naše cesty po světě - Zdeněk a Iva

Šestý den (18.9.2012) - most přes řeku Tara, pohoří Bogradská Gora
Při pohledu z našeho malého okna to dnes vypadá na pěkný den. Svítí sluníčko a mlha nad horami pro dnešek žádná. Nic nám tedy nebrání vydat se na známý most přes řeku Tara a poté prozkoumat pohoří Biogradská Gora. K mostu nás čeká necelých 40 kilometrů.Po celkem pohodové cestě přijíždíme k mostu. Je zde velké parkoviště pro desítky vozů, ale kromě pár stánkařů jsme tu skoro sami. Je vidět, že hlavní sezóna v Černé Hoře již skončila, zejména v horách. Pohled na most je za pěkného počasí úchvatný a tak cvákáme pár fotek a za drobné kupujeme malé suvenýry. Přejdeme i celý most abychom mohli posoudit hloubku pod námi. V průvodci se mluví o jednom z nejhlubších kaňonů v Evropě, to jsme si ale přečetli i o francouzském Verdonu. Je těžké posoudit, který je hezčí.  Po asi dvaceti minutách pokračujeme dalších třicet kilometrů do hor. Silnice je stále pěkná, ale zatáčka střídá zatáčku. Že je to pravda se nám potvrzuje při naší zastávce u řeky. Ve stejnou dobu zde zastavuje autobus a několik turistů vystupuje značně zelených. Hned je jasné proč autobus zastavil, není to z důvodů prohlídky řeky Tara. Nám je zatím dobře a tak se kocháme pohledy na opravdu pěkné okolí. Nejvíc nás ale zaujme návštěva malého kostelíka ve vesničce Dobrilovina. Sjíždíme z hlavní cesty a po úzké cestě zajíždíme k němu. Naštěstí jsou to jen tři kilometry. Po vystoupení z auta vstupujeme do upravené zahrady s malým kostelíkem uprostřed. Za chvilku je u nás řádová sestra a nabízí nám prohlídku kostelíka. Jen nás upozorňuje, že jí a uvnitř kostela nesmíme fotografovat. Připadáme si jako v jiném světě. Malá vesnička, řeka ,nad námi vysoké hory a všude naprostý klid. Iva si musí obléknout dlouhou sukni, aby splnila podmínky pro vstup. Kostelík je malinký, ale velmi pěkně zdobený. Chci sestru podarovat pár drobnými, ale odmítá. Prý nic nepotřebuje. Iva chválí její záhonky květin a sestra si stěžuje na nedostatek času,  na květiny jí nezbývá. Moc nerozumíme, asi stráví většinu dne modlitbami. Hned vedle kostelíka mají docela velký domek v kterém bydlí asi tři řádové sestry, víc jsme jich nezahlédli. Ještě než dokončíme prohlídku, přijíždí další dvě auta, kupodivu je tu frmol. Teď nás ještě čeká patnáct kilometrů do hor. Ještě než dojedeme na parkoviště u jezera, musíme zaplatit poplatek u závory abychom se dostali do parku. Ani tady mnoho aut není. Musíme se rozhodnout jakou trasu si vybereme. Ivě se nechce šplhat dvě hodiny do kopce a pak stejnou cestou zase dolů. Nakonec volíme trasu asi na hodinu a čtvrt, kde má být cílem salaš ve výšce 1 700 m nad mořem. První polovina cesty vede lesem (prý původním pralesem) a kromě zajímavých stromů nic k vidění není. Z monotónního pochodu nás vyvádí až stádo krav. Trochu překvapivé lze zde potkat stádo krav v lese. První kráva má na krku velký zvonec, asi aby bylo stádo snadněji v lese dohledatelné. My jej potkáváme zrovna když jsou tři krávy přímo na naší cestě. Raději je obcházíme, do přímého kontaktu se nám nechce. Pomalu opouštíme les a před námi se začínají objevovat krásné pohledy do okolí. Náš výlet najednou začíná být mnohem zajímavější. Salaš se nachází na velmi pěkném místě s krásným výhledem do okolí. Salaš je skrovně zařízená a zdá se nám, že zde obyvatelé natrvalo nebydlí a po nakrmení zvířat autem sjíždějí dolů do vesnice. Čtvrhodinka kochání, k zakousnutí pár sušenek a už si to štrádujeme zpět. Ještě nás zaujme přístřešek na přespání pro unavené turista. Vstupujeme dovnitř a vidíme, že své lepší časy má již dávno za sebou.Jsou zde již pouze torza postelí a velký nepořádek. Začínáme mít hlad a tak po návratu k autu míříme do malého městečka Mojkovac. Je zde několik restaurací ale většinou bez možnosti jídla. Nezbývá nám nic jiného než zasednout v místní pizérii. Ceny jsou zde lidové, přeci jen sem moc turistů nezavítá. Účel návštěvy splněn a tak pokračujeme směrem k Žabljaku. Iva si ještě přeje najít nějaký pěkný kámen do svojí plánované japonské zahrádky. Nakonec musíme zajet na začátek včerejší trasy, protože dnes jsme žádné pěkné šutry nepotkali.  Zítra opustíme hory a přes malou zajížďku v Albánii přejedeme na pobřeží Černé Hory.

Sedmý den (19.09.2012) - Přejezd do Petrovacu
Vstáváme brzy, chceme mít dostatek času na několik zastávek během cesty na pobřeží. V plánu jich máme více, první bude návštěva kláštera Ostrog vysoko ve skalách. Ukazatel nám říká, že nás čeká deseti kilometrová zajížďka. Už po prvních kilometrech se začíná kvalita cesta zhoršovat a do kopce šplháme velmi pomalu. Na silnici probíhají práce a občas je složité vůbec projet. Podaří se nám dojet na parkoviště jen kousíček od kláštera. Pohled se nám zjevuje vskutku impozantní. Klášter je postaven přímo ve skále a je celý přístupný bez jakéhokoli vstupného. Hned u parkoviště je novější budova, kde je možnost nákupu občerstvení a suvenýrů. Je ale pravdou, že pohledy tohoto kláštera je možno koupit i na jiných místech Černé Hory. Přeci jen toto místo patří k nejvyhledávanějším místům pro fotografy. Zpáteční cestu volíme obráceným směrem a je to správná volba. Po jednom kilometru odbočujeme doleva z cesty po které jsme přijeli. Tady je již úplně nová asfaltka a tak tentokrát jedeme mnohem rychleji. Směřujeme ke Skaderskému jezeru a poté do Albánie. Opět nás u hranic čeká hrbolatá cesta. Naštěstí po překročení hranic, kde ani moc dlouho nečekáme, přijíždíme po chvilce  na krásnou novou silnici. Bohužel je zde ještě omezená rychlost se značkou stavební práce a protože nechceme riskovat pokutu, předjíždí nás i každý náklaďák. Nakonec to nevydržím a zrychluji i já. Jedeme podél jezera do nejbližšího většího města Skhodra. Chceme navštívit bývalou pevnost Rozafa, odkud by měl být pěkný výhled na město a okolí. Při vjezdu do města na nás dýchá orient. Všude spousta lidí,malých obchůdků, aut, motorek a nepořádku. Podařilo se nám zabrousit do starší části města, kde to vypadá jako někde v Maroku. Nedaří se nám nikde zaparkovat a tak se hned vydáváme hledat pevnost. Protože neznáme přesnou adresu, nemůžeme ji nastavit na navigaci a to zkoušíme instinktivně. Je štěstí, že se leží na kopci a tak by měla být dobře vidět. Přesto bloudíme uličkami a nemůžeme se přesně trefit. Město Skhodra je větší než jsem předpokládal a je tu jeden velký chaos. Naštěstí nás nikdo neodřel a úspěšně se dostáváme z centra k pevnosti. Dojíždíme až na malé parkoviště přímo u vchodu. Platíme malé vstupné (všude berou EURO, místní Leky ani nepotřebujeme měnit). Je to zřejmě tím, že jsme hned u hranic. Jinde se asi na EURA spolehnout nepůjde. V pevnosti platíme ještě zvláštní vstup do muzea s osobním průvodcem. V pokladně si ještě kupuji průvodce Skhodrou, ale mapa v knize obsahuje jen hlavní ulice. Alespoň jsou zde popsány všechny hlavní památky s přibližnou polohou. V pevnosti je i restaurace a jsme zde jediní hosté. Trošku máme problém se dorozumět s obsluhou, ale i to se podaří.  Dle mapy se tentokrát trefíme přímo do centra nové Skhodry. Kupodivu najdeme i místo na zaparkování a tak můžeme vyrazit po památkách. Hlavní pamětihodností města je samozřejmě mešita, která tu vévodí. Jsou tu ale i kostely a mnoho restaurací, vesměs přes den prázdných. Trávíme příjemnou hodinku procházkou po městě a nakonec se  bez větších problémů vracíme k našemu autu.Jsem rád, že je v pořádku a nikdo jej neukradl, přeci jen jsme v Albánii. Jako malá ochutnávka nebyla Skhodra špatná, ale určitě bychom příště chtěli  této  pro nás exotické zemi věnovat alespoň týden na bližší poznání. Tentokrát jsme zde strávili necelé čtyři hodinky a napatrně poznali místní atmosféru. Hranici překračujeme kousek od černohorského městečka Uncil, ale navigace nás vede špatně a městu se bohužel vyhneme. Vracet se nám nechce a tak narychlo měníme plán a pokračujeme do dalšího městečka Stari Bar. Protože již máme velký hlad, první naší zastávkou je hospůdka. Na jídlo čekáme poměrně dlouho, až máme strach abychom prohlídku historického městečka stihli ještě za světla. Otevřeno je až do sedmi do večera což nakonec v pohodě stíháme. Bonusem naší večerní prohlídky je nádherný západ slunce. Vše dostává ještě lepší dimenzi a fotky jsou hned mnohem zajímavější. Nové město již vynecháváme a míříme přímo do Petrovacu hledat náš nový apartmán. Jméno má Skocidevojka (po česku Dívčí skok). I když je již skoro tma, najít jej nám nedělá mnoho problémů. Majitelka nás očekává a okamžitě nám ukazuje naše další bydlení. Jsme velmi mile překvapení úrovní ubytování. Mohu jem konstatovat, že naše nejlevnější ubytování bylo zároveň nejlepší. Jediným malým nedostatkem bylo slabé internetové připojení,které fungovalo pouze venku. První večer nám to vůbec nevadilo, protože byl krásný teplý večer. Naše hostitelka nám ještě připravila na uvítání jedno pivko a tak nám nic nechybělo. Pod námi moře a blikající světýlka, ani se nám nechce spát. 

Osmý  den (20.09.2012) - Budva a Kotor
Předpověď počasí nelhala a bohužel přes noc se počasí radikálně změnilo. Už za oknem slyšíme hvízdat studený vítr a k tomu ještě velmi silně prší. Vzhledem k počasí nemáme kam spěchat a tak zajíždím autem pro dobrou snídani do městečka Petrovac. I s deštníkem mám problém abych nebyl promočený na kost. Je opravdu hnusně a dnes to na koupání nevypadá. Naštěstí než se nasnídáme přestává alespoň pršet. Nic nám nebrání vyrazit na průzkum dalších černohorských měst. Prvním je město Budva vzdálené od nás jen 15 kilometrů. Parkujeme přímo v centru na placeném parkovišti a do starého města je jen pár kroků. Musím se přiznat, že toto město nás trošku zklamalo, i když historické centrum stojí za prohlídku. Po kafču s dortem se vydáváme do dalšího prý jednoho nejhezčích měst a to Kotoru. Cestou nás chytne hrozný slejvák, až uvažujeme zda nebude lepší se otočit a vrátit. Naštěstí to nevzdáváme a pokračujeme dál. Místy jedeme  skoro slepu, déšť je velmi silný a tak není nic vidět. Jako zázrakem se před Kotorem vyjasňuje a po projetí tunelu na nás vykoukne i sluníčko. Horší je kolona aut před námi. Opět se nám potvrzuje pravidlo o velkém množství turistů pokud je památka pod záštitou UNESCA. Více než půl hodiny nám trvá než dorazíme na vytoužené parkoviště. I v centru města je turistů spoustu což je ovlivněno i tím, že dnes není počasí na koupání. V Kotoru je ale docela teplo a zvláště výstup po více než tisíci schodech nahoru na pevnost sv. Ivana nás zahřeje ještě více. Nejdříve musíme zaplatit menší vstupné a pak můžeme spolu s ostatními turisty šplhat vzhůru. Čím jsme výše, tím máme hezčí výhled na město a zátoku. Vše pěkně dokreslují mraky s občas vykouknuvším sluníčkem. Je kdyby těch turistů bylo méně.  Po docela náročné cestě jsme konečně nahoře a můžeme si užít krásné výhledy. Cesta dolů už nebude tak hrozná. Dole nás čeká zasloužená restaurace a opožděný oběd. Do apartmánu se vracíme až po páté hodině a tak se rychle míříme ještě k moři. Konečně se chceme vykoupat. Fouká vítr a vlézt do vody přes mnoho kamenů není úplně jednoduché. Voda je krásně teplá a i když pláž není zrovna z nejkrásnějších na krátké vykoupání plně postačuje. Zítra opustíme černou Horu a pomalu budeme směrovat přes Chorvatsko domů.
 

 Devátý den (21.09.2012) - přejezd do Chorvatska se zastávkou v Dubrovníku
Tak nastal čas opustit Černou Horu a pomalu se vydat k domovu. I když je malá má turistům co nabídnout. Nespornou výhodou jsou malé vzdálenosti a mnoho zajímavých míst, které stojí za to navštívit. Přesto, že měnou je zde Euro, jsou ceny mnohem nižší než například v Rakousku a v Chorvatsku je dráž. Sice jsme nestihli navštívit vše (např. Centilje), ale myslím, že to nejdůležitější jsme viděli.
Po snídaní se loučíme s naší milou hostitelkou, která nás ještě obdaruje malým dárkem a vydáváme se na cestu. Je krásně a tak zastavujeme hned za 5 kilometrů u ostrova Svatý Štefan. Tento malý ostrůvek se objevuje na všech materiálech o Černé Hoře, jedná se o velmi fotogenické místo. Dnes je celý areál přestavěn na luxusní hotel a za 5 EURO se můžete podívat dovnitř. My však pokračujeme do dalšího městečka Herceg Novi. Abychom si zkrátili cestu využíváme trajekt a nemusíme tak objíždět celou zátoku. Lístek stojí jen 4 Eura za auto a posádku a za pár minut jsme na druhém břehu. Do města je to již jen kousíček. Najít parkování není problém, i když do centra musíme kousek popojít. Čekají nás obvyklé věci : zastávka v restauraci a prohlídka starého města.Z hradeb je opět pěkný výhled do okolí, nemohu konstatovat, že by asi bylo lepší toto město vynechat. Čas ubíhá a na Dubrovník na již nezbude tolik času. U hranic se klasicky opravuje silnice a tak naše rychlost klesá na minimum. Pár minut se ještě zdržíme na hranici a rychle se snažíme pokračovat do Dubrovníku. Zde najít místo k parkování je již větším problémem. Nakonec se po projetí centra vracíme na okraj a parkujeme v podzemních garážích. Do centra jdeme z kopce a za deset minut jsme u hradeb. Člověk si připadá skoro  jako u nás. Čeština zní ze všech stran. Je nám jasné, že v Chorvatsku se musíme zvyknout, že patří k zemím, kterou Češi navštěvují nejvíce. Procházíme nejzajímavější místa, vynecháváme procházku po hradbách a místo ní jdeme na lanovku. Za 90 Kun se lze rychle dostat nad město a navštívit památník a válečné muzeum. My jsme si bohužel zakoupili lístek na lanovku bez muzea a tak jeho návštěvu musíme oželet. Jak jsem si později přečetl, součástí výstavy je spoustu fotografií města poničeného srbsko-chorvatskou válkou. Člověk může srovnávat jednotlivé fotografie před a po válce. Dnes je již ale vše bezvadně opravené a turismus zde jen kvete. I lanovka byla opravena a od rána do večera vyváží tisíce turistů na krásnou vyhlídku na město.  Na večeři jsme si vybrali malou restauraci u spodní stanice lanovky. Jedinou vadou na kráse bylo delší čekání než nám přinesou naše vytoužené jídlo. Cestou k autu jdeme trochu stranou od hlavní třídy a užíváme si malých uliček a pěkných zákoutí. Tady jsou spíše jen domorodci a tak si člověk odpočine od turistického ruchu. Dokonce i překvapivě se trefíme ke garážím a po šesté hodině jedeme směr Makarská. Cesta se vine podél pobřeží a jsme rádi, že hlavní sezóna pominula. Předjet tady  pomalé auto je velkým oříškem. Nedovedu si představit jet celou cestu za nějakým velkým, pomalým náklaďákem. Zajímavostí je dvojí překročení hranic, kde jsou sice celníci, ale naštěstí kontrola je velmi rychlá. Třináct kilometrů pobřeží patří Bosně a Hercegovině a je tu i jejich jediné větší přímořské městečko Neum. I Bosna chtěla mít přístup k moři a tak vznikla tato dohoda. Na Makarskou přijíždíme již za tmy. Navigace nás zavádí přímo před dům přímo v centru města. Naši hostitelé jsou opět velmi příjemní a dokonce nás pozvou na jejich vlastnoručně vyrobené červené víno. Náš pokojík je s terasou, vlastní koupelnou a nechybí ani výhled na moře. Co si více přát.

Desátý den (22.9.2012) - koupání Makarská
Původně jsme chtěli dnes navštívit znovu Bosnu, kde se nám líbilo, ale nakonec naše plány měníme. Protože jsme se ještě pořádně nevykoupali a je dnes krásné počasí, zůstaneme celý den na Makarské. Ráno vyrážím do blízkého krámku pro pečivo na snídani. Dnes nemusíme nikam spěchat a tak v klidu relaxujeme při snídaní na balkóně s výhledem na moře. Projdeme si městečko a i celou hlavní promenádu. Snažíme si najít nějaké klidnější místo na koupání, což je tu docela problém. Nedovedu si ani představit, kolik lidí tu musí být v létě. Je konec září a před polednem je už pláž skoro plná. Okolí městečka i moře jsou pěkná, jediným problémem je mnoho turistů. Češtinu zvláště v levných restauracích slyší na každém rohu. Při procházce jsme narazili na asi 10 autobusů cestovní kanceláře Valaška. Odpoledne je už na pláži hlava na hlavě a najít volné místo pro deku je problém. My vydržíme u moře do půl páté a pak si jdeme hledat něco k snědku. Cestou narážíme na místní svatbu, kterou zde pojímají opravdu ve velkém. Spousta svatebčanů a o svatbě ví celé městečko. Průvod prochází uličkami až pod okno nevěsta, vyhrává muzika a všichni mají v rukou nějaký ten alkohol. Pár svatebčanů se již oddělilo a posilňuje se v restauracích. My jsme si také jednu vyhlédli, ale když jsme si vybrali jídlo, tak nám obsluha sděluje, že výběr je hodně zúžen. Asi kvůli té svatbě. Nakonec platíme jen pivo a jdeme o dům dál. Večer zavítáme na místní trhy pro pár dárků. Celkově lze říci, že Makarská není špatné místo, ale týden bychom tu určitě trávit nechtěli. Zítra na nás čekají Plitvická jezera.