Jdi na obsah Jdi na menu
 


Horatius: Réva a vavřín - 4. Listy

1. 5. 2013

LISTY

KNIHA PRVNÍ

I

MAECENATOVI

[Moudrý neusiluje o moc ani o bohatství]

Zkoumám a ptám se, co správné a vhodné je, zcela v to zabrán,

sbírám a ukládám to, co v budoucnu mohl bych užít.

 

Věz, že žádnému mistru já nejsem přísahou vázán,1

kamkoli strhne mě bouře, jak host se tam unášet dávám.

 

Snažím si podrobit svět, však nebýt podroben světu.

 

Základy moudrosti se musím já řídit a těšit.

 

Střežit se chyb je ctnost a počátek moudrosti značí

vybřednout z pošetilosti.

 

Menší cenu má stříbro než zlato – a zlato než ctnosti.

 

„Nejdříve prachy, pak ctnost!“2 tak hlásají kramáři v Římě,

po nich popěvek tento si zpívají mladí i staří.

 

A to nám buď kovovou hradbou:

čisté svědomí mít a neblednout vědomím viny!

Vzdorovat Štěstěně zpupné jak hrdý a svobodný člověk!

 

Kdyby se římský lid mě náhodou tázal, proč nemám

názory stejné, když chodím s ním ve stejných sloupových síních,

v tom však že nejdu již s ním, co on má v lásce neb v záští:

to bych mu řekl, co kdysi lvu chorému pravila chytrá

liška: důvod je ten, že všechny ty stopy mě děsí:

vesměs míří jen k tobě, však žádná nevede zpátky.3

Netvor jsi tisícihlavý! Vždyť za čím a za kým bych jít měl?

Někteří důchody státní si najímat touží a

mnohým zas tajnou lichvou se majetek rozrůstá.

Za běžné bláznovství máš to.4

 

Zkrátka a dobře: jen mudrc je boháč,5

svobodný a krásný, je konečně králem všech králů,

nad jiné tělesně zdráv, ač jestli ho netrápí rýma.

 

II

LOLLIOVI MAXIMOVI6

[o tom, jak dosáhne životní moudrosti a ctnosti]

Lupiči za noci vstanou a jdou pak zabíjet lidi;

pro vlastní záchranu svou ty se nevzbudíš zavčas?

Pročpak pospícháš vyjmout, co vlétlo ti do oka, avšak

léčení útrap duše chceš odložit na rok? Kdo začal,

má již polovic díla. Měj odvahu zmoudřet a začni!7

Ten, kdo odkládá chvíli, kdy začne žít řádně, je jako

sedlák, jenž u řeky čeká, až odteče. Ale ta plyne

dále a po všechny věky dál poplyne kvapícím proudem.

 

Není-li nádoba čistá, co naleješ do ní, to zkysne.8

 

Již teď saj moudrosti slova

čistým srdcem – již teď se lepším poznatkům věnuj.

Nový čím načichne džbán, ten pach si uchová dlouho.

Ale ať váháš, či rázně jdeš přede mnou, na loudavého

nečekám, nechci však dohnat ni ty, co kvapí již napřed.

 

III

IULIU FLOROVI9

[aby pěstoval filosofii]

Kdybys starosti odložit doved,

ty studené obklady ducha,

šel bys, kam nebeská moudrost by vedla, neb k tomuto cíli

směřujem činem i snahou ať malí, ať velcí, když chceme,

aby byl život náš nám drahý.

 

IV

ALBIU TIBULLOVI10

[aby podle zásady epikúrejské užíval života]

Albie,

píšeš něco,

či snad tiše a sám se touláš svěžími lesy,

přemýšlíš o všem, co mudrce hodno a řádného muže?

V těle tvém skvělý duch vždy přebýval.

 

Mohla by něčeho víc přát drahému chovanci chůva,

když je tak rozumný muž a vyjádřit umí, co cítí,

když se mu dostává hojně zdraví,

prostředků k slušnému žití a měšec nemívá prázdný?

Uprostřed nadějí, strastí i uprostřed obav a hněvů

mysli si o každém dni, že ti naposled v životě zasvit:

chvíle, v niž nebudeš doufat, tě potom překvapí mile.

Navštiv mě, chceš-li se zasmát, jak pěstuji tělo a zářím

tukem jak prasátko asi, však ze stáda Epikúrova!11

 

VI

NUMICIOVI12

[Nevidíš-li štěstí v ctnosti, pak ovšem nezbývá, než abys sháněl bohatství]

Ničím se udivit nedat,13 je zásada jediná téměř,

která nám může zjednat a zachovat blaženost – ta jen!

 

Chceš blaženě živ být (kdo nechce?)?

Může-li jedině ctnost ti to poskytnout, starej se o ni,

mužně se požitků zřekni. Však je-li ti ctnost jenom slovem,

posvátný háj jen dřívím, pak snaž se být v přístavu první,

abys neztratil zisk, jejž přináší výnosný obchod.

 

VII

MAECENATOVI

[Jsem ti vděčný, ale své svobody se nevzdám]

Těsným otvorem kdysi se vplížil hubený sysel

do truhly s obilím. Když se tam nažral, pak s žaludkem plným

marně se pokoušel vylézt. Tu z dálky naň lasička volá:

„Chceš-li se odtamtud dostat, pak musíš tou skulinou úzkou

opět se hubený vrátit, jíž hubený vnikl jsi dovnitř.“

 

Míří-li tato bajka snad na mne, pak všeho se zřeknu.

Upřímně myslím, co říkám, a nikdy úplnou volnost

za všechny poklady světa bych neměnil.

 

X

ARISTIU FUSKOVI14

[o přednostech venkova a spokojenosti s životním údělem]

Ty si své hnízdečko chráníš, já venkova přepůvabného

potůčky chválím a háje a skály porostlé mechem.

Zkrátka: žiju jak boháč, když to jsem opustil, co vy

souhlasně s nadšenou chválou až k nebesům vynášíváte.

 

Má-li se ve shodě s přírodou žít15 a před stavbou domu

nutno je především najít si stavební prostor, pak ptám se:

znáš snad vhodnější místo než blažený venkov?

Voní a skvěje se trávník snad hůř než mozaika podlah?16

Je snad čistější voda, jež v městě div netrhá roury,

nežli je ta, co kvapí a v plynoucím potůčku bublá?

Vždyť se sázívá lesík i ve dvorech s pestrými sloupy,

pochvalu sklízí dům, co má vyhlídku do dálky v pole.

Vyžeň vrozený sklon i násilím, přece se stále

vrací a potají zdolá jak vítěz tvůj neblahý odpor.17

 

Kdo se ze svého štěstí až příliš raduje, toho

zlomí zvrat osudu. K čemu máš obdiv, to odložíš nerad.

Unikej před velikášstvím! I pod chudou střechou je možno

překonat životem šťastným i krále, i přátele králů.

 

Jelen, zdatnější v boji, se snažil z pospolné pastvy

zahánět koně, až ten, když podléhal v zápase dlouhém,

člověka o pomoc žádal a za to se podřídil uzdě.

Ale když potom jak vítěz se zpupně z bojiště vzdálil,

nikdy už nepozbyl uzdy a se hřbetu neshodil jezdce.

Kdo se ze strachu z nouze vzdá svobody nad zlato cenné,

na věčné časy ten bídák pak ponese na hřbetě pána,

navždy otrokem bude, že nedoved vystačit s málem.

 

Žít budeš, Aristie, jak mudrc, svým údělem šťastný.

 

XI

BULLATIOVI18

[Zdrojem opravdového štěstí je vyrovnaná mysl, nikoli vzdálené kraje]

Hodinu každou, jež je naplněna štěstím,

přijímej vděčnou rukou a na příští roky slast žádnou

neodkládej, ať můžeš pak prohlásit, kdekoli budeš:

„Radostně žil jsem!“ Vždyť plaší-li starosti rozvážný rozum,

nikoli břeh, jenž svírá pláň širého moře, pak ti, co

přes moře spěchají v dál, jen podnebí mění, ne mysl.

Nečinnost hbitě nás žene, i hledáme na lodích, vozech

blažený život; co hledáš, je tady, je v nejpustší vísce,

jenom když provází tě vždy klidná a pokojná mysl.

 

XII

ÚTĚCHA ICCIOVI19

I zanechej nářků, vždyť není

chudobný ten, kdo má vždy bohatě toho, co třeba.

Máš-li žaludek zdravý i prsa a nohy, pak nic ti

většího nebudou moci ni královské poklady přidat.

Avšak jestli se zříkáš všech přístupných jídel a žiješ

z kopřiv jenom a bylin,20 tak žít i nadále budeš,

i kdyby Štěstěny proud tě najednou zaplavil zlatem,

buďto že penězi nelze rys povahy změnit, neb proto,

všechno že u tebe má jen menší cenu krom ctnosti.

 

Démokritovy21 sady a pole že dobytek spásal,

zatímco beztělý duch dlel v dáli, nás údivem plní;

ty však v tak velikém svrabu, v té nákaze ziskuchtivosti

všednosti nedbáš.

 

XIV

SVÉMU SPRÁVCI

[o věčné lidské nespokojenosti]

Správce políčka mého i lesa, kde cítím se doma,

ty si však hnusíš ten kout. Ty říkáš:

šťasten, kdo ve městě žije, a já zas, že ten, kdo je venku.

Já však odcházím smutně,

kdykoli do Říma táhnou mě protivné záležitosti.

Neplanem pro stejnou věc, ty v tomhle se ode mne lišíš:

to, co ty pokládáš za poušť a samotu bědnou, to koutem

půvabným ten zve, kdo smýšlí jak já, a odpor má k tomu,

co ty máš za krásné. Vidím, že touhu po městě v tobě

vzbuzuje hampejz a kuchyně mastná.

Raději s otroky chceš hrýzt městskou stravu den ze dne,

dereš se vášnivě k nim.

Mne těší prostinký oběd a spánek blíž potůčku v trávě.

O mé štěstí se nikdo zde neotře závistným zrakem,

jedem tajené zášti mě nikdo neuštkne.

 

XVI

QUINCTIOVI

[o tom, že šťastným může být jen člověk moudrý a čestný]

Těší se vylhanou ctí a děsí se urážkou lživou

ten jen, kdo léčit se má, pln závad. A kdo je muž řádný?

Toho však celý dům a všichni sousedé vidí,

kterak je hnusný v svém nitru a skvělý jen zevnější slupkou.

 

Tvrdí-li otrok: „Já nikdy jsem nekrad,“ na to

řeknu: Máš odměnu v tom, že nejsi bičován. „Též jsem

nevraždil!“ – Nepůjdeš na kříž a nebudeš krkavce krmit.

„Hodný jsem, řádný.“ – To popře a zamítne poctivý horal.

Ty nic nepácháš zlého jen proto, že bojíš se trestu:

doufáš-li, že se to ztají, pak na všechno posvátné kašleš.

„Poctivec“ pak v bázni

šeptá jen, aby ho nikdo snad neslyšel: „Laverno22 mocná,

dej, ať zůstanu skryt, ať jevím se řádným a zbožným,

nocí zastři mé hříchy a zahal mé podvody mrakem!“

I ten se bojí, kdo chtivý. Nuž, toho,

kdo žije v obavách, nikdy já neuznám za svobodného.

Ze stanoviště ctnosti ten uprch, štít ztratil, kdo stále

ve spěchu množí své jmění a pod tím břemenem klesá.

 

XVII

SCAEVOVI

[o tom, zdali se svobodný muž smí ucházet o přízeň mocných]

Kdo se zrodil a neznámý zemřel,

ten nežil přec špatně.

 

XVIII

LOLLIOVI

[o zachovávání zlaté střední cesty]

Uprostřed toho všeho čti mudrce dávné a zkoumej,

kterak bys poklidně mohl svou dráhou životní projít;

neštve-li stále tě chtivost a netrýzní, nezkojitelná,

strach a naděje v to, co má jen prostřední cenu,

co asi starosti mírní, co činí tě se sebou uspokojeným,

co as tě uklidní zcela, zda pocty či výdělek sladký,

anebo odlehlá cesta, jež ukrytě životem vede.

 

Kdykoli Digentia23 mě osvěží, potůček chladný,

co asi, příteli, myslíš, že cítím a zač se tu modlím?

„Kéž pro sebe mohu prožít, co života zbývá;

kéž mám zásobu knih – klid duševní sám si pak zjednám.“

 

XIX

MAECENATOVI

[o svých literárních trampotách]

„Já střízlivým lidem a mrzoutům bráním psát básně.“

Sotva jsem vyhlásil tohle, dav básníků neustal v noci

závodit v pití vína a ve dne jím na dálku páchnout.

 

Svádí na scestí vzor, jejž v chybách lze napodobiti.

Kdybych byl náhodou bledý, pak pili by kmín24, aby zbledli.

Opičáci, vy otrocké stádo, jak často mě k hněvu

pohnulo řádění vaše, jak často i rozveselilo!

 

V netknutou půdu já první jsem svobodně šlépěje vtiskl,

nikdy ve stopách cizích jsem nešel.

 

Za přízní vrtkavé chátry se nehoním,

též nemám za vhodné obcházet cechy a stoly kritiků.

V tomhle to vězí! Já stydím se předčítat spisy

nehodné nabitých sálů a hloupostem dodávat váhy.

 

KNIHA DRUHÁ

III

PISONŮM

[o umění básnickém]

Když příliš se o stručnost snažím,

stávám se temným.

 

My, i všechno, co naše, jsme určeni smrti. Ať moře,

vklíněné v pevnou zem, nám loďstvo před větry chrání

ať bažina splavná a dlouho neplodná

živí teď okolní města a cítí pluh těžký,

řeka, jež ničila plody, ať změnila běh svůj a byla

vedena vhodnějším směrem: přec zaniknou výtvory lidské.

 

Chceš, abych plakal?

Pak nejdříve musíš ty sám svou bolest najevo dát.

Však budeš-li špatně v své roli mluvit,

budu buď dřímat neb chechtat se.

 

Příroda nás v nitru dřív utváří v souhlase s každým zevnějším vlivem –

buď radost v nás budí neb popouzí k hněvu,

nebo zas tíživým žalem až k zemi nás sráží a tísní;

potom ta duševní hnutí ven vynáší pomocí řeči.

Jestliže s poměry toho, kdo mluví, jsou v neshodě slova,

prostí diváci římští i vzdělaní propuknou v řehot.

 

Poněvadž Démokrit soudil, že nadání víc je než trudné

umění, z Helikónu že vyloučil básníky s myslí

zdravou, tu většina pěvců si nedává nehty ni vousy

stříhat, do pustých míst jen směřuje.

Neboť básníka jméno a hodnotu získá jen ten, kdo

hlavu, již vyléčit nelze ni lektvarem nejúčinnějším,

holiči nesvěří nikdy ni nejzručnějšímu.

 

Po jmění touha když jednou zachvátí duši,

zda básně lze tvořit, jež byly by hodny,

aby je cedrový olej dál chránil a z cypřiše pouzdro?25

 

Při dlouhém díle se připlížit může i spánek.

 

Básníkům připustit jen prostřednost nemohou nikdy

smrtelní lidé ni bozi a výklady knihkupců též ne.

 

Báseň

zrozená k potěše ducha a k tomu i stvořená,

jestli sestoupí z vrcholné výše jen o krůček,

klesne až ke dnu.

 

Po devět roků ať v schránce zavřen je rukopis tvůj;

cos nevydal dosud, lze zničit.

 

Orfeus, prostředník bohů, muž vznešený, dovedl zdržet

od vražd a od hnusné stravy lid žijící divoce v lesích.

Říká se proto, že krotil lvy i tygry, a též se

říká, že Amfíón král, jenž Thébanům zbudoval město,

lichotným zpěvem a zvukem své lyry i kameny hýbal,26

vábil je, kamkoli chtěl. To za moudrost platilo kdysi,

obecné od svého lišit, vše posvátné od světských věcí,

bránit těkavým láskám.

Takto se dostalo úcty a slávy božským těm pěvcům,

jakož i básním.

A proto se nestyď

za Apollóna s lyrou ni za Múzu znalou té lyry.

 

Otázka byla, zda z nadání vzniká či z umění báseň

pochvaly hodná. Já nevím, co bez tvůrčí vlohy by svedla

píle neb nadání nepěstované – tak jedno si žádá

pomoci druhého vždy a přátelsky k sobě se druží.

 

Jako se chráníme lidí, zlý svrab jež neb žloutenka souží,

šílenost ve věcech víry neb dokonce náměsíčnictví,

právě tak moudří se bojí i ztřeštěných básníků dotknout,

uprchnou, a jen chlapci jdou škádlit je neopatrně.

S hlavou k nebi když bloudí ten blázen a chrlí své verše,

do studny spadne-li přitom neb do jámy, tak jako ptáčník,

zabraný v chytání kosů, ať do dálky křičel by: „Pomoc,

občané!“, sotva se najde, kdo chtěl by ho vytáhnout. Kdyby

někdo mu přece chtěl přispět a spustit mu lano, já řek bych:

„Kdoví, zdali se schválně tam nevrh a nechce být nikým

zachráněn?“ Pak bych mu líčil, jak zahynul sicilský básník

Empedoklés.27 S chladnokrevností ten do žhavé Etny

skočil, za boha chtěje být pokládán nesmrtelného.

Básníci právo ať mají a svolení zhynout. Kdo chtěl by

chránit je proti vůli, jak vrah by si počínal. Vždyť on

neproved tohle jen jednou, a kdyby byl vytažen, sotva

člověkem bude a vzdá se své touhy po slavné smrti.

 

I

CÍSAŘI AUGUSTOVI

[že nemůže splnit jeho přání, aby ho oslavoval]

Teprve smrtí se přemáhá závist a zloba.

Dráždí totiž svou září, kdo vyniká nad nižší duchy

v umění. Ale když zemře, týž člověk pak milován bude.

 

Jestliže zlepšuje čas i básně jak víno, pak rád bych

vyzvěděl počet roků, jenž dodává hodnoty knihám.

 

Řítí se, padne i ten, kdo

hledí jen do kalendáře a hodnotu cení dle roků,

nemaje obdivu pro nic, co Morana28 nezasvětila.

 

Dav často se mýlí.

Když tedy k básníkům starým má takový obdiv a úctu,

nic že neklade nad ně, nic na roveň s nimi, pak bloudí.

Ten pak je moudrý, je při mně, kdo soudí

přesvědčen, že je i leccos již zastaralého a mnoho

tvrdého v jejich mluvě a přizná, že hojně i mdlého.

 

Zlost mám, že některé dílo se haní ne proto, že zdá se

hrubě a neladně psané, leč proto, že nedávno vzniklo.

Kdyby však bylo vše nové tak protivné Řekům, jak nám je,

co by teď starého měli, neb co by dnes mohl z nás každý

čítat až do roztrhání jak hodnoty společné všem nám?

 

Kus veseloherní dá prý nejméně práce.29

Však vskutku je o tolik těžší,

oč se mu promíjí méně.

 

Kdyby žil Démokritos, jak smál by se;

více než samotným hrám by věnoval pozornost lidu:

ten by mu pro podívanou dal o mnoho více –

a soudil by, že patrně hluchému oslu vyprávějí zde bajku.

 

Věnuj péči těm, kteří raději chtějí

čtenářům svým se svěřit než vrtochy diváků zpupných

snášet, když naplnit spisy chceš knihovnu Apolla hodnou30

a když ostruhou toužíš i pěvce povzbudit, aby

k svěžímu Helikónu31 s tím mocnějším úsilím spěli.

 

Myslíš si snad, že básně mohu psát v Římě,

tam, kde je nesnází tolik a tolik starostí? Ten mě

k záruce volá, ten k poslechu básní, vší práce mám nechat;

ten zas na Quirinalu je nemocen, jiný pak leží

daleko na Aventinu, a oba dva navštívit musím:

„lidsky“ příhodná délka, jak usoudíš. „Ale vždyť přece

ulice zcela jsou prázdné, nic nebrání při přemýšlení.“

Stavitel planoucí hněvem tu s nosiči kvapí a s mezky,

tam zas obrovské břevno stroj zdvíhá, hned balvany zase,

smuteční pohřební průvod se potkává s těžkými vozy,

tady pes zuřivý běží, tam řítí se špinavá svině –

jdi teď a přitom v duchu rač přemýšlet o zvučných verších!

 

Veškerých básníků sbor z měst prchá a miluje háje;

právem je chrání sám Bakchus, ten milovník spánku a stínu –

chceš snad, abych v tom hluku, jak denním, tak nočním, pěl verše,

abych šel po úzké stezce, jíž kráčeli pěvci? Kdys člověk

proslulý za svoje sídlo si nehlučné Athény zvolil,

sedm let oddán jsa vědám, až v knihách a studiu strastném

zestárl; obvykle z domu ten vychází tišší než socha,

lid se však otřásá smíchem.32 A já bych měl tady, v tom bouřném,

hlučném života víru, v tom neklidu města vzít zavhod,

abych tu tkanivem slov svou lyru rozezněl k písni?

 

Opravdu prospěšné jest všech nicůtek vzdát se a zmoudřet,

a již se nepachtit slovy, jež zněla by v souzvuku s latinskou lyrou,

nýbrž poznávat rytmus a soulad pravého žití.

Proto již hovořím k sobě a potichu přemítám.

 

John Collier: Horatius a Lýdie

 

<<< SATIRY

 

 

POZNÁMKY a VYSVĚTLIVKY:

1žádnému mistru já nejsem přísahou vázán – básník se prohlašuje ve filosofii za eklektika.

2„Nejdříve prachy, pak ctnost!“ – Srov.: Misantrop: Básně a písně: Umírající země: „Nejdřív bohatství, až potom život / Jinak to nejde, konečně pochop!“

3viz Ezopskou bajku O starém lvu a lišce.

4Za běžné bláznovství máš to. – Viz Satiry, pozn. 7.

5jen mudrc je boháč – tj. největším ziskem je studium filosofie.

6Lollius Maximus – konzul r. 21, později (r. 16) poražen v boji se Sigambry, přítel Horatiův.

7Měj odvahu zmoudřet, a začni! – V originále: SAPERE AUDE, INCIPE! – Zcela v souladu s Epikúrem, jenž praví: „Ani v mládí neváhej zabývat se filosofií, ani ve stáří neumdlévej v této své činnosti. Neboť nikdy není ani příliš brzy, ani příliš pozdě na zdraví duše. Kdo říká, že ještě nenastal vhodný čas pro filosofické úvahy nebo že již vhodný čas minul, podobá se tomu, kdo říká, že ještě není pravá chvíle pro blaženost nebo že již tato chvíle zase není.“

8Není-li nádoba čistá, co naleješ do ní, to zkysne. – Tj. špatný člověk udělá i z nejlepší věci na světě stejně špatnou věc jako je on sám.

9Iulius Florus – přítel Horatiův, člen družiny Tiberiovy, básník, právník a řečník. Coby jedenadvacetiletý si vzal dobrovolně život, aby nepadl živý do nepřátelského zajetí po bitvě s Belgy v Ardenském lese.

10Albius Tibullus (54–19 př. n. l.) – římský elegik. Známé jsou jeho Elegie či Básně; z nich pochází např. vzletné označení Říma jakožto „Věčného Města“ (AETERNA URBS) nebo výrok: QUEM REFERENT MUSAE, VIVET.

11jak prasátko asi, však ze stáda Epikúrova! – V originále: EPICURI DE GREGE PORCUS. Míněno žertovně, jako by Horatius souhlasil s běžným převráceným míněním, že Epikúrova slast spočívá jen v požitcích tělesných. Ve skutečnosti (jak prohlašuje Nietzsche) „každý čestný duch v Římské říši byl epikurejcem.“ (Antikrist 58.) Srov. též jinou verzi překladu: Červený drak (2002).

12Numicius – přítel Horatiův.

13Ničím se udivit nedat (v originále: NIL ADMIRARI) – Srov.: Marcus Aurelius: Hovory k sobě: „Jak směšným cizincem je ve světě ten, kdo se diví kterékoli události v životě!“

14Aristius Fuscus – římský básník a gramatik, veselý přítel Horatiův.

15ve shodě s přírodou žít – základní zásada stoické etiky, v kterou básník vkládá smysl: žít nejen podle vlastní přirozenosti, ale žít i přímo uprostřed přírody a bez zbytečných potřeb.

16Voní a skvěje se trávník snad hůř než mozaika podlah? – Mozaikové podlahy, zvláště v jídelnách, byly kropeny vonnými esencemi.

17NATURAM EXPELLAS FURCA, TAMEN USQUE RECURRET ET MALA PERRUMPET FURTIM FASTIDIA VICTRIX (Vyháněj přírodu vidlemi, ona se přece zas vrátí a triumfálně prolomí tvé pošetilé pohrdání). Srov.: Vyžeň horem přírodu, // máš ji doma odspodu (Bajky Bidpajovy).

18Bullatius – bohatý Říman, přítel Horatiův.

19Iccius – přítel Horatiův. Dříve se zabýval filosofií, potom spravoval sicilské statky Agrippovy (Agrippa Marcus Vipsanius byl důvěrník a zeť císaře Augusta, vojevůdce a státník, porazil r. 20 Cantabry.).

20žiješ z kopřiv jenom a bylin – protože vyznával Pýthagorovo a Empedoklovo učení o stěhování duší lidí do zvířat; maso bylo tedy ze stravy striktně vyloučeno.

21Démokritos z Abdér (5. stol. př. n. l.)slavný „smějící se“ filosof (jak ho nazval sám Horatius), jenž učil, že svět povstal z atomů. Založil si doma rozsáhlou zahradu, aby studoval přirozenost rostlin (a snad také jejich duši, podle učení Empedoklova!); tvrdil také, že k básnění je potřebí božského nadšení a šílenství (srov.: Schopenhauer: Svět jako vůle a představa).

22Laverna – původně nejspíše bohyně podsvětí. Pokládána za ochránkyni zlodějů a podvodníků. Usmiřována úlitbami prováděnými levou rukou. Bohyní všech zlodějů ji nazval vedle Horatia také Plautus (Komedie o hrnci 445). V Římě měla svou svatyni na Aventinu a posvátný háj při silnici Via Salaria (Solná cesta).

23Digentia – potok u statku Horatiova.

24kmín – již staří Římané dávali kmín na stůl spolu se solí, poněvadž věděli, že podporuje zažívání a zapuzuje větry. O jeho blednoucím účinku mi není nic známo, ledaže by někdo omylem zaměnil semínka kmínu za jim podobná semínka jedovatého durmanu, jehož se užívalo také proti šílení opilců, vzteklině apod.

25cedrový olej a z cypřiše pouzdro – knihy ve formě svitků byly potírány cedrovým olejem a ukládány v cypřišová pouzdra na ochranu proti molům.

26Amfíón … zvukem své lyry i kameny hýbal – Srov.: Starověké báje a pověsti: Nešťastný král: Amfíón jen zahrál na svou lyru a těmi líbeznými zvuky okouzlil i neživé balvany. Ty se samy od sebe trhaly ze skal, samy se pohybovaly a samy se skládaly v pevnou zeď. Tak povstaly slavné thébské hradby a staří básníci opěvovali město jako sedmibranné Théby, neboť v těch hradbách bylo vskutku uděláno sedm bran. Vždyť i Amfíonova lyra měla sedm strun.

27jak zahynul sicilský básník Empedoklés – Empedoklés (490–430 př. n. l., na obr. níže), řecký přírodní („předsokratovský“) filosof, je zván básníkem, protože svou filosofii vyložil ve verších. Podle zlomyslné pověsti vrhl se prý do jícnu Aetny, aby vzbudil víru, že byl přijat mezi bohy. Pravděpodobnější výklad bude spíše ten, že při zkoumání přírody do sopky prostě náhodou spadl, nadýchán možná a přiotráven jejími výpary. Známe proslulou obrazotvornost vždy po senzacích bažícího nevzdělaného lidu!

28Morana – slovanská bohyně smrti, ztotožňovaná v Řecku a v Římě s Hekatou nebo Proserpinou (její indický protějšek se mimochodem jmenuje podobně: Mara). Známé je (dodnes!) její rituální jarní „vynášení“ v podobě slaměné babizny.

29Kus veseloherní dá prý nejméně práce. – Srov.: Le Sage: Kulhavý ďábel: "Myslíte snad, že veselohra dá méně práce než tragédie? To je omyl; rozesmát lidi není o nic snazší než je rozplakat. Zpracovat látku z všedního života je zrovna takové umění jako zvládnout bůhvíjaký hrdinský námět! I má nejslabší komedie stojí ještě vždycky hodně výš než vaše tragédie a pamatujte si, že je snadnější chlubit se a naparovat vznešenými city než vytvářet jemné žertovné situace! Opakuji vám ještě jednou: nemyslete si, že platíte víc než autoři komedií. Jsem přesvědčen, že je mnohem snadnější skládat vážné dramatické básně než psát veselohry."

„Pobavil jsem se,“ smál se don Kleofáš. „To si autoři tragédií skutečně myslí, že jsou víc než skladatelé komedií?“

„Zajisté,“ přisvědčil Asmodej. „Vynášejí se nad komiky asi tak, jako jsou tragičtí hrdinové povýšeni nad sluhy z veseloher.“   

  „A na čem si tak zakládají?“ ptal se student. „Je skutečně obtížnější napsat tragédii než komedii?“

„Vaše otázka,“ odpověděl ďábel, „byla už mnohokrát řešena a vlastně se o ní ještě stále diskutuje. Já si myslím, aniž bych chtěl někoho snižovat, že napsat komedii není o nic snazší než složit tragédii. Kdyby bylo těžší psát tragédie, musil by každý autor tragédií umět napsat lepší komedii než ten nejlepší autor komedií, a to se nestává. Komedie i tragédie vyžadují stejné míry nadání, jenže rozličného druhu.“ --

   A srov. též: Stendhal: Energické múzy: Policie, která je v drobnostech stejně směšná, jako je nemohoucí ve věcech závažných, stanovila, že vstupenka do divadla, hraje-li se opera semi-seria, bude o třetinu dražší, než když se hraje opera buffa; což ukazuje, že hlupáci všech zemí, ať už učení nebo neučení, si představují, že komický žánr je ze všech nejsnadnější. Že by si snad uvědomovali, jakou úlohu hrají ve společnosti?

30když naplnit spisy chceš knihovnu Apolla hodnou – Augustus vybudoval r. 26 př. n. l. veřejnou knihovnu v Apollónově chrámu na Palatinu a sál, v němž básníci předčítali svá díla a závodili spolu.

31Helikón – pohoří ve středním Řecku s hájem, který byl zasvěcen Múzám; zde v přeneseném smyslu.

32Kdys člověk proslulý za svoje sídlo si nehlučné Athény zvolil … lid se však otřásá smíchem. – Básník má na mysli sám sebe: v letech 45–38 př. n. l. pobýval skutečně v Řecku. Ale ani v tichých Athénách nebylo možno a také radno zabrat se úplně do knih, aby nebudil smích svým samotářstvím.