Misantropova knihovna

MICHAIL

JURJEVIČ

HRDINA

NAŠÍ DOBY

(výpisky)

Tato kniha zakusila na sobě nešťastnou důvěřivost některých čtenářů v doslovný význam slov. Jedni se strašně rozhorlili, že se jim staví za vzor tak nemravný člověk, jako je "hrdina naší doby", jiní jemně postřehli, že tu autor nakreslil portrét svůj a portréty svých známých. Jak starý a ubohý vtip! Ani nejkouzelnější z kouzelných pohádek se nevyhne obvinění ze zločinu urážky na cti.

Hrdina naší doby je skutečně podobizna, ale nikoli jednoho člověka. Je to podobizna složená z vad celého našeho pokolení v jejich plném rozkvětu. Namítnete, že člověk nemůže být tak špatný, ale já vám odpovím – když jste věřili v pravdivost tragických a romantických padouchů, proč nevěříte, že je pravdivý Pečorin? Bavili jste se výmysly mnohem příšernějšími, tak proč u vás tento typ, dokonce jako smyšlený, nenajde slitování? Či snad proto ne, že je v něm více pravdy, než byste si přáli?

Promiňte. Lidé už jsou přejedeni sladkostmi, mají z nich zkažený žaludek. Potřebují hořký lék, sžíravou pravdu. Ale nemyslete si proto snad, že autor této knihy měl někdy pyšnou touhu stát se karatelem lidských vad. Bůh ho chraň před takovou omezeností! Bylo mu prostě potěšením nakreslit člověka, jak ho chápe a jak ho naneštěstí pro vás příliš často potkával. Dost na tom, že je nemoc zjištěna, jak ji vyléčit – to sám pánbůh ví.

Když jsem četl tyto zápisky, přesvědčil jsem se o upřímnosti autora, který tak nelítostně odhaloval vlastní slabosti a vady. Historie lidské duše, i když docela mělké duše, je snad ještě zajímavější a užitečnější než historie celého národa, zvlášť když je to výsledek bádání zralého rozumu o sobě samém a když je napsán bez ctižádostivého přání vzbudit účast nebo obdiv. Rousseauova Zpověď má už tu chybu, že ji předčítal svým přátelům.

Snad by někteří čtenáři chtěli znát mé mínění o Pečorinově povaze. Odpovídám názvem této knihy. "Ale to je krutá ironie!" řeknou. – Nevím.

Když se vzdalujeme od společenského prostředí a blížíme se přírodě, bezděky se stáváme dětmi. Z duše spadne všechno naučené a je zase taková, jaká kdysi byla a jistě zase jednou bude.

V prostých srdcích bývá pocit krásy a vznešenosti přírody silnější a stokrát živější než v nás, nadšených vyprávěčích slovem i perem.

Kdyby lidé víc přemýšleli, přesvědčili by se, že život opravdu nestojí za to, abychom se o něj příliš starali.

Srdce zůstávalo prázdné. Začal jsem číst, studovat, věda mě taky omrzela. Viděl jsem, že ani sláva, ani štěstí na vědění nezávisí, protože nejšťastnější lidé jsou hlupáci a sláva je náhodná, a když jí chce někdo dosáhnout, stačí, aby byl obratný. Proto jsem propadl nudě. Mám neklidnou fantazii a nešťastné srdce. Všechno je mi málo. Smutku stejně snadno přivykám jako rozkoši a můj život den ze dne pustne.

Spleen jako každá móda vznikl ve vyšších vrstvách společnosti a klesl do nižších, které ho obnosí, a teď už ti, kteří nejvíc opravdu trpí těžkomyslností, snaží se skrývat své neštěstí jako hanbu.

Přiznávám, že mám silný předsudek proti všem slepým, jednookým, hluchým, němým, beznohým, bezrukým, hrbatým a podobným lidem. Všiml jsem si, že je vždy nějaký zvláštní vztah mezi zevnějškem člověka a jeho duší. Jako by se ztrátou údu ztratila duše nějaký cit.

Když jsem dnes v pět hodin ráno otevřel okno, naplnil se můj pokoj vůní květin, které rostou ve skromné zahrádce. Do okna se mi dívají větve kvetoucích třešní a jejich bílými lupínky zasypává někdy vítr můj psací stůl. Ve všech žilách se mi rozlévá zvláštní radostný pocit.

Vzduch je čistý a svěží jako polibek dítěte, slunce je jasné, nebe modré – kdo by si přál víc? Pryč s vášněmi, touhami a sentimentalitou!

"Ty soptíš hněvem na celé pokolení lidské."

"A mám proč."

"Opravdu?"

"Mon cher, je hais les hommes pour ne pas les mépriser, car autrement la vie serait une farce trop dégoutante."[1]

"Mon cher," odpověděl jsem a snažil jsem se napodobit jeho tón, "je méprise les femmes pour ne pas les aimer, car autrement la vie serait un mélodrame trop ridicule."[2]

Mám vrozenou vášeň odporovat. Celý můj život byl jediný řetěz truchlivých a marných rozporů se srdcem a rozumem. Přítomnost nadšence mě oblévá smrtelným chladem a myslím, že časté styky s mdlým flegmatikem by ze mne udělaly vášnivého blouznivce.

Nejsem k přátelství způsobilý. Ze dvou přátel je vždycky jeden otrokem druhého, ačkoli si to často jeden ani druhý nepřizná. Já otrokem být nemůžu a být pánem je v tomto případě únavná práce, protože je zároveň nutné klamat.

Debata se na sklonku večera stočila na filosofii a metafyziku. Mluvilo se o světovém názoru. Každý měl světový názor jiný.

"Já mám jistotu o jediné věci," řekl doktor. "O tom, že dříve nebo později jednoho krásného dne umřu."

"Jsem na tom lépe než vy," zvolal jsem, "mám kromě toho ještě jistotu, že jsem měl to neštěstí a jednoho hnusného večera se narodil."

Všichni byli toho názoru, že mluvíme nesmysly, ale ve skutečnosti neřekl nikdo z nich nic rozumnějšího.

"Všimněte si, milý doktore," řekl jsem, "že bez hlupáků by byla na světě nuda. Podívejte, například my dva rozumní lidé už předem víme, že se o všem dá debatovat donekonečna, a proto nedebatujeme. Známe navzájem skoro všechny nejtajnější myšlenky. Jedno slovo je pro nás celý příběh. Vidíme jádro každého svého pocitu skrze trojí slupku. Smutné je nám směšné, směšné je nám žalostné a celkem jsme vlastně ke všemu, kromě k sobě samým, dost lhostejní. Nemůže tedy mezi námi nastat výměna pocitů a názorů. Víme jeden o druhém všechno, co chceme vědět, a více vědět nemusíme. Zbývá jediný prostředek, sdělovat si novinky. Tak mi tedy povězte nějakou novinku."

Není na světě člověk, nad kterým by měla minulost takovou moc jako nade mnou. Každá připomínka minulého smutku nebo radosti bolestně zasáhne mou duši a vyloudí z ní vždycky tytéž zvuky... Jsem hloupě stvořen, na nic nezapomenu... na nic!

Ó samolibosti! Jsi páka, kterou chtěl Archimédés pohnout zeměkoulí.

Na radost se zapomíná, na bolest nikdy.

Ať mi leží na srdci jakékoli trápení, ať mou duši tíží jakýkoli neklid – všechno se okamžitě rozptýlí, duši se ulehčí, únava těla přemůže nepokoj ducha. Nenašly se ženské oči, na které nezapomenu při pohledu na zvlněné hory ozářené jižním sluncem, při pohledu na modrou oblohu, nebo když poslouchám šplouchání bystřiny, padající ze skály na skálu.

Vysmívám se všemu na světě, zvlášť citům.

Naše trvalá, opravdová, nekonečná vášeň se dá matematicky vyjádřit čarou vycházející z bodu do prostoru. Tajemství této nekonečnosti je pouze nemožnost dosáhnout cíle, to je konce.

Cítím v sobě nenasytnou chtivost, která pohlcuje všechno, co jí přijde do cesty. Dívám se na utrpení a radosti jiných lidí jen ze svého hlediska, jen jako na potravu své duševní síly. Sám už nejsem schopen ztratit pro vášeň rozum. Ctižádost je u mne jistými okolnostmi potlačena, ale projevuje se v jiné podobě, protože ctižádost není nic jiného než touha po moci. Má největší radost je podřizovat své vůli všechno, co mě obklopuje. A není první příznak a největší vítězství moci probouzet k sobě lásku, oddanost a strach? Není to nejsladší potrava naší pýchy, být pro někoho příčinou strádání a radosti? Co je vůbec štěstí? Nasycená pýcha. Kdybych se považoval za nejlepšího a nejmocnějšího člověka na světě, byl bych šťastný. Kdyby mě všichni milovali, našel bych v sobě nevyčerpatelný pramen lásky. Zlo rodí zlo a první utrpení budí představu o potěšení trápit někoho jiného. Zlý nápad nemůže člověku vstoupit do hlavy, aby ho nechtěl uskutečnit. Někdo řekl, že myšlenky jsou organické výtvory. Zrozením dostávají tvar a tento tvar je činnost. Ten, v jehož hlavě se zrodilo více myšlenek, je činorodější než ostatní. Proto musí geniální člověk, připoutaný k úřednickému stolu, umřít nebo zešílet, stejně jako člověk silné konstrukce umírá při sedavém a domáckém způsobu života na mrtvici.

Vášně nejsou nic jiného než myšlenky na prvním stupni vývoje. Patří k mladému srdci a jen hlupák by se jimi chtěl vzrušovat celý život. Všechny klidné řeky tvoří ze začátku šumivé vodopády a žádná neposkakuje a nepění se až k moři. Ale klid je často příznak velké, i když skryté síly. Pravé, skutečně hluboké city nezpůsobují prudké výbuchy. Duše, která trpí nebo je šťastná, si ze všeho skládá přísné účty a dochází k názoru, že je to tak nutné. Ví, že by bez bouří ve stálém slunečním žáru vyprahla, nechá se naplňovat svým vlastním životem a laská a trestá sama sebe jako milované dítě. Jedině na tomto vyšším stupni sebepoznání může člověk ocenit prozřetelnost boží.

Ano, takový byl můj úděl už od dětství! Hluboce jsem vnímal dobro a zlo. Nikdo mě nelaskal, všichni mě uráželi. Zrodila se ve mně pomstychtivost. Byl jsem smutný, ostatní děti byly veselé a žvatlavé. Cítil jsem se nad ně povýšen, ale všichni mě ponižovali. Začal jsem závidět. Rád bych byl miloval celý svět, ale nikdo mě nepochopil – naučil jsem se nenávidět. Mé bezbarvé mládí uplynulo v zápolení s vlastním nitrem i se světem. Své nejlepší city jsem ze strachu před výsměchem pochoval v hlubinách srdce a tam odumřely. Když jsem dobře poznal svět a páky společnosti, stal jsem se mistrem ve vědě života, ale viděl jsem, jak jsou jiní šťastní bez umění a využívají zadarmo těch výhod, o které já jsem tak úporně bojoval. A tu se v mých prsou zrodilo zoufalství. Stal jsem se mravním mrzákem. Jestli se vám zdá moje zpověď směšná – prosím, smějte se. Ujišťuji vás, že mě to ani dost málo nebude mrzet.

Toužit a usilovat o něco – to chápu, ale kdo by doufal?

Miluji nepřátele, i když ne po křesťansku. Být stále na stráži, lovit každý pohled, význam každého slova, hádat úmysly, rozbíjet spiknutí, tvářit se jako oklamaný a náhle jednou ranou zvrátit celou velkou a pracnou stavbu jejich lstí a úskoků – to je ten pravý život!

Od těch dob, co básníci píší a ženy čtou (budiž jim za to co nejvřeleji děkováno), bylo o nich už tolikrát řečeno, že jsou andělé, že v prostotě mysli uvěřily této pokloně jako skutečnosti, a zapomněly, že Nero byl básníky za peníze veleben jako polobůh.

Zmítal jsem se ve dvou různých pocitech. Jedním z nich byla hořkost. Proč mě všichni nenávidí – přemýšlel jsem. Zač? Ublížil jsem někomu? Ne. Copak patřím k lidem, kteří vzbudí nenávist, hned jak se někde objeví? A cítil jsem, že pomalu proniká mou duši jedovatá zloba. Dejte si pozor, – říkal jsem a chodil po místnosti sem tam – se mnou nejsou žerty! Souhlas s hloupými přítelíčky vám může přijít draho! Se mnou si nezahrávejte!

Někdy pohrdám sám sebou... Proto snad pohrdám také ostatními lidmi? Nejsem už schopen ušlechtilosti. Mám strach být směšný sám sobě.

Nade mnou má ženitba zvláštní kouzelnou moc. Ať miluji ženu sebevášnivěji, když mi dá najevo, že se s ní mám oženit – sbohem lásko. Mé srdce se promění v kámen a nic ho znovu nerozehřeje. Dvacetkrát vydám v sázku svůj život, dokonce i čest... Ale svobodu neprodám. Proč na ní tolik lpím? Co z ní mám?

No co! Když umřít, tak umřít. Malá ztráta pro svět. A vždyť se tu už pořádně nudím. Jsem jako člověk, který zívá na plese a nejde spát jen proto, že mu ještě nepřijel kočár. Ale když je kočár připraven... Tak spánembohem...!

Stojí za to žít? A přece žijeme. – Ze zvědavosti. Čekáme na něco nového... To je směšné a trapné.

Z životní bouře jsem si odnesl jen několik myšlenek, cit žádný. Už dávno nežiji srdcem, ale hlavou. Promýšlím a rozebírám své vlastní vášně a city s přísnou zvědavostí, ale bez účasti. Ve mně jsou dva lidé. Jeden v plném smyslu slova žije, druhý přemýšlí a soudí ho.

Takoví jsou lidé! Jsou všichni stejní! Znají předem všechny špatné stránky činu, pomáhají, radí, dokonce ho schvalují, když nevidí jiné východisko – ale pak si umyjí ruce a s nevolí se odvracejí od toho, kdo měl odvahu vzít na sebe celou tíhu odpovědnosti. Takoví jsou všichni, i ti nejlepší a nejrozumnější.

Na tmavomodrém nebi se klidně třpytily hvězdy a bylo mi k smíchu, že byli kdysi velcí mudrci, kteří se domnívali, že mají nebeská tělesa účast na našich nicotných sporech o kousek půdy nebo o nějaká domnělá práva. Ale jakou sílu vůle jim dávala tato jistota, že se na ně dívá s němou, ale neměnnou účastí celé nebe se svými nesčíslnými obyvateli! Kdežto my, jejich bědní potomci, zmítaní na zemi bez víry a hrdosti, my nejsme už ničeho schopni kromě bezděčné bázně, svírající srdce při myšlence na nevyhnutelný konec. Nejsme schopni velikých obětí pro blaho lidstva, ba ani pro svoje vlastní štěstí, protože známe jeho nemožnost, a lhostejně přecházíme od nejistoty k nejistotě, jako upadali naši předkové z bludu do bludu, jenže nemáme už ani naději nebo aspoň tu neurčitou, ale silnou rozkoš, kterou zakouší duše v každém zápase s lidmi nebo s osudem.

Mnoho jiných podobných myšlenek mi táhlo hlavou. Nezastavoval jsem se u nich, protože se nerad zdržuji jakýmikoli abstraktními úvahami. K čemu by taky vedly? V raném dětství jsem byl snílek. Rád jsem si představoval střídavě hned chmurné, hned duhové obrazy, které mi kreslila má neklidná a dychtivá fantazie. Ale co mi z toho zbylo? Jen únava jako po noční bitvě s přízrakem a zmatená vzpomínka, plná touhy. V tom marném boji jsem ztratil žár své duše i vytrvalost nutnou pro skutečný život. Vstoupil jsem do života, který jsem v myšlenkách už prožil, a zachvátil mě odpor a nuda jako toho, kdo čte špatnou nápodobu dávno známé knihy.

Kdo bezpečně ví, jestli je o něčem přesvědčen nebo není... A jak často pokládáme za přesvědčení klam smyslů nebo omyl rozumu. Rád o všem pochybuji. Tento sklon nemá vliv na rozhodnost charakteru, naopak, co se mne týká, jdu vždycky směleji vpřed, když nevím, co mě čeká. Vždyť se nepřihodí nic horšího než smrt, a smrt nás nemine.