Misantropova knihovna

Tip: Poslouchej ke čtení pásmo z Wagnerovy geniální hudby!

NĚMECKÝ HUDEBNÍK V PAŘÍŽI

KONEC V PAŘÍŽI

         Věřím v Boha, Mozarta a Beethovena a v jejich apoštoly a mučedníky; – věřím v Ducha svatého a pravdu jediného, nedílného umění; – věřím, že toto umění pochází z Boha a žije v srdcích všech osvícených lidí; – věřím, že ten, kdo jen jedinkrát vznešených slastí tohoto velikého umění okusil, mu musí být věčně oddán a nikdy je nesmí zapřít; – věřím, že skrze toto umění budou všichni spaseni, a proto že je každému dovoleno, aby pro ně umřel hlady; – věřím, že smrtí budu nejvýš oblažen; – věřím, že jsem byl na světě disonančním akordem, jenž se smrtí naráz čistě a nádherně usmíří. – Věřím v poslední soud, kde budou strašlivě zatraceni všichni, kdož se opovážili na tomto světě lichvařit se vznešeným a čistým uměním, kdož je pro špatnost vlastního srdce a z hnusné hamižnosti hanobili a zneuctívali; – věřím, že budou odsouzeni, aby na věky poslouchali svou vlastní hudbu. Věřím, že věrní učedníci výsostného umění budou oproti tomu vyneseni do nebeského přediva sluncem prozářených, vonných libozvuků a navěky spojeni s božským zřídlem věčné harmonie. – Kéž mi je přán osud milostivý! – Amen!

ŠŤASTNÝ VEČER

         Bývalo nám vždycky líto nešťastníků, kteří byli nuceni (či dokonce tomu dávali přednost) pobývat v bezprostřední blízkosti orchestru. Nechápali jsme, že je těší hudbu vidět, místo slyšet; jinak jsme si totiž neuměli vysvětlit, proč s takovým napětím nepohnutě a ztrnule sledují nejrozmanitější pohyby hudebníků. Byli jsme zajedno v tom, že jde-li o to, poslouchat provedení nějaké krásné instrumentální hudby, není nic prosaičtějšího a více ponižujícího, než pohled na hrůzně nadmuté tváře a zpitvořené fysiognomie trubačů, neestetické šimrání kontrabasů a violoncell, ba i na smyčce, kterými houslisté nudně tahají sem a tam.

         Jsou nálady, kdy mě – ač jsem jinak úzkostlivě přesný – dokonce okouzlí i nejhorší provedení některého mého oblíbeného díla. Pravda, tyto nálady jsou vzácné a ovládnou mě jen tehdy, když celá má vnitřní bytost šťastně harmonuje s mým tělesným zdravím. Potom ale stačí sebemenší vnější názvuk, aby se ve mně samém rázem rozezvučela celá hudební skladba, jež právě odpovídá mému plnému cítění, a to v dokonalosti tak ideální, jakou by mým vnějším smyslům neuměl předvést ani nejlepší orchestr světa. Za takové nálady je můj – jindy tak skrupulosní – hudební sluch dost poddajný a chybný hobojový tón mnou jen lehce trhne; ba, jsem s to se shovívavým úsměvem vyslechnout falešný tón trubky, aniž se jím dám na delší dobu vytrhnout z oblažujícího pocitu, v němž si v slastném sebeklamu lichotně namlouvám, že poslouchám právě nejdokonalejší provedení svého nejoblíbenějšího díla. Za takové nálady mě nic víc nedopálí, než když se nějaký hladkosluchý ťulpas ve vznešeném rozhořčení rozhorluje nad některou maličkou hudební nehodou, která uráží jeho nadmíru něžný sluch, ačkoliv mu týž sluch příštího dne nebrání obdivovat vřískavou škálu, s kterou nějaká oblíbená zpěvačka týrá současně nervy i duši. Takovému subtilnímu hňupovi jde hudba prostě kolem uší, a někdy dokonce jen okolo očí; vzpomínám si totiž, že jsem leckdy pozoroval lidi, kteří nehnuli ani brvou, když zrovna některý dechový nástroj pochybil, ale hned si zacpávali uši, jakmile si všimli, že zdatný hráč nad svou chybou zahanbeně a zmateně vrtí hlavou.

         Ó, přál bych ti, abys pocítil onen strach, s kterým odvažuji každý tón a odměřuji každý záchvěv zvuku!

         Požehnán budiž Bůh, který stvořil jaro a hudbu!

         Vystihnout, neřkuli vyslovit podstatu hudebních skladeb, jest lidské řeči tak málo dáno, jako není dáno hudbě, aby určitě a jasně vyjádřila to, co náleží jen a jen hlasu básníkovu. Je chyba, že se tolik lidí docela marně snaží směšovat řeč hudební a řeč básnickou a doplňovat či nahrazovat jednou z nich to, co podle jejich omezeného názoru zůstalo v té druhé neúplného. Pravdou zůstává jednou pro vždy: tam, kde přestává lidská řeč, začíná hudba.

         Proboha! Snad nechceš pro výsostná a posvátná umělecká díla reklamovat onu banální popularitu, která je kletbou všeho ušlechtilého a nádherného?

         Tyto symfonie nepotřebují žádné zásluhy! Existují samy pro sebe, pro nic jiného, ne proto, aby nějakému filistrovi uváděly krev do varu. Kdo může, ať si pro sebe a vlastní slast získá zásluhu tato zjevení pochopit, ony samy však nejsou povinny vnucovat se pochopení studených srdcí!

         To, co vyslovuje hudba, je věčné, nekonečné a ideální; hudba nevyjadřuje vášeň, lásku, touhu toho či onoho jedince v tom či onom rozpoložení, nýbrž vášeň, lásku, touhu samu, a to v nekonečně rozmanitých motivacích, jež tkvějí ve výlučné zvláštnosti hudby, avšak každé jiné řeči jsou cizí a nevyslovitelné. Každý z ní má a může podle své síly, schopnosti a nálady užívat, co jest užít a procítit schopen!

         Ať žije štěstí, ať žije radost! Ať žije odvaha, která nás v boji s naším osudem rozněcuje! Ať žije vítězství, kterého naše vyšší vědomí dobývá nad ničemností sprostoty! Třikrát sláva hudbě a jejím veleknězům! Věčně ctěn a veleben budiž Bůh, Bůh radosti a štěstí – Bůh, který stvořil hudbu! Amen. –

VIRTUOS A UMĚLEC

         Podle staré pověsti je kdesi drahocenný klenot, jehož zářivý lesk šťastnému smrtelníkovi, který naň upře pohled, uštědří z čista jasna všechny dary ducha a veškeré štěstí ukojené mysli. Tento drahokam je ale zahrabán v hluboké propasti. Říká se, že žili kdysi výsostní šťastlivci, jichž nadlidsky silný zrak pronikl sutinami navršenými na sebe jako brány, pilíře a neforemné úlomky nějakých obrovských paláců: skrze tento chaos svítil potom vzhůru k nim zázračný lesk magického drahokamu a plnil jejich srdce nevýslovným okouzlením. I zatoužili odklidit všechnu suť a odkrýt očím všech nádheru toho magického pokladu, před kterým by sluneční záře pobledla, kdyby pohled na něj naplnil naše srdce božskou láskou a ducha blaženým poznáním. Ale všechna jejich námaha byla marná: neotřásli línou hmotou, skrývající zázračný kámen.

         Přešla staletí: z ducha oněch převzácných šťastlivců zrcadlil se světu odrazný lesk zářivého světla, vniknuvšího do nich při pohledu na drahokam: ale žádný z nich se mu sám nepřiblížil. Ještě se však o něm vědělo; vedly k němu stopy; přišli tedy na nápad, že jej po zkušeném hornickém způsobu vydolují. Vykopali šachty a štolami a doly se drali do útrob země a povstal ten nejumělejší podzemní důl, a kopalo se dál, zakládaly se chodby a vedlejší doly, až nakonec povstal v tom bludišti zmatek a vědomost o správném směru se nadobro ztratila. A celá ta mylná stavba, při jejíž klopotě se nakonec zapomnělo i na drahokam, ležela tu docela marně: a nechali ji být. Šachty, chodby i doly zpustly: už už hrozilo všecko sesutím – když, jak se povídá, přišel ze Solnohrad[1] chudý horník. Jal se přesně zkoumat práci svých předchůdců: pln obdivu sledoval nesčetné mylné chodby; a vytušil, že byly založeny marně. Ale náhle se v něm srdce pohnulo pocitem blaha; škvírou k němu zasvítil drahokam; jediným pohledem obhlédl celé bludiště; vytoužená cesta k zázračnému drahokamu se mu otevřela sama od sebe; veden září světla pronikl až na nejhlubší dno propasti, až docela k němu, k tomu božskému talismanu. V tom okamžení rozlil se po celé zemi letmou nádherou zázračný jas a všechna srdce zachvěla se neskonalým okouzlením: ale solnohradského horníka už nikdo nespatřil.

         Po čase se objevil zase horník, z Bonnu, od Sedmihoří[2]; chtěl v těch opuštěných šachtách najít nezvěstného Solnohraďana; rázem mu byl na stopě a jeho zrak byl tak nenadále zasažen zázračnou září drahokamu, že z toho náhle oslepl.[3] Vlnící světelné moře proniklo jeho smysly; zchvácen božskou závratí vrhl se do hlubiny a šachty se za ním s třeskotem zřítily: zaburácelo to[4], jako by nastával konec světa.

         Končí tedy – podobně jako všechny hornické báje – i tato zkazka zasypáním. Leží tu nové sutiny; ale lidé si ukazují ještě místa, kde bývaly staré šachty; a v poslední době začali dokonce kopat, aby oba zasypané horníky vyhrabali, neboť se dobromyslně tvrdí, že snad ještě žijí. Poslední dobou pracuje se opravdu horlivě a dokonce se o tom hodně mluví; až z daleka přijíždějí různí zvědavci prohlédnout si ono místo: a odnášejí si na památku úlomky sutin a platí za ně, protože každý chce k tomuto dobrému dílu něčím přispět; při tom se kupují též životopisy obou zasypaných, které velmi přesně sepsal jeden bonnský profesor[5], aniž ovšem dovedl říci, jak to právě s tím zasypáním vlastně bylo. A nakonec to došlo tak daleko, že se na pravou a původní pověst zapomnělo, a místo ní se vynořily různé bajky menší, na příklad, že se při dolování narazilo na velmi vydatné zlaté žíly, z nichž se razí v mincovně ty nejsolidnější dukáty. Zdá se, že na tom opravdu něco je: ale na drahokam a oba chudé horníky se vzpomíná čím dál méně, i když to celé podnikání nese ještě stále název vykopávání zasypaných horníků.

         Možná, že nutno celé věci rozumět jenom alegoricky: a výklad pro nás bude lehký, jestliže v tom zázračném drahokamu budeme spatřovat génia hudby; oba zasypané horníky pak také snadno uhodneme, a suť, která je pokrývá, se nám možná položí do cesty, když k těm blaženým očarovancům budeme chtít proniknout. Opravdu, komu onen zázračný kámen třebas jen jedenkrát v bájném nočním snu zazářil, anebo komu génius hudby ve svaté chvíli nadšení žehl do duše a on chce sen i nadšení zadržet, tj. hledá pro ně nástroj, narazí napřed vždy na tu hromadu trosek: a tam musí kopat a odhrabovat; to místo obsadili zlatokopové: ti prohazují suť čím dál hůř bez ladu a skladu, a chcete-li se dostat na starou šachtu, která kdysi vedla k drahokamu, házejí vám v cestu strusku a kočičí zlato. Tato směsice se vrší stále výš a výš a zeď je čím dál tlustší: pot vám teče z čela. Vy ubozí! A druzí se vám smějí.

         A proto: neklopýtněte na cestě ctnosti, vy praví učedníci umění: jestli vás to magicky táhlo vykopat zasypanou šachtu, nedejte se od toho odvést zlatými žílami, nýbrž kopejte hloub a hloub, dolujte až k zázračnému drahokamu. Srdce mi říká, že zasypaní horníci ještě žijí: a ne-li, věřte tomu! Co vám uškodí víra?

UMĚLEC A VEŘEJNOST

         Když jsem sám a hudební žilky se ve mně rozechvějí, pestré, spletité zvuky utvářejí se v akordy a nakonec z toho povstane melodie, která jako idea zjevuje celou mou bytost; když potom srdce k tomu hlasitými údery dává svůj bouřlivý takt a nadšení se vylévá božskými slzami ze smrtelného, v tom okamžiku už nevidoucího oka, – tu si často říkávám: co jsi to za blouda, že nezůstáváš pořád u sebe, nežiješ těmto jedinečným slastem a místo toho se dereš ven před tu hrůznou masu, které se říká obecenstvo, abys jeho zcela bezvýznamným souhlasem získal absurdní svolení, abys mohl dále svůj skladatelský talent prakticky uplatňovat! Co ti může toto obecenstvo se svým nejskvělejším přijetím dát, aby se to vyrovnalo byť jen setině této posvátné posily zcela a jen z tebe prýštící? Proč opouštějí smrtelníci, omilostnění ohněm božského vnuknutí, svou svatyni a běhají udýchaně blátivými ulicemi hlavního města, vyhledávajíce horlivě unuděné, tupé lidi, aby jim násilím obětovali své nevýslovné štěstí? A těch námah, rozčilování, zklamání, než dosáhnou nakonec jen toho, aby tuto oběť směli přinést! A jakých úskoků a odhodlání je během valné části života třeba, aby směli dát davu slyšet to, čemu nikdy nemůže porozumět! Děje se tak ze strachu, že by se hudební historie jednoho krásného dne zastavila?

         Je to s nimi nepochopitelné a zvláštní. Ať tak nebo tak, toto tíhnutí k veřejnosti je těžko pochopitelné: každá zkušenost dává umělci pocítit, že se vydává do nepravé sféry a že se mu v ní může do jisté míry jen tehdy poštěstit, když sám sebe postaví do falešného světla. Génius – cožpak by před ním všechno neuteklo, kdyby se ukázal ve své božské nahotě, takový, jaký je? Možná, že je to u něho opravdu instinkt: mohl by ho snad při tvorbě okouzlovat necudný sebepožitek, kdyby nebyl přesvědčen o vlastní svrchovaně čisté cudnosti? Ale první dotek se světem nutí génia, aby se zahalil. Zde platí pravidlo: obecenstvo se chce bavit, a ty hleď, abys mu pod rouškou pobavení vnutil to svoje. Ale víc než muži čest a ženě stud je géniovi sám génius: a je-li ve své nejvlastnější podstatě, která v sobě v nejvyšším stupni obsahuje čest i stud, sebeméně uražen, pak už není ničím, zhola ničím.

         On, blažený, přešťastný a přebohatý – jde žebrat. Žebrá o vaši přízeň, vy unuděnci, prostopášníci, ješitní domýšlivci, nevědomí vševědi, závistiví, prodejní recenzenti špatných srdcí a – bůhví z čeho ze všeho se ještě skládáš, ty moderní umělecké obecenstvo, ty veřejný ústave mínění! A jaká pokoření snáší! – Ó, libuj si světe, jak jsi šťastný a dobře udělaný, že jsou ti muka géniova tak málo známa!

         Ne! Toto utrpení nevyhledává nikdo z pocitu povinnosti, a kdo by si to chtěl namlouvat, tomu povinnost vyrůstá nutně z docela jiného zřídla. Chléb vezdejší, udržení rodiny: to jsou závažná hnací péra pro takové počínání. Ta však v géniovi nepůsobí.

         Cítí se volným a chce být volný i v životě: nechce mít nic společného se svou nouzí; chce být nesen, chce být lehký a prost každé starosti. To se mu může podařit, je-li jeho génius všeobecně uznáván, proto jde o to, opatřit si toto uznání. Je pravda, že chce být volným jen proto, aby mohl nechat svého génia čistě a šťastně vládnout.

         Svět mu neponechává jiného východiska, jak si dopomoci k svobodě: svoboda (upravená pro porozumění světa) nevypadá o mnoho jinak, než prostě jako – peníze. Je to najímací žold pekla.

         Šťastný génius, na kterého se nikdy neusmálo štěstí! – Sám sobě znamená tak nesmírně mnoho: co pro něho může ještě znamenat štěstí?

         Však on si to také říká a usmívá se, směje se a posiluje se nanovo: svítá v něm, vyplouvá to v něm a nově to z něho zazvučí, jasněji a slastněji, než kdy jindy. Dílo, jaké sám nikdy netušil, roste a prospívá v tiché osamělosti. To je ono! To je to pravé!

         A přece ho chrání dobrý génius, patrně jeho vlastní. Kdyby se mu jednou podařilo, že by ho tam v té podivné svatyni dobře přijali, čemu jinému by za to děkoval, ne-li velikému nedorozumění?

         Sni! To je ze všeho nejlepší! –

PŘEDEHRA, SYMFONIE A SYMFONICKÁ BÁSEŇ

O OUVERTUŘE

         Nadlidská myšlenka, která stále nově prozařuje duši, jí nakonec propůjčí také nadlidskou sílu.

         Tragická idea tkví zcela v osobním osudu hrdinově. Nesmiřitelná pýcha, svrchovaně silná a svévolná vynikající povaha může vzbudit naši účast a útrpnost jen svým zhroucením.

SYMFONICKÉ BÁSNĚ FRANZE LISZTA

         Je to jedna ze zásad, jimiž se svět prostřednosti, svět „mediokracie“, určovaný ráznou chytrostí závisti, obklopil jako nedotknutelnými ochrannými valy, ze kterých na každou významnou osobnost volá: stůj, dokud tě já, tvůj přirozený nepřítel, neuznám!

         To nejpodstatnější a nejvlastnější z našich názorů je nesdělitelné právě úměrně tomu, jak se tyto názory prohlubují a rozšiřují a tím unikají médiu řeči.

         Hudba je nesporně médiem, které nejlépe odpovídá názorům, které řečí sdělit nelze, a vlastně bychom mohli nejvnitřnější podstatu veškerého nazírání nazvat hudbou.

         Geniální jistota hudební koncepce je u Liszta vyjádřena ihned na počátku hudebního kusu s takovou důrazností, že jsem často po prvních šestnácti taktech musel užasle zvolat: „Dost, mám vše!“

O UMĚNÍ

UMĚNÍ A REVOLUCE

(1849)

         Pravé umění je přece nejvyšší svoboda, a jen nejvyšší svoboda mu může dát vznik; žádný rozkaz, žádné nařízení, krátce žádná příčina mimo oblast umění je nevyvolá.

         Otroctví volalo po specifickém projevu. Zjevné ponížení a bezectnost všech lidí, vědomí naprosté ztráty veškeré důstojnosti, hnus z jedině zbývajících materiálních požitků, který se konečně musel dostavit, hluboké opovržení veškerým vlastním konáním a počínáním, z něhož zároveň se svobodou už dávno vymizel všechen duch a umělecký pud, tato žalostná existence bez skutečného činorodého života mohla ovšem najít pouze výraz, který byl nutně pravým opakem umění. Umění je radost ze sebe sama, ze života; kdežto stav oné doby na konci římského světového panství bylo opovržení sebou samým, hnus ze života; výrazem tohoto stavu nemohlo být tedy umění, ale křesťanství.

         Křesťanství ospravedlňuje bezectnou, zbytečnou a žalostnou existenci člověka na zemi zázračnou láskou Boha, který nestvořil – jak se mylně domnívali krásní Řekové – člověka pro radostné, sebevědomé bytí na zemi, nýbrž uzavřel ho zde do hnusného vězení, aby mu odměnou za opovržení k sobě samému, jež zde nasál, připravil po smrti nekonečný stav nejpříjemnější a nejnečinnější blaženosti.

         Poctivý umělec však pozná na první pohled, že křesťanství nebylo uměním a ani nemohlo jinak dát vznik skutečnému živému umění.

         Umění je nejvyšší činnost smyslově krásně vyvinutého člověka, který je v souzvuku se sebou a s přírodou.

         Pokrytectví je nápadný rys, je vlastní fysiognomií všech křesťanských století až dodnes.

         Právě proto se skutečný život změnil z původně ušlechtilého, nikoli nepůvabného lidového mravu v život nečistý a neřestný, že nesměl živit svůj umělecký pud sebou, radostí ze sebe a svého pudového počínání, ale byl se vší duševní činností odkázán na křesťanství, které už předem zamítalo a za zatracení hodnou prohlašovalo veškerou radost ze života.

         A přece uvidíme, že umění, místo aby se osvobodilo od jakž takž úctyhodných pánů, církve a duchaplných knížat, se vším všudy se prodalo mnohem horšímu pánu: průmyslu.

         To je umění, jež teď naplňuje celý civilisovaný svět! Jeho pravou podstatou je průmysl, jeho morálním cílem peněžní zisk, jeho estetickou záminkou pobavení znuděných.

         Jen proto se tedy stát zajímá o divadlo! Vidí v něm průmyslový podnik; kromě toho však i ducha oslabující, každá hnutí absorbující, úspěšný hromosvod pro hrozivou činnost rozohněného rozumu, který s hlubokou nevrlostí hloubá o cestách, jimiž by zneuctěná přirozenost zase přišla k sobě!

         Své umělecké prostředky si Řek vybíral z výsledků nejvyššího obecného vzdělání; my je bereme z výsledků nejhlubšího sociálního barbarství. Už výchova tvořila z Řeka od nejranějšího mládí předmět uměleckého tvoření a uměleckého požitku těla i ducha; naše tupá výchova, zaměřená hlavně na pozdější průmyslový zisk, nás vede k pošetilé a zároveň pyšné spokojenosti s naší uměleckou neobratností a nechává nás hledat předměty veškeré umělecké zábavy mimo nás asi s takovou touhou, s jakou vyhledává zpustlík prchavý milostný zážitek s prostitutkou. Řecké veřejné umění bylo prostě umění, naše je – umělecké řemeslo.

         Umělec má požitek nejen z účelu své tvorby, ale už z tvorby samé, ze zpracování látky a z jejího formování; už tvoření je mu radostnou a uspokojující činností, nikoli prací. Pro řemeslníka má význam jen účel jeho snažení, užitek, který mu přináší jeho práce; činnost, kterou vyvíjí, ho netěší, je mu jen obtížnou, nevyhnutelnou nutností, kterou by nejraději přenechal stroji. Toto je úděl otroků průmyslu. Naše dnešní továrny jsou žalostným obrazem nejhlubšího ponížení: neustálá, duši i tělo zabíjející námaha bez radosti a lásky, často bezmála bez účelu.

         Řek vlastně neznal řemesla. Obstarávání tak zvaných nutných životních potřeb, které vlastně tvoří všechny starosti našeho soukromého i veřejného života, nepovažoval Řek za předmět důstojný jeho zvláštní a ustavičné pozornosti. Považoval by za hanebné a nízké otročit za nádhernými zdmi soukromého paláce rafinované hojnosti a rozkoší, které dnes tvoří jedinou životní náplň bursovního hrdiny; tím se totiž lišil Řek od sobeckého orientalisovaného barbara. Kde narazil na nutnost řemesla, bylo mu už dáno, že záhy objevil jeho uměleckou stránku a pozvedl je k umění.

         Staletá revoluce lidstva se vpravdě osvědčuje téměř jen v duchu reakce: stáhla krásného svobodného člověka k sobě, do otroctví; otrok se neosvobodil, ale svobodný člověk se stal otrokem.

         Řek považoval za svobodného jen krásného a silného člověka a takovým člověkem byl prostě jen on. Dnes je hříchem společnosti a civilisace, že se z nejzdravějších národů v nejzdravějším podnebí stali ubožáci a mrzáci. Stačilo, aby si barbar podrobil Řeka, a bylo veta po jeho síle a kráse.

         A tak jsme otroky dodnes, a jedinou útěchou je nám vědomí, že jsme všichni otroci: otroci, jimž kdysi křesťanští apoštolové a císař Konstantin radili, aby se trpělivě vzdali bídného života na tomto světě výměnou za lepší život na onom světě; otroci, které dnes bankéři a továrníci učí hledat smysl života na tomto světě v řemeslnické práci za denní chléb. Nedivme se, že i umění jde za penězi, protože po svobodě, po Bohu touží všecko: naším bohem jsou však peníze, naším náboženstvím výdělek.

         Umění však v podstatě stále zůstává tím, čím je; musíme jen říci, že v moderním veřejném životě prostě není: žije však a vždy žilo v podvědomí individua jako jediné, nedílné krásné umění. U nás je pravé umění revoluční, protože existuje jen jako protiklad platné obecnosti.

         Vlastní skutečné umění se za renesance ani po ní ještě neobrodilo, ještě se totiž nezrodilo dokonalé umělecké dílo, protože toto se nemůže obrodit, ale jen znova zrodit.

         Odkud máme ve stavu nejhlubšího vysílení čerpat sílu? Odkud sílu proti vše ochromujícímu tlaku civilisace, která člověka naprosto popírá? Proti zpupnosti kultury, která používá lidského ducha jenom jako parní síly stroje? Odkud světlo k osvícení oné hrozné vládnoucí pověry, že tato civilisace, tato kultura mají samy o sobě větší cenu než skutečný živoucí člověk?

         Tam, kde učený lékař už neumí pomoci, obracíme se v zoufalství konečně zase na – přírodu. Příroda, a jenom příroda může rovněž rozplést velký úděl světa. Jestliže kultura, vycházející z křesťanské víry v zavrženíhodnost lidské přirozenosti, popřela člověka, pak si tím vytvořila nepřítele, který ji nutně jednou zničí tou měrou, jakou v ní není místo pro člověka: tento nepřítel je totiž právě ona věčně a jedině živoucí příroda. Příroda, lidská přirozenost, bude oběma sestrám, kultuře a civilisaci, hlásat zákon: „Pokud jsem ve vás obsažena, žijte a vzkvétejte; nejsem-li ve vás, zemřete a uschněte!“

         Při postupu kultury hledíme rozhodně vstříc šťastnému výsledku, až se její tíha a omezování přírody rozrostou tak obrovsky, že dají utlačené nesmrtelné přírodě konečně potřebnou pružnost, aby jedním rázem daleko odvrhla celé břímě a útisk; a tak se celé toto nakupení civilisace naučí uznávat přírodu a její nesmírnou sílu.

V dějinách nikdo nic nekoná, všechno se děje samo z vnitřní nutnosti.

         Právě v tom, že až dosud muselo být předmětem starosti, a to skutečné, téměř veškerou duševní činnost ochromující, tělo i duši stravující starosti, jen fysické zachování života, v tom tkvělo břímě a prokletí našich společenských zřízení: tato starost člověka oslabila, zotročila, otupila a zbídačela v tvora, který nemůže milovat a nemůže nenávidět.

         Vzájemná láska slabých lidí se může projevit jenom jako lechtání chlípnosti; láska slabého k silnému je pokora a strach; láska silného k slabému je soucit a shovívavost; jenom láska silného k silnému je láska, protože je svobodným odevzdáním tomu, kdo nás nemohl nutit.

         Tragédie budou svátky lidstva.

         Vy, trpící bratří ve všech částech společnosti, kteří v horkém záští hloubáte, jak se z otroků peněz stát svobodnými, pochopte náš úkol a pomozte nám povznést umění k jeho důstojnosti!

UMĚNÍ A PODNEBÍ

(1850)

         Naše vzdělání je zcela zmatené a plné protikladů, není výtvorem přírody a podnebí nebo kulturních dějin, které se vytvořily v nutném vztahu k přírodě a podnebí, ale výsledkem mohutného tlaku proti této přírodě, úniku od přírody a podnebí, šíleného boje mezi duchem a tělem, mezi přáním a možnostmi. Pusté bojiště, na němž zuřila tato bláznivá bitva, je půda středověku.

         Řek vyšel z klína přírody a dospěl k umění; my, násilím odvedeni od přírody a vycházejíce z dresury nebeské a právnické civilisace, dojdeme k umění teprve tehdy, až se k této civilisaci obrátíme úplně zády a vědomě se opět vrhneme do náručí přírody.

HUDBA BUDOUCNOSTI

         Jsa celkem utvrzen ve svých pesimistických názorech, okoušel jsem nicméně najednou výhod pesimisty, který se z toho či onoho dobrého, ba i výtečného o to víc raduje, že se v ně neopovažoval doufat nebo je požadovat; kdežto dříve, jako optimista, jsem vše dobré a výtečné kladl – protože to bylo možné – jako přísný požadavek vůbec na všechno, a to mě pak dohánělo k nesnášenlivosti a neuznalosti.

         Balet je rodem rovný opeře a vychází z týchž chybných základů jako opera, proto také opera a balet rády chodí ruku v ruce, jakoby k vzájemnému zastření chyb.

         Tak jako návštěvník lesa, přemožený celkovým dojmem a usedající k trvalému soustředění, napíná své duševní síly, osvobozené od tlaku městského hluku, k novému způsobu vnímání a naslouchaje novými smysly, poslouchá tak říkajíc stále vroucněji – a slyší stále zřetelněji nesmírné množství rozmanitých hlasů, jež se v lese probouzejí; a jak se k nim přidávají nové a jiné, jaké, zdá se, dosud neslyšel; a jak se ty hlasy množí, nabývají zvláštní síly, zvučí hlasitěji a hlasitěji, a třebaže je to bezpočet hlasů a množství jednotlivých melodií, to celé mohutné a jasně zesilující zvučení jeví se poslouchajícímu zase jen jako jedna jediná, mohutná lesní melodie, která ho hned z počátku podnítila k takové zbožnosti, jakou se jindy cítí uchvácen jeho zrak při pohledu na temně modrou noční oblohu, takže čím déle na ni zírá, tím zřetelněji, jasněji a zas ještě jasněji vnímá nespočetné množství hvězd. Tato melodie v něm bude věčně znít, ale zatrylkovat by ji neuměl; aby ji zase celou slyšel, musí se znovu vypravit do lesa, a to v letní večer. Jaká zpozdilost, kdyby ho napadlo lapit jednoho z těch líbezných lesních zpěváků a doma ho snad učit pískat útržek oné slavné lesní melodie! Co jiného by uslyšel než – dejme tomu – kteroupak melodii?

Paříž, v září 1860.

BEETHOVEN

         Hudba opouští stav své vznešené nevinnosti; ztrácí sílu vykoupení z viny jevů, tj. není už zvěstovatelkou podstaty věcí, nýbrž je sama vpředena do klamu jevů věcí mimo nás. Neboť k této hudbě chceme ovšem také ještě něco vidět, a toto přihlížení stává se pak přitom hlavní věcí, jak o tom jasně svědčí „opera“, kde podívaná, balet atd. znamená vlastně to nejpoutavější a nejpřitažlivější, což už dostatečně svědčí o zkaženosti hudby, které se k tomu používá. –

         A tu vidíme, že Beethoven je operními díly podněcován co nejméně.

         Beethoven podobá se v kterémkoli čase člověku skutečně posedlému; o něm totiž platí, co říká Schopenhauer o hudebníkovi vůbec: že pronáší nejvyšší moudrost řečí, jíž ani jeho vlastní rozum nerozumí.[6]

         Víme, že to byl „německý duch“, tolik obávaný a nenáviděný „za horami“[7], který se všude, a tudíž i na území umění, stavěl uměle zaváděné záhubě evropského ducha spasně na odpor. Jestliže jsme na jiném poli oslavovali našeho Lessinga[8], Goetha, Schillera a jiné, jako naše zachránce od zániku v této záhubě, chceme dnes na hudebníku Beethovenovi dokázat, že jeho prostřednictvím – ježto mluvil čistým jazykem všech národů – vysvobodil německý duch ducha lidstva z hluboké potupy. Neboť tím, že hudbu, sníženou na pouhé líbivé umění, povznesl z její nejvlastnější podstaty na výši její vznešené povolanosti, zjevil nám pochopení onoho umění, jímž svět se každému vědomí tak určitě vysvětluje, jak to jinak dokáže jen nejhlubší filosofie u myslitele znalého pojmů.

         Drsná prudkost Beethovenovy bytosti svědčí o tom, že zakletí, v němž formy držely jeho génia, vnímal skoro tak bezprostředně, jako každý jiný tlak konvence, s pocitem osobního utrpení. Ale jeho reakce na ně se projevovala jen a jen ve zpupně svobodném rozvíjení vlastního vnitřního génia, který se nedal ničím, ani oněmi formami, brzdit.

         Jeho skoro příšerně bodavý zrak nespatřoval ve vnějším světě nic než obtížné rušení vlastního niterného světa a skoro celý jeho styk s tímto světem se omezoval na to, držet si jej od těla. Tak se křeč stává výrazem jeho tváře: křeč vzdoru drží tento nos a ústa v napětí, jež se nikdy nemůže uvolnit úsměvem, nýbrž jen nehorázným smíchem.

         A teď si představme, jak asi taková bytost hleděla ze své skořápky do světa! –

         Cítil se vítězem a věděl, že může náležet světu jenom jako svobodný muž. Svět si ho musil dát líbit takového, jakým byl. Zachází se svými vznešenými příznivci jako despota, a dostanou od něho jen to, k čemu a kdy má sám chuť.

         Od té doby, co byly vynalezeny noviny, od doby plného rozkvětu žurnalismu, byl dobrý duch národa nucen vytratit se ze života, neboť teď vládnou už jen mínění, a to „veřejná“; a ta jsou za peníze jako veřejné holky: kdo si předplatí noviny, opatří si kromě makulatury též mínění; nemusí už myslet ani usuzovat: černé na bílém už za něho vymyslili, co je nutno soudit o Bohu i o světě.

         Kdo by byl tak osobitý a tvrdil o sobě, že si opravdu umí učinit pojem o velikosti a božské vznešenosti plastického světa řeckého starověku? Každičký pohled na jediné torso jeho dochovavších se trosek dává nám s chvěním pocítit, že stojíme před životem, pro jehož posouzení nemáme ani nejmenšího náznaku míry. Tento svět si dobyl výsady poučovat nás dokonce ještě ze svých trosek po všechny časy o tom, jak učinit zbývající běh života světa alespoň snesitelným.

         Naše civilisace je u konce s každou pravou produktivitou. Neboť kam naše oko dohlédne, všude jsme ovládáni módou. –

         Ale vedle tohoto světa módy vyvstal nám současně jiný svět. Jako se pod universální civilisací římskou zrodilo křesťanství, vyráží nyní z chaosu moderní civilisace hudba. Obojí hlásá: „Naše království není z tohoto světa.“

         Ať každý na sobě pozná, jak celý moderní svět jevů, který nás k našemu zoufalství všude neproniknutelně uzavírá, před námi pojednou zmizí v nic, jakmile jen zaznějí první takty jedné z těch božských symfonií!

         V Schillerově básni, kterou podložil podivuhodnou závěrečnou větu své Deváté symfonie, rozeznal především radost přírody, zbavené vlády „módy“. Všimněme si zvláštního pojetí básníkových slov:

                   Kouzlo tvoje víže,

                   co kdy dělil módy přísný duch.

Zvláštní je, že toto umírněnější epitheton („přísný“) pro činnost módy vzniklo teprve později, kdy je básník zeslabil; v prvním vydání své Ódy na radost dal ještě tisknout:

                   „Co kdy dělil módy meč!“

Ani tento „meč“ nevyjadřoval – podle Beethovena – to pravé: připadal mu v souvislosti s módou příliš ušlechtilý a heroický. Proto tam z vlastní všemocnosti dosadil „drzý“, a tak zpíváme nyní:

                   „Co kdy dělil módy drzý duch!“ – [9]

         Může být něco pádnějšího, než je tento zvláštní, až k vášnivosti prudký, umělecký postup? Připadá nám, že před sebou vidíme Luthera v jeho zlobě proti papeži.

Citáty o Wagnerovi:

Richard Wagner po pobytu na jatkách napsal: "Je hnusné, o jakou bezednou propast podlosti se opírá naše slasti oddaná jsoucnost."

(Prof. MUDr. Kinga Wiśniewska-Roszkowska: Vegetariánství)

* 

"...že vášeň je lepší než stoicismus a pokrytectví, že být čestný, dokonce i ve zlu, je lepší než ztratit sebe sama v tradiční mravnosti, že svobodný člověk může být jak dobrý, tak zlý, že však nesvobodný člověk je hanbou přírody a nedostane se mu žádné nebeské ani pozemské útěchy; konečně že každý, kdo chce být svobodný, se musí osvobodit sám a že svoboda nikomu nepadne do klína jako zázračný dar." (Richard Wagner in Bayreuth, s. 94.)

(Friedrich Nietzsche: Radostná věda)

* 

Mezi zvířaty nalezneme náruživé ctitele klasické hudby, přátele staré hudební školy, najdeme však též mezi nimi ctitele Wagnera i Straussových valčíků.

(Jaroslav Hašek: Účinek hudby na zvířata)

* 

Wagnera nehrají v Izraeli dodnes! (Tak ať! Já taky neposlouchám klezmer. Ostatně si myslím, že podstata Wagnerova údajného „antisemitismu“ tkvěla hlavně v jeho sporu s Meyerbeerem, jenž byl krom jiného náhodou Žid. Nebyli to tedy v podstatě „Židé v hudbě“, proti komu se obracel, ale spíše Meyerbeerové v hudbě, které nesnášel. Dnešní doba má v hudbě také své „židy“ a „meyerbeery“. Takový Karel Gott zpívá možná dokonalým hlasem perfektní písňové formy v tutových šlágrech pro podřadné publikum – a navíc jako starý mládenec s pověstí znalce žen dobře vypadá a má dobré vystupování -, ale něco tak vnitřně vyprázdněného, bezduchého a bezobsažného se snad ani nedá nazývat hudbou. Rozhodně to není žádné Gesamtkunstwerk, jež měl na mysli Richard Wagner – spolu s Beethovenem jeden z největších umělců všech dob!) Jako kdyby zrovna oni dva za něco mohli!

(Misantrop: Bůh nesmiřitelného hněvu)

 *

Když slzel Hitler při poslechu Wagnerovy hudby, bylo to (a je to) považováno za další „důkaz“ jeho vyšinuté mysli a nenormální osobnosti. Takže o mně by si všichni humanisté zřejmě mysleli totéž. Nu, co nadělám. Však si to dojetí schovávám jen pro sebe a nelezu s tím „mezi lidi“. Stejně bych měl po prožitku, kdybych věděl, že mě šmíruje jeden z těch hnusů!

(Misantrop: Bůh nesmiřitelného hněvu)