Myanmar a Thajsko listopad 2019
Dovolená Thajsko a Myanmar listopad 2019
1.den pátek 15.11.2019 ve 14,50 hod. odlet z Prahy přes Mnichov (přílet v 15,30 hod., odlet v 20,00 hod.) do Bangkoku
2.den sobota 16.11.2019 – přílet do Bangkoku v 10,50 hod., přejezd do centra města metrem, oběd a následně taxíkem přejezd na druhé letiště Daamon Duang, v 17,50 odlet do Yangonu, bývalého hlavního města Myanmar. Vyřízení víza, zakoupení místní SIM Card a odjezd taxíkem do hotelu. Ubytování a pozdní večeře.
3.den neděle 17.11.2019 – po snídani celodenní prohlídka Yangonu, návštěva např. Sule pagody, pagody Botahtuang Paya, Chauk Htat Kay pagody, jezera Kandawgyi. Dále navštívíme menší Bogyoke Aung San muzeum a Schwedagonskou pagodu. Na závěr přístav a večeře. V 21,00 hod. odjezd autobusem do Mandalay
4.den pondělí 18.11.2019 – ranní příjezd do hotelu taxíkem, krátký odpočinek a celodenní výlet tuktukem po okolí – týkový chrám Shwe In Bin, Mandalay Hill, Mingůn a jeho památky, kopec Sagaing s výhledem do okolí, západ slunce nad týkovým mostem U Bein u města Amarapura, návrat do hotelu, večeře
5.den úterý 19.11. 2019 – snídaně, pokračování prohlídky Mandalay a okolí - bývalé královské město Inwa – projížďka koňským povozem, návrat do Mandalay, prohlídka dalších známých mandalajských pagod a chrámů a jako poslední na závěr královský palác., v 16,30 hod. odjezd autobusem do Baganu, cesta z autobusového nádraží do hotelu, ubytování 2 noci
6. den středa 20.11.2019, snídaně, půjčení elektromotorek a celodenní prohlídka historického Baganu, pozorování západu slunce, večeře
7. den čtvrtek 21.11.2019, motorkou na pozorování východu slunce z jedné z přístupných pagod, návrat do hotelu na snídani, pokračování v prohlídce Baganu – další chrámy a pagody, na závěr Grand palace, večer odjezd dodávkou k autobusu na nádraží v Baganu a noční přejezd autobusem do Kalaw, příjezd pozdě v noci v 3,30 hod., ubytování v hotelu na 2 noci
8.den pátek 22.11.2019 snídaně, celodenní výlet do městečka Pindaya s vyhlášenou krasovou jeskyní v které se nachází přes 8 tisíc soch budhů, návrat do hotelu, večeře
9.den sobota 23.11.2019 snídaně, odjezd taxíkem na začátek cesty dvoudenního treku k jezeru Inlé, dvacet kilometrů do jedné z místních vesnic, kde nás čeká nocleh u místních, večeře a podvečerní prohlídka vesnice
10.den neděle 24.11.2019 – snídaně a poté pokračování v cestě k jezeru Inlé, pozdní oběd, loďkou po jezeře do přístavu u městečka Shwe Nyaung, pěšky do hotelu, koupání v bazénu, prohlídka města, objednání lodního výletu na zítřek, masáž a večeře
11.den pondělí 25.11.2019 – snídaně, celodenní výlet po jezeru Inlé – návštěva trhů, chrámy, plovoucí vesnice a zahrady, oběd, vesnice Indein, dokončení prohlídky, návrat do hotelu, večeře,
12. den úterý 26.11.2019 – snídaně, půjčení kol a projížďka po okolí - vesnice Maing Thauk – projížďka malou loďkou, motorkou na Forest monastery, návštěva vinařství, návrat do hotelu, vrácení kol, koupání, pozdní oběd, večer v 18,00 hod. odjezd autobusem do Yangonu
13. den středa 27.11.2019 – brzký příjezd do Yangonu v 5,30 hod., taxíkem na letiště, odlet v 9,10 hod. do Bangkoku, vyzvednutí auta a tří hodinová cesta do Cha – Am, Ubytování na 3 noci v hotelu, prohlídka městečka, večeře a koupání v bazénu.
14. den čtvrtek 28.11.2019 snídaně, prohlídka kláštera Wat Mahathat Worawihan, město Phetchaburi, historický park Phra Nakhon Khiri, návrat do Cha-Am, večeře, koupání v bazénu
15.den pátek 29,11.2019 – snídaně, odjezd do oblasti Prachuap Khiri Khan, NP Khao Sam Roi Yot, jeskyně Sai, Khao Daeng view point, Wat Khao Daeng, Phraya Nakhon Cave, Laem Sala Beach, návrat do Cha-Am, masáž a večeře 16.den sobota 30.11.2019 – snídaně, odjezd do městečka Ratchaburi, Khao Ngu Stone park, odjezd na Railway market Mae klong , příjezd do města Amphawa – ubytování v hotelu, návštěva Floating market, projížďka loďkou, večeře 17.den neděle 01.12.2019 – snídaně, návštěva Floating market v Damnoen Saduak , odjezd do Bangkoku, vrácení auta, odpolední prohlídka města – Gold Mount, pojížďka po řece Chao Phraya, večerní Wat Arun, večeře, odjezd na letiště taxíkem, odlet přes Vídeň do Prahy
18.den 02.02.2019 pondělí přílet do Prahy v 8,00 hod., odjezd autem domů
1.den pátek 15.11.2019 Jednou z posledních zemí Jihovýchodní Asie, kterou jsme ještě nenavštívili je Myanmar, dříve Barma. Za posledních pár let tato země udělala velký pokrok a stále více turistů jí každý rok navštíví. Dříve skoro nejchudší země světa dnes disponuje vysokorychlostním internetem a luxusními autobusy za které by se nemusely stydět mnohem vyspělejší země, než je právě Barma. Asi před půl rokem jsme zakoupili letenky se společností Lufthansa a proto nám minulý týden zatrnulo, když právě ona zahrozila stávkou. Naštěstí trvala jen dva dny a tak můžeme dnes odletět. Vše probíhá hodně hekticky, protože se vracím do Prahy až dopoledne v den našeho odletu. Ke všemu ještě zjistím, že nemůžu odbavit Ivu, protože mi na internetu vyskočí informace o rozděleném letu a ještě, že máme k dispozici pouze příruční zavazadla a další si můžeme zakoupit. Naštěstí mě na informacích ubezpečí, že je vše v pořádku a můžeme tedy na letiště. Pro jistotu se přebaluji a na první cestu použiji jen příruční zavazadlo. Alespoň bude více místa na případné dárky a suvenýry. Na letiště nás odváží od práce kolega a po dvanácté hodině jsme na letišti. U odbavení se vše vysvětluje, prý jsme Ivu na let z Prahy do Mnichova označil jako slečnu a do Bangkoku jako paní. Systém jí rozpojil na dvě osoby a proto hlásil chybu. Na přepážce paní vše opravila, a i problém s odbaveným zavazadlem jsme nemuseli řešit. Prý jen administrativní chyba, snad už vše bude v pohodě. Před 16 hodinou přistáváme v Mnichově a místo původních dvou hodin nás čeká čtyřhodinové čekání. Asi před dvěma měsíci mi přišla informace o změně letu. Naštěstí z Bangkoku letíme až večer, a tak v klidu stihneme přejet na druhé letiště Doang Muang, které je vzdálené více než hodinu cesty. Bohužel nám nezbude čas na delší prohlídku města.
2.den sobota 16.11.2019 Skoro přesně v jedenáct hodin přistáváme na letišti v Bangkoku a čeká nás velká fronta na celní kontrolu, protože je zde mnoho cestujících a všichni musí projít kontrolou a odevzdat otisky a nechat se vyfotit. Alespoň si můžeme hned vyfasovat kufry a následně si vyměnit pár Báthů na přesun a oběd ve městě. Na letišti je kurz horší a tak měníme jen 100 EUR. Další směníme až v centru města. Mohli bychom využít bezplatný autobus mezi oběma letišti, ale to bychom přijeli příliš brzy. Na internetu jsem si stáhnul aplikaci na veřejnou dopravu v Bangkoku a ta praví, že by se měly již jezdit na celé trase vlaky. Bohužel později zjišťujeme, že celá trasa ještě není dostavěná. Něco podobného se nám stalo V Petrohradu, kde Péťa hledala budovu nového divadla a na místě stavba teprve začínala. Protože jsme vše zjistili až na konečné metra, nezbyde nám nic jiného než použít taxi. V Asii nyní funguje Grab, což je asijská obdoba UBRU. Bohužel první den nemáme místní SIM kartu a tak musíme vzít za vděk normálním taxíkem. Jízdné na vlak stojí 45 Bathů (žetony se kupují v automatu, kde se vybere požadovaná stanice) a taxík nás přijde na dalších 400 Bathů. S Grabem bychom ušetřili dobrých 100 Bathů. Před cestou si ještě dáme oběd a ceny nám vyráží dech. Opět hodně poskočily a pomalu se blíží evropským. Za oběd platíme skoro 400 Bathů a ne zrovna ve velkém nadšení odjíždíme na letiště. Čas nám utíká a již se nám nevyplatí jet do úplného centra města. Raději jedeme přímo na letiště a trochu si odpočineme před dalším letem, který nás čeká v šest večer. Letadlo má přes půl hodiny zpoždění, a tak se na hotel dostaneme až skoro v devět hodin místního času. V Barmě posouváme hodinky o půl hodiny zpět, o proti Praze je zde rozdíl pět a půl hodiny. Vízum se již naštěstí dá vyřídit elektronicky za 50 dolarů a člověk během jednoho až tří dnů obdrží dokument na základě kterého mu následně vízum vystaví. Naštěstí se již nemusí na vyslanectví v sousedních zemích a vše se může zařídit z domova. Je výborné, že stále přibývá zemí, kde tento jednoduchý systém funguje. Letiště v Yangonu je malé a tak je zde odbavení mnohem rychlejší než v Bangkoku. Po vstupu na barmskou půdu si vyřizujeme nákup dvou místních SIM karet a za 2 500 kyatů dostáváme 2 G dat.A rovněž si pořizujeme místní měnu a to myanmarský kyat. Tisíc kyatů je zhruba 15 našich korun. Hned na počátku zjišťujeme, že ceny v Barmě jsou zatím na velmi příjemné, nízké cenové hladině. Určitě ale brzy strmě vzrostou, jako ve všech okolních zemích. Již v Praze jsem si nainstaloval několik aplikací a jednou z nich je již výše zmiňovaný Grab. Vše funguje obdobně jako u nás u UBERU. Je zadám do aplikace jméno našeho hotelu a během chvilky mám nabídku na odvoz za 9 100 kyatů, v přepočtu 135 Kč. Chvilku mi trvá než taxi dohledáme, ale pak je to již bez sebemenších problémů. Před devátou večerní jsme v hotelu Mawtin a jeho úroveň nás mile překvapí. Sice platíme 40 dolarů, ale hotel je velmi kvalitní. Na pokoji máme vše potřebné, i župan je zde k dispozici. Po krátkém odpočinu vyrážíme na večeři a zakotvíme hned vedle našeho hotelu v příjemné venkovní restauraci. Pivo i jídlo je výborné a opět i velmi levné. Nudle s mořskými plody, čtyři piva a dohromady platíme deset tisích kyatu, tedy 150 Kč. V dobré náladě se odebíráme na pokoj, zítra na čeká celodenní prohlídky bývalého hlavního města Yangonu.
3.den 17.11.2019 Stáváme až po osmé hodině a čeká nás výborná snídaně na střeše našeho hotelu v osmém patře. Asi v půl desáté konečně vyrážíme do centra města. Protože mám nainstalovanou aplikaci místních autobusů, budeme moci využít jejich služeb. Člověk zde jen zadá výchozí a konečnou stanici, a naskočí mu trasa s čísly autobusů a počty zastávek. Čísla jsou uvedeny i v Barmštině, takže si je můžeme na zastávce vždy zkontrolovat. První naše cesta vede na blízkou Sule pagodu, vzdálenou jen čtyři zastávky od našeho hotelu. Za jednu jízdu autobusem se platí jen 100 kyatů, tedy 1 Kč. Většina památek je volně přístupná, platí se jen v muzeích, na Sule pagodě (5 tisíc kyatů) a nejznámější Schweandogonově pagodě ( 10 tisích kyatů). Do všech pagod se před vstupem musíte zout, včetně ponožek. My jsme si raději boty vždy dali do batohu, abychom je později nemuseli hledat. Všechny navštívené pagody byla hodně rozlehlé a na všech věřící provozovali dlouhé modlitby, včetně provádění očisty budhy. I my jsme byli přesně instruováni, jak se tento obřad provádí. |V další navštívené pagodě jsme jej již zvládli sami bez pomoci. N druhou pagodu Botahtuang jedeme opět autobusem, ale protože nepřestoupíme včas na pomalejší autobus s více zastávkami, musíme se pár stovek metrů vracet. Pomalu se prodíráme podél odstavených kamionů ne zrovna pěknou cestou. Všude hodně odpadků, taková malá příprava na jarní Indii. I na této pagodě jsme měli možnost vidět spoustu náboženských rituálů. O této pagodě, která patří mezi tzv. "velkou trojku", se říká, že jsou zde uchovávány Buddhovy vlasy. Botahtaung Paya byla pojmenována po tisícovce vojenských velitelů, kteří eskortovali Buddhovy ostatky z Indie do Myanmyru před 2000 lety (Bo znamená vojenský velitel a tataung znamená 1000). Říká se, že jeden půlrok zde dokonce bylo všech osm pramenů Buddhových vlasů před tím, než byly přeneseny do různých míst. V malém jezírku uprostřed areálu plavalo i několik želv. Po prohlídce nás čeká další cesta autobusem k Chauk Htat Kay pagodě s velkým ležícím budhou, který v současné podobě pochází z rekonstrukce v roce 1966 (dlouhý 65 m). Ten nahradil původního Buddhu z roku 1907 postaveného sirem U Hpor Thar. Je téměř tak velký jako socha v Bagu, je velmi působivý. Dobře však, že leží. Protože zvláště když si představíte, jak by vypadal, kdyby byl ve vztyčené poloze, mohly by poklidné rysy odpočívajícího Buddhy začít vypadat trochu děsivě. Socha je umístěna ve velkém přístřešku s kovovou střechou kousek na severovýchod od Shwedagonské pagody. Jižně od Chaukhtatgyi Paya se nachází obří sedící Buddha. Jméno chrámu doslova znamená "Pět Buddhových příběhů". Často se mu také říká pětipatrový Buddha - to díky pětivrstvé střeše na ocelové konstrukci uvnitř níž se nachází. I s podstavcem je vysoký 13,5 m a široký 13,9 m. Pochází z roku 1900. Nyní se vydáme k jezeru Kandawgyi. Cestou nás zaujme menší Bogyoke Aung San muzeum, které je věnováno generálu Aung San, zakladateli moderního Myanmaru. který zde žil se svou rodinou od roku 1945 až do své vraždy v roce 1947. Vila je postavenu ve stylu dvacátého století a je to vítaná změna ke stále se opakujícím pagodám. Dále pokračujeme okolo jezera Kandawgyi a míříme ke Schwedagonské pagodě. Na hlavní ulici vedoucí k pagodě je spousta krámků, a i hodně lidí. Ochutnali jsme několik dobrot a dali si i šťávu lisovanou z bambusu. U vstupu platíme deset tisíc kyatů a vstupujeme dovnitř areálu. Tady panovala spíše taková společensky uvolněná atmosféra, lidé chodili dokola všemi směry, někteří se modlili na desítkách míst, které tady byly, do toho hrála jakási mantra, cinkaly zvonečky. Na závěr cesty se ještě jdeme podívat do přístavu, který je jen několik stovek metrů od našeho hotelu. Odtud jezdí lodě do protější vesnice Dala. Je to jedna z dalších možností, jak strávit odpoledne v Yangonu. Na druhém břehu si můžete pronajmout rikšu a projet se vesnicí. Poslední typ na výlet je okružní tří až čtyřhodinová projížďka vlakem okrajovými částmi města a pozorování života na kolejích. Na to bychom ale potřebovali zde být dva dny. Třeba někdy příště. Po celodenním putování a dnu stráveném v letadle se rádi vracíme k našemu hotelu a před večerním odjezdem nočním autobusem do Mandalaje si opět zajdeme do restaurace, která je hned vedle. I menu si dáváme stejné jako včera večer. Objednávám Craba a již jedeme na autobusové nádraží, odkud vyjíždí náš autobus. Máme více než jednu hodinu času a tu trávíme v čekárně. Odevzdávám svoji objednávku a dostávám informace o našem autobusu. Vyjíždí přesně na čas a musíme konstatovat, že tak luxusním jsme ještě nejeli. V každé řadě jsou jen tři sedadla, a i prostor před dalším sedadlem jsou více než příjemný. Cesta probíhala v pohodě, ale jak se blížil čas našeho příjezdu, začal jsem být nervózní. Překvapila mi zastávka v době, kdy jsme měli být do dvaceti minut v Mandalaji. Zadal jsem si cestu do navigace a zjistil, že jsme Mandalaj minuli, a jedeme do městečka Pyin Oo Lwin, kde měla být dle původní informace z cestovní agentury konečná zastávka. Stewardka mi s klidem oznámila, že jsme ve špatném autobuse, i když mi na začátku cesty voucher kontrolovala a musela vidět, že máme naší cílovou stanici Mandalay. Chvíli se s ní dohoduji a opravdu se mi nelíbí její návrh, že autobus zpět jede v pět hodin večer. Jeden z cestujících mi radí, ať jedeme zpět mikrobusem, který jezdí každé dvě hodiny. Po kratším dohadování se mi podaří stewardku přesvědčit, aby zavolala do kanceláře a zde nám domluví, že nás cestou nabere protijedoucí autobus mířící do Mandalaje. Vše se naštěstí podaří a my se přeci jen ráno dostaneme do naší destinace, i když s více než tříhodinovým zpožděním.
4. den 18.11.2019 Od autobusu si bereme taxi a domlouváme se, že bychom s ním absolvovali celodenní výlet do čtyř přilehlých historickým měst. Protože je ale už náš pokoj připraven k nastěhování, měním plány, taxi rušíme a jdeme se ubytovat. Po desáté hodině jsme připraveni vyrazit do města. Před hotelem se domlouváme s tuktukářem, že by nás za 40 tisíc kyatů vzal na celodenní výlet. No uvidíme, co dnes stihneme, přeci jen máme trochu zpoždění. Je to dobrý kousek, neustále požvykuje betel a směje se na všechny strany. Snad nás někde nevyklopí. Nakonec se domlouváme, že zítra budeme ve výletu pokračovat a co nestihneme dnes, dokončíme zítra a k tomu přidáme pár památek z Mandalaje. První zastávku máme u krásného týkové chrámu Shwe In Bin. Turistů je tu jen pár, a tak si jej můžeme v klidu užít. Zároveň pozorujeme místní mnichy při konání jejich každodenních povinností. Na začátek opravdu pěkná památka, snad to bude pokračovat. Protože dnes nemusíme absolvovat všechny města, pokračujeme k další stěžejní mandalejské atrakci a to k Mandalajskému kopci. Přijíždíme k betonovému schodišti, odkud je to nahoru po schodech cca. 45 minut ostrého výstupu. Náš tuktuk by totiž cestu do velkého kopce určitě nezvládl. Hned se nám ale nabízí jeden řidič s SUV a prý nás za deset tisíc vezme nahoru a i dolů. Protože nechceme ztrácet čas nezáživným výstupem, jeho nabídku po krátkém váhání přijímáme. Na vrcholu kopce se tyčí chrám Sutaungpyi Paya. Okolo něj je velká terasa z které se nám nabízí výhled na celé město Mandalay. Samozřejmě i zde nechybí velké množství budhových zlatých soch. Ty v podstatě najdete i v sebemenším chrámu. Myslíme, že po návštěvě Barmy budeme mít nadlouho naprosto přebudhováno. Teď nás čeká čtyřicet kilometrů do městečka Mingun. Tady můžeme vidět několik velmi zajímavých památek, kvůli kterým stoji zvládnout 40 kilometrů dlouhou cestu nebo použít trajekt a strávit zde celé dopoledne(vyjíždí v devět hodin a vrací ve 13 hodin). Mingunské pamětihodnosti jsou rozloženy podél řeky na opačném břehu, než leží Mandalaj. Nejdříve navštěvujeme tu nevzdálenější, stúpu Hsinbyume Paya, kterou nechal postavit král Bagyidaw na počest své hlavní manželky princezny Hsinbyume, která zemřela při porodu v roce 1816, o tři roky dříve, než na trůně vystřídal krále Bodawpayu. Měla symbolizovat stupu Sulamani Paya, která podle buddhistické kosmologie stojí na vrcholu hory Méru v centru vesmíru. Sedm bělostných zvlněných teras kolem stupy symbolizuje sedm pohoří kolem hory Méru a ve výklencích na každé z teras jsou sošky pěti různých mytických stvoření. Stupa byla také poškozena při zemětřesení v roce 1838, ale král Mindon ji nechal v roce 1874 obnovit. Král Bodawpaya nechal pro obří stúpu v roce 1808 odlít gigantický bronzový zvon. Zvon váží 55 555 vissů (90 tun) a je největším neprasklým zvonem na světě; zvon v Moskvě je větší, ale prasklý. Při stejném zemětřesení, které poničilo základnu stúpy, byly zničeny také podpěry zvonu a ten byl zavěšen v nové svatyni, tazaungu, poblíž přístaviště. Zvon je 4m vysoký a průměr spodního okraje měří přes 5 metrů. Do vnitřku zvonu lze vejít a pokud zvenku na jeho okraj někdo udeří dřevěnou palicí, můžete si poslechnout jeho krásný zvuk. Na závěr si necháváme nejslavnější , jen částečně dokončenou stúpu Mingun Paya a pokud by v průběhu její výstavby král Bodawpaya nezemřel, mohla být největší stúpou světa. Obří Mingun Paya je ve skutečnosti pouze prasklou základnou plánované stúpy, která měla podle záměru krále Bodawpayi dosáhnout výšky 150m, tedy trojnásobku současné velikosti. Stavba započala v roce 1790 a pracovalo zde mnoho tisíc otroků a válečných zajatců. Bodawpaya na stavbu často dohlížel ze své rezidence postavené na ostrůvku nedaleko břehu. Práce byly zastaveny v roce 1819 po králově smrti. Při zemětřesení v roce 1838 byla stavba poničena a základna praskla a stúpa se tak stala pravděpodobně největší hromadou cihel na světě. Každá strana základny stúpy měří 72 m a spodní terasa má délku 140 m. Protože je stúpa v žalostném stavu, je možné vystoupat nahoru jen pár schodů a čekají Vás mříže. Přesto i odtud je stále pěkný výhled do okolí. Stúpu na druhé straně silnice směrem k řece stráží dva obří činthejové, napůl lvi a napůl draci. Jedná ze soch je stále v docela dobrém stavu. Ještě si projdeme pár místních obchůdků a čeká nás cesta na další kopec, tentokrát Sagaing. Město, pojmenované podle stromů lemujících řeku, se stalo hlavním městem nezávislého Šanského království kolem roku 1315, kdy po pádu Baganu ovládl střední Myanmu chaos. Období slávy města bylo krátké, král Thado Minbya, vnuk zakladatele, přesunul v roce 1364 hlavní město do Inwy. Sagaing byl opět hlavním městem po čtyři roky od roku 1760 do 1764, ale jeho historický význam byl poměrně malý.V tomto příjemném místě je 500 stúp, ještě více klášterů a žije zde asi 6000 mnichů a 1400 jeptišek a je to vyhlášené meditační místo a centrum buddhistické výuky s významnou buddhistickou universitou. Rozlehlá síť stinných chodníčků vedoucích po svazích kopců posetých stúpami nabízí neuvěřitelné výhledy. Dnes je zde kromě mnoha jiných významných míst také velká klášterní nemocnice. Za úplňku měsíce Tazaungmon (říjen/listopad) se do Sagaingu sjíždějí věřící z Mandalaje a z okolí, aby mnichům věnovali roucha. Bohužel nás tlačí čas a tak navštívíme pouze vrchol kopce. Opět se sem nedostaneme tuktukem, ale tentokrát nás čeká cesta motorkou. Za dva tisíce kyatů za každého nás vyvezou až nahoru a zase dolů. Kopec je docela prudký, a tak se trošku obáváme abychom to v pohodě přežili. Naštěstí jsou naši dva řidiči zkušení a vše se tak zvládne. Na vrcholu navštěvujeme pagodu Soon Oo Pon Nya Shin Paya, Je zřejmě nejdůležitější ze všech pagod na Sagaing Hill, kterému se také říká žabí kopec - podle tvaru kopce připomínající sedící žábu. Pochází z roku 1312. V hlavní kapli je k vidění řada nástěnných maleb z předchozích Buddhových životů a po obou stranách hlavního Buddhy také velmi nevšední obrovské bronzové pokladničky Stejně jako z mandalajského kopce je zde pěkný výhled do okolí. Teď už nás ale čeká dnešní vrchol dne, a to západ slunce nad týkovým mostem U Bein u města Amarapura, dlouhým více než 1200 metrů a ležícím nad hladinou jezera Taungthaman. Jak jsem se dočetl, jedná se o nejdelší týkový most na světě. Do setmění zbývá ještě dostatek času (západ slunce je v 17,20 hod.), ale po našem příjezdu je již most plný turistů. Volíme tedy druhou variantu a to projížďku loďkou po jezeře za současného pozorování západu slunce. Platíme 15 tisíc kyatů a řadíme se do konvoje loděk, které jedou stejnou trasu a pak se rozmístí po jezeře a očekávají západ slunce. Musím uznat, že jsme viděli jeden z nejhezčích západů slunce v našem životě. Ani velké množství turistů nám pěkný zážitek nepřekazilo. Most už je sám o sobě velmi fotogenický a před setměním je vše ještě mnohem hezčí. Určitě se nám vyplatilo si vzít loďku, protože jsme se šli po západu slunce projít na most a po pár desítkách metrů jsme to vzdali. Byla zde taková tlačenice, že všechna atmosféra naprosto vyprchala. I tak jsme si ale náš další den v Barmě nadmíru užili. Tuktuk nás vrací k hotelu, v navigaci nacházíme blízkou restauraci a pak již rychle spát. Zítra nás čeká další dlouhý den v Mandalaji a jejím okolí.
5. den 19.11.2019 Po snídani v devět hodin na nás již mává náš tuktukář a jedeme do dalšího z historických měst, Inwy. Bývalé královské město Inwa leží 22 km od Mandalaje. Nelze se tam dostat po souši. Poslední metry k městu zaplnil vodní kanál, který se ale dá překonat suchou nohou – vodním přívozem. Loučíme se na pár hodin s naším řidičem, zakupujeme si lístek na bambusový vor a projíždíme úzkým kanálem(+ 500 kyatů tam a zpět), díky němuž se Inwa stala uměle vytvořeným ostrovem. Jen díky přívozu se místní mohou do Mandalaje dostat. Asi za deset minut jsme na druhém břehu, kde čeká snad 50 koňských povozů. Hned na začátku mají vyvěšenu cenu pro turisty (15 tisíc kyatů) a odmítají smlouvat. Jak jsem se dočetl na internetu, dříve se ceny pohybovaly okolo čtyř tisíc za dvě osoby. Dokonce pokud chceme vidět více budeme si muset dalších pět tisíc připlatit. Nakonec tedy platíme 20 tisíc kyatů a určitě tu strávíme delší dobu než 2 hodiny, což si plánuje náš průvodce – řidič koňské rikšy. Když už platíme našich 300,- Kč tak si prohlídku pořádně užijeme a nebudeme spěchat. Na začátku naší cesty se na nás nalepí mladá prodavačka a sleduje nás na kole, dokud si od ní něco nekoupíme. Nakonec ale zjišťujeme, že její nabídka byla velmi slušná a že i ceny byly velmi nízké. Později jsme viděli podobné výrobky za ceny mnohonásobně vyšší. Naštěstí jsme zde pár suvenýrů pokoupili. Koně mají za zadky vak na biologický odpad, takže není potřeba uklízet silnice. À propos silnice. Projeli jsme Inwu křížem krážem a za celou dobu jsme nenarazili ani na centimetr asfaltu. Koňský kočár se s námi kolíbá po prašné pěšině z díry do díry, které se kvůli povozům neustále prohlubují. Postupně navštěvujeme jednotlivé památky , například klášter Bagaya Kyaung z roku 1834 (zde platí mandalajská průkazka na vstupy).Tedy z posledního období, kdy sloužila Inwa jako hlavní město. Další v pořadí jsou Shwedagon Paya, dnes již nepřístupná nakloněná věž Nanmyint, další pagody a na závěr chrám Maha Aungmye Bonzan. Kupodivu je zde turistů poměrně málo, a tak si můžeme v klidu vše užít. U jedné pagody jsme byli úplně sami jen s dvěma prodavači suvenýrů. Někteří turisté se na internetu o Inwě nevyjadřují moc pochvalně, nám se ale velmi líbila. A i jízda koňským povozem má zde svojí neopakovatelnou atmosféru. Po skončení projížďky nám náš řidič trochu káravě připomíná, že jsme hodně přesáhli časový limit dvou hodin, ale rozhodně mu další peníze nedáme. Vůbec se dá říci, že řidiči v Inwě patří k těm méně příjemným osobám, se kterými jsme se v Barmě setkali. Po poledni nás čeká cesta přívozem zpět a poté tuktukem další pamětihodnosti Mandalaje. Zastavujeme se i v jedné ze zdejších manufaktur – výrobny koberců a dřevěných předmětů. Je určitě zajímavé vidět, jak se jednotlivé předměty přichází na svět. Postupně navštěvujeme další známé mandalajské pagody a chrámy a jako poslední na závěr královský palác. Protože máme málo času a nechce se nám jít poslední část cesty pěšky, bereme si dodávku, která má na tuto cestu povolen přístup. Ostatní vozidla sem nesmějí. Opět platíme dva tisíce za osobu a necháme se odvézt až ke vstupu. Jednotlivé budovy paláce nám trochu připomínají zakázané město v Pekingu. Jsou postaveny v podobném stylu a je jich zde rovněž velké množství a jsou poměrně vevnitř prázdné. Protože chceme být ve čtyři hodiny zpět v našem hotelu, končíme naší prohlídku, a vracíme. Vše stíháme, a v půl páté nás nabírá dodávka a veze k autobusu. Čeká nás pět hodin cesty malým mikrobusem do Baganu. Opět se trochu bojíme, když pozorujeme našeho řidiče, jak neustále žvýká betel a hodně nesrozumitelně artikuluje. Naštěstí vše dobře dopadne a v deset hodin večer jsme v Baganu. Platíme turistický poplatek 19 dolarů na osobu a ještě si musíme vzít nekřesťansky drahého taxíka do našeho hotelu. I když je to jen pět kilometrů, nedostaneme se s cenou níže než na 7 000 kyatů. Místní můžou jezdit hromadnými taxi, turisté ovšem nemohou. Teď nás čekají dva dny v úchvatném Baganu.
I v Baganu máme velmi slušný, velký hotel. Je vidět, že turistický ruch v Barmě jde strmě nahoru. Myslím, že před deseti lety by si mohli turisté o takovém přepychu jen nechat zdát. Otázkou zůstává, zda je to přínosem, či spíše na škodu. Po snídaní nás čeká hledání půjčovny e-biků. V Baganu si totiž turisté nemohou zapůjčit normální motorky, ale jen elektromotorky. Zdálky vypadají stejně, jen nejsou slyšet. Trochu nebezpečné v asijském provozu. Naštěstí není v Barmě dopravní chaos až tak velký. Asi po pěti minutách vidíme plakát půjčovny, ale ta nikde. Zeptáme se , už sedíme v tuktuku a jedeme asi pět set metrů přímo k ní. Zde si ozkoušíme motorky, a nakonec se rozhodneme, že tentokrát budeme mít každý svou, jak stoji i v pravidlech půjčovny. Přesto by nám ale půjčili i jen jednu motorku pro dva. Zřejmě se zde na pravidla moc nehledí. Za dva dny a dvě motorky zaplatíme jen 24 tisíc kyatů, což je přibližně 400 Kč. Večer v sedm hodin máme motorky přivézt do půjčovny zpět na nabití. Otázkou zůstává, kolik kilometrů se dá na jedno nabití najet. Názory se různí. Naštěstí jsme se se žádnými problémy během dvou dnů našeho putování po Baganu nesetkali. Ale začněme od začátku.
Krásy Baganu, jež od 9. do 13. století nesl titul hlavního města Pugamské říše, považované za první ucelenou formaci států tvořících dnešní Myanmar, nám trochu vyrazily dech. Na 42 čtverečních kilometrech na nás čeká okolo 2 200 stúp, z nichž každá je svým způsobem unikátní. Mezi ty nejznámější a turisty nejvíce vyhledávané patří pagoda Shwesandaw (Shwesandaw Pagoda), impozantní chrám Thatbyinnyu (Thatbyinnyu Temple) a jemu sousedící pagoda Ananda (Ananda Temple), jež si získala přezdívku barmského Westminsterského opatství. Pokud si budete chtít po dlouhém chození trošku odpočinout, můžete si rezervovat let horkovzdušným balónem, odkud si při západu slunce vychutnáte jedinečný výhled na široké okolí. Musíme se přiznat, že by nás to lákalo, ale cena 400 dolarů na osobu se nám zdála hodně přehnaná. Holt se budeme muset spokojit pohledem na východ slunce z jedné z dosud přístupných pagod. Jejich počet se neustále zmenšuje a nesmí se na ně lézt. Otázkou je, zda je důvodem bezpečnost nebo ochrana památek. Jako první cíl, si pro začátek vybíráme oblast okolo vesnice Minnanthu, jelikož nechceme si hned na začátku vyčerpat ty největší trumfy. Když přijíždíme na místo, otevírá se před námi nespočetné množství starodávných chrámů. Je toho tolik k vidění, že by tu člověk mohl strávit klidně i celý den. Za zmínku stojí např. chrám Lemyethna Hpaya, Paya Thone Zu a Htilominlo Temple (v současné době v roce 2019 pod rekonstrukcí). Vchod k tomuto chrámu je zaskládán prodejci suvenýrů a můžete zde také vidět tradiční „long-neck women“, které u chrámu vyrábí šátky. Za malý příspěvek je možné si ženy vyfotit. Tyto Kayanské ženy jsou známé svými dlouhými krky, na kterých již od dětství navlékají prstence, které jim krky postupně prodlužují. Dívky začnou navlékat jednotlivé kruhy v 5 letech a během dospívání se postupně vyměňují za větší. Jedno z vysvětlení, proč ženy kruhy nosí je ochrana proti tygrům. Znovu je spatříme u jezera Inlé. Kromě menších chrámů navštěvujeme i ty menší, zapomenuté, a i částečně zchátralé. Není zde mnoho turistů ani prodejců a mají svoji nezapomenutelnou atmosféru. Občas odstavíme motorku a jdeme se projít po úzkých cestičkách dále, právě k těm neznámým pagodám. V každé z nich nechybí uvnitř socha budhy různých velikostí. Někdy se dá vylézt i na menší kopeček a v tu chvíli se vám otevřou neuvěřitelně krásné pohledy na desítky chrámů blízkých i vzdálenější. Nebudu zde popisovat jména všech chrámů, které jsme navštívili, ale bylo jich opravdu hodně. Myslím, že po dvou dnech v Baganu se nám o nich bude i zdát. Nevynecháme i hodně odsuzovanou nově postavenou vyhlídkovou věž, která hyzdí zdejší krajinu. Vstupné je sem 7 tisíc kyatů a platí na dva vstupy. Výhled do okolí je odtud ale opravdu pěkný. Kousek od věže vidíme pěkné leknínové jezírko, a tak po skončení prohlídky věže se k němu zajedeme podívat. Parkujeme poblíž a okolo několika menších pagod se dostáváme do jeho blízkosti. Zjišťujeme, že patří k nově postavenému komplexu luxusních chatek, které jsou na druhé straně jezera. Pomalu se vracíme k motorce a pokračujeme v prohlídce. Posledním naším dnešním chrámem je chrám Ananda. Je považován za jeden z nejkrásnějších chrámů v Baganu s přilehlým klášterem, který pochází z počátku 12. století. Při zemětřesení v roce 1975 utrpěl škody, ale byl kompletně obnoven. Uvnitř jsme viděli na každé straně chrámu čtvercového půdorysu asi desetimetrové zlaté Buddhovy sochy s neobvyklým potutelným úsměvem. V chodbách chrámu Ananda je pak nespočetné množství všelijakých malých i větších výklenků, některých s ochrannou mříží. A ve všech samozřejmě Buddha, ať už zlatý, nebo pozlacený. Chrám Ananda má také zlatou špičku i čtyři vedlejší menší věžičky, které jsme z naší motorky viděli několikrát, protože kolem Anandy jsme na své cestě mezi baganskými chrámy několikrát za ty dva dny projížděli. Před západem slunce se ještě stavujeme na hotelu pro powerbanku a chvilku relaxu. Mnoho času ale nemáme, západ slunce se blíží. Čeká nás 10 kilometrů k řece Iravatí, odkud by měl být pěkný výhled od jedné z menších pagod. Cesta je poměrně dlouhá a hodně litujeme, že jsme se vraceli na hotel. Ztratili jsme hodně času a mohli jsme si ušetřit půlku cesty, užít si okolí řeky k prohlídce a relaxu. Bylo to zde velmi příjemné, jen času bylo hodně málo. Po západu slunce jedeme zpět do půjčovny, vracíme motorku na nabití a jdeme na dobrou véču s točeným pivem. To nám tady docela chutná, točené je trochu slabší, ale lahvový Myanmar je opravdu dobrý. Zítra ráno budeme pokračovat, chceme vidět východ slunce s balóny na obloze, a tak nás čeká brzké stávání už před pátou hodinou. Ještě se zmíním o jedné zdejší zajímavosti a to pískových obrazech. Mohli jsme obdivovat kromě krás samotných chrámů i umění místních domorodců, kteří tu ve velkém nabízeli své "pískové" obrazy. Byla to různě rozměrná plátna, vysypaná jemným pískem přilepeným v pravidelné vrstvě k plátnu. Na písku pak byl namalován nějaký obraz, většinou s nějakým Buddhou nebo místním motivem. Také jsme tři menší zakoupili.
7. den 21.11.2019 Stáváme opravdu brzy, a jdeme do půjčovny si vyzvednout motorku. Otevírá již v pět, aby všichni v pohodě stihli dojet na místo, odkud budou pozorovat východ slunce. Původně jsme chtěli jet na baganskou věž a využít druhého vstupu na ní. Při cestě motorkou nočním Baganem nás zastavil místní mladík a patl se kam jedeme. Naší cestu nám rozmluvil, že prý z věže nejdou zároveň pozorovat vzlétající balóny a východ slunce. Domluvili jsme se, že nás vezme na jednu z menších pagod, kam lze ještě vylézt a pozorovat východ slunce. K dokreslení nám ukázal i pár fotografií. Říkal, že není průvodce, ale malíř a že nám později ukáže pár svých obrazů. Měníme tedy svůj směr a následujeme jej. Projíždíme menšími uličkami, a nakonec i úzkou pěšinou. Nakonec zastavujeme u jedné menší pagody a vnitřním schodištěm šplháme nahoru. Zde již čeká šest turistů. Do východu slunce zbývá ještě více než půl hodiny. Postupně se začíná rozednívat a v pozadí se objevují první balóny. Za chvíli vyjde i sluníčko a pohled je to opravdu dech beroucí. Brzké stávání se vyplatilo. Měli jsme štěstí, že se nás ujal mladý umělec a mohli jsme zažít tento úchvatný zážitek. Ještě nás čeká prohlídka obrazů a jejích nabídka ke koupi. Protože jsme jiý obraz koupili, s díky odmítáme a jako poděkování platíme mladíkovi tři tisíce kyatů. Není moc nadšený, ale co nadělá. Vracíme se do hotelu na snídani a po malém relaxu vyrážíme za dalším objevováním krás baganských chrámů. Prvně jedeme k Shwezigon pagodě, která se skládá ze zlaté stupy obklopené menšími chrámy. Tato pagoda byla postavena v roce 1102 a od té doby byla již několikrát renovována. Dále navštěvujeme chrám Sulamani, Pyathetgyi pagodu (s krásnými nástěnnými malbami). a Dhammayazaka pagodu, Samozřejmě nezapomeneme i na ty menší chrámy, zapomenuté a více vzdálené od hlavních cest. Další zastávkou je Thatbyinnyu temple (pagoda má asi 60m) a v podloubí skrývá zlaté sedící Buddhy Jako poslední si necháváme Grand palace, kde se platí zvláštní vstup pět tisíc kyatů. . Teď již jen zbývá vrátit motorku, dát si večeři a přichystat se na další noční autobusový přesun. Čeká nás cesta do horského městečka Kalaw. Jsme trochu nervózní, protože nás již měli vyzvednout a dovézt k autobusu a nikde nikdo. Recepční nás ujišťuje, že určitě přijedou. A opravdu, sice se zpožděním, ale odjíždíme plni krásných zážitků z úžasného Baganu.
8. den 22.11.2019 Čeká nás více než osmi hodinový přesun do horského městečka Kalav. Nakonec přijíždíme po třetí hodině a jdeme hledat náš hotel. Jsme rádi, ýe je jen pár kroků od zastávky autobusu a nemusíme shánět taxi. Horší je, že tu není zvonek a vchod je uzavřen. Zkouším volat do hotelu mobilem, ale nikdo nezvedá. Iva venku halasí a asi po pěti minách nám přijdou z recepce otevřít. Rychle se ubytujeme a na pár hodin jdeme spát. Hned ráno vyrážím na průzkum města a pokusím se zajistit výlet na dnešní den. V centru je několik cestovek a tak není velký problém úkol splnit. Objednávám za 40 tisíc kyatů celodenní výlet autem do městečka Pindaya s vyhlášenou krasovou jeskyní a zároveň se domlouvám na dvoudenním treku k jezeru Kalaw. Volíme dražší variantu jen pro nás dva za 90 dolarů. Výhodou bude, že se nebudeme muset na nikoho ohlížet a zejména budeme na noc bez dalších spolucestovatelů. Oni nám budou stačit ty spartánské podmínky. Dle videí a fotek je ubytování opravdu velmi skrovné. Spokojeně se vracím na hotel a po snídani máme ještě chvíli na odpočinek. Taxi budeme mít přistaveno v deset hodin ráno. Do jeskyní je to nějakých čo kilometrů. Taxikář anglicky nemluví a tak se stěží domlouváme, ale jde to. Projíždíme docela pěknou krajinou a jak jsem zjistil v agentuře, dělají se třídenní treky z Pindaya do Kalawu[RZ1] . Nejdříve se zastavíme v městečku u jezera na pár fotografií a pak pokračujeme přímo k jeskyni. Ačkoliv se tento komplex, nacházející se nedaleko města Pindaya, skládá celkem ze tří jeskyní, na průzkum se turisté mnohou vydat pouze do té nejjižnější z nich. Jejímu vstupu čelí pagoda Shwe U Min, která však není hlavním místním lákadlem. Tím je neuvěřitelných 8 000 sošek Buddhy, které jsou v mnoha různých velikostech, podobách a materiálech rozmístěny po celých prostorách jeskyně. Některé sem v minulém století přinesli místní poutníci, kteří její chodby a výklenky využívají k meditaci, a ty nejnovější z nich obvykle pocházejí od buddhistických organizací z různých koutů světa. Nejdříve musíme zaplatit povinný vstupní poplatek do oblasti, zde 5 dolarů na osobu a další tři tisíce kyatů za vstup do jeskyně. Parkoviště je asi 300 metrů od vstupu do jeskyně a cesta jak bývá dobrým zvykem je lemována mnoha obchůdky se suvenýry. Pomalu stoupáme do kopce a všude nám nabízejí prodejci své zboží. Konečně jsme u vstupu, Iva používá krátký výtah, já jdu raději pěšky. U pokladny se potkáváme a dále pokračujeme společně. Areál je velmi rozsáhlý a jeskyně pěkné a plné budhů působí velmi mysticky. Po prohlídce hlavní jeskyně stoupáme ještě výše do areálu kláštera. Odtud je pěkný výhled do okolí. Cestou potkáváme několik mnichů, až nahoru mnoho turistů nezavítá. Po návratu k autu nás čeká výrobna místních originálních deštníků, a ještě jeden starší klášter. Ve výrobně můžeme vidět jakým způsobem se vyrábí papír na deštníky a také jejich celkovou výrobu. Je to docela zajímavý proces. Protože jsme deštníky zakoupili již dříve, po prohlídce se vracíme zpět a pokračujeme v našem výletu. Náš řidič nám zastavuje v pěkné restauraci na oběd, a přitom není příliš drahá. Musíme jej pochválit. Po krátké zastávce v klášteře nás čeká poslední bod výletu, a to místní trhy. Trávíme zde asi dvacet minut a poté již jedeme na hotel. Před čtvrtou hodinou jsme zpátky a stavíme přímo před agenturou. Rovnou zde platím dvoudenní trek a pomalu se vracíme na hotel. Městečko nás příliš nezaujalo a přeci jen si chceme po noční cestě autobusem trochu odpočinout. Zítra a pozítří nás čeká skoro 40 kilometrů pochodu.
9. den 23.11.2019 Ráno po snídaní nás čeká včerejší řidič, manželka majitele agentury a naše nová průvodkyně. Jedná se o jednadvacetiletou místní dívku a bohužel po chvíli zjišťujeme, že příliš nevládne angličtinou. Od ní se tedy mnoho informací nedozvíme, ale nedá se nic dělat. Autem jedeme asi čtyřicet minut, abychom se dostali na začátek druhého dne treku, který je z Kalawu vždy třídenní. Cesta vedla mírně zvlněným kopcovitým terénem, většinou jen po ušlapané stezce, místy po širší cestě pro volské potahy. Ponejvíce se šlo mezi poli a políčky, někde i terasovitými. Samozřejmě k vietnamským či balijským, měly hodně daleko. I tak bylo na co koukat, nejvíce nás bavilo pozorovat místní při jejich práce. Vše zde probíhá ručně, mnoho mechanizace nepoužívají. Cesty jsou většinou hodně prašné a stromů poměrně málo. Naštěstí není až tak velké vedro díky zimnímu období a tak si přírodu a zejména hezké výhledy pěkně užíváme.. Nejvýše vidíme skupinky bambusového houští pro nás až neuvěřitelné mohutnosti a výšky. Některé úseky cesty lemují agáve a banánovníky. Na políčkách se pěstuje rýže, kukuřice a i obilí. Postupně procházíme několika podobnými vesničkami Výjimečně přecházíme nějaký potok, přes který někdy vede jednoduchá bambusová lávka.. Krajina je víceméně hodně podobná, jen jednou procházíme jakousi soutěskou skrze ostřeji vystupující nevysoký horský hřeben. V každé z vesnic se krátce zastavujeme, jednou si Iva koupí za 5 tisíc kyat pěkný šátek. Dozvídáme se, že na jeho výrobu bylo potřeba tři dny pilné práce a odměna jen našich sedmdesát pět korun. Proto ani o ceně nesmlouváme. Všude dostáváme čaj a ve druhé vesnici i chutný oběd. Obědváme u nízkého stolečku na rohožích uvnitř otevřeného domu, Zde se zdržíme déle, protože bychom vycházeli do velkého poledního žáru. Hodinka odpočinku se nám hodí, chvilku si i zdřímneme. Jen málokterý domek je zděný, většinou jen dřevo a rohože. Sem tam nějaký ten vlnitý plech. Elektřinu není vidět nikde. Vodu všude tahají v nádobách od studní buď z okraje vesnice nebo ještě odněkud dál. Kolem páté hodiny dorážíme po devatenácti kilometrech do vesnice kde budeme spát. Na začátku vesnice je větší restaurace, kde se scházejí turisté po zdolání první či již druhé části treku na kus řeči. I my se zde na chvilku zastavíme na jedno pivo a pak již pokračujeme do našeho domu, kde strávíme dnešní noc. Vítá nás rozesmátý majitel domku a velmi srdečně se s námi vítá. Rychle si dáváme své věci do velké místnosti v prvním patře, kde naštěstí nebudeme mít další společnost. To je výhoda, že jsme si připlatili za trek jen pro nás dva. Místnost je velmi skromná, spí se na zemi, kde jsou položeny slabé matrace a deky. Samozřejmě zde nechybí větší oltář, zavěšený na stěně. Doufám, že je dobře připevněný, ležení totiž máme přímo pod ním. Než se setmí, rádi bychom si prošli celou vesnici a blíže mohli pozorovat, jak místní žijí. Cestou potkáváme několik zajímavých osůbek, které nás pozorují a samozřejmě i zdraví. Zřejmě tu jsou na turisty již zvyklí. Přeji jen to je pro ně zajímavá možnost přivýdělku pro celou vesnici. Skoro u všech stavení je chovám nějaký ten majetek a místní zde provozují i jiná řemesla. Například nás zaujala výroba velkých věder, kterou máme tu čest chvilku pozorovat. Práci jde místním chlapcům opravdu od ruky. Pomalu se začíná stmívat a nás čeká večeře. Kupodivu je velmi chutná, na to v jakých podmínkách vznikala. Protože na pokoji moc světla není, jdeme po večeři hned spát, alespoň načerpáme trochu sil na zítřejší druhou část tripu.
10. den 24.11.2019 Protože jsme šli spát velmi brzy už po deváté hodině, jsme již před pátou hodinou vzhůru. Podobně nastavený rytmus zde mají i místní, V devět hodin život ve vesnici skončil, ale před pátou jsou již všichni na nohách. Když vylezeme po šesté hodině na balkón, začíná se pomalu rozednívat, ale celá vesnice je pohlcena mlhou. V sedm hodin snídáme, abychom mohli co nejdříve vyrazit, ještě než bude velké vedro. Čeká nás další porce kilometrů. Krajina kolem nás je hodně podobná té včerejší, jen jdeme oblastí s vyšším výskytem agáve a také procházíme mezi skalními útvary šanských hor a poté již postupně začínáme klesat k jezeru Inlé. Poslední část treku jdeme po hodně kamenité cestě nepříliš atraktivní krajinou. Naštěstí před jednou hodinou dorážíme k jednomu z kanálů, odkud pojedeme loďkou na jezero Inlé. Nejdříve nás ale čeká oběd a poté více než hodinová cesta po jezeře k našemu hotelu. Cestu nám zpestří dvě zastávky. První nás zavedla do šperkařské výrobny, jejichž hlavním materiálem bylo stříbro těžené v Barmě, v horách, ale ne přímo tady. Vyráběli z něj pěkné ozdoby a různé dekorace, třeba článkované rybičky, které jakoby mrskají ocasem. Druhá zastávka nás čeká v jednom z dalších domků na kůlech, který skrýval malé muzeum a obchůdek s výrobky dlouhokrkých žen. Tady je to převážně kmen Karenů, ze kterého tyto ženy pocházejí, a mohli jsme si prohlédnout těžké kovové kruhy, které se začínají postupně připínat dívkám od 9 let kolem krku a někdy i na zápěstí či na kotníky. Dlouhý krk potom není důsledkem vytahování hlavy nebo krku, ale poklesu klíčních kostí zatěžovaných kovovými kruhy. Jinak jen pro představu, holčičky v 9 letech musí nosit až 14 kruhů o celkové váze až 4 kg, v 17 letech už je to 6 kg a okolo 20 let je tíží až 8 kg tvořené 25 kruhy. V chýši seděly dvě již postarší ženy, vystrojené v karenských tradičních krojích, tkaly na stavech a zároveň pózovaly pro fotochtivé turisty. Zvyk dlouhokrkých žen se dnes udržuje spíš kvůli turistům, což je na jednu stranu smutné, na druhou to udržuje vymírající tradici původního obyvatelstva. Každý ať si o tom myslí své. Po několika dalších minutách přistáváme v přístavu u městečka Shwe Nyaung, kde je nejvíce hotelů v oblasti jezera Inlé. Musíme říci, že už se velmi těšíme na zítřejší výlet. I krátká projížďka po jezeru nás hodně navnadila, a tak věříme, že zítřejší výlet bude patřit k tomu nejlepšímu co nás v Barmě čeká. Hotel máme vzdálen od lodi jen necelý kilometr, a tak jdeme pěšky. Po skromném ubytování na treku nás čeká tentokrát na dvě noci větší komfort. Hotelový komplex má i bazén a tak se určitě i vykoupeme. Nejdříve ale vyrážíme do města si zajistit výlet na zítřek. Za chvilku u nás zastavuje straší pán na kole a nabízí loď na zítřek. Cena je výhodná, a tak jdeme za ním do přístavu, kde se domluvíme. Platíme zálohu 10 tisíc kyatů a zítra doplatek 15 tisíc. Součástí výletu bude i zajížďka ke vzdálenější vesnici Indein s velkým množstvím starých stup. Trochu máme obavy, zda bude děda schopen celý den řídit loď, přeci jen na něm žvýkání betelu zanechalo své stopy. Vypozorovali jsme, že se celý třese. Snad vše klapne a zítřejší výlet si užijeme. Sraz máme už v půl osmé, abychom stihli návštěvu velkého místního trhu, které se koná v jedné z vesnic vzdálené cca. hodinu jízdy. Večer nás čeká koupání v bazénu a pak si dojdeme do místního masážního salónu na masáž (13 500 kyatů za jednoho, cca. 200 Kč). Po absolvovaných 40 kilometrech na treku si jí zasloužíme. Masáž je vydatná, strávíme zde více než hodinu a cítíme se hned mnohem lépe. Pak ještě večeře a rychle spát, zítra brzy ráno vstáváme.
11. den 25.11.2019 V půl sedmé nás čeká snídaně a poté krátká cesta do přístaviště. Tam už na nás mává děda ze včerejška se svojí dcerou a představuje nám svého synu, který bude pro dnešek naším lodníkem. Trochu nám spadnul kámen ze srdce, že nás poveze mladý, který bude určitě v lepší kondici. Sice také hodně konzumuje betel, což se podepisuje na barvě jeho zubů. Prvních asi 20 minut jsme jeli pozvolna kanálem, který spojuje jezero Inle s městem. Hned první rybář na jezeře, co nás zmerčil, se začal předvádět s pádlem na noze a kónickou klecí, balancoval v různých pozicích na přídi svojí bárky, nakrucoval se jako model, abychom si ho mohli dobře vyfotit… a na závěr nás přijel zkásnout:-) Takhle se tedy dnes živí „rybáři“ obývající jezero Inle. Pomalu se blížíme k vesnici kde se koná dnešní trh. Je opravdu velký a určitě jej nestihneme projít celý. Prodává se zde zboží jak pro místní, tak i suvenýry pro turisty. Některé výrobky jsou velmi pěkné, některé jsou jen pouťové cetky. Přesto nás trh uchvátil, a tak pomalu procházíme okolo všech těch prodejců a pozorujeme místní mumraj. Je tu i hodně obchůdků s jídlem, místní zde i snídají. Asi po hodině se vracíme k lodi a pokračujeme v naší cestě. Postupně zastavujeme opět v jednom šperkařství, dále ve výrobně látek, které jsou utkány i z lotosového vlákna. Jedná se o místní specialitu. Jeho výroba je velmi náročná a tomu také odpovídají ceny. Za šátek chtějí i padesát dolarů. Potom jsme se zastavili u výrobků ze dřeva a bambusu, často lakovaných – šperků, různých krabiček, nástrojů, sošek na ozdobu, nádobí. Bylo to spojené i s výrobnou zdejších proslulých doutníků cheroot. Tři ženy seděly u ohromných ošatek s tabákem a motaly doutníky i tenčí cigarety. Šlo jim to pěkně od ruky, každá jich prý dokáže za den vyrobit až 1000 Používají k tomu filtry vyrobené z kukuřičného šustí, omotané novinami, dále tabák, který se pěstuje okolo Mandalay, a listy keřů rostoucích na okolních svazích, do kterých vše pěkně zabalí. Cherooty jsou levnou variantou doutníků a byly oblíbené zejména mezi britskou koloniální smetánkou žijící v Barmě a Indii. Tabák může být buď čistý a silnější, anebo jej ochucují anýzem, banány, kokosem, atd. Kouř z cherootů odpuzuje komáry, což byl za doby britských sáhibů, nezvyklých na tropické podmínky a neustále nemocných, také vítaný efekt:-) Všechno jsme si pečlivě prohlédli a mohlo se jet dál.ˇPomalu je čas na oběd a tak zastavujeme u mola v jedné z lepších restaurací. Ceny nás docela mile překvapí a tak si objednáváme místní specialitu, rybu zabalenou a pečenou v banánovém listě. Je pomazaná velkou vrstvou různého koření a chutná fantasticky. Určitě nejlepší jídlo v Barmě, které jsme zde ochutnali. Vůbec můžeme říci, že zdejší kuchyně nás mile překvapila. Na internetu jsme mnoho pochval nečetli, nás zde ale docela chutnalo Teď nás čeká delší cesta do vesnice Indein, která se nachází na západním konci jezera. Lodník nás k cíli vezl divokým rákosovým porostem. Nakonec jsme vystoupili na prašnou půdu s pár obchůdky, které se později proměnily v celou prodejní kolonádu vedoucí až ke zmíněným stupám. Jen přemýšlíme, jak se tolik prodejců může uživit. Všichni nabízí podobné zboží a turistů se příliš nezavítá. My jsme jich potkali jen pár a i místních bylo poskrovnu. Přesto vzhled jednotlivých stup, poloha i okolí ale vytvářejí tajuplný dojem, na chvíli jsme si připadali jako někde v Tibetu. Já jsem si ještě vylezl na kopec, odkud byl krásný výhled na celou vesnici. Trochu vše kazí hrubý způsob restaurování památek. Na tomto místě jsme si potom více než jinde v Barmě uvědomili, jak jsme rádi, že jsme zemi navštívili nyní a ne třeba o pět let později. Ze skutečně krásných historických památek patrně mnoho nezůstane. Teď nás čekají další chrámy a to Phaung Daw Oo a chrám u skákajících koček. Zde se prý i konala představení, ale dnes jsme tu zahlédli jen dvě kočky, které se rozhodně k žádnému skákání nechystaly. Poslední zastávkou byla návštěva plovoucích zahrad, které místní zakládají a pěstují na nich zejména rajčata. Někdy jsou dlouhé i desítky metrů a jsou přepravovány po jezeru pomocí loděk a dlouhých bidel. Je velmi zajímavé pozorovat obratnost místních, jak jsou schopni s tak dlouhými celky manipulovat. Vzniká tak velmi úrodná zem, kde se plodinám velmi daří. Místní rajčata jsou vyhlášená po celé Barmě a jsou i velmi levná. Cestou zpět potkáváme několik dalších rybářů, kteří již pózují jen pro radost a žádné peníze nechtějí. Náš výlet pomalu končí a my jsme si jej opravdu užili. O půl páté jsme zpět v přístavu, loučíme se s naším lodníkem a čeká nás večeře. Zítra se půjčíme kola a projedeme se po okolí.
12. den 26.11.2019 Po snídani si půjčujeme kola, bohužel pro Iva s pánským sedlem, které ji cestou hodně natrápilo. Vyhlédnutým cílem se pro nás stala vesnice Maing Thauk asi 10 km od Nyaung Shwe a všechno zajímavé, co po cestě potkáme. Jinak se jelo celkem příjemně, provoz minimální, rovinka, i to horko bylo po ránu snesitelné. Bohužel se nám nepodařila najít alternativní vedlejší cesta, uváděná v průvodci. Museli jsme tak jet po hlavní. Vesničané už byli dávno na nohou, poklízeli, vařili, prodávali zeleninu, klábosili vedle silnice. Asi 2 km za městem se na nás už z dálky smála cedule zvoucí k prohlídce prvního v Barmě (dnes už ne jediného), které vzniklo roku 2002. Dělají se tam i degustace, a tak se zde při zpáteční cestě určitě zastavíme. První naší dnešní zastávkou byl klášter v jedné z menších vesnic, který jsme si prohlédli a trochu zde i odpočinuli. přejeli hlavní silnici a pokračovali k místnímu „U Bein“, dlouhatánskému týkovému mostu, nebo spíš chodníku. Vlastně to ani tak nebyl most, jako spíš dlouhé molo, protože končil tam, kde začínala „plovoucí“ vesnice, takže kdo se chtěl mrknout mezi domky na vysokých kůlech, musel pokračovat na lodičce. Trvalo jen pár vteřin a hned jsme dostali nabídku na projížďku malou loďkou. Tentokrát bez motoru, jen na ruční pohon pádlem a se sezením na dně loďky. Cena byla přijatelná a tak jsme nabídku přijali. Postupně jsme pomalou jízdou projeli celou plovoucí vesnici Maing Thauk, a mohli vidět, jak tu místní žijí. Již zde mají zavedenu elektřinu a na většině domků byl na střeše vidět i satelit. I tak jsou jejich podmínky velmi skromné. Musí to být docela nelehký život na jezeře s neustálou potřebou lodi pro každý přesun ze svého obydlí. Projížďka nám trvala přes 30 minut. Vrátili jsme se pro kola a pokračovali za „forest monastery“, lesním klášterem. I zde jsme využili nabídky místních a ušetřili jsme hodinku šplhání do kopce ke klášteru. Z pár kyatů(dva tisíce na osobu) jsme se nechali vyvézt na motorkách nahoru. Nahoře jedna pěkná zlatá pagoda, takové polorozpadlé mnišské zázemí, zarostlý výhled na jezero. Ještě, že jsme nemuseli absolvovat cestu na kole, za tu dřinu by to opravdu nestálo. Na zpáteční cestě jsme se zastavili ve vinařství a absolvovali degustaci 4 vzorků na terase, s výhledem na vinohrad i celé údolí s jezerem Inle. ( cena se již zvedla na 5000 kyatů na osobu). Dostali jsme každý 4 sklenky a cedulku s popisem produkce. Kvalita vína nás až tolik neohromila, ale prostředí bylo velmi příjemné. Následoval návrat do hotelu, koupání, večeře a v šest hodin večer nám odjíždí autobus zpět do Yangonu. Čeká nás dlouhých dvanáct hodin na cestě. Není to až tak daleko, ale cesta vede mnoha serpentýnami a je velmi zdlouhavá. Některým místním bylo až tak špatně, že museli použít nabízené pytlíky na zvracení. My jsme přečkali cestu ve zdraví po šesté hodině ranní nás přivítal Yangon.
13. den 27.11.2019 Autobus nám zastavil poměrně blízko letiště a zároveň se nám podařilo chytit výhodně taxi a tak před sednou hodinou jsme na letišti. Na tabuli náš čas odletu nenacházíme, a tak se jdu zeptat na informace. Posílají nás na přepážku G, kde jsou odbavovány lety společnosti Thai Lion airlines se kterou letíme. Naše číslo letu je tu uvedeno, jen odlet je o dvě hodiny dříve než byl v našich propozicích. Máme velké štěstí, že byl příjezd autobusu tak brzy, jinak bychom let normálně nemohli stihnout. Ještě jsem si prověřoval došlé zprávy a žádnou informaci o změně času odletu jsem nedostal. Alespoň nebudeme muset čekat dlouho na letišti a dříve si budeme moci vyzvednout auto a odjet do Cha – Am, kde máme objednáno na 3 noci ubytování opět v hotelu s bazénem. Procedura na letišti v Bangkoku nám zabere nějaký ten čas, včetně vybavení místní SIM Card a vyzvednutí auta. V 12,30 minut opouštíme letiště. Doprava je docela hustá, ale větší zácpy nejsou. Po třech hodinách přijíždíme do hotelu, který je
