Peking, Laos a Malajsie listopad 2017
Naše zážitky z tripu do Pekingu a další části Jihovýchodní Asie
1 den 11.11.2017 – Po dlouhé době vyrážíme na dovolenou až na konci roku a ne z Prahy, ale z Mnichova. Neodolal jsem nabídce China arline a zakoupili jsme letenky z Mnichova přes Peking do Kuala Lumpur. V Pekingu budeme mít zastávky 11 a 20 hodin. Navštívíme 3 země s rozdílnými kulturami. Jedinou Malajsii známe, i když jsme V Kuala Lumpuru moc času nestrávili a hlavním bodem našeho výletu byl ostrov Borneo. Jo, jo, uplynulo hodně času a dnes již cestujeme bez našich dětí. Do Mnichova raději vyrážíme s časovou rezervou již v pět hodin ráno, i když letíme až v poledne. Cesta ubíhá rychle a po deváté hodině s malými přestávkami jsme na letišti. Jen se nám nedaří najít parkoviště na kterém jsme vždycky stáli. Ani na internetu jsem jej nenašel (P 15). Po malém bloudění zůstáváme stát na P 43, kde je pár volných míst a cena je v podstatě stejná. 96 EUR za 17 dní. Máme štěstí, že nečekáme dlouho na autobus číslo 636, který jede okolo všech terminálů. Pak už vše běží standardně a v poledne startujeme, vstříc Jihovýchodní Asii. Hned první náš let je hodně dlouhý, necelých 10 hodin. Při 7 hodinovém časovém posunu přistaneme v Pekingu kolem půl páté ráno. Alespoň budeme mít hodně času na vyřízení všech záležitostí, týkající se udělení krátkodobého víza a čekání v různých frontách, pro Čínu tak typických. Už v letadle nás překvapilo, že asi 90 % cestujících tvořili Číňané. To jsme ještě netušili, že podobná situace se bude opakovat i v samotném Pekingu.
2.den 12.11.2017 – Na hlavním pekingském letišti přistáváme oproti letovému řádu o 15 minut dříve a hned se vydáváme do haly k vízovému odbavení. Z letedla vystupujeme jako jedni z prvních, ale pán za námi nás upozorní, že nemáme vyplněn vstupní formulář. Hned to napravujeme, ale paní u okénka zase chybí razítko o udělení krátkodobého víza. Nevšiml jsem si, že toto místo bylo již o sto metrů dříve. Naštěstí nebudeme muset znovu čekat frontu na odbavení, paní je na nás hodná. Vracíme se zpět a vyplňujeme další formulář. S razítkem v pasu nám již nic nebrání ve vstupu do Čínské lidově demokratické republiky. Nebudu podrobně popisovat naší cestu terminálem, jen se zastavím u letištního expresu. První vlak odjíždí v neděli z letiště až v 06,20 a tak musíme skoro hodinu čekat. Je však ještě úplná tma a tak nás ven nic neláká. Kromě taxíku jiný způsob levné dopravy v tuto hodinu nenacházíme a tak spolu s dalšími Číňany čekáme. Maličko se o nich zmíním. První náš dojem není příliš pozitivní. Většinou když se jich na něco (i jednoduchého) zeptáte, čumí na Vás a přiblble se usmívají. Dostat z nich nějakou reakci v angličtině je skoro nemožné. Kupodivu nejhorší je mladší generace, u které bychom mohli alespoň základní znalost cizího jazyka předpokládat. Bohužel i značení jednotlivých cílů není na příliš dobré úrovni. Často nezbývá než hledat a proto doporučuji době se na cestu připravit a získat informace na internetu od dalších cestovatelů. I já přidám pár mých zkušeností. Peníze lze směnit bez problémů po opuštění celního prostoru v příletové hale ve směnárnách, kterých je tu několik. Kurs mají všechny stejné a poplatek za provedenou transakci je 60 yuanů (kurs asi 3,40 Kč za 1 Y, tedy cca. 200 Kč). Je tudíž lepší vyměnit větší obnos nebo vybrat z bankomatu (jeden jsme potkali v příletové hale). Letištní expres stojí 25 Y a lístek koupíte u přepážky nebo v automatu (lze přepnout komunikaci do angličtiny). Lístky na metro se prodávají opět podobně v automatu nebo u přepážky, jen musíte vždy zadat cílovou destinaci. Nejdříve vyberete trasu a pak se Vám objeví postupně jména všech stanic. Metro je velmi levné, delší trasa (cca. 20 stanic s třemi přestupy vyjde asi na 5 Y na osobu ( 17 Kč)). Bankomat ale bere jen 10 Y bankovky. Musím přiznat Číňanům jedno pozitivum a to výborné značení v metru. Jména stanic jsou vždy hlášena předem i v angličtině a ještě je zde světelná navigace. Následující stanice bliká červeným světélkem a tak se zde nedá skoro udělat chyba. V metru potkáváme spíše místní, na Evropana narazíme jen velmi sporadicky. Možná k tomu přispívá, že je po sezóně a zima se velmi rychle blíží. V listopadu v noci již klesají teploty k nule a během dne je kolem deseti stupňů. Máme velké štěstí, že asi od deseti hodin nám vysvitlo z pod mraků sluníčko, a teplota byla hned vyšší. I smog nebyl až tak velký, jak jej často vídáme v televizi či na internetu. Bohužel s přibývajícími hodinami a za přispění pěkného počasí na tuto dobu začal přibývat i počet turistů. Trochu jsme změnili náš původní plán a jako první cíl jsme si vybrali Letní palác, který leží asi deset kilometrů od centra města. Cesta nám trvala asi jeden a půl hodiny a tak před osmou hodinou jsme u cíle. Po vystoupení z metra chvilku bloudíme a snažíme se doptat na místo vstupu, ale úspěšní jsme asi až na popáté. Jeden ochotný pán nám ukazuje, kde se vstup nachází. Opět velmi špatné značení na to, že se jedná o památku UNESCO a asi i nejhezčí místo v Pekingu. Vstupné stojí mimo sezónu základní 20 Y nebo 50 Y (rozšířené včetně vstupu do všech expozic). V ceně není zahrnuta případná projížďka po jezeře (20 Y – 40 Y dle trasy). Areál je opravdu rozsáhlý a vše podrobně prozkoumat by bylo skoro na celý den. My zde strávíme asi tři hodiny a většinu míst stíháme navštívit, jen projížďku vynecháme. Když se pomalu vracíme zpět, tak občas máme problém se vyhnout davům turistů. Kolem desáté je klid ta tam a Číňanů jak mravenců. Pletou se pod nohama a těžko se jim vyhýbá. Přesto se raději vracíme stejnou cestou k zastávce metra, abychom nemuseli hledat jiný způsob dopravy. Nakonec stíháme navštívit a Lama Temple, který je hodně podobný tomu, co jsme viděli i ve Vietnamu. Jen nám trochu chybí ta typická vůně vonných tyčinek (dle Ivy ty čínské spíše smrdí). Po asi půlhodinové prohlídce se vracíme do metra a cestou se zastavíme u jednoho z venkovních občerstvení na místní specialitu. Jedná se o vaječnou placku, která se pomaže pálivou omáčkou, dovnitř se dá sušenka, zelená cibulka a vše se zabalí a chutná fantasticky. Výroba trvá velmi krátce (cca. 2 min) a tak nemusíme dlouho čekat. Mají i další speciality, ale ty si necháme na příští návštěvu za 14 dnů. To budeme mít na Peking celý den až do večera. Snad stihneme i nějaké trhy a více ochutnáme místní atmosféru. Památky jsou zde krásné a tak stojí za to se obrnit trpělivostí a občas něco hledat či vydržet negativní reakce Číňanů. Pravdou je, že naše návštěva Číny bude velmi krátká a dva dny se dají bez problémů vydržet, zvláště když teď už máme Peking v malíčku. Podruhé by nás již nemělo nic velkého překvapit a tak doufáme, že si Čínu pořádně užijeme. Jsme zpět na letišti a po delší odbavovací proceduře nasedáme opět do letadla. Po deseti hodinách letu a více než půldenní intenzivní návštěvy památek jsme hodně unaveni, ale zároveň plni nových dojmů. I když jsme chodili pomalu, únava je znát. Teď budeme mít sedm hodin na relaxaci a já mohu napsat zápisky o prvním dnu strávením v Číně. Před půlnocí bychom měli přistát v Kuala Lumpur, taxíkem se dostat do blízkého hotelu a trošku relaxovat. Ráno nás čeká brzké vstávání a poté skoro tří hodinový přelet do nejhezčího města Laosu Luang Prabang. Do Malajsie se však brzy vrátíme a prozkoumáme její další část.
3.den 13.11.2017 – Náš let do Kuala Lumpuru byl skoro hodinu zpožděný a tak jsme se dostali do hotelu až po půlnoci, Bohužel musíme vstávat už za dvě hodiny, protože brzy ráno odlétáme do Laosu. Recepční na hotelu nás totiž přesvědčil, že bychom měli být na letišti už 3 hodiny před odletem. Prý je zde mnoho letů, odbavovací procedura je zdlouhavá a někteří pasažéři zmeškali svůj let. No uvidíme co se změnilo za těch sedm let co jsme tu nebyli. Myslím, že vše platí až pro dopolední hodiny, brzy ráno je terminál poloprázdný. Na letišti jsme v půl čtvrté, boarding pasy si vytiskneme z automatu a asi hodinku nám trvá, než se zbavíme zavazadel . Teď máme necelé dvě hodinky na snídani a brouzdání po internetu. Celý terminál je pokryt bezplatnou wifi. Vše probíhá standardně a v před půl sedmou je letadlo připraveno k odletu. Všichni čekáme a nic se neděje. Nakonec odlétáme s více než půlhodinovým zpožděním. Slyšíme trochu podezřelé zvuky z motoru, ale nevěnujeme tomu moc pozornosti. Po třech hodinách letu slyšíme hlášení o tom, že letedlo do 15 minut přistane na letišti v Luang Prabangu. Najednou slyšíme opět ty divné zvuky motoru a letadlo se prudce vydává zpět do letové hladiny. Nevíme co se děje, jen pilot stroze sděluje, že přistaneme o další půl hodinu později. Bohužel celá situace se opakuje a na očích všech vidím silné znepokojení. Lidé si začínají studovat stránky o nouzovém přistání. Ani my nejme vůbec v klidu a přemýšlíme, že by se nám nechtělo skončit život v laoských horách. Letadlo začíná klesat potřetí a je vidět značná nervozita. Ke všemu hlas pilota není příliš přesvědčivý. Trochu zní jako hlas opilého člověka, ale to je asi jen plyne z našich obav. Když se letadlo konečně dotkne pevné zemi tak se po chvilce ticha ozve velký potlesk, Tentokrát i my tleskáme s velkou radostí , že se naše katastrofické scénáře nevyplnily. Jen málokdo by zůstal klidný, když letadlo létalo pořád dokola a když chtělo dolů, začalo něco skřípat a zase se vrátilo nahoru. Je už půl jedenácté, ale důležitější je, že jsme přežili. Byl to určitě náš nejhorší let v životě a to jsme letěli více než stokrát. Vízum je v Laosu udělováno na počkání a pro čechy stojí 30 dolarů. U přepážky je seznam všech států s uvedenými cenami za vízum d 30 do 4é dolarů. Žádný systém jsem v tom nenašel, protože i některé země EU platí 40 dolarů jako například Itálie. Vše vybaveno a můžeme vstoupit do této zatím ne příliš známé a navštěvované zemi. Posledních pět let se ale situace výrazně mění a mnoho laoských měst je již docela dobře připraveno na turisty. Laoskou měnou je laoský kipp a velmi snadno se zde stanete milionářem. Za jeden americký dolar dostanete v přepočtu 8300 kippů, to znamená, že 10 tis. kippů je cca. 26 Kč. Bereme si taxi a zachvilku jsme v našem penzionu. Vlastní jej dva hošíci a zvláště jeden je moc roztomilý. Stále někde pobíhá a směje. Za ty dva dny co jsme zde strávili nás vždy přivítal s úsměvem a i dobrými radami Jakmile se ubytujeme a osprchujeme, vyrážíme do bývalého královského města. U jednoho z obchůdků si půjčujeme za 20 tis. kippů kola a postupně navštěvujeme jednotlivé chrámy a muzea. Všude je krásná výzdoba a ta správná buddhistická atmosféra. Vstupné se vybírá od 10 tisíc do 30 tisíc za královský palác. Návštěvy chrámů proložíme restaurací a kupodivu jídlo je velmi chutné. Hned první den jsme si moc pochutnali a za dvě jídla s pivem zaplatili jen 50 tisíc kippů. Rovněž je na ulicích možnost ochutnat různé dobroty jen do ruky. Před šestou vracíme kola, jdeme na večeři a pak spát. Přeci jen jedna noc v letadle a druhá s dvěma hodinami spánku není to pravé ořechové.
4. den 14.11.2017 Ráno vstáváme až před osmou abychom načerpali nových sil. Po dobré snídani si jdeme půjčit motorku a plánujeme navštívit dvě asi nejlepší lokality v okolí Luang Prabangu a to vícestupňový vodopád Kouang Si a jeskyni Pak Ou. Obě místa jsou vzdálena od města skoro 30 kilometrů, bohužel na opačnou stranu. Bude to znamenat absolvovat 120 kilometrů na motorce, což ve zdejších podmínkách není zrovna málo. Snad to zvládneme, musíme vrátit motorku do šesti hodin, a ručím za ní svým pasem. Pokud bych jej včas nedostal, nemohli bychom odjet ranním autobusem. Pronájem motorky s automatickou převodovkou stojí 110 tis. kippů. Cestou k vodopádům si na řízení teprve zvykám a tak jedeme raději pomalu. Kolem jedenácté jsme konečně u vodopádů, které nám hodně připomínají sedmistupňový vodopád v Thajsku (vstupné 20 tis. kippů). Hodně místních zde pořádá pikniky a tak je tu poměrně hodně lidí. Přesto si je nenechte ujít, stojí za to. Dá se v nich i koupat, což jsme samozřejmě využili. Kocháme se tou krásou a nasáváme úžasnou atmosféru. Vodopády se rozkládají na poměrně velkém území a tak i velké množství turistů se tu ztratí. Před odjezdem si dáváme v místní restauraci oběd a pak rychle jedeme k jeskyni. Nejprve se musíme vrátit do Luang Prabangu a až poté nás cesta zavede k jeskyni. Prvních dvacet kilometrů je po krásné cestě, ale závěrečných deset kilometrů je na motorce skoro peklo. Nepočítali jsme , že nám cesta potrvá tak dlouho a tak na prohlídku nebudeme mít moc času. K jeskyni se dostaneme z vesnice loďkou (13 tis. kippů) a jízda trvá necelých pět minut. Podzemní prostor\ se nachází na soutoku Mekongu a Nam Ou, kde narušují vápencové srázy po obou stranách Mekongu. Po celá staletí slouží jako depozitář starých zpodobnění Budhy, která již nelze umístit na oltář., protože jsou buď výrazně poškozené nebo je již vytlačily nové sošky. Je zde možnost zakoupení obětinek, které se tu pak umístí a zapálí malá svíčka. Také jsme si jednu opatřili, abychom poděkovali, že jsme přežili včerejší let. Na druhou jeskyni, ke které se musí šplhat nahoru nám už nezbývá čas. Musíme zpátky, abychom včas vrátili motorku. Rychle zpět loďkou a nyní protrpět deset kilometrů. Na chvilku se ještě zastavíme ve Vhisky willage, kde se místní dali na pálení alkoholu. Do města přijíždíme už za tmy a motorku vracíme o čtvrt hodiny později, naštěstí na nás paní čeká. I když jsme dost unaveni po malém odpočinku vyrážíme na místní noční trhy. Tak velké trhy jsme ještě nikdy nenavštívili. Alespoň můžeme zakoupit pár dárků. Výhodou je, že v Jihovýchodní asii se vždy nějaký vhodný dárek najde, což v Evropě není pravidlem. Během prohlídky trhů si ještě dáváme večeří a tak se do penzionu dostáváme až o půl jedenácté. Zítra nás čeká dlouhý a náročný přejezd do městečka Vang Vieng.
5.den. 15.11.2017 Dnes musíme na snídani už po sedmé hodině, abychom stihli tuktuk, který nás odveze na autobusové nádraží, odkud pojedeme do městečka Vang Vieng. Čeká nás dlouhý přejezd přes hory. Pojedeme velkým VIP busem. Jeho výhodou je pohodlnější cestování než v minibusu, ale zase je mnohem pomalejší. Jsme docela rádi, že budeme cestovat pohodlně, zvláště když je v autobuse méně lidí a tak máme každý pro sebe obě dvě sedačky. Cestou je krásný výhled na okolní hory a často i zastavujeme, protože řidič potřebuje doplnit vodu, asi do klimatizace. Asi hodinu před dojezdem je větší zastávka na oběd. Ti co pokračují až do hlavního města Vientiane, mají oběd v ceně jízdenky. My si musíme občerstvení koupit sami. Nakonec si kupujeme jen pivo a na jídlo si počkáme až do našeho penzionu. Autobus přijíždí do Vang Viengu po neuvěřitelných sedmi a půl hodinách včetně zastávek. Naštěstí díky pohodlným sedačkám a hodně místa nám sloužil přejezd jako výborná relaxace. Alespoň jsme nabrali sil na zítřek, kdy si opět půjčíme motorku a objedeme okolí městečka. Ubytování máme pro tentokrát opravdu luxusní. Samostatné domky, rozeseté po zahradě, s velmi pěkným vybavením. Na nádraží jsme si vzali dodávku, aby nás odvezla do penzionu. Nechtělo se nám volat majitelce o odvoz, což se ukázalo jako velká chyba. V asijských zemích musí být člověk stále ostražitý. Občas chtějí turisty oškubat, stejně jako taxikáři v Praze. Řidič si řekl za odvoz padesát tisíc kippů, ale dovezl nás jen k placenému mostu a řekl, že je penzion hned za ním. Já jsem mu bohužel zaplatil a nepodíval jsem se před tím do navigace. Po zaplacení byl řidič hned pryč a nám nezbylo nic jiného než most přejít a nakonec si stejně zavolat do penzionu o odvoz. Další poučení o tom, že člověk nemá být pohodlný a raději si zavolat než vzít první nabídku, která se naskytne. Náladu jsme si vylepšili výbornou večeří a večerní siestou v našem krásném domku. Jsme moc rádi, že jsme zvolili ubytování mimo centrum, na cestě po které se zítra vydáme na průzkum okolí. Penzion totiž leží jen pět kilometrů od dvou nejlepších atrakcí v okolí Vang Viengu.
6 den – 16.11.2017 Dnešní ráno si můžeme chvilku přispat a tak jdeme na snídani až po osmé hodině. Půjčujeme si za sto tisíc kippů motorku včetně plné nádrže a za chvilku vyrážíme prozkoumat zdejší krasovou oblast plnou jeskyní, lagun a vyhlídek do okolí. Prvních pět kilometrů jedeme po pškné asfaltové cestě, ale víme, že za první velkou jeskyní nám pohoda skončí. Čeká nás více než čtyřicet kilometrů po kamenitých cestách. První zastávkou je jeskyně Phou Kam s lagunou, kde skotačí velké množství číňanů. Je vidět, že tato atrakce je blízko městečka a tak sem zavítá každý. Ke vstupu do jeskyně musíme podniknout sice krátký, ale velmi ostrý výšlap. Cestou potkáváme první skupinu českých turistů. Kteří tu jsou na organizovaném zájezdu. V hlavním sále podzemních prostor spočívá bronzová socha budhy a vybíhají odtud jednotlivé tunely. Zem je velmi kluzká a tak je třeba našlapovat velmi obezřetně. Nechceme zbytečně riskovat nějaké to zranění a tak se po kratším průzkumu jeskyně vracíme zpět. Ještě upozorním, že ke vstupu do jeskyní je velmi potřebná čelovka. Buď vlastní, nebo zapůjčená za malý poplatek. Vstupy na jednotlivé atrakce stojí od deseti do patnácti tisíc kippů. U druhé jeskyně potkáváme staršího němce z našeho penzionu s jeho mladičkou laoskou přítelkyní, se kterými jsme si včera večer povídali. Ona mu zajistí veškerý servis a on ji zajistí živobytí pro celou rodinu. Bylo až úsměvné jak se spolu vodili za ručičku a jak o něj pěkně pečovala. I motorku řídila ona. Pomalu se dostáváme ke skále, kde budeme muset vyšplhat na view point. Platíme deset tisíc kippů a šplháme. Na ceduli bylo napsáno 15 minut nahoru a deset minut dolů. Naše majitelka penzionu mluvila o jedné hodině celkem. Pravdivější je určitě její varianta. Odměnou za velmi náročný výšlap je nám nádherný výhled do okolí. Jsme tu sami a tak máme dřevěný přístřešek celý jen pro sebe. Kocháme se a zároveň relaxujeme. Asi po dvaceti minutách slézáme dolů a pokračujeme v našem poznávaní okolí Vang Viengu. Navštívíme ještě několik dalších jeskyní, vykoupeme se v jedné z lagun a celý den si krásně užijeme. Cestou projíždíme i několik menších vesniček, kde můžeme pozorovat, jak zde žijí místní. No, žádný luxus to zrovna není. Opět dojíždíme za tmy, v Laosu se stmívá poměrně brzy, již před 18 hodinou. Vracíme motorku a po krátké relaxaci jdeme na večeři. Zítra nás čeká čtyř hodinový přesun minibusem do hlavního města Laosu Vientiane. Měli bychom vyrazit na devátou, takže na průzkum města nám zůstane celé odpoledne. Vzhledem ke špatné pověsti města by nám měl tento čas bohatě postačovat.
7. den – 17.11.2017 Po snídani nás řidič z penzionu zdarma odváží na autobusovou zastávku. Minibus vyjíždí přesně v devět hodin. Tentokrát jedeme mnohem rychleji, předjíždíme mnoho aut a občas až někdy člověku zatrne, do jakých situací se náš šofer pouští. Místa moc v minivanu nemáme, ale naštěstí po necelých čtyřech hodinách včetně 15 minutové zastávky jsme na místě. Když vjedeme do města, hned vidíme, že pověst nelhala. Poměrně špinavé, nevzhledné město či spíše velká vesnice. Kromě pár pěkných chrámů a Budha Parku tu nic zajímavého není. Hotel máme krásný i s posilovnou a velkým bazénem. Zavírá v 8 večer, tak se musíme snažit vrátit brzy, abychom si v něm mohli trochu zaplavat. Hned před hotelem si najímáme tuk tuka na okružní cestu po nejzajímavějších památkách města Vientiane. Nakonec usmlouváme cenu na 250 tis. kippů , necelých 700 Kč. Bohužel, až příliš pozdě zjišťuji, že jako první navštívíme Budha Park, ležící cca 25 kilometrů od města vedle řeky Mekong, v rozlehlém parku. Jedná se o sbírku extravagantních betonových soch, inspirovaných hindu – buddhismem. Všechny sochy jsou dílem sochaře Loang Phu Boureleua , který v roce 1975 odešel z Vietnamu do Laosu. Protože se cesta trvá skoro hodinu, máme obavu, že nestihneme navštívit všechny chrámy ve městě, které zavírají v 17 hodin. Posledních pět kilometrů se cesta hodně zhoršila a náš tuktukář tak může jet jen velmi pomalu. Po příjezdu si zakupujeme vstupenky po 5 tis. Kippů a můžeme dovnitř. Několik velkých objektů se dá navštívit i zevnitř. Sochař prý vyjadřoval svou tvorbou pocity vnímání světa. Asi po hodině jedeme zpět do města a špinavými ulicemi se odpolední dopravní špičkou prodíráme k jednotlivým památkám. První zastávkou je velký jednoduchý zlatý chrám Sok Pa Luang, který je hlavní dominantou města. V jeho blízkosti jsou další menší chrámy, které rovněž navštívíme. Poté jedeme k nejstaršímu chrámu ve městě Si Saket, ale ten je již zavřený. Čas pokročil a je po sedmnácté hodině. Naše předpoklady se naplnily. Kdybychom památky navštívili v našem pořadí, stihli bychom vše v pohodě. Velký problém však je se s taxikáři, či tutkukáři anglicky domluvit. Znají jen pár základních slov. Naše cesta tuktukem tak končí a vysedáme u velkých uličních trhů, které se nacházejí na hlavní třídě vedle řeky Mekong. Zbývající dnešní večerní program je : večeře, nákupy suvenýrů , dvoukilometrová procházka do hotelu a závěrečné koupání v bazénu. Co se nám moc nepovedlo, byl výběr restaurace. Protože jsme měli hlad, dali jsme si večeři hned na začátku trhů v nepříliš pěkné restauraci. Když jsme cestou do hotelu potkávali pěkné venkovní restaurace s výhledem na řeku a s velkým sortimentem mořských produktů, bylo nám trochu líto, že jsme s večeří ještě chvíli nepočkali. Navigace nás vede k hotelu poměrně opuštěnou, chudou čtvrtí. Naštěstí je oblast jihovýchodní Asie bezpečná. V Jižní Americe bychom asi přišli o všechny cennosti a byli rádi, že bychom vyvázli zdraví. I toto je jeden z důvodů, proč milujeme Jihovýchodní Asii. Bazén byl již bez hotelových hostů a tak jsme jej měli jen pro sebe. Po zatím nejteplejším dnu, kdy teploty šplhaly až ke 35 stupňům, bylo koupání velkou vzpruhou Zítra ráno se rozloučíme s Laosem a odletíme zpět do Malajsie. Věříme, že tentokrát již bude let bez problémů. Trochu je nám líto, že nestrávíme v Laosu více dní. Je to úžasně krásná země, příjemní lidé, výborný servis a nízké ceny. Určitě by za to stálo prozkoumat další části Laosu jako například planinu hrnců či 4OOO ostrovů atd. Po řece Mekong pak přejet do Kambodži, kde jsme dosud navštívili jen Angor Wat a jezero Tonle Sap a také zde máme spoustu restů.
8. den – 18.11.2017 Dnes vstáváme brzy, letadlo nám odlétá již v 8,45. Naštěstí je letiště vzdálené jen 4 kilometry a tak cesta bude trvat jen pár minut. Odvoz již máme objednán ze včerejška a tak se nemusíme dnes o nic starat. Dokonce stíháme i snídani, protože hotelová restaurace otevírá už v půl sedmé. Jako přídavek dostáváme snídaňový baliček do letadla, takže i oběd máme zajištěn. Tentokrát letíme na čas a v půl jedné jsme v Kuala Lumpur. Hodně času strávíme ve frontách na malaiskou SIM kartu (25 ringittů), razítko do pasu a nakonec při vyzvedávání auta. Naštěstí vše probíhá bez problémů, jen vše je na dlouhé lokte. U přepážky Europcaru musíme počkat než se obsluha vrátí z parkoviště. Všechny doklady máme v pořádku, takže dostáváme auto a po třetí hodině opouštíme letiště. Na řízení na levou stranu si zvykám rychle, zvláště když máme auto s automatem. Nyní nás čeká 400 kilometrů, které bychom měli zvládnout za 4 hodiny. Jediný problém máme při placení mýtného, kdy vjedeme do špatné řady bez obsluhy. Naštěstí jsou řidiči za mnou trpěliví a vydrží, než si dojdu k jinému okénku koupit kartu a zároveň si ji nechat nabít. Po jejím nabití už nemusíme příště k okénku s obsluhou. U závory se vždy na displeji objeví částka, která se z karty odečte a současně i zůstatek na kartě. Pokud je záporný, tak se červeně rozbliká a vydá výstražní znamení. Pokud je v tomto případě člověk u okénka bez obsluhy, nezbývá než vystoupit a jít si vše doplatit k okénku s obsluhou. Proto raději jezdím do řady s obsluhou, protože nevím kolik přesně bude poplatek stát. Těch 4OO kilometrů nás vyšlo na necelých 50 ringittů, což je přibližně 260 Kč. Na ostrov Peneng se dostáváme po 8,4 km dlouhém mostě. Protože je již večer, doprava již není tak silná a i přes celé město George Town projíždíme bez větších problémů. Náš penzión leží v oblasti Batu Ferringhi, kde je prý nejdelší písečná pláž na ostrově a spoustu hotelů. Náš penzion je naštěstí v rezidenční čtvrti, ale přesto jen kousek od centra. Paní domácí nás již očekává, protože asi hodinu před naším příjezdem jsem ji telefonicky kontaktoval. Dokonce můžeme parkovat na zahradě a auto je tedy lépe chráněné. Domeček je už trošku vybydlený, ale jinak tu máme vše co potřebujeme. Strávíme zde tři noci a tak se můžeme konečně vybalit. Po deváté hodině jdeme ještě do centra na večeři, naštěstí mají ještě otevřeno. Zítra nás čeká první výlet po krásách ostrova Penang.
9. den – 19.11.2017 Dnešní den začínám výpravou pro snídani. Po kratším průzkumu zjišťuji, že nejjednodušší bude vzít zavděk snídaňovým menu u Mac Donaldu. Za deset ringittů docela slušná snídaně. Před devátou vyrážíme na první výlet po ostrově. Jen pět kilometrů od nás, se nachází Tropical spice garde, Velmi pěkná zahradu, takže pokud se trochu zajímáte o flóru, určitě se tu zastavte. Po zaplacení vstupného ve výši deseti ringitů dostáváme mapku s umístěním jednotlivých rostlin a vydáváme se na průzkum. Celý park je situován v kopci, takže musíme i dost stoupat. Postupně obcházíme jednotlivé rostliny a je to určitě mnohem zajímavější než botanické zahrady někde v Evropě. Dokonce zde podávají i čaj na občerstvení, což vítáme s povděkem. Po návratu k autu nyní volíme chvíli odpočinku a to znamená koupání. Hned naproti Spice garden je menší , ale docela útulná plž. Lidé žádní, jen pár potulných psů, kteří se vyhřívají na sluníčku. Teplota vzduchu je určitě přes třicet stupňů a i voda je velmi teplá. Jen by mohla být trochu teplejší. Po příjemném vykoupání pokračujeme dále k národnímu parku, kde bychom mohli absolvovat pěknou procházku. Bohužel hned u vchodu zjišťujeme, že kromě Penang hillu je uzavřen až do konce listopadu i NP. Sice nám nabízejí, že bychom uzavřenou část mohli přejet lodí, ale to se nám moc nechce. To nejlepší z parku bychom stejně neviděli a tak se raději vydáme na průzkum města George Town, které je společně s Melakou zapsáno na seznamu Unesco. Město bylo založeno v roce 1786 kapitánem Francisem Lightem jako základna pro britsko- východoindickou společnost v Malajsii, město které bylo pojmenováno po princovi z Walesu a brzy se stalo ekonomickým a kulturním centrem. Postupně navštívíme jednotlivé zachovalé koloniální památky. Asi nejvíce nás zaujme Cheong Faat Tze Mannsion, která byla na konci dvacátého století komplexně restaurována a dnes slouží jako luxusní hotel. Třikrát za den se dá navštívit v rámci komentované prohlídky. Pro nás vychází dobře čas prohlídky ve 14 hodin. Zbývající hodinku využíváme k občerstvení, konkrétně k obědu v indické restauraci. Trochu dražší, ale na úrovni. Obsluha však není příliš rychlá, takže je štěstí, že restaurace je velmi blízko námi vybrané památky. Před druhou hodinou zakupujeme lístky a čekáme na naši průvodkyni. Jedná se o starší paní, která je dosti ochraptělá, takže máme docela problém ji vše rozumět. Postupně procházíme jednotlivé místnosti a dostáváme podrobný výklad. Po skončení prohlídky projdeme ještě pár dalších památek, zejména buddhistických chrámů. Vrcholem dnešního dne bude návštěva výškové budovy Komtar , která byla otevřena teprve na konci loňského roku. Hlavní atrakcí je tkzv. Sky walk s prosklenou podlahou, kterou je vidět přímo dolů. Přístup na tuto vyhlídku je striktně jen s návleky, aby se sklo nepoškrábalo a bylo stále průhledné. Než se vydáme na průhledný chodník, tak si obejdeme celou budovu, abychom měli různé výhledy na okolí města George Town. Samozřejmě pořídíme i řadu fotografií. Nakonec si dáme dobrou večeři a skoro za tmy se vracíme do našeho penzionu. Zítra budeme v prohlídce ostrova pokračovat.
10. den – 20.11.2017 Ráno opět vyrážím pro snídani do Mac Donaldu a poté po deváté hodině se vydáváme na cestu. Nejprve se zastavíme v Tropical fruit garden. Před NP odbočíme doleva a serpentinami jedeme několik kilometrů, než se dostaneme k tropické zahradě. Jak se později dozvídáme, pěstují zde na dvě sta druhů tropického ovoce. Některé samozřejmě známe, jiné vidíme poprvé. Po zaplacení vstupného ve výši 40 ringittů dostáváme přiděleného průvodce, který bude mít na starosti jen nás. Nasedáme do džípu a po pár stovkách metrů zastavujeme přímo u zahrady s jednotlivými ovocnými stromy. U každého se zastavíme a dozvíme se nějakou tu zajímavost. Například odkud ovoce pochází a jak chutná. Po skončení prohlídky bude ochutnávka formou bufetu a jeden ovocný nápoj, vše zahrnuto v ceně vstupného. Tolik druhů ovoce jsme ještě nikdy neviděli a asi už ani neuvidíme. Musíme ale říci, že neznámé druhy nám příliš nechutnali. Není nad dobře známé ovoce, které nám určitě chutnalo více. Alespoň jsme poznali další druhy, v Evropě neznámé. Několikrát si jdeme přidat, až náš průvodce nevydrží a jede si bez nás pro další návštěvníky. Prý si máme počkat na další odvoz za pár minut. Když už jsme opravdu plní, tak se vydáváme zpět k našemu autu. V shopu zakupujeme pár dárků a pokračujeme v naší cestě. Na druhé straně ostrova v městečku Batu Maung, chceme navštívit chrám Sam Poh Footprint. Bohužel nás navigace navádí špatně a tak nakonec návštěvu vzdáváme a jedeme k dalšímu chrámu, tentokrát s názvem Hadí chrám. Tentokrát nás již navigace nezklame a můžeme si v klidu užít návštěvu tohoto chrámu. Opravdu jsou zde k vidění i hadi. Poslední dnešní zastávkou bude největší buddhistický komlex v Malajsii s názvem Kek Lok Si Temple. V jeho výstavbě se nadále pokračuje a tak se stále rozrůstá. Pokud chcete navštívit na ostrově Penang jen jeden chrám, pak určitě doporučuji Kek Lok Si Temple. V komplexu je chrámů hned několik, dále pagoda a i velká bronzová socha Kuan Yin na vrcholu kopce. Než si vše v klidu prohlédneme, pomalu se přiblíží půl šestá a atak se pomalu vydáváme k autu, abychom ještě stihli večerní koupání v moři. Jedeme na místo, které je jen kousek od našeho penzionu a po koupání si zde dáváme i večeři. Nakonec se ještě projdeme po blízkém nočním trku, který je odtud jen pár stovek metrů. Moc nadšení z něj ale nejsme, trhy v Laosu nás zaujali určitě více. Zítra nás čeká cca. 260 kilometrů do Cameron Higlands, kde jsou velmi známé čajové plantáže a rovněž velmi pěkné horské treky. Autem se zde dá vyjet až do výšky dvou tisíc metrů.
11. den – 21.11.2017 Poslední ranní výprava do Mac Donaldu pro snídani a ještě poslední letošní koupání v moři na našem již osvdčeném místě. už jedeme opět přes most spojující Penang s pevninou a pokračujeme do Cameron Highlands a městečka Tanah Rata, kde máme rezervován náš apartmán. První naší zastávkou je jedna ze zdejších mnoha jahodových farem. Právě začíná pršet a tak rychle utíkáme se schovat dovnitř pod střechu. Objednáváme si jeden jahodový shake a krabičku čerstvých jahod. Na rozdíl od shake, který nám velmi chutná, jahody jsou podobně jako v Česku naprosto bez chuti. Asi i zde jim chybí dostatek slunce. Déšť pomalu skončil a my pokračujeme dále. Kousek od našeho městečka Tanah Rata jesou první čajové plantáže včetně továrny na výrobu čaje s názvem Sungai Palas Tee Plantation. Cesta je sem poměrně úzká a velmi těžko se vyhýbáme protijedoucím vozidlům. Přesto za chvilku jsme na parkovišti a cestičkou mezi čajovými poli šplháme nahoru k budově, odkud budeme mít krásný výhled do okolí. Ještě dříve než navštívíme vlastní výrobnu čaje, tak si zde dáme jahodový dortík na posilněnou a společně s výhledem na plantáže si vše plně užíváme. Toto místo stojí určitě za Vaší návštěvu. Tyto pohledy se jen tak neokoukají. Teď se již můžeme jít podívat, jakým způsobem se čaj vyrábí. Bohužel dnes je jeho výroba dost v omezené míře. V provozu je pouze část strojů a ty nejsou z našeho místa příliš dobře vidět. Prohlídka je tudíž poměrně rychlá a můžeme navštívit místní shop a zakoupit zde pár čajů. Jen tak tak to stihneme před zavírací hodinou. Na zpáteční cestě si opět užíváme krásných výhledů do okolí a pořídíme mnoho fotografií. Před půl šestou přijíždíme na naše ubytování a protože se jedná o apartmánový dům se soukromými byty, musíme telefonicky kontaktovat majitele, aby nám přišel předat klíče. Asi po patnácti minutách přijíždí paní, která nás vede do pátého patra, kde strávíme další dvě noci. Jsme mile překvapeni luxusním ubytováním s krásným výhlede, Náš apartmán je plně vybaven spotřebiči a kromě prosklené ložnice máme i velký obývací pokoj. Takový luxus jsme na této dovolené ještě neměli. Hned v přízemí je malý obchůdek, kde si koupíme pár piv a něco k snědku na večer. Nechce se nám již hledat restaurace a tak si uhřejeme zmražené jídlo v mikrovlnce. Další pěkný den pomalu končí a zítra se vydáme do hor.
12. den – 22.11.2017 Po snídani z vlastních zdrojů vyrážíme do hor. Nejprve jedeme cestou k čajovým plantážím, kde jsme byli už včera , ale místo k nim odbočujeme do leva a pomalu stoupáme do hor. Snad to naše autíčko zvládne. Cestou potkáváme jen džípy, normální auta se sem moc netroufají. Asi po dvaceti minutách přijíždíme k ceduli, kde je napsána informace, že je cesta do konce roku uzavřena. Jak se dozvíme později, je během monzunové sezóny horská oblast pro veřejnost uzavřena. Prý si musí příroda trochu odpočinout od turistů a zregenerovat. Nic proti tomu, ale nemuselo by to být během naší návštěvy. Už podruhé se nám tak nepodaří absolvovat náš původně plánovaný program. Protože vidíme, že ne všichni plně respektují zákaz vjezdu , vydáváme se i my dále. Bohužel se cesta pomalu zhoršuje a nejhorší jsou úzké přejezdy přes kovové rošta, kde většinou jsou vždy pouze dva a autem se musíme přesně trefit, abychom nespali kolem do velké díry. Kdyby nám kolo sjelo z roštu, nevím jak bychom se z oho dostali. Proto jedeme velmi opatrně a cesta se nám protahuje. Konečně jsme v cíli a vítá nás cedule Mossy forest. Za normálních okolností bychom zde absolvovali více než tří hodinový krásný trek. Nyní jsme ve výšce přes dva tisíce metrů, ale na teplotě to není moc znát. Je stále velmi teplo a zároveň vlhko. Za chvíli tak máme oblečení propocené, což není zrovna příjemné. Lesem vede pěkný dřevěný chodník a kolem nás je něco jako pohádkový les. Jen ty čarodějnice chybí. Stromy jsou pokryty krásným mechem a vytváří tak mystickou atmosféru. Bohužel asi po půl kilometru se dostáváme do místa, kde pracují dělníci na opravě dřevěného chodníku a dál nás nepustí. Prý je zavřeno a musíme se vrátit. Nedá se nic dělat, s lístostí se obracíme a jdeme zpět k autu. Zde ještě ke všemu potkáváme strážce, který nás poměrně striktně vykazuje z parkoviště ven a prý máme hned jet zpátky. Náš odjezd trochu zdržujeme, ale on čeká dokud meodjedeme. Nezbývá nám nic jiného než se vrátit velmi nepříjemnou cestou plnou nástrah. Naštěstí vše zvládáme a za chvíli jsme opět zpět u čajových plantáží. Času máme hodně a tak si zopakujeme včerejší návštěvu restaurace s výhledem a dáme si další dortík. Musíme improvizovat a tak hledáme trek, který by byl otevřen i v tomto období.Ještě předtím se stavujeme v Orchid garden. Bohužel se s Ivou rozdělíme a ona jde do obchodu a já na malý okruh místní džunglí. Nějak jsem si nevšiml, že zahnula a protože v pokladně zrovna nikdo nebyl, myslel jsem, že tudy prošla i ona. Naštěstí není okruh až tak dlouhý a asi po čtvrt hodině se opět setkáváme. No není zrovna nadšená, že zde musela čekat, protože neměla peníze a pán u pokladny ji dovnitř nepustil. No, zase o tolik nepřišla, minulé zahrady byly hezčí. Rychle vymýšlím další dnešní program. Nakonec se vydáváme na dva malé okruhy k vodopádům a to Robinson Falls a Paric Falls. Docela pěkná procházka pralesem, i když původně plánované trase se zdaleka nevyrovná. V podvečer ještě navštívíme další dvě místa a to Blue Valley Tea Estate a motýlí farmu. Poslední tečkou je večeře v místní restauraci, která se ale moc nepovedla. Jídlo nám moc nechutná a tak se ještě stavíme pro něco dobrého v místním obchodě. Zítra nás čeká cesta do pralesa Taman Negera.
13. den – 23.11.2017 Loučíme se s naším luxusním ubytováním a vyrážíme do pralesa Taman Negera, městečka Kuala Tanah. Opět nás čeká přibližně čtyřhodinová cesta, podobně jako při našich dvou předchozích přesunech. Cesta probíhá naprosto bez problémů, na silnici jsme skoro sami. Po jedné hodině odpolední jsme na místě, ale až k penzionu se nedostaneme. Zrovna zde pokládají nový asfaltový povrch a tak musíme zaparkovat u místní školy a k penzionu dojít pěšky. Dělníci nás informují, že večer už budeme moci přejet přes nově položenou silnici. Trochu nás to zdrží, což je později hlavní příčinou proč dnes nestihneme procházku po provazových žebřících tkzv. canopy walkway.Náš nový majitel penzionu je celkem příjemný a dává nám první základní informace. Sděluje nám, že canopy walkway jo kromě pátku, kdy zavírá již ve dvanáct, otevřená do 15 hodin. Současně s informacemi dostáváme na uvítanou kávu a pak se rychle zabydlujeme. Ještě dnes chceme vyrazit na první trek. Kromě canopy walk bychom chtěli vyšplhat na kopec Bukit Teresek. Celkem bychom měli absolvovat cca pět kilometrů. Není to sice moc, ale v tom vedru a dusnu nám dá šplhání do kopce asi pořádně zabrat. Z naší vesničky se přes řeku dostaneme převozem za oficiální cenu 1 RM. Cesta trvá snad jen dvě minuty a můžeme vyrazit. Přidáváme do kroku, abychom stihli žebříky a zítra vyrazit na jiný trek, Bohužel když dorazíme ve 14,40 ke vstupu na canopy walkway, je již zavřeno. Nezbývá nám tedy nic jiného, než si zítra cestu zopakovat. Alespoň si dnes vylezeme na Bukit Teresek. Od žebříků již vede cesta neustále do kopce, až se konečně ibjeví před námi vrchol s pěkným rozhledem do okolí. Jak se ale dozvídáme od dvou dalších turistů, skuečný vrchol je o pár stovek metrů dále. Cesta sem vede přes kořeny a neustále se zhoršuje. Iva se nakonec těsně před vrcholem vrací zpět, protože se bojí o svá kolena. Já o pár minut později se na vrchol dostanu, ale rozhled je v podstatě stejný jako u předchozího místa. Když slézám dolů, jsem překvapen, že potkávám \ivu ještě před prvním vrchole. Ta mi se smíchem vysvětluje proč. Slyšela prý hodně hlasité divné zvuky, až ji došlo, co asi mladý francouzský pár dělá. Nechtěla je rušit a tak čekala na mne. Za chvíli se s mladými míjíme a oba jsou ještě pořádně rozpálení. Před plavbou na druhý břeh se stavujeme na rajčatovou polívku s topinkou a džus v jediném chatkovém komplexu na této straně. Ceny jsou tu vyšší, ale jednou si to můžeme dovolit. Po návratu přeparkujeme naše auto a jdeme trochu relaxovat. Máme sebou pár piv , nakoupených ještě v Cameron HIglands. Večer přichází vydatný, ale zároveň krátký déšť a tak sedíme na terase a pozorujeme jej.
14. den – 24.11.2017 Stáváme po osmé hodině, abychom byli v čas u canopy walkway. V penzionu jsme zůstali sami a tak můžeme v klidu posnídat na společné terase. Ubytování jr sice avizováno bez snídaně, ale majitel penzionu každý den doplňuje toustový chléb, marmeládu, nutelu, čaj a kávu. K dispozici je i kávovar a toustovač, což nám na základní snídani plně postačuje. U vstupu canopy walkway jsme po půl desáté a procházku si pořádně vychutnáváme. Je ve výšce cca. 45 metrů a dlouhá 550 metrů. Postupujeme relativně pomalu úzké lávka se všemožně kývá a provazy stále pracují. Musíme přiznat, že tato procházka v korunách stromů je mnohem zábavnější než podobné postavené v Evropě. N zpáteční cestě se opět vstavujeme na džis a polévku, tentokrát cibulovou. Na druhém břeku si ještě dáváme druhý chod a pak jdeme do našeho penzionu na chvíli relaxovat. Na třetí hodinu máme ze včerejška objednán dvouhodinový výlet rychlou loďkou do vesnice za místními domorodci. Voda do lodě hodně stříká a zejména já jsem hodně promočený. Naštěstí v tomto hork=m počasí je to spíše osvěžující. V lodi jsme pouze my dva a máme pro sebe svého průvodce. Výlet jsme usmlouvali na 120 RM pro oba. Ve vesnici dostáváme podrobný výklad o jejich způsobu života, že je jich v oblasti cca. tisíc a v námi navštívené vesnici žije celkem devět rodin. Prý se dost často stěhují z místa na místo. Nám ale přišlo, že je to celé spíše hra pro turisty, Na jednu stranu dostáváme výklad jak postaru rozdělávají oheň jak chodí na lov atd. a pak jsme zahlédli schovanou motorovou pilu nebo pytlík od brambůrků. Přese všechno se nám ale výlet líbil a dokonce jsme si mohli vystřelit z jejich foukací zbraně. Po návratu z výletu si dáváme večeři a po další procházce naší vesnici si užíváme klid před zítřejší cestou do Kuala Lumpur.
15. den – 25.11.2017 Ještě před Kuala Lumpurem navštívíme velkou jeskyni Batu Caves, ležící od KL cca. dvacet kilometrů. Před sedmi lety jsme její návštěvu nestihli, tak to napravíme letos. Čím více se přibližujeme KL, tak hustota provozu stoupá. Chvíli nám trvá než správně odbočíme a dostaneme se k velkému parkovišti před Batu Caves, I když je tu hodně lidí, najít místo pro parkování není problém. Okolo nás spoustu věřících zejména indické národnosti. Mezi nimi se mísí turisté, ale Evropanů je tu jen poskrovnu. Pan domácí nám říkal, že jezdí spíše v období od června do záři. Před schodištěm vedoucím do jeskyně stojí velká zlatá socha a i v okolí je mnoho menších chrámů a dalších soch. Všechno lemují stánky s občerstvením a upomínkovými předměty. Čeká na nás pěkná řádka schodů s následným zaslouženým výhledem do okolí. Zároveň můžeme prozkoumat celou jeskyni v které je několik menších chrámů a modlitebních míst. Kupodivu toto místo nepůsobí příliš kyčovitě, jak jsme se původně obávali. Trochu záhadná jeskyně ve spojení s chrámy jde velmi dobře dohromady. Přímo od jeskyně pojedeme do středu KL a chtěli bychom zaparkovat v garážích u Petronas twin tower. Na pátou hodinu máme zaplacenu návštěvu dvou vyhlídek a to v 45 a 86 patře. Rezervaci jsme prováděl ještě z Prahy přes internet a stála nás pro jednoho 85 RM. Kupodivu není centrum města až tak ucpané a tak před třetí hodinou parkujeme u Petronas twin tower. Skoro bychom to tady nepoznali. V okolí za těch sedm let vyrostlo mnoho nových výškových budov a výstavba vesele pokračuje i nadále. Vůbec se dá říci, že je Malajsie dosti specifická. Na jedné straně velmi moderní (nové budovy, vyspělé technologie), ale na druh= straně bída a hlavně hodně chaosu a špíny. Tolik kontrastů jsme v Laosu a ani v Pekingu neviděli. V tom se Malajsie za těch sedm let moc nezměnila. Protože máme ještě dvě hodiny času, zvažujeme návštěvu televizní věže, která byla při naší první návštěvě zavřená z důvodu deštivých přeháněk a kluzké podlahy uzavřená. Bohužel stejná situace se opakuje i letos. Tato věž nám není souzená. Před jedním z hotelů odkud jezdí k věži bezplatný autobus si zakupujeme lístky za 100 RM na jednoho na otevřenou opět prosklenou vyhlídku. Je tu ještě možnost návštěvy nižších pater za 65 RM. Jak je v KL odpoledne zvykem, opět drobně poprchává a vrchní patro je dočasně uzavřené. Nezbývá nám než se vrátit zpět a věřit, že zpět dostaneme i naše peníze. Vše naštěstí dopadá dobře, lístky vracíme a pomalu pokračujeme k Petronas. Vlastně jsme docela rádi, že návštěva TV nedopadla, protože bychom měli docela velký problém vše stihnout. Zvláště když jsme viděli to velké množství návštěvníků, kteří směřovali do nižšího patra. V KL musí člověk počítat s větším časovým prostorem, protože se všude déle čeká a Malajci moc velkou rychlostí neoplývají. I vlastní návštěva Petronas nám zabrala více než hodinu a půl. Vše ale bylo velmi dobře zorganizována a byli jsme ještě více spokojení než na Sky walk Komtar v Penangu. Přeci jen je KL hezčí a v okolí je více zajímavých budov a památek. Samozřejmě jsme nezapomněli ani na malé shopování ve velkém OC, které je v celkem čtyřech podlaží budovy Petronas. Teď už nás čeká jen cesta na letiště, vrácení auta a přesun z nízko nákladového letiště KLIA 2 na hlavní KLIA 1. I tady doporučuji mít na všechno hodně času, abyste nebyly zbytečně pod časovým tlakem. Z tohoto důvodu jsme zrušili návštěvu China Town a jedem přímo na letiště. Stejně nás menší komplikace neminuly. Při čerpání benzínu se mi podařilo nechat klíčky od auta v kufru a ten bez nich nejde odevřít. Ke všemu nefungovala páčka na sklopení většího dvousedadla a tak jsem nejdříve musel vytáhnout jeden batoh přes malý prostor a poté se mi podařilo dosáhnout na klíče a vytáhnout je ven ze zavazadlového prostoru. Naštěstí dále už šlo vše bez větších problémů, a před půlnocí opouštíme KL. a letíme na naší druhou zastávku do Pekingu.
16. den – 26.11.2017 Na letišti v Pekingu přistáváme v šest hodin místního času a hned spěcháme k přepážce, kde se uděluje krátkodobé vízum na 72 hodin. Oproti naší minulé zastávce nás čeká pěkná fronta, nejméně na jednu hodinu spíše déle. Přeci jen ve čtyři hodiny ráno přistává méně letadel než v šest. Víza dostáváme bez problémů na rozdíl od Němců před námi, kteří mají návazný let již na druhou hodinu a to je málo času na návštěvu Pekingu. Asi si nezjistili, že než se dostanou z letadla do centra města, uběhnou více než tři hodiny. Odcházejí tedy s nepořízenou a tak přicházíme na řadu my. Všechny další procedury probíhají bez problémů, přeci jen máme zkušenost z minula. Před půl desátou vystupujeme na stanici metra u Chrámu nebes. Jednotlivé památky jsou rozesety po rozsáhlém parku a navštívit je všechny dá docela zabrat. Naštěstí je zde co pozorovat. Číňané tu zpívají, hrají karty, cvičí taichi, tancují a běhají. Jsou poměrně hlasití a často se smějí. Pozorujeme opravdu velmi rozlišnou kulturu oprati evropským tradicím. O to je to ale vše ještě zajímavější. Máme štěstí na počasí, je jasno bez jediného mráčku, žádný smog, jen teplota by mohla být vyššší. Naštěstí s přibývajícím časem začíná sluníčko trochu hřát, i když tem skok z tropických třicítek na pět stupňů je velký. Číňanům zima rozhodně nevadí. Zejména kolem poledne se jich ale vyrojilo. Nedovedeme si představit, kolik turistů tu musí být na jaře nebo v létě, když teď na konci listopadu je všude plno lidí. Ještě více jich potkáváme na druhé naší památce a to zakázaném městě. Naštěstí je areál tak rozsáhlý, že do sebe absorbuje i toto obrovská množství turistů. I zde máme malý problém, protože se nám nechtějí nosit těžké batohy a tak využíváme zdejší úschovnu zavazadel, která je však určena k jiné památce, na kterou se zavazadly nesmí. Naším hlavním problémem je, že v zakázaném městě se nedá vracet a atak cesta k naším zavazadlům bude asi složitá. Přesto je nakonec v úschovně necháme a riskneme, že se nám podaří vrátit do protisměru. Mezitím si ale užijeme návštěvu tohoto úchvatného místa. Vůbec jsme si nedovedli představit , jak je zakázané město velké a co naši předci dokázali vybudovat. Pravdou je, že jsou si všechny budovy hodně podobné a po hodině je již člověk jednotlivými budovami přesycen, ale jako komplex je toto místo opravdu úchvatné. Zavírací hodina v zimě je již šestnáctá a i tak máme na prohlídku skoro tři hodiny, což nám bude určitě stačit. Sluníčko svítí, co více si přát. Jen těch turistů by mohlo být méně. Ještě nejsme úplně na konci, ale protože si nejme úplně jisti, jak se dostaneme k batohům, jdeme raději zpět. Po menším hledání a přesvědčování ostrahy, že potřebujeme se dostat k zavazadlům jsme konečně na místě. Už jsme měli strach, že se nám to nepodaří. Z areálu nás ale ven nepustí a musíme jiným východem, což znamená další nejméně dva kilometry navíc. Ostraha je neúprosná a vchodem nás zpět nepustí. Teď si teprve uvědomujeme, jak jsme riskovali. Úschovna se v půl páté zavírá a pokud bychom museli jiným východem, vyzvednout zavazadla bychom nestihli. Naštěstí vše dobře dopadlo, jsme sice unavení celodenní chůzi po památkách, ale ještě chceme navštívit místní uličky a restaurace. Jedeme metrem jen dvě zastávky na stanici W a jsme tu. Opravdu velký mumraj a žádní bílí. Všude mnoho stánků, prodejci se překřikují, skvělá atmosféra. Večeříme v jedné z malých restaurací, dostáváme hůlky a musíme tak oprášit naše zkušenosti s hůlkami z Vietnamu, jinak bychom se zde nenajedli. Ochutnáme i pečené kaštany a další uliční dobroty. Jsme moc rádi, že jsme mohli vidět ten pravý pekingský ruch velkoměsta. Protože jsme unaveni celodenním chozením po městě, jedeme na letiště a zde strávíme zbytek času do odletu. Utrácíme poslední peníze a teď nás čeká jen poslední desetihodinový let do Mnichova a pak čtyři hodiny autem domů. Náš asijský trip je u konce. Domnívám se, že se povedl a bylo dobré, že jsme během 14 dnů mohli navštívit 3 tak rozdílné země a poznat alespoň trošku z jejich kultury. Zejména Laos nás velmi mile překvapil. Dosud hodně opomíjená země, která má turistům hodně co nabídnout a není jimi zatím přehlcená. Čína to je kapitola sama pro sebe. Památky krásné, ale asi bychom zde 14 dovolené trávit nechtěli. Přeci jen je tu velký problém s komunikací a ani některé kulturní zvyky Číňanů Evropanům moc nevoní. Ty dva dny nám docela stačily. Malajsii jsme znali již z první návštěvy a tak nás až tak nepřekvapila. Krásná příroda, ale tato země není pro nás až tak exotická. I když se jedná o muslimskou zemi, náboženství je zde velmi tolerantní. Prostě skoro všechno vyšlo tak jak mělo a my se již můžeme začít těšit na naší další dovolenou, třeba změníme kontinent a podíváme se na jih Afriky do NP.
