Misantropova knihovna

(VÝPISKY)

PAMĚŤ

Nejhorší ze všech úzkostí je žít a nepoznávat sami sebe, nevědět, kdo jsme.

         Člověk musí začít ztrácet paměť, i kdyby jen po troškách, aby si uvědomil, že je v ní celý náš život. Život bez paměti by nebyl životem, podobně jako inteligence bez možnosti se vyjádřit by nebyla inteligencí. Naše paměť je naše soudržnost, náš rozum, naše činnost i náš cit. Bez ní nejsme nic.

 VZPOMÍNKY NA STŘEDOVĚK

Ulice jsou asfaltované a osvětlené. Je zavedena tekoucí voda, kanalizace, postavena kina a bary. Jako všude jinde na světě, televize se účinně stará u diváků o ztrátu sebe sama. Jsou tam auta, motorky, ledničky, materiální štěstí pečlivě vytvářené a vyvážené naší společností, ve které vědecký a technologický pokrok vykázaly morálku a lidského ducha někam daleko. Entropie, chaos nabyly podoby populační exploze, každým dnem hrozivější.

         Měl jsem to štěstí, že jsem strávil dětství ve středověku, v té „bolestné a skvělé“ době, jak napsal Huysmans. Bolestné v materiálním životě. Skvělé v životě duchovním. Přesný opak dneška.

 POZEMSKÉ ROZKOŠE

V životě jsem shlédl jen jeden pornografický film, rozkošně nazvaný Sestra Vazelína.

         S René Charem[1], také fyzicky velmi silným, jako já, jsme zosnovali plán, že vnikneme do dětského kina, že se zmocníme promítače, že ho spoutáme, zacpeme mu ústa roubíkem a promítneme Sestru Vazelínu těm mladým divákům. O tempora, o mores.[2] Myšlenka na profanaci dětí se nám jevila jako jedna z nejpřitažlivějších forem subverze.

         Nic se mi nezdá v posledních letech tak opovrženíhodné jako bujení oplzlých slov bez jakéhokoli důvodu v dílech a rozhovorech našich spisovatelů. Tato předstíraná liberalizace je odsouzeníhodné překrucování svobody. Proto odmítám jakoukoli sexuální opovážlivost a slovní exhibicionismus.

PAŘÍŽ 1925 – 1929

Pokud jde například o Picassa, mohu říci jenom, že se mi nelíbí Guernica. Nic mi na ní nevyhovuje, ani mnohomluvná faktura díla, ani politizace malby za každou cenu. Sdílím tuto averzi s Albertim[3] a s José Bergamínem[4], přišel jsem na to nedávno. Rádi bychom všichni tři šli vyhodit Guernicu do povětří, ale jsme příliš staří, abychom kladli bomby.

SNY A SNĚNÍ

Kdyby mi někdo řekl: „Zbývá ti dvacet let života, co chceš dělat se čtyřiadvaceti hodinami každého dne, který budeš žít?“, odpověděl bych mu: „Dejte mi dvě hodiny aktivního života a dvaadvacet hodin snu, s podmínkou, že si ho budu pamatovat,“ neboť sen trvá jen vzpomínkou, která ho násobí.

Zbožňuji sen, i když jsou sny zlé můry, což je nejčastěji můj případ. Jsou často plné nástrah, které znám nebo které teprve poznám. Ale to je mi jedno.

         Tato šílená láska ke snu, k rozkoši ze snu, naprosto oproštěného od každého pokusu o vysvětlení, je jedním z hlubokých sklonů, které mne přiblížily k surrealismu.

–       Jestli je ten film moc krátký, přidám do něj sen.

Říká se, že při spánku se mozek brání okolnímu světu a že je mnohem méně citlivý na zvuky a na světlo. Naproti tomu se zdá, že je zevnitř bombardován opravdovou bouří snu, který doráží ve vlnách. Miliardy a miliardy obrazů tak tryskají každou noc, ale vzápětí se rozplývají a pokrývají zem pláštěm ztracených snů. Všechno, naprosto všechno, se odehrálo té nebo oné noci v představě toho nebo onoho mozku, ale bylo zapomenuto.

Jak vyprávět o svém životě a nemluvit o jeho podzemní, imaginativní, neskutečné části?

Snění v bdělém stavu je možná stejně důležité jako sny, a stejně nepředvídatelné i stejně silné. Po celý život, jako bezpochyby mnoho jiných, jsem si s touž rozkoší představoval, že jsem neviditelný a nehmotný. Tím zázrakem jsem se stával nejmocnějším a nejnezranitelnějším člověkem na světě.

Neurčité a trvalé vábení středověkem mi přinášelo dost často obraz feudálního pána, odděleného od světa a vládnoucího silnou rukou svému panství, v hloubi duše však spravedlivého. Nepodniká celkem nic, sotva jednou za čas nějakou malou orgii. Pije medovinu a dobré víno u ohně, na kterém se pečou celá zvířata. Čas na věcech nic nemění. Každý žije uvnitř sebe sama. A nikam se nejezdí.

Představuji si také, a bezpochyby nejsem sám, že nečekaný a prozíravý státní převrat ze mne udělal světového diktátora. Mám veškerou moc. Nic se nemůže postavit proti mým rozkazům. Pokaždé, jakmile se dostaví toto snění, je mým prvním rozhodnutím bojovat proti šíření informací, které jsou zdrojem všeho našeho trápení.

Konečně, když podlehnu panice z demografické exploze, která, jak vidím, každým dnem ohrožuje Mexiko, představuji si, že svolávám deset biologů a že jim dávám bezpodmínečný rozkaz, aby rozšířili po světě strašný virus, který by ho zbavil dvou miliard obyvatel.

V poslední době, během posledních deseti let[5], jsem si rovněž představoval, že zbavím svět nafty, dalšího zdroje našich neštěstí, tím, že nechám vybuchnout sedmdesát pět podzemních atomových bomb v nejdůležitějších nalezištích. Svět bez nafty se mi zdál a stále se mi zdá jako jakýsi možný ráj v rámci mé středověké utopie. Ale se sedmdesáti pěti atomovými výbuchy jsou nejspíš spojeny praktické problémy, a tak se musí čekat. Jednou si o tom možná promluvíme.

SURREALISMUS 1929 – 1933

Jako všichni členové skupiny, i já jsem se cítil přitahován revoluční myšlenkou. Surrealisté se nepovažovali za teroristy nebo ozbrojené aktivisty, ale bojovali proti skutečnosti, kterou nenáviděli. Jejich hlavní zbraní byl skandál. Proti sociální nerovnosti, ohlupujícímu tlaku církve, hrubému a koloniálnímu militarismu se jim dlouho zdál skandál jako všemocný prostředek, schopný odhalit tajné a odporné páky systému, který je třeba svrhnout. Hlavním cílem ovšem nebylo vytvořit nové literární, malířské nebo dokonce filozofické hnutí, ale vyhodit do povětří společnost, změnit život.

To byl i můj případ. K tomu se u mne připojoval jistý negativní, destruktivní sklon, který jsem pociťoval vždycky s větší silou než veškerou tvořivou snahu. Myšlenka na zapálení muzea se mi například zdála vždycky přitažlivější než otevření kulturního střediska nebo nemocnice.

Odvrhovali jsme přijaté hodnoty jako celek. Naše morálka se opírala o jiná hlediska, vynášela vášeň, mystifikaci, urážku, černý smích, volání hlubin. Ale uvnitř tohoto nového území, jehož hranice každým dnem ustupovaly, se nám všechna gesta, všechny naše reflexy a myšlenky zdály ospravedlněné, bez jakékoliv pochyby. Všechno drželo pohromadě. Naše morálka byla náročnější, nebezpečnější, ale také pevnější a soudržnější než ta druhá.

Dodávám, že surrealisté byli krásní. To je Dalího postřeh. Zářivá a lví krása André Bretona bila do očí.[6] Vzácnější byla krása Aragonova.[7] Éluard[8], Crevel[9] a sám Dalí[10], Max Ernst[11] se svou překvapivou ptačí tváří a světlýma očima i Pierre Unik[12] a všichni ostatní, to byla planoucí a hrdá, nezapomenutelná skupina.

Po „triumfální premiéře“ Andaluského psa[13] se na policejní komisariát dostavilo čtyřicet nebo padesát donašečů a tvrdilo, že „ten obscénní a krutý film se musí zakázat“. To byl začátek dlouhé řady urážek a výhrůžek, které mě pronásledovaly až do stáří.

Během promítání došlo dokonce k dvěma potratům. Přesto nebyl film zakázán.

Navíc jsem pro Variétés a pro la Révolution surréaliste napsal úvod, kde jsem prohlásil, že film je v mých očích jen veřejnou výzvou k vraždě.

Rád si představuji hranici na své zahradě, kde by plápolaly všechny negativy a všechny kopie mých filmů. Bylo by mi to naprosto lhostejné.

Často se mě někdo ptá, co se stalo se surrealismem. Nevím dost dobře, co mám odpovědět. Říkám někdy, že surrealismus zvítězil v tom vnějším a propadl v tom podstatném. André Breton, Éluard, Aragon patří mezi nejlepší francouzské spisovatele 20. století a jsou na čestném místě ve všech knihovnách. Max Ernst, Magritte, Dalí patří mezi nejdražší a nejuznávanější malíře a jsou na čestném místě ve všech muzeích. Umělecký a kulturní úspěch, to byly přesně věci, které pro většinu z nás neměly nejmenší váhu. Surrealistické hnutí se málo staralo o to, aby vstoupilo vítězně do historie literatury a malířství. Především si přálo, a bylo to přání naléhavé, ale neuskutečnitelné, přetvořit svět a změnit život. V tomto podstatném bodě ukazuje letmý pohled kolem nás jasně na náš nezdar.

Pochopitelně tomu nemohlo být jinak. Dnes dovedeme odhadnout, jak maličké místo zaujímal surrealismus ve světě ve srovnání s nevypočitatelnými a stále obnovovanými silami historické skutečnosti. Byli jsme sžíráni sny obrovskými jako země a nebyli jsme nic, nic, jen skupinky drzých intelektuálů, kteří žvanili v kavárně a publikovali jeden časopis. Hrstka idealistů, rychle se rozpadnuvší, když šlo o to, chopit se přímo a silou svého podílu na akci.

Přesto mi z tohoto krátkého pobytu – o něco víc než tři roky – v exaltovaných a neuspořádaných řadách surrealistů něco zůstalo. Zůstal mi především svobodný, uznávaný a vytoužený přístup do hloubky bytí, výzva k iracionálnímu, k temnosti, ke všem podnětům, které vycházejí z našeho nejhlubšího já. Výzva, která zazněla poprvé s takovou silou a odvahou, a k níž se družila mimořádná drzost, smysl pro hru, soustavná čilost v boji proti všemu, co se nám zdálo škodlivé. Z toho všeho jsem nic neodvrhl.

Dodávám, že většina surrealistických intuicí byla správná. Uvedu jen jeden příklad, práci, svatosvatou hodnotu měšťácké společnosti, nedotknutelné slovo. Surrealisté byli první, kdo ji systematicky napadali, ukazovali na světle její lživost, prohlašovali, že placená práce je hanba. Ozvěnu tohoto polemického výpadu lze nalézt v Tristaně, když don Lope říká němému mladíkovi:

„Pracující jsou ubožáci. Vodí je za nos a ještě k tomu je tlučou přes hlavu. Práce je prokletí, Saturno. Pryč s prací, kterou musíme dělat, abychom si vydělávali na živobytí! Taková práce nás nectí, jak říkají, ale slouží jen k tomu, aby naplňovala prasečí panděro těch, kdo nás vykořisťují. Naproti tomu práce, kterou děláme pro radost, protože jsme k ní povoláni, člověka šlechtí. Bylo by třeba, aby všichni tak mohli pracovat. Podívej se na mne, já nepracuji. Ať mě třeba pověsí, nepracuji. A vidíš, žiju, sice špatně, ale žiju bez práce.“

Surrealisté vycítili intuitivně jako první, že práce – hodnota – se začíná třást na křehkých základech. Dnes, o padesát let později, se mluví skoro všude o úpadku jedné hodnoty, která byla považována za věčnou. Ptáme se sami sebe, zda se člověk narodil proto, aby pracoval, začínáme tušit budoucí lenošné civilizace. Ve Francii existuje dokonce ministerstvo volného času.[14]

Ze surrealismu mi zůstal také objev ostrého vnitřního sváru mezi zásadami veškeré nabyté morálky a mezi mou osobní morálkou, zrozenou z mého instinktu a z mé aktivní zkušenosti. Až do svého vstupu do skupiny jsem si nikdy nepředstavoval, že by mě mohl takový rozpor zasáhnout. A myslím si, že ten konflikt je nezbytný pro život každého z nás.

V důsledku toho mi z těch let spíš než jakýkoli umělecký objev, spíš než zjemnění vkusu, zůstalo smýšlení, jasná a nesmiřitelná náročnost, které jsem se přes veškerou nepřízeň osudu snažil zůstat věrný.

Breton říkal: „Nejprostší surrealistické gesto je vyjít na ulici s revolverem v hrsti a střílet nazdařbůh do davu.“

Symbolika terorismu, v tomto století nevyhnutelná, mě vždycky přitahovala, ale naprostého terorismu, který usiluje o destrukci celé společnosti, tedy celého lidského druhu. Pohrdám pouze těmi, kteří dělají z terorismu politickou zbraň ve jménu určité věci, jako například zabíjejí a zraňují Madriďany, aby upoutali světovou pozornost k problémům Arménie. O takových teroristech ani nemluvím. Mám z nich hrůzu.

Mluvím o Bonnotově bandě[15], kterou jsem zbožňoval, o Ascasovi a Duruttim[16], kteří své oběti vybírali velice pečlivě, o francouzských anarchistech z konce devatenáctého století, o všech těch, kteří chtěli vyhodit do povětří sebe i celý svět, nehodný toho, aby přežil. Chápu je, často jsem se jim obdivoval. Ale stalo se, že mezi mou představivostí a mou realitou zeje hluboký příkop, jako je tomu u většiny lidí. Nejsem a nikdy jsem nebyl muž činu nebo vrhač bomb a ty muže, jimž jsem se cítil být někdy tak blízko, jsem nebyl schopen napodobit.

AMERIKA

Na oslavě kapitánových narozenin hrál orchestr americkou hymnu. Postavili se všichni, jen já ne. Po americké hymně následovala Marseillaisa a já jsem položil okázale nohy na stůl. Přišel ke mně mladý muž a řekl mi anglicky, že je to hanebný postoj. Odpověděl jsem, že se mi nezdá nic hanebnějšího než státní hymny. Načež jsme si vyměnili několik urážek a mladík odešel.

O půl hodiny později se vrátil, omluvil se a podal mi ruku. Nesmiřitelně jsem ho do ní uhodil.

ŠPANĚLSKO A FRANCIE 1931 – 1936

Nikdy jsem necestoval pro radost. Smysl pro turistiku, tak rozšířený všude kolem nás, je mi cizí. Nepociťuji žádnou zvědavost poznat země, které neznám a které nikdy nepoznám. Naproti tomu se rád vracím na místa, kde jsem žil a k nimž mě poutají vzpomínky. Ze všech zemí mě přitahují pouze ostrovy jižních moří a Polynésie.

LÁSKA, LÁSKY

Ta podivná sebevražda, k níž došlo v Madridu kolem roku 1920, v době, kdy jsem byl ubytován v Rezidenci, mě dlouho fascinovala. V jedné čtvrti, která se jmenuje Amaniel, se v zahradní restauraci zabili student a jeho mladá snoubenka. Bylo o nich známo, že se vášnivě milovali. Jejich rodiny se znaly a udržovaly spolu vynikající vztahy. Po pitvě se zjistilo, že dívka byla panna.

Neexistoval zjevně žádný problém, žádná překážka svazku těch dvou mladých lidí, „amanielských milenců“. Chystali se ke svatbě. Tak proč ta dvojnásobná sebevražda? Nedokážu vysvětlit tu záhadu. Ale možná, že vášnivá a vznešená láska, která dosáhne nejvyššího stupně, je neslučitelná se životem. Je pro něj příliš velká a příliš silná. Jenom smrt ji může přijmout.

ŠPANĚLSKÁ VÁLKA 1936 – 1939

Fanatismus je mi odporný, ať ho vidím kdekoliv. Všechna náboženství objevila pravdu. Marxismus také. Ve třicátých letech například nesnášeli marxističtí doktrináři, aby se mluvilo o podvědomí a o hlubokých psychologických hnutích individua. Všechno mělo být poslušno socio-ekonomických mechanismů, a to se mi zdálo absurdní. Polovina člověka se pomíjela.

ATEISTOU DÍKY BOHU

Náhoda je velký pán všech věcí. Nutnost přichází až potom. Nemá stejnou čistotu.

Každá odpověď přináší další otázky, a je jich stále víc. Octneme se před stále složitějšími křižovatkami, které vedou k dalším křižovatkám, k fantastickým labyrintům, kde si budeme muset zvolit cestu. A tak při sledování zjevných příčin, které jsou ve skutečnosti jen řadou, nekonečným přívalem náhod, mohli bychom se vracet stále víc v čase, závratně, bez zastavení dějinami, všemi civilizacemi, až k prvokům na počátku.

Samozřejmě, jestliže naše narození je naprosto náhodné a je důsledkem nahodilého setkání vajíčka a spermie (proč právě tahle mezi milióny jiných?), úloha náhody se stírá, když se utváří lidská společnost, když zárodek a pak dítě jsou podřízeny zákonům. A tak je tomu u všech druhů. Zákony, zvyky, historické a společenské podmínky určitého vývoje, určitého pokroku, všechno, co snad přispívá k ustanovení, k rozvoji a k zajištění civilizace, k níž patříme náhodou nebo nehodou našeho zrození, to všechno se prezentuje jako každodenní a urputný boj proti náhodě. Náhoda není nikdy úplně vymýcena, je vždy živá a překvapivá a pokouší se přizpůsobit společenské nutnosti.

Ale musíme se mít na pozoru a nevidět v nutných zákonech, které nám umožňují žít společně, nějakou základní, prvotní určenost. Zdá se mi, že ve skutečnosti nebylo nutné, abychom my zde žili a umírali. Neboť jsme jen děti náhody, Země a vesmír by mohly pokračovat bez nás až do zkázy věků. Je to nepředstavitelný obraz, prázdný a nekonečný vesmír, teoreticky zbytečný, který by žádná inteligence nemohla vnímat a který by existoval sám, trvalý chaos, nevysvětlitelná propast bez života. Možná, že jiné světy, nepřístupné našemu poznání, uskutečňují svůj nepostižitelný běh tímto způsobem. Chuť chaosu cítíme někdy hluboko uvnitř.

Věřit nebo nevěřit je totéž. Kdyby mi někdo v tuto chvíli dokázal zářnou existenci Boha, nezměnilo by to zhola nic na mém chování.

Bůh se o nás nestará. Jestli existuje, je to stejné, jako kdyby neexistoval.

Svůj úsudek jsem kdysi shrnul do této věty: „Jsem ateistou díky Bohu.“ Ta věta si protiřečí jen zdánlivě.

Vedle náhody bydlí její sestra záhada.

Jelikož odmítám přijmout existenci pořádajícího božstva, jehož působení mi připadá ještě záhadnější než záhada sama, zbývá mi žít v temnotě. Přijímám ji. Žádné vysvětlení, ani to nejprostší, neplatí pro každého.

Věda mě nezajímá. Zdá se mi nadutá, analytická a povrchní. Nebere v úvahu sen, náhodu, smích, cit a rozpor, všechny ty věci, kterých si vážím. Vybral jsem si své místo, je v záhadě. Nezbývá mi než ji respektovat.

Zuřivá touha poznat a tedy učinit všechno malým a chabým – po celý život mě někdo obtěžoval hloupými otázkami: proč tohle? proč tamhleto? – je jednou z vlastností naší nešťastné povahy. Kdybychom byli schopni odevzdat svůj osud do rukou náhody a přijmout beze zbytku záhadu svého života, byli bychom jistě blízko určitému štěstí, dost blízkému nevinnosti.

Někam mezi náhodu a záhadu se vklínila představivost, naprostá lidská svoboda. Tuto svobodu, podobně jako jiné svobody, se pokoušeli omezit a zrušit. K tomu účelu objevilo křesťanství hřích v mysli.

Co se děje v mé hlavě, se týká jen mne.

Představivost je naší hlavní výsadou. Je stejně nevysvětlitelná jako náhoda, která ji rozněcuje. Celý život jsem usiloval přijímat a nesnažit se pochopit náhodně vzniklé obrazy.

Psychiatři a analytikové toho o mých filmech napsali mnoho. Já jim děkuji, ale jejich výplody nikdy nečtu. Nezajímá mě to. Jistí analytikové mě prohlásili za „neanalyzovatelného“, jako kdybych náležel k jiné kultuře nebo patřil do jiného času, což je konečně docela dobře možné.

V mém věku na řeči nedbám. Moje představivost je stále se mnou a podepře mě ve své neohrozitelné nevinnosti až do konce mých dnů. Hrůza rozumět. Štěstí přijímat, co je nečekané. Tyto dávné sklony časem sílily. Pomalu odcházím do ústraní. Spočítal jsem si, že vloni během šesti dnů, to jest za 144 hodin, jsem strávil pouhé tři hodiny v rozhovoru s přáteli. Zbylý čas jsem prožil o samotě, ve snění, při sklence vody nebo kávy či aperitivu dvakrát denně, při nečekaných vzpomínkách a představách, které mě navštěvují jedna za druhou, a najednou je tu večer.

Nejsem filozof a nikdy jsem neměl schopnost abstrahovat. Pokud se někteří filozofičtí duchové nebo ti, kdo se za ně považují, usmívají nad mými řádky, jsem rád, že jsem jim připravil veselou chvilku.

Doufám, že jsem se popsal dost jasně. José Gaos[17], jeden španělský filozof, který před nedávnem zemřel, psal jako všichni filozofové nerozluštitelným žargonem. Jakémusi člověku, který mu to vyčítal, jednou odpověděl: „Nedá se nic dělat! Filozofie je pro filozofy.“

Naproti tomu bych citoval větu André Bretona: „Filozof, kterému nerozumím, je lump.“ Zcela sdílím tento názor, až na to, že občas stěží rozumím tomu, co říká Breton.

PRO A PROTI

Měl jsem rád Sada.

Na univerzitě v Madridu mi v zásadě nic neskrývali z mistrovských děl světové literatury, od Camõese[18] k Dantovi a od Homéra k Cervantesovi. Jak jsem tedy mohl nevědět nic o existenci této mimořádné knihy (Sto dvacet dní Sodomy – pozn. Mis.), která zkoumá společnost ze všech hledisek, mistrovsky, systematicky, a předkládá kultuře čistý stůl? Byl to pro mne závažný otřes. Univerzita mi lhala. Ostatní „mistrovská díla“ se mi v tom okamžiku zdála být bez hodnoty a bez významu. Pokusil jsem se přečíst si znovu Božskou komedii. Připadala mi jako nejméně poetická kniha na světě, ještě méně poetická než bible.

Říkal jsem si: měli mi dát k přečtení Sada před vším ostatním! Kolik zbytečné četby!

 K smrti nenávidím Steinbecka.

 Steinbeck by neznamenal nic nebýt amerických kanónů. A do stejného pytle hážu Dos Passose[19] a Hemingwaye. Kdyby se narodili v Paraguayi nebo v Turecku, kdo by je četl? Moc země rozhoduje o velikosti spisovatelů.

Mám hrůzu z davu. Davem nazývám každou sešlost více než šesti osob. Pokud jde o obrovská shromáždění lidí – vzpomínám si na slavnou fotografii od Weegeeho[20], která ukazuje pláž na Coney Island v neděli – jsou pro mne opravdovou záhadou, která ve mně budí děs.

Weegee: Coney Island v neděli

        Nemám rád zkratky, jinou dnešní mánii, zvlášť americkou. V textech z 19. století není jediná zkratka.

         Mám rád krysy. Po celý život jsem žil s krysami. Úplně jsem si je ochočil. Krysa je vzrušující a velice sympatické zvíře.

         Mám hrůzu z vivisekce. Když jsem studoval, musel jsem jednou ukřižovat žábu a zaživa ji rozřezat žiletkou, abych pozoroval, jak jí tluče srdce. Tento pokus, ostatně naprosto zbytečný, mě poznamenal na celý život a ještě dnes si ho nemohu odpustit. Vřele souhlasím s jedním ze svých synovců, velkým americkým neurologem na cestě za Nobelovou cenou, který zanechal výzkumu kvůli vivisekci. V některých případech je třeba poslat vědu k šípku.

         Odsuzuji přehlcení informacemi. Četba novin je nejotravnější věc na světě. Kdybych byl diktátor, omezil bych tisk na jediný deník a na jediný magazín, obojí přísně cenzurováno. Cenzura by se vztahovala jen na informace, mínění by zůstalo svobodné. Senzační zprávy jsou hanebnost. Z obrovských titulů – v Mexiku překonávají všechny rekordy – a senzačních palcových názvů článků je mi na zvracení. Všechno jsou to výkřiky nad bídou, aby se prodalo trochu víc papíru. K čemu je to dobré? Navíc jedna zpráva potlačuje druhou.

         Rád pozoruji zvířata, hlavně hmyz. Ale nezajímám se o jejich fyziologický mechanismus a o přesnou anatomii. Rád sleduji jejich chování.

       Lituji, že jsem v mládí trochu lovil.

         Nemám rád nositele pravdy, ať je to kdokoliv. Otravují mě a mám z nich strach. Jsem antifanatik (fanatický).

 LABUTÍ PÍSEŇ

 Podle posledních zpráv vlastníme dnes dost jaderných bomb, abychom zničili nejen veškerý život na Zemi, ale vychýlili tuto planetu z oběžné dráhy a poslali ji, aby se ztratila, pustá a studená, v nekonečných prostorách. To se mi zdá ohromné a mám chuť volat bravo. Jedna věc je od nynějška jistá: věda je nepřátelská člověku. Lichotí instinktu všemocnosti v nás, který vede k našemu zničení. Ostatně nedávný výzkum to dokázal: ze sedmi set tisíc „vysoce kvalifikovaných“ vědců, kteří v této době pracují na světě, usiluje pět set tisíc o zdokonalení smrtících prostředků, o zničení lidstva. Jen sto osmdesát tisíc jich hledá způsob, jak přežít.

         Polnice apokalypsy znějí už několik let u našich dveří, a my si zacpáváme uši. Tato nová apokalypsa, stejně jako ta stará, přijíždí tryskem jako čtyři jezdci: přelidnění (první mezi všemi, třímá černou korouhev), věda, technologie a informace. Veškeré ostatní zlo, jež nás přesahuje, je jen jejich důsledkem.

         Jsem tak silně zasažen demografickou explozí, že jsem často říkal (a dokonce i v této knize), že snívám o planetární katastrofě, která by smetla dvě miliardy obyvatel, i kdybych měl být jedním z nich. Dodávám, že tato katastrofa by neměla ani smysl, ani hodnotu, kdyby nevzešla z přírodního zdroje, ze zemětřesení, z nějaké neslýchané pohromy, z ničivého a neporazitelného viru. Ale nesnáším ty ubohé výrobce zkázy, kteří nám každý den hloubí společný hrob a říkají nám jako pokrytečtí zločinci: „Jinak to nejde.“

         Podle mé představy nemá lidský život větší hodnotu než život mouchy. V zásadě respektuji každý život, i život mouchy, tvora stejně tajemného a obdivuhodného jako víla.

         Jsem sám a starý a dovedu si představit jen katastrofu nebo chaos. Jedno nebo druhé se mi zdá nevyhnutelné.[21] Dobře vím, že starce slunce hřálo víc ve vzdálené době jejich mládí. Vím také, že na konci každého tisíciletí bývá zvykem ohlašovat jeho záhubu. Přesto se mi zdá, že celé století vede ke zhoubě. Starý a vznešený boj zachvátila nemoc. Přemohly ho síly destrukce a rozkladu. Lidský duch naprosto nesměřuje ke světlu. Možná dokonce ustoupil. Obklopuje nás slabost, strach a morbidita. Odkud vzejdou poklady dobroty a inteligence, které by nás jednoho dne mohly zachránit? I náhoda se mi zdá bezmocná...

Ve jménu přísahy Hippokratovy, který staví úctu k lidskému životu nade vše, vytvořili lékaři nejrafinovanější formu moderního mučení: přežívání. To mi připadá jako zločin. Došel jsem tak daleko, že jsem litoval Franca, kterého udržovali uměle při životě po celé měsíce za cenu neuvěřitelného utrpení. K čemu to je? Jestliže nám lékaři občas pomohou, většinou jsou to money-makers, kterým jde jenom o peníze, a jsou podřízeni vědě a hrůze technologie. Ať nás nechají umřít, když přijde ta chvíle, a ať nám dokonce trochu pomohou, aby to šlo rychleji. Doufám, že velice brzy zákon povolí euthanasii pod určitými podmínkami. Jsem o tom přesvědčen. Úcta k lidskému životu už nemá smysl, když vede k dlouhému trápení toho, kdo odchází, i těch, kdo zůstávají.

         Jsem blízko svého posledního vzdechu a představuji si dost často poslední žert. Sezvu ty ze svých přátel, kteří jsou přesvědčení ateisté jako já. Celí smutní mě obklopí kolem mé postele. A tu přijde kněz, kterého jsem zavolal. K velkému pohoršení všech se vyzpovídám, požádám o rozhřešení a přijmu poslední pomazání. Potom se otočím na bok a umřu.

         Ale má člověk ještě sílu žertovat v takovou chvíli?

         Lituji jednoho: že nebudu vědět, co se děje. Že opustím svět v plném pohybu, jako uprostřed týdeníku. Myslím, že tato zvědavost na posmrtný život dřív neexistovala nebo existovala míň ve světě, který se vůbec neměnil. Jedno doznání: navzdory své nenávisti vůči informaci bych rád vstal z mrtvých každých deset let, došel až k novinovému stánku a koupil si nějaké noviny. Nic víc bych nežádal. S novinami pod paží, bledý, vracel bych se podél zdí na hřbitov a četl bych o světových pohromách, než bych opět usnul ve skrytu a bezpečí své hrobky.

POEZIE A FILM

 (Projev Luise Buñuela na univerzitě v Mexiko City v roce 1953)

 Octavio Paz[22] řekl: „Spoutanému člověku stačí zavřít oči, a již má dost síly, aby zbořil svět.“ Dodávám ve volné obměně: stačilo by, aby bílé oko filmového plátna obráželo světlo, které je mu vlastní, a bude moci vyhodit vesmír do povětří. Ale prozatím můžeme klidně spát, jelikož filmové světlo je pečlivě odměřováno a je spoutáno. Ani jeden z tradičních druhů umění neprojevuje tak velkou disproporci mezi svými možnostmi a výsledky. Kinematografie působí na diváka bezprostředně tím, že mu předkládá konkrétní bytosti a věci, izoluje jej tichem a tmou od toho, co lze nazvat jeho „psychický habitus“, a proto jej může přivést do vytržení mnohem lépe než kterýkoliv jiný lidský projev. Ale také nejlépe ze všech jej může ohlupovat. A jak se zdá, většina současné filmové produkce si neklade jiné poslání: filmová plátna vystavují na odiv mravní i myšlenkovou prázdnotu, do níž kinematografie zabředává, omezujíc se vlastně jen na kopírování literatury nebo divadla, s tím jediným rozdílem, že nemá tak bohaté prostředky k vyjadřování psychologie; opakuje až do omrzení tytéž příběhy, které nudily již v 19. století a které se dosud udržují v současných románech.

         Každý průměrně vzdělaný jedinec by pohrdavě odhodil knihu, která by vyprávěla totéž, co vyprávějí nejvýznamnější filmy. Přitom tentýž jedinec klidně přijímá i ty nejotřelejší šablony, jakmile se pohodlně usadí v tmavém sále kina, jsa omámen světlem a pohybem, jež na něho působí až hypnoticky, jsa uchvácen přitažlivostí lidských tváří a rychlou změnou prostředí.

         V důsledku tohoto hypnotického útlumu ztrácí filmový divák značné procento rozumových schopností. Chci uvést konkrétní příklad filmu Detektivní příběh. Námětová výstavba je dokonalá, režisér výborný, herci výjimeční, realizace geniální atd. Ale veškeré nadání, veškerá dovednost, veškerá složitá práce, která je předpokladem výroby filmu, stojí ve službách hloupé historky s pozoruhodně nízkou mravní úrovní. Připomíná mi to nezvyklý stroj z Opusu II.[23], ohromný přístroj zhotovený z té nejlepší oceli, složený z tisíce koleček, trubek, rukojetí, ciferníků, s přesností chronometru – a přitom to všechno slouží jen k lepení poštovních známek.

         Filmům zpravidla schází tajemství, tato nezbytná složka každého uměleckého díla. Scenáristé, režiséři i producenti dbají velmi pečlivě na to, aby neporušili náš klid, a proto okno filmového plátna, které vede do osvobozujícího světa poezie, nechávají zavřené. Raději nás nutí zamýšlet se nad náměty, jež by mohly tvořit pokračování našeho všedního života, opakují tisíckrát tutéž zápletku, nebo nám dávají zapomenout na těžké hodiny každodenní práce. A toto všechno samozřejmě s požehnáním navyklé morálky, vládní i mezinárodní cenzury – s naprosto dobrým vkusem a s kořením bílého humoru i s jinými prozaickými imperativy reality.

         Filmová podstata někdy vytryskne docela netušeně z nenáročného filmu, frašky nebo limonády. Man Ray[24] řekl něco velmi důležitého: „I ty nejhorší filmy, které jsem kdy viděl a na kterých jsem hluboce usínal, obsahují vždy pět skvělých minut, a ty nejlepší filmy, nejvíc vychvalované, mají stěží pět minut, které stojí za to.“ To znamená, že v každém filmu, ať již je dobrý nebo špatný, svádí poezie mimo režisérův záměr a proti jeho záměru boj, aby se dostala na povrch a mohla se projevit.

         Kinematografie je skvělá a nebezpečná zbraň, jestliže je v rukou svobodného ducha. Je to nejlepší nástroj pro vyjádření světa snů, emocí, instinktu. Tvůrčí mechanismus filmových obrazů má svým chodem ze všech druhů lidského projevu nejblíž k myšlenkové činnosti za spánku. Film připomíná bezděčné napodobení snu. Jacques B. Brunius[25] poznamenal, že noc, která se poznenáhlu zmocňuje kina, je tatáž jako když zavřeme oči. Pak začíná na plátně a v člověku noční pouť do nevědomí; pomocí prolínání se obrazy objevují a mizí jako ve snu; čas a prostor nabývají pružnosti, po libosti se smršťují a rozpínají; časový sled a relativní hodnoty trvání již neodpovídají skutečnosti; okruh akce se může uzavřít za několik minut nebo za několik století; pohyby se zpomalují.

         Jak se zdá, kinematografie byla vynalezena proto, aby vyjadřovala život podvědomí, jehož kořeny pronikají tak hluboko do poezie, a přitom se filmu téměř nikdy k tomuto účelu nevyužívá.