Misantropova knihovna

Odešel jsem do lesů, poněvadž jsem chtěl žíti rozvážně, střetnouti se s podstatnými věcmi života, a poznati, zda bych se nemohl naučiti tomu, čemu se má učiti, a ne abych umíraje teprve si musil přiznati, že jsem nežil.

Dvanáct Hérakleových prací bylo hračkou proti námaze, jakou musí vynakládat moji sousedé. Těch prací bylo totiž jen dvanáct a jednou jim byl konec; nikdy jsem však neviděl, že by tito lidé skolili nebo chytili nějakou obludu anebo dokončili nějakou práci. Nemají přítele Iolaa, aby hydře rozpáleným železem upaloval u kořene hlavy – tady sotva jednu hlavu utnou, hned dvě jiné naskočí. Raději se měli narodit v nějaké pustině a být odkojeni vlčicí – snad by pak jasněji prozřeli, jakou líchu jim bylo dáno obdělávat. Kdo to z nich udělal otroky půdy?

I v této poměrně svobodné zemi se většina lidí z pouhé nevědomosti a pomýlení tak zatěžuje pochybnými starostmi a zbytečně lopotnými pracemi, že si jemnější plody života ani nemohou utrhnout – jejich prsty jsou na to z nadměrné dřiny příliš neohrabané a třaslavé. Takový náruživý pracant si jak je den dlouhý nedopřeje ani chvilku na to, aby byl sám sebou; nemůže si dovolit udržovat otevřenější vztah k druhým; jeho práce by na trhu klesla v ceně. Nemá čas být něčím jiným než strojem.

Vím příliš dobře, jak nuzný, zoufalý život mnozí z vás vedete, neboť můj zrak zostřila zkušenost; jak lžete, pochlebujete, hlasujete, stahujete se do skořápky zdvořilůstek, a to všechno v naději, že přimějete svého souseda, aby si dal u vás ušít boty nebo kabát, zhotovit klobouk nebo vyrobit bryčku, nebo aby si od vás nechal vozit zboží do svého koloniálu; jak samou sháňkou ochoříte, jen abyste si mohli něco uložit pro případ nemoci.

Někdy se pozastavuji nad tím, jak můžeme být – troufám si říci – tak lehkovážní a tolik se zajímat o sice nestoudnou, nicméně poněkud odlehlou formu poddanství, jakou je černošské otroctví, zatímco sami máme tolik prohnaných a podlých pánů. Je krušné mít nad sebou dohlížitele, ale nejhorší ze všeho je, když jste sami sobě otrokářem. Co se toho namluví o božství v člověku! Co je na něm božského, co nesmrtelného? Hle, jak se plíží a hrbí, jak se celý den z něčeho nepojmenovatelného strachuje! Ne, není nesmrtelný, ani božský, je otrokem. Nemůžeme přece zabíjet čas a neurážet tím věčnost!

Bezmála se dá pochybovat, zda i ten nejmoudřejší člověk pochytil ze života něco zaručeně hodnotného. Staří vlastně nemohou dát mladým žádnou opravdu významnou radu, protože jejich zkušenost je tak neúplná a oni ve svých životech tak hanebně ztroskotali -. Pobývám už nějakých třicet let na této planetě a pořád ještě čekám na první slůvko nějaké hodnotné nebo aspoň seriózní rady z úst těch starších. Neřekli mi zhola nic a patrně mi k tomu ani nic říci nemohou. Je tu život, pokus, do kterého jsem se ještě sám ani kloudně nepustil; ale nic mi není platné, že se o něj pokoušeli oni. Jestliže mám přece jen nějakou zkušenost, které si cením, mohu s jistotou tvrdit, že mi ji nepředali moji mentoři.

Povídá mi jeden farmář: "Nemůžete přece žít jen z rostlinné stravy, ta nedodává nic, z čeho se utvářejí kosti." A sám nábožně tráví část dne tím, že zásobuje svou tělesnou soustavu látkami potřebnými pro stavbu kostí; a jak tak povídá, kráčí za svými voly, kteří se svými z rostlinek vybudovanými kostmi vláčí přes všechny překážky jeho nemotorný pluh i jeho samého.

Značný díl toho, co moji sousedé pokládají za dobré, se mi v hloubi duše jeví jako špatné, a jestliže mě něco opravdu mrzí, je to nejspíš mé slušné chování. Jaký démon mě to posedl, že jsem se choval tak vzorně? Vykládej si bůhvíjaké moudrosti, milý starochu – ty, který žiješ už sedmdesát let ve vší počestnosti -, já slyším neodolatelný hlas, který mě od toho všeho zrazuje.

Staří filozofové – čínští, indičtí, perští a řečtí – patřili k těm, nad něž nikdo nebyl chudší na statky pozemské a bohatší svým duchem. Moc o nich nevíme. Přitom je pozoruhodné, že o nich vůbec víme tolik, kolik víme. Za nynějších časů máme profesory filozofie, ne však filozofy. Být filozofem, to neznamená mít jen hluboké myšlenky nebo dokonce založit školu, nýbrž bezmezně milovat moudrost a v duchu jejích příkazů žít životem prostým, nezávislým, šlechetným a zodpovědným. Znamená to pouštět se do některých hlubinných záhad nejen teoreticky, ale i prakticky. Úspěch velikých učenců a myslitelů bývá obvykle úspěchem lidí služebné, dvořanské povahy, nic majestátního, nic mužného v nich není. Filozof předbíhá svou dobu i tím, jaký navenek vede život. Nesytí se, nepřebývá, nešatí se, ani se nehřeje jako jeho vrstevníci. Jak by člověk mohl být filozofem, aniž by svůj vnitřní žár nerozněcoval lepšími prostředky než ostatní lidé?

Nemíním cokoli předepisovat silným a smělým povahám, které si vždycky – v nebeských výšinách i v hlubinách pekla – budou hledět svého a budovat možná velkolepěji a utrácet marnotratněji než ti nejzámožnější, aniž by přitom o pětník zchudli a vůbec si uvědomili, jak žijí – jsou-li vůbec takové, patrně vybájené postavy.

Za každého počasí, v kteroukoli denní či noční hodinu snažím se dychtivě vnímat sebemenší záchvěv času a jako do kůry stromu vrýt si jej s užitkem do kůry mozkové; stát tam, kde se stýkají dvě věčnosti, minulost a budoucnost, což je přesně přítomný okamžik; cítit pod chodidly ono rozhraní. Promiňte mi některé nejasnosti, ale v mém povolání je více záhad než v kterémkoli jiném – netajím je ovšem svévolně, jsou neodlučitelné od samé jeho podstaty. Rád bych pověděl všechno, co o něm vím, nikdy jsem na své dveře nenapsal: Vstup zakázán!

Tolik podzimních, ba i zimních dnů jsem strávil za městem, snaže se vyslechnout, co říká vítr, vyslechnout to a spěšně poslat dál! Investoval jsem do toho skoro všechno, co jsem měl, ale jak jsem se proti němu hnal, přišel jsem o všechno a navíc ztratil dech. Kdyby se to přihodilo jedné z politických stran, ručím vám za to, že by se to objevilo v místním plátku mezi nejčerstvějšími zprávami.

Uctíváme nikoli Grácie, nikoli Parky, ale paní Módu. Ta spřádá a tká a stříhá s neomezenou pravomocí. Vůdčí opice v Paříži si nasadí na hlavu cestovní čapku a všechny opice v Americe se opičí po ní. Pomalu přestávám doufat, že zásluhou lidí se na světě zrodí ještě něco zcela prostého a poctivého.

Pokud jde o pyramidy, nezasluhují si náš obdiv pro nic jiného, než proto, že se našlo takové množství lidí natolik ujařmených, že celý život stavěli hrobku pro nějakého panovačného blbce, kterého měli raději – bylo by to moudřejší i statečnější – utopit v Nilu a jeho mrtvolu předhodit psům. Snad bych pro ně i pro něho mohl vymyslet nějakou omluvu, ale nemám na to čas. S náboženstvím a uměnímilovnými staviteli je to na celém světě skoro na jedno brdo, ať je tou budovou egyptský chrám nebo banka Spojených států. Stojí víc, než zač stojí. Mnohým nedají spát památné stavby Západu i Východu – rádi by se dozvěděli, kdo je stavěl. Co se mne týká, spíš by mě zajímalo, kdo je tenkrát nestavěl – kdo byl nad takové hlouposti povznesen.

Neznám ošklivější zápach, než jaký šíří zahnilá dobrota. Je to lidská, je to božská zdechlina. Kdybych najisto věděl, že k mému domu přichází člověk s vědomým záměrem prokázat mi dobrodiní, vzal bych nohy na ramena a prchal o život jako před oním suchým, vše spalujícím větrem afrických pouští zvaným samum, který vám prachem zacpe ústa, nos, uši i oči, až se dočista udusíte, protože bych se bál, že bych něco z jeho dobroty pochytil a nějaký její bacil by se mi třeba vloudil do krve. Nikdy jsem neslyšel o filantropickém shromáždění, na němž by někdo vážně navrhl, aby se něco dobrého udělalo pro mne nebo pro někoho jako já.

Člověk je tím bohatší, čím víc je věcí, kvůli kterým si nemusí dělat hlavu. Takže jsem byl vlastně boháč, aniž to jakkoli odnesla má chudoba. Ale krajinu jsem si ponechal. Co se krajin týká –

                 "jsem vládcem všeho, co změřím pohledem

                 a právo to mi nikdo upřít nemůže."

Rád bych řekl svým bližním jednou provždy: Pokud jen můžete, žijte volně, neupoutáni k ničemu! Je v tom jen malý rozdíl být upoután k farmě nebo k mřížím okresního vězení.

Nemíním psát ódu na sklíčenost, naopak chystám se bujaře naparovat jako kokrháč stojící ráno na hřadě, třeba jen proto, abych zburcoval své sousedy.

Každé jitro mě jásavě vybízelo k životu stejně prostému, a mohu říci i nevinnému, jako je příroda sama. Uctíval jsem Auroru tak upřímně jako Řekové. Vstával jsem brzy a koupal se v rybníku; byl to náboženský úkon a patřil k tomu nejlepšímu, co jsem dělal. Sotva můžeme něco očekávat ode dne, máme-li tomu říkat den, do něhož nás neprobudí náš strážný duch, ale mechanické šťouchance nějakého sluhy, kdy nás nezburcuje naše vlastní obnovená mohoucnost a vnitřní podněty, doprovázené nikoli továrním zvoncem, ale chvějivými tóny nebeské hudby a libou vůní prosycující vzduch – k vyššímu životu, než byl ten, z něhož jsme se pohroužili do spánku. Nesejde na tom, kolik ukazují hodiny, jak si právě počínají a pracují lidé. Pro mne je ráno, když jsem vzhůru a když ve mně svítá. Být probuzený znamená být naživu. Ještě jsem se nesetkal s člověkem, který by byl úplně probuzený. Jak bych se mu mohl podívat do očí?

Stále ještě žijeme uboze. Omyl stíhá omyl, záplatujeme záplatami a za svou nejlepší ctnost se odškodňujeme nějakou zbytečnou a nesmyslnou ohavností. Náš život se po kousíčcích rozpadá. Stát sám se všemi tak zvanými zásadními vymoženostmi, které jsou mimochodem všechny jen podružné a povrchní, je právě takový neohrabaný, přebujelý organismus, přecpaný krámy, lapený do vlastních osidel, zruinovaný přepychem a nerozvážnými výdaji, mizernými rozpočty a nedůstojným cílem, jako milióny domácností v zemi. Žije se příliš rychle. Proč jen žijeme v takovém shonu, proč maříme své životy? Pokud jde o práci, na žádné nám vlastně nezáleží. Třeštíme, jako bychom byli postiženi tancem svatého Víta. Člověk si stěží dopřeje na půl hodinky po obědě zdřímnout, ale jen se probudí, už zvedá hlavu a ptá se: "Co je nového?", jako by nad ním všichni ostatní hlídkovali. Co nového! Oč důležitější je poznat to, co nemělo čas zestárnout! Šalebné přeludy jsou pokládány za nejryzejší pravdu, kdežto skutečnost za něco vybájeného. Kdybychom jen uznávali to, co je nevyhnutelné a co má právo existovat, ulice by byly samá hudba a poezie.

Čas je jen potok. Jeho tenounký proud uplývá, ale věčnost setrvává. Rád bych pil z větší hloubky; lovil v nebeské báni, jejíž dno je poseto oblázky hvězd. Ani jedné se nedopočítám. Neznám první písmeno abecedy. Rozum je sekyra; vším pronikne a proseká se do tajemství věcí. Nechci zaměstnávat své ruce víc než je třeba. Má hlava je mýma rukama a nohama. Cítím, že do ní jsou vtěsnány všechny mé vlohy. Myslím, že nejbohatší žíla je někde tady – zde tedy začnu těžit.

Nejen k přemýšlení, ale i k vážné četbě byla má rezidence příhodnější než univerzita, a třebaže jsem měl příliš daleko do půjčovny knih, jejíž svazky běžně kolují mezi čtenáři, přiblížil jsem se víc než předtím k okruhu působnosti těch knih, které kolují po celém světě, jejichž sentence byly původně vepsány do kůry a nyní jsou jenom čas od času otiskovány na lněném papíře. Praví indický básník Mir Kamar Uddin Mast: "Vsedě jsem cestoval krajinou duchovního světa – díky svým knihám. Jedinou číškou vína jsem se opil: tuto slast jsem zakusil, když jsem ochutnal nápoj esoterických nauk."

Lidstvo zatím ještě nečte díla velkých básníků, ta mohou číst zase jen velcí básníci. Jsou čtena asi tak, jako obecný lid čte ve hvězdách, nanejvýš zrakem astrologů, nikoli astronomů. Většina lidí se naučila číst jen pro potřeby zcela nicotné, tak jako se naučili počítat, aby si vedli účty a v obchodování je nikdo neošidil; avšak o čtení jako o ušlechtilé duševní činnosti vědí pramálo nebo vůbec nic.

Dopřávám rád široký prostor svému životu. Uskutečňoval jsem to, co orientálci míní pod pojmem kontemplace a záměrné zahálky. Místo abych si prozpěvoval jako ptáci, mlčky jsem se usmíval na své nekončící nenadálé štěstí. Mým spoluobčanům se to nepochybně jevilo jako čiré lenošení, avšak kdyby mě podle svého měřítka posuzovali ptáci a květiny, jistě bych v této zkoušce obstál. Skutečný, přirozený den je velmi klidný a sotva bude člověku vytýkat jeho netečnost.

Nemohu s jistotou tvrdit, že jsem kdy ze své mýtiny zaslechl kokrhat kohouta, a napadlo mě, že by už jen kvůli tomu zpěvu stálo za to chovat si takového kokrháče jako zpěvného ptáka. Tóny, které vyluzuje tento kdysi divoký indický bažant, jsou nepochybně ze všech ptačích zpěvů ty nejzajímavější, a kdybychom tyto ptáky dokázali vysadit do volné přírody, aniž bychom je zdomestikovali, jejich kykyrykání by se brzy nejvíc proslavilo v našich lesích a daleko by předčilo husí kejhání i soví houkání. Procházet se takhle za zimního rána lesem, který oplývá těmito ptáky, tedy jejich rodným lesem, a slyšet divoké kohoutky kokrhat na stromech tak jasně a zvučně, že se země na míle kolem otřásá a slabší hlasy ostatních ptáků zanikají – jen si to představte! Nechoval jsem si ani psa či kočku, ani krávu či vepříka, ani slepice, takže byste u mne domácí zvuky podle všeho postrádali; ani zvuk máselnice, kolovratu, ba ani bublání kotlíku či syčení samovaru, ani povykování dětí by vás u mne nepotěšilo. Kohouti nekokrhají, slepice nekdákají na dvoře. Kdepak dvůr! Jen neohrazená příroda sahající až k samému prahu. Místo neexistující cestičky k přední brance na průčelním dvorku, cestička zavátá za sněhové kalamity – vlastně ani ta branka – ani ten dvorek – a vůbec žádná cestička do civilizovaného světa!

S podivnou volností se toulám přírodou, sám její část. Obvykle míváme kolem sebe dostatečný prostor. Mám svůj horizont, obklopený lesy, celý pro sebe. Mám – dalo by se říci – své vlastní slunce a měsíc a hvězdy a docela malý svět úplně pro sebe. V noci kolem mého obydlí nikdy žádný pocestný neprošel, ani nezaklepal na dveře, až mi bylo, jako bych byl prvním nebo posledním člověkem, zanechávaje "svět temnotě a mně", a černé nitro noci nebylo nikdy znesvěceno blízkostí lidského stvoření.

A přece jsem nejednou z vlastní zkušenosti poznal, že i nerudný misantrop a zádumčivec může v přírodních jevech nacházet přelíbeznou, nevinnou a krajně povzbudivou společnost. Člověk, který žije uprostřed přírody a má smysly dosud pohromadě, nemůže propadat nejčernější melancholii. Ještě nezuřila taková bouře, aby zdravému a nezkaženému uchu nezněla jako aiolská harfa. Prostého a zmužilého člověka nemůže nic na světě pohnout k lacinému smutku. Dovedu-li se těšit z přízně všech ročních dob, věřím, že mi nic nemůže učinit život břemenem. Někdy, když se přirovnávám k jiným lidem, mám pocit, že jsou mi bohové příznivěji nakloněni než jim, aniž jsem se o to – pokud vím – jakkoli zasloužil; jako bych měl od nich jakousi záruku a ubezpečení, jaké moji bližní nemají, jako by právě mne výjimečně vedli a chránili. Já si nijak nelichotím, ale oni – mám-li tomu věřit – lichotí mně. Nikdy se mi nestýskalo, ani v nejmenším mě netísnil pocit samoty, než jednou, a to bylo několik týdnů poté, co jsem se uchýlil do lesů, kdy jsem byl asi na hodinu na pochybách, zda k šťastnému, zdravému životu je nezbytně nutné mít stále nablízku lidské bytosti. A za mírného deštíku, kdy jsem byl zabrán v tyto úvahy, jsem zčistajasna pocítil tak líbezné a blahodárné společenství v přírodě, v každé pleskající kapce a v každém zvuku a hnutí kolem svého domu, jakési neskonalé, nevysvětlitelné přátelství, zaplavující mě náhle jako povětří, že se mi pomyslné přednosti lidského společenství zdály bezvýznamné, a už jsem na ně od té chvíle ani nepomyslil. Tak jasně jsem si uvědomoval přítomnost čehosi se mnou spřízněného, i ve výjevech, které ze zvyku označujeme jako divoké a truchlivé, a také to, že pokrevně či lidsky nejbližší mi není žádná osoba, ani spoluobčan.

Jaký je to vlastně prostor, který odděluje člověka od jeho bližních a činí ho osamělým? Poznal jsem, že ať se naše nohy sebevíc nachodí, dvě duše k sobě o mnoho nepřiblíží. Nejblíž čeho vlastně chceme přebývat? Zajisté ne nablízku příliš mnoha lidem, blízko nádraží, pošty, hospody, modlitebny, školy, kupeckého krámu, kde se to hemží lidskou spodinou, ale blízko věčného zdroje našich životů, z něhož – jak nás veškerá naše zkušenost poučila – život vyvěrá. Volba bude různá podle odlišných lidských povah, ale moudrý člověk si právě tady začne kopat základy…

Myslím, že mému zdraví docela svědčí, když zůstávám většinu času sám. Být ve společnosti i skvělých lidí brzy unaví a rozptyluje. Miluji samotu. Ještě jsem se nesetkal s druhem, který by byl tak družný, jako je samota. Jsme většinou opuštěnější, když vyjdeme mezi lidi, než když zůstaneme ve svém soukromí. Člověk myslící nebo pracující je vždycky sám, ať je kdekoliv. Samota se neměří mílemi prostoru, který dělí člověka od jeho bližních.

Společnost většinou za moc nestojí. Setkáváme se příliš nakrátko, takže ani nemáme čas najít v sobě navzájem nějaké nové hodnoty. Třikrát denně se setkáváme při jídle a jeden druhému dáváme znovu ochutnat kus toho starého plesnivého sýra, který zosobňujeme. Musili jsme se ustanovit na jistých pravidlech chování, zvaných etiketa a zdvořilost, aby tento náš častý styk byl vůbec snesitelný a nemuselo dojít k otevřené válce. Stýkáme se na poště, na různých dýcháncích a každý večer v kruhu rodinném, žijeme v příliš velkém houfu, navzájem si překážíme, klopýtáme jeden přes druhého, a tak podle mého mínění ztrácíme k sobě úctu. Všem významným a upřímným setkáním by jistě neublížilo, kdyby jich bylo méně. Bylo by lépe, kdyby na jednu čtvereční míli nepřipadl víc než jeden obyvatel, tak jako tady, kde žiji. Cena člověka nespočívá v jeho kůži, nemusíme se ho proto dotýkat.

Ve svém domku mám o společnost bohatě postaráno, obzvlášť ráno, kdy ke mně nikdo nepáchne. Nejsem o nic osamělejší než potápka na rybníce, která se tak chraplavě řehotá, anebo Walden sám. Nejsem snad sám zčásti i listím a rostlinným humusem?

Jednou odpoledne koncem prvního léta, když jsem si zašel do Concordu k ševci pro spravenou botu, mě zatkli a vsadili do vězení, protože, jak jsem to už jinde vylíčil, jsem nezaplatil daně státu, jehož autoritu jsem neuznával, neboť tento stát přímo před vraty svého senátu kupuje a prodává muže, ženy a děti jako dobytek. Odešel jsem do lesů za jinými cíli. Jenže ať se člověk hne kamkoli, všude se na něj lidé sápou a dotírají svými špinavými institucemi, a jak jen mohou, vymáhají na něm, aby se přidružil k jejich zoufalému spolku tajných dobrodinců. Pravda, mohl jsem se s větším či menším úspěchem vzepřít násilím, v záchvatu amoku napadnout společnost, ale řekl jsem si, ať raději společnost v záchvatu amoku napadne mne, neboť ona je v postavení zoufalce, ne já. Nicméně druhý den mě propustili, vyzvedl jsem si spravenou botu a vrátil se do lesa ještě včas, abych si na kopci Fair Haven nasbíral k obědu borůvky. Nikdy mně nikdo jiný nezpříjemňoval život, než ti, co představují stát.

Ovoce nevydává své pravé aróma tomu, kdo je kupuje, ani tomu, kdo je pěstuje na prodej. Je jen jeden způsob, jak chuť i vůni plodů vychutnat, jenže jen málokdo si jej zvolí. Chcete vědět, jak opravdu chutnají borůvky? Zeptejte se pastevce nebo křepelky. Nehorázně se mýlí ten, kdo tvrdí, že si pochutnal na borůvkách, které sám nikdy netrhal.

– Byly to dny, kdy nečinnost byla vpravdě tou nejpříjemnější a nejplodnější činností. Ukradl jsem si mnohá dopoledne: bylo mi milejší strávit takhle nejdrahocennější část dne, neboť jsem byl bohatý, i když ne co se peněz týká, ale bohatý na slunné hodiny a letní dny, a dopřával jsem si jich štědře, a ani trochu nelituji, že jsem jich víc nepromarnil u ponku nebo za katedrou. Jenže od té doby, co jsem tyto břehy opustil, dřevorubci je ještě víc zpustošili, a teď už bůhvíjak dlouho nebude možné brouzdat lesními houštinami s občasnými průhledy na vodu. Mé múze budiž odpuštěno, že od těch dob mlčí. Jak můžete chtít od ptáků, aby zpívali, když jim pokáceli háje?

Kmeny stromů na dně a stará vydlabaná kánoe a temné okolní lesy jsou dnes už tytam, a místní obyvatelé, kteří už málem nevědí, kde rybník leží, místo aby se přišli vykoupat nebo napít, pomýšlejí na to, že jeho vodu, která by měla být alespoň tak posvátná jako voda Gangu, povedou potrubím do města, aby si v ní mohli mýt nádobí!

Flintův rybník! Máme to ale chudý výběr jmen! Jakým právem dal ten umouněný, hloupý farmář, jehož pole sousedila s touto nebeskou vodou, jejíž břehy nemilosrdně vymýtil, rybníku svoje jméno? Nějaký skrblík, jemuž byla milejší jiná zrcadlící se hladina – lesklá líc dolaru nebo vycíděný cent, v jehož odrazu mohl zhlížet svou nestoudnou tvář; který i divoké kachny, jež se tu usadily, pokládal za škodnou; jehož prsty dlouhým návykem shrabovat se zkroutily a zkornatěly do pařátů harpyje – ne, tak se ten rybník pro mne nejmenuje. Toho člověka nechci vidět, nechci o něm ani slyšet – ten tu vodu nikdy neviděl, nikdy se v ní ani nesmočil, nikdy ji neměl rád, nikdy ji neochránil, nikdy o ní neřekl nic dobrého, nikdy nepoděkoval Bohu, že ji stvořil. Raději ať se jmenuje podle ryb, které v ní plovou, podle divokých ptáků nebo čtvernožců, kteří tu přebývají, podle rostlin, které divoce rostou na jejích březích, nebo podle nějakého divocha či dítěte, jejichž osudy jsou vetkány do tkaniva jejích příběhů; ne podle člověka, který si na ni nemůže osobovat jiné právo, než jakým je smlouva podepsaná sousedem stejného ražení nebo nějakým mocným úřadem; ne podle toho, který její hodnotu viděl jen v hodnotě peněz; který svou přítomností přivolal snad kletbu na její břehy; který vymrskal veškerou okolní půdu a nejraději by byl vyčerpal i samu tuto vodu; který jen litoval, že rybník není louka, na níž roste pícní tráva nebo klikva – z jeho hlediska věru nebylo proč jej zachovávat – a byl by jej klidně vysušil a prodal za cenu bahna na jeho dně. Ta voda nepoháněla jeho mlýn, neměl ono výsadní právo takto jí využívat. Nemám v úctě jeho snažení, jeho farmu, kde se každá věc tak cení; nemám v úctě člověka, který by na trh odnesl celou krajinu, a odnesl by tam i svého boha, kdyby za něj mohl něco stržit; na jehož farmě nic neroste svobodně, jehož pole nenosí úrodu, louky květiny, stromy nerodí plody, ale dolary; který nenachází zalíbení v kráse svých plodů; jehož plody pro něj neuzrají, dokud se nepromění v dolary. Dejte mi chudobu, která se raduje z pravého bohatství! Pro mne jsou hodni úcty a zájmu farmáři podle toho, jak jsou chudí – prostě chudí farmáři. Vzorná farma! – kde hospodářské stavení dřepí jako houba na hromadě hnoje, kde se v jedné změti tísní k sobě uklizené i zaneřáděné příbytky lidí, koní, dobytka i prasat! Lidí jako much! Ohromná mastná skvrna, čpící hnojem a podmáslím! Zkultivovaná na nejvyšší úroveň, neboť ji hnojí lidská srdce i mozky! Jako kdybyste si usmyslili pěstovat brambory na hřbitově! To je ta vaše vzorná farma!

Bílý rybník a Walden jsou veliké křišťály na povrchu země, jezera světla. Oč krásnější jsou než naše životy, oč průzračnější než naše charaktery! Od nich jsme se nedočkali žádné podlosti. Oč jsou krásnější než louže před farmářovou chalupou, v níž se ráchají kachny! Sem přilétají čisté divoké kachny. Příroda nemá lidského obyvatele, který by ji ocenil. Ptáci se svým peřím a svým zpěvem tvoří harmonickou jednotu s květinami, ale existuje takový mládenec nebo děvče, kteří by se dokonale shodli s divokou, přebohatou krásou přírody? Vzkvétá ponejvíce sama, daleko od měst, kde oni přebývají. Povídejte mi o nebi – vždyť jenom zneuctíváte zemi!

Místo abych zašel za nějakým vědátorem, chodil jsem nezřídka na návštěvu k jednotlivým stromům.

Vypadám jako povaleč; obývám pevný, světlý a čistý domek, který sotva stojí víc, než obvykle činí roční nájemné za takovou zříceninu; obejdu se bez čaje, kávy, bez másla, mléka i čerstvého masa, a nemusím tedy ani pracovat, abych si ty věci opatřil; nu, a protože moc nepracuji, nemusím ani moc jíst, takže za stravu vydávám jen nepatrně. Jedinou pravou Amerikou je ta země, kde si můžete svobodně zvolit takový způsob života, který vám umožní obejít se bez těchto věcí, a kde na vás stát nijak nevymáhá, abyste podporovali otroctví a válku a jiné zbytečně nákladné extravagance, jež jsou přímo nebo nepřímo důsledkem požívání těchto věcí. Vůbec by mi nevadilo, kdyby všechny louky světa zůstaly rozbujelé, jestliže by to znamenalo, že se lidé začínají obrozovat. Člověk nemusí studovat historii, aby přišel na to, co svědčí nejlíp jeho kulturnosti. Za hodinku za dvě si mohu, kdykoli se mi zlíbí, bez práce, jen tak pro zábavu nachytat ryb třeba na dva dny, anebo si vydělat dost peněz, abych s nimi týden vystačil.

Když jsem pak sbíhal z kopce k rudnoucímu západu, duhu přímo na rameni, můj dobrý génius jako by mi říkal: Choď si rybařit a lov daleko široko a den co den – dál a šíř – a bez obav odpočívej u bystřin a ohnišť! Prost starostí vstaň před svítáním a vzhůru na pouť dobrodružnou! Poledne ať zastihne tě u jiných jezer, a všude buď doma, kde noc tě překvapí! Vyrůstej divoce podle své přirozenosti, jak tato ostřice a kapradí, z nichž se nikdy nestane pícnina! Ať hrom burácí! Že hrozí zničit farmářovu úrodu? Tobě tu hrozbu neposílá. Protože v lidech není dost průbojnosti a dost víry, jsou tam, kde jsou: kupují a prodávají a marní život jako otroci.

Lidé se večer vracejí poslušně domů jen z nejbližšího pole nebo ulice, kde na ně neodbytně dotírají ozvěny vlastní domácnosti, a jejich život skomírá, protože vdechuje znovu a znovu zase jen svůj vlastní dech; jejich denní i večerní stíny nesahají dál než jejich denní kroky. Měli bychom den co den přicházet domů z dálky, z dobrodružných příhod, nebezpečí a objevů s novými zkušenostmi a obohaceným charakterem.

I nejbrutálnější výjevy mi často připadaly nevysvětlitelně blízké. Nalezl jsem v sobě, a stále nacházím, instinkt tíhnoucí k vyššímu, či jinými slovy, duchovnímu životu, a zároveň pud k čemusi primitivnímu, drsnému, nezkrotnému, a uznávám obojí. Miluji stejně to, co je divoké, i to co je spořádané. Rád se někdy utkávám s životem v jeho hrubé, nevábné podobě a trávím své dny, jako je tráví zvířata.

Zajíc křičí v krajní nouzi jako dítě. Vás pak, matky, upozorňuji, že mé sympatie nerozlišují vždycky podle běžných lidumilných zásad. Nedokážu rybařit, aniž bych přitom neztratil trochu sebeúcty. Navíc je v této stravě a v masu vůbec cosi bytostně nečistého. Praktickou námitkou proti živočišné stravě byla v mém případě její nečistota; a kromě toho, když jsem si své ryby nachytal, očistil, uvařil a snědl, nezdálo se mi, že by mě nějak vydatně nasytily. Byla to strava chatrná a nepotřebná a stála mě víc, než aby stála za to. Krajíček chleba nebo pár brambor by mi posloužily stejně a obešlo by se to bez nesnází a bez špíny. Odpor k živočišné stravě se nezakládá na zkušenosti, je prostě pudový. Myslím si, že každý, kdo se kdy doopravdy snažil zachovat si své vyšší či básnické schopnosti na vynikající úrovni, byl obzvlášť nakloněn zdržovat se živočišné stravy a vůbec množství jídla jakéhokoli druhu. Je významnou skutečností, doloženou entomology – zjistil jsem to ve spisech Kirbyho a Spence -, že "některý hmyz ve svém dovršeném stadiu nepoužívá kusadel, byť jimi byl dokonale vybaven"; a tito vědci vyhlásili jako "obecné pravidlo, že téměř veškerý hmyz v tomto stavu požírá mnohem méně než ve svém larválním stadiu. Žravá housenka, jakmile se promění v motýla … a nenasytná larva, když se stane mouchou", se spokojí jednou dvěma kapkami medu nebo jiné sladké tekutiny. Nezřízený jedlík je člověk v larválním údobí; a v tomto stavu se nacházejí celé národy, národy bez fantazie či obrazotvornosti – prozrazuje je jejich obrovský teřich. Není v tom výtka, že člověk je masožravý živočich? Pravda, může žít a také do značné míry žije díky tomu, že požírá jiné živočichy, ale tohle je hanebný způsob obživy – jak by se mohl poučit každý, kdo by si šel chytit králíka do oka nebo odpravit jehně -, a myslím, že lidstvo bude jednou jako svému dobrodinci blahořečit tomu, kdo je naučí uspokojit se s nevinnější a zdravější krmí. Ať už to sám praktikuji jakkoli, nepochybuji o tom, že lidskému rodu v jeho postupném zušlechtění je osudově určeno upustit od pojídání zvířat, právě tak jako divoši přestali pojídat jeden druhého, když přišli do styku s civilizovanějšími kmeny.

Nasloucháte-li sebetiššímu, leč trvalému a dozajista pravdivému našeptávání svého génia, nedbáte, do jakých krajností či dokonce bláznovství vás může zavést. Sebemírnější nepochybná námitka, kterou v sobě zdravý jedinec cítí, nakonec zvítězí nad argumenty a zvyklostmi lidstva. Největší přínosy a hodnoty bývají nejméně oceňovány. Snad ta nejúchvatnější a nejreálnější fakta člověk člověku ani nesděluje. Pravá žeň mého denního života je cosi tak nehmatatelného a nepopsatelného jako barevné nádechy jitra či večera. Je to hrstka zachyceného kosmického prachu, segment duhy, který jsem sevřel v dlani.

Chtěl bych stále zůstat střízlivý; a je nekonečně stupňů opilosti. Věřím, že voda je jediným nápojem hodným moudrého člověka; víno není tak ušlechtilý nápoj.

Co konám, je "nepřítomné", co si myslím, je zde.

Nejde mi do hlavy, jak mohou, jak vy a já můžeme vést tenhle slizký, nechutný život, a přitom klidně jíst a pít. Mnohý dotěrný hluk se z veliké dálky mění v hudbu, v nádhernou, rozkošnou satiru na ubohost našeho života. Kdož ví, jaký druh života by se vyvinul, kdybychom dosáhli čistoty? Obávám se, že jsme jen takoví bozi a polobozi, jako jsou fauni a satyrové, božství zkřížené s hovadstvím, opeslá stvoření, a že je sám náš život do jisté míry naší ostudou.

Já jsem měl na zachování zvěře a všeho zeleného porostu větší zájem než lovci a dřevorubci, neméně takový, jako bych byl sám královským lordem správcem; a když ho třeba kus shořelo, a nešťastnou náhodou jsem to mohl být i já, kdo jej zapálil, truchlil jsem žalem trvalejším a bezútěšnějším, než jakým truchlili jeho majitelé; ba truchlil jsem, když jej sami majitelé káceli. Přál bych si, aby naši farmáři, když kácejí les, pociťovali aspoň trochu oné posvátné bázně, s jakou staří Římané přicházeli prosekat nebo prosvětlit posvátný háj.

Po tiché zimní noci jsem se probudil s nejasným pocitem, že mi kdosi položil otázku, na kterou jsem se ve snu marně snažil odpovědět, otázku jako – co? – jak? – kdy? – kde? Ale procitající příroda, v níž žijí všechna stvoření, nahlížela do mých širokých oken a z její jasné, přívětivé tváře a z jejích rtů jsem nevyčetl žádnou otázku. Probudil jsem se k otázce již zodpovězené, probudil jsem se do přírody a do denního světla. Sníh ležící vysoko na zemi posetý mladými sosnami a samo úbočí vrchu, na němž stál můj dům, jako by mi říkaly: Vpřed! Příroda nám neklade otázky a neodpovídá na žádné, které jí klademe my smrtelníci. Už dávno vyslovila svůj soud. Nebe je nejen nad našimi hlavami, ale i pod našima nohama.

Jak šťastni bychom byli, kdybychom dokázali žít stále v přítomné chvíli a vytěžit něco z každé nepatrné příhody, která nás potká, jako tráva, která na sebe ochotně dává působit i malé kapičky rosy, jež na ni padnou, a nemarnit čas doháněním dávno zmeškaných příležitostí, kterým říkáme plnění povinností.

Pakliže si vás zjednají jako městského písaře, nemůžete si, toť se ví, zajet v létě do Ohňové země, můžete se nicméně přece jen ocitnout v zemi pekelného ohně.

Měli bychom přece jen častěji vyhlížet přes zábradlí svého plavidla jako zvědaví cestující, a ne cestovat jako připitomělí námořníci, kteří musejí rozcupávat lana na případné ucpávky trhlin. Co je nám po Africe – co po Západu? Cožpak naše nitro není na mapě ponecháno bílé, zatímco by mělo být zašrafováno černě jako pobřeží, které už bylo objeveno? Buďte raději průzkumníky svých vlastních veletoků a oceánů, bádejte ve svých vlastních vyšších zeměpisných šířkách. Říkám vám, buďte Kolumbem nových světadílů a světů v sobě, otvírejte nové průplavy ne pro obchod, ale pro myšlenky. Každý je vládcem říše, proti které pozemské carovo impérium je jen malým státečkem, vršíčkem, z něhož sešel led. A přece se najdou vlastenci, kteří obětují větší za menší. Je však snazší plavit se tisíce mil mrazem a bouřemi a mezi lidojedy na vládní lodi za asistence pěti set mužů a plavčíků, než prozkoumávat soukromé moře, Atlantik i Pacifik jenom své vlastní bytosti. I kdybys ovládl všechny jazyky a přizpůsobil se zvykům všech národů, i kdyby ses pustil dál než všichni cestovatelé, zdomácněl v každém podnebí a přiměl sfingu, aby tloukla hlavou o kámen, stejně se drž pokynu starého filozofa a zkoumej sám sebe! A to vyžaduje bystrý zrak a odvahu.

Ze svého pokusu v lesích jsem získal aspoň tohle poučení: jestliže člověk zamíří bez váhání tam, kam ho vedou jeho sny, a vynasnaží se žít životem podle svých představ, dosáhne výsledku, s jakým se běžně nesetká. Některé věci hodí za hlavu, překročí neviditelnou hranici a on bude žít, jak žijí svobodné bytosti vyššího řádu. Jestliže jste si vystavěli vzdušné zámky, pak jste nepracovali nadarmo; tam ve vzduchu totiž mají být. A teď je čas, postavit pod nimi základy. Výstřednost, přemrštěnost – ta přece odvisí od toho, jaká ohrada vás svazuje. Stěhovavý buvol, který hledá nové pastviny v jiných zeměpisných šířkách, si nepočíná zdaleka tak extravagantně jako kráva, která uprostřed dojení převrhne díži, přeskočí brlení výběhu a pádí za svým teletem. Pokud jde o budoucnost či z hlediska možného, měli bychom žít zcela bez zábran a navenek neurčitelně, s obrysy v tu stranu matnými a mlhavými. Proč vždycky všechno snižujeme na úroveň svých nejtupějších představ a vychvalujeme si je jako něco, co nám dává zdravý rozum? "Nejzdravější" rozum je rozum spících, a ti jej dávají najevo chrápáním. Ale v této končině světa bývá důvodem k stížnosti, když něčí spisy připouštějí více než jeden výklad. Zatímco se Anglie ze všech sil snaží vyléčit bramborovou sněť, nevynasnažil by se někdo vyléčit sněť mozku, která se rozmáhá mnohem šířeji a zhoubněji? Čistota, která se lidem zamlouvá, je jako mlžina, která zahaluje zemi, a ne jako blankytný éter nad ní. Proč se máme tak zoufale pachtit po úspěchu a v tak zoufalých podnicích? Jestliže někdo neudržuje krok se svými souputníky, je to možná proto, že slyší jiného bubeníka.

Většinou nejsme tam, kde jsme – jsme totiž v klamném postavení. Říkejte jen to, co nezbytně říci musíte, ne to, co byste měli říkat. Jakákoli pravda je lepší než předstírání pravdy.

Nezatěžujte se příliš úsilím získat nové věci, ať jsou to šaty nebo přátelé. Prodejte své šatstvo a zachovejte si své myšlenky. Kdybych byl nucen strávit všechny své dny jako pavouk v koutě nějakého podkroví, svět by byl pro mne pořád stejně nezměrný, pokud bych se mohl obírat svými myšlenkami. Nesnažte se tak dychtivě rozvíjet svou osobnost, vystavovat ji příliš mnoha vlivům, jež by si s ní pohrávaly; je to všechno plýtvání silami.

Nejraději se řídím vlastním kompasem – nemíním kráčet v lesku a pompě slavnostního průvodu, na význačném místě, ale pokojně – nechci žít v tomto neklidném, nervózním, rušném, povrchním století, ale v rozjímání stát nebo sedět a nechat je míjet. Co vlastně lidé oslavují?

Raději než lásku, než peníze, než slávu, dejte mi pravdu. Seděl jsem u tabule, kde byla hojnost jídla a vína i úslužná obsluha, ale upřímnost a pravda tam nebyly; a tak jsem odešel hladový od toho nepohostinného stolu. Zjemnělé společenské mravy, vznešený dům a jeho prostředí, "přijímání" návštěv, to všecko mi zhola nic neříká. Byl jsem krátce navštívit krále, on mě však nechal čekat v hale a choval se jako člověk, který není schopen být hostitelem. Jistý chlapík v mém sousedství přebýval v dutém stromě. Jeho způsoby byly vpravdě královské. Byl bych udělal lépe, kdybych byl navštívil jeho.

Jak dlouho budeme vysedávat pod sloupy svých balkónů a oddávat se jalovým a omšelým ctnostem, které z každé práce činí něco nepřístojného?

Jakžtakž se vyznáme pouze v tenké pelikule planety, na které žijeme. Nevíme, kde jsme. A navíc, téměř polovinu času, který je nám vyměřen, prospíme. Přesto se domýšlíme, kdovíjak nejsme moudří a jaký na tom povrchu máme zavedený pořádek. Když se v lese zastavím nad nějakým hmyzem, tu si musím vzpomenout na vyšší Rozum, který stojí nad lidským hmyzem.

Soustava světa, v kterém žiji, nebyla zflikována jako britská vláda za rozhovoru po obědě při sklence vína.

Světlo, jež oslepuje naše oči, jest nám temnotou. Jenom ten den svítá, který jsme vzhůru. Ještě více dní přinese úsvit. Slunce jest pouze jitřenkou.

Pro toho, jehož pružné, silné myšlenky drží krok se sluncem, je každý den ustavičným ránem.

Nestačí mít co dělat… je třeba si položit otázku: "Co vlastně děláme?"

(Z doslovu: Thoreau sám nazval Walden svým „zakokrháním světu“. Bylo v Thoreauově přirozenosti, že nepochopení a nezájem komentoval mnohdy povýšeně. Obec jej většinou považovala za podivína. Už jako chlapec na concordské střední škole se natolik lišil od ostatních, že mu spolužáci dali přezdívku „soudce“. Život v Concordu byl pro Thoreaua nelehký, ovšem život mimo rodnou obec byl pro něj prakticky nemožný. Nejlépe se cítil na svých pochůzkách po okolních polích a lesích, kde znal každou stezku, každý kout. Věděl, že na rozdíl od lidí jej ptáci a květiny mezi sebe přijali. První kniha Týden na řekách Concordu a Merrimacku (A Week on the Concord and Merrimack Rivers, 1849) vyšla až čtyři roky po dopsání, a to v nákladu jednoho tisíce výtisků, z nichž více než dvě třetiny poslal nakladatel za čtyři další roky autorovi domů jako neprodejné, a ten tehdy s trpkým humorem konstatoval, že je majitelem knihovny o devíti stovkách svazků, z nichž sedm set napsal sám. Zemřel na tuberkulózu 6. května 1862 a jeho poslední slova byla „los“ a „indián“. Nejužitečnější zásadou při četbě Thoreaua bude řídit se jeho vlastní radou, že „knihy je nutno číst se stejným rozmyslem a odstupem, jak byly psány“.)

Walden ve filmu:

Městečko South Park (1997) [TV seriál]

Wendy: "Hej, kam všichni odcházíte? Vždyť oni ani neznají Walden! Kdyby to byl televizní seriál, to byste věděli hned!"