Misantropova knihovna

FRANÇOIS RABELAIS

Gargantua a Pantagruel

(výpisky)

PRVNÍ KNIHA

PŘEDMLUVA SPISOVATELOVA
 

V Platónově dialogu nadepsaném Hostina Alkibiades praví mezi jiným, promlouvaje s pochvalou o svém učiteli Sokratovi, beze sporu králi filosofů, že je podoben silénům. Silény byly tehdy krabičky, jaké vídáme nyní v krámech lékárníků, pomalované na povrchu veselými rozmarnými figurkami, jako jsou harpyje, satyrové, housata s uzdou, rohatí zajíci, osedlané kachny, okřídlení kozlové, zapřažení jeleni, a jinými takovými obrázky žertovně zkreslenými tak, aby rozesmály lidi, jako činíval Silén, učitel dobrého Bakcha; ale uvnitř se ukrývalo jemné a vzácné zboží, jako balšám, šedá ambra, amom, pižmo, cibet, drahé kamení a jiné drahocenné věci. Takový prý byl Sokrates: za jeho vzhled a zevnějšek nebyli byste dali ani kousek cibule; tak šeredné bylo jeho tělo a směšné jeho vystupování, nos špičatý, pohled býčí, obličej blázna; mravy prostoduché, oblek selský, bez peněz, málo oblíbený u žen, neschopný ke všem státním úřadům, stále se smál, s každým si stejně připíjel, vždy výsměšný, vždy tajil svou božskou moudrost. Ale kdybyste byli otevřeli tuto schránku, byli byste nalezli uvnitř nebeské a neocenitelné zboží, rozum nadlidský, podivuhodnou sílu duševní, nepřemožitelnou odvahu, nevídanou střídmost, bezpečný vnitřní klid, dokonalou sebedůvěru, neuvěřitelné pohrdání tím vším, proč se lidé tolik nabdí, naběhají, napracují, pouštějí se na moře a do bitev.

Proč, pomyslíte si, tato předehra a úvod? Protože obyčejně totiž vnější znak (tj. zde titul) je předmětem posměchu a vtipů; po obsahu se již nepátrá. Ale tak lehkomyslně se nemají lidská díla posuzovat. Proto je třeba otevřít knihu a pečlivě uvážit, co se v ní dále vypisuje.
 

Myslím, že mnozí, kteří jsou dnes císaři, vévody, knížaty a papeži na zemi, vzešli z lecjakých uklizečů odpadků a chrastí.

A abych vám řekl něco o sobě, domnívám se, že pocházím od nějakého bohatého krále nebo knížete z dávných časů. Neboť nikdy jste neviděli člověka, který by měl větší chuť být králem a boháčem než já, aby se měl dobře, nemusil pracovat, o něco se starat a mohl obohacovat své přátele a všechny dobré a učené lidi.
 

Jsou to neblahé osudy nebo vlivy hvězd, které chtí učinit konec tvému pohodlí a klidu? Tak všecky věci mají svůj čas i konec. A když dostoupily svého nejvyššího vrcholu, zřítí se, neboť nemohou v takovém stavu dlouho trvat. To jest konec těch, kdož nedovedou mírnit své štěstí a prospěch rozumem a zdrželivostí.
 

Sprosťák má peněz sdostatek; sprosťák, pravíme, ježto vznešený kníže nemá nikdy ani haléře. Shromažďovat, to dovede jen sprosťák.
 

„Ten zatracený chlap!“

„Jakže,“ pravil Ponokrates, „vy klejete, bratře Jene?“

„To jen,“ pravil mnich, „abych vyšňořil svou řeč. To jsou květy ciceronské rétoriky.“
 

„Čím to je, že mniši jsou vyháněni, jako trubci z úlů, ze všech dobrých společností, které je zovou kazimíry?“

„Ignavum fucos pecus,“ praví Maro, „a praesepibus arcent.“¹

Na to odpověděl Gargantua:

„Není nic pravdivějšího, než že kapuce a kutna přitahují na sebe potupu, nadávky a zlořečení světa, právě tak jako vítr řečený caecias² přitahuje mraky. Rozhodující důvod je ten, že jedí výkaly světa, tj. hříchy³, a že jako lejnožrouti jsou zapuzováni do svých skrýší; to jsou jejich kláštery a opatství, oddělené od veřejného styku s lidmi tak jako záchody v domě. Proto jsou v opovržení a nenávisti. Pravda je, že obtěžují celé své sousedství stálým klinkáním svých zvonů.“
 

Teď už nejsou ty časy, jako bývaly. A co Saracéni⁴ a barbaři kdysi zvali statečností, to my nyní nazýváme lupičstvím a zločinností.
 

A protože v řádech tohoto světa je vše odměřeno, omezeno a uspořádáno podle hodin, bylo stanoveno, že tam nebude ani časoměru ani hodin vůbec, nýbrž že všechna díla budou vykonávána podle příležitosti a vhodnosti. Gargantua totiž řekl, že nejopravdovější ztrátou času, o které ví, je počítat hodiny. Co z toho je? A největší bláhovostí světa je prý řídit se úderem zvonu, a ne povelem zdravého rozumu a usouzení.
 

NÁPIS NAD VELKOU BRANOU THELÉMSKOU⁵
 

Modlářských pokrytců tu není vchod,

ni plesnivot a chuděr nadutých,

ni krutihlavů blbých

taškářských slot a svatých v pantoflích,

lůz licoměrných, kněží chamtivých,

břich nafouklých a shromažděčů běd;

táhnětež jinam neřest nabízet.
 

Vaše neřest zlá,

ta by nanesla

zloby do mých lích⁶

a mne ve zpěvích

falší pomátla,

vaše neřest zlá.
 

Sem nevcházej, kdo v právech hudlaří,

kdo škrabaří a hubou mele rád,

ni soudci, farizejci, písaři

a rychtáři, jak hrobaři se psovsky zahrabat.

Kde jedenkrát mzdu vaši dá vám kat,

tam jděte řvát.
 

Sem nevcházej, kdo lichvář, lakomec,

žrout, mlsavec, jenž vezdy⁷ hromadí,

kdo myšolap a lstivý hltavec,

jenž křivou plec, nos ploský, ve měšec

svůj nikdy přec dost peněz nevnadí.

Nic nevadí mu, kterak podvádí,

a v úkradí jen hrabe s lačnou tváří.

Ať bídná smrt ho na místě tu zmaří.
 

Sem nevcházej, jak pes kdo poblázněn,

ni v noc ni v den, kdo žárliv, fňukálek,

tu roupovitostí kdo potřeštěn,

skřek, běs, zlý sen a děs kdo nese jen,

míň bezpečen než vlk, ať Říman, Řek;

ni na morek kdo příjicí už změk;

najděte lék si jinde na strupy,

vy vředovatci plní potupy.
 

Tu útočiště mějž a pevný dům,

hráz omylům, jimž učí nerozum,

těm podvodům, jež otravují svět.

V náš vystavět spěš mocnou víru střed,

ať čin i ret tvůj toho pohaní,

jejž k slovu svatému zášť pohání.
 

ČÍM SE ŘÍDILI THELÉMITÉ VE SVÉM ZPŮSOBU ŽIVOTA
 

Veškerého svého života užívali nikoli podle zákonů, stanov nebo pravidel, nýbrž podle své chuti a svobodné vůle. Vstávali z lože, kdy se jim líbilo; pili, jedli, pracovali, spali, když jim přišla chuť. Nikdo je nebudil, nikdo je nenutil ani pít ani jíst ani dělat cokoliv jiného. Tak to ustanovil Gargantua. V jejich řeholi byla toliko výhrada:

DĚLEJ, CO CHCEŠ,

protože lidé svobodní, ze zdravého rodu, dobře vychovaní, obcující v čestných společnostech, mají od přirozenosti jakýsi pud a osten, který je všudy pudí k ctnostným skutkům a odvádí od nepravosti; tomu pudu říkali čest. Když jsou takoví lidé utlačeni a zotročeni mrzkou porobou a útiskem, obracejí ušlechtilou vášeň, jíž svobodně tíhli ke ctnostem, na to, aby svrhli a zlomili to jho otroctví. Neboť podnikáme vždy věci zapověděné a dychtíme po tom, co se nám odpírá.

ZÁHADNÁ VĚŠTBA
 

Já hlásám, komu slyšet se to líbí,

že tuto zimu zcela bezpochyby,

spíš ještě dříve, právě na tom místě,

tu lidí zvláštní druh se zrodí jistě,

syt odpočinku, prázdní roztrpčen,

již otevřeně půjdou v bílý den,

by lidi, ať už jakékoli,

navedli na pře, na rozkoly.

Kdo uvěří a poslechnou jich rad

(ať cokoli je pak to bude stát),

v spor zřejmý svedeni se jimi spatří

navzájem, přátelé i vlastní bratří.

A nikdo nebude s to odtrhnout

se od konání, k němuž jal se lnout,

by nenaplnil s vádou, s rozepřemi

dřív nebe hřmotem, šlépějemi zemi.

Tu lidem bezectným se věřit bude

tak jako lidem pravdomluvným všude,

neb každý půjde, kudy víra, věda

hloupých a nevědomých davů se dá.

A právem tak: neb bitka zajala

ta jejich srdce tak, že nedala

ni milost stádům zvířat nevinných,

by z jejich šlach a ze střev nečistých

se oběť nestala, ne bohům k díku

snad, ke všední však službě smrtelníků.

Nuž, můžete teď sami přemýšlet,

jak vše to skoncuje se naposled

a jaký klid v tom přehlubokém sváru

mít bude hmota, jež je koule tvaru.

Ten přenešťastný, kdo čím víc obdrží z ní,

s tím větší horlivostí ztrácí ji a trýzní

a nejedním se snaží způsobem

ji podrobit a činit zajatcem.

DRUHÁ KNIHA
 

DIZAIN⁸ MISTRA HUGUES SALELA⁹ SPISOVATELI TÉTO KNIHY
 

Tou knihou jest, jemně obestřen,

tak krásným rouchem rozum mocný skryt,

že připadá mi často Démokrit¹⁰,

jak směje se tu v lidských věcí řád.
 

Vyhýbej se společnosti lidí, jimž se nechceš podobat.
 

V každé společnosti je více hlupáků než moudrých a větší část nabude vždy vrchu nad menší, jak praví Titus Livius¹¹, mluvě o Kartágiňanech.
 

Chtěli ho udělat zmatečním soudcem a presidentem soudního dvora, ale on odmítl vše, děkuje jim s poklonou:

„Neboť,“ pravil, „tyto úřady vyžadují příliš veliké služby a jen s velikou námahou mohou zůstat bezúhonní ti, kdož je zastávají, hledíme-li ke zkaženosti lidské.“
 

Člověk má takovou cenu, jak se sám odhadne.
 

Slibuji ti, že po všech krajinách, jak v této zemi Utopii, tak i jinde, kde budu mít moc a vládu, čistě, prostě a cele že budou kolem mne vyhlazeny neřesti a hromady svatoušků a nepravých proroků, kteří lidskými ustanoveními a zvrácenými výmysly otrávili všechen svět.
 

Znáte tohohle pobudu? To je třikrát pečený pan král; chci z něho udělat řádného člověka. Tihle zpropadení králové jsou mezi námi jako telata a neumějí nic a nejsou k ničemu, leda k tomu, aby působili zlo ubohým poddaným a sužovali celý svět válkou pro své jediné a opovržení hodné potěšení. Chci ho dát na řemeslo a udělat z něho vyvolavače zelené omáčky.

„Tak, k čertu, máš dobrý hlas, ty jsi nebyl nikdy tak šťasten, jako když už jsi přestal být králem.“

Tak se stal Anarchos dobrým vyvolavačem zelené omáčky. A byl to nejhezčí vyvolavač zelené omáčky, který kdy byl v Utopii spatřen; ale bylo mi později řečeno, že ho žena bije jako žito a že ubohý hlupák neodváží se bránit, takový je hňup.
 

ZÁVĚR TÉTO KNIHY A OMLUVA SPISOVATELOVA
 

Nemyslete tak na mé chyby, jako nemyslíte na své.

Řeknete-li mi: „Mistře, zdá se, že nejste příliš moudrý, protože jste nám tu psal takové povídačky a veselé vtipy,“ odpovím vám, že nejste moudřejší mne, bavíte-li se jich čtením.

Nicméně, čtete-li je pro veselé ukrácení chvíle, jako pro ukrácení chvíle jsem je psal, vy i já jsme více hodni odpuštění než veliká hromada pobožnůstkářů, licoměrníků, pokrytců, svatoušků, zhýralých mnichů a jiných takových lidských sekt, kteří se přestrojili jako masky, aby klamali svět.

Těm se vyhýbejte, mějte je v ošklivosti a nenáviďte je tak, jako činím já, a bude vám potom dobře – na mou věru, a chcete-li být dobrými pantagruelovci, tj. žít v míru, radosti, zdraví, vždy dobře hodujíce, nevěřte nikdy lidem, kteří se dívají otvorem mnišské kapuce.
 

TŘETÍ KNIHA
 

PŘEDMLUVA SPISOVATELE
 

O pánech v talárech, o hnidopiších mi nemluvte. O pokrytcích ještě méně. Proč? Protože to nejsou lidé řádní, nýbrž zlí. Zpět, štěkavci! Z cesty, a to hned! Z mého slunce, ďáblovi zakuklenci! Vizte zde hůl, o které Diogenes učinil v závěti pořízení, aby byla po jeho smrti položena vedle něho, aby zahnal a zbil ty hrobní larvy a kerberské štěkavce.¹² Ustupte tedy, licoměrníci! Pryč odtud, pokrytci! K čertu, hajdy! Vy jste tu ještě? Půjdou? Ať se nikdy nepoděláte, leda když vás řemenem do krve zbijí! Ať navždy močíte jen s řezavkou, ať se nikdy nerozohníte než pod ranami holí!
 

Z tohoto světa budou vypovězeny Víra, Naděje a Láska. Na jejich místo nastoupí Nedůvěra, Opovrhování, Záští s průvodem všech zel, všech kleteb a všech běd. Budete právem myslit, že tu vylila svou láhev Pandóra.¹³ Lidé budou vlky v lidské podobě¹⁴, vlkodlaky a skřety, jako byli Lykáón, Bellerofón, Nabuchodonosor¹⁵; lidé budou lupiči, vrahy, traviči, zločinci, zlomyslníky, nepříznivci, každý bude nenávidět všechny jako Ismael,¹⁶ jako Metabus¹⁷, jako Timón Athénský, který pro tuto příčinu byl nazván μισάνθρωπος. Na mou věru, velice je nenávidím.
 

O trvání pokolení lidského se příroda nepostarala. Ba stvořila člověka nahého, útlého, křehkého, beze zbraní útočných nebo obranných, ve stavu nevinnosti a prvního zlatého věku¹⁸; stvořila ho jako živočicha, ne bylinu; jako živočicha, jářku, zrozeného pro mír, ne pro válku; živočicha zrozeného k podivuhodnému užívání všech plodů a rostlinných bylin.

Když v posloupnosti železného věku a vlády Jupiterovy nastalo rozmnožení zloby mezi lidmi, počala země vydávat mezi rostlinami kopřivy, bodláky, trny a jiný takový druh odboje proti člověku; na druhé straně se skoro všechna zvířata, vedená neblahým sklonem, vyprostila z jeho moci a společně se mlčky spikla, že mu nebudou sloužit, že ho nebudou poslouchat, pokud to bude v jejich moci; ale že mu budou podle své moci a síly škodit.

Tu člověk, chtěje udržet své užívání a pokračovat ve své nadvládě, nemoha se ani pohodlně obejít beze služby četných zvířat, pocítil nutnost znovu se ozbrojit.
 

Věřím sice, že člověk přecpaný masy a propadlý obžerství nesnadno nabývá ponětí o věcech duchovních; nesouhlasím nicméně s těmi, kteří si myslí, že po dlouhých a tuhých postech vniknou dále do pozorování věcí nebeských.

Stačí vám vzpomenout si, že spisy těchto postitelů poustevníků jsou tak nechutné, suchopárné a nezáživné, jako byla jejich těla, když je spisovali, a že je nesnadno, aby duchové zůstali dobří a jasní, když tělo je vyhladovělé. Žaludek kručí, žíly sají z vlastní podstaty masotvárných údů a zatlačují v pozadí tuto těkavou mysl, zanedbávající ošetřování svého kojence a přirozeného hostitele, totiž těla.

Střední cesta je chválena ve všech případech. Nebudete jíst ani zajíce, ani jiné maso; ne sépii, kterou zovou polypem, ani nijaká masa, která by mohla zakalit a zastřít vaše životní duchy. Neboť jako zrcadlo nemůže odrážet podoby věcí, které jsou před ně položeny a proti němu vystaveny, jestliže jeho hladkost je zastřena zadýcháním nebo mlhavým počasím, tak mysl nepřijímá tvary věštecké skrze sny, je-li tělo zneklidněno a pomateno výpary a kouřem předchozích mas, a to následkem sympatie, která je mezi nimi oběma nerozlučitelná.

Pojíte dobré krustuminské a bergamské hrušky, jablka s krátkou stopkou, několik tourských švestek, několik třešní z mé zahrady. A nebudete se musit obávat, že vám z toho vzniknou sny pochybné, klamné nebo podezřelé. A budete pít krásnou vodu z mé studnice.
 

Jak říkají filosofové, zahálka je matkou vilnosti.¹⁹

Když se ptali Ovidia, proč se Aigisthos stal cizoložníkem, neodpověděl nic jiného, než že neměl nic na práci.²⁰ A kdyby někdo odstranil ze světa zahálku, brzy by zaniklo umění Cupidovo; luk, toulec a šípy by mu byly zbytečnou přítěží; nikdy by nikoho neporanil. Neboť není tak dobrého lučištníka, aby mohl zranit jeřáby letící ve vzduchu a jeleny puštěné do háje (jako to dělali Parthové), tj. lidi lopotící se a pracující. Žádá si je klidné, usedlé, ležící a odpočinuté.

Skutečně Theofrastos, byv několikrát tázán, za jaké zvíře nebo za jakou věc pokládá milkování, odpověděl, že to jsou vášně zahalečných duchů. Stejně řekl Diogenés, že kurevnictví je zaměstnání lidí jinak nezaměstnaných.

Tak je panna, řečená Pallas, bohyní moudrosti, ochránkyní lidí studujících. Tak jsou Múzy pannami, tak zůstávají Charitky²¹ ve věčném panenství. A vzpomínám si, že jsem četl, že Cupido, když se ho několikrát ptala jeho matka Venuše, proč nedoráží na Múzy, odpověděl, že se mu zdají tak krásné, tak čisté, tak počestné, tak cudné a stále zaměstnané, jedna pozorováním hvězd, druhá vypočítáváním čísel, jiná měřením geometrických těles, jiná vynalézavostí řečnickou, jiná skládáním básnickým, jiná rozpoložením hudebním, že přibližuje-li se k nim, povoluje svůj luk, zavírá toulec a zhasíná pochodeň ze studu a aby jim neuškodil. Pak že si snímá pásku z očí, aby jim zjevněji viděl do tváře a slyšel jejich líbezné zpěvy a básnické ódy. Tam že nalézá největší zalíbení na světě, takže se často cítí unesen v jejich krásy a půvaby a usíná v souladu, dalek toho, aby na ně chtěl dorážet nebo je vytrhovat z jejich studií.
 

Mluvím-li o ženě, mluvím o pohlaví tak křehkém, tak proměnlivém, měnivém, tak nestálém a nedokonalém, že se mi zdá (pravím to ve vší počestnosti a úctě), že příroda, když stavěla ženu, spletla se ve svém zdravém rozumu, s kterým stvořila všechny věci a dala jim tvar. A třebaže jsem o tom sto pětkrát přemýšlel, nevím, pro co se mám rozhodnout, ne-li, že když kula ženu, měla mnohem více zřetel ke společenské zábavě mužově a k trvalosti lidského pokolení než k dokonalosti osobité ženskosti. Zajisté Platón neví, kam je má zařadit, zda k rozumným tvorům či k hovadům.
 

Ne že bych se chtěl nestoudně vyloučit z území bláznovství. Pocházím z něho a patřím do něho, přiznávám se. Všichni lidé jsou jankovití blázni. V Lotrinsku není nadarmo Fou (Jankov) vedle Tou(l) (Všechova). Všechno je jankovité. Šalomoun řekl, že počet bláznů je nekonečný.²² Z nekonečnosti se nemůže nic oddělit, nic k ní nemůže být přidáno, jak dokazuje Aristotelés. A byl bych vzteklým bláznem, kdybych se nepokládal za blázna, jsa jím. To stejně tvoří nekonečný počet bláznů a vzteklounů. Avicenna praví, že druhy bláznovství jsou nekonečné.

pokračování >>>

POZNÁMKY: