naše cesty po světě - Zdeněk a Iva

Dovolená Irán duben 2019

1.den  pátek 12.04.2019 v 15 hod. odlet z Prahy přes Kyjev (přílet v 18,15 hod., odlet v 20,00 hod.) do Teheránu

2.den sobota 13.04.2019 – přílet do Teheránu v 01,25 hod. vyzvednutí auta v půjčovně a odjezd do Isfahánu, celodenní prohlídka města,    ubytování a večeře,

3.den neděle 14.04.2019 – po snídani návštěva paláce Čehel Sotůn. Odjezd  a přejezd do Shírázu, cestou zastávka v historických Pasargádách, Příjezd do Shirázu, večeře,  ubytování  3 noci

4.den pondělí 15.04.2019 – snídaně, výlet do Persepole, Nakš – e Rostam -  achajmenovské hrobky, přejezd do oblasti města Firuzabád, pevnost Kaléb Dokhtar, palác Ardašír, návrat do Shírázu – večeře

5.den úterý 16.04. 2019 – prohlídka města, krásné zahrady, citadela, nejznámější mešita Masjed – e Nasir al Molk, mauzoleum šáha Čeragha,  večeře

6. den středa 17.04.2019 přejezd do perského zálivu na ostrov Qeshm, večeře, ubytování  2 noci

7. den čtvrtek 18.04.2019,  přejezd trajektem na ostrov Hormuz – prohlídka ostrova, odpoledne návrat na Qeshm, návštěva údolí hvězd, večeře

8.den pátek 19.04.2019 snídaně, odjezd z ostrova, zastávka u mangrových porostů a následně soutěska Chah – kooh, přejezd do Kermánu, večeře  brzy ráno odjezd do, a večer příjezd do Kermánu

9.den sobota  20.04.2019 krátká prohlídka města Kermán, Rayen – opevněné město Arg-e-Rayen, město Bam poničené zemětřesením – Unesco, Mahan – slavná svatyně, Kadžarská zahrada, večeře, večer přejezd do Meymandu, ubytování, večeře

10.den neděle 21.04.2019  – výlet do pouště Kalut. Cestou se zastavíme ve vesnici Šafi Abad a městečku Šahdad. Přejezd do  skalního města Meymand – podvečerní prohlídka skalních obydlí, ubytování v jeskyni, večeře,

 11.den pondělí 22.04.2019 – dokončení prohlídky skalního města, přejezd do Yazdu, cestou zastávky Meybod – ruiny pevnosti Narin, Chak Chak, ruiny města Kharanaq, ubytování v Yazdu, večeře

12. den úterý 23.04.2019 – snídaně, celodenní prohlídka města Yazd. Večerní výlet do pouště, večeře

13. den středa  24.04.2019 – snídaně, písečné duny u města Varzeneh, solné jezero,  přejezd do vesnice Abyaneh, ubytování, večeře

14. den 25.04.2018  ranní prohlídka vesnice Abyaneh, město Kashan –  perské zahrady Fin, bohatě zdobené obchodnické domy, odjezd do města Qom, ubytování, večeře

15.den  26.04.2019 – odjezd do Kazvínu, ubytování, odjezd do pohoří Alamut- návštěva hradu a jezera Ovan, návrat do Kazvínu, večeře.

16.den  27.04.2019 – snídaně, prohlídka města Kazvín, mauzoleum v městě Sultanije, jeskyně u vesnice Ali Sadr, návrat do Teheránu na letiště, relax na letišti,  odlet z Teheránu brzy ráno

17.den  28,04.2018 – přílet do Prahy v 13,30 hod., odjezd autem domů

Tentokrát nás naše cesty zavedou až do dalekého Iránu, který nemá mezi Evropany zrovna nejlepší pověst. Opak je však pravdou, Irán patří mezi nejbezpečnější a zároveň nejzajímavější země světa. Naší cestu zahajujeme v pátek odpoledne, kdy letíme z Ruzyně do Kyjeva. Letadlo nám letí v 15,15 hod. a protože máme jen příruční zavazadla, stačí nám na odbavení hodinka. Na letiště nás dopraví Zdenda a tak nemusíme shánět taxi.

1.den  pátek 12.04.2019 Letadlo má necelou půlhodinu zpoždění, ale naštěstí v Kyjevě přistáváme jen o 10 minut později oproti letovému  řádu. Máme štěstí, protože na přestup je jen hodina a půl a tak není mnoho času V Kyjevě, pro mne známém letišti, vše proběhne bez komplikací. Do Teheránu odlétáme jen s desetiminutovým zpožděním.

2.den sobota 13.04.2019 V půl druhé ráno nás konečně vítá noční Irán. Protože máme jen příruční zavazadla, čeká nás jen vízová procedura. Věříme, že proběhne bez problémů. Za pár minut po vystoupení z letadla se ocitáme u přepážky, kde se vyřizují víza.  Je tu asi deset dalších cestujících a jedna ze zaměstnankyň nás posílá zaplatit na pokladnu každý 75 EUR a bere si od nás referenční čísla a pasy. Nic jiného není potřeba. Dle našich zkušeností je referenční číslo třeba a je lepší investovat tisíc Kč a nemít problémy. Naopak po nás nikdo nechce potvrzení o zajištění hotelu na první noc. Za necelou půlhodinu máme víza vyřízena, i když bez záznamu v pase, který před časem přestali raději dávat, aby cestovatelé neměli problémy při získávání víz do jiných zemí, se kterými není Irán zrovna kamarád. U východu z letištního prostoru již na nás čeká mladík s cedulí s mým jménem. Po seznámení nás poradí s výměnou peněz, která je prý na letišti jedna z nejvýhodnějších. Po nedávné velké iránské inflaci (před rokem a půl) šel neoficiální kurs silně dolů. V bance dostanete za 1 EUR pouze 48 tis. riálů, přičemž na letišti ve směnárně jsme kupodivu dostali za 1 EUR krásných 152 tis. riálů. Pro nás je výhodné, že ceny, například do  památkových objektů,  zůstaly na původních 200 tisících riálů, což je přibližně pouhých 30 Kč a to i do Persepolis. Zatím si vyměňujeme za 100 EUR a stáváme se milionáři. Teď půjdeme vyřídit písemné formality k předání auta do kavárny a po třetí hodině konečně opouštíme letiště. Za 15 dní pronájmu auta platíme 530 EUR plus depozit 200 EUR. Dostáváme i modem, přes který se můžeme připojovat na internet i mimo auto, což znamená, že si nemusíme kupovat lokální SIM kartu. Protože je noc, provoz je minimální a jede se celkem v pohodě. Do města Isfahan to máme něco přes 400 kilometrů a tak si s kratšími přestávkami jsme před osmou hodinou před hranicí města. Zde začíná provoz housnout a začíná dobrodrůžo. Dopravní předpisy tu nikdo moc nerespektuje a tak musím mít oči na stopkách. Docela dlouho hostel hledáme, dvakrát musím volat majiteli, až nakonec se konečně zadaří a jsme u cíle. Jezdili jsme kolem, ale správné místo ne a ne najít, Je to docela těžké, protože na domech nejsou latinská čísla a hostel žádné označení také nemá. I když jsme s tím původně nepočítali, dáváme si snídaní včetně džusíku z pravého ovoce v ceně 1,5 EUR a teprve poté se vydáváme do města. Náš hostel leží ve středu města a tak k památkám je to jen pír minut pěšky.  Isfahán byl významným městem už za Sásánovců..Isfahán byl hlavním městem rozlehlé provincie po jeho dobytí Araby v 7. století. V 11. století bylo dobyto seldžuckými Turky, kteří ho učinili hlavním městem svého státu. Za jejich vlády město vzkvétalo a stalo se kulturním centrem Persie. Ve 13. století jej vyplenili Mongolové. Tamerlán dobyl město r. 1388 a po povstání proti němu nechal vyvraždit kolem 70 000 obyvatel. Říká se, že zde navršil hromadu z jejich lebek.

Město se dlouho z těchto dvou vpádů vzpamatovávalo a na významu zase nabylo až za vlády safíjovského vládce Šáha Abbáse, který si ho v r. 1598 zvolil za své hlavní město. Íránci považují Esfahán za nejkrásnější město Íránu. Říká se, že kdo neviděl Isfahán neviděl Írán. Má přídomek Nasfe džahán, „polovina světa“. Je významným centrem kultury a vzdělanosti. Dokonce existuje návrh na přesun hlavního města z Teheránu do Isfahánu. Hlavním náměstím je Maidáne Emán ( náměstí Emána Chomejního) Jmenovalo se Maidáne Šáh do r. 1979, tj. do vítězství islámské revoluce. Toto rozsáhlé náměstí měří 510 m na délku a 165 m na šířku. Šáh Abbás Veliký nechal toto náměstí postavit v r. 1612 na „zelené louce“, a tak zvětšil Isfahán. V safíjovské době se náměstí stalo srdcem říše. Odehrávaly se na něm přehlídky, procesí i zábava, především hra v pólo. Celé náměstí je lemováno dvouposchoďovými arkádami. V jeho jižní straně se nachází Emámova mešita, na severní straně královský karavanseráj a bázár. Ve středu náměstí na západní straně palác Alí Qápú a na východní straně Mešita Šejcha Lotfolláha. Kolem celého náměstí je mnoho obchůdků se suvenýry, koberci a jinými rukodělnými výrobky. Postupně navštěvujeme všechny hlavní památky a hodně času trávíme prohlídkou bazaru a malých obchůdků. Iránci jsou velmi vstřícní, neustále si chtějí povídat, zvou nás na čaj a jejich pozvání se velmi těžko odmítá. Po náměstí také jezdí několik kočárů tažených koňmi a člověk musí dávat pozor, protože se zde jezdí podobným způsobem jako v normálním provozu. Několikrát uskakujeme na poslední chvíli. Opravdu zde musíme být stále ve střehu. Po asi tříhodinové prohlídce náměstí se vydáváme dál do města k dalším památkám. Procházíme krásnými parky, kde místní sedí na trávě a piknikují. Přes řeku přecházíme po jednom z historických mostů, které rovněž patří k chloubám města Isfahán.   Naše kroky směřují do arménské čtvrtě zvané Džolfa  na jižním břehu řeky Zájande, která  byla založena Šáhem Abbásem pro arménské řemeslníky a umělce, které si pozval z Džolfy, aby pracovali na stavbě Isfahánu. Udělil Arménům zvláštní privilegia a zaručil jim svobodu vyznání. V Džolfě bylo postaveno několik kostelů a katedrála. Nalézá se zde také velmi dobře vedené arménské muzeum. Jsou v něm staré ručně psané arménské knihy, a také 1. tištěná arménská kniha. Je zde možno shlédnout připomínky genocidy Arménů v Turecku r. 1915. Katedrála Vank se stavěla v letech 1606–1655 pod dohledem arcibiskupa Davida. Zvnějšku není katedrála nijak zajímavá, ale zevnitř je bohatě zdobená olejovými malbami. Malby jsou mixem uměleckých stylů – perského, arménského a evropského. Vstupné je do celého komplexu  500 tisíc riálů. K večeři si dáváme velmi hustou polévku, která je podívána jako hlavní chod. Zpět do hostelu si bereme taxíka a za čtyři kilometry platíme 150 tis. riálů, tedy jedno euro. Babička již v hostelu zůstává, já se po menším odpočinku vydávám zpět na hlavní náměstí. Pomalu procházím bazarem a nakonec skončím v jednom obchůdku na čaji a vyslechnu si něco o historii výroby koberců. Před devátou hodinou se vracím zpět, přeci jen byl den dlouhý a v letadle jsem toho mnoho nenaspal. Zítra ještě ráno navštívíme palác Čehel Sotůn (palác čtyřiceti sloupů) a pak se vydáme do 530 kilometrů vzdáleného města Shíráz.

3.den neděle 14.04.2019 - Neděle je v Iránu všedním dnem a tak můžeme na silnici očekávat velmi silný provoz. Čeká nás opět průjezd celým městem Isfahán, a přestože  pojedeme až po jedenácté hodině, volné cesty určitě nebudou. Jedním z mála záporů  našeho hostelu jsou pozdní snídaně. Připravené nejsou dříve než před desátou hodinou. Naštěstí dnes zase tolik nespěcháme. V klidu dáme snídani a pak vyrážíme do města navštívit jeden z nejvýznačnějších paláců ve městě a to Čehel Sotůn. Za dvacet minut jsme na místě a kupujeme vstupenky za obvyklých 200 tisíc riálů. Palác se nalézá v krásné perské zahradě na břehu vodní nádrže. Byl postaven v roce 1647 na rozkaz Šáha Abbáse II. Sloužil jako sídlo dvora i přijímací palác pro státní návštěvy. Touto návštěvou je náš program v Isfahánu vyčerpán a nás čekají další krásná místa. Trochu nás mrzí, že nemůžeme zůstat déle, protože zejména procházka nočním bazarem byla nezapomenutelná. Po návratu do hostelu se loučíme s majitelem a naše cesta pokračuje do Shírázu. Snad se nám podaří stihnout se zastavit na význačné památce Pasargadae. Měli bychom zde být po čtvrté hodině odpolední. Neradi bychom se sem vraceli druhý den. Z Persepolisu by to bylo dalších 70 kilometrů tam a zpět.  Vše se daří a těsně po čtvrté hodině parkujeme v Pasargadae. Jedná se o bývalé první hlavní město Achamejovské říše, které ukrývá četné paláce, rozlehlé zahrady i mauzoleum vládce Kýra II. Velikého. Pasargadae neboli Pasargády, najdeme na západě Íránu v provincii Fárs, v nadmořské výšce 1845 metrů. Založil jej král Kýros II. Veliký v 6. století před Kristem jakožto své sídelní město. S budováním města se začalo v roce 546 před naším letopočtem. Roku 529 před Kristem byl však jeho zakladatel, vládce Kýros II. Veliký zabit během tažení proti Massagetům, nomádským kmenům severních íránských stepí. To pro město znamenalo konec jeho dalšího rozvoje. Vládu po králi převzal jeho starší syn Kambýsés. I tak se však Pasargadae stalo hlavním městem první velké multikulturní říše v západní Asii – Achamejovská říše tehdy sahala od východního Středomoří a Egypta až po řeku Indus (Hindus). Hlavním městem byly Pasargády až do roku 518 př. n. l., kdy král Dáreios založil město Persepolis, které se stalo novým královským městem.  Mezi jednotlivými památkami v Pasargádách jsou docela velké vzdálenosti, naštěstí zde jezdí malé autobusky, které nám vždy velmi ochotně zastavili a popovezli k další památce. Je nutné ještě říci, že bohužel kromě hrobky Kýrose II toho z památek již mnoho nezbylo. Ale i tak se jedná o pěkné místo a doporučuji jej navštívit. Teď nás ještě čeká posledních 140 kilometrů do Shirázu. Dojíždíme skoro až k našemu hostelu, když zjišťuji, že nám nefunguje internet. Vybil se mi modem a trvalo by mi velmi dlouho, než by zase začal fungovat. Tuto zkušenost máme z předchozího dne, kdy se mi znovu podařili zprovoznit modem po více než hodině. Naštěstí nám pomou místní a jeden z mladíků nás svým vozidlem jedoucím a blikajícím před námi doprovodí skoro až k hostelu. Nakonec zavolá i našemu majiteli a ten nás již čeká před vchodem. I zde bychom těžko hledali hostel, opět žádný nápis a ani číslo popisné. Když nám nefunguje internet, tak bez pomoci místních nemáme hostel šanci najít. V půl deváté jsme konečně na místě a můžeme se ubytovat. Náš nový majitel nám objedná donáškovou večeři a tak nám nic ke štěstí nechybí. Mínusem dnešního hostelu je tentokrát absence klasického evropského záchodu. Nezbyde než se i s tímto problémem popasovat. Po desáté hodině jdeme spát, přece jen je znát včerejší spánkový deficit. Zítra nás čeká Persepolis, hrobky Nakš–E-Rostam a díky úspoře času, která vznikla včerejší návštěvou Pasargád,  nově i sasanovský  palác Ardašir.  

4. den – pondělí 15.04.2019 Dnešní den zahájíme prohlídkou Persepolis, která je vzdálená ze Shirazu 80 kilometrů. Pojedeme stejnou cestou jako včera, opět nás čeká průjezd městem Shíráz.  Naštěstí je vše v pohodě a po desáté hodině jsme na místě. Sluníčko začíná pomalu připalovat, ale stále je počasí velmi snesitelné. V létě to musí být podstatně horší., teploty prý dosahují i padesáti stupňů.

Persepolis bývalo hlavním městem bájné Persie a ve své době představovalo jedno z nejkrásnějších měst na světě. Bylo založeno asi mezi léty 518 – 515 př. n. l., přesný rok založení města není znám. Začal jej stavět král Darius I. ihned po svém nástupu na trůn. Postavil většinu města a stavbu pak dokončil jeho syn Xerxes. Město Persepolis bylo postaveno na umělém kopci – terase, jehož výška byla cca 18 m nad okolní krajinou. V překladu znamená Persepolis „město Peršanů“, pozdější překlad zní také „zničené město“. Veškeré paláce byly stavěny z vápence, který se těžil v okolních horách. Stropy paláců byly z červeného libanonského cedru, zdi byly pokryty hedvábím. Byla použita speciální stavební technika, kdy kameny byly na sebe kladeny bez malty, poté byly spojeny železnými svorníky a zality olovem. Ve výstavbě paláců se projevovaly vlivy hned tří kultur a to mezopotamské, řecké a egyptské. Hlavice sloupů pak mají čtyři různé tvary – lví, orlí, býčí a lidské. Turisté se nyní mohou kochat rozlehlým palácovým komplexem, zbudovaným na umělé terase. Město mělo obrovské brány, kterými proudili do středu města poddaní z celé perské říše, aby vzdali hold svému králi. Perské území bylo tehdy rozsáhlé a rozmanité, což je znázorněno i na reliéfu na vstupním schodišti. V největším rozkvětu sahala perská říše od severní Afriky do Indie a na druhou stranu do Jižní Evropy. Poddaní přinášející dary svému králi se poté ocitli v obrovském čtvercovém přijímacím sále v Ápánádě. Zajímavostí je, že město nepotřebovalo ani hradby, protože všichni nepřátelé již byli podrobeni. Vzhledem k tomu, že již začala v Iránu hlavní sezóna a jedná se o nejnavštěvovanější iránskou památku, není turistů až tolik. Po asi dvouhodinové prohlídce si dopřejeme občerstvení. Dáváme si džusík lisovaný přímo z ovoce. Preso a dortík. V Iránu je opravdu levně, tak proč si trochu nedopřát. V Evropě bychom si luxus občerstvení na jedné z nejznámějších památek určitě nedopřáli. Teď se vrátíme k autu a budeme pokračovat deset kilometrů do Nakš-E-Rostam. Jedná se o čtyři achajmenovské hrobky vytesané vysoko do skalní stěny. Pod nimi je několik skalních reliéfů, které stojí rovněž za podrobné prozkoumání. Trochu nám toto místo připomíná jordánskou Petru, kterou jsme před lety navštívili. Poslední dnešní zastávkou bude oblast okolo města Firuzabád, která leží přes sto kilometrů od Shírázu,  bohužel  v opačném směru než je Persepolis. Cestou míjíme slané jezero Maharlu a sasanovskou pevnost na vrcholu skály Kaléb Dokhtar (Dceřin hrad). Jen se zde krátce zastavíme, uděláme pár fotek a pokračujeme dále. Na vrchol pevnosti vede lanovka, která je ale mimo provoz. Je otázkou zda někdy sloužila k dopravě lidí, spíše to vypadá na Hlavním cílem je palác Ardašír. K našemu překvapení zjišťujeme, že je palác velmi rozlehlý a někdy může být obtížné se z jeho prostor vymotat. Památka je ve výborném stavu a tak si člověk dokáže živě představit, jak asi vypadala za dob své největší slávy. Tlusté kamenné stěny, odlehčené skupinou tří sloupů byly kdysi určitě zdobené a barevné. Chce to jen trochu představivosti.  V této oblasti se nachází i další pamětihodnosti, jen to značení. S pomocí Google.maps nakonec dohledáme ruiny starého mostu a také jeden skalní reliéf.  No za to dlouhé hledání to asi nestojí. Vracíme se zpět, a protože  se nám nechce hledat restauraci v centru Shírázu, nepohrdneme pizzou  v jednom z menších měst, kterým právě projíždíme.

5. den – úterý 16.04.2019 Dnes nás čeká celodenní prohlídka Shírázu. Nakonec volíme cestu místní hromadnou dopravou a auto dnes necháme odpočívat Určitě si jej ještě užijeme více než dost. Po snídani vyrážíme na zastávku metra, kam to máme dobrých 20 minut pěšky. Jízdenka nás přijde asi na naše 3 koruny a za dalších 20 minut jsme v centru města. Šíráz je metropolí provincie Fárs a leží v jižním Íránu v nadmořské výšce 1480 metrů, na březích řeky Ruknábád. Se svými 1,3 miliony obyvatel je čtvrtým největším městem v Íránu.První památku, kterou navštívíme je mešita Nasir ol Molk , protože jen ráno, na krátkou chvíli, když slunce zasvítí přes vitrážové tabule oken, si tu můžete dát světelnou koupel v barvách duhy. Malá místnost schované a ničím nevýrazné mešity se lusknutím prstu změní na nevídanou nádheru. Z moderního obchodního bulváru jsme šli do starého bazaru Vakíl, který měl zase úplně jinou atmosféru, plnou kouzla a orientálního tajemství. Sledovali jsme obchodníky s kořením, koberci a krásnými látkami a také vybíravost místních zákazníků, s jakou se obchodu věnovali. Další naší zastávkou je Zahradě pozemského ráje (Bágh-e Eram), prý nejkrásnější perské zahradě v Íránu. Zahrada zde existovala již ve 12. století, dnešní podobu má z 18. století. Palác uprostřed postavili v 19. století Kadžárovci, ale dnes vypadá poněkud schátrale a přístupný není. Celkově musím říci, že zahrady nás trochu zklamaly. Jinde ve světě jsme viděli určitě zajímavější. Protože se zahrady nacházejí dále od centra, volíme pro přesun taxi. Je však docela obtížné se s taxikáři domluvit. Nakonec se zadaří a my jedeme za dalšími památkami Shirázu. První je hrobka básníka Háfeze.  Že se musí jednat o kapacitu ve svém oboru, jsme pochopili hned, jak jsme do areálu Hafezieh vstoupili. Pod střechou malého pavilónu z roku 1935 se tísní mramorová hrobka, kde sní svůj věčný sen Háfez Šířází (zkráceně jen Háfez), nejvýznamnější perský básník všech dob. Vedle pavilónu je pak pomník, na kterém jsou vytesány Háfezovy verše, a celý areál je obehnán kolonádou z 2. poloviny 18. století. O několik kilometrů dále je mauzoleum básníka Saadiho, který žil v Šírázu před Háfezem. Hrobka byla vystavěna v roce 1952, a přestože působí velmi moderně a stroze, respektuje staré formy architektury. Obklopena je „Golestánem“ (Růžovým sadem), po kterém nazval Saadi jednu svou básnickou sbírku. Také sem přicházeli lidé, někteří dokonce náhrobek líbali. Poslední naší zastávkou je královský hrad Kárima Zanda (arg-e Kárím Chán-e Zand), který leží uprostřed města. Hrad vybudoval po roce 1750 chán Kárim ze Zandovské dynastie, když začal ze Šírázu budovat hlavní město své říše. Je to pravidelná čtvercová pevnost, obehnaná vysokými hradbami, které jsou v nároží zpevněny čtyřmi okrouhlými baštami (jihovýchodní bašta je silně vychýlená), jejíž jediný vchod je prolomen ve východní stěně. Lomenou vstupní chodbou jsme prošli na nádherné hradní nádvoří, upravené jako zahrada, na kterém hustá vegetace obklopuje rozlehlý bazén. Už jsme docela unaveni celodenním putováním po městě, a tak po večeři si bereme taxi a jedeme zpět do našeho penzionu. Zítra nás čeká dlouhý přejezd na ostrovy v perském zálivu.

6. den – úterý 17.04.2019 Dnes jsme si nechali připravit snídani již na sedmou hodinu, protože nás čeká celodenní přesun do perského zálivu na ostrov Qeshm. Ten obnáší nejdříve cca. 500 kilometrů do přístavu, pak krátký přesun trajektem a nakonec dalších do kilometrů do stejnojmenného města. Tentokrát nemáme objednaný hotel a tak nás čeká poprvé i jeho hledání. Cesta autem je v pohodě, horší zážitek nás čeká v přístavu. Na internetu jsem četl zkušenosti jiných cestovatelů, že měli problémy při přesunu na ostrovy autem. Ze začátku problémům nic nenapovídá. Poslušně se řadíme do fronty a čekáme až na nás přijde řadu. Zde již začínají problémy. Musíme se otočit zpět a zajet na celní odbavení. Zde po mně chtějí vyplnit několik formulářů a hlavně je zajímá vízum. Nějak nemůžou pochopit, že už se cizincům do pasu nedává. Když si to vzájemně vysvětlíme, začne celník kontrolovat můj pas a prochází jedno razítko po druhém. Zřejmě hledá razítko Izraele. Pas máme vyřízen, na řadu přichází problém s pronajatým autem. Zde stačí jeden telefonát do půjčovny a potvrzení, že můžeme s autem na ostrovy. Poslední záležitostí je nezajištění ubytování. I zde stačí telefonát do hotelu, který jsem právě našel v průvodci. Naštěstí mají volno a celník je konečně spokojený. Jeho šéf potvrzuje, že i bez víza v pasu  můžeme na ostrovy, a tak po více než hodině se vítězoslavně opět řadíme do fronty. Trajekty jezdí jeden za druhým, jen chvíli trvá, než se všechna auta na trajekt naskládají. Konečně se ocitáme na ostrově Qeshm a pokračujeme do hlavního města, kde asi bude největší šance najít si ubytování. Projíždíme hodně nehostinnou krajinou, všude kolem nás se objevují různé skalní útvary,  a cesta nám rychle ubíhá. Jsme ve městě a začínáme hledat ubytování, První dva pokusy jsou neúspěšné, mají plno. Při cestě do dalšího náhodou zahlédneme pěkný hotýlek u hlavní třídy.  Kupodivu mají volno a cena je víc než příznivá, 17 EUR za noc a den. Ještě větší překvapení nás čeká po vstupu do našich pokoje. Jedná se o veliký moderní apartmán s dvěma místnostmi a v ceně je zahrnuta i snídaně. První den o ní ale přijdeme, protože musíme být již po šesté hodině v přístavu odkud odjíždí naše loď na ostrov Hormuz, který chceme také navštívit. Po chvíli odpočinku se vydáváme na večeři, a i když je trošku předražená na místní poměry, jsme rádi, že jsme se najedli a můžeme jít v klidu relaxovat. Jak jsem se již zmiňoval výše, zítra brzy ráno vyrážíme na výlet.

7. den – středa 18.04.2019 Dnešní ráno jsme bez snídaně, protože už v půl sedmé musíme být v přístavu, odkud nám odjíždí trajekt na ostrov Hormoz. Nakonec jsme tu ještě dříve a kupujeme lístky na trajekt za 350 tis. riálů za jednoho. Odjíždíme těsně před sedmou hodinou a za 45 minut už vidíme břehy ostrova Hormoz. Moře je dnes velmi klidné a tak i plavba probíhá v naprosto pohodové atmosféře.  Jak vystoupíme z trajektu, hned vidíme řady vozítek, které čekají na turisty. Bohužel nikdo nehovoří anglicky. Chvíli je obcházíme, a nakonec mi napadne oslovit jednu místní rodinu, zda by se s námi nechtěla rozdělit o náklady a že bychom výlet absolvovali společně. I když angličtině moc nevládnou, slovo dalo slovo a už vyjíždíme společně. Byl to výborný nápad, protože se s řidičem hned domluví na zastávce na snídani a následně i na oběd. Nám nabízeli výlet jen na čtyři hodiny a s místní rodinou jen tak tak stihneme zpáteční trajekt ve tři hodiny. Na snídani ochutnáme i místní specialitu, placky, které mají rybí příchuť. Otec rodiny pro ně postupně chodí do asi dvě sta metrů vzdáleného obchůdku, kde je připravují. Moc nám chutnají, a tak obchůdek navštíví táta celkem čtyřikrát. Po snídaní objíždíme postupně krásná místa krajinou bizarních skal ze soli. Sůl, další sedimenty, vyvřelé horniny a mořská voda vytvořily za stovky let nezapomenutelnou krajinu, místně známou jako Kuh-e Namek (Slané hory).  Velice zajímavou zastávkou byla také pláž s prachem z červené rozpadající se hornimy, od které se zbarvuje do červena i moře. Vypadá to, jako by krvácelo. Naší poslední zastávkou je jeskyně, která je různobarevně zbarvená. Je ale nutno použít čelovku či mobil, v jeskyní je úplná tma. Po tomto krásném výletě se nám na druhý pokus podařilo najít restauraci, což bychom bez našich přátel určitě nezvládli. My bychom se určitě nedomluvili s řidičem, a tak bychom byli bez jídla. Během zpáteční plavby trochu pospáváme, přeci jen náročný výlet na nás zanechal své stopy. Bohužel se již při výstupu z trajektu nepotkáme s našimi milými Iránci. V tom velkém množství lidí se nám ztratili.  Z přístavu jedeme na chvíli do hotelu si odpočinout a osprchovat. Na večer ještě vyrážíme na první výlet na ostrově Kešm. Jedná se o takzvané údolí hvězd ( Star Valley). Místní věří, že toto snové skalní město vzniklo zásahem padající hvězdy. Nejdříve se procházíme přímo po dni údolí a potom vylezeme nahoru a jdeme až k okrajům kaňonu. Je to krásné místo, zítra ráno ještě navštívíme soutěsku Chah- kooh, bohužel na úžasnou solnou jeskyni nám již nezbyde čas. Po polední musíme vyrazit zpět na pevninu do města Kermán. Rádi bychom přijeli do devíti hodin večer. Přeci jen je cesta dlouhá, zítra nás i s přejezdem po ostrově Kešm čeká skoro 700 kilometrů. Na večeři si dáváme kebab a po náročném a dlouhém dni jdeme po jedenácté hodině spát.

8. den – čtvrtek 19.04.2019 Dnešní ráno si v klidu užijeme snídani a teprve po ní vyrážíme na další prohlídku ostrova. Nejdříve máme krátkou zastávku u mangrových porostů a následně soutěsku Chah – kooh. Sice se nám více líbilo v údolí hvězd, ale ani soutěska je velmi hezká a fotogenická. Bohužel čas pokročil a my musíme ostrov opustit, přejet opět na pevninu a okolo města Bandar Abas pokračovat až do Kermánu. Tentokrát je procedura při našem odjezdu podstatně kratší než minule, za deset minut je hotovo a my můžeme najet na trajekt. Samozřejmě i zde jsme jedinými cizinci a působíme menší pozdvižení. Přesun do Kermánu je poměrně dlouhý a tak do našeho nového ubytování dojíždíme až po deváté večer. Náš nový pan domácí je velmi milý, ale bohužel ne zrovna čistý pokoj a použité povlečení a ručníky mnoho důvěry neposkytuje. Chceme sice zůstat v Kermánu i další noc, ale najdeme si nové ubytování. Asi jsou zde nějaké špatné vlny, protože až do našeho odjezdu se necítí zrovna nejlépe. Jen co zahneme do následující ulice, hned se jí udělá lépe. Ještě si dojdeme na  lehkou večeři a poté rychle spát.  

9. den – pátek 20.04.2019 Ráno si přes majitele zajišťujeme ubytování v dalším místě našeho pobytu, a to v Yazdu na dvě noci. Protože měníme ubytování i v Kermánu, ještě před odjezdem na výlet jedeme do hostelu, který jsem si našel přes internet. Za 20 EUR se domlouváme na jednu noc, hned si tu necháváme batohy a jedeme do centra města na jeho prohlídku. Po ránu je Kermán hodně vylidněný a většina památek je uzavřena. Po krátké prohlídce mešity Masjed e Jame,a bazaru Bozorg a komplexu Ganj Ali Chán vyrážíme  na východ do ruin opevněných měst postavených z hliněných cihel a to  Rayen a ,Bam.  Kermán nás totiž vůbec nezaujal a tak se nechceme zdržovat. Nejdříve si ale dáme v prostorách Ganj Ali Chán výborné kafe, abychom se trochu nabudili na další cestu. Čeká nás dnes dalších skoro pět set kilometrů. Opevněné město Arg – e Rayen se začalo více navštěvovat po tragickém zemětřesení v Bamu v roce 2003. Je to konzistentní rozlehlé sídlo, komplex propojených budov postavených z hliněných cihel,  sušených na slunci s obvyklým qanátem a větracími systémy , tak charakteristickými pro tento pouštní region. Kupodivu je zde docela dost lidí a je vidět, že toto město paradoxně na zkáze Bamu vydělalo. Je sice mnohem menší, ale tím že je velmi pěkně zachovalé, turisty přitahuje nyní více než zkázou postižený Bam. Postupně si prolézáme celé, citadelu, domy, které jsou přístupné a občas se dá i vylézt do druhého patra.   Teď nás čeká Bam, dříve nezapomenutelná návštěva, dnes je spíše místem velkého smutku, co způsobí jedno velké zemětřesení. Prohlížíme si fotografie před ním a srovnáváme se skutečností. Opravy sice probíhají dlouhých šestnáct let, hlavně citadely, ale po některých domech nezůstalo skoro nic. Hradby obepínaly plochu o poloměru skoro 3 km, byly vysoké více než 12 metrů, s ochozy o šířce 3 metry, se čtyřmi branami a s hradebními příkopy. Na rozdíl od Rayenu je zde přesně vyznačený okruh a dovnitř ruin je přísný zákaz vstupu. Všude jsou instalovány zábrany a nápisy. Za celou naší návštěvu jsme potkali jen 4 turisty. Přitom musíme říci, že návštěva Bamu i přes rozsáhlou katastrofu stojí za to. Tím, že jsou částečně citadela a některé domy opraveny, docela dobře si člověk dokáže představit, jak původně město vypadalo. Faktem zůstává, že z Kermánu je do Bamu dlouhých 170 kilometrů, a tak si spoustu turistů jeho návštěvu rozmyslí. V době naší prohlídky zde pracovali jen 4 dělníci, je tedy jasné, že rekonstrukce bude pokračovat ještě mnoho a mnoho let.  Při zpáteční cestě si uděláme zastávku v Kadžarských zahradách v Mahanu. Je to určitě nejhezčí zahrada, kterou jsme v Iránu navštívili. Série teras, s jedním hlavním a mnoha vedlejšími zavlažovacími kanály, sestupuje po úbočí kopce. Je zde také pěkný pavilon z 19. století, ze kterého je pěkný výhled do zahrad.  Po tomto pěkném zážitku přichází další, když se nám cestou zpět do Kermánu objevit krásná restaurace uprostřed zahrady. Jsou zde prostory, kde se podává večeře a vystoupá se nahoru po několika schodech. Sedí se na zemi na koberci a je odtud krásný výhled po celé zahradě. Jídlo jue také výborné a tak nám nic nechybí ke štěstí. Zítra se vydáme do pouště Kalut, která byla v roce 2016 zapsána na seznam Unesco.

10. den sobota 21.04.2019 Po snídaní opět opouštíme město Kermán a čeká nás přes 100 kilometrů do pouště Kalut. Cestou se zastavíme ve vesnici Šafi Abad a městečku Šahdad. Zde nás osloví mladý chlapec, který nás pomaže zvláštní voňavkou ve formě něco jako rtěnky a velmi se s námi druží. Upozorňuje nás na všechny zajímavosti města a při rozloučení padnou i nějaké ty polibky. Další zajímavý zážitek  při naší cestě Iránem.  Teď už nás čekají úžasné pouštní skalní útvary. Trochu nám to připomíná podobné útvary, které jsme viděli v dokumentech o amerických NP. Autem parkujeme přímo u jedné ze skal jako ostatní místní turisté. Někteří projíždí autem až k hodně vzdáleným útvarům. My si raději uděláme delší procházku pěšky. Skalní útvary si tak člověk více užije. Bohužel se musíme vrátit zpět stejnou cestou přes Kermán a až poté můžeme pokračovat opět do hor a tentokrát do skalní starověké vesnice Maymand. Tady jsem si den předem zarezervoval poslední pokoj ve skalním prostoru.. Vesnice má v současné době přibližně 140 obyvatel, kteří pokračují v polonomádském způsobu života. Živí se především chovem zvířat a prý v roce stráví se svými stády na pláních čtyři měsíce v roce, čtyři měsíce pak kočují a na zimu se vrací do Maymandu. Do vesnice se dostáváme chvíli před západem slunce a chvíli nám trvá, než dohledáme majitele skalního obydlí. Naštěstí nám místní pomohou a za chvíli už jsme uvnitř skalního prostoru, který byl obýván již před  dva a půl tisíci lety. Majitelem pokoje je bývalý učitel z Teheránu, který se před třemi lety rozhodl změnit svůj život. Odešel do hor a vzdal se většiny vymožeností, které jsou ve městě běžné. Například zde nemají sprchu a k hygieně používají pouze malé veřejné WC s umyvadlem, které během dne používají i všichni turisté kteří navštíví vesnici. Před večeří si ještě máme možnost okolní skalní obydlí podrobněji prozkoumat a na osmou hodinu máme objednánu večeři. Ta se odehrává v místní restauraci, což je opět skalní prostor velmi pěkně upravený. Dostáváme výborné lokální pokrmy zejména z místních surovin. Za čtyři Eura na osobu máme opravdovou hostinu. Zároveň se od našeho hostitele dozvíme spoustu zajímavostí. Na rozdíl od ostatních místních mluví velmi dobře anglicky a tak si větší část večera povídáme. Na závěr dne musíme použít místní WC a pak si již jen užít noc v obydlí ve kterém se žilo před tisíci let. Opravdu úžasný zážitek, který můžeme určitě doporučit.  

11.den neděle 22.04.2019 Před snídaní se znovu pokocháme okolím a uděláme si pěknou ranní procházku krásnou  krajinou plnou skalních objektů. Vše završí výborná snídaně po které pokračujeme směrem na město Yazd. Cestou si uděláme tři zastávky a to ve městě Meybodu s ruinami pevnosti Narin z hliněných cihel, svatyně Čak Čaku a na závěr ruiny města Kharanaq.  Ve městě Maybod, kromě ruin pevnosti navštívíme i pěkné poštovní muzeum, umístěné v budově, která bývala jednou z 99 podobných poštovních stanic známých po celém Iránu jako chaparkhaneh. V muzeu nechybí i řada figurín, které dokumentují, jak dříve probíhal život na poštovním úřadě. Pak si již projdeme celou rozlehlou pevnost a užijeme si i pohled do okolí. Jen pár kilometrů dále leží Čak Čak se svatyní Banu Pars. Nahoru musíme absolvovat dlouhý výstup po exponovaném schodišti. Zde potkáváme dvě dámy od nás a po kratším rozhovoru zjišťujeme, že bydlíme ve stejném hotelu v Yazdu a odlétáme zpět do Prahy stejným letem v neděli ráno. Hodně velká náhoda. Domluvíme se na večer, že se sejdeme a popovídáme. Na závěr nás čekají ruiny města Kharanaq. Znovu se jedná o město postavené z hliněných cihel a velmi slušně zachovalé. Zde dostáváme i výklad od místního průvodce, který doprovází starší italský pár. Strávíme zde pěknou hodinku a zároveň se dozvíme i řadu zajímavých informací o historii tohoto města. Při cestě k auta nás průvodce upozorní na zahraniční auto a s překvapením zjišťujeme, že se jedná o českou Octávii. Musela to být dlouhá cesta dostat se až na tato vzdálená místa. Nám bude stačit šest tisíc kilometrů po iránských silnicích. Pro dnešek nám stačí i strastiplná cesta do našeho hotelu. Ten se totiž nachází ve starém centru města, kde se klikatí spoustu úzkých a velmi špatně průjezdných uliček. Velmi obtížné je tady najít i místo k parkování. Proto raději parkujeme trochu dál od hotelu a zbytek cesty absolvujeme pěšky. Podobný problém máme v těchto uličkách najít restauraci, kde bychom si dali něco k večeři. I to se nám však nakonec podaří, a před desátou se vracíme do hotelu a zde se setkáváme opět s našimi novými přáteli. Sedíme a povídáme až dlouho přes půlnoc. Naštěstí nás zítra nečeká žádná dlouhá cesta, zůstáváme v Yazdu a jeho okolí.     

12.den pondělí 23.04.2019  Po snídani se opět vydáváme do spleti uliček, tentokrát už ale za světla.  Domy jsou zde vystavěny z hlíny a doplněny jsou množstvím větrných věží, které se zde nazývají badgíry. Ty sloužily a dodnes často slouží jako ventilace, dalo by se říci, primitivní klimatizace. Otvory ve věžích se totiž „chytá“ vítr, který je pak kanálky tlačen do místností.  Yazd  je metropolí stejnojmenné provincie a leží zhruba uprostřed Íránu v nadmořské výšce 1230 metrů, obklopený dvěma velkými pouštěmi Dašt-e Kavír (Velká solná pošť, rozloha 77 600 km2) a Dašt-e Lút (Velká písečná poušť, rozloha 52 000 km2). Městem prochází významná tranzitní cesta z Turecka do Pákistánu a jako jeden z prvních Evropanů ho popsal Marco Polo. První zmínka o městě pochází již z počátku 3. tisíciletí př. n. l. , kdy je zmiňován jako Ysatis. Od té doby se díky své poloze a dostatku surovin rozvíjel, a v dobách válek se stal útočištěm mnoha umělců a učenců. Přestože jej ve 13. století dobyli Mongolové pod vedením Čingischána a Tamerlána (Timura), zažil ve 14. a 15. století období největšího rozkvětu. Po skončení vlády Safijovské dynastie se ve 2. polovině 17. století stal Jazd pouze malým provinčním městečkem, kterým zůstal až do roku 1938, kdy sem byla přivedena železnice. Ta předznamenala opětovný rozvoj města, kde se dodnes uchovala tradice výroby koberců a brokátů, které se v dobách největší slávy exportovaly do mnoha zemí na tzv. „hedvábné stezce“. Jazd je také nejvýznamnějším místem starého perského náboženství zoroastrismu. Postupně navštěvujeme jednotlivé památky města – význačné mešity, vodní mlýn, muzea a Alexandrovo muzeum. Na jednom z náměstí si dáváme kávu, na kterou nás zlanaří jeden z mladých chlapců, kteří shánějí pro kavárnu návštěvníky. Již skoro odcházíme, když od vedlejšího stolu zaslechneme opět češtinu. Setkali jsme se zde se zájezdem cestovní kanceláře Livingstone, která do Iránu pořádá zájezd na 16 dní. Později si zjišťuji cenu, přes 78 tisíc Kč a to navštíví polovinu míst co my. Chvíli s nimi pokecáme a poté se vydáváme do směnárny. Vyměníme peníze a objednáváme taxi k hlavnímu zoroastrovskému chrámu Ateškéde. Ten byl postaven v roce 1940 pro posvátný oheň, hořící nepřetržitě od roku 470 n. l. Průčelí chrámu zdobí symbol boha Ahura-Mazdy (ptačí muž s prstenem v jedné ruce, jako symbol věrnosti). Posvátný oheň pak hoří ve zlaté nádobě za silnou skleněnou stěnou v chrámovém sále a starají se o něj strážci. Okolo visí portréty Zarathuštry a několik citátů z posvátné knihy Avesta. Je zde docela hodně návštěvníků, ale jinak se nám v Yazdu velmi líbí. Odpoledne se vracíme pro auto a jedeme pár kilometrů za město k Věžím ticha. Kupujeme lístky za obvyklých 200 tisíc riálů a pomalu se škrabeme nahoru na jednu z věží , které  jsou vlastně pozůstatky zoroastrijského pohřebiště. Sem se přineslo nahé tělo zemřelého a bylo ponecháno na pospas supům. Zoroastrijci věřili, že když sup otevře mrtvé tělo, duše odejde po slunečních paprscích do nebe. Tento způsob pohřbívání byl v Íránu zakázán v 50. letech 20. století (dodnes se však uplatňuje v indické Bombaji) a mrtví jsou zde od té doby pohřbíváni do země. Obě věže stojí na pěkně vysokých skalkách a tak nás jejich zdolání (navíc v žáru asi 35 °C) stálo nemalé úsilí. Bobina se zde moc nechtěla zdržovat, protože stále zdůrazňovala něco o DNA těch tisíců zemřelých a neodvažovala se dotknout ani kamínku. Když jsme pak stáli na jedné z věží, stačilo zapojit fantazii a představovat si průvody s nebožtíky, jak jejich mrtvá těla nesou právě sem na nosítkách… Po prohlídce věží ještě navštěvujeme novodobé zoroastrijské pohřebiště u paty obou pahorků s věžemi.

Blíží půl sedmá na kterou jsme domluveni s našimi spolucestovatelkami, že uskutečníme výlet na západ slunce nad pouští. Nejdříve se snažíme dostat do blízkosti hotelu, ale po dvaceti minutách to vzdáváme a parkujeme na hlavní silnici a do hotelu jdeme raději pěšky. Chvíli čekáme na naše kolegyně, které dobíhají ve tři čtvrtě na sedm. Nastavuji navigaci a vyrážíme do pouště. Nejdříve ale musíme opět pěšky k našemu autu. Pouštní areál je již skoro opuštěný, při našem příjezdu jsou tu již jen tři auta. Cesta nám trvá asi 40 minut a posledních deset kilometrů jedeme pouštní silnicí a sluníčko pomalu zapadá  za obzor.  Na poslední chvíli stíháme pár fotografií na dunách a za tmy se vracíme k našemu hotelu. Kolegyně nám za odměnu, že jsme je vzali na výlet, ukazují krámek ,kde koupili pěkný batoh. Připojují se přes internet a děláme Ivě přehlídku batohů. Nakonec si jeden vybere, a tak mám konečně nějaký ten dárek. Večer trávíme v jedné z restaurací a při příjemném rozhovoru nám čas rychle ubíhá.  Před půlnocí se loučíme a jdeme zpět do našeho hotýlku. Zítra nás čeká přejezd do horského městečka Abyaneh. Cestou navštívíme poušť a solné jezero u města Varzeneh

13.den úterý 24.04.2019 Ráno si užíváme poslední snídaní na střeše hotelu a připravujeme se na cestu do pouště u města Varzeneh. Za necelé dvě hodiny jsme v poušti. Vybíráme si jedno z turistických míst , kde můžete volit z několika atrakcí, od zipline až k jízdě čtyřkolkou po dunách. Mý volíme jen výšlap pěšky na duny a pěkný rozhled do okolí. Místo je až moc turistické a příliš reálnou poušť nenabízí. Autobusy sem naváží místní turisty, kteří zde tráví i několik hodin. Při návratu k autu se setkáváme s mladým italským párem žijícím ve Švýcarsku, který má pronajato auto s řidičem. Ten právě pro ně připravuje malé občerstvení, a i nás pozve na čaj a sušenky. Prohodíme pár slov a dozvídáme se , že i oni budou pokračovat k solnému jezeru. Bohužel jedou velmi pomalu, a tak je po chvíli předjíždím. Později se ukáže, že jsme udělali velkou chybu. Odbočíme na špatnou cestu, která vede k solnému dolu a ne k návštěvnickému centru u solného jezera. Jedeme asi deset kilometrů pouští a asi necelé dva kilometry před cílem se nám podaří zapadnout do písku navátého z pouště. Jel jsem příliš pomalu a tak auto uvízlo a nezbývá nám než jej opět vyhrabat. Naštěstí žádné auto proti nejede a tak máme dost času na vyhrabání. Pod pískem je tvrdý podklad a za pár minut jsme venku. Auto raději parkujeme na straně a zbytek cesty jdeme pěšky. U dolu si jen potvrdíme, že jsme zvolili špatnou cestu. Už nemáme moc času, přesto ještě zkoušíme najít správnou silnici. Bohužel se nám to ani přes velkou snahu nedaří. Nikde nikdo, a tak není šance se dopátrat pomoci. Dnes k návštěvnickému centru nedostaneme. Čas ubíhá a my ještě nemáme zajištěn hotel ve vesnici Abyaneh. Dnes nemáme štěstí, a tak raději pojedeme dále, abychom neskončili bez noclehu. Poprvé se nám nedaří najít místo kam jsme se chtěli dostat. Tak snad příště, alespoň budeme mít příště co nového objevovat. Do vesnice Abyaneh se dostáváme po setmění a naštěstí v hned v prvním ze dvou místních hotelů máme štěstí a získáváme zde za 20 EUR pěkné ubytování. Za vjezd do vesnice se platí na osobu 100 tisíc riálů. Po chvíli odpočinku jdeme do zdejší restaurace na večeři, a tak nakonec celkem v pohodě zakončujeme dnešní den, který se nám ale příliš nevydařil. Vytoužený hřeb dne, návštěva solného jezera se bohužel nepodařila uskutečnit. Snad zítra se k nám trocha štěstí opět vrátí.

14.den středa 25.04.2019 Po snídani nasedáme do auta, loučíme se s hotelem a jedeme jeden kilometr do centra vesnice. I když je brzy ráno, první turisté již přijíždějí do vesnice. Parkujeme a vydáváme se na prohlídku. Většina stánků se právě otevírá a život ve vesnici pomalu začíná. Většina památek je ještě uzavřena, a tak zatím procházíme vesnicí a kocháme se pohledem na okolní hory. Několik místních žen, které potkáváme, jsou oblečeny v místním kroji. Abyaneh je jednou ze čtyř nejstarších vesnic v Íránu (další jsou Masule, Kandovan a Meimand). Není to však jenom stáří, co jí děla výjimečnou, ale zvláště pak její architektura. Domy jsou poskládány do svahu hory tak, že střechy jedněch tvoří dvorky těch nad nimi. Jako materiál je využívána červená hlína, dřevo a sláma. Stěny tvoří nepálené cihly, které mají unikátní vlastnosti, jelikož se stávají pevnějšími, když se namočí. Zajímavé prvky je také možné nalézt na dveřích a vstupních portálech, které obsahují dřevořezby i další ozdoby. Na první pohled zaujmou například dvě klepadla na mnohých dveřích, jedno pro muže a druhé pro ženy. Tím se v dobách dávných zajišťovalo, že se nemohlo stát, aby žena přišla otevřít muži nebo obráceně. Vesnice není pouhým skanzenem staré architektury a kultury, ale lidí zde opravdu stále žijí. Podle deset let starého sčítání zde bydlí 160 rodin, tedy kolem 300 lidí. Například místní ženy stálé nosí dlouhé bílé šátky, zakrývající vlasy a horní část těla, které jsou ručně barevně zdobeny. Tyto šátky je možné si i od „domorodců zakoupit. I když I zde je již možné vidět neblahý vliv turismu, přestože cizinců zde prozatím příliš není, tak Íránci sem jezdí a místní si na jejich přítomnost zvykají a také se na ní pokouší vydělat. Přesto určitě stojí za to vesnici Abyaneh navštívit. Další naší zastávkou bude město Kašán. Kášán leží na polovině cesty mezi Teheránem a Esfahánem. Podle staré legendy ho založila královna Zubejda, manželka chalífy Harúna ar-Rašída, známého z Pohádek tisíce a jedné noci. Přestože se jedná o pouštní oázu, od 10. století prosperuje jako významné centrum obchodu s keramikou, hedvábím a hlavně s vyhlášenými kášánskými koberci. V místním bazaru lze všechno toto zboží dodnes sehnat. Kášán si také oblíbil šáh Abbás I., který si dokonce přál být zde pohřben. Přesto ale zůstal ve stínu sousedního Esfahánu, ačkoliv je také klenotem perské architektury, především kvůli nádherným domům místních bohatých obchodníků. Na nich, podobně jako na náboženských stavbách ve městě, se často podepsal rukopis perského architekta počátku 19. století, Ustada Aliho Maryama.

Do starého města jsme vstoupili v prostoru bazaru, který je sám o sobě změtí ulic a uliček a z kterého máte pocit, že se již nikdy nevymotáte. My se tedy vymotali u medresy a mešity Soltaníje (masdžed va medrese-je Soltanije), která s bazarem sousedí. Je to náboženské učiliště z počátku 19. století, z období Fath Alí Šáha a škola zde funguje dodnes. Zde byli velmi přísní na oblečení žen a babičce její hábit nestačil a tak si musela obléci ještě jeden přes ten původní. Přivítali jsme příjemnou zahradu, kde se dalo odpočinout. Během další cesty jsme si všimli zásobáren na vodu, kterými je celé město doslova podkopáno. Jsou to jakési hluboké sklepy, kam se v zimě nahrne sníh, který po roztání v létě slouží jako zásobárna vody. Je to velmi účinné zařízení, pitná však ta voda určitě nebude. Podobně nás zaujal nedaleko městských hradeb ze seldžuckého období tzv. ledový dům, což je jáma v zemi přikrytá hliněným kuželem. Na začátku zimy se napustila vodou, která zmrzla a během letních veder pak sloužila jako zásobárna ledu na chlazení. Důmyslnost zdejších obyvatel pak již jen dokreslují nám dobře známé bághíry, tedy větrné věže, s nimiž jsme se již několikrát potkali. Hlavní Páteční mešita (masdžed-e Džamee) pochází původně z 11. století, ale z této stavby se dochoval pouze mihráb. Mešita má však velmi zajímavý minaret, který vypadá jak maják někde ve Středomoří. V cestě jsme dále pokračovali kolem hrobky šáha Abbáse I., zakladatele Esfahánu. Ten je zde pohřben a místo jeho skromného odpočinku je kryto prostým náhrobkem. O to parádnější hrobka se tyčí uprostřed modlitebního sálu a patří světci Habíbovi ebn-e Músovi, po kterém se dnes i mauzoleum jmenuje. Velký vládce je tedy zde poněkud na vedlejší koleji. Ale i takový může být běh dějin…

To hlavní, co jsme nakonec v Kášánu  objevili, byly historické kupecké paláce. Společné mají jedno – jsou dokonalou ukázkou pravého perského luxusu a tak jsme se vydali na postupnou prohlídku čtyřech zpřístupněných a opravených domů, které slouží jako muzeum, a nádherných lázní sultána Mira Ahmada v jejich sousedství. Znovu musím říct, jaká je to ohromná škoda, že tyto nádherné památky nemůže vidět více návštěvníků, protože něco podobného se jen tak nevidí.

Cháne-e Tabatabájí je nejromantičtější ze všech místních paláců patřil významné rodině Tabatabájí. Kolem roku 1840 ho pro měšťany, zbohatlé na obchodu s koberci, postavil architekt Ustad Ali Maryam. Rafinovaně pojatá stavba kolem čtyř nádvoří, doplněných bazény s chladivou vodou, je na fasádách vyzdobena štuky a uvnitř ukrývá místnosti s rozvernými malbami a freskami. Tento kupecký dům má rozlohu 4500 metrů čtverečních a dělí se na tři základní části. Zadní prostory „harám“ sloužily pouze pro soukromí obyvatel. Hlavní dvůr „selám“ byl s okolními budovami určen pro hosty, pořádání slavností nebo obchodních jednání. Nezbytná hospodářská část „chádeme“ pak zajišťovala chod celého komplexu.

Cháne-e Borúdžerdí stojí hned vedle domu Tabatabájí a postavil ho stejný architekt Ustad Ali Maryam. Ještě okázalejší stavba vznikla pro rodinu Borúdžerdí, která obchodovala s uměleckými předměty. Dokončena byla v roce 1857 a vyznačuje se 20 metrů vysokou věží na odchyt větru, který následně sloužil k ochlazení vzduchu uvnitř domu, a nádhernou štukovou výzdobou nebo malými fontánkami v jednotlivých místnostech.

Cháne-e Ameriha je největší soukromý dům v Íránu. Na ploše 10,5 tisíce metrů čtverečních se rozkládá kolem sedmi nádvoří a ukrývá 185 sálů a místností. Jako jediný z historických paláců v Kášánu má i svoje vlastní lázně (hanmmán), neboť byl určen pro obývání třech rodin (rodin třech bratrů gubernátora Kášánu pana Amerihy).

Cháne-e Abbásín byl poslední ze zpřístupněných paláců, který jsme navštívili. Patřil rodině Abbásínů a je ze všech dochovaných domů v Kášánu nejstarší, neboť pochází z konce 18. století. Zajímavostí jsou jeho dvě podzemní patra kolem šesti nádvoří a tajné únikové průchody. Klenuté stropy zajišťovaly dostatek stínu, vikýře a otevřené šachty zase přiváděly denní světlo. Stavební důmysl architekta pak podtrhují sklíčka na stropech místností, která v noci násobila světla svíček a navozovala dojem zářící hvězdné oblohy.

Po skončení návštěvy kupeckých domů jsme se rozhodli, že na nocleh přejedeme do města Qom, což se později ukázalo jako ne zrovna dobrý nápad, o tom ale až později. Qom je konzervativní město s největší hustotou ájatolláhů na metr čtvereční a dalších v Koránu zběhlých a Korán studujících muslimů, druhé nejposvátnější v Íránu (po Mashhadu). Náboženská horlivost šíitských poutníků, kteří sem přichází nejen z celého Íránu je cítit v každé ulici. Qom je také místo, odkud se v roce 1979 začala šířit islámská revoluce, jejímž důsledkem bylo svržení šáha Páhlavího a nastolení prvního „islámského státu“ v moderní době pod vedením ájatolláha Chomejního. Hned po příjezdu k prvnímu hotelu zjišťujeme, že najít hotel bude hodně složité. Zřejmě se zde konají nějaké důležité náboženské akce, protože je město plné náboženských fanatiků, kteří zde stráví víkend. Pro nás to znamená, že bude velmi těžké zaparkovat a najít si ubytování. Nakonec bereme zavděk velkým parkovištěm mimo centrum, kde nás ujišťují, že je otevřeno 24 hodin. Snad to bude pravda, hned ráno chceme toto pro nás velmi nehostinné město opustit. Po návratu do centra velmi dlouho hledáme ubytování, a nakonec končíme za 10 dolarů v špinavém hostelu, který raději nebudu ani popisovat. Již nemáme sílu hledat dále, a tak snad zde jednu krátkou noc přežijeme. Po krátkém odpočinku jdeme hledat nějakou restauraci. I to se ukazuje skoro jako neřešitelný problém. Postupně procházíme několik ulic, všude spousta místních věřících a restaurace žádná.  Nakonec bereme zavděk grilovaným kuřetem a po krátké prohlídce největší místní památky svatyně Hazrat-e Masumeh, nádherného komplexu minaretů, hrobky se zlatou kopulí a dalších staveb se vracíme  zpět do našeho ošklivého hotelu. Do svatyně je pro bezvěrce vstup zakázán, a tak si jí můžeme prohlédnout jen z venku. Jdeme rychle spát, protože hostel je opravdu nevalné úrovně.  

15. den – 26.04.2019 Ráno stáváme velmi brzy a čeká nás cesta do města Kazvín, které leží v nadmořské výšce 1290 metrů, a za Sáfiovců bylo v polovině 16. století na krátkou dobu i hlavním městem Persie. Hlavním důvodem naší návštěvy ale je, že chceme zavítat do pohoří Alamut a navštívit místní hrad a blízké jezero Ovan.  Nejdříve ale musíme sehnat ubytování ve městě Kazvín.  Tentokrát to není problém a hned v prvním vybraném hotelu se ubytováváme za slušnou cenu a můžeme vyrazit do hor. Čeká nás spousta zatáček a dlouhá, pomalá cesta vzhůru. Stoupáme do průsmyku ve výšce 2450 metrů. Z průsmyku se otevřel velkolepý pohled na celé údolí Alamut, oddělené od Kaspického moře hradbou 4000 metrů vysokých štítů, pokrytých na vrcholech sněhem. Všude okolo nás piknikují místní, kteří zastaví u silnice a kousek opodál si připraví piknik. Potom nás čekalo dlouhé klesání až na dno údolí, kde se u řeky tísnila vesnice Radžoj Dašt, kde stavíme na malé občerstvení. Po odpočinku jsme pokračovali horskou silničkou proti proudu řeky dál do hor, chvíli jsme stoupali, chvíli klesali a vždy jsme se nestačili divit úžasným výhledům, míjíme také několik horských vesnic. Neumím si představit, jak zde zvládají život v zimě.

Asi v půlce cesty z Radžoj Dašť do Gázor Chán jsme přejeli řeku na druhou stranu a alespoň z dáli obdivovali zříceninu hradu Šahraď. Byl to jeden z hradů, který obývali příslušníci sekty assasinů. V 12:30, tedy za 2 hodiny, jsme dorazili cestou přes rokle a hory a doly do cíle naší cesty, vesnice Gázor Chán. Vesnice má výšku 2100 metrů a silnice pokračuje ještě asi 2 kilometry do sousední osady, kde definitivně končí. Auto necháváme na parkovišti a já jdu na hrad Gázor Chán, zvaný též Alamut, kdysi hlavní sídlo obávané sekty assasinů. Hrad je na skále, která se kolmo tyčí nad vesnicí do výšky 350 metrů. Babička raději zůstává dole, přeci jen se jí nechce šplhat nahoru. Tím, že jdu sám, volím rychlejší tempo a za 30 minut jsem nahoře.   Když jsme dorazil nahoru, mohl jsem si vychutnat nejen pohled na zbytky hradu, který vypadá jak doslovné orlí hnízdo, ale také na masiv Alam Kuh s výškou 4850 metrů n. m. Krajina okolo hradu je opravdu jedinečná a nádherná, úplně nedotčená lidskou činností (s výjimkou silničky, po které jsme přijeli). Pomalu jsem prošel celým hradem, a dokonce navštívil i místní občerstvení, kde jsem si dal docela dobrý čaj. Jednalo se o malou jeskyni a prostředí bylo velmi působivé. Hrad Gázor Chán byl postaven kolem roku 840 na vrcholu příkré skály (2450 metrů n. m.), jejíž horní plošina je 400 metrů dlouhá a ne více než 30 metrů široké. V letech 1090 – 1273 byl hrad hlavním sídlem sekty assasinů, v roce 1273 pak byl definitivně vyvrácen sultánem Bajbarsem. Zbytky hradu velmi poničilo zemětřesení v roce 2004, v současné době probíhá zajištění a oprava zřícenin. Po prohlídce se vracím k autu a na parkovišti si od místní trhovkyně kupujeme výborné sušené meruňky. Autem potom absolvujeme úplně stejnou cestu zpět do Kazvínu, jen s krátkou odbočkou k jezeru Ovan. Zde piknikuje mnoho místních a protože tu jsme jediní cizinci, všichni nás zvou abychom si k nim přisedli a ochutnali jejich jídlo. Postupně dostáváme kus melouna, pítí a nakonec i výborný šašlik. Nakonec zde pobydeme skoro hodinu a teď nás čeká dlouhá cesta zpět do Kazvínu. Po návratu do hotelu se nám již do centra města nechce, a tak si dále v blízkém bistru pizzu a jdeme spát.

16. den 27.04.2019 Dnes nás čeká poslední den v Iránu. Po snídaní jedeme autem do centra města a postupně navštívíme hlavní pamětihodnosti města. Kupodivu se nám podaří zaparkovat celkem blízko od centra. V historickém centru města s typickým íránským bazarem se mezi obchody nachází několik mešit, islámských svatyň, madras (tradiční škola se zaměřením na výuku islámu) a karavanseráj (motel pro obchodní karavany putující hedvábnou stezkou). Pozoruhodná je především šítská svatyně emámzáde Hossejn. Za zmínku také stojí několik budov postavených Rusy na přelomu 19. a 20. století., včetně ruského kostela. Asi po dvou hodinách se loučíme s Kazvínem a jedeme do Sultanije, někdejší hlavní město ilchánovské (mongolské) říše. Dnes z bývalé slávy města zbylo pouze několik málo staveb, mezi nejpozoruhodnější patří mauzoleum ilchánovského panovníka Chodábande, jehož cihlová kupole je třetí největší na světě. Uvnitř stavby je možno spatřit nástěnné malby a mozaiky. Stavba je zařazena na Seznam světového dědictví UNESCO. V okolí se nachází ještě několik staveb z uvedeného období. Bohužel je vnitřek mauzolea pod lešením a probíhají velké rekonstrukční práce nástěnných maleb. Naší poslední zastávkou budou jeskyně u vesnice Alí Sadr (qár-e Alí Sadr) jsou asi nejvýznamnějším krasovým útvarem v Íránu. Leží asi 80 kilometrů severně od Hamadánu a dnes patří k oblíbeným výletním místům, kam se sjíždějí celé rodiny piknikovat. Poslední prohlídka je v 16 hodin, což snad stíháme Jeskyně byly objeveny již před 300 lety obyvateli z vesnice, ale až 28. 9. 1963 byly poprvé prozkoumány horolezci z Hamadánu. Následujících 10 let probíhal speleologický průzkum, během kterého bylo objeveno přes 21 kilometrů chodeb. V roce 1973 byl upraven vstupní prostor jeskyní a v roce 1975 byly jeskyně zpřístupněny veřejnosti. Unikátní je ohromné podzemní jezero, které činí z těchto jeskyní jedny z největších vodních jeskyní světa. Při prohlídce turisté absolvují 3 kilometry chůze po souši a 4 kilometry plavby v člunu. Voda v jezeře má neutrální Ph, je hluboká až 14 metrů a má konstantní teplotu 12 °C. Vzduch má po celý rok příjemných 16 °C. Při plavbě na člunech tažených šlapadly (každý „lodivod“ musí denně ušlapat vzdálenost 2 kilometrů 12×) lze obdivovat nesčetná zákoutí zrcadlící se ve vodní hladině a velkolepou, nádherně nasvícenou krápníkovou výzdobu. Z „vodních dómů“ je asi nejhezčí Dóm svobody s výškou 36 metrů a s hloubkou vody 8 metrů. Na jeho stěnách je unikátní útvar v podobě 9 metrů dlouhého kamenného krokodýla. Na „suché“ části prohlídky zaujme především Velký dóm s výškou 40 metrů, jehož stěny zdobí unikátní aragonitová výzdoba. Uprostřed dómu se tyčí ohromný stalaktit vysoký 8 metrů, jehož stáří je asi 4 miliony let. Stáří místních vápenců činí 136 – 190 miliónů let a pochází z období 2. jury. Jeskyně jsou otevřeny celoročně a během letní sezóny je ve špičce navštíví až 8 000 lidí denně. Prohlídka trvá 2,5 hodiny. Už jsme asi viděl hezčí jeskyně, ale za návštěvu určitě stojí, pokus budete někdy poblíž. Teď už nás čeká jen cesta na letiště, vrácení auta a cesta přes Kyjev domů. Trochu nestíháme původní termín vrácení auta, ale není problém jej posunout. Auto vracíme bez jediného škrábance a tak dostáváme zpět celou zálohu, kterou jsme složili na začátku naší cesty. Máme hodně času do odletu a tak jdeme na večeři a čekáme na odlet. V restauraci zjišťuji, že jsem nevrátil papíry od auta. Protože jsem vrátil modem, nemohu zavolat do půjčovny a tak chci nechat papíry v restauraci a zavolat do půjčovny později, aby si je mohli v restauraci vyzvednout. Asi po půl hodině vidíme mladíka z půjčovny, jak k nám radostně běží. Podařilo se mu nás najít, takže mu vracíme doklady a teď již můžeme bez starostí odletět. Naše putování po Iránu pomalu končí. Myslím, že do této nádherné země se určitě ještě jednou vrátím. Otázkou je, zda jí turismus brzy nezmění jako mnoho dalších zemí před ní.

17.den 28.04.2019 Ráno přistáváme v Kyjevě a čeká nás zde 5 hodinová zastávka. Tu trávíme s našimi dvěma českými cestovatelkami v místní restauraci. Poté pokračujeme do Prahy a po druhé hodině odpolední jsme opět doma v Praze. Naše iránské putování je u svého konce.