Toskánsko, Lazio a Kampánie 2016
Dovolená Toskánsko, Lazio a Kampánie 2016
1.den – ráno v 5,30 hod odjezd směr Italie, Lago di Garda. Odpoledne příjezd a hrad Arco (7 hod. 755 km) lanovkou na Monte Baldo z Funivia Malcesine (25 min. 20 km) a návštěva Castello Scaligero, procházka kolem jezera, příjezd do hotelu v Monzanbanu (55km 1,12 hod.) BB Casacasina, večeře
2.den – snídaně, odjezd do Modeny 122 km – 1,22 hod., prohlídka centra a muzea Ferrari. Navštěva villy Garzoni v Collodi (191 km 2 hod.)– krásná barokní zahrada, odpoledne příjezd do Luccy (13 km 20 min.), prohlídka města, ubytování v hotelu Dolce Sosta, večeře
3.den – snídaně, odjezd do městečka Volterra(krásné městečko s dílnami na alabastr- 73 km 1,35 hod.), přejezd do jednoho z nejhezčích horských městeček San Gimignano – (30 km 40 min.), večer příjezd do Sieny. Ubytování na 2 noci, koupání, večerní procházka po městě s večeří (46 km 1 hod.)
4.den – snídaně, dopoledne prohlídka Sieny, odpoledne výlet do městečka Montalcino a Pienza – úžasnou krajinou Val d. Orcia (celkem 106 km 2 hod.), návrat do Sieny, večerní procházka s večeří, koupání
5.den – snídaně, odjezd do krásných městeček Sovana a Pitigliano – (160 km 2,00 hod.), , přejezd do městečka Tarquinia – 70 km, 1,00 hod.) – návštěva etruských hrobek, ubytování v hotelu BB Antiche Mura, koupání v moři, večerní procházka a večeře
6.den – snídaně, odjezd do Caserty – návštěva zámku a zahrad (285 km 2,55 hod.), přejezd do Neapole (35 km 40 min.) – ubytování v hotelu Nuvo, prohlídka města a večeře
7.den – snídaně, odjezd na trajekt na Ischiu – (50 km, 2,00 hod.), návštěva Aragonského hradu, odjezd do hotelu Torre Sant Angelo, 2 noci (20 km 40 min.), koupání v termálním bazénu a u moře s termálním pramenem, večeře
8.den – snídaně, prohlídka ostrova, návštěva botanické zahrady Rudolfo, městečko Forio celkem 20 km 50 min.), koupání v termálním bazénu a moři, večeře
9. den – snídaně, návštěva botanické zahrady La Mortella ,odjezd na pevninu trajektem, návštěva Herculanea a Pompejí (80 km 2,33 hod.) – příjezd na pobřeží Amalfi do hotelu Agriturismo La Baita v Agerole (25 km 42 min.), 2 noci
10 den – snídaně, návštěva vil Cimbrone a Rufolo s krásnými zahradami, městečko Ravello, Amalfi, Praiano, Pasitano .(70 km 2,50 hod celkem)
11.den – snídaně, odjezd do Orvieta (355 km 3,45 min.), prohlídka městečka a poté pokračování do hotelu v Monzanbanu (389 km 4 hod.) BB Casacasina, večeře
12.den – snídaně, odjezd domů se zastávkou v Innsbrucku (2,50 hod 273 km , 5 hod. 536 km)
Celkem 3 780 km
.den - 1.den – ráno v 5,30 hod odjezd směr Italie, Lago di Garda. Odpoledne příjezd a hrad Arco (7 hod. 755 km) lanovkou na Monte Baldo z Funivia Malcesine (25 min. 20 km) a návštěva Castello Scaligero, procházka kolem jezera, příjezd do hotelu v Monzanbanu
Najít ten správný čas pro naší letošní dovolenou nebylo vůbec jednoduché. Dohodli jsme se s Ivou, že vzhledem k požehnanému věku Antény opět oželíme větší dálky, zůstaneme v Evropě a pojedeme autem, abychom se případně mohli kdykoliv vrátit. Původní termín jsme stanovili na duben, ale díky operaci Ivy kolena a mému pracovnímu programu jsme nakonec našli vhodný termín na konci května. Protože jsem se vracel v úterý ze Slovenska až večer, vyrážíme netradičně ve středu ráno v půl šesté, což bere Iva s povděkem, že si trochu přispí a nemusí tak brzo stávat. Kupodivu se nám podaří vyrazit jen s patnáctiminutovým zpožděním a první náš cíl je jasný, jezero v severní Itálii, Lago Di Garda. Podle navigace jezero spatříme po jedné hodině odpoledne a čeká na nás skoro 800 kilometrů po dálnici. Jednou před mnoha lety jsme se zavítali s cestovkou, kdy jsme navštívili Dolomity a já absolvoval výšlap na jednu z těžkých ferrat jen s minimálním vybavením. Naštěstí jsem přežil a dnes již vzpomínám na moji tehdejší nerozvážnost jen s úsměvem. První stovky kilometrů jedeme sice v hustším provozu, ale očekávaný čas příjezdu se neprodlužuje. Před Mnichovem nás navigace varuje před dlouhou kolonou a navrhuje opuštění dálnice. Bohužel opravdu dojíždíme do kolony a tak poslechneme a sjíždíme na chvíli z dálnice. Už se nedozvíme, zda jsme udělali dobře nebo bylo lepší návrh ignorovat a zůstat na původní trase. Situace se později ještě jednou opakuje, ale tentokrát nesjíždíme z původní trasy a navigace nám přehodnotí čas dojezdu až na 21 hodin z důvodu prý zavřené dálnice. S obavou pokračujeme v cestě a postupně se čas vrací do původních dimenzí a nakonec zmizí zpoždění úplně. Příště již budeme podobné informace ignorovat a příliš se jimi nevzrušovat. Před druhou hodinou se před námi objevuje na kopci zřícenina hradu Arco a o pár kilometrů dále i stejnojmenné městečko. Parkoviště najít není problém, ale bohužel nefunguje automat na zaplacení parkovného, u kterého se vytvořila menší fronta, všichni se snaží zaplatit, ale nikomu se tento úkon nepodaří splnit. Po chvíli váhání opouštíme parkoviště a věříme, že na náš nebude čekat papírek s pokutou za stěračem. Městečko Arco leží jen dva kilometry od jezera a z hradu je dobře viditelné i za dnešní zhoršené viditelnosti. Svítí sice sluníčko a je velmi teplo, ale jasného rozhledu se dnes nedočkáme. Procházíme úzkými uličkami s mnoha obchody lákajícími na zakoupení vybavení na ferraty až na hlavní náměstí s docela pěkným kostelem. Vzhledem k nedávné operaci Ivy se vydávám vstříc kopci raději sám a Iva stráví hodinku v centru menší procházkou. Nebylo by rozumné si zničit koleno hned první den. Asi po čtvrt hodině se mi podaří vyškrábat až na horu k pokladně hradu, kde platím 3,5 EUR a mohu pokračovat v prohlídce ruin. I v areálu vede cesta stále do kopce a tak jsem rád, že jsem zde sám a Iva nebude zatěžovat své nemocné koleno. Zřícenina není místem, které musíte vidět, ale pokud máte chuť na menší výšlap, výhled na městečko a jezero v dáli není špatný. Přístupová cesta je lemována krásnými olivovými háji a bezpočtem laviček se stoly, často s pitnou pramenitou vodou. Sám hradní komplex je vcelku rozsáhlý a přístupné jsou téměř všechny budovy. Návštěva vám zabere cca 1 hodinu. Vrchol nabízí zajímavé výhledy do okolí řeky Sarca a na samotné Lago di Garda. Navštívit můžete střílny, věže, ale třeba i hladomornu. Hrad je otevřen po celý rok a v létě slouží k pořádání koncertů a kulturních akcí. V letošním roce 2016 se zde koná misroství světa v běhu do kopce. Vstupenka pro dospělého (2016) stojí 3,5 € a dítě 2 €. Historie hradu: Hrad pochází ze 7. století n.l. a měl střežit údolí řeky Sarco, kudy procházela vojska mířící ze severu na Pádskou nížinu. Měl celkem 4 vstupní brány, z nichž se do současnosti dochovala pouze jedna. Ta byla vybavena padacím mostem. Hrad je zobrazen na mnoha obrazech, z nichž nejslavnější je od Albrechta Dürera, který je uložen ve francouzském Louvre. Od počátku 18. století byl opuštěn až do roku 1879, kdy zeměměřič Giuseppe Caproni vytvořil plán rozsáhlé rekonstrukce, která dala komplexu někdejší podobu. Po skončení první světové války byl převeden z vlastnictví německého knížecího rodu do správy státu. V roce 1927 hraběnka Giovanna d'Arco, Markýza z Bagno hrad zakoupila a stala se výhradní majitelkou. Od roku 1982 je hrad pod správou města Arco a probíhají na něm rozsáhlé rekonstrukce a obnovy.
Po prohlídce se vydávám zpět dolů a po pár minutách se s Ivou střetneme přímo na hlavním náměstí. Společně jdeme k autu a pokračujeme v naší cestě okolo jezera asi dalších 20 kilometrů do městečka Malcesine, odkud jede lanovka na Monte Baldo. Protože jedeme mimo dálnici a je zrovna odpolední dopravní špička, cesta nám trvá déle než jsme plánovali. Jedeme přímo ke stanici lanovky a kousek nad ní parkujeme. Je zde levnější parkování než v podzemních garážích přímo u lanovky. Normálně asi bývá plné, ale naštěstí jedno místečko na nás zbylo. Platíme v automatu 3 EUR a odcházíme k lanovce. Běžně stojí lístek tam a zpět 20 EUR, ale po 16 hodině je sleva na 15 EUR. Protože je půl páté, vztahuje se i na nás. V tuto dobu už většina turistů sjíždí spíše dolů po celodenní tůře a podobných případů jako jsme my, není mnoho a tak bez fronty se dostáváme hned do první kabinky nahoru. Cesta trvá přibližně 20 minut s pěti minutovým přestupem na mezistanici uprostřed. V horní části jsou kabinky panoramatické a pomalu se otáčejí do kola. Velká rychlost to není, za cestu nahoru to zvládnou sotva jednou. Pohled na jezero je krásný, jen kdyby nebyl ten mlžný opar, který trošku tlumí naše zážitky. Na konečné lanovky se dostáváme do výšky 1752 metrů nad mořem a tak je tady o poznání chladněji a poměrně dost fouká. Při výstupu nás vyděsila dlouhá fronta zájemců o cestu dolů. Věříme, že než se projdeme po návrší, alespoň trochu se zmenší. Na některých místech jsou ještě zbytky sněhu, ale při teplotách, které jsou dnes i ten rychle zmizí. Kdyby nefoukal poměrně silný vítr, bylo by teplo i v této výšce. Po našem návratu k lanovce se opravdu fronta smrskla a tak bude čekání kratší. V plné sezóně jsou čekací doby prý i tři hodiny. Teď nás čeká prohlídka blízkého hradu kousek pod spodní stanicí lanovky. Neodoláme zastávce na kafe v jedné z mnohých pěkných kavárniček. Bohužel nám právě volá majitelka našeho penzionu, že na nás čeká a kdy prý přijedeme. Je pravdou, že v instrukcích byl uveden příjezd od 12 do 14 hod. Já jsem tento čas, ale nebral moc vážně. Domlouváme se na příjezdu za hodinu a tak dopijeme kávu, v rychlosti si projdeme točité uličky k hradu a už se vracíme k autu. Provoz je sice menší, ale cesta kolem jezera vede přes malá městečka a tak trvá relativně dlouho. Výhledy na jezero a okolní krajinu nám pomalou jízdu vynahradí. Navigace nás po hodině a půl zavádí do správné ulice, ale náš penzion nikde. Jen pár zemědělských usedlostí a o našem penziónu ani stopy. Několikrát se vracíme, pátráme, ptáme se, ale bez úspěchu. Nakonec nám pomáhá řidič dodávky a i on má velké problémy jej najít. Je velice vstřícný a tak se nakonec naše hledání dospěje k dobrému konci. Zjišťujeme, že poprvé jsme byli od penziónu jen pár metrů, ale za stromy nebyl vidět a nás nenapadlo pokračovat dál. Leží poměrně daleko od hlavní silnice mezi vinicemi. Tady tedy bude klid, jen večeři si budeme muset udělat z vlastních zdrojů. Máme krásný apartmán s 50 m2 ve druhém patře, kam se dostaneme po prudkých skleněných schodech. Naše majitelka se už zklidnila a vše nám vysvětluje. Dostáváme ovladač od vjezdových vrat na pozemek, což je jediná možnost jak se dostat dovnitř. Otevírají se dost pomalu a hrozně vržou. Snad vydrží, než odjedeme v provozu. Po krátké procházce okolo vinic se vracíme na večeři a tak končí náš první náročný den. Zítra na nás již čeká Toskánsko.
Výdaje : dálniční známka Rakousko 8,80 EUR, dálniční poplatky 19,20 EUR, kafe 4 EUR, vstupné hrad 3,5 EUR, parkoviště 3 EUR, lanovka 30 EUR, benzín 32 EUR, hotel 70 EUR celkem 170,5 EUR
2.den –snídaně, odjezd do Modeny 122 km – 1,22 hod., prohlídka centra a muzea Ferrari. Navštěva villy Garzoni v Collodi (191 km 2 hod.)– krásná barokní zahrada, odpoledne příjezd do Luccy (13 km 20 min.), prohlídka města, ubytování v hotelu Dolce Sosta, večeře
Ráno je opět krásné počasí a tak si můžeme užít snídani venku na terase. Prvním naším dnešním cílem bude město Modena (UNESCO). Navigaci nastavuji přímo na muzeum Ferrari, jehož žlutá budova je dílem našeho architekta Kaplického. Prohlídku uděláme jen zvenku a snad se nám podaří zahlédnout i nějaké auto. Vstupné na osobu je 15 EUR a my nejsme takoví nadšenci aut, abychom dali 30 EUR za návštěvu muzea. Menší část expozice nikdo nehlídal tak jsme očkem nakoukli. Budova svým stylem Kaplického opravdu nezapře. Něco jako chobotnice, která měla stát na Letné. U nás ale štěstí neměl, proto najdeme jeho budovy jen v zahraničí. Ještě pár foto a přejedeme blíž do centra. Modena je významným historickým městem s několika desítkami dobře dochovaných památek od středověku do počátku 20. století. Moc pěkná je katedrála, kterou je možné vidět zdarma, nic se zde neplatí. Asi hodinka nám stačila na prohlídku a na konci jsme si dali menší občerstvení, abychom zvládli další cestu. Teď pojedeme 170 kilometrů do malého městečka Collodi, ve kterém spatříme vilu Garzoni s krásnými barokními zahradami. Jedeme po dálnici a podařilo se mi naší cestu o pár kilometrů prodloužit. Najel jsem do špatného pruhu a teď jedeme směr Milán a další odbočka je až za 13 kilometrů. Když máme vyjet z dálnice a zaplatit poplatek, tak mi Iva poradí, ať se rychle utočím ještě před mýtnicí, protože zrovna nic nejede a nájezd je volný. S mírnými obavami tak učiním, naštěstí policajti nejsou v dosahu. Zbytek cesty je už v pohodě, dálnice vede neuvěřitelným množstvím tunelů, které na sebe vzájemně navazují. Nejméně padesát kilometrů jedeme jedním tunelem za druhým. Rychlost je omezena na 110 kilometrů a tak vše rychle ubíhá. Chvíli hledáme vhodné parkoviště u vily Garzoni a nakonec parkujeme u místního kostela zdarma a k vile je to jen pár stovek metrů. Kupujeme vstupenky za lidových 13 EUR na jednoho, žádná láce. Součástí vstupenky je i návštěva malého skleníku s tropickými motýli. Trochu jsme si připomněli naší Fota morgánu v Praze. Zahrada u vily Garzoni v Collodi patří mezi nejvýznamnější barokní zahrady v Toskánsku. Na místě dnešní vily stávala kdysi hraniční pevnost. Postupné upravování a přestavování rodinou Garzoni vytvořilo dnešní podobu stavby. Na tvorbě zahrady se podílel Filippo Juvara a posléze i Ottaviano Diodali, ten navrhl sochařskou výzdobu, letní pavilon a parter ve francouzském stylu. Zahrada se rozprostírá na strmém svahu, takže je zde vybudováno několik teras a schodišť, kam musíme vyšplhat. Terasy doplňuje fontána a vodní kaskády s bohatou sochařskou výzdobou. Schodiště je zakončeno sochou Slávy, milenky Jupitera. Sochařskou výzdobu tvoří repliky antických soch s náměty starověké mytologie. Nepřehlédnutelnou součástí zahrady je i vzrostlé bambusárium, které Ivu potěšilo. Aspoň troška exotiky. Ve spodní části je nasázeno velké množství tvarovaných živých plotů ze zimostrázu a ptačího zobu. Okolo fontán jsou tvarované záhony z letniček a cibulovin. Když jsme se dokochali, tak můžeme pokračovat již jen pár kilometrů do našeho hotelu. V Collodi se nachází ještě Pinochio park, ale na něj bychom potřebovali vnouče, která nám zatím chybí. Ubytování v městě Lucca máme objednáno na jejím okraji v pěkné vilce. Majitelé si oddělili prostory pro sebe a hosty. Máme samostatný vstup do objektu a tak můžeme přijít, kdy se nám zlíbí. Na večer zajíždíme do centra autem a parkujeme kousek od hradeb, které obepínají celé centrum města. Město Lucca bylo založeno jako římská kolonie roku 180 př. n. l. a jeho urbanistická struktura je pozůstatkem z období římské nadvlády. Svobodným městským státem se stalo na počátku 12. století a svou svobodu si udrželo až do roku 1847. Za vlády Gótů a Langobardů byla Lucca hlavním městem Toskánska, ve středověku pak její význam vzrostl díky obchodu s hedvábím. Také dnes je luxusní prádlo vývozním artiklem číslo jedna. Během 14. století ovládla Lucca Pisu, Pistoriu a téměř se jí podařilo dobýt i Florencii. Doba úpadku přišla zanedlouho poté, ale město si přesto dokázalo udržet svou nezávislost až do příchodu Napoleona. Do doby sjednocení Itálie ve městě vládli Bourboni. Město dnes protínají dvě navzájem kolmé hlavní tepny, vedoucí od severu k jihu a od východu k západu. Během středověku bylo město protkáno křivolakými uličkami, v nichž se postupně vyvinula architektura výškově koncipovaných domů. Spíše než o domy šlo o jakési věže (torre), z nichž mnohé dosahovaly až šesti pater. Převažujícím stavebním materiálem se stala cihla, četné sakrální objekty však byly budovány z jasně bílého mramoru. Právě boží stánky daly Lucce přízvisko "město sta kostelů". Vše, co stojí v Lucce za vidění, najdete za jejím mohutným cihlovým opevněním s neporušenými branami a baštami, které se podařilo dochovat v původní podobě. Procházka po hradbách, které obepínají celé město, může být zajímavá, my jsme ji ale vynechali. Do centra vstupujeme branou Porta Jacobo, která nás zavede na hlavní náměstí Piazza San Michele. Na něm se tyčí úchvatný kostel San Michele in Foro, který byl postaven na místě starého římského fóra. Má nádhernou fasádu tvořenou žíhaným mramorem. Postupně obcházíme další pamětihodnosti, kterých má Lucca velké množství a nebudu se o nich podrobně rozepisovat. Před závěrem naší procházky si dáváme večeři na hlavním náměstí Del Anfiteatro. Já zkouším místní specialitu, králíka, Iva zůstává věrna kuřecímu salátu. Po večeři pokračujeme podél kanálu k autu a po čtyřech kilometrech jsme zpět v našem hotelu. Ještě otevřít víno bez pomocí otvíráku nám dá chvíli zabrat a pak již jen relaxovat na další den.
Výdaje: dálniční poplatky 17,40 EUR, zmrzlina 4 EUR, tortilla 4 EUR, parkování 2 EUR, vstupní vila Garzoni 26 EUR, benzín 10 EUR, večeře 24 EUR, víno 4 EUR, hotel 60 EUR, mapa 4 EUR celkem 151,40 EUR
3.den – snídaně, odjezd do městečka Volterra (krásné městečko s dílnami na alabastr- 73 km 1,35 hod.), přejezd do jednoho z nejhezčích horských městeček San Gimignano – (30 km 40 min.), večer příjezd do Sieny. Ubytování na 2 noci, koupání, večerní procházka po městě s večeří (46 km 1 hod.)
Před devátou hodinou se vydáváme vstříc dalším toskánským památkám. Dnes na nás postupně čekají 3 města - Volterra, proslulá těžbou alabastru, horské městečko věží San Gimignano a odpoledne příjezd do Sieny. Hned v prvním máme problém s parkováním a tak vysazuju Ivu blízko centra a jedu hledat vhodné místo na zaparkování. Nakonec se mi podaří získat jedno z posledních míst v podzemních garážích přímo v centru města. Telefonem se domlouváme na místě setkání a tak nám již nic nebrání si užít atmosféru tohoto historického městečka. Má velmi dobře zachované starověké a středověké centrum s hradbami a branami a leží na strmém, obtížně přístupném skalnatém vrchu. Je oblíbeným turistickým místem a sídlem volterrské diecéze. Proslavilo se výrobky z alabastru, který se v okolí těží. Volterra má dominantní polohu a přístupové silnice překonávají výškový rozdíl ostrými serpentinami. Vlastní město charakterizují úzké a křivolaké uličky a mohutná medicejská pevnost ze 16. století. Je tady poměrně dobré značení a tak není problém hlavní památky navštívit,
Do dalšího města San Gimignano (Unesco) je to jen 30 kilometrů a tak chvíli po poledni se před námi objevuje toto městečko proslulé svými věžemi. Kdysi tu bývala etruská osada, které se říkalo Velathri. Z doby antického Říma bylo město známé jako Silvia. Nynější jméno získalo podle Svatého Gemignana o mnoho let později. Ještě v 11. století bylo San Gimignano pouhou vesničkou, která se skládala jen ze čtyř domů. Ale jen o sto let později se z něho stalo maloměsto. Své bohatství získalo díky velice výhodné poloze. Navíc skýtá ideální podmínky pro pěstování šafránu a vinné révy. V tomto městě si šlechtické rody stavěly své honosné paláce a obranné věže. Ještě ve 14. století jich zde stálo přes 70. V současné době jich je pouze 15. Právě z této doby pochází také většina uměleckých děl, které se nacházejí ve městě. V 15. století se San Gimignano dostalo do úpadku. Historici však poukazují na to, že právě díky tomu se město zachovalo v nezměněné gotické podobě. Od minulého století je San Gimignano oblíbeným turistickým cílem. V centru města se nachází mnoho historických památek. Mezi ty ne nejznámější patří brána Porta San Biovanni, která pochází ze 13. století. Jde o jednu z nejkrásnějších bran starověku. Turisté si mohou prohlédnout mnohá náměstí, jmenujme například náměstí Piazza della Cisterna. Toto náměstí je zajímavé tím, že je postavené ve tvaru trojúhelníku a kolem se nacházejí věže ze 13. a 14. století. Další významné náměstí se nazývá Piazza del Duome. Zde můžete spatřit palác Pallazo del Podesta ze 13. století. Náměstí dominuje věž Rognosa, která je vysoká 52 metrů. Nachází se zde také katedrála, jež je zasvěcena sv. Marii Assuntě, ke které vedou historické shody, které pocházejí z 11. století. Krásný výhled na celé město představuje Torre Grossa, jde o nejvyšší věž města, která dosahuje výšky 54 metrů. Z kostelů je zajímavý zejména Chiesa di Sant´Agostino, který pochází ze 13. století. Tento kostel je postaven v románsko-gotickém stylu. Uvnitř lze vidět krásné nástěnné malby od Gazzoliho, které znázorňují život sv. Augustina. Sem jsme se bohužel nedostali, protože se zde konala svatba a poslední návštěvníky pustili ve 14 hodin. My jsme přišli o pět minut později. Místo kostela si dáme nejlepší zmrzlinu na světě, jak je napsáno na malém krámku, který je tak samozřejmě plný turistů. Kdo by nechtěl ochutnat zmrzlinu, která třikrát získala titul nejlepší na světě. Můžete zde ochutnat i například olivovou a samozřejmě mnohé další, Před čtvrtou hodinou jsme v Sieně (Unesco), a protože máme hotel s bazénem, strávíme zde příjemnou hodinku odpočinku. Před hotelem nám staví autobus a tak jsme za pár minut v centru města a nemusíme šlapat pěšky. Ani jsme si nestihli koupit lístky, naštěstí revizor nepřišel. Brouzdáme se městem, návštěvu památek necháme na zítra, teď už je pozdě. Po dobré večeři se vracíme pěšky do hotelu a zbytek večera relaxujeme.
Výdaje: zmrzlina 5 EUR, oběd a večeře 46 EUR, víno a mléko 4,60 EUR, parkování 7,60 EUR, celkem 63,20 EUR
Čtvrtý den – snídaně, dopoledne prohlídka Sieny, odpoledne výlet do městečka Montalcino a Pienza – úžasnou krajinou Val d. Orcia (celkem 106 km 2 hod.), návrat do Sieny, večerní procházka s večeří
Po snídani vyrážím opět do centra Sieny, tentokrát sám. Iva vzhledem ke stavu svého kolene si dá raději odpočinek u bazénu. Centrum si včera prohlédla a interiéry kostelů jí až tak neberou. Tentokrát si raději kupuji lístek na autobus v tabáku a čekám na autobus číslo 54, který jede přímo do historického centra. Jeho trasa je kratší než autobusu číslo 33, kterým jsme jeli včera. Je po osmé hodině a bohužel památky otevírají až v půl jedenácté. Alespoň mám čas si v klidu projít uličkami a nasát atmosféru. Pokladna nakonec otevírá v deset hodin a v tuto dobu je před ní už pořádná fronta. Kupuji si kombinovanou vstupenku za 13 EUR zahrnující i vyhlídku z terasy na město. Tu považuji asi za nejlepší část dnešní prohlídky. Sice jsem musel vystát menší frontu, protože prostory vstupu na terasu jsou velmi stísněné a dá se jít pouze jedním směrem. Vždy tedy pustí asi třicet lidí, a pak se čeká, až se všichni vrátí zpět a mohou pokračovat další. Pohledy na město jsou nádherné a prohlídku mohu jen doporučit, stojí za to. Na hlavním náměstí Piazza del Campo se nachází jedna z nejvýznamnějších sienských staveb Palazzo Pubblico. Jedná se o gotickou cihlovou stavbu z let 1297 až 1310. Po levé straně paláce se nachází 102 metrů vysoká věž Torre del Mangia z let 1338 - 48. Interiéry paláce jsou vyzdobené malbami žáků sienské školy s vyobrazením měšťanského života 14. a 15. století. Na východní straně Piazza del Campo stojí Palazzo Piccolomini, jeden z nejhezčích renesančních paláců v Sieně z 15. st. Druhou hlavní sienskou stavbou, společně s Palazzo Pubblico, je gotický dóm S. Maria Assunta. Leží jihozápadně od Piazza del Campo na Piazza del Duomo. Jedná se patrně o jednu z nejpůsobivějších gotických sakrálních staveb v Itálii. Byla vystavěna od poloviny 12. st. do roku 1264. Věž zvonice je z druhé poloviny 13. st. Nedaleko od katedrály, v ulici Via S. Pietro, je v paláci Buonsignori z 15. st. Pinacoteca Nazionale se sbírkou sienského malířství 12. až 16. st. K dalším památkám v Sieně náleží například kostel San Domenico, cihlová stavba ze 13. st., ve 14 st. rozšířená. Dále původně románská bazilika sv. Františka (San Francesco) z poloviny 13. st., ve 14. až 15. st. přestavěna a rozšířena do současné gotické podoby.Kolem jedné hodiny se vracím autobusem do hotelu a autem se vydáváme na další výlet po toskánských městečkách. Montalcino a Pienza, úžasnou krajinou Val d. Orcia, která je přímo zapsaná na seznamu Unesco, stejně jako Pienza. Znamená to tedy dvě čárky najednou, pěkně to přibývá. Cestou se mnohokrát zastavujeme a fotíme ty typické toskánské krajinky, jak můžeme vidět na všech fotografiích z této oblasti. Pienza je hezké malé městečko, ale důvod proč je zapsáno na seznamu Unesco příliš nechápu. Jiná městečka, dosud nezapsaná se nám líbila více. V Montalcinu si dáváme oběd a v Pienze kávu se zmrzlinou. Nejhezčí z ní jsou výhledy do krajiny. Na konci městečka je dlouhá třída, odkud se jich otevírá spoustu. Mají zde postavenu i desku Unesco s popisem proč došlo k zápisu. Samozřejmě jsem si ji vyfotil a zanesl do svých poznámek. Navečer se vracíme do hotelu a centra města se už nepouštíme, raději budeme relaxovat. Ve vedlejším krámku si kupujeme na pokoj dva kousky pizzy, máme lahvinku vína, co si přát více. Zítra nás čeká přejezd k moři do oblasti Lazio v okolí Říma k etruským hrobkám.
Výdaje: vstupné Siena 13 EUR, lístky autobus 4,80 EUR, kniha 10 EUR, pití 1,80 EUR, otevírák a notýsek 3 EUR, kafe 3,20 EUR, jídlo 24,50 EUR, parkování 5 EUR, ubytování 153 EUR, benzín 20 EUR, jídlo a pití market 13 EUR, pizza 3,50 EUR celkem 245 EUR
5.den – snídaně, odjezd do krásných městeček Sovana a Pitigliano – (160 km 2,00 hod.), , přejezd do městečka Tarquinia – 70 km, 1,00 hod.) – návštěva etruských hrobek, ubytování v hotelu BB Antiche Mura, koupání v moři, večerní procházka a večeře
Ráno po snídaní jedeme prvních padesát kilometrů stejnou cestou jako včera. Po dvou hodinách přijíždíme do městečka Sovana a parkujeme na okraji města mimo oficiální parkoviště, které je plné. Snad nedostanu pokutu, jak se stalo zde některým jiným turistům o čemž jsem se dočetl na internetu. Protože se přiblížilo poledne, nepohrdneme chutnou pizzou v jedné z malých místních restaurací. Na hlavním náměstí navštívíme katedrálu a pak už spěcháme k autu, naštěstí se pokuta nekoná. V klidu odjíždíme do městečka, které stojí na skále, Pitigliano. Je to sem pouhých deset kilometrů, ale cesta vede řadou serpentin s krásnými vyhlídkami na okolí. Z dáli už vidíme toto úžasné městečko, jen bude problém najít opět parkování. Naštěstí jedno z aut právě odjíždí a tak můžeme zaparkovat a jít na průzkum. Obloha je dnes zatažená, fouká a dá se očekávat déšť. Hned v první ulici vidíme mnoho lidí, kteří vytvářejí různé ornamenty na chodnících z barevné drtě, různých květin a listů. Občas použijí i zeminu a kamínky, každý si předem nakreslí na chodník vzor a pak jej vyplňuje. Město zřejmě jednou ročně tuto akci financuje a místním rozváží materiál na výzdobu v igelitových pytlích, které si poté místní přemísťují do různých nádob a celé rodiny se věnuji výzdobě své části chodníku. V době naší návštěvy už byla převážná část výzdob hotova a tak jsme mohli obdivovat jednotlivá dílka místních skoro umělců. I ty nejmenší křivolaté uličky byly posety jednotlivými ornamenty. Místní u nich seděli a zlehka si je opravovali, protože vzhledem k velkému větru jejich výzdoba občas utrpěla nějaký ten šrám. Zejména použité listí se jen stěží dalo udržet na místě. Někteří si svou výzdobu zakryli igelitem, asi kdyby přeci jen přišel déšť. Naštěstí se na konci naší procházky nebe rozjasnilo a místní si mohli odechnout. My ještě nakupujeme v centru pár suvenýrů a čeká nás další bod dnešní cesty, dodatečně zařazená Tarotová zahrada. Park otevírá až v půl třetí, což se nám hodí, protože přijíždíme přesně ve tři hodiny. Parkoviště je skoro plné a návštěvníci jsou zejména mladšího věku. Vstupné je 12 EUR na osobu a na prohlídku některých exponátu se stojí fronta. Do většiny se dá podívat i dovnitř a interiéry jsou opravdu propracované, jak je vidět i na mých fotografiích. Zahradu najdete ve vesničce Garavicchio. Dílo sochařky Niki dei Tarocchi : obrovité sochy zasazené do zdejší zeleně , olemované cypřiši a olivovníky , s vůní levandule a jižních bylin, vám vyrazí dech svou monumentálností, barevností, leskem a krásou. Zahrada vznikla souhrou náhod, obrovského talentu a snu této sochařky. Mohla také vzniknout díky velkorysé nabídce její přítelkyně, které svůj sen o zahradě se sochami vyprávěla, a která jí nabídla svůj pozemek v překrásné krajině, blízko středověkého městečka Capalbio. Tématem pro její velkolepé dílo a záměr bylo 22 karet Velké arkány Tarotu. Celkový architektonický záměr zahrady je velmi jednoduchý, bizarnost a dotváření pocitu plnosti a složitosti dodávají zahradě vztyčené sochy, bublající potůčky, pohádkové i eroticky nabité bytosti. Teď nás čeká posledních třicet kilometrů do města Tarquinia (Unesco), kde máme objednán penzión na dnešní noc. Nejdříve se ale prohlédneme etruské hrobky, které leží dva kilometry od centra města. Tarquinia vznikla v 9. století př. Kr. Vyznačovala se velkým množstvím hrobů, v nichž se uchovával buď popel zemřelých, a to v hliněných urnách, anebo přímo těla zesnulých v sarkofázích z kamene nebo pálené hlíny. Urny i sarkofágy byly bohatě zdobeny rytinami nebo malbami. Tarquinie proslulá svými malovanými hroby. Nejznámější je Hrobka Augurů. Nese jméno etruských kněží, kteří měli za úkol předpovídat budoucnost z letu ptáků. Tvoří jí jediná komora z roku 520 př. Kr. O něco málo mladší je Hrobka Baronova. Velice vyváženě komponovaná malba se může interpretovat jako odchod zesnulého do podsvětí. U vstupu se dá bez problémů zaparkovat a vstupné je 6 EUR. Přístupných hrobek je celkem 25 a jsou to takové malé domečky. Na obrázcích je vždy namalováno, co lze dole očekávat. Jde se po schodišti a před hrobkou je vypínač, kterým se rozsvítí světlo, a přes sklo si můžeme hrobku prohlédnout. Asi hezčí jsou na druhé lokalitě v Cerveteri, vzdáleném padesát kilometrů, jehož hrobky vypadají na fotografiích zajímavější a větší. Bohužel je v pondělí zavírací den a tak i když přes městečko jedeme, bude zavřeno. Jedna hrobka je bezbariérová pro vozíčkáře, přístupná po dlouhé nájezdové dráze. Do našeho penziónu jedeme jen pět kilometrů a zde nás čeká papírek s telefonním číslem, na které máme zavolat. Majitelé zde budou do deseti minut. Nemluví moc anglicky, ale základní informace nám vysvětlí. Snídani budeme mít připravenou ráno v lednici, a kávu si uvaříme v automatu. Dveře máme zabouchnout a klíče nechat na pokoji. Stručné, jasné informace. Teď se půjdeme projít po městečku a najít nějakou tu restauraci. Po městě potkáváme jen pár lidí, chcípnul tu pes. V první restauraci mají již jen pizzu a až v druhé mají širší výběr. Po docela dobré večeři se vracíme do penzionu a zítra nás čeká delší přejezd až do Neapole.
Výdaje: vstupné zahrady Tarochi 24 EUR, benzín 25 EUR, hotel 60 EUR, dárky 12 EUR, pizza 6 EUR, večeře 20 EUR, parkování 4,50 EUR, katedrála Sovana 4 EUR celkem 155 EUR
6.den – snídaně, odjezd do Caserty – návštěva zámku a zahrad (285 km 2,55 hod.), přejezd do Neapole (35 km 40 min.) – ubytování v hotelu Nuvo, prohlídka města a večeře
V půl deváté opouštíme penzion a jedeme okolo Říma nejprve do městečka Caserta, kde leží stejnojmenný zámek, zapsaný na seznamu Unesco. Dálnice je plnější, ale je zde rovina, takže se dá jet docela svižně. Před dvanáctou hodinou parkujeme kousek od zámku a máme to k němu jen pár stovek metrů. Zámek působí velmi rozlehle, ale navštívit lze pouze několik hlavních místností. Můžeme jít bez průvodce, což zejména Iva ráda přivítá. Můžeme si zvolit vlastní tempo a neohlížet se na ostatní. Po prohlídce zámku nás čekají zahrady. Ještě štěstí, že tu mají na zapůjčení kola za 4 EUR na hodinu. Park je dlouhý 2,5 kilometru, což by bylo na Ivu příliš. Kola sice nejsou žádný zázrak, já musím dvakrát nasazovat spadlý řetěz. U vodopádu si uděláme pár fotografií, nakoukneme do anglických zahrad a rychle zpět. Vracíme se přesně na čas. Jen 40 kilometrů nám zbývá do Neapole. Jak přijdeme do centra města, hned pozorujeme změnu stylu jízdy místních řidičů. Jako bychom zavítali do jiné země. Všichni spěchají a stále troubí. Naštěstí máme hotel na okraji města, a do centra to je vlakem pět zastávek, cesta bude trvat jen 12 minut. Na recepci si kupujeme jízdenky a zastávka je vzdálena jen 100 metrů od hotelu. Vystupujeme na konečné a chvíli nám trvá se ve městě zorientovat. Je zde spousta trhovců s různými cetkami a hlavně velký ruch. Pomalu se touláme jen tak centrem a posléze i malými uličkami, postupně nasáváme atmosféru. Informace načerpané na internetu nelhaly, Neapol je opravdu jiná než ostatní města. To se prostě musí vidět. Samozřejmě je zde hodně lidí tmavší pleti (cikání), ale naštěstí jsme žádné problémy nezaznamenali. Asi nejhezčí byla vyhlídka na celé město, kam se mi podařilo vyšplhat. Bohužel Ivu začala bolet noha a tak raději zůstala na mne čekat v jednom z kostelů pár stovek metrů před cílem. Na závěr procházky si dáváme místní neapolskou pizzu a i ta je jiná, než jinde v Itálii a moc nám chutná. Mně se v Neapoli líbilo, uličkami bych se zde určitě dokázal toulat mnohem déle a pozorovat místní život. Iva má opačný názor, ty necelé čtyři hodiny jí prý plně postačily. Před devátou večerní jsme zpět v našem útulném hotelu a můžeme relaxovat na zítřek. V 9,40 hod. nám z přístavu v Puzzuoli odplouvá trajekt na termální ostrov Ischia a zde strávíme 2 dny.
Výdaje: vstupné zámek Caserta 24 EUR, kolo 8 EUR, parkování 4 EUR, zmrzlina 4 EUR, Aperol soda 8 EUR, jízdenky vlak 4,80 EUR, poplatky dálnice 20,60 EUR, večeře Pizza 18 EUR, ubytování 72, mapa Neapole 5 EUR celkem 170 EUR
7.den - snídaně, odjezd na trajekt na Ischiu – (50 km, 2,00 hod.), návštěva Aragonského hradu, odjezd do hotelu Torre Sant Angelo, 2 noci (20 km 40 min.), koupání v termálním bazénu a u moře s termálním pramenem, večeře
Hned v půl osmé jdeme na snídani, abychom stihli trajekt. Dle instrukcí si máme vyzvednout jízdenky nejméně jednu hodinu před odjezdem. V přístavu se nás ujímá jeden z místních prodejců ponožek a hned nám radí kam se zařadit a kde si vyzvednout jízdenky na trajekt. Jako svojí odměnu za rady mi vnucuje svoje ponožky (3 páry za 5 EUR). Protože je do odjezdu ještě dlouho a nedá se odbýt, tak kapituluji a jedno balení se stává mým majetkem. Od této chvíle máme klid a on začíná hledat své další oběti. Konečně vjíždíme na trajekt a zde se musí každé auto otočit do protisměru, aby mohlo poté vyjet, to jsme ještě nikdy nezažili. Naštěstí aut není mnoho a tak je pro otočení dostatek prostoru. Po hodince klidné plavby nás vítá ostrov Ischia. Nejdříve musíme sehnat benzín, kterého máme už jen velmi málo a pak můžeme jet na první náš cíl na Ischii, Aragonský hrad, který leží jen kousíček od přístavu. Silničky jsou na ostrově velmi úzké a vyhnout se například s autobusem bývá velký problém. Ke všemu cesty zde neustále střídavě stoupají a opět klesají. Průměrná rychlost tak dosahuje jen něco přes 30 kilometrů v hodině. Problémem na ostrově je i najít vhodné místo na zaparkování. Parkujeme asi pět set metrů od hradu na parkovišti, kde jsme našli jedno z posledních míst. Hrad stojí na kopci, ale překvapivě se dá dostat nahoru pomocí výtahu. Vstupné je 10 EUR na osobu a zahrnuje i jeho použití. Ke vstupence dostáváme i podrobný plánek a nic nám nebrání zahájit naší prohlídku. Jsou zde nejen krásné výhledy do okolí, ale i krásné zahrady s mnoha rostlinami. V některých místnostech hradu je umístěna galerie s obrazy. Prostě si zde každý najde svoji oblast zájmu a návštěvu hradu určitě doporučujeme, nejedná se o vyhozené peníze. Po tomto krásném zážitku se vydáváme znovu do víru malinkatých uliček hledat náš hotel, který by měl ležet až na samém jižním cípu ostrova u vesničky San Angelo. K hotelu sjíždíme uzounkou silničkou, kde je velkým problémem pokud se objeví v protisměru jiný automobil. Samozřejmě dvě auta potkáme, naštěstí se najde vždy místečko, kde se nakonec vyhneme. U hotelu je malinké parkoviště jen pro pět vozů a jedno místo čeká právě na nás. Opatrně zajíždíme a můžeme se jít nahlásit. Náš pokoj je v horním patře s krásným výhledem na moře, paráda. Jen dvě sta metrů od hotelu je stezka, kterou se po mnoha schodech sestupuje k moři, kde vyvěrají teplé prameny. Mají zde udělaná malá jezírka a v nich lidé relaxují. Hned u pramene je voda hodně teplá a tak je zde lidí nejvíce. I my se k nim přidáme, bohužel asi po půl hodině připlouvá loď a z ní doplave na pláž hlučná italská omladina. Z baru si donesou láhev alkoholu, dají jej do speciálně upraveného záchranného kruhu a postupně si nalévají alkohol do připravených skleniček. S mizícím alkoholem stoupá jejich hlučnost a tak se raději odebereme zpět do našeho hotelu a vezmeme za vděk náš bazén. I do něj vyvěrá horký pramen, takže o nic nebudeme ochuzeni. Lidí je tu již jen pár a tak si užíváme klidu a pohody. Zítra budeme pokračovat v průzkumu ostrova.
Výdaje: vstupné Aragonský hrad 20 EUR, káva 3 EUR, benzín 20 EUR, dárky 5 EUR, oběd 20 EUR, parkování 4,50 EUR, trajekt 230 EUR celkem 302,50 EUR
8 den snídaně, prohlídka ostrova, návštěva botanické zahrady Rudolfo, městečko Forio celkem 20 km 50 min.), koupání v termálním bazénu a moři, večeře
Ráno na nás čeká fantastická snídaně s velkým výběrem a ještě vylepšená úchvatnými výhledy. Hned se každému musí zlepšit nálada. Horší je, že nás opět čeká vyjet úzkou uličkou zpět na hlavní a pokračovat k tropické zahradě Rudolfo, plné kaktusů a sukulentů. Vedle vstupu do zahrady je malé parkoviště a Iva s radostí zjišťuje, že tu prodávají i malé rostlinky. Hned si tři kousky vybírá a při odchodu i zakupuje. I když je tato zahrada mnohem méně známá než La Mortella, velmi mile nás překvapila. Je zde i možnost ubytování a všichni hosté mají vstup do zahrady zdarma, my musíme zaplatit 9 EUR na osobu. Příjemná procházka s velkým množstvím cizokrajných kaktusů a sukulentů, nejrůznějších rozměrů. Nevíme, kam dříve zaměřit své pohledy. Ivu asi nejvíce zaujal jeden z přítomných pávů, který se nechal hladit a roztahoval před ní své výstavní peří. Na závěr ještě jedno preso v útulné kavárničce a můžeme pokračovat dále. Další tři kilometry pokračujeme do největšího městečka ostrova Forio, které je vyhlášeným centrem ostrova. Na hlavní třídě samozřejmě nechybí různorodé krámky, jako všude, kde se vyskytují davy turistů, zde zejména německé národnosti. Potkáváme je na každém rohu a místní obchodníci se i naučili základy němčiny. Při vstupu do krámku na nás mluví hned německy a až později přejdou do angličtiny. Výběr je široký a tak máme z čeho vybírat. Nedaleko města je i pláž, kde se lze vykoupat a zároveň pozorovat okolní krajinu. Další výhodou je, že na této pláži jsme úplně sami. Je sice hned za přístavem, ale voda je naprosto čistá a i docela teplá. Na závěr se vracíme na pozdní oběd a pak nás čeká cesta zpět do našeho hotýlku a odpolední relax v bazénu. Po včerejší zkušenosti k moři nepůjdeme a raději budeme relaxovat zde. Na večer trošku vínka, co více s přát.
Výdaje: vstupné zahrada 18 EUR, káva 4 EUR, pivo 4 EUR, dárky 40 EUR, parkovné 6 EUR, sazeničky 10 EUR, ubytování 112 EUR – 2 noci, oběd 18 EUR celkem 212 EUR
9. den – snídaně, ranní prohlédka botanické zahrady La Mortella, odjezd na pevninu trajektem, návštěva Herculanea a Pompejí (80 km 2,33 hod.) – příjezd na pobřeží Amalfi do hotelu Agriturismo La Baita v Agerole (25 km 42 min.), 2 noci
