co budete chtít vědět, vám povím; poučím vás o všem, co se děje ve světě; odhalím vám chyby lidí, budu vaším strážným démonem; a protože jsem osvícenější než duch Sókratův, učiním vás moudřejším, než byl onen velký filosof. Zkrátka a dobře: všechny mé dobré i špatné vlastnosti vám budou k službám a přinesou vám užitek.“

Neřest je třeba vždy zahalit do pěkného hávu, jinak by v ní lidé nenašli záliby.

        „Nemůžeme vědět, co se stane.“

        „Jakže?“ vykřikl Leandro Perez, „démoni neznají budoucnost?“

       „Ovšem že ne,“ řekl ďábel; „lidé, kteří si to o nás myslí, jsou strašní hlupáci. A hadači a věštkyně taky vykládají jen samé pitomosti a napalují všecky ty vznešené dámy, které se jich chodí ptát na budoucnost. Známe pouze minulost a přítomnost.“

„Jsem asi tím, čím je zákoník v knihovně bankéře: ani na mne nevzpomene; a kdyby si nakrásně vzpomněl, nebudu mu stát za to, aby o mně uvažoval.“

„Na jakési akademii bylo volné místo; kouzelník se těšil, že je dostane jeho chráněnec, já zase jsem je chtěl zajistit pro svého známého. Čaroděj sestavil zvláštní talisman z nejpůsobivějších kouzelných značek, ale já jsem dal svého chráněnce do služeb jednomu mocnému ministrovi a jméno toho ministra vyhrálo nad talismanem.“

„Chci, abyste dokonale poznal lidský život, a proto vám vysvětlím, co všecky ty osoby, které vidíte, dělají. Odkryji vám též pohnutky jejich činů a odhalím vám i jejich nejtajnější myšlenky.“

„Je mi líto lidí posedlých karbanickou vášní,“ řekl don Kleofáš; „přicházejí často do strašného duševního stavu. Mne se, díky Bohu, tahle neřest vůbec netkla.“

„Máte jinou, která není o nic lepší,“ odbyl ho ďábel. „Myslíte, že je rozumnější milovat se s nevěstkami? Vy lidé jste opravdu divní: vlastní chyby nemáte za nic, kdežto chyby svých bližních prohlížíte mikroskopem.“

„A kousek dál jistě vidíte, jak pochovávají dva muže. Jsou to bratři; měli stejnou nemoc, ale léčili se různě: jeden svému lékaři slepě důvěřoval, druhý ponechával nemoci volný průběh. Zemřeli oba; ten první proto, že užíval všechny léky, které mu lékař předepsal, ten druhý proto, že neužíval nic.“

„To je opravdu těžké,“ vzdychl Leandro. „Co má tedy ubohý nemocný dělat?“

„Těžko říct,“ odpověděl ďábel, „vím, že jsou dobré léky, ale nejsem si jist, jsou-li také dobří lékaři.“

„Nebaví mě svědomí uklidňovat, snažím se je spíše zneklidnit.“

„Příroda sama vykonala své; je právě tak nebezpečná jako já. Jediný rozdíl spočívá v tom, že příroda rozleptává srdce ponenáhlu, kdežto já naráz.“

„Ale teď pozorujte chvilku souseda. Pracuje zcela sám v tiskárně. Své pomocníky poslal domů už před třemi hodinami a bude celou noc tajně tisknout knihu.“

        „A co je to za knihu?“ zajímal se Leandro.

        „Pojednává o urážkách,“ odpověděl démon. „Dokazuje, že v otázkách cti je třeba se řídit křesťanskými zásadami a že urážky máme odpouštět a ne se za ně mstít.“

        „To jsou ale nesmysly!“ zvolal student. „Ten mizera sazeč dělá dobře, že tiskne takovou hanebnou knihu potají.“

„Alexandr jednou řekl, že by chtěl být Diogenem, kdyby nebyl Alexandrem; já zas říkám, že nebýt ďáblem, chtěl bych být inkvizitorem.“

„Teď se podívejte,“ pokračoval Asmodej, „vidíte tu dámu na posteli?“

„Ano,“ přitakal don Kleofáš, „spí tam jakási žena a na polštáři vedle sebe má knihu.“

„Vidíte dobře,“ odpověděl kulhavec. „Dáma, na kterou se díváme, je velmi duchaplná komtesa, která se ráda baví. Posledních šest dní nemohla usnout, což ji unavovalo. Dnes si konečně zavolala nejlepšího lékaře medicínské fakulty. Přišel, vyšetřil ji a předepsal lék, který doporučoval už Hippokratés. Dáma si z lékařovy rady tropila posměch. Lékař, starý mrzout, nerozuměl žertu a řekl jí vážně po doktorsku:

‚Milostivá paní, Hippokratés[1] si nezaslouží, abyste se mu smála!‘

‚Ale, pane doktore,‘ odpověděla komtesa vážně, ‚mně ten slavný a učený doktor vůbec není k smíchu. Vážím si ho velice a jsem přesvědčena, že má nespavost pomine, jakmile vezmu do ruky jeho spisy.‘

A vidíte, jak četba působila: sotva dáma přečetla tři stránky, usnula hlubokým spánkem.“

„Žebrota je nejvýnosnější zaměstnání a žebrákovi neschází nic než postavení ve společnosti. Kdybychom však měli vážnost mezi lidmi, pozbylo by naše řemeslo veškeré ceny, neboť by se mezi nás dral kdekdo.“

„Je to lump, kterému vysázím notně ran,“ chvástal se.

„Proč ne,“ odsekl mu jeden posměváček, „máte z čeho rozdávat, dostal jste jich sám víc než dost.“

„Když už jsem vám ukázal blázny v ústavu, musím vám ještě něco povědět o lidech, kteří taky nemají všech pět pohromadě, ačkoli si běhají volně po světě.

Podíváme se po městě a já vám ukážu lidi, kteří by patřili do ústavu choromyslných. Zrovna vidím jednoho muže, kterého nesmíme vynechat. Je to starý mládenec. Je mu pětačtyřicet let, má z čeho žít, ale chce vstoupit do služeb k jakémusi velmožovi.

V druhém domě je malíř. Specializoval se na ženské podobizny. Je to dovedný umělec, maluje věrné portréty. Ale nikdy nikomu nelichotí a představuje si, že bude mít úspěch. Inter stultos referatur.“[2]

Ať se podívám kam chci, všude vidím choré mozky.

Podaří-li se někomu nerozvážný čin, nikdo jej už neodsuzuje.

„Předvedu vám nyní samotnou Smrt. Poznáte úhlavního nepřítele lidstva, obcházejícího neustále kolem lidí, aniž ho ti vidí. Ve vteřině proběhne celým světem, dávajíc svou moc pocítit různým národům najednou.

Obraťte se k východu. Vidíte ji? Letí před ní veliké hejno zlověstných ptáků s Hrůzou v čele a ohlašuje ji pohřebním křikem. Neúnavná ruka Smrti je ozbrojena strašlivou kosou, pod níž padá jedno pokolení za druhým. Na jednom křídle má namalovanou válku, mor, hlad, povodeň, požár a přerůzné jiné pohromy, jež jí každým okamžikem dodávají nové a nové kořisti, na druhém křídle vidíte mediky, promované na doktory lékařství v přítomnosti Smrti, která jim nasazuje baret, až když jí odpřisáhli, že nikdy nebudou léčit jinak, než jak se léčí dnes.“

„Bude asi hodně pláče!“ řekl student.

„O tom nepochybuji,“ přisvědčil Asmodej; „ale hodně slz bude vynucených. Smrt, ač je vždycky provázena hrůzou, působí tolik radosti jako bolu.“

Alain-René Le Sage (1668–1747)

Kapitola XIV.

Hádka mezi autorem tragédií a autorem komedií

„Ten tragický básník je prázdný, ale nafoukaný člověk a přes odpor rozumnější části obecenstva si dovedl získat slávu. Aby si zachoval básnický vzlet, skládá každý den pár veršů. Dnes v noci nemohl spát a pustil se proto do divadelní hry, jejíž námět čerpá z Iliady. Napsal jeden výjev, a protože musí – jako většina autorů – stále někoho obtěžovat předčítáním svých výplodů, vstal, vzal svíčku a tak, jak ho vidíte, v košili, šel zabušit na dveře k spisovateli komedií, který trávil svůj čas rozhodně rozumněji ... spal totiž hlubokým spánkem.“

Posluchači bývají většinou při předčítání roztržití a dají se často uchvátit krásou jediného verše nebo silou citu. Na základě toho vám pochválí celé dílo, i kdyby bylo nevím jak špatné. A naopak, když je zarazí jeden plochý nebo tvrdý verš, neposlouchají už dál a odsoudí bez rozmýšlení věc jinak třeba zdařilou!

Myslíte snad, že veselohra dá méně práce než tragédie? To je omyl; rozesmát lidi není o nic snazší než je rozplakat. Zpracovat látku z všedního života je zrovna takové umění jako zvládnout bůhvíjaký hrdinský námět!

„I má nejslabší komedie stojí ještě vždycky hodně výš než vaše tragédie a pamatujte si, že je snadnější chlubit se a naparovat vznešenými city než vytvářet jemné žertovné situace!

Opakuji vám ještě jednou: nemyslete si, že platíte víc než autoři komedií. Jsem přesvědčen, že je mnohem snadnější skládat vážné dramatické básně než psát veselohry.“

„Pobavil jsem se,“ smál se don Kleofáš. „To si autoři tragédií skutečně myslí, že jsou víc než skladatelé komedií?“

„Zajisté,“ přisvědčil Asmodej. „Vynášejí se nad komiky asi tak, jako jsou tragičtí hrdinové povýšeni nad sluhy z veseloher.“

„A na čem si tak zakládají?“ ptal se student. „Je skutečně obtížnější napsat tragédii než komedii?“

„Vaše otázka,“ odpověděl ďábel, „byla už mnohokrát řešena a vlastně se o ní ještě stále diskutuje. Já si myslím, aniž bych chtěl někoho snižovat, že napsat komedii není o nic snazší než složit tragédii. Kdyby bylo těžší psát tragédie, musil by každý autor tragédií umět napsat lepší komedii než ten nejlepší autor komedií, a to se nestává. Komedie i tragédie vyžadují stejné míry nadání, jenže rozličného druhu.“[3]

Ženy se navzájem vůbec nemilují. Představte si dvě přítelkyně, které se mají tak rády, že jedna druhou po straně nepomlouvá; dáte přednost jedné, druhá dostane zlost. Ne, že by vás milovala, ale chce, aby ona měla vrch. Takové jsou ženy: příliš na sebe žárlí, proto nejsou schopny pravého přátelství.

Znáte přece Ovidia. Tento básník říká na jednom místě, že sny před svítáním bývají nejpravdivější, protože duch v té době není rušen zažíváním.

Sny nejsou chiméry, ale taky se jim nesmí ve všem věřit. Jsou to lháři, kteří někdy mluví pravdu. Císař Augustus nebral žádný sen, který se ho týkal, na lehkou váhu. A vyplatilo se mu, že si v bitvě u Filipp vzpomněl na sen, který se o něm komusi zdál, a opustil stan.[4]

„V domě spí dva bratři, lékaři. Mají hrozně ošklivé sny. Jednomu se zdá, že byl vydán zákon, podle něhož nedostane lékař zaplaceno od pacienta, kterého nevyléčí. Jeho bratr zase vidí ve snu vyhlášku s nařízením, že lékaři jsou povinni kráčet o pohřbu všech nemocných, kteří jim zemřou pod rukama, v čele smutečního průvodu.“

„Tohle nařízení by mělo být uvedeno v platnost,“ poznamenal Zambullo. „Každý lékař by se měl povinně účastnit pohřbu svého pacienta, asi tak, jako se návladní účastní popravy viníka, jehož odsoudil.“

„Máte dobrá přirovnání,“ liboval si ďábel, „lékař a návladní si skutečně jsou podobní. Dalo by se říct, že jeden svůj rozsudek dává vykonat a druhý že ho už vykonat dal.“

Příroda snímá ze spícího člověka jho rozumu i ctnosti.

„Někdo zde chrápe,“ rozhlížel se Leandro Perez, „asi ten tlusťoch.“

„Uhodl jste,“ odpověděl Asmodej. „Je to kanovník, odříkávající ve spánku Benedicite.“[5]

„Proč vstávají tak časně?“

„Ti lidé si zaslouží zevrubnějšího pozorování,“ odpověděl čert. „Uvidíte obraz starostí, sháněk a namáhání, jimiž se ubozí smrtelníci zabývají za svého života. Vyplňují si tak co nejpříjemněji malý časový prostor mezi narozením a smrtí.

Všude lidé vstávají a oblékají se, aby se odebrali do nejrůznějších zaměstnání. Kolik plánů, pojatých dnes v noci, se za tento den splní anebo pohasne! Kolik snah vyvolá sobectví, láska a ctižádost!“

„Pohlédněte nyní na toho dlouhého hubeného muže,“ pokračoval ďábel. „Pod paží nese lejstra, za pasem mu visí kalamář, na zádech má kytaru. Je to zvláštní člověk. Ve Španělsku jsou kyničtí filosofové a tenhle je jedním z nich. Jde si lehnout na louku k průzračné studánce, z níž vytéká čisťounký potok vinoucí se po lukách. Náš filosof tam zůstane po celý den; bude se kochat krásami přírody, hrát na kytaru, filosofovat a své úvahy bedlivě zapíše do svých lejster. V kapse má jídlo jako obyčejně, to jest několik cibulí a kousek chleba. Takový střídmý život vede už deset let. Kdyby mu nějaký Aristippos řekl jako Diogenovi: ‚Kdyby ses uměl klanět mocným, nejedl bys cibule,‘ odpověděl by mu tento moderní filosof: ‚Klaněl bych se mocným tak jako ty, kdyby se mi nezdálo ponižující, aby se jeden člověk před druhým plazil v prachu.‘

Mohu vám říci, že se kdysi stýkal s velmoži a dokonce se u nich obohatil. Ale když poznal, že přátelství s pány pro něho znamená jenom čestné otroctví, veškeré styky s nimi přerušil. Nechal si jenom tolik, kolik je mu třeba k skromnému životu, neboť vyprošovat si chleba u velmožů zdá se mu stejně potupné jako žebrat u obyčejných lidí.“

Místo doslovu citáty

Všichni, kdo uměli číst, chtěli poznat Kulhavého ďábla. Nacházeli v této knize nový, pikantní způsob vykreslení lidské povahy, vzácnou schopnost zachytit ve všem život, a to všechny zaujalo. Nebylo člověka, Boileauova podomka nevyjímaje, aby se v auteuilském domě nevrhl potají na tento román. Boileau (obávaný francouzský kritik) chlapci pohrozil vyhazovem, nevrátí-li knihu okamžitě tam, odkud ji vzal. Dobrák Boileau nechtěl spát ani jedinou noc pod stejnou střechou jako Kulhavý ďábel. (Víme, že Kulhavý ďábel odkrýval střechy domů, aby nahlížel, jak doopravdy lidé žijí.) Pro novou knihu je velice dobrým doporučením, jestliže se nelíbí starým kritikům. Spolehněte se, že když ji chválí, neobsahuje nic nového, a naopak, dráždí-li je, je to kniha osobitá a stojí za to si ji přečíst.

   Druhé vydání této knihy, které vyšlo v témž roce (1707), bylo rozebráno rychleji než první.

ANATOLE FRANCE

*

Je z antikvariátu za pouhé čtyři koruny: Kulhavý ďábel, satirický román z roku 1707 od Alaina-Reného Le Sage. Zdálo se mi to jméno povědomé – snad z Huysmanse – nevím; každopádně jsem se trefil do skvělého a velice zábavného dílka.

Asmodej, kulhavý ďábel, odkrývá střechy domů a ukazuje donu Kleofášovi, jak opravdu lidé žijí. „Ať se podívám kam chci, všude vidím choré mozky.“

Španělskými reáliemi, dobou a „rytířským“ stylem vypravování je to trochu podobné Donu Quijotemu de la Mancha, a v osobách ďábelského učitele a lidského žáka to připomíná Fausta. Místy příběh přechází až v milostnou frašku. Výborné dílko. Skoro bez chyb, bez předmluvy, bez doslovu. To jsem zase něco objevil!

MISANTROP, Zápisník živého muže 9.5.42

*

Ano, choré mozky jsou všude; nevidí je jen Asmodej, kulhavý ďábel ze stejnojmenného satirického románu Alaina-René Le Sage, ale i Já se s chorými mozky střetávám téměř denně a stále mě udivují svými nekonečnými metamorfózami a svými neustále novými projevy, jejichž ohavná látka je snad nevyčerpatelná.

MISANTROP, der Feuerteufel 12.5.42

*