Misantropova knihovna

(Horla)

(14. července) Svátek Republiky. Procházel jsem ulicemi. Ohňostroje a prapory naplňovaly mě radostí jako děcko. A přec je to náramně hloupé veselit se v určitý den podle vládního nařízení. Lid je bezhlavé stádo, ihned pitomě trpělivé, hned zase sveřepě střečkující. Řeknou mu: „Bav se!“ I baví se. Řeknou mu: „Jdi se rvát se sousedem!“ I jde se rvát. Řeknou mu: „Hlasuj pro císaře!“ I hlasuje pro něj. Nato mu řeknou: „Hlasuj pro republiku!“ I hlasuje zase pro ni. Ti, kdož ho řídí, jsou rovněž hlupci, kteří místo aby byli poslušni lidu, jsou poslušni principů, které jsou pošetilé, plané a falešné už proto, že jsou to pouhé principy, což je totéž jako ideje pokládané za pevně vyhraněné a nezměnitelné na tomto světě, kde si nejsme ničím jisti, neboť světlo je klam stejně jako zvuk.

(Příběh jednoho života)

Hluboce zarmoucená a rozrušená Kristina viděla v duchu před sebou celý ten ubohý život zvířete, končící v silničním příkopu: radostné oslátko s velikou hlavou, v níž svítí veliké oči, veselé a hodné mládě s ostrými chlupy a dlouhýma ušima, skotačící ještě volně mezi nohama své matky, pak první kára, první stoupání, první rány a potom, potom hrozné pochody bez ustání na nekonečných cestách a zase rány a rány, přetěžké náklady za úmorných veder a za to jediná potrava – trochu slámy nebo sena a zelených větviček a podél tvrdých cest stálé pokušení v podobě zelených luk.

A později s přibývajícím věkem nastoupí místo ohebného prutu železný hrot hole a začíná strašlivé utrpení udřeného dobytčete, upachtěného a otlačeného, které pořád tahá nadměrná břemena, dobytčete, které bolí všechny údy a celé staré tělo, odřené jak žebrákovy šaty. A pak ho vysvobodí smrt, dobrotivá smrt, tři kroky od trávy příkopu, kam ho zavleče s kletbami první muž, který jede kolem, aby si uvolnil cestu.

Poprvé pochopila Kristina utrpení a bídu zotročených tvorů, a také smrt jí připadala za určitých okolností jako něco dobrého.

Dva lidé si nikdy neproniknou až do duše, až na dno myšlenek, jdou často vedle sebe v těsném objetí, ale nikdy v naprostém splynutí, mravní bytí každého člověka zůstává v životě věčně osamoceno.

Své obavy od sebe zaháněla, jako vždycky z nějakého sobeckého pudu, z přirozené potřeby duševního klidu.

„Pal své dopisy, všechny je spal! Nic není hroznějšího, než když se člověk k stáru piplá ve svém mládí.“

(Strýc Sosthène)

Strýc Sosthène byl volnomyšlenkář, jakých je mnoho, volnomyšlenkář z hlouposti. Často bývají lidé ze stejného důvodu nábožní. Když uviděl kněze, rozčiloval se z nepochopitelných důvodů. Já jsem také volnomyšlenkář, to jest bouřím se proti všem dogmatům, jaká si lidé vymyslili ze strachu před smrtí, ale nerozčilují mě chrámy.

         Strýc a já jsme se lišili téměř ve všem. Je šovinista, já ne, protože šovinismus je zase náboženství. A je to vajíčko plodící války.

         Svobodní zednáři jsou ještě hloupější než svíčková bába.

         Kdybyste mi řekli, že svobodné zednářství je mašinérie při volbách, to bych vám uznal. Nemá jinou funkci než omezit lid, zapojit ho, aby šel k volební urně, jako se posílají vojáci do boje.

         Když jsem chtěl strýce rozzuřit, stačilo mu připomenout, že psi mají také naprosto zednářské způsoby, jak se poznávají.

         Když si člověk pomyslí, že se na zemi miliony lidí baví takovými opičárnami!

         Klerikál nebo svobodný zednář, pro mne je to stejné.

(Mládenec paní Hussonové)

Špinavý dotyk těl, jak to láska vyžaduje...

(Idyla)

Říkali si dlouhé všední věci, které si neustále opakují prostí lidé, stačí to jejich pomalé mysli bez rozhledu.

(Sluky)

V Paříži mi to připadá, jako bych nikdy nebyl venku, poněvadž ulice jsou vlastně velká společná obydlí bez stropu. Jsme na vzduchu mezi dvěma zdmi, když jdeme po dřevěných nebo kamenných kostkách dlažby, rozhled nám stále všude omezují budovy a nemáme na obzoru žádnou zeleň, ani louky, ani lesy. Otírají se o vás tisíce sousedů, strkají vás, zdraví vás a mluví s vámi; skutečnost, že vám na deštník padá voda, když prší, nepostačí na vytvoření dojmu a pocitu volného prostoru.

(Poustevník)

Je lidmi unaven, unaven vším, nevyléčitelně zhnusený, ztratil iluze o sobě jako o jiných.

(Babiččiny rady)

„Manželství a láska nemají žádný společný cíl. Lidé se žení, aby založili rodinu, aby se ustavila společnost. Společnost se bez sňatků neobejde. Jestliže společnost je jakýsi řetěz, každá rodina je jeden článek.

         Aby se spojily ty články, vždycky se vybírají stejné kovy. Když se lidé žení, musí se spojit vhodně, vybrat podobná plémě, pracovat ve společný prospěch, to jest pro majetek a děti. Člověk se žení jen jednou, a to proto, že to společnost vyžaduje; ale milovat může dvacetkrát v životě, protože nás příroda udělala takové. Víš, manželství je zákon, a láska je pud, který nás žene jednou doprava, jindy doleva. Stanoví se zákony, které omezují naše pudy, bylo to potřebí; ale pudy jsou vždycky silnější a děláme chybu, když jim vzdorujeme.

         Manželství je nutná věc, aby společnost žila, ale není v naší povaze. Dnes nám říkají: ‚Milovat můžeme jen jediného muže‘, jako by mě chtěl někdo nutit, abych po celý život jedla jen krocany. A manžel bude mít milenek, kolik je v roce měsíců.

         Bude žít, jak ho povede jeho galantní pud, ženoucí ho ke všem ženám, jako motýli létají na všechny květy.“

(Dopisy)

Snad má vzpoura souvisí s tím, že vůbec nejsem zvyklá běžně se stýkat s lidmi, na které tu narážím, poněvadž by mě zaráželi méně, kdybych je pozorovala častěji.

Drby jsou známkou malých lidí a malého ducha.

(Mrtvá)

Šťastní lidé, jejichž srdce je jako zrcadlo, po němž sklouznou a zmizí všecky odrazy, zapomíná vše, co obsahovalo.

 (Odpuštění)

Děti nic netuší a dožívají se věku, kdy mají žít samostatně, s páskou na očích i na duchu, o rubu života nic neznají, nevědí, že si lidé myslívají něco jiného než říkají a jednají jinak než mluví; nevědí, že musíme žít s ostatními lidmi jako ve válce nebo alespoň v ozbrojeném míru; neuhodnou, že člověk je neustále klamán, když je naivní, obelstíván, když je upřímný, a že je bit, když je dobrý.

         Někteří se v tom zaslepení čestnosti, loajálnosti a poctivosti dožijí smrti; jsou tak bezúhonní, že jim nic neotevře oči.

Ostatní ztrácejí iluze; umírají v domnění, že byli ubohými oběťmi neobyčejně zločinných lidí.

(Berta)

Opravdu to byl obdivuhodný a naivní obraz prosté vášně, tělesné, přitom však cudné vášně, jak ji příroda bytostem dala, než si ji člověk zkomplikoval a znetvořil všemožnými citovými odstíny.

(Závěť)

Čestní lidé neexistují, leda snad někdo je čestný ve srovnání s bídákem.

„Vím, že jste inteligentní člověk, a nebojím se, že by tím naše přátelství nějak utrpělo. A kdyby mělo utrpět, nestál bych pak už o to, abyste byl mým přítelem.“

„Vždycky jsem se bála lidí, jejich nespravedlivých zákonů, krutých zvyků a nízkých předsudků.“

(Poleno)

Ať už spojí muže a ženu jakákoliv láska, jsou si vždy cizí duchem i rozumem; zůstanou válčícími stranami, dvěma různými rasami, jeden vždy musí být krotitelem, jeden pánem a druhý otrokem, nikdy si nejsou rovni.

(Vrah)

Člověk, který má úctu, má zavřené oči. Věří. My už nemůžeme mít uctivou duši. Vidíme příliš tu řeku zkaženosti, plynoucí od moci až po nejposlednějšího žebráka, víme příliš dobře, jak se všechno děje, jak se všechno dává a jak se všechno prodává.

 (Neužitečná krása)

Já tvrdím, že příroda je náš nepřítel, proti němuž musíme stále bojovat, poněvadž nás stále vede zpět k živočichovi. Co je na zemi dobré, krásné, vkusné a ideální, není dáno od Boha, nýbrž od člověka, od lidského mozku. Bůh stvořil jen hrubé tvory, plné zárodků nemocí. Zdá se, že je stvořil jen pro špinavé množení a pak mohou umřít jako jepice v létě. Řekl jsem pro špinavé množení; na tom trvám. Opravdu, co je nechutnější a odpornější než ten sprostý a směšný akt množení bytostí, proti němuž se bouří a budou věčně bouřit všechny jemné duše? Poněvadž všechny orgány, vymyšlené tím spořivým a nepřejícím Stvořitelem, slouží dvěma účelům, proč nevybral jiné, které by nebyly tak nečisté a potřísněné, když jim svěřoval to posvátné poslání, nejvznešenější a nejvyšší z lidských povinností?

Člověk obvykle dělá děti jako zvíře spřežené zákonem do dvojic.

Myšlení rozkvetlé a rozvinuté zázrakem nervů a buněk naší hlavy, ať je jakkoliv bezmocné, nevědomé a nejasné, dělá z nás intelektuálů věčné ubohé vyhnance na této zemi.

         Proto se také choulostiví lidé jako já nikdy na ní necítí dobře. Jen ti, kteří se blíží omezencům, jsou spokojeni, vyhovuje jim. Ale co ostatní, básníci, jemní lidé, snílci, hledači a neklidní lidé! Ach, chudáci!

(Julie Romainová)

Přemýšlel jsem do Cannes, kde se lidé vystavují na odiv, až do Monaca, kde zase hrají o peníze, že sem lidé jezdí dělat neplechy nebo shánět peníze a předvádět všemožné kousky nízké ješitnosti, hloupé pýchy, bídné závisti, a vůbec předvádět lidského ducha, jaký je, totiž plazivý, nevědomý, zpupný a prodejný.

(Královna Hortenzie)

Nikdy ji nikdo neslyšel, že by naříkala, že by čehokoli litovala nebo někomu záviděla. Říkávala „všichni máme svůj osud“ s přesvědčením fatalistky. Nechodila do kostela, faráře neměla v lásce, v Boha moc nevěřila a všechno, co se týkalo náboženství, nazvala „zbožím pro ufňukance“.

Sousedi přivolali lékaře a ona ho vyhnala. Když pak přišel kněz, vstala napůl nahá z postele a vyhodila ho ze dveří.

(Výlet do Marseille)

Jistě nepomýšlel na to, že by se oženil, protože neměl odvahu odsoudit se k melancholii, k manželské otročině, k té odporné existenci dvou bytostí, které jsou stále spolu a znají se tak dokonale, že nemohou pronést ani slovo, aby ho ten druhý nepředvídal, udělat gesto, které by neočekával, mít jedinou myšlenku, touhu, názor, aby to ten druhý předem neuhodl. Domníval se, že můžeme vídat rádi jen osobu, kterou známe málo, v níž zůstává nějaké tajemství, něco neprobádaného; osobu, která nás trochu znepokojuje a zůstává jaksi zahalená.

 (Paní Hermetová)

Blázni mě nějak přitahují. Tihle lidé si žijí v tajemné zemi bizarních snů, v neproniknutelném mračnu choromyslnosti, kde všechno, co kdy v životě viděli, milovali, všechno, co udělali, znovu pro ně ožívá ve vymyšleném světě oproštěném od všech zákonů, které řídí chod věcí a ovládají lidské myšlení.

         Nic pro ně není nemožné, nepravděpodobnost neexistuje, pohádka se jim stává skutečností a nadpřirozeno je důvěrně známé. Kácí se stará hráz logiky, staré zdivo rozumu, stará přehrada myšlení – zkrátka zdravý úsudek. To všechno se řítí, hroutí před jejich ničím nespoutanou obrazností, která uniká do neohraničeného světa fantazie, kráčí mílovými kroky a nic ji nedokáže zastavit. Pro ně je všechno možné a všechno se může stát. Nemusí vynaložit žádné úsilí, aby zvítězili nad nějakými událostmi, překonali odpor, zdolali překážky. Stačí jenom jeden rozmar jejich klamné vůle a jsou z nich hned princové, císařové nebo bozi, vlastní všechna bohatství světa, užívají všech příjemností života, opájejí se všemi slastmi, jsou stále silní, stále krásní, stále mladí, stále milovaní. Jenom oni mohou být doopravdy šťastni, protože pro ně už Skutečnost neexistuje. Rád se zabývám jejich bloudícím duchem, jako se skláníme nad propastí, na jejímž dně víří proud neznámého horského potůčku přicházejícího neznámo odkud a pokračujícího neznámo kam.

         Ale tohle naše sklánění nad puklinami zemské kůry nám není k ničemu, protože se nikdy nedovíme, kde se ta voda bere a kam odplývá. A co víc, tahle voda je stejná jako ta, která proudí na denním světle, i kdybychom ji viděli, nic nového bychom tím nezískali.

         Stejně tak není k ničemu zabývat se myslí bláznů, protože i jejich sebepodivnější nápady jsou v podstatě myšlenky již známé, zvláštní snad jenom tím, že už nejsou spoutané, že nad nimi Rozum pozbyl vlády. Jejich vrtošivé zřídlo nás plní úžasem, protože nevidíme, odkud prýští. Určitě stačil třeba jen malý kamínek, který spadl do jeho proudu, a vlny se začaly vzdouvat, vřít.

         A přesto mě blázni neustále vábí a pořád se k nim vracím. Proti mé vůli mě k nim přitahuje to banální mystérium šílenství.

 (Kdo ví?)

Byl jsem vždycky samotář, snílek, jakýsi osamělý, dobromyslný filosof, spokojený s málem, nezahořklý proti lidem a bez výčitek proti nebi. Žil jsem neustále sám, poněvadž ve mně přítomnost jiných lidí budí jakousi tíseň. Jak to vysvětlit? Nedokázal bych to. Neodmítám navštěvovat společnost, pohovořit si, povečeřet s přáteli, ale když je už cítím dlouho ve své blízkosti, i nejdůvěrnější přátelé mě unavují, omrzí, rozčilují a já mám čím dále tím větší, neodolatelnější chuť, buď aby odešli, nebo odejít pryč, být sám.

         Ta chuť je víc než pouhá potřeba, je to naprostá nutnost. A kdyby přítomnost lidí, s nimiž právě jsem, trvala dále, kdybych je měl ne poslouchat, ale prostě slyšet jejich hovor, nepochybně by se mi něco stalo. Co? Ach, kdo ví? Snad bych jen omdlel. Ano, pravděpodobně!

         Já jsem tak rád sám, že ani nesnesu sousedství jiných spících lidí pod mou střechou; nemohu bydlet v Paříži, protože tam věčně skomírám. Zmírám duševně a také tělesně i nervově, mučí mě ten nesmírný dav, který se hemží, žije kolem mne, dokonce i když spí. Ach, spánek jiných lidí mi je ještě trapnější než jejich hovor. A nikdy si neodpočinu, když cítím, když vím, že z druhé strany stěny někdo žije a občas jeho mysl zastíní spánek.

         Proč jsem takový? Kdo ví? Příčina je možná tuze jednoduchá – unavím se velmi rychle vším, co se neděje v mém nitru. Takových lidí jako já je mnoho.

         Na zemi žijí dva druhy lidí – jedni potřebují ostatní, poněvadž je rozptylují, zajímají; ve společnosti si odpočinou, kdežto samota je znaví, vyčerpá, ničí jako výstup na strašný ledovec nebo cesta pouští; a druhé naopak ostatní unavují, nudí, tísní, ničí, zatímco samota je uklidňuje, ukolébává odpočinkem v nezávislosti a fantazii vlastních myšlenek.

         Celkem to je normální psychický jev. Jedni jsou stvořeni k životu navenek, druzí k životu v nitru. Má pozornost k vnějšku dlouho netrvá, rychle se vyčerpává, a jakmile dojde k svým hranicím, cítím v celém těle a duši nesnesitelnou nevolnost.

(Uspavačka)

Sebevražda! To je síla těch, kteří už nemají sílu, to je naděje lidí, kteří už v nic nedoufají, to je vznešená odvaha poražených. Ano, jsou alespoň jedny dveře z tohoto života, ty můžeme vždycky otevřít a odejít na druhou stranu. Příroda měla soucitné hnutí mysli, neuvěznila nás. Díky za zoufalce!

(Noc)

Miluji noc téměř vášnivě. Miluji ji láskou pudovou, hlubokou, neskonalou, jako milujeme rodný kraj nebo milenku, kterou si vydržujeme. Miluji ji všemi svými smysly, očima, jimiž ji vidím, čichem, kterým ji vdechuji, sluchem, jímž vnímám její ticho, celým tělem, které laskají temnoty. Skřivan pěje na slunci, v modravém vzduchu, ve vzduchu vlahém i hebkém, ve vzduchu jiskřivého jitra. Sova prchá do noci, letí černým prostorem jako černá skvrna a opojena černými dálavami, vyráží rozradostněna třaslavý a zlověstný skřek.

         Den mne unavuje a nudí. Je hrubý a hlomozný. S námahou vstávám, s nechutí se oblékám, s lítostí vycházím a každý krok a pohyb, každý posunek, každé slovo a každičká myšlenka mne unavuje, jako bych zvedal těžké břímě.

         Sotvaže však slunce zapadá, zmocní se mne a celé mé bytosti jakási neurčitá radost. Procitám a oživuji. S množícími se stíny cítím se jako vyměněn, připadám si mladší, silnější, čilejší a šťastnější. Kochám se pohledem, jak houstne a temní nesmírný stín, snášející se zvolna z oblohy; podoben nezadržitelné, neproniknutelné vlně zaplavuje město, halí, stírá a ničí všechny barvy a tvary, bere do hebké náruče domy, lidi, pomníky.

         I chce se mi křičet radostí jako sově, chtěl bych běhat po střechách jako kočka; a v mých žilách se vznítí prudká, nepřekonatelná touha milovat.

         Tu vycházím a směřuji buď do temných předměstí nebo do lesů v okolí Paříže, kde naslouchám plíživým krokům zvěře a pytláků, svých sester a bratří.

         Co však nejvášnivěji milujeme, to nás také nakonec zahubí. Ale jak vysvětlit, co se děje se mnou? Jak možno vůbec objasnit, že jsem s to něco takového vypravovat? Nevím, nevím už pranic, leda to, že je tomu tak.

 (Miláček)

Proč tak trpíme? Zřejmě jsme se narodili spíše pro život materiální a méně duchovní; ale neustálým myšlením se vytvořil nepoměr mezi stavem vzrůstající inteligence a nezměnitelnými podmínkami našeho života.

         Podívejte se na obyčejné lidi; pokud je nepotká velké neštěstí, žijí spokojeně a netrpí společným neštěstím. A zvířata je také nepociťují.

„Všechny ženy jsou děvky, musíme jich používat, ale ne se jim dávat!

         Svět patří silným. Musím být silný. Musím stát nade vším.

         Byl bych opravdu hloupý, kdybych se trápil. Každý pracuje pro sebe. Vítězství patří odvážným. Všechno je sobectví.

         Myslím na všecky ty hlupáky, co se tu objímají, a říkám si, že člověk má v životě opravdu jiné starosti.“

         Zašeptala: „Ano... ale někdy to je hezké.“

         „Hezké... hezké... Když není nic lepšího.“

V duchu si šeptal: „Ubozí lidé! Některým se vede opravdu zle.“ A chytla ho zlost na neúprosnou přírodu. Potom mu napadlo, že ti žebráci věří, že se aspoň na nebesích o ně někdo stará a že tam kdesi nahoře je jejich život zapsán v účetní nebeské knize se všemi klady i zápory. Nahoře. – Kde vlastně?

         Ticho chrámu svádělo Du Roye k snění; rázem posoudil stvoření světa a zamumlal: „Všecko je tak hloupé.“

         Pak se otočil a odešel z kostela; pohvizdoval si.

 (Neděle pařížského měšťáka)

„Ach, to bude sláva!“

         Sláva to bude – totiž to, čemu pařížský měšťák Patissot říká sláva: jedna ze strašlivých tlačenic, při nichž se po celém městě projíždějí nepříjemní lidé, ověšení vlaječkami, záplavy potících se těl, kde vedle těžkopádné paničky s tříbarevnými stužkami, ztloustlé za pokladnou v obchodě a sténající, protože nemůže popadnout dech, povede křivičnatý úředník svou manželku a svou ratolest, zatímco dělník ponese své děcko na ramenou, kde půjde zděšený venkovan s tváří užaslého hlupáka a lehce oholený koňák, který bude ještě cítit stájí. A cizinci, oblečení jako opice, Angličanky podobné žirafám, špinaví nosiči nápojů a nesčetné proudy drobných měšťáků, skromných rentiérů, kteří se baví vším. Ach, strkání, únavo, pocení, prachu, klení, proudy lidského masa, šlapání po kuřích okách, oblbení mozků, ohavné zápachy, zbytečné chození, výdechy davů, závany česnekové vůně, dejtež panu Patissotovi všecko potěšení, kolik se do něho vejde!

(Angličané u nás)

Menton, sídelní město souchotinářů, slavné hlízovitými záněty plic. Naprosto odlišné od hlíz bramborů, rostoucích pod zemí k výživě a vykrmování člověka, tento druh roste v člověku, k oživení a pohnojení půdy.

Oč větší a hlubší je náš velikán Henri Monnier[1], který z úst jediného člověka, nesmrtelného Josefa Opatrného, vyrval více jasných pravd, než vyhlásili všichni proroci dohromady.

         Tváří v tvář moři volá: „Oceán je krásný, ale kolik země je tím ztraceno!“

         Stanoví věčnou politiku světa: „Tato šavle je nejkrásnější den mého života. Dokáži jí použít na obhajobu vlády, která mi ji dává, a v případě potřeby také proti ní.“

(Co s latinou)

Už deset nebo patnáct let nikdy nehovořil s nikým mezi čtyřma očima.

         „Jsem jako dub na pustině,“ říkával. „Sicut quercus in solitudine.“

         „Celý můj sen je mít zařízený pokoj, své knihy, drobnosti, které by mi patřily a nikdo je nemohl brát do rukou. A já nemám nic svého, nic, dokonce ani žíněnku a polštář, jen kalhoty a kabát! Nemám ani čtyři stěny, kde bych se mohl zavřít, leda když jdu na hodinu do této místnosti. Chápete to? Člověk žije celý život bez práva, bez volného času, aby byl sám, kdekoliv, třeba aby si něco rozmyslel, uvážil, udělal, snil! Ach, příteli, mít klíč, klíč ode dveří, které smíme zamknout, to je štěstí, víte, to je štěstí!“

(Žert – Zápisky šprýmaře)

Žijeme ve století, kdy se šprýmaři chovají jako funebráci a říká se jim politikové.

(Lest)

„Co říkám o ženách?“

         „Ano, o ženách.“

         „Co říkám? Že neznám kejklíře tak zchytralého, který by nás dovedl napálit ve všem všudy, odůvodněně nebo bezdůvodně, často jen z pouhé radosti obelstít. Spřádají pikle s neuvěřitelnou prostotou, s překvapující odvahou a s nepřekonatelnou vychytralostí. Lžou od rána do večera, všechny, i nejpočestnější, nejupřímnější a nejrozumnější.

(Novoroční dárek)

Nepatrné vzdělání a nepatrnost skutečné inteligence je nevyhnutelně nutná, abychom myslili jako ostatní slušní lidé a měli v úctě všechny předsudky, jak se patří.

(Večer)

Ve vlhké místnosti, kde se u podlahy odlepovaly tapety, stála na kulatém stole bez ubrusu mísa s polévkou a také tři melancholicky čekající talíře.

         Posadili se, potom se žena i muž pokřižovali někde na břiše a Padoie naléval polévku, tučnou polévku. Dnes byl den hovězího.

(Studie o Gustavu Flaubertovi)

Hned od útlého dětství se projevovaly dva hlavní rysy jeho povahy – nesmírná důvěřivost a odpor k tělesnému pohybu. Po celý život zůstal důvěřivý a usedlý doma. Nemohl se dívat, jak kolem něho někdo chodí nebo se pohybuje – to ho rozčilovalo a prohlašoval svým kousavým, zvučným, vždycky trochu divadelním hlasem, že to je zcela nefilosofické. „Myslet a psát můžeme jen vsedě,“ říkával.

         Žen si nevážil a žil v uměleckém vzrušení, v jakési poetické extasi.

         Gustav Flaubert byl především a hlavně umělec. Dnešní obecenstvo již skoro nepostihuje, co to slovo znamená, když jde o spisovatele. Smysl pro umění, ten jemný, citlivý, neuspokojitelný a nepostižitelný čich je svou povahou darem vnímavé šlechty; demokracie ho téměř nemá.

         Slova mají duši. Většina čtenářů, dokonce i spisovatelů, po nich chtějí jen smysl. A tu duši musíme hledat, objeví se při styku s jinými slovy, zajiskří a osvěcuje některé knihy neznámým světlem, které je velmi těžké vykřesat.

         Ve styku a kombinacích psaného jazyka některých lidí oživuje celý poetický svět, který většina vysoké společnosti již nedovede postřehnout ani uhodnout. Když se s nimi o tom mluví, zlobí se, rozumují, dokládají, popírají, křičí a chtějí, abychom jim to ukázali. To by byl zbytečný pokus. Jestliže to necítí, nikdy nepochopí.

         Vzdělaní, bystří lidé, dokonce i spisovatelé, také žasnou, když s nimi mluvíme o tomto tajemství, které neznají; a usmívají se, krčíce rameny. Co na tom záleží. Nevědí! To je jako vykládat o hudbě lidem, kteří nemají uši.

         Deset slov postačí dvěma duchům, obdařeným tímto smyslem, aby se pochopili, jako by hovořili jazykem, který ostatní neznají.

         Hodně se mluvilo o jeho nenávisti k měšťákovi.

         Ze slova měšťák si vytvořil synonymum hlouposti a definoval je takto:

         „Říkám měšťák každému, kdo má nízké myšlenky.“ Jeho zlost tedy nepostihovala buržoasii, ale jistý druh hlouposti, s níž se v této třídě nejčastěji setkáváme. Ostatně o „dobrém lidu“ smýšlel právě tak naprosto opovržlivě. Ale setkával se s dělníky méně často než s lidmi z vyšší společnosti a trpěl méně hloupostí lidu než hloupostí společenskou. Dráždila ho neznalost, z níž pochází absolutní víra, tak zvané nesmrtelné zásady, všecky konvence, všecky předsudky a celý sklad obecných nebo společenských názorů. Místo aby se jako mnoho jiných lidí usmíval všeobecné omezenosti a myšlenkové bídě valné části lidí, hrozně tím trpěl. Přehnaná mozková citlivost cítila jako rány hloupoučké všednosti, které každý den všichni opakujeme. Když vycházel ze salónu, kde celý večer tekly proudy prostředních řečiček, býval unaven, zničen, jako zmlácený, a sám pak byl celý zpitomělý, jak tvrdíval; měl totiž neobyčejnou schopnost proniknout do myšlenek druhých lidí.

         Byl stále rozechvělý a také přístupný dojmům – přirovnával se proto k člověku, kterému stáhli kůži, a proto trpícímu při každém dotyku hroznou bolestí; lidská hloupost ho určitě zraňovala po celý život, jako zraňují velká utajená vnitřní neštěstí.

         Díval se na ni tak trochu jako na osobního nepřítele, který ho zuřivě trýzní, a také ji pronásledoval s takovým zápalem jako lovec honí svou kořist, postihuje ji i v hlubinách velkých mozků. Objevoval ji tak citlivě jako lovecký pes, bystré oko ji dopadalo, ať se skrývala ve sloupcích novin nebo dokonce v řádcích krásné knihy. Někdy docházel k takovému stupni podrážděnosti, že by rád zničil celé lidstvo.

         Misanthropie jeho knih pochází právě z toho.

         Po výčtu své děsné četby jednou napsal: „A to vše s jediným cílem – plivnout současníkům do tváře odpor, který ve mně vzbuzují! Konečně vyjádřím můj způsob myšlení, vydechnu svou zášť, vychrlím nenávist, vyplivnu žluč, vyčistím se ze svého pohoršení.“

         Posmutnělá misanthropie, o níž se tolik mluvilo, nebyla u něho vrozená, ale přišla poznenáhlu při neustálém zjišťování hlouposti, neboť jeho duch byl přirozeně veselý a srdce měl plné ušlechtilých vznětů. Zkrátka miloval život a žil zplna, upřímně, jak se žije s francouzskou povahou, u níž melancholie nikdy není zoufalá jako u některých Němců nebo Angličanů.

(Krajinářův život)

Pitomá politika, kterou hrají stále stejní hlupáci, jde od škarpy ke škarpě a vážní pánové každodenně popíší nesčetné sloupce o stejných námětech, o nichž naivkové přesvědčivě diskutují a nevšimnou si, že naprosto stejné věty četli už dobře desettisíckrát!

         Stát je stále stejný mocný a autoritářský osel.

(Šlechtici v Cannes)

Je něco chmurnějšího, než rozhovor při jídle v pensiónu? Žil jsem v hotelích, zažil jsem lidskou duši, která se tam ukazuje v celé plochosti. Člověk opravdu musí být odhodlán k vrcholné lhostejnosti, nemá-li plakat smutkem, ošklivostí a hanbou, když slyší hovor lidí. Lidí, obyčejných lidí, bohatých, známých, vážených, uctívaných a samolibých lidí, kteří nevědí nic, nechápou nic a mluví o inteligenci s nesnesitelnou pýchou.

         To člověk musí být zaslepený a zpitý hloupou pýchou, aby se považoval za něco jiného, když sedí kolem stolu. Hovoří! Hovoří prostosrdečně, důvěřivě, mile a říkají tomu, že si vyměňují názory. Jaké názory? Říkají, kde se procházeli: „Cesta byla pěkná, ale zpátky bylo trochu chladno.“ „V hotelu se nevaří špatně, ale v restauracích je jídlo vždycky trochu dráždivé.“ A vykládají, co dělali, co mají rádi, čemu věří.

         Zdá se mi, že v nich vidím hrůzu jejich duší, jako se díváme na obludné dítě ve sklenici s lihem. Naslouchám pomalému proudu všedností, které neustále opakují, cítím, jak se z té sýpky hloupostí, z úst pitomců, řinou slova do nehybného vzduchu, který je nese k mým uším.

         Jejich myšlenky, nejvyšší, nejslavnostnější a nejúctyhodnější myšlenky jsou přece nezvratným důkazem věčné, nezničitelné a všemohoucí hlouposti!

         Všecky jejich myšlenky o bohu, o neobratném bohu, kterému se nepovedou první lidi a musí je začít znovu, o bohu, který naslouchá, s čím se mu svěřujeme a zaznamenává si to, o bohu četnickém, jesuitském, advokátském, okopávajícím nebo nosícím brnění, o bohu v taláru nebo v dřevácích, a také popírání boha, opřené o pozemskou logiku, o důvody pro i proti, o dějiny posvátných náboženství, schismat, kacířství a filosofií, o souhlas jako o pochybnosti, o všechnu tu dětinskost zásad, o rušivou i krvelačnou prudkost výrobců hypotéz, o chaos domněnek, celé to ubožácké úsilí nešťastných bytostí, neschopných cokoliv pochopit, uhodnout nebo vědět, a tak ochotných uvěřit! – to vše dokazuje, že lidé byli vrženi na svět tak malí, a jen proto, aby pili, jedli, plodili děti, skládali písničky a z nudy se občas pobíjeli.

         Blaze tomu, koho život uspokojuje, kdo se baví, kdo je šťastný.

         Jsou lidé, kteří mají rádi všecko, které všecko okouzluje. Milují slunce i déšť, sníh i mlhu, slavnosti i klid svých domovů, všecko, co vidí, co dělají, co říkají i co slyší.

         Takoví lidé mají pohodlný, klidný a spokojený život v kruhu své rodiny. Nebo se vzrušují v radovánkách a v divadlech.

         Nenudí se ani v jednom ani v druhém.

         Pro ně je život jakási zábavná podívaná, kde sami vystupují jako herci, dobrá a proměnlivá věc, která je uchvacuje, aniž je příliš překvapí.

         Druzí lidé, schopní bleskem myšlenky proběhnout uzounký kruh možných uspokojení, zůstávají zdrceni nicotou štěstí, jednotvárností a chudobou pozemských radostí.

         Jakmile překročí třicítku, všecko pro ně skončí. Co by očekávali? Nic je už nebaví; prošli již celým kruhem našich ubohoučkých radostí.

(Spisovatel)

Píši, poněvadž chápu vše a trpím vším, co žije, protože život znám příliš, a především proto, že ho pozoruji v sobě samém, aniž ho dovedu užívat, pozoruji ho v zrcadle své mysli.

         Ať nám nikdo nezávidí, ať nás naopak litují, protože právě tím se spisovatel liší od ostatních lidí.

         V něm již není jediného prostého citu. Vše, co vidí, jeho radosti, požitky, bolesti i zoufalství se stávají předmětem pozorování.

         Jestliže trpí, myslí na svou bolest a zaznamenává si ji do paměti.

         Zdá se, že má dvě duše; jednu, která zaznamenává, vysvětluje, vykládá každý pocit té druhé, své sousedky, přirozené duše, společné všem lidem.

(Na vodě)

Musíme být opojeni hloupou hrdostí, abychom se považovali za něco jiného než zvíře, stěží nadřazené těm ostatním! Poslouchejte, jak ti ubožáci sedí u stolu! Hovoří! Povídají vynalézavě, důvěřivě a mírně - a nazývají to výměnou myšlenek. Těším se ze všeho po způsobu zvířat. Jestliže se můj neklidný, zmučený, prací nadměrně vyvinutý duch pozvedne k nadějím, které nepatří naší rase, a pak klesne zpět k opovrhování vším, poněvadž u všeho vidí nicotnost, mé zvířecí tělo se opájí vší opojností života. Miluji oblohu jako pták, lesy jako slídící vlk, skály jako kamzík, hlubokou trávu, poněvadž se v ní válím, poněvadž v ní běhám jako kůň, a jasnou vodu jako ryba, poněvadž v ní plavu. Cítím v sobě jakési záchvěvy všech druhů zvířat, všech pudů, všech nejasných tužeb nižších tvorů. Miluji zem. Když je hezky jako dnes, mám v žilách krev starých lascivních tuláckých faunů, nejsem už bratr všech lidí, ale bratr všech tvorů a věcí!

DALŠÍ CITÁTY
"Doktoři medicíny jsou nevědomí a hloupí tak nápadně, že bych chtěl hnát k soudu lidi, kteří jim dali tak nebezpečné vysvědčení beztrestnosti."

"Bolesti v hlavě mám tak silné, že si ji držím v rukou a zdá se mi, že je to jen lebka. Někteří vyjící psi vyjadřují velice dobře můj stav. Je to žalostný nářek, který se neobrací k nikomu, nikam nejde, nic neříká, jen vrhá do noci křik spoutané úzkosti, jaký bych chtěl umět vydat... Kdybych mohl sténat jako oni, odešel bych někdy, často, na rozlehlou pláň nebo do hloubi lesa a vyl bych tak celé hodiny do tmy."

„Každý člověk, který si chce uchovat bezúhonné myšlení, nezávislý úsudek a vidět život, lidstvo a svět jako svobodný pozorovatel, povznesený nad každý předsudek, nad každou předpojatou víru a nad každé náboženství, musí se naprosto vyhýbat tomu, čemu se říká společenské styky, protože všeobecná hloupost je tak nakažlivá, že se nebude moci se svými bližními stýkat, vidět je a poslouchat, aniž se proti své vůli dá strhnout jejich přesvědčením, myšlenkami a morálkou hlupáků. Z egoismu, ze zlomyslnosti nebo z eklektismu nechci být nikdy v žádné politické straně, ať je jakákoliv, v žádném náboženství, v žádné sektě a v žádné škole. Bojím se sebeslabšího řetízku, ať pochází od myšlenky nebo od ženy.“

*

Mauriac kdesi vypravuje, že pobouřen hlukem, jejž tropili jeho synovci, zatímco on pracoval, vyskočil, jako by je chtěl pobít. Ovšemže to neudělal. Ale četl v novinách, že jeden inženýr vyvraždil ze stejného důvodu celou rodinu. Ten inženýr je v Mauriacovi jako v nás. Není rozdíl povah mezi psychologií extrémních případů a psychologií normálního člověka. Je jen rozdíl intenzity. Romanopisec to ví a dosahuje typičnosti tím, že zveličuje, co je v něm. Maupassantovy povídky jsou příliš vytvořené z osobních rysů, aby to byly jen povídky.

Maupassant neměl ani dost politickou hlavu, ani si patřičně neliboval ve filozofickém uvažování, aby mohl vytvořit systém. Stačilo mu přiměřeně reagovat, když ho něco zaráželo, aniž se staral o své soukromé zájmy.