Romain Rolland: Goethe a Beethoven - 2.
Tip: Poslouchej při čtení nadlidskou Beethovenovu hudbu!
Obsah:
GOETHOVO MLČENÍ
Jeho sluch nesnáší „příliš povyku!“... To je jeden z důvodů, proč ve svých posledních letech už nevychází z domu, proč už jen velkou výjimkou zajde do divadla. Nová hudba mu způsobuje tělesnou bolest. Vidíme ho, jak se dává na útěk, zacpávaje si uši...
GOETHE HUDEBNÍK
Byl nadmíru citlivý. Nesnášel hluk; pouliční vřava mu byla utrpením; jeho odpor k psům byl zčásti vyvoláván jejich štěkáním; prchal před lomozem romantického orchestru; v divadle mu údery velkého bubnu způsobovaly nevolnost: opustil pak svou lóži uprostřed představení. Nezapomínejme nikdy na výstřední reakce jeho nervů, na ten chvějící se organismus ovládaný duchem. Vědomí, jež měl o této Achillově patě – jako o všech svých slabinách – velmi přispělo k tomu, že se uchýlil do Výmaru a že měl strach z velkých měst.
Ale nemylme se! Nenáviděl jen hluk.[1] Plnost krásného čistého zvuku ho okouzlovala. Sám nebyl z těch, kdo mluví v přítmí. Měl krásný silný bas a pociťoval radost z jeho poslechu.
Herec Genast[2] vypravuje ve svých Vzpomínkách, jak Goethe na představení Iona[3] z roku 1802 mohutným hlasem okřikl smějící se obecenstvo a jak na představení Loupežníků roku 1808 pokrotil hlučící studenty.
Podám jinou zábavnou anekdotu, vypravovanou hudebním vědcem Christianem Lobem. Lobe byl tehdy mlád a zamilován. Jeho milovaná byla herečkou ve Výmaru a hrála ve hře Turandot.[4] Lobe za zkoušky vklouzl do setmělého sálu, schoval se za sloup a pokoušel se ji vidět. Ona však byla na scéně na téže straně jako on a unikala jeho pohledu. Lobe vyšel ze svého úkrytu, kradl se od sedadla k sedadlu a doplížil se tak až do středu hlediště. Viděl svou milovanou a ona jeho a oba mladí blázínkové si vyměňovali blažené posunky; samou radostí Lobe zapomněl, že povstal ze sedadla. Najednou zahřměl z lóže Jeho Excelence von Goetha strašlivý bas: „Ať už nevidím toho sviňáka!“ (Schafft mir doch den Schweinhund aus den Augen!) Lobe se všecek bez sebe skrčil a utekl, skákaje přes lavice, narážeje na rohy a hrany, polomrtev studem, pronásledován hlaholivým smíchem herců. Dověděl se teprv o mnoho později, že se Goethovo jadrné oslovení neobracelo na něho, nýbrž na opilého korepetitora Eilensteina, který na klavíru bubnoval fantastický pochod, jak mu jej vnukl bůh láhve.
*
Mohutná osobnost nepřijme nic, aniž by to její duch vrátil v oplodněné podobě. Kudykoli Goethe prošel, všude tvořil.
*
Goethe si nikdy nepostěžuje jinému člověku, pohřbívá svá zklamání ve svém nitru. A nezůstal jich ušetřen!
*
Je-li při práci génius, obsáhá niterný svět, totální Já. Člověk jako Goethe je hudebníkem v poesii, jako Beethoven je básníkem v hudbě. A kdo jsou toliko hudebníky – i také ti, kdo jsou toliko básníky – jsou jen střízlíci, omezení na své hájemství. Goethe a Beethoven jsou císaři vesmírné Duše.
BETTINA
Člověk jako Goethe náleží jen těm, kdo si nečiní nijaký vlastnický nárok na jeho svobodu.
*
Bettina byla vždy ohnivou individualistkou, jež se „nechtěla dát zařadit do stáda“.
Nikdy neuhnula. Zůstala „Freiheitsbegeisterte“ (nadšena svobodou) až do konce.
Žila pořád víc v soukromí a zapředena v snění, maličká a droboučká ve svém mnišském šatu z černé hrubé lněné látky, vycházejíc z pokoje už jen večer, aby si v pompejské síni svého domu poslechla kvarteto, v němž Joachim[5] hrál první housle. Stíny jejího mládí, Beethoven a Goethe, byly jejím večerním světlem. Byla jim věrna, střežíc jejich neuhasitelný plamen.
Bettina Arnimová
s návrhem Goethova pomníku,
lept L. E. Grimma z r. 1838
BETTININ DOPIS O HUDBĚ[6]
Zmatek a nevědoucnost, jež jsou v každém umění a v každé vědě u zdroje živlu magického, dosáhly v hudbě nejvyššího stupně; a nikdo se nechce odhodlat, aby je ještě prohloubil. Věčně se v pozadí vnucuje ničivá prostřednost pedantů.[7] Všichni se chtějí v hudbě vyjadřovat rozumně; (a je právě vlastností hudby, že začíná tam, kde přestává rozum).[8] Jsou toho mínění v plné dobré víře a nevinnosti; používají netušíce magických formulek, jednou zpola, jednou ve smyslu opačném; a nyní ty magické formule, jež měly tolik elánu a třpytnosti, jsou ztuhlé v jejich ledové práchnivině a jejich smrtelné nudě.
Ale v srdci se hýbá tajné hnutí, zjeví se a zmizí, aniž vyjeví svůj původ. Náhle propukne ve své plnosti génius, jenž byl už dávno rozptýlen v neuspořádaném chaosu, ale jenž rostl stupeň po stupni... [Beethoven]. Takový je nyní stav hudby. Génius je v ní vždy osamělý a neuznán, neboť si razil svou cestu sám, nikoli v plném světle, nýbrž skoro aniž si to uvědomoval a nemaje o sobě povědomost.
Je třeba mnoha lidí, aby se zjevil génius. A naopak je třeba, aby génius živě a trvale působil na lidský průměr:[9] bez čehož není génia. – Bez obecenstva není hudby.[10]
Rozkoš, v minulých věcích, pronikat jako naskrz krystalem do inteligence, jež vládne dílu, jež je vede, vzlet ducha... Nikdy už nic takového v hudbě! Co zhaslo, mělo svůj chrám; chrám se zřítil! A nyní máme co dělat se srdcem, v němž se musí ozývat duch hudby, a s individuálním temperamentem.[11] Ale který hudebník si může zachovat dostatečnou nevinnost a čistotu, aby cítil (a vyjadřoval) jen to, co je dobré?
Podivný osud hudební mluvy: nebýt chápána! Odtud napořád to zuření proti všemu, co nebylo dosud slyšeno – nejen protože nebylo pochopeno, ale protože to nebylo ani známo. Člověk[12] ztuhne tváří v tvář hudbě jako špalek dřeva.[13] Co je známo, to snáší nikoli proto, že to chápe, ale protože je tomu přivyklý: jako osel svému každodennímu nákladu. Nepotkala jsem ještě nikoho, kdo by se byl unaven a skleslý odvrátil od hudby, jestliže ji po nějakou dobu slýchal. Je tu nutkavý důsledek, který chápeme daleko lépe než opak: co ještě zmůže člověk, který má velké záměry,[14] nezačne-li se oprošťovat od rutiny automatického řemesla,[15] nežije-li svým vlastním životem, do něhož nikdo jiný nemůže sahat rukama?... Může zajisté „dělat“ hudbu, ale nebude s to, aby osvobodil duchy od litery zákona. Každé umění si troufá odehnat smrt, vést člověka do nebe; ale tam, kde Filištíni jsou kolkolem na stráži, postává s ostříhanou hlavou a pokořeno:[16] co musí být svobodná vůle a svobodný život, je už jen mechanismem;[17] a od té chvíle je marné vyčkávat a věřit a doufat: nevzejde z toho nic. Dalo by se (k těm vysokým cílům) dospět jen cestami, jež jsou nyní zaneseny pískem: – modlitbou a soustředěním srdce, láskou připjatou věčně k svému Bohu. – Zde však dospíváme k nepřístupným horám. A přece se jen tam ve výši naučíme znát rozkoš dýchání...[18]
BEETHOVEN A ŽENY
„Láska je bezvýhradné rozhodnutí se pro určitý typ nedokonalosti.“
Aristokratičtí umělci našich demokracií s drtivým pohrdáním shlížejí na každého, kdo by chtěl při zkoumání umělecké tvorby vyhledávat prvky milostné.[19] Toto pohrdání je, pravda, více než sdostatek odůvodněno povrchností nebo nestoudností kupčíků i velkoobchodníků s takzvanými „románovými“ dějinami.[20] Drzá spekulace s neznalostí a dotěrnou zvědavostí širokého obecenstva nemá zábran a s jakousi zvláštní neodpovědností, bezostyšně, s nedostatkem – abychom tak řekli – profesionální svědomitosti si počíná především v životopisech hudebníků;[21] neboť s hudbou může kdokoli nakládat po libosti, byť už jen proto, že z ní nic nezná – jak tomu je u většiny. Beethovenovi tím bylo ublíženo víc než komu jinému; pro svůj výjimečný osud se stal už zaživa obětí legendy. A legenda se na něm napásla dosyta! Beethovenovy životní příběhy jsou zavaleny románovými prvky. Jeho umění je třeba od nich očistit. Ať byly události jeho života sebedojemnější, skutečné drama génia se odehrávalo nad těmito příhodami, tam, kde kul své umění a kde sváděl gigantický boj ducha s živelnou podstatou svých představ. A já se ve svých studiích zajímám právě o toto drama tvoření.
Ale upírat vášním místo mezi podstatnými složkami tvůrčího myšlení, to by bylo přehnané.[22]
*
„...Nesmíš být člověkem, ne pro sebe, jen pro jiné: pro tebe není už štěstí, leč v tobě samém, v tvém umění...“[23]
„...Budiž tedy! Pro tebe, ubohý Beethovene, není štěstí zvenčí; všechno si musíš vytvořit sám v sobě, jen v ideálním světě najdeš přátele...“[24]
„Nemohu milovat nic, co není krásné, sic bych se musil milovat sám...“[25]
„Je mnoho co dělat na světě, udělej to brzy!“[26]
„Nepokračovat v dosavadním všedním životě. Umění si žádá i této oběti. Odpočívat v rozptýlení a tím mocněji pak působit v umění!...“[27]
„Vůči lidem nikdy zjevně nedávat najevo opovržení, jež zasluhují, neboť nemůžeme vědět, kdy je budeme potřebovat.“[28]
Kdo z jeho okolí tuší tu trpkou misantropii?
„Alles, was Leben heißt, sei der Erhabenen geopfert und ein Heiligtum der Kunst!“
(Všechno, co se nazývá životem, budiž obětováno vznešenému a budiž svatyní umění!)
Posiluje se hrdinským individualismem:
„Za věčnou svobodu zákonem zpotvořenou!“
Opájí se „odříkáním“ – nachází sílu v samotě bez přátel[29] – v přírodě, v tichu horských vrcholů, v hlasu lesů – v bezhraničném a jedinečném Já, v bohu Indů, do něhož se hrouží a jenž ho naplňuje...
A kdyby mu nezbylo nic jiného, zůstala by ještě pole, stromy, selská chalupa, třeba i v zimě... Kdekoli! (in jedem Flecken) ... „Tady mě netrápí můj nešťastný sluch. Je to, jako by každý strom na venkově ke mně hovořil: Heilig, heilig! ... (Svatý, svatý!)“ Jaké kouzlo má les!... „Süße stille des Waldes!...“[30]
„Allmächtiger im Walde! Ich bin selig, glücklich im Wald: jeder Baum spricht durch dich. O welche Herrlichkeit! In einer solchen Waldgegend, in den Höhen ist Ruhe, Ruhe, ihm zu dienen.“[31]
A tak se duše domnívá, že dosáhla cíle. Velkolepým odříkáním, z něhož umění, ono „Erhabenes“,[32] čerpá sílu, vytvořila si ze své osamělosti království, kde už k ní nemohou zvenčí rušivě doléhat bouře, nepřátelské vichry.[33] Zdá se mu, že je sám, se svou hudbou...
„Znamenitá vlastnost vynikajícího muže: vytrvat za nepříznivých, tvrdých okolností.“[34]
„Sinnlicher Genuß ohne Vereinigung der Seelen ist und bleibt viehisch: nach selben hat man keine Spur einer edlen Empfindung, vielmehr Reue.“[35]
„Přirozená slabost je dána samotnou přírodou, a vládce rozum (die Herrscherin Vernunft) se má snažit řídit ji a zmírňovat svou silou.“
Tvůrčí příval smetá všechny malichernosti života. Zářivé umění je Bůh, Bůh nade vším!...
„Opfere noch einmal alle Kleinigkeiten des gesellschaftlichen Lebens deiner Kunst! O Gott über alles!“[36]
Nač by mu byly jiné pozemské statky? Cokoli, chýška – „malý domek zde, tak malý, že máš sotva pro sebe trochu místa!...“ – ničeho víc si nežádá!
*
„Pryč, ušlechtilejší, vyšší plány! Bez konce naše usilování (Streben), všemu učiní konec sprostota (Gemeinheit).“
*
Chápeme, že s takhle rozbouřeným srdcem působí tehdy na každého, kdo se mu přiblíží, jako divoch. Je, chce být, nelidsky sám.
Je to ten Beethoven nespoutaný a panovačný, jak ho viděly oči Bettininy a Goethovy.[37] Žádné ohledy, ani ke géniovi – k tomu Goethovi, který je přece mužem, jejž uctívá na světě nejvíc – ani k představitelům nejvyšší moci (vzpomínáme si na výjev s císařovnou a knížaty). Nezáleží mu na ničem, leda na božstvu umění.
*
„Ach, pohleď do krásné přírody a uklidni mysl nad tím, co musí být!“
DÍKŮVZDÁNÍ BEETHOVENOVI
Přináším tomu, jenž byl velikým druhem našeho života, děkovný hold – Dankgesang.[38]
Žádný výboj se nevyrovná výbojům ducha. A v říši ducha není hlubšího, dalekosáhlejšího výboje, než je ten, jejž přináší hudba.
V jednom proslulém rozhovoru řekl Beethoven:
„Musik ist so recht die Vermittlung des geistigen Lebens zum sinnlichen.“ (Hudba vpravdě sděluje duchovní život smyslovému.)
Myšlenka velkého hudebníka do nás vniká smysly.
Tu jsou mé dvě nejstarší vzpomínky na Beethovenovu hudbu, na první setkání s ním:
Pastorální symfonie v katedrále za jasného srpnového odpoledne. Ptačí pípání zvenčí se mísilo s ptačími zvuky v orchestru. Předtím jsem neznal z této hudby nic. A po chvilce jsem si už ani nemyslil, že je to hudba. Zdálo se mi, že vstoupilo plné, celičké léto. Zmalátněl jsem ve znělém snu přírody, zalité sluncem...
Podruhé v Paříži: hráli Symfonii A dur, neznal jsem ji... Ticho... A hned při prvních tónech jsem se octl v lese...
Zmocnil se skutečnosti, poněvadž pronikl pod vnější zdání k jádru vesmírného bytí...
Hudba vůbec rozvíjí u svých vyvolenců schopnost soustředit se na jedinou myšlenku. – Nelze popírat, že celému jeho dílu je vtištěna pečeť železné vůle. Cítíme muže, jehož pohled se strašlivě pevně noří do myšlenky. A nechová se tak jen, jak bychom se snad mohli domnívat, samotář obezděný hluchotou, k němuž z vnějška už rušivě nedoléhá žádný hluk. Týž rys se u něho projevoval dávno předtím, než ohluchl. Je to přirozený sklon. Beethoven se od dětství – jenže s přibývajícím věkem stále víc a víc – hrouží sám, a zároveň pohružuje i ty, kdo mu naslouchají, do svého vnitřního zření, do toho očima nepostřehnutelného nazírání celým tělem i duchem. Když ho náhle posedne nápad, uprostřed ulice, na procházce, mezi řečí, má, jak říkával on sám i jeho blízcí, „raptus“ (vytržení), nepatří už sobě, patří myšlence, a nepustí ji dřív, dokud se jí nezmocní docela.[39]
Beethoven je přírodním živlem, řekou, která se řítí vodopády. Strhuje ducha, nadnáší tělo.
Je to hudba, která pochoduje, která běží na zteč. Jak tu rozpoznáváme toho, jenž komponoval v chůzi, na čerstvém vzduchu, „spazierend dichtete“,[40] jak sám říkával! Ani zdání oné hudby za zabedněnými okny, která čerpá z kalamáře. Ani zdání hudby do sebe zabrané, která se zhlíží v sobě, zmalátnělá ve svém snu! Beethovenova hudba dýchá a jde a nutí jít a dýchat. Vane po jarních a letních pláních. Je to oddechování polí a lesů, oddechování muže, který zápasí.
Žádná hudba na světě nikdy nepůsobila dojmem takové duševní čistoty.
„Kdo mé hudbě porozumí, bude jistě zbaven vší bídy, s níž se jiní vláčejí!...“ (Wem sie sich verständlich macht, der muß frei werden von all dem Elend, womit sich die andern schleppen!)
Nejde tedy o to dělat ústupky lidskému vkusu – žádný hudebník nevyznal důrazněji umělcovu nezávislost na obecenstvu:
„Nepíši pro dav“ (Menge), volá po Fideliovi (1806).[41]
A roku 1827, před smrtí:
„Man sagt: Vox populi vox Dei – ich habe nie daran geglaubt.“ (Říká se: hlas lidu, hlas boží – nikdy jsem tomu nevěřil.)
26. března 1927.
KONEC
BEETHOVEN
v seriálu Monty Python's Flying Circus
Beethoven: "Shakespeare tyhle starosti neměl."
ve filmu Leon (1994)
POZNÁMKY:
[1] Sympatický Goethův rys! Po Schopenhauerovi a Strindbergovi konečně poznávám dalšího spřízněného veleducha, jenž si mj. naříká nad ustavičným štěkáním psů! Ale na rozdíl od Rollanda bych Já tento Goethův rys jen velmi těžko mohl považovat za Achillovu patu, tedy za slabost, nýbrž naopak za přednost, dokonce za znak nadčlověka. Achillovou patou a trapnou slabostí všech velkých lidí je spíše jejich podléhání svodům lásky k ženám, k bohu nebo k lidstvu; ale to už je jiný problém, který se snad ani skutečně velkých lidí netýká, ale jen těch malých... – Co se týče hluku všeobecně, srovnej např. se Schopenhauerovým pojednáním O hluku a zvucích, dále podobnou pasáž v úvodu jeho Dodatků k první knize Světa jako vůle a představy, anebo také s úvahami Misantropovými o lidském kraválu v 15. části Vanaprasthy, guruvár, 19. srpna 44, jakož i jinde; asi nejobsáhlejší filipiku proti psům pak čti v 1. – 2. části Misantropova díla Rakovina na kůži Země. – V Schopenhauerově díle Svět jako vůle a představa se přímo o Goethově nenávisti k hluku píše toto: „Goethe ve svých posledních letech koupil zchátralý dům vedle svého, jen aby neslyšel hluk spojený s jeho vylepšováním. Údajně také již ve svém mládí chodil za bubnem, aby se obrnil proti hluku.“ – Pozn. Mis.
[2] Genast – Eduard Franz Genast (na obr. níže, 1797–1866), výmarský operní pěvec, herec a skladatel, autor cenných čtyřsvazkových pamětí „Z deníku starého herce“. – Pozn. překl.
[3] Ion – drama romantika Augusta Wilhelma Schlegla (1803); výmarské provedení hry bylo provázeno skandálem. – Pozn. překl.
[4] Turandot – hra s orientálním námětem od Gozziho, přeložená a zpracovaná Schillerem. – Pozn. překl.
[5] Joachim – Joseph Joachim (na obr. níže, 1831–1907), slavný houslista a hudební pedagog, původem ze Slovenska, zakladatel proslulého Joachimova kvarteta, velkolepý interpret zejména Beethovenův a Brahmsův, osobní přítel Dvořákův a Brahmsův, jedna z vedoucích a rozhodujících osobností tehdejšího hudebního života v Berlíně a v Německu. – Pozn. překl.
[6] Dopis, psaný Goethovi, je datován z Berlína, vánoce 1810 (str. 333–334 díla Bettinas Leben und Briefwechsel mit Goethe od Fritze Bergemanna, 1927, nakladatelství Insel-Verlag.
Jen s váháním se odvažuji volného překladu tohoto neobyčejného monologu, v němž jsme svědky, jak horečná idea pracuje v noci k porodu. I němečtí historikové a filologové, kteří se věnovali studiu Bettininých textů, přiznávají své pochyby tváří v tvář nejasnosti některých vět. Naštěstí parafráze, kterou pořídila Bettina ve svém vydání knihy Goethes Briefwechsel mit einem Kinde roku 1835, objasňuje smysl některých pasáží. – Odvažuji se tvrdit, že povšechný duch dopisu se mi zdál jasný: a zájem, kterým mě upoutal, dává mi doufat, že text zaujme i mnohé z mých beethovenovských čtenářů. Pod neobratností tápajícího výrazu rozpoznáváme živou a hlubokou hudební intuici; a čtouce tento text, chápeme lépe, že Bettina četla v Beethovenově srdci.
Kladu do hranatých závorek místa převzatá z Bettininy parafráze z r. 1835. – Pozn. Rollandova.
[8] Srv. Goethovo slovo Humboldtovi: „V hudbě není nic rozumového (die reine Unvernunft), a slovo má co dělat jen s rozumem.“ (3. prosince 1808.) – Pozn. Roll.
[9] „auf die einzelnen Werkzeuge [Menschen]“... na jednotlivé nástroje (lidi). – Vykládám to jako rytmus akce a reakce, který se projevuje mezi géniem a lidským davem za vzájemné závislosti jednoho jevu na druhém. Géniovi je třeba této prsti. A sám zase ji zúrodňuje. – Pozn. Roll.
[10] Dovoluji si hluboce nesouhlasit – a neodvolám. Eppur...! A přece...! A přece je možný génius i bez lidí! Dokonce nejlépe tak! – Eppur...! A přece je možno poslouchat hudbu i bez obecenstva! A znovu: dokonce nejlépe tak! – Pozn. Mis.
[11] „Wie das Herz gebaut ist“ (jak je srdce ustrojeno, doslova: stavěno). – Vykládám si tento odstavec takto: v minulých stoletích se hudba řídila jasnými zákony rozumovými. Nyní vládne subjektivismus a cit; pánem je génius. Ale kdo může povědět, že se tyto temné síly budou vždy projevovat v nejčistším smyslu? – Pozn. Roll.
[12] („Zelter muß vermeiden, dem Beethoven gegenüberzustehen.“ Zelter nechť se vyvaruje protivit se Beethovenovi.) – K. F. Zelter (viz pozn. 15.) byl nejprve proti Beethovenovi silně zaujat, ale nakonec se stal jeho nadšeným obdivovatelem. – Pozn. Roll. + Mis.
[13] „Wie ein Holzbock.“ – Pozn. Roll.
[14] Doslova: „wenn er alles will“ (chce-li všechno). – Pozn. Roll.
[15] „Wenn er sich nicht los macht von den Handwerkern.“ Doslova: neosvobodí-li se od řemeslníků. – Pozn. Roll.
[16] Filištíni jsou na stráži ... pokořeno. – Toto pěkné podobenství se zdá být inspirováno jistým místem v biblické knize Izajáš (56:10,11): 10“Ti, kdo jsou na stráži, jsou slepí, nikdo z nich nic neví; všichni jsou to němí psi, nedovedou ani štěkat; jen mluví ze sna, když ulehnou, rádi podřimují. 11Ale jsou to psi hltaví, nenasytní. A to jsou pastýři! Bez zájmu a pochopení. Všichni jsou obráceni k svým cestám, každý za svým ziskem, odkudkoli.“ – Expresívní výraz „filištín“ (podle Filištínů, kteří sídlili v jižní Palestině) znamená „chytrák“. – Ostříhané vlasy byly ve starověku poznávacím znamením otroků; byly také výrazem utrpěné porážky, pohany, ponížení a urážky nebo též znamením smutku a velkého žalu (více o tom v článku Dlouhé vlasy v dějinách). – V jedné jediné větě je tu tedy soustředěno hned několik významů. Toto je bezesporu Bettinina nejlepší, nejvýstižnější, nejfilosofičtější a nejgeniálnější věta z celého jejího dopisu! – Pozn. Mis.
[17] „Uhrwerk“. – Je to slovo, kterým Bettina (v proslulém dopisu z července 1810, v němž poprvé líčí Goethovi Beethovena) charakterizovala všechno ostatní lidské usilování v protikladu k jedinému Beethovenovi, jedinému svobodnému tvůrci: „Všechno lidské usilování kolotá kolem Beethovena jako hodinový stroj (Uhrwerk). On jediný plodí svobodně...“ – Pozn. Roll.
[18] Shrňme ten monolog! Je všecek naplněn myšlením na Beethovena a vzpourou proti školským pedantům, kteří ho neuznávají.
Bettina plaiduje pro iracionálno v umění a hlavně v hudbě. Klade génia, jenž svobodně vyjadřuje niterné síly, proti školometům, kteří používají vypůjčených formulek, a proti chladným rozumářům. Aby žila, musí se hudba oprostit od mechanismu ducha, musí zas najít svobodnou vůli, hluboký výtrysk života. Jedinou cestou, jak toho dosíci, je modlitba, soustředění, extáze. – Bettině se v té věci dostalo přímého zvěstování Beethovenem; dostalo se jí myšlenek, jež jí vnukla její návštěva u Beethovena na jaře předchozího roku! Je to Beethovenova žeň. On ji zasil. – Pozn. Roll.
[19] Kéž by to bylo pravda! – Pozn. Mis.
[20] Dnes bychom řekli spíše „s příběhy jako z románu“, nebo ještě lépe „s bulvárními senzacemi“, místo „s románovými dějinami“. Podstata nicméně zůstává za všech dob stejně vulgární. – Pozn. Mis.
[21] A nejsou to jen novináři a paparazziové; nezapomeňme na stejně vylhané takzvané životopisné filmy! Viz např. a mj. bulvárně zpackaného Formanova Amadea nebo šmejd Ve stínu Beethovena režisérky Agnieszky Hollandové, aj. – Pozn. Mis.
[22] Mým názorem, založeným na vlastní cenné zkušenosti, jakož i na četných příkladech ze života jiných velikánů, je to, že génia milostné vášně pouze zdržují, okrádají ho o drahocenný čas (a o peníze!) a odvádějí ze správného směru, dostavujíce se navíc ještě s největší silou v to nejnevhodnější údobí života, tj. v mladistvém rozpuku sil tělesných i duševních, jež jsou tak často nevyužity nebo zcela promarněny na zbytečnosti, tj. na „milostné vztahy“. Když jsou pak všechny nízké pudy konečně po nekonečném boji, vzdychání a slzách ukojeny a všechny vášně opadnou, zbude jen vystřízlivělé podivení, hořkost a pocit trapnosti z oddání se něčemu tak pomíjejícímu a bezcennému, jež však přitom vyžadovalo tolik zbytečného trápení a tolik nicotné námahy. Obyčejné lidské hovado, jež své vášně nedokáže krotit a ovládat, přikládá samozřejmě těmto bezvýznamným věcem lásky velký význam, a to dokonce i u géniů, a mylně jim proto přisuzuje umělecký stimul. Skutečnost může být přesto právě opačná a mnozí velcí filosofové a umělci vytvořili svá nesmrtelná díla zcela osamoceni; u velkých světových myslitelů je jistý druh poustevnictví dokonce pravidlem a jejich podmínkou (namátkou kupř. Nietzsche – viz nejlépe jeho vlastní slova v Genealogii morálky o tomto předmětu!); ale též mnozí umělci vytvořili svá nejlepší díla, když byli toho času právě bez ženy a měli tedy na tvorbu nerušený klid (např. J. S. Bach složil své slavné „Braniborské koncerty“ přesně v krátkém mezidobí mezi ovdověním a novým sňatkem). – Pozn. Mis.
[23] „Du darfst nicht Mensch sein, für dich nicht, nur für andre: für dich gibts kein Glück mehr als in dir selbst, in deiner Kunst.“ – Úryvek Beethovenova monologu z roku 1812. – Pozn. Roll.
[24] Další úryvek z jednoho Beethovenova dopisu Gleichensteinovi z roku 1810. – Pozn. Roll.
[25] „...nichts nicht Schönes kann ich nicht lieben, sonst müßte ich mich selbst lieben...“ (Gleichensteinovi roku 1809 nebo 1810). – Pozn. Roll.
[26] „Vieles ist auf Erden zu tun, tue es bald!“ – Pozn. Roll.
[27] „Nicht mein jetziges Alltagsleben fortsetzen! Die Kunst fordert auch dieses Opfer. In der Zerstreuung ruhen, um desto kräftiger in der Kunst zu wirken!“ – Pozn. Roll.
[28] „Gegen alle Menschen äußerlich nie die Verachtung merken lassen, die sie verdienen, denn man kann nicht wissen, wo man sie braucht.“ – Pozn. Roll.
[29] „I nejdůvěrnějšího přítele ušetři tajností svých: věrnost bys od něho chtěl, kterou si odpíráš sám?“ – Pozn. Roll.
[30] „Sladké ticho lesa!“ – Pozn. Mis.
[31] Allmächtiger im Walde atd. – Všemohoucí v lese! Jsem blažen, šťasten v lese: každý strom promlouvá tebou. Ó jaká nádhera! V takové lesní končině, na výšinách je mír, mír, abychom mu sloužili. – Pozn. překl.
[32] Erhabenes – vznešená věc, vznešenost. – Pozn. překl.
[33] „Vítr ... je můj nepřítel.“ – Pozn. Roll.
[34] „Die große Auszeichnung eines vorzüglichen Mannes: Beharrlichkeit in widrigen, harten Zufällen.“ – Pozn. Roll.
[35] Sinnlicher Genuß atd. – Smyslný požitek bez splynutí duší je a zůstane zhovadilostí: nemáme po něm ani sebemíň ušlechtilého pocitu, nýbrž jen lítost. – Pozn. překl.
[36] Opfere noch einmal atd. – Obětuj ještě jednou svému umění všechny malichernosti společenského života! Ó Bože nade všechno! – Pozn. překl.
[37] „Ó Goethe, žádný císař, žádný král nemá takové vědomí moci...“ (Bettina Goethovi roku 1810.)
„Neviděl jsem ještě umělce soustředěnějšího, energičtějšího, niternějšího...“ (Goethe manželce Christianě roku 1812.)
Srv. eseje „Goethe a Beethoven“. – Pozn. Roll.
[38] Tyto stránky byly přečteny Romainem Rollandem ve Vídni na oslavách stého výročí Beethovenovy smrti.
[39] Bettiny se také zmocňovaly takové „rapty“; měla vrozenou schopnost číst v podvědomí beethovenovského génia. – Pozn. Roll.
[40] Spazierend dichtete – básnil, procházeje se, na procházkách. – Pozn. překl.
[41] Nepíši pro dav! – když se Beethoven r. 1805 podivil nepatrnému pokladnímu úspěchu „Fidelia“, řekl mu divadelní intendant baron Braun, aby psal jako Mozart, pak že bude divadlo plné a stejně i pokladna. Beethoven zvolal, že nepíše pro dav, popadl objemnou partituru „Fidelia“ a vyřítil se z divadelní budovy. – Pozn. překl.