naše cesty po světě - Zdeněk a Iva

Dovolená Rumunsko, Moldávie, Bulharsko a Maďarsko červenec 2016

1.den  30.6.2016 – večer odjezd z Liberce do okolí Budapešti – městečka Mogyorod – penzion Kitti Panzio – 1 noc 32 EUR, předpokládaný příjezd až v 2 hod. možnost snídaně za 5 EUR, 652 km, 6,30 hod.

2.den 1.7.2016 – snídaně, odjezd do Rumunska , první zastávka malovaný veselý hřbitov Sapanta, 390 km, 4,30 hod, poté pokračování cesty po dřevěných kostelech - UNESCO – Barsana, Poienile Izei a Ieud. Večer příjezd do Viseu de Sus, penzionu Ghenuta 1 noc 25 EUR,  celkem 90 km, 2,20 hod., večeře

3.den 2.7.2016 – snídaně, odjezd do městečka Borsa , 22 km, 30 min., krátká zastávka,  pokračování cesty se zastávkami u malovaných klášterů - UNESCO, Moldovita, Sucevita, Humorului a Voronet, večer příjezd do městečka Botosani 300 km, 7 hod., hotel Maria 27 EUR, večeře

4.den 3.7.2016 – snídaně, odjezd do Moldávie, první zastávka město Soroca, 160 km, 2,40 min. návštěva pevnosti, pokračování do kláštera Saharna, klášter Tipova s krásnými výhledy a nakonec příjezd do Orheiul Vechi – prohlídka okolí,  celkem 220 km, 4 hod., ubytování Casa di Lunca v Trebujeni, 2 noci 1 800 Kč, večeře  

5.den 4.7. 2016 – snídaně, odjezd do vinných sklepů Cricova, prohlídka, 42 km, 40 min, odpoledne prohlídka hlavního města Kišiněva, večer návrat do hotelu a večeře, 75 km, 1,15 hod.  

6.den 5.7.2016 – snídaně, návštěva jeskynního klášterního komplexu v Orheiul Vechi, poté odjezd zpět do Rumunska, zastávka v klášteru Capriana,  příjezd do Plescoi, vila Speranta, 1noc 33 EUR, 380 km, 5,30 hod., návštěva bahenních sopek, 40 km, 1 hod., večeře,

7.den 6.7.2016 – snídaně, odjezd do delty Dunaje - UNESCO, městečka Murighiol 250 km, 4,10 hod.,  hotel Casa Badea, 1 noc 28 EUR, procházka okolo blízkého chráněného jezera, večeře

8. den 7.7.2016 – snídaně, 5 hodinová plavba po deltě, poté odjezd podél pobřeží do Bulharska, večer příjezd do Varny 280 km 4 hod.,  ubytování 2 noci v City Studiu 45 EUR

9 den 8.7.2016 – snídaně, prohlídka městečka Nesebar - UNESCO, odpoledne koupání, klášter Aladža , botanická zahrada a palác u Balčiku,  večeře  300 km 4,5 hod.

10.den 9.7.2016 – snídaně, zastávka u  kamenného lesa – Pobiti kameni, skalní reliéf Maďarský jezdec - UNESCO,  Sveshstarijské hrobky - UNESCO, skalní kostel v Ivanovu - UNESCO 270 km, 3,30 hod., ubytování Monastery Guest House, 1 noc 25 EUR 

11.den  10.7.2016 – snídaně, odjezd do města Veliko Tarnovo včetně pevnosti Carevec, Preobraženský klášter, vesnička Arbanasi, skanzen Etara, Sokolský klášter, průsmyl a památník Šipka. Nakonec příjezd do Plovdivu – prohlídka města, večeře a ubytování v hotelu Expo, 1 noc 40 EUR , 300 km, 3,45 hod.

12.den  11.7.2016 – snídaně, návštěva Asenovgradské pevnosti, Bačkovského kláštera 1 hod. 50 km, poté odjezd do Kazanlaku - thracianská hrobka – UNESCO, příjezd do města Koprivštica, prohlídka města s bezpočtem krásných domů, večeře, ubytování Guest House Astra, 1 noc 30 EUR (160 km 2,30 hod)

13.den  12.7.2016 – snídaně, ráno zastávka v Bojanském kostele na kraji Sofie – objednání čtvrteční návštěvy, odjezd do městečka Panichishte (200 km 3 hod.), výlet lanovkou k 7 rilským jezerům čtyřhodinová procházka, večeře, ubytování v hotelu Villa Ema 1 noc 25 EUR

14.den  13.7.2016 – snídaně, odjezd do Rilského kláštera - UNESCO (80 km, 1,30 hod.), přejezd k Stobským pyramidám 30 km, 36 min., příjezd do města Melnik přes pohoří Pirin (UNESCO) (95 km 1,30 hod.) – pískovcové pyramidy, vinařství, návštěva Roženského kláštera, večeře, ubytování v hotelu Mario, 1 noc 22 EUR

15.den  14.7.2016 – snídaně, odjezd do Belogradchiku, cestou zastávka na okraji Sofie – Bojanský klášter – UNESCO – objednaná prohlídka, jeskyně Prohodna u Karlukova, jeskyně Ledenika,(495 km, 7 hod.) příjezd do Belogradchiku – prohlídka pevnosti, Bělogradčických skal a městečka, večeře, ubytování Guest House Geto 1 noc  20 EUR

16.den  15.7.2016 – snídaně, odjezd do Rumunska, kláštera Horezu - UNESCO, poté pokračování do Curtea de Arges – jeho návštěva včetně kláštera, hrad Polaneri, příjezd do Albesti de Arges hotel Pensiunea Valea Argesului 1 noc 35 EUR (357 km, 5,50 hod.)

17.den  16.7.2016 – snídaně, projížďka transfagašskou magistrálou –jezero Balea Lac ve výšce 2000 metrů , výhledy na pohoří Faragaš, hrad Bran, opevnění Rasnov, příjezd do Brašova – prohlídka města, večeře, ubytování Casa Lacrima 1 noc 26 EUR (210 km 4 hod.)

18.den  17.7.2016 – snídaně,  přejezd do pohoří Bucegi městečko Sinaia, zámky Peleš a Pelisor, výjezd lanovkou - procházka po vrcholcích, klášter Sinaia, opevněné kostely Viscri a Saschiz  UNESCO, přejezd do městečka Sighisoara – UNESCO – ubytování, prohlídka a večeře, Casa Steluda 1 noc 32 EUR,  220 km 3,20 hod.

19.den  18.7.2016 – snídaně, návštěva opevněného kostela Biertan, hrad u města Hunedoara, dácké pevnosti v horách Orăştie (Sarmisegetuza Regia, Costeşti-Cetăţuie) procházka po městě Huneodara, večeře 300 km 4,50 hod., ubytování

20. den 19.7.2016 – snídaně, odjezd domů zastávka v Maďarsku klášter Pannonhalma - UNESCO, večer příjezd  940 km, 9,30 hod.

Celkem 7 500 km

1.den  30.6.2016 – večer odjezd z Liberce do okolí Budapešti – městečka Mogyorod

 Náš balkánský trip začínáme netradičně z Liberce, kde má Péťa od 17 hodin promoci a pak jedem na objednanou oslavu v restauraci na Ještědu. Tentokrát neprobíhá slavnostní akt v libereckém divadle, ale v nově postavených prostorách technické univerzity. Všichni se shodují, že dnešní akce byla určitě lepší než před dvěma lety ta bakalářská. Protože je krásné počasí, budeme mít i krásný výhled přímo z Ještědu. Pomalu se škrabeme nahoru a dokonce se nám podaří zaparkovat všemi třemi auty přímo na vrcholu u restaurace. Vše tak probíhá jak má, jen čas ubíhá příliš rychle a nás čeká noční cesta do městečka Mogyoród, ležícího patnáct kilometrů za Budapeští kousek od okruhu, kde se pořádají závody F1. A tak i když velmi neradi, musíme se rozloučit a vyrazit na 650 kilometrů dlouhou cestu. Velkou výhodou je, že v tento noční čas nebudou zácpy a cesta se tak nepřiměřeně neprodlouží. I tak máme oproti mému původnímu záměru značný skluz, vyrážíme těsně před devátou hodinou. Cesta probíhá bez jediného zdržení a jakéhokoli problému, jen mne trošku překvapí navigace, která nás protáhne celým centrem Budapešti. Asi tuší, že ve tři ráno i zde v centru města bude nulový provoz. Ulice brázdí jen pár žlutých taxíků a naše bílá oktávka. S trochou obav zvoníme v půl čtvrté ráno na zvonek penziónu a chvíli čekáme, než se rozsvítí světlo. Rozespalý majitel nás v rychlosti seznamuje s nejdůležitějšími pravidly a už spěcháme spát. Rádi bychom po osmé ranní vyrazili na další cestu, vstříc Rumunsku a oblasti Maramureš.

2.den 1.7.2016 snídaně, odjezd do Rumunska , první zastávka malovaný veselý hřbitov Sapanta,  poté pokračování cesty po dřevěných kostelech - UNESCO – Barsana, Poienile Izei a Ieud. Večer příjezd do Viseu de Sus.

   Ráno máme velké štěstí, že nemusíme znovu absolvovat průjezd městem a během pár minut jsme zpět na maďarské dálnici a uháníme k rumunským hranicím. Jak jsme se již mnohokrát přesvědčili, patří tento dálniční úsek k těm nejnudnějším, ale o to rychlejším. Rychlá jízda končí asi padesát kilometrů před hranicemi a čeká na nás pomalý průjezd nekonečným množstvím dlouhých vesnic a tak jsme moc rádi, když se konečně objeví hraniční přechod. Zařazujeme se do jedné ze dvou kratších řad, ale i tak nás hranice zdrží o cca. třicet minut.  Konečně jsme na řadě a nic nám nebrání ochutnat rumunské silnice. Kupodivu je jejich kvalita vyšší, než jsem se dočítal na internetu. Díky tomu se nám podaří zaparkovat kolem druhé hodiny před známým, hojně navštěvovaným veselým hřbitovem v Sapanté.  Jeho popularita je vidět již před vstupem. Velký ruch, auta parkují, kde se dá a okolo hřbitova je postaveno spoustu stánků s různými cetkami. Jen pořádná restaurace tu chybí. To je zatím asi největší problém zdejšího cestovního ruchu. Zatím jsme všude viděli jen bistra, ale normálních restaurací jen poskrovnu a většinou nabízely pouze pizzu. Teď více informací k hřbitovu, který se proslavil svými pestrobarevnými kříži zhotovenými místním řezbářem Stanem Patrasem. Ten začal v roce 1935 vyřezávat kříže k označení hrobů na starém hřbitově. Každý kříž natřel namodro a napsal na něj vtipný epitaf pochovanému. Asi nejhezčí jsou obrázky, které vypraví příběh a dokumentují bohatství tradičních řemesel a zaměstnání. Po smrti Stana pokračuje v jeho tradici jeho učeň za použití stejných tradičních metod. Z hřbitova nás cesta zavádí k první památce Unesco, osmi dřevěným kostelům. My si vybíráme k návštěvě jen tři a to Barsana, Poienile Izei a Ieud. Bohužel nás navigace nenavádí přímo ke kostelům a tak se musíme doptávat. Hned první kostel v Barsaně patří k největším poutním místům v Maramureši. Bohužel díky mnoha provedeným opravám a dostavbě dalších objektů již nepůsobí příliš autenticky. Areál je ale krásný, jen je tu příliš lidí. Vzhledem k dobré dostupnosti je cílem všech autobusových zájezdů. Ke druhému kostelu se dostáváme po prašné cestě, kterou si zvolila naše navigace. Asi abychom zažili nějaký ten adrenalin. Proč volit normální asfaltovanou cestu, když se můžeme trápit na šotolině. Ještě že máme auto uzpůsobeno na horší cesty. Po deseti kilometrech se objevuje vesnička a typická věžička kostela. Máme štěstí, že místní správce je přítomen a můžeme jej navštívit. Uvnitř kostela v Poienile Izei je řada fresek s vyobrazením pekla. Byl postaven v roce 1604 a fresky z roku 1783 zobrazují peklo symbolizované divokým ptákem, který čeká na to, aby mohl pozřít hříšníky. Třetí kostel máme již cestou k našemu penzionu v městečku Viseu de Sus. Postupně projíždíme malebnými vesničkami, v kterých jako by se zastavil čas. Na polích se suší seno a místní ještě jezdí na koňských povozech a skoro u každého domku je postavena dřevěná zdobná brána. Vše doplňují krásná panoramata zdejších hor. Poslední kostelík je zavřený, ale jedním pootevřeným okýnkem můžeme nahlédnout dovnitř. První den na rumunském venkově pomalu končí a my přijíždíme do pěkného penzionu kousek od centra městečka. Vítá nás mladík se slušnou angličtinou a tak si domlouváme večeři složenou z místních specialit, které nám doporučil. Čorbu, místní polévku a jako hlavní chod směs brambor a tvarohu s brynzou a slaninou. Trochu kalorická bomba, ale chutná skvěle. Na uvítanou jsme ještě dostali panáka místní slivovice. Zítra nás čekají další kostely, tentokrát malované, v oblasti Jižní Bukoviny na  území, kterému se říká Moldávie.

3.den 2.7.2016 odjezd do městečka Borsa , krátká zastávka,  pokračování cesty se zastávkami u malovaných klášterů - UNESCO, Moldovita, Sucevita, Humorului a Voronet, večer příjezd do městečka Botosani

 Po snídani se vydáváme do městečka Borsa, které je v zimě malým lyžařským areálem. Asi po sedmi kilometrech zjišťuji, že jsem nechal na pokoji mobil, naštěstí není zdržení velké. Před devátou hodinou jsme na malém parkovišti pod pohořím Rodna, odkud turisté vyráží na hřebenové tůry. My volíme kratší procházku k novému místnímu kostelíku, odkud je krásný výhled do okolí. Po návratu k autu pokračujeme dále ke sjezdovým tratím. Měla by zde jezdit lanovka, ale v devět hodin je ještě mimo provoz. Protože již máme menší procházku za sebou a trošku nás tlačí čas, lanovku vynecháme a šplháme autem do průsmyku Prislop. Dostáváme se až do výšky 1400 metrů. Na vrcholku je postaven památník a opět kostelní areál, který ještě září novotou. Poblíž je několik stánků s místními produkty, jako je med, marmelády a ovocné šťávy. Nechybí i stánek s občerstvením v podobě malých čevapčiči. Společně s místními ochutnáme a vyměníme si pár informací o našich zemích. Po této  příjemné zastávce sjíždíme opět dolů, tentokrát  do oblasti Bukovina.  Postupně navštěvujeme čtyři vybrané malované kláštery a to Moldovita, Sucevita, Humor a Voronet. Všechny byly vybudovány v době ohrožení severní Moldávie tureckými dobyvateli. Před bitvou se mohly za opevněnými zdmi shromáždit celé armády. Ke vzdělání a zabavení chudých lidí, kteří nerozuměli slovanské liturgii, byly na kostelní zdi vymalovány biblické výjevy de facto v komiksovém vydání. Asi nejhezčí je klášter Sucevita, který leží dále od hlavní cesty, a museli jsme vyjet po točité horské silnici. Další výhodou je, že zde nejsou davy turistů jako na většině ostatních. Kláštery leží v krásných upravených zahradách a tak je jejich návštěva velkým zážitkem. My jsme ještě měli štěstí, že jsme si mohli vyslechnout vyprávění jedné z jeptišek kláštera Voronet, která své zážitky a zkušenosti vyprávěla zahraniční skupině v angličtině. Každý z klášterů je jiný a zejména fresková výzdoba je vždy jedinečná. Domnívám se, že k základnímu poznání postačí navštívit alespoň tři kláštery a to Moldovita, Sucevita a Voronet. Fresky kláštera Humor jsou v nejhorším stavu a na některých stěnách jsou již sotva viditelné. My jsme jej zvolili k návštěvě, protože leží velmi blízko Voronetu a nikam jsme nespěchali. Protože se jedná o světovou raritu, chtěli jsme jich poznat co nejvíce. Po tomto úžasném zážitku pokračujeme do městečka Botosani, kousek od moldavských hranic. Není v něm nic zajímavého, ale vybrali jsme si jej vzhledem k blízkosti k hranicím. Chceme tam být zítra co nejdříve, protože se obáváme velkého zdržení při přechodu mimo EU. Procedura může trvat i hodiny. Navigace nás sice nenavedla přímo k hotelu, ale naštěstí každý koho jsme se zeptali, přesně věděl, kde leží. Je totiž přímo na hlavní třídě a je tím nejlepším hotelem ve městě. Pár much by se zde našlo, například je bez výtahu, ale na rumunské poměry slušná čtyřhvězda.  Na večeři vyrážíme ven, protože recenze na internetu na hotelovou restauraci nejsou nejlepší. Po kratším hledání se usazujeme v jedné z lepších restaurací, ale ta bohužel nemá klimatizaci. Dnes je velké horko a po celodenním putování by přišla vhod. Protože bohužel nemají jídelní lístek v angličtině, volíme čorbu, pizzu a špagety Carbonara. Ani se nedivíme, že si vystačí s jídelním lístkem v rumunštině, sem bohužel moc turistů nezavítá. Jen pokud byste chtěli navštívit Moldávii, mohu hotel Marie doporučit. Příznivá cena a velmi slušná snídaně při ubytování přímo v centru města a s bezplatným parkováním přímo u hotelu.

4.den 3.7.2016  odjezd do Moldávie, první zastávka město Soroca,  návštěva pevnosti, pokračování do kláštera Saharna, klášter Tipova s krásnými výhledy a nakonec příjezd do Orheiul Vechi – prohlídka okolí

Tak dnes nás čeká přechod hranic do Moldávie, snad všechno dobře dopadne a projedeme hranice bez problémů. Po snídani v osm hodin se vydáváme na cestu a za dobrou hodinku přijíždíme k hranicím. Čím víc jsme se k nim blížili, tak se stav vozovky zhoršoval. Před námi již čeká asi 15 aut, z čehož nás tři předjela, když jsem platil výjezdní poplatek 8 lei. Než jsem našel přesnou částku, byla před námi. Fronta se příliš nehýbe a já při pohledu dozadu se jen divím, ve zpětném zrcátku vidím českou vlajku. Když se po chvíli setkám s řidičem, tak jej česky pozdravím a říkám mu o náhodě, že se na moldavské hranici potkají dva češi. On mi však opáčí, že není Čech, ale Moldavan a po dvou letech jede navštívit své rodiče s celou svou rodinou. Žije prý v Praze již 15 let a až na malý dialekt mluví slušně česky. Čekáme skoro hodinu a stále je před námi pár aut. Najednou ucítíme malý náraz a auto za námi do nás naráží. Jedna z holčiček našeho známého Moldovana uvolňuje brzdu a auto do nás pomalu naráží, naštěstí bez následků. Konečně na nás přichází řada a vše probíhá bez větších problémů. Jen na moldavské straně jsou důslednější a vyžadují plnou moc notářsky ověřenou pro použití  služebního vozidla. Ještě štěstí, že jsem si jí nechal včas vystavit. Bez ní bychom se přes hranici nedostali. Ještě nás čeká zaplacení poplatku za užití moldavských silnic (80 ML) a výměna peněz. Po hodině a půl konečně opouštíme hranice a jsme v Moldávii. Kupodivu stav místních silnic je lepší než jsem očekával. Pokračujeme až na sever k ukrajinským hranicím do města Soroca, kde chceme navštívit zdejší pevnost.  Ta byla součástí středověké obranné linie, kterou dala moldavská knížata zbudovat v průběhu 14 až 16 století, aby chránila hranice Moldavska. Jak jsme se dočetli na jedné z cedulí, byla pevnost kompletně rekonstruována za peníze poskytnuté z EU. Musím uznat, že tak pěkně zrekonstruovanou stavbu jsem ani neočekával. Dalším bonusem je krásný výhled do okolí na řeku Dněstr. Soroca je také prý hlavním městem moldavských romů, kteří za peníze vydělané pašováním alkoholu a cigaret na Ukrajinu, postavili honosné viky na svahu nad městem.  Ve městě jsme se ale s žádnými cikány nesetkali. Příliš dlouho se zde nezdržíme, jen krátká procházka, kafe se zmrzlinou, nasátí místní atmosféry a můžeme pokračovat dále. Kromě pevnosti a pěkných výhledů, není co ve městě dalšího vidět. Nyní nás čeká prohlídka areálu kláštera Saherna. Všichni Moldavané jsou velmi pobožní a tak se nelze divit, že najít místo k zaparkování před klášterem není zrovna lehká věc. Nicméně máme štěstí, jedno auto nám uvolňuje místečko, kde jej můžeme bez obav vystřídat. Klášter byl založen v roce 1495, ale ten současný klášterní kostel vznikl v malém údolíčku až v devatenáctém století. Z reproduktorů zní modlitby a na člověka tak doléhá ta zvláštní atmosféra. Za klášterem vede několik cest, kterými se dá dostat k malému bazénku, kde místní provádí asi tkzv. očistu a při ní vždy políbí kříž, stojící u kraje bazénu. Druhou možností je krátká procházka ke skalnímu chrámu, kterou jsme rovněž absolvovali. Po návratu k autu chceme odjet a najednou vidíme auto s otevřenou kapotou a u něj shluk lidí v čele s knězem. Právě provádí požehnání automobilu za přítomnosti jeho majitelů. Opravdu zajímavý zážitek, žehnat starému, špinavému autu. Holt jiný kraj, jiný mrav. Po této úsměvné příhodě jedeme o kousek dál, k největšímu jeskynnímu klášteru v celé východní Evropě, Tipova. Tento komplex pochází z 10 až 12 století a je známý hlavně jako místo, kde se odehrála svatba moldavského hrdiny Štěpána Velikého. Celá stavba je vyhloubena do rozlehlého útesu a v současné době probíhá velmi pomalá rekonstrukce. Jak by měl klášter nakonec po rekonstrukci vypadat, si můžeme prohlédnout na malé výstavce uvnitř kláštera. Dolů ke klášteru musíme zdolat mnoho schodů a cestou potkáváme místní průvodkyni, které musíme zaplatit za vstup 35 ML, našich asi 5O Kč včetně poplatku za foto. Užíváme si pohledy na okolní krajinu okolo řeky Dněstr a na Podněstří, které leží na druhém břehu řeky. Bohužel nás čeká řada schodů vzhůru za docela velkého vedra. Nakonec se celí zpocení dostáváme zpět k našemu autu a můžeme tak pokračovat na naše dnešní ubytování v penzionu Casa di Lunca v Trebujeni, bývalém historickém Orheiul Vechi. Čas pokročil a tak návštěvu skalního chrámu odložíme na zítra, stejně už bude zavřený. Projíždíme celou vesnicí a postupně se doptáváme na náš penzion. Naštěstí jej každý zná a stále nám ukazují, že máme pokračovat rovně dál. Konečně jsme u našeho penzionu, ležícího až na konci vesnice, a dostaneme se sem po hodně špatné silnici. Po ubytování se domlouváme na večeři, protože v místních končinách bychom stěží hledali nějakou tu restauraci. V klidu večeříme na pěkné zahrádce a říkáme si, že Moldavsko je naprosto pohodová a bezpečná země, kterou může každý bez obav navštívit.

 5.den 4.7.2016 snídaně, odjezd do vinných sklepů Cricova, prohlídka, 42 km, 40 min, odpoledne prohlídka hlavního města Kišiněva, večer návrat do hotelu a večeře

Ráno nemusíme spěchat, snídaně je objednaná až na půl osmou. I tak naše paní domácí nestíhá a snídáme tak ještě o něco později. Návštěvu vinných sklepů v Cricova máme objednánu přes internet až na desátou hodinu (310 ML na osobu) a tak je času dost. Před návštěvnickým centrem parkujeme už ve čtvrt na deset a zbývající čas využíváme k nákupu vín v místní vinotéce. Podzemní areál vinařských sklepů patří k největším v Evropě. Tvoří je spleť chodeb a chodbiček o celkové délce 120 kilometrů, které se táhnou až do hloubky sto metrů. Je zde konstantní teplota po celý rok 12 až 14 stupňů při relativní vlhkosti 96 až 98 procent, což vytváří ideální podmínky pro skladování vín. Dovnitř se dostaneme pomocí elektro vozíku a jako parťáky jsme dostali francouzský postarší pár motorkářů. Naše průvodkyně nám vysvětluje historii zdejšího vinařství a způsob výroby zdejšího sektu. Cricovská vína mají ve světě výtečnou pověst a místní vinařství navštívili mnoho význačných osob. O tom se můžete přesvědčit na fotografiích, na kterých nechybí Gagarin, Putin, Merkelová a další. Našli jsme tu i našeho prezidenta Zemana. Putin zde prý slavil své padesátiny. Každá ulice má své pojmenování podle druhu vína, které se v ní skladuje. Pomalu projíždíme jednotlivými uličkami, až zastavíme před místním kinem. Tady máme možnost spatřit film o historii zdejšího vinařství a vidět způsob jejich výroby. Velmi zajímavá je návštěva výrobny sektu a také prostor ve tvaru vinné sklínky, kde jsou uloženy ty největší archivní unikáty a kuriosity. Například 19 lahví ze soukromých sbírek Hermanna Gohringa, láhev Becherovky z roku 1902 a také stejně stará láhev Evreise de Pasti z Jeruzaléma a mnoho dalších. Na závěr si ještě prohlédneme pět salónků, kde probíhají degustace slavných. Jsme moc rádi, že jsme si návštěvu včas rezervovali, byl to jeden z vrcholů naší cesty. Investované čtyři sto koruny se vyplatily. Z Cricovy povede naše cesta do hlavního města Kišiněv. Bohužel bylo centrum města běhen druhé světové války vybombardováno a nahradila je novější zástavba. Přesto jsme se rozhodli město navštívit. Provoz je zde o poznání větší a tak musíme dávat zvýšený pozor, abychom se nepřipletli do nějaké nehody. Chvílí nám trvá, než najdeme místo k zaparkování, ale naštěstí se nám zadaří poměrně blízko centra. I když je vlastně docela složité říci, kde je v Kišiněvě centrum. Připadáme si spíš jako někde na okraji.  Procházíme kolem několika parků, zastavujeme se na lehký oběd v pěkné hospůdce a vidíme nejdůležitější monumenty. Není jich mnoho, vítězný oblouk, pravoslavná katedrála gigantická vládní budova a prezidentský palác. Protože nás Kišiněv opravdu nenadchnul, vracíme se zpět do klidné oblasti našeho penziónu. Navigace je ale proti a nechce nás vyvést z centra. Nezbývá nic jiného než jí ignorovat a dostat se z centra a pak čekat až se zase chytne do normálu. S menšími problémy se konečně probojujeme do naší oblasti. Půjdeme navštívit kostel a skalní příbytky mnichů v Orheiul Vechi, ale bohužel se asi nedostaneme do skalního chrámu, který má mít stejně jako muzeum v pondělí zavřeno. Jedná se o klášterní komplex, který se rozkládá vysoko nad řekou Răut. Pravoslavní mniši zde ve 13. století vybudovali jeskynní systém a až do 18. století ho trvale obývali. Unikátní komplex jeskyní nevyužívali pouze mniši, ale v době války také obyvatelstvo z přilehlých vesnic. Svatyně a skromné příbytky pro mnichy jsou vytesány do skalního útesu, na jehož vrcholu je vchod do kláštera. Nejdříve ale musíme od auta ke klášteru urazit necelý kilometr a přitom se kochat výhledy do okolí. Bohužel se potvrdila teorie o zavřeném pondělí. Od kláštera jsme sestoupili dolů k pokladně, ale nikde nikdo. Nezbývá nám tedy nic jiného než si alespoň projít celou vesnici Butuceni s hezkými do modra zbarvenými domky. Autem se pak ještě přesuneme blíže Trebejuni, kde vylezeme do skal a prohlédneme si skalní obydlí. Tentokrát se dostaneme do penziónu poměrně brzy a tak můžeme odpočívat a dát si opět dobrou místní večeři. Zítra nás čeká dlouhý přejezd zpět do Rumunska k bahenním sopkám.

 6.den 5.7.2016 snídaně, odjezd zpět do Rumunska, zastávka v klášteru Capriana,  příjezd do Plescoi, návštěva bahenních sopek Piclele Mare a Piclele Miri,

 Ráno si nanosíme všechny věci do auta a čekáme na snídani. Opět se o půl hodiny zpozdila, ale je výborná. Před devátou hodinou konečně odjíždíme a naší prvním místem bude klášter Capriana, vzdálený od našeho penzionu pouhých 40 minut. Trochu nás překvapí, že je naprosto prázdné parkoviště a u vchodu hlídkují 3 policisté. Do kláštera nás pustí a dokonce nám jej i místní paní otevře. Po krátké zastávce nás již čekají hranice, jen nabereme plnou nádrž nafty (litr vychází přibližně na 17 Kč) a utratíme na pumpě poslední peníze. Na moldavské straně hranic jde vše svižně, ale Rumuni zase zdržují. Nakonec zde strávíme skoro hodinu, než nás propustí zpět do Rumunska. Naštěstí námi zakoupené větší množství moldavského vína neřeší. Do penzionu dojíždíme až v půl sedmé a po ubytování jedeme 14 kilometrů na prohlídku bahenních sopek. Kupodivu příjezdová cesta je ve výborném stavu a i značení odpovídá evropským parametrům. V okolí vesnice Beciu se nacházejí hned dvě lokality: Piclele Mare a Piclele Miri, kde ze zemského nitra pomalu v nepatrných dávkách, ale neustále vytéká na povrch mazlavá břečka. Jednotlivé výrony doprovází bizarní bahenní bubliny, neboť bahenní hmota je neuvěřitelně jemná a přilnavá. My si nejdříve vybíráme první z nich a z parkoviště stoupáme do kopce asi 500 metrů. Na vrcholku se před námi rozprostře  rozlehlé bahniště s podivnými hrboly, puchýři, kráterky či bahnitými jezírky, které svědčí o "životě“ hluboko pod zemským povrchem. Jedná se o "bahenní sopky“, rumunsky vulcani noroiosi, které jsou svým rozsahem raritou nejen v rámci Rumunska nýbrž i v celé EU. Navzdory sugestivnímu názvu se samozřejmě nejedná o sopky ani nic podobného. Bahno prýštící či bublající z jednotlivých kráterků nebo bahenních jezírek vytlačuje z podzemí unikající plyn. Název ovšem zcela odpovídá sugestivnímu vzhledu bahenních útvarů ve tvaru miniaturních sopek a bublání v jejich kráterech, navozující dojem varu. Obsah bahenní sopek je však studený. Vstupné se platí na každou lokalitu zvlášť a to 4 lei. Výběrčí zde přespává v přívěsu a tak nás zinkasuje i v tuto pozdní hodinu. Druhá lokalita je od parkoviště jen pár metrů, ale tak úchvatná jako první není. Asi by bylo lepší jejich pořadí vyměnit a to lepší mít až na konec. Přesto doporučuji navštívit obě dvě místa. Jsou od sebe vzdálena jen asi tři kilometry a vstupné je  velmi nízké. Po krásném zážitku se vracíme do penzionu. Protože jsme se najedli cestou  z Moldavska, dáváme si jen pití z vlastních zásob. Zítra nás čeká 250 kilometrů na další přírodní památku, Deltu Dunaje, zapsanou v Unesco.

7.den 6.7.2016– snídaně, odjezd do delty Dunaje - UNESCO, městečka Murighiol, procházka okolo blízkého chráněného jezera, večeře  

Po výtečné snídani jedem rovinatou krajinou vstříc dunajské deltě. Jako zatím každý den, počasí nám přeje. Je asi 28 stupňů a svítí sluníčko. U města Braila nás čeká krátký trajekt (2O lei – auto plus 2 osoby) přes Dunaj. Chvíli čekáme, až bude dostatečné množství aut, kterých se na nevelký trajekt vejde jedenáct. Za pár minut jsme na druhém břehu a pokračujeme do penzionu. Po jednom zeptání jej nalézáme a jedna ze zaměstnankyň nám hned otvírá. Bohužel neumí jediné slovo anglicky, ale mobilem zavolá majiteli, který se prý dostaví do 30 minut. Nakonec se s ním domlouváme na výlet do delty až na zítra ráno, kdy je k vidění mnohem více ptactva. Na dnešek nám doporučí asi dvouhodinovou procházku kolem jednoho z jezer, u kterého hnízdí mnoho ptáků. Dovede nás až přímo na začátek trasy. Jedná se o jezero, které jsme míjeli při našem příjezdu. Docela příjemná procházka, ale věříme, že zítra ráno nás čeká mnohem větší zážitek. Cestou do penzionu si kupujeme melouna a broskve a už se těšíme na večeři. Žena majitele nám slíbila připravit rybu z místních jezer. Den tak zakončujeme výbornou večeří  a štamprdlí místní slivovice.

8.den 7.7.2016 snídaně, 5 hodinová plavba po deltě, poté odjezd podél pobřeží do Bulharska, večer příjezd do Varny

Dnes stáváme dříve, protože máme domluvenou snídani už na půl sedmou a přesně v sedm vyrážíme. Autem ke kotvišti je to jen dva kilometry a tak ve čtvrt na osm již odplouváme. Delta se rozkládá na ploše více než 4000 km2. Asi 80 procent patří Rumunsku, zbytek Ukrajině. Dlouho předtím, než se Dunaj vlije do moře, rozvětví se na tři hlavní ramena. Celé území mezi nimi je protkáno bludištěm slepých ramen, kanálů a jezer, je porostlé rákosím a divokou vegetací. Nejvyšší místa delty mají nadmořskou výšku jen několik metrů, proto se profil tohoto území s každým velkým deštěm proměňuje, vznikají nové ostrovy a staré se stěhují nebo zanikají. V takovém prostředí se nedaří tradičnímu zemědělství, a proto zde příroda zůstala relativně zachována. Během středověku zde žily pouze malé komunity rybářů a vyděděnců. Napřed jedeme po jednom z hlavních ramen. Vidíme rybáře s mnoha pruty, jak kempují u vody, prvního pelikána a ibise. Průvodce nám ukazuje i soukromé hotýlky a kempy. Dnes je dunajská delta rezervací a je také zapsána na seznamu Unesco. Její přírodovědně nejcennější části jsou přísně chráněné a je do nich vstup velmi obtížný, což si nás průvodce samozřejmě nechá patřičně zaplatit. Když jsme do této oblasti vjížděli, hned se nám chlubil, že sem se jen tak někdo nepodívá. Ani se nedivím, protože jsme viděli i hnízdiště ptáků s velkým množstvím vajíček a když jsme přijeli blíže, museli samičky své místo opustit. \proto samozřejmě možné aby sem byl volný přístup. Do dalších oblastí se lze dostat jen na zvláštní povolení, které vydávají ve správním středisku oblasti Tulcee. My jsme dostali speciální kartičku s číslem a vyplnili své jméno. Za celou cestu nás nikdo nekontroloval. Náš průvodce se s místními vždy jen pozdravil a mohli jsme jet dále. Říkal nám, že po deltě už jezdí dobrých 21let a zná tak každé zákoutí. Myslím, že člověk, který by vjel do kanálů poprvé, by měl obrovské problémy vymotat se zpět. Náhle odbočujeme z hlavního ramene do  téměř neznatelného průseku v rákosí. Projíždíme úzkými kanály na spojená jezera Uzlina, Isac a Isace. V jezerech a mezi nimi je, na rozdíl od hlavních ramen, křišťálově čistá a poměrně teplá voda. Údajně ji lze bez obav pít. Hladina je místy porostlá listy leknínů a stulíků, mezi nimi sedí skokani, okolo loďky se občas zavlní užovka. Pod námi se míhají ryby, některé opravdu veliké. Na jezerech jsou hojní pelikáni, kormoráni, volavky, ibisové. Snažím se je zachytit na fotografii, ale málokdy se zadaří. Vždy se zaleknou hluku motoru a odletí. Velkým plusem tohoto výletu je, že zde nejsou žádné zástupy turistů a na loďku s nimi narazíte jen sporadicky. Alespoň my máme tuto zkušenost. Nikdy bych před návštěvou delty nevěřil, že v Evropě existuje toto místo, kde se cítíte spíše jako někde v Asii nebo Africe. Snad zůstane dlouho v této velmi zachované a nezkažené podobě. Před dvanáctou hodinou se vracíme do kotviště a jedeme zpět do penzionu. Děkujeme našemu průvodci a jsme moc rádi, že jsme si připlatili za tento nezapomenutelný zážitek. Výlet byl sice poměrně hodně drahý (50 EUR na osobu), ale stál za to. Další výhodou byla rychlá loď a stříška, která se hodila za občasného deště, který se deltou přehnal.  Po vyzvednutí našeho auta se vydáváme na přejezd do bulharské Varny. Čeká nás tři sta kilometrů a přes čtyři hodiny jízdy. Cesta je naprosto bez problémů a dokonce ani na hraničním přechodu se nezdržíme, jsme hned první na řadě. To v obráceném směru je dost velká fronta. Kupujeme si dálniční známku na deset dní za 15 EUR a jedem posledních 90 kilometrů do Varny, kde budeme mít na dva dny pronajatý byt. Klíče se vyzvedneme v blízké prádelně, ale chvíli nám trvá, než se podle navigace trefíme. Jedno špatné odbočení znamená velkou zajížďku. Konečně jsme u cíle, přebíráme si velmi pěkný byt a jdeme se projít a něco zakousnout k večeři. Prohlídku Varny necháme až na zítra. Pro dnešek si již raději trochu odpočineme.

9.den 8.7.2016 snídaně, prohlídka městečka Nesebar - UNESCO, odpoledne koupání, klášter Aladža , botanická zahrada a palác u Balčiku, 

Tento den navštívíme místa, kde jsme již oba byli. Já ve svých 16 letech se školou a na předlouhou cestu starým a nepohodlným autobusem, nemám ty nejlepší vzpomínky. Den zahájíme prohlídkou starého historického města Nesebar, do kterého to máme sto kilometrů, něco přes hodinu a půl. Projíždíme novým Nesebarem,  městem skládajícím se z hotelových komplexů. Je půl desáté a potkáváme první turisty se slunečníky, jejichž kroky vedou na pláž. My se snažíme najít místo k zaparkování poblíž starého centra. Kupodivu to zde není žádný problém. Dá se zaparkovat zadarmo někde v boční uličce nebo na velkých parkovištích za 2 Leva na 4 hodiny.  Přístav Nesebar, dříve nazývaný Mesembria, založili Řekové roku 510 před Kristem na místě thrácké osady. Námořní obchod kvetl díky Thrákům, pak přišli Římané a na pár set let to šlo s Mesembrií z kopce. Rozkvět znovu zaznamenala za byzantské vlády. V 5. a 6. století sem byli posíláni neposlušní šlechtici do vyhnanství. Ti se tu snažili nejen přežít, ale také slušně žít, a protože to byli většinou lidé zbožní, vystavěli tu na čtyřicet kostelů a kaplí, z toho jednu třílodní baziliku, jejíž ruiny můžete spatřit ještě dnes. V úzkých uličkách najdete spoustu historických domů, s kamenným přízemím a dřevěným patrem, charakteristickými stavbami pro tento region. Je to skutečná krása, stejně jako opravené hradby přístavu a větrný mlýn na příjezdové komunikaci. Městem se touláme dobré dvě hodinky a občerstvujeme se džusem z čerstvého ovoce a na závěr velmi chutnou kuřecí polévkou.  Po tomto kulturním zážitku si dáme trochu koupání. Zastavujeme se v letovisku Obzor a na pláž je z parkoviště jen pár metrů. Kupodivu tu davy turistů nejsou, ale moře není zase až tak lákavé. Je sice hodně teplé, ale při vstupu plné kaluh a zrovna nejčistší. Dvě hodinky nám stačí na zrelaxování a vyrážíme dále. Čeká nás skalní klášter Aladža, ležící šest kilometrů od známého letoviska Zlaté písky. Bohužel je v současné době přístupný jen zčásti, a protože ve skalách hrozí pád kamenů a tak je zde vstup zakázán. Jeskyně si můžeme prohlédnout jen zvenku, ale lze navštívit malé muzeum a udělat si procházku ke zdejším katakombám – dalším malým jeskyním. Vstupné je 5 Leva na osobu a platí se plné, i když není skalní prostor přístupný. Klášter zanikl v 17. stol. a začátkem 20. stol. jej znovu objevili bratři Karel a Herman Škorpilovi, čeští archeologové. Založili archeologickou společnost ve Varně, stali se členy bulharské akademie věd. V expozici kláštera je jim věnován značný prostor. Vesnice od Varny na jih, kde žili, se jmenuje dnes Škorpilovci. Posledním bodem dnešního dne jsou  zahrady u letoviska Balčik a palác rumunské královny Marie. Leží dva kilometry od letoviska a když přijíždíte od Varny, cedule Vás dovedou k hornímu  vstupu, kde je velké parkoviště. Na bulharské poměry musíme zaplatit poměrně velké vstupné 31 Leva za dvě osoby a automobil. Dostáváme dvoje vstupenky,  do paláce a do zahrad. Dle informací na internetu  u dolního vstupu od moře stačí zaplatit vstup jen do paláce a do zahrad se dostanete bez placení a ušetříte 8 Leva na osobu. Z parkoviště sestupujeme k sídlu královny Marie (rumunské královny), která si jej nechala postavit hned u moře a má dokonce i s minaretem. Po návštěvě dvorce procházíme jednotlivé zahrady a pomalu stoupáme opět nahoru. Zde je docela zajímavá expozice kaktusů a sukulentů. Celkové lze říci, že je tato atrakce trošku předražená a ne až tak úžasná, abyste ji museli za každou cenu navštívit. Protože čas pokročil, návštěvu centra Varny vynecháme a půjdeme pouze na večeři do stejného bistra jako včera.  Zítra opustíme Varnu a pojedeme na sever k rumunským hranicím. Cestou nás čeká několik zajímavých zastávek.

10.den 9.7.2016 snídaně, zastávka u  Kamenného lesa – Pobiti kameni, skalní reliéf Maďarský jezdec - UNESCO,  Sveshstarijské hrobky - UNESCO, skalní kostel v Ivanovu- UNESCO

 Dnešní ráno nemusíme spěchat, protože musíme vrátit klíče majiteli do jeho prádelny a tam bohužel otevírají až v devět hodin. Vyjíždíme tedy později než obvykle. Čeká nás přejezd zpět k rumunským hranicím a kromě jiného dne navštívíme tři památky zapsané v Unesco. Nejprve jedeme na místo, kterému se říká kamenný les a lezí asi 20 kilometrů za Varnou. Chvíli bloudíme, protože navigaci tentokrát nemáme nastavenu přesně na místo a cedule jsme našli až těsně před cílem. Vstupné se platí 3 EUR za osobu a za tyto malé peníze získáte velký zážitek. Po bulharsky Pobiti Kamani“- je fascinující soubor kamenných sloupů dosahující výšky až 10 m, podle posledních odhadů, je stáří 50 miliónů let. Tato památka je jedinečná nejen pro Bulharsko, ale pro celou Evropu. Díky procesu eroze a vertikálním posunům zemské kůry, je tento unikátní přírodní jev k vidění všem zvídavým turistům. Sloupy jsou z vápencových útvarů, které obsahují mnoho zkamenělin, např. mušle, ulity atd. „Kamenný les“ se rozkládá na celkové ploše 253 ha, zahrnuje téměř 300 sloupů a ty jsou seskupeny do sedmi hlavních skupin. Nejslavnější soubor je „Dikilitashka grupa“, je nejpůsobivější a nejlépe zachovaný. Když odcházíme, začínají přijíždět zájezdy a tak jsme moc rádi, že jsme ještě stihli návštěvu této krásné lokality skoro bez turistů. Teď navštívíme první z památek Unesco, reliéf Maďarského jezdce v pohoří Madara. Platíme vstupné 5 Leva za osobu a nejdříve navštívíme jeskyně a teprve poté se přesuneme k reliéfu. Jeskyně nás příliš nezaujala, ale okolní skály jsou velmi působivé. Reliéf je tak slavný, že ho Bulhaři mají i na svých mincích. Ve skalní stěně je vytesaný reliéf, i když se musíme přiznat, že jsme si jej představovali větší. Jezdec na koni se svým psem v patách, který právě probodává kopím lva. Prý tento reliéf nemá mezi památkami raně středověké Evropy obdoby.  Vytesán byl do strmé skalní stěny ve výšce 23 metrů nad okolním terénem a musel být viditelný z velké dálky. Dnes je reliéf silně zvětralý působením větru a deště a detaily vyobrazení doslova odvál čas. Chce to hodně představivosti, aby si člověk uměl domyslet vše, co z tohoto monumentálního díla již nenávratně zmizelo. V době svého vzniku byl ovšem celý výjev okrášlen množstvím ozdob. Z těch ale zbyly jen nepatrné pozůstatky, a tak toto sochařské dílo ztratilo mnohé ze své někdejší působivosti. Trochu zklamáni pokračujeme nahoru k maderské pevnosti. Pro mne to znamená vylézt po vysokých kamenných schodech až na horu, kde jsou ruiny pevnosti. Naštěstí se mohu cestou kochat krásnými výhledy a zapomenout na náročný výstup. Ruiny nejsou až tak krásné a tak trochu lituji, že jsem se nevrátil v půli cesty zpět jako babička. Alespoň si za odměnu  dáváme dobrý oběd  a nyní pojedeme na zlatý hřeb dnešního dne, královskou hrobku ve Sveštari. Opět chvíli bloudíme, než se trefíme na parkoviště, ale i to se nám nakonec podaří. Kupujeme si lístky (cena 14 Leva za osobu – ale rozhodně doporučuji  navštívit) a máme ještě asi 20 minut, než půjdeme s průvodkyní dovnitř. Tuto dobu využíváme k občerstvení a za chvíli před námi průvodkyně otevírá hermeticky uzavřené dveře. Ještě si musíme vzít gumové návleky a batohy odložit do skřínek včetně foťáku. Jsme až fascinováni krásou této hrobky. Určitě k tomu výrazně přispělo, že byla objevena až nedávno a celou dobu byla zasypána vrstvou hlíny a tudíž bezvadně konzervována.  Hrobka ve Sveštari figuruje od roku 1985 na seznamu světového dědictví UNESCO. Pochází z první poloviny 3. století před naším letopočtem a je příkladem ojedinělého smíšeného thrácko-helénistického slohu. Hrobka nepodlehla nenechavým rukám vykradačů a byla objevena až v roce 1982 mezi 27 mohylami v okolí vesničky Sveštari. Archeologové užasli nad kamennou výzdobou vnitřních stěn a nad kvalitou nástěnných maleb, které se v sousedních hrobkách nevyskytovaly. Proto je považována za místo posledního odpočinku severothráckého panovníka, pravděpodobně vládce Dromiheta, jež byl posmrtně prohlášen za boha. Interiér hrobky se skládá ze tří komor čtvercového půdorysu. Komora se sarkofágem je dekorována polychromovanými, napůl ženskými, napůl rostlinnými karyatidami. Těchto deset figur s individualizovanými tvářemi a výrazně tvarovanými sukněmi lemuje stěny hlavní komory, jejíž výzdobu doplňují malby ve valené klenbě ve velmi dobrém stavu. Stavebním materiálem hroby byly precizně opracované vápencové bloky. Po tomto skvělém zážitku máme příležitost navštívit ještě další dvě, ale už se nejedná o nic výjimečného. Kousek od Sveštari je další památka, která neunikla naší pozornosti a to Demir Baba Tekke. Jedná se o muslimskou svatyni, ke které se musí sestoupit dolů po desítkách schodů. Cesta ale není příliš náročná a dá se během chvíle bez problémů zvládnout. Demir Baba je muslimská svatyně ze 16 století a byla postavena na hrobě legendárního svatého muže Demir Baba. Samotné tekké je jednoduchá stavba – sedmistěnná hrobka s chrámem, ukončená kopulí. Její majestátnost je dovršena vápencovými útesy, které se tyčí hned nad ní. Po návratu k autu nás čeká dojezd do penzionu v Ivanovu, kde leží i známý skalní kostel, rovněž zapsaný na seznam Unesco. Náš penzion je přímo na hlavní silnici, procházející Ivanovem a tak není těžké jej najít. Po ubytování se jedeme podívat ke kostelu. Leží asi čtyři kilometry za městem v chráněné lokalitě Rusenský lom. Opět stoupáme po schodech nahoru ke kostelu. Je sice již uzavřen, ale naštěstí je do většiny prostor dobře vidět přes nízkou branku a dokonce tak mohu pořídit pár fotografií. Během otevírací doby je fotografování zakázáno.   Jeskynní kaple pochází ze 14 století. Ve dvou vnitřních lodích jsou stěny i stropy pokryty živými výjevy z Nového zákona. Ještě se zastavíme na vyhlídce, odkud je pěkný pohled na okolní skály a také skalní kostel. Náš dnešní náročný program je u svého cíle a nás čeká krátká cesta do penzionu a zasloužená večeře. Zítra se vydáme zpět do středu Bulharska k druhému největšímu městu Plovdiv.

11.den 10.7.2016  snídaně, odjezd do města Veliko Tarnovo včetně pevnosti Carevec, Preobraženský klášter, vesnička Arbanasi, skanzen Etara, Sokolský klášter, průsmyk a památník Šipka. Nakonec příjezd do Plovdivu – večerní prohlídka města, večeře

Po snídani opouštíme Ivanovo a jedem do jednoho z nejhezčích bulharských měst do Veliko Tarnovo. Toto město bylo vždy živým symbolem Bulharské státnosti a samostatnosti. Má za sebou více než 5 tisíc let dlouhou historii. První nalezené známky osídlení pocházejí z 3. tisíciletí př.n.l. Nejstarší část města se nachází na třech kopcích – Carevec, Trapezica a Světa Gora a byla prohlášena historickou rezervací.  Jako hlavní město Bulharského království ve 12. – 14. stol. patřilo mezi největší a nejlidnatější města jihovýchodní Evropy. Jeho dodnes zachované (a zrekonstruované)historické centrum nás svou atmosférou vtahuje do dob vznešeného Turnovgradu, kdy zde vyrůstali majestátní paláce, kostely i kláštery, mohutné opevnění a mosty. Vzkvétala zde významná Škola umění, která posilovala ekonomický a politický význam království. Proslavené jsou např. knižní miniatury. Dvě hlavní středověké pevnosti byly vystavěny na Carevci a Trapezici. Obepínají je mohutné hradby využívající přírodní skálu pod nimi. Pevnosti mívali tři vchody, hlavní byl padací most a dále dvě brány. Ve 13. stol. byl postaven širší prstenec hradeb, který chránil lépe rozrůstající se město. Naší návštěvu města začínáme na pevnosti Carevec. Musíme si zakoupit vstupenky do areálu za 6 Leva na osobu a pomalu procházíme po mostě a postupně obcházíme jednotlivé památky a užíváme si krásné výhledy. Po skončení prohlídky celého rozsáhlého areálu pevnosti se vracíme do centra starého města, které leží na meandrech řeky Jantry a k řece padají strmé svahy, na kterých jsou zachované starobylé uzoučké uličky včetně původních starých městských domů. Člověk by mohl v tomto městě v pohodě strávit celý den a určitě by se nenudil. Krásných domů, kostelů, muzeí je tu opravdu velké množství. My však máme v plánu další památky  a tak musíme pokračovat dál. Jen šest kilometrů od Veliko Tarnovo je Preobraženský klášter a ten bude naší další zastávkou. Je to malý bulharský klášter (i když prý čtvrtý největší), významný výzdobou svého kostela. V kostele se postupně rekonstruují malby, které jsou přisuzovány mistru Zachari Zografovi. Nad klášterem je skála, všude kolem lesy. Atmosféra kláštera je velmi domácká a sympatická. Rozhodně tu nejsou žádné davy turistů. Na protějším svahu, skoro přímo naproti Preobraženeckého kláštera, je další klášter, Klášter svaté Trojice. Ten z časových důvodů vynecháme a vracíme se zpět přes městoa do  Arbanasi.  Díky tehdejším místním obchodníkům mělo toto městečko dostatek prostředků ke svému rozvoji. Vznikaly tady velké domy postavené z kamene, kostely, kaple a kašny. Je zřejmé, že místo se stalo skutečným křesťanským centrem, skrytým před zraky Veliko Tarnova, ovládaným Osmanskými Turky. Z mnoha klášterů, jež tady byly postaveny za časů druhé Bulharské Říše, zůstaly podnes pouze dva. Trošku záporem je, že je zde nejsou skoro žádné směrovky a tak se těžko orientujeme. Nakonec se stavíme na oběd, který je sice výborný, ale dlouho se zdržíme. Nezbývá nám tedy nic jiného než změnit dnešní program. Návštěvu thrácké hrobky v Kazanlaku necháme na další den, v klidu dokončíme prohlídku Arbanasi, zastavíme se ve skanzenu Etara, přidáme Sokolský klášter, který leží v kopcích jen 6 kilometrů od Etary a jako poslední před příjezdem do Plovdivu nám zůstane zastávka v průsmyku šipka u válečného památníku.  Protože již tolik nespěcháme, můžeme v klidu dokončit prohlídku městečka. Nejvíce propagovaný je kostel narození páně, plný barevných fresek na stropech a stěnách zachycující svaté a biblické výjevy. Dokonce zde můžeme i fotografovat a kupodivu to nikomu nevadí. Jen vstupné je na bulharské poměry velmi vysoké (6 Leva). Aý později jsme zjistili, že vstupenka platí do všech kostelů v městečku a také do nejhonosnějšího Kontantslieva domu.  Jediný problém je zdejší značení. Velmi obtížně se jednotlivé objekty hledají. Musím se přiznat, že z této návštěvy jsme měli trochu smíšené pocity, čekali jsme trochu více, asi jsme již zmlsáni velkým množstvím úžasných zážitků, které jsme dosud absolvovali. Jak jsem se již zmiňoval výše, pokračujeme do skanzenu Etara. Nejde o skanzen v pravém slova smyslu, neboť objekty zde stojící nebyly vesměs odnikud přeneseny, ale jde o novostavby ve stylu původních městských domů a výrobních zařízení, jaké údajně kdysi stávali v Gabrovu. Před hlavním vstupem (od jihu) stojí monumentální mozaika. Prvním objektem skanzenu je pak stylová restaurace s pecí na chleba a grilem poháněným vodním pohonem. Vlastní objekty jsou říčkou rozděleny na dvě části. Na pravém břehu jsou roztroušená nejrůznější zařízení na vodní pohon (od klasických mlýnů přes různá filcovadla na koberce, důmyslná zařízení na splétání šňůr, vodní frézy až po podivné vířivé sudy, napájenými ve svahu jdoucím náhonem. Naproti tomu na levém břehu je sevřenější „městská“ ulice s řemeslnými dílnami (tkaní koberců, výroba hudebních nástrojů, malování ikon, keramická dílna, ale třeba i pekárna, cukrárna či kavárna) a několika zařízenými interiéry a spousty lákadel k zakousnutí. Rovněž  Ještě musím zmínit, že zde zatím bylo asi nejvíce lidí ze všech míst, které jsme dosud navštívili. Určitě k tomu přispěl víkend a krásné počasí. Protože jsme zjistili, že to máme jen kousek k Sokolskému klášteru, zastavíme se i zde, i když nebyl zanesen v původním plánu. Budovy kláštera obklopují malebnou zahradu s centrální fontánou. Kousek pod zahradou je pod schodištěm kostelík s krásnými malbami. Ještě dál po schodech dolů se dá dostat k jeskyňce. Celkově lze říci, že se jedná o velmi příjemné místo a tak pokud budete blízko, neváhejte se zastavit. Od Sokolského klášteru sjíždíme opět dolů, ale ne nadlouho. Čeká nás dlouhé stoupání do průsmyku Šipka. Ani tato zastávka nebyla plánována. V minulosti proslul jako místo obrany před tureckými vojsky v rusko-turecké válce v letech 1877 a 1878. Od parkoviště vede dlouhé schodiště na nedaleký kopec zvaný Stoletov. Stoletov je zajímavý svým památníkem a skálou zvanou Orlí hnízdo a samozřejmě úchvatným rozhledem směrem na jih do Thrácké nížiny ke Kazanlăku a na jezero Koprinka, čemuž jsem neodolal a vylezl až na vrchol věže. Památník byl postaven na počest oné hrdinské obrany průsmyku. Kupodivu ani nikdo po mně nechtěl žádné vstupné a žádné pokladny jsem si nevšiml. Od průsmyku cesta ubíhá rychleji a po sedmé hodině konečně přijíždíme do Plovdivu. Tentokrát máme docela luxusní ubytování v místní čtyř hvězdě. Velkou výhodu hotelu je jeho poloha, protože do centra nám trvá cesta jen asi deset minut. Po přihlášení v hotelu nám recepční vysvětluje cestu a my na nic nečekáme a jdeme na zrychlenou prohlídku města. Pravda, jsme už trošku unaveni, ale rádi bychom zítra pokračovali na další místa a tak se překonáme a vyrážíme do centra. Pověst nelhala, Plovdiv je opravdu jedno z nejhezčích bulharských měst. U náměstí Džumaja na konci  hlavního bulváru už začíná Starý Plovdiv. Náměstí je zajímavé vykopaným římským amfiteátrem. Úroveň dlažby je vysoko nad jevištěm, takže z pohledu turisty je divadlo v díře v zemi, samozřejmě obklopené zábradlím. Hned vedle amfiteátru stojí na vysokém sloupu nějaká římská socha a o kus dál mešita. Hlavní bulvár procházející novým městem pokračuje za náměstím Džumaja dál pěší zónou po ulici Rajko Daskalova až k zastřešenému mostu pro pěší. Starý Plovdiv je plný krásných starých domů. Typickým architektonickým prvkem je rozšířené patro. Vzhledem k pokročilé době nemůžeme žádný z domů navštívit. Stoupáme tedy výše,  abychom se konečně dostali k římskému amfiteátru postavenému císařem Trajánem, který pojal až 6 000 osob. První pokus se nám nezdařil a museli jsme se vrátit zpět dolů a hledat přístup ze starého města. Druhý pokus již vychází a my jsme konečně na místě. Celý prostor je obehnán mřížemi a částečně je zakryt plachtou. Některá místa jsou ale volná a tak je dovnitř krásně vidět a tak nemusíte utrácet za vstupné (5 Leva). Po prohlídce s velkou úlevou usedáme v místní restauraci, a protože jsme velmi žízniví, vypiji hned dvě piva a k zakousnutí si objednáme topinky se sýrem. Vracíme se již za tmy a poprvé si tak můžeme  vychutnat  krásu nočního města. V deset hodin jsme u našeho hotelu a jdeme rychle spát, zítra čeká další náročný den.

12.den  11.7.2016 – snídaně, návštěva Asenovské pevnosti, Bačkovského kláštera, poté odjezd do Kazanlaku - thrácká hrobka – UNESCO, příjezd do města Koprivštica, prohlídka města s bezpočtem krásných domů, večeře.

Protože jsme zvládli prohlídku Plovdivu včera, po snídaní se vydáváme ještě více na jih, do pohoří Rodop. Zde nám neuniknou dvě zajímavá místa. Asenovská pevnost ležící 3 kilometry od města Asenovgrad a druhého největšího kláštera v Bulharsku, Bačkovského. Bohužel to bude z pohoří Rodop vše, i když krásných míst stojících za návštěvu je tu samozřejmě mnohem víc. Nejdříve ale musíme absolvovat průjezd skrz město Plovdiv a asi po dalších 20 kilometrech  se před námi objeví ruiny asenovské pevnosti s rekonstruovaným kostelem. Ještě musíme odbočit z hlavní cesty směrem do kopce. Potkáváme několik turistů, kteří jsou bez auta a musí zvládnout náročný výšlap pěšky. Pevnost existovala již v době Thráků a ve středověku sloužila jako důležitý strategický bod. Je pojmenována podle krále Ivana Asena II. Jediná zcela zachovaná budova v komplexu je kostel Sveta Bogorodica Petrička. Po celkové rekonstrukci v roce 1991 se tento kostel využívá jako pravoslavný chrám. Nad areálem pevnosti je pěkné parkoviště za 1 Leva na celou dobu parkování. Je po deváté hodině, ale hlídač parkoviště nás upozorňuje, že musíme pár minut počkat, otevře se později. Kousek stranou vidíme ceduli navádějící na kostelík se vzdáleností 300 metrů. Nechce se nám čekat a tak se jdeme podívat i sem. Samozřejmě i ten je zavřený a prohlídnout si jej lze jen z venku. Po návratu k pevnosti si kupujeme vstupenky 3 Leva na osobu a vstupujeme dovnitř. Před námi běží mladík s klíči a postupně otevírá obě patra kostela. Vevnitř můžeme i vidět jak vše vypadalo ještě před rekonstrukcí. Asi nemusím popisovat, že z pevnosti je krásný výhled do širokého okolí. Druhou zastávkou bude Bačkovský klášter. Zde se mi podaří zaparkovat o chvíli dříve na velkém parkovišti a odsud musíme absolvovat cestu okolo mnoha stánků k samotnému klášteru. Až zde zjistíme, že se dá dojet na menší parkoviště přímo až sem. No nevadí, pár kroků navíc neublíží.  Tento klášter, pyšnící se členstvím na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO díky jedinečné architektuře a freskám, roku 1083 založili gruzínští bratři Grigori a Abbasi Bakurianiovi. V 16. století byl zdevastován Osmany a v 17. století byl zrestaurován. Z doby jeho vzniku se bohužel dochovala jen kaple. Do bulharských rukou se dostal v době turecké nadvlády. Díky jeho rozlehlosti se pyšní titulem „druhý největší klášter v Bulharsku“. První je samozřejmě klášter Rilský, který navštívíme později. Asi největší chloubou kláštera jsou fresky, které jsou skutečně početné. V Kostele Sveti Nikola z roku 1834, nacházející se na nádvoří, kde si nemůžete nevšimnout fresek od Zachariho Zografa. Kupoli kostela pokrývá freska Krista Pantokratora, který zajímavě ztvárnil podobizny světců. Další zmínku si zaslouží ohromující fresky na téma Poslední soud, zachycující hříšníky padající do pekla. Druhým kostelem na území kláštera je Sveta Bogorodica ze 17. Století. Ten rovněž vyniká svými freskovými výzdobami. Mimo jiných zde můžeme vidět Ďábla oslovujícího Krista z tlamy nestvůry a Smrt vrhající stín na anděla. Tento kostel má mimo jiné, ještě jeden důvod k lákání turistů, a to sice bohatě zdobený ikonostas, což je stěna oddělující oltářní část od prostoru pro věřící. Září světlem stovek problikávajících svíček. Velmi mile nás překvapil bezplatný vstup do areálu a hlavně možnost focení i v interiéru samotných kostelů. Na internetu jsem totiž četl informace, že dříve byl zákaz focení v celém areálu i venku. Bohatě této možnosti využívám a ani sedícím mnichům zvěčnění na fotografii nevadí. Mohu jej konstatovat, že my jsme byli z kláštera nadšeni, a jen jsem zvědav, jak se nám bude líbit ten Rilský, který je prý ještě hezčí. Teď nás čeká včera vynechaná thrácká hrobka v Kazanlaku. Musíme se sice asi 60 kilometrů zajet, ale nechci přijít o tuto význačnou památku, i když k vidění je jen její kopie. Nachází se nedaleko centra v pěkném parku, ale nevedou k ní ve městě žádné cedule. Jediné štěstí je, že mi napadlo si najít přesnou adresu a tu pak nastavit na navigaci (ulice generála Radetského). Nyní můžeme bez obav projet centrem města a zaparkovat přímo pod schody vedoucími k hrobce. Nejdříve procházíme kolem originálu, který chrání poměrně velká budova. Ten je přístupný jen velmi zřídka na povolení největším vědeckým kapacitám. My musíme vzít za vděk jeho kopií. Výhodou je, že kopie hrobky je přístupná každý den do 17 hodin a za příplatek 5 LEVA je povoleni foceni. Samotný vstup stojí jen 3 LEVA na osobu. Nejdříve si prohlédneme malou výstavku s předměty nalezenými v hrobce a teď nás čeká ona samotná. Musím přiznat, že jsme překvapeni její velikostí. Očekávali jsme něco mnohem většího. Její vznik se datuje do helénistické doby, pravděpodobně do 4. století př. n. l. Nachází se zde velké množství nástěnných maleb, které až do dnešní doby zůstaly dobře zachovány. Hrobka představuje jednu z nejdůležitějších památek na bulharském území. V roce 1979 byla zařazena ke světovému dědictví. Nástěnné malby v hrobech nám umožňují si vytvořit představu o vrcholném období této vysoko rozvinuté kultury. Když hrob objevili, byl již dávno vykradený. Hrob podobný pletenému úlu se rozkládá za předsíní, kde bohužel z velké části malby zmizely. Na malbách z pohřební komory vidíme slavnostní hostinu, uprostřed thráckého krále s manželkou, obklopeného otroky, služebnictvem a hudebníky. V kopuli je menší freska zachycující závod vozů. Obě fresky jsou velice realistické a mají obrovskou kulturní hodnotu. Dnešní  Kazanlak vznikl v 15. století našeho letopočtu. V dobách turecké nadvlády se stal známým díky produkci růžového oleje, měděných plátů a vlny. Po osvobození města od Turků ztratilo město svoji důležitost. Thrácká hrobka byla v Kazanlaku objevena v roce 1944 pod velikým kopcem kdy celá hrobka byla obložena kamennými pláty a úzká chodba vedla do kruhové pohřební komory. Jedinečný nález pomohl pochopit a přiblížit pohřební rituály Thráků. Nyní nás čeká 110 kilometrů do města Koprivštica. Městečko leží v nadmořské výši 1 060 metrů. Silnice se sem nejdříve pomalu vyšplhá z údolí a poté vyústí do svěže zelených plání, obklopených zalesněnými pahorky. Najednou je pryč ta známá balkánská klasika s vyprahlými pastvinami a porosty trnitých křovin. Zde vládne blahodárný horský vzduch, a když se  louky přece jenom rozestoupí, ocitnete se v ulicích půvabného města, které svojí atmosférou přísluší někam hluboko do 19. století. Změna je bezprostřední a nečekaná. Toto místo jsme si vybrali pro dnešní večer a přenocování. Náš penzion leží přímo v centru a tak není problém jej najít. Necháme si věci na pokoji a spěcháme na prohlídku městečka. Přibližně čtyři stovky koprivštických domů jsou původní a po architektonické stránce představují ty nejlepší ukázky slohu doby bulharského národního obrození, tedy 19. století. Úchvatným způsobem v sobě spojují styl osmanských rezidencí, obohacený o lokální prvky, tradiční lidové umění a závany evropského romantismu. Vyznačují se brilantními kombinacemi dřeva s kamenem, mistrovskou řemeslnou prací a pečlivě propracovanou výzdobou. Pestré odstíny omítek činí z každého stavení jedinečný originál. Šest rezidencí je otevřeno návštěvníkům a všechny z nich jsou spojeny s významnými místními rodáky a důležitými osobnostmi na poli kultury, obchodu či organizace dubnového povstání. Za 5 LEVA si můžete koupit vstupenku platící pro všechny domy kromě jednoho a to domu kupce Oslekova. Otevírací doba je do 17,30  a tři z domů jsou v pondělí uzavřeny (druhé tři mají zavřeno v úterý). My bychom jich ale stejně více nestihli. Do třetího přicházíme těsně před zavírací dobou a personál nám musí odemknout již zavřené prostory. Nakonec se dostaneme i do domu kupce Oslekova (otevřeno každý den do 18 hodin), kde dostaneme podrobný výklad od místního staršího průvodce. Zde je vstupné 3 LEVA na osobu a platí jen pro tento dům. I zde se po našem odchodu hned zavírá. Pro tentokrát jsme měli velké štěstí a vše stihli na poslední chvíli. Byla by velká škoda tyto krásné domy nevidět. Ještě lehká večeře a další nabitý den je za námi.

 13.den  12.7.2016 – snídaně, ráno zastávka v Bojanském kostele na kraji Sofie – objednání čtvrteční návštěvy, odjezd do městečka Panichishte, výlet lanovkou k 7 rilským jezerům čtyřhodinová procházka, večeře

Dnešní den nestrávíme v autě, ale v horách na krásné vycházce k 7 rilským jezerům. Toto místo patří k nejnavštěvovanějším v pohoří Rila, ale protože je všední den, nebude tak přeplněné. Nejdříve povede naše cesta na okraj Sofie ke známému Bojanskému klášteru. Kostel pochází z 10 století a vevnitř jsou k vidění fresky z 11-13. století. Díky navigaci jsme jej našli bez problémů, i když jsme museli několikrát měnit trasu kvůli dopravním zácpám. Ke kostelu jsme tak dorazili asi s 30 minutovým prodloužením oproti původním předpokladům. Bohužel jsme hned u pokladny zjistili, že dnes se dovnitř nedostaneme. Dovnitř pouští najednou pouze 8 lidí a nyní zde právě čekají dva zájezdy japonských turistů. Nakonec se mi podařila rezervovat návštěva této význačné památky na čtvrtek v 10 hodin. Zrovna pojedeme okolo a tak se tento termín celkem hodí. Jen si budeme muset domluvit v penzionu v Melniku snídani už na sedmou hodinu, abychom vše v pohodě stihli. Teď již můžeme pokračovat bez obav do Panichishte, kde si necháme zavazadla a budeme pokračovat pět kilometrů k lanovce, kterou se vyvezeme až k rilské chatě. Za parkování se u lanovky platí 5 LEVA a naše místo je až na samém konci parkoviště, skoro všechna místa jsou plná. Přeci jen je již 12 hodin a většina turistů je již nahoře a šlape po své vytyčené trasy. Velkou výhodou ale zároveň je, že u lanovky se obejdeme bez sebemenší fronty. Kupujeme si zpáteční lístky za 18 Leva na osobu a pomalu vyjíždíme nahoru. Cesta nám trvá dobrých 20 minut. Máme velké štěstí na počasí, sluníčko svítí a i nahoře je celkem teplo. Před pochodem se ještě posílíme nepříliš dobrou polívkou a jedním žejdlíkem piva a už stoupáme nahoru. Hned začátek je hodně náročný a vede do příkrého kopce. Sladkou odměnou nám jsou postupně se objevující jezera.  První jezero, které se nám zjeví, se jmenuje Dolní jezero (bulharsky Dolnoto ezero) a jak z názvu již vyplývá,  jde o nejníže položené jezero z "rilské sedmičky". Rozprostírá se v nadmořské výšce 2095 m.n.m a zabírá plochu 5,9 ha. Právě sem stéká většina vody z jezer nad ním a z bystřin valících se z přilehlých vrcholků. Odsud také vytéká na svojí pouť řeka Dzherman, levý přítok řeky Struma. Dalším jezerem na cestě je Rybí jezero (Ribnoto ezero) u jehož břehů se nalézá další horská chatu Sedemte Ezera. Toto jezero v nadmořské výšce 2184 m.n.m je menší (3,5 ha) a zároveň nejmělčejší (max. hlubka 2,5 m). Třetí jezero, je Trojlístek (Trilistnika), jezero nepravidelného tvaru, s nízkými břehy, vzdáleně připomínající trojlístek. Nachází se v nadmořské výšce 2 216 m.n.m. na ploše 2,6 ha. Hloubka dosahuje 6,5 m. Nyní jdeme skoro po rovině a užíváme si nádherných výhledů na okolní vrcholky hor a jednotlivá jezírka. O pár desítek metrů výš, v nadmořské výšce 2 243 m.n.m. leží největší jezero této oblasti Dvojčata (Bliznaka). Zabírá plochu 9,1 ha a nejhlubší místo nalezneme 27,5 m pod hladinou. Dalším jezerem v pořadí je Ledvina (Babreka). Svůj název jezero obdrželo díky tvaru, který nápadně připomíná ledvinu. Jeho nadmořská výška je 2 282 m.n.m. a plocha 8,5 ha. Toto jezero má nejstrmější břeh ze všech a dosahuje hloubky 28 m, což z něj dělá druhé nejhlubší jezero. Toto jezero máme přímo před sebou a můžeme si sáhnout do studené vody a pořídit si nějakou tu fotografii. Nyní začíná cesta opět hodně stoupat a tak zde raději babička zůstává a já si dám posledních pár stovek metrů sám. Okolo nás jsou poslední zbytky sněhu  a v této výšce je již krajina bez jakéhokoli porostu. Nejhlubším jezerem je hned to následující - Oko (Okoto). Jeho hloubka je uctihodných 37,5 m, což z něj zároveň činí nejhlubší ledovcové jezero v celém Bulharsku, potažmo na celém Balkánském poloostrově. Nalézá se v nadmořské výšce 2 440 m.n.m. a jeho plocha je 6,8 ha. Svůj název dostalo podle svého pravidelného oválného tvaru. A konečně jsem nahoře a vidím poslední sedmé jezero. Tím je Slza (Salzata), nejvýše položeném jezero této oblasti. Nachází se v nadmořské výšce 2 535 m.n.m., jeho maximální hloubka je 4,5 metrů a zabírá plochu 0,7 ha, což z něj činí nejmenší jezero. K názvu přišlo díky své křišťálově čisté vodě. Pořizuji si fotografie u bulharské vlajky a kochám se nádhernými výhledy na všechna jezera o okolní hory. Cesta dolů je podstatně rychlejší a po čtyřech hodinách jsme opět u lanovky a opět bet fronty sjíždíme dolů k autu. Musíme společně konstatovat, že tento výlez patří k tomu nejlepšímu, co můžete v horách zažít. Zejména pokud Vám vyjde počasí jako nám. Ještě si dáme večeři a jdeme pomalu spát. Zítra ráno nás čeká jeden z vrcholů naší cesty, Rilský klášter.

14.den  13.7.2016 – snídaně, odjezd do Rilského kláštera - UNESCO, výstup ke Stobským pyramidám  příjezd do města Melnik přes pohoří Pirin (UNESCO)  – pískovcové pyramidy, vinařství, návštěva Roženského kláštera, večeře

Dnes ráno se podíváme do největšího bulharského klíštera Rila, od kterého jsme byli včera vzdáleni pěšky jen pár kilometrů. Teď ale musíme pohoří Rila objet a tak nás čeká osmdesát kilometrů. Ze začátku cesta ubíhá dobře, ale poslední kilometry před klášterem jedeme po rekonstruované silnici za provozu a tak chvílemi čekáme, než práce ustanou a můžeme projet. U kláštera parkujeme přesně v deset hodin. Klášter byl založen v 10. století sv. Ivanem Rilským. Byl to středověký poustevník, který se skrýval v pohoří Rila, aby se oprostil od morálního úpadku společnosti. K založení kláštera jej přesvědčili jeho stoupenci. V 15. století byl zdevastován Osmany. Následná renovace byla finančně podporována Rusy, zatímco díky mnichům byl zachován bulharský jazyk a historie. Roku 1833 klášter vyhořel. Opětovně vybudován byl díky bohatým Bulharům, pro které byla čest jejich národa, v době osmanských nátlaků, velmi důležitá. Na nádvoří kláštera se nachází kostel Narození Páně, což je největší klášterní kostel v Bulharsku. Venkovní omítka je zdobena barevnými pásy. V nich se například nachází úžasné fresky s postavami a příběhy z bible, o něž se zasloužil nejvěhlasnější bulharský malíř 19. století Zachari Zograf. Členitost stavby je posílena vypouklými kupolemi a oblouky rozmístěných do různých úrovní. Opravdu se jedná asi o nejhezčí klášterní stavbu, kterou jsem dosud viděl. Vše podtrhuje její umístění, kdy jsou z kláštera viditelné vrcholky blízkých rilských hřebenů. Nyní si chvíli odpočineme od památek a opět zavítáme do přírody. Byla by velká škoda nezavítat do jen 30 kilometrů vzdálených Stobských pyramid. Ty jsou geologickým úkazem v podhůří pohoří Rila. Na několika mladých erozních lokalitách se ve svahu tvoří špičaté kopečky, které svým tvarem připomínají pyramidy. Geologicky to je heteromorfní usazenina vyzdvižená ze strumské nížiny okrajem velehor Rila, od okrajů erodující. Jak jsou tam různě tvrdé vrstvy, tak vznikají vlastně pokličky, kdy pár balvanů nebo kus slepence na vršku malé pyramidy brání erozi svého podloží, ale podloží nekryté žádným kamenem vesele a rychle eroduje. Erozní svahy Stobských pyramid jsou čtyři. Jsou z různých stran vykousnuté do kopce nebo spíš návrší, které opticky stoupá od vesnice Stob směrem do pohoří Rila. Než se k pyramidám dostaneme, musíme projet vesnicí Stob a pokračovat na malé parkoviště před vstupem do parku. Je zde dva stánky a také pokladna, v které zaplatíme 2 Leva na osobu. Poté se můžeme vydat k pyramidám. Nejdříve skoro po rovině a posléze do většího kopce, což při 35 stupňovém vedru je docela náročné. Dnes je zatím největší teplo, přeci jen je znát blízkost řeckých hranic a středomořské počasí s teplotami přes 30 stupňů. Pomalu se škrábeme k vrcholu a užíváme si krásných výhledů. Asi po 45 minutách jsme konečně u pyramid, těžce oddychujeme a prohlížíme první rostodivné útvary.  Nakonec vystoupáme až nahoru a užíváme se všech krásných výhledů na pyramidy a okolí. Nyní vyměníme přírodu za kulturu. Čeká na nás náš poslední bulharský klášter, který navštívíme a to Roženský. Má pro nás výhodnou pozici, protože leží jen 6 kilometrů od města Melnik, kde máme dnes ubytování. Je zajímavé, že jsme navštívili pět klášterů  a žádné se sobě nepodobaly. Roženský klášter nám připadá jako nejstarší. Byl založen ve 12. století a dostal jméno podle starověkého slova "roden" což v překladu znamená "narozený". Kostel je situován do středu nádvoří, po jeho obvodu pak leží cely. Je  zaslíben Bohorodičce, tedy Panně Marii. Jde o vůbec největší klášterní stavbu tohoto typu v pohoří Pirin. Jako jeden z mála středověkých bulharských klášterů se dochoval až do dnešní doby. I přesto, že byl několikrát vyrabován a vypálen, dochovala se v interiéru bohatá fresková výzdoba, nástěnné malby a ikony. Triumfem dřevořezbářské tvorby je zdejší ikonostas. Poutníky přitahuje hlavně kaple se „zázračnou“ ikonou Panny Marie. Naopak mnišské cely jsou prosté a jednoduše vybavené. V údolí pod klášterem se nachází vesnice Rožeň, kde domy s bílou fasádou a porostem vinné révy dávají vyniknout autentičnosti bulharského venkova. Tu mimochodem najdeme i v Roženském klášteře a dodává mu domáckou atmosféru. Opravdu by bylo velmi těžké vybrat mezi všemi námi navštívenými kláštery ten nejlepší. Každý byl úplně jiný a měl něco, co ostatní neměli. Proto doporučuji jich navštívit co nejvíce, určitě nebudete litovat. Kláštery Vás pohltí svou klidnou atmosférou a budete mít čas se zastavit a trochu meditovat. Nám však běží čas a tak se vracíme do Melniku se ubytovat, a projít se po městě než nám zavřou všechny památky. Město samotné sestává hlavně ze starobylých bílých domů schoulených jeden do druhého, rozmístěných okolo písečného útvaru známého jako Melnické pyramidy. Chtěli bychom alespoň jeden navštívit a to  „Kordopulovův“, který je zároveň největším renesančním domem na Balkánu a dnes je turistům přístupný (postaven v roce 1754).  Byli jsme hodně překvapeni jeho velikostí. Domy, které jsme měli možnost navštívit v Koprivštici, byly mnohem menší. V Kordopulově domě je  i možnost návštěvy vinných sklepů včetně bezplatné degustace vína  Dům je otevřen od 8 a.m. do 8 p.m. a vstupné je 3 Leva.  Melnik leží na úpatí Pirin a je nejmenším Bulharským městem s pouhými 230 stálými obyvateli. Město je  opředeno mnoha legendami, jeho bohatá historie se nám otevírá před očima při pohledu na starobylé domy a zajímavé architektonické uspořádání, jehož dojem umocňuje okolní divukrásná příroda. Při procházce historickým centrem  na Vás dýchá atmosféra dávných časů, kterou si můžete vychutnat i večer při sklence zdejšího vynikajícího vína, což n samozřejmě uděláme a ještě si koupíme další sebou. Město bylo založeno již ve starověku, ale nejpohnutější je jeho středověká historie, kdy se zde střídala nadvláda Bulharů, Byzantinců, Srbů a Ottomanů. V současné době je Melnik vyhlášen historickou rezervací a muzeem. Navštívit zde můžete i muzeum vína. My  jej vynecháme a pomalu se ubíráme zpátky do penzionu. Venku je přes 35 stupňů a v klimatizovaném prostoru bude příjemněji. Zítra se pomalu začneme od řeckých hranic, u kterých Melnik leží, vracet domů.

15.den  14.7.2016 – snídaně, odjezd do Belogradchiku, cestou zastávka na okraji Sofie – Bojanský klášter – UNESCO – objednaná prohlídka, jeskyně Prohodna u Karlukova, jeskyně Ledenika, příjezd do Belogradchiku – prohlídka pevnosti, Bělogradčických skal a městečka, večeře

Dnešní den stáváme dříve, protože se musíme dostat na desátou hodinu do Sofie, abychom stihli objednanou návštěvu Bojanského kostela. Včera jsem se domluvil s majitelem penzionu na snídaní na sedmou hodinu, a tak bychom měli vše v pohodě zvládnout. Na okraj Sofie přijíždíme dokonce v půl desáté, a paní pokladní nám předává vstupenky s časem vstupu 9,45 hod. Přesunula nás o jednu skupinu dopředu, bohužel se jedná o Italy, a tak výkladu rozumět nebudeme. Starý pán u vchodu nás rychle nahání dovnitř a jako poslední vstupujeme do předsálí kostela. Zde musí všichni odložit batohy a dokonce ženy i své malé kabelky. Zabezpečení je zde, jako bychom vstupovali někam do atomové elektrárny a ne do kostela. Pán, který nás kontroloval u vstupu, si dává stále prsty k ústům na znamení, že nikdo nemá mluvit kromě průvodce. Je jasné, že u italské skupiny s touto prosbou příliš nepochodí. Uvnitř kostela může každá skupina pobýt pouze dvanáct minut a poté musí kostel opustit. Prostory jsou však tak malé, že by nám stačila i kratší doba. Průvodce postupně popisuje všechna vyobrazení na starodávných a jistě velmi cenných freskách. Pro odborníky jistě velký zážitek, pro nás už méně. Pokud nejste opravdu fandy starého umění, návštěvu Bojanského kostela nedoporučuji. Stálo nás to příliš energie na dvanáct minut strávených v malém kostelíku s velmi vzácnými freskami. Velkou výhodou ale je, že díky této návštěvě jsme vyrazili o hodinu dříve než obvykle a budeme mít dostatek času na prohlídku dalších zajímavostí. Průjezd Sofie je také bez sebemenších problémů a my směřujeme k přírodní jeskyni Prohodna. Informace o této jeskyni jsem objevil na internetu na poslední chvíli. Dva lidé jí zde uváděli jako místo, které pokud jste v Bulharsku, musíte vidět. Protože naše zajížďka nebude až tak velká, rozhodli jsme se jeskyni Prohodna navštívit a změnit naše plány. Jeskyně leží dva kilometry u vesničky Karlukovo a mnoho směrovek zde nečekejte. První jsme zaznamenali jen pár kilometrů před samotnou jeskyní. Parkuje se na louce kousek od vstupu a kupodivu aut tu není málo. Je vidět, že i když v průvodcích zaznamenána není, stačí pozitivní ohlasy na internetu a své návštěvníky si získá. Již při vstupu do jeskyně jsme ohromeni úžasně velkým a tajemným, prostorem, který tu vznikl. Na hoře jsou dva větší otvory, kterými do jeskyně proniká slunce a vytváří tak velmi zajímavé kompozice. K tomu všemu zde poletují desítky vlaštovek a spolu se světlem a tichem vše vytváří skvělou atmosféru.  To se nedá popsat, ale musí se vidět.  V poznávání jeskyní budeme pokračovat i nadále. Jedeme malými silničkami do osmdesát kilometrů vzdálené jeskyně Ledenika, ležící 15 kilometrů od městečka Vraca. Máme velké štěstí, že se nám podaří dojet přesně ve dvě hodiny a nemusíme čekat další hodinu na další výpravu. Vstupujeme do velkého sálu jeskyně, kde dostáváme výklad v Bulharštině, kterému moc nerozumíme. Jen pochopíme, že součástí prohlídky bude leaserová šou. A opravdu skoro půl hodiny sledujeme promítání různých kompozicí na stěny jeskyně včetně různých pohádkových postaviček. Představení je hodně zaměřené na děti a pro ně bude návštěva Ledeniky velkým zážitkem. Celý komplex bude v budoucnosti velkým zábavným parkem a na otevření se zde připravuje 5D kino. Zajímalo by mi, co bude tím pátým efektem. V parku nechybí ani horolezecká stěna a další atrakce zejména pro menší děti. Pro nás je Ledenika spíše zklamáním, protože mnoho barevných efektů potlačuje vlastní přírodní krásu jeskyně a člověk si zde připadá jako někde na pouti a ne v přírodě. Musím však uznat, že některé leaserové efekty byly velmi povedené. Nyní nás čekají poslední desítky kilometrů do městečka Belogradčik, ležícího jen kousek od rumunských hranic. Za jeden den jsme se tak přesunuli od hranice s Řeckem na jihu k té druhé s Rumunskem na severu. Na teplotách to však poznat není, stále se pohybují na třicítkou a k žádnému ochlazení zde nedochází. Po okolí Belogradčiku jsou roztroušeny jedny z nejpozoruhodnějších skalních formací v Bulharsku. Bělogradčické skály vznikly před milióny let, kdy pohyby tektonických desek vytlačily nahoru silné vrstvy pískovce. Vítr a déšť je postupně vytvarovaly do neuvěřitelně rozmanité směsice sloupů, kuželů a hřibů jakoby z jiného světa. Pahorek nad městem korunuje obzvlášť zajímavý kruh skalních pyramid. Vytváří přírodní pevnost, a jak Římané, tak Bulhaři a Osmani jí využívali jako takřka nedobytnou citadelu. Z vnitřní pevnosti se nám otevírá velkolepá podívaná na okolní krajinu. Nemusíme s prohlídkou příliš spěchat, protože jsme až zde  zjistili, že je provozní doba prodloužena z 18  až do 20 hodin. Z pevnosti jedeme najít náš penzion a paní domácí, která má domek pár metrů od penzionu. Podá nám všechny důležité informace včetně dalších doporučení, co v okolí pěkného navštívit. Přidá i jednu pěknou restauraci a tak si uděláme ještě jednu procházku po městě a zavítáme sem. Cestou pozorujeme život místních, který asi nebude patřit k těm jednodušším. Města nám nás působí spíše chudším dojmem a žít zde nebude snadné. Zítra ráno opustíme Bulharsko a čeká nás poslední část našeho výletu, Transylvánie.

16.den  15.7.2016 – snídaně, odjezd do Rumunska, kláštera Horezu - UNESCO, poté pokračování do Curtea de Arges,  – jeho návštěva včetně kláštera, citadela  Poieanari, jezero Vidraru a příjezd do Albesti de Arges

Dnes odjíždíme brzy, protože nejme limitováni snídaní. V našem penziónu se totiž nepodává. Musíme tedy čerpat z vlastních zdrojů a obsloužit se protentokrát sami.  K hraničnímu městečku  Vidin jedeme cca. 40 kilometrů a dříve se zde muselo přes řeku Dunaj použít převozu. Před několika lety zde dobudovali moderní most a vše se velmi urychlilo. Poplatek za použití mostu je šest EUR a platí se přímo na hraničním přechodu. Bohužel se mi podařilo špatně odbočit a nájezd na most jsme si pro velký úspěch zopakovali. To jsem ještě netušil, že nás tato chyba bude stát skoro hodinu času. Nejdříve jsme byli nadšení, že před námi před hranicí je jen jednou auto s caravanem. To rychle odjelo a přišla řada na nás. Odevzdali jsme pasy a techničák od auta. Čekáme a stále se nikdo nevrací. Po 15 minutách konečně vylézá z budky celník se slovy : závada počítače. Nezbývá nám nic jiného než čekat. Naštěstí po dalších 30 minutách nám pasy vrací a můžeme pokračovat dále. Zlatý Schengen, chtělo by se říci. Další kilometry vedou ne zrovna po pěkné cestě mnoha vesnicemi a tak dodržování padesátky je obtížné a většinou ji silně překračuji. Ještě, že místní vždy zablikají, když je na blízku policejní kontrola. I zde funguje solidarita mezi řidiči. Konečně je před námi městečko Horezu se svým Unescovým klášterem. Nemusím podotýkat, že zápis na seznamu Unesco je tím hlavním důvodem naší zastávky zde. Horezu leží mimo hlavní cesty a tak se zavítá jen hrstka turistů a my. Bohužel značení na klášter  je nulové, ale naštěstí nás zachrání pošťák, který mi polohu kláštera nastaví přímo do navigace. Moc děkujeme, jinak bychom klášter hledali ještě dost dlouho. Klášter je v pěkné horské krajině a patří k největším rumunským skvostům. Byl postaven za pouhé čtyři roky během vlády Constantina Brancoveana a je považován za jednu z nejkrásnějších rumunských ukázek syntézy východní a západní architektury. Kostel má nezvykle velkou chrámovou předsíň a otevřenou kolonádu, podepřenou zdobně tesanými kamennými sloupy. Dojem z fresek uvnitř kostela podtrhuje masívní oltář, vyřezaný ze dřeva kajeputu. Podobný, ale přece hodně odlišný klášter spatříme i v městečku Curtea de Arges. Nejdříve ale naše kroky vedou do kostela s. Nicolase ze 14 století. Máme štěstí, protože byl zamčen a paní se zrovna vrací z pauzy. I když jsme již viděli na tomto výletu kostelů hodně, tento patří k těm hezčím. Začíná trochu poprchávat a taj jsme rádi, že můžeme nějaký ten čas strávit v blízkém klášteře, který nechal postavit Neagoe Basarab v ltetech 1514 – 1526. Mramor a mozaikové kachle pocházejí z Konstantinopole. Podle legendy zde byla do kamenných stěn zazděna žena hlavního kameníka Manola. Místní zvyk údajně vyžadoval, aby jeden z kameníků či zedníků zazdil zaživa milovanou osobu, což mělo zaručit zdar díla. Manole řekl údajně svým podřízeným, že zazděna bude první žena, která přinese svému muži oběd. Zedníci své ženy varovaly a tak to byla právě Manolova žena, jejíž návštěva manžela se jí stala osudnou. Soudobá stavba pochází B z roku 1875. Byl k ní přizván francouzský architekt Andre Lecomte du Nony, aby zachránil klášter, který byl skoro v troskách. Odtud míříme do malé vesničky Albesti de Arges, kde máme zajištěno ubytování. Trochu jsme rozčarování jeho úrovní, jež nenabízí to, co bylo na internetu avizováno. Poprvé tak jsme úrovní našeho penzionu zklamáni, i když je stále slušný, ale čekali jsme víc. Navíc zde nefunguje internetové připojení, prý pro poruchu v celé oblasti. Protože máme dostatek času, zajedeme se podívat k citadele Poienari a jezeru Vidrau. Hrad Poienari je považován za pravý drákulovský hrad. V roce 1450 zde pochodovali Turkové zajatí Vladem Tepésem v odplatu za smrt jeho otce  a bratra. Na tomto místě museli krvežíznivému knížeti postavit pevnost. Výsledkem byl hrad strategicky umístěný tak, aby střežil cestu ze Sedmihradska do údolí Arges. Velký kus hradu, který se tyčí na skalním útesu, se v roce 1888 zřítil na úbočí hory. K rozvalinám hradu vede celkem 1480 schodů. Zavírá se v 18 hodin, a protože do této hodiny zbývá jen 40 minut, máme co dělat. Nakonec lezu nahoru sám, a avizovanou půlhodinu zkracuji na 15 minut. Užívám si pěkný výhled a důkladně prolezu místní trosky. Trochu kýčovité jsou oběšenci zavěšeni napíchnuti na kůlech, ale jinak je prohlídka docela pěkná. Poslední dnešní prohlídkou bude uměle jezero Vidrau, ležící jen o pár kilometrů dále. Přes večerní hodinu je tady stále mnoho turistů, kteří si u vodní hladiny pořizují svá selfi. Pomalu se procházíme po hrázi a užíváme si výhledy do okolí. Nakonec se počasí umoudřilo a procházka tak stojí za to. Zítra se vydáme na přejezd po transfagašské magistrále.  

17.den  16.7.2016 – snídaně, projížďka transfagašskou magistrálou –jezero Balea Lac ve výšce 2000 metrů , výhledy na pohoří Faragaš, hrad Bran, opevnění Rasnov, příjezd do Brašova – prohlídka města, večeře

Dnešní ráno začínáme čekáním na snídani. Byla domluvena na osmou hodinu, ale bohužel paní začíná v tuto dobu teprve s přípravou a žádá nás o strpení. Máme tak čas pozorovat ranní dění na vesnici. Místní vesměs opět vyráží se svými krávami na pastvu. Vedou si je na provázku, někteří jednu, další dvě. K tomu občas projede povoz s koňmi asi pro seno nebo dřevo. Objevují se i místní ženy, které zapřádají diskusi. Člověku připadá, že se vrací o sto let dozadu. Jen satelity na střechách a mobily v rukou tuto iluzi přeci jen trochu kazí. Konečně dostáváme snídani a můžeme vyrazit na magistrálu. Je krásné počasí a vypadá, že vydrží celý den, i když původní předpověď slibovala něco jiného. Oproti původnímu itineráři máme náskok, díky včera navštívenému hradu  Poieanari a jezeru Vidraru. Dnes kolem jen projíždíme a šplháme nad dva tisíce metrů. Transfagarasan, nebo také DN7C, je megalomanským projektem vlády Nicolae Ceauşescu. 90 km dlouhá silnice spojuje historické oblasti Sedmihradska a Valašska, a města Sibiu a Pitesti. Silnice byla postavena v letech 1970 až 1974 a byla budována pro strategické vojenské účely. Podle oficiálních údajů zde při výstavbě přišlo o život asi 40 vojáků. Cesta začíná v Curtea de Arges a stoupá přes nejvyšší pohoří Rumunska, zvané Fagaras (rumunské Transylvánské Alpy) až do nadmořské výšky 2.034 metrů. Jde o klikatou cestu, posetou ostrými zatáčkami, strmými a dlouhými S-křivkami a ostrými sjezdy. Transfagarasan má 5 tunelů, také nejdelší silniční tunel v Rumunsku s 884 metry. V zimě je kvůli sněhu cesta obvykle uzavřena od konce října do konce června. To nám dnes nehrozí, teplota se i nahoře pohybuje kolem 16 stupňů. Naštěstí je kolem desáté hodiny a to teprve přijíždí první turisté. Během šplhání se nahoru děláme několik fotografických zastávek a opět se kocháme krásnými výhledy za krásného počasí s dalekým rozhledem. První větší zastávku absolvujeme na nejvyšším místě silnice u jezera  Balea Lac, které se pomalu stává hodně komerčním místem. Je zde velké množství různých stánků a i přes brzkou hodinu hodně turistů. To všechno  trochu kazí toto jinak krásné a pohodové místo. Platíme 4 lei za parkování na hodinu (je zde i parkoviště za 5 lei na neomezenou dobu) a jdeme na kratší procházku kolem jezera a i kousek vyšplháme do míst, kde je méně lidí a větší klid. Teď nás čeká cesta dolů, s mnoha zatáčkami a samozřejmě desítkami výhledů. Ještě několikrát se zastavujeme a procházíme dále od silnice do přírody. Po dvanácté hodině magistrálu opouštíme a jedeme se podívat k drákulovskému hradu Bran, i když jsme jej v původním plánu neměli. Podle informací, které jsem našel na internetu, je toto místo spíše komerční záležitostí a poklidná atmosféra se vytrácí. Hrad sice pěkný, ale všude obrovské zástupy lidí, stánky s kýčovitým zbožím. Před vstupem do hradu je dlouhá fronta na vstupenky. Ztrácet čas se nám nechce a tak se jdeme jen projít kolem hradu a najít se pěkné místo pro jeho zvěčnění na fotografii. Na jednom ze vzdálenějších míst se mi přes skalní výběžek podaří dostat do areálu hradu,  ale nakonec se na prohlídku nevydám, a vracím se stejnou cestou zpět. Máme v plánu další program a nechci zde nechávat babičku čekat delší dobu, než bych já absolvoval jeho prohlídku. Jedeme do městečka Rasnov, který jsme zařadili až včera, kdy jsem zahlédl fotografie pevnosti na internetu. Hrad Rasnov (Rosenau) postavili němečtí rytíři. Sídlili tu již Dákové a na stejném místě postavili Římané vojenský tábor Cumidava.O 1200 let později sem přišli němečtí rytíři a postavili zde hrad Rosenau s kruhovými hradbami, zásobárnami, sýpkami, zbrojnicí a kostelem. Projíždíme městečkem a navigace nás vede na velké parkoviště, které je kupodivu skoro plné. Hned víme proč. Parkoviště slouží nejen pro pevnost, ale i pro blízký Dinopark, který je zřejmě dnešním cílem mnoha rodin s malými dětmi. K parku a zároveň i pevnosti jezdí vláček, zde neobvykle tažený traktorem. My volíme cestu pěšky a tak se vydáváme vstříc kopcovitému terénu a pomalu šplháme k pevnosti. Nejdříve míjíme vstup do Dinoparku a odtud to máme již jen pár stovek metrů ke vstupu do pevnosti. Platíme 10 lei za osobu a pokračujeme díl do areálu pevnosti. Zajímavé je, že z původního hradu mnoho nezbylo, ale podhradí s malými baráčky zůstalo poměrně zachovalé. Dnes slouží domečky zdejším obchodníkům, kteří zde mají své malé krámky. Bohužel se tím trochu vytrácí původní středověká atmosféra. Nebýt kýčovitých výrobků vystavených před krámky, člověk by se přenesl o staletí zpět. I tak si ale užíváme krásných výhledů do okolí a pomalu si vše prohlížíme. Teď již nelitujeme, že jsme si zvolili Řasnov za svůj dnešní cíl. Po návratu k autu nás čeká posledních patnáct kilometrů do Brašova. Abychom se dostali do našeho penzionu, musíme projet celým centrem města. Aspoň uvidíme, co nás bude za chvíli čekat. Protože není penzion přímo v centru, rozhodujeme se, jestli pojedeme autem nebo využijeme blízkou zastávku autobusu. Náš hostitel nám nabízí, že nás na zastávku doprovodí a se vším poradí. Je rozhodnuto, jedeme autobusem. Po patnácti minutách je náš autobus na své konečné  stanici a my jsme konečně v centru města. Nejvýznamnější brašovské památky se nacházejí právě zde. Za návštěvu jistě stojí gotický chrám z 15. století jménem Černá katedrála, která je sice otevřená, ale k její návštěvě bychom si museli koupit lístek na koncert vážné hudby, který právě začíná. Raději pokračujeme v prohlídce jednotlivých památek.  Kostel svatého Mikuláše ze 14. století, městské muzeum, které se nachází v Piaţa Sfatului, budově radnice. Pěkný pohled na historické centrum Brašova se nám naskytne na vrcholku pahorku jménem Tâmpa. Dolní stanice lanovky je zároveň parkovištěm turistických autobusů a tak je zde poměrně rušno. Zvažujeme vyjížďku nahoru, ale nakonec si říkáme, že nám stačí výhled z menší výšky a raději jdeme najít dobrou restauraci.  Dnes prostě vítězí jídlo před  vyhlídkou. Po večeři se ještě chvíli touláme uličkami a před devátou hodinou se autobusem vracíme zpět. Brašov je pěkné město, ale nic až tak výjimečného jsme zde neviděli. Určitě ale patří k těm hezčím, a pokud tedy máte trochu času, zastavte se zde alespoň na pár hodin a užijte si zdejší památky.

18.den  17.7.2016 – snídaně,  přejezd do pohoří Bucegi městečko Sinaia, zámky Peleš a Pelisor, výjezd lanovkou - procházka po vrcholcích, klášter Sinaia, opevněné kostely Viscri a Saschiz  UNESCO, přejezd do městečka Sighisoara – UNESCO – ubytování, prohlídka a večeře

Protože se dne poprvé zhoršilo počasí a je zataženo, zvažujeme změnu dnešního programu. Z Brašova pojedeme nejdříve k zámku Peleš a po jeho prohlídce se dle počasí rozhodneme na dalším programu. I přes ranní hodinu již proudí k zámku organizované skupiny zájezdů. Vystojíme si krátkou frontu na vstupenky a jdeme čekat ke vstupu. Zde se dozvídáme, že prohlídka s anglicky mluvícím průvodcem bude až za dvě hodiny a tak bereme za vděk bulharskou výpravu, která nás vezme pod svá křídla. Těsně po deváté hodině jsme uvnitř zámku. Jedná se o velmi pompézní stavbu, jejíž stavba začala v roce 1875 a byla dokončena až po 39 letech.  Měla sloužit jako letní sídlo krále Carola I a je postavena v převážně německém novorenesančním slohu s plochou 3 500 m2. Během naší asi 40 minutové prohlídky nahlédneme jen do deseti místností z celkových 140. Přijímací haly jsou postaveny v maurském, florentském a francouzském stylu s mohutnými vyřezávanými stropy a všude přítomnými zlatými předměty.  I když výkladu průvodkyně příliš nerozumíme, základní informace nám stačí a užíváme si krásné interiéry. Po skončení prohlídky se ještě procházíme zahradami a dojdeme i k druhému zámku Pelisor, jenž si prohlédneme jen zvenčí. Počasí se trochu vylepšilo a tak se vydáme k lanovce do pohoří Bucegi.   Protože jsme u městečka Sinaia, pojedeme lanovkou odtud, i když neuvidíme známé skalní útvary u Babele (Sfinga) , které jsou dostupné z obce Busteni. Cestou nahoru musíme přestupovat z jedné lanovky na druhou a po našem příjezdu nahoru se bohužel začíná obloha znovu mračit. Vydáváme se tedy jen na velmi krátkou procházku a po návratu zpět k lanovce padá taková mlha, že již nevidíme skoro nic. Nemá cenu tedy zde zůstávat a tak se vracíme zpět dolů. Na mezistanici již není po mlze ani památky a opět svítí sluníčko. Vůně opékaných uzenin nás přiměje se zastavit a dát si něco dobrého a nezdravého. Po návratu k našemu autu se vydáváme na prohlídku kláštera Sinaia, ale musíme najít místečko k zaparkování. Po prohlídce celého komplexu nás čeká průjezd ucpanými vesnicemi zpět do Brašova, který se nám protáhne oproti předpokladům skoro o hodinu. Dalším naším dnešním cílem je návštěva některého z opevněných kostelů. Nakonec náš výběr padá na méně navštěvovaný kostel ve vesničce Viscri. Vede k němu totiž velmi špatná silnice a tak se sem autobusové zájezdy nedostanou. Místní však o opravu silnice nemají zájem, asi nechtějí zástupy turistů ve své malé vesničce. Po dlouhých osmi kilometrech mezi výmoly jsme konečně u cíle. Určitě jsme zvolili správně. Gotická stavba pochází ze 13. století, opevněné hradby byly přidány během 15. století a později byly různých obdobích 15., 17., a 18. století přistavěny ještě věže. Německy se kostel nazývá Deutch Weisskirch a z jeho věže je pěkný výhled na Viscri i okolní krajinu. Viscri je typickou saskou obcí. Domy stojí v řadách podél obou stran protáhlé ulice, v jejímž středu je podlouhlá kašna s vodou. Obec žije jednak ze zemědělství jednak z turistiky. Místní obyvatelé své tradiční výrobky prodávají turistům. Jde zejména o pletené ponožky a rukavice z ovčí vlny. Místní ženy tak vylepšují ekonomickou situaci rodin. Úroda se zde samozřejmě sklízí ručně. Deutch Weisskirch je malým, okouzlujícím objektem, kam ruch okolního světa jakoby nedoléhá. Nechybí zde tak zvaná "Slaninová věž". Místnost je dobře větraná a uskladněný špek tu vydrží celá desetiletí. Uskladňovaly se tu samozřejmě i jiné potraviny. Rodiny zde z každého pečení chleba ukládaly jeden bochník. Kostel musel být vždy připraven na obléhání tureckými vojsky.   Po důkladné prohlídce jedeme zpět stejnou cestou a chceme se zastavit ještě u dalšího opevněného kostela v Saschiz. Bohužel čas pokročil a tak musíme vzít za vděk pouze pohledem na kostel přes zeď. Je již zavřeno a tak děláme jen pár fotografií a směřujeme k místu našeho dnešního cíle, města Sighisoara. Ani moc nelitujeme, že je kostel zavřen, protože na nás nepůsobí až tak zajímavě. Pokud si budete muset vybrat k návštěvě pouze jeden kostel, tak určitě doporučuji ten ve vesničce Viscri. Tentokrát je náš penzion přímo v centru města a tak bude vše jednodušší. Jeho majitelé jsou velmi vstřícní a tak jsme pozváni na uvítací drink. Po příjemně strávené hodince se konečně vydáváme na prohlídku města. Sighişoara proslula jako rodiště Vlada Ţepeşe, který je více známý pod jménem Drakula. Navštěvujeme jeho dům, kde je dnes restaurace. Pro večeři ale volíme lepší místo, kde mají větší výběr jídel.  Pro Sighişoaru je typická silueta hradeb a špičatých věží, neboť nad dolním městem se na kopci tyčí hrad. Na jeho úbočích se rozkládají křivolaké středověké uličky, jež mají nezaměnitelnou atmosféru. Nad dolním náměstím Piaţa Hernann Oberth se vypíná mohutná věž s orlojem. Věž byla postavena na přelomu 13. a 14. století. V té době se Sighişoara stala svobodným městem, řízeným řemeslnickými cechy. Tyto cechy měli za povinnost zaplatit stavbu vlastní bašty a v dobách války ji bránit. Tyto věže dodnes nesou jméno za ně zodpovídajícího cechu. Do dnešních dnů se jich zachovalo devět (Turnul Cizmarilor atd.). Sighişoara se původně jmenovala "Castrum Sex" a její bohatství pocházelo z obchodů s Moldavskem a Valašskem. Na jižním konci tvrze stojí tzv. Kostel na kopci (Bergkirche). Vede k němu kryté dřevěné Schodiště učenců, pocházející ze 17.století. Sestává se ze 175 schodů, které ústí vedle gymnázia. Středoškoláci tedy již po několik staletí denně překonávají toto schodiště. V sousedství kostela je starý saský hřbitov. Pomalu se stmívá a tak si užíváme západu slunce a posléze i nočních výhledů. Do našeho penziónu se dostáváme až před desátou hodinou večerní. Zítra nás čeká poslední celý den v Rumunsku.

 19.den  18.7.2016 – snídaně, návštěva opevněného kostela Biertan, hrad u města Hunedoara, dácké pevnosti v horách Orăştie (Sarmisegetuza Regia, Costeşti-Cetăţuie) procházka po městě Huneodara, večeře

Po snídani vyrážíme do Biertanu, kde stojí stejnojmenný opevněný kostel. Doufáme, že bude již otevřeno od devíti hodin, protože informace na internetu se různí. Jednou se uvádí devátá, podruhé desátá. Ani v našem penzionu nevědí přesnou otevírací hodinu. Před devátou hodinou jsme v Biertanu a bohužel se kostel otevírá opravdu až v deset hodin. Zklamaných turistů nás je vác a všichni poslušně čekáme na desátou hodinu. Až později zjišťujeme, že zbytečně. V prostorách kostela natáčí zrovna filmový štáb a tak vstup dovnitř přes zastřešené schodiště je volný ještě před otevírací hodinou. My jsme se však domnívali, že vstup je na druhé straně a ten je uzamčený. No nedá se nic dělat, sice máme hodinu zpoždění, ale konečně můžeme dovnitř . Jeho obranný systém se skládá z věží a bastionů zpevňujících tři prstence hradeb. Kolonisté se tam mohli uchýlit a odolávat dlouhotrvajícímu obležení. Kostel v Biertanu, postavený v 16. století, byl prestižním kultovním místem. Toto sídlo luteránského biskupství v Transylvánii se pyšní bohatou výzdobou. Pravdou však je, že včerejší návštěva kostela ve Viscri se nám líbila mnohem více. Možná je to tím čekáním, filmovým štábem, kdoví. Asi po čtyřiceti minutách kostel opouštíme, zrovna když sem doráží první autobusy přivážející natěšené turisty. Na nás ale čeká delší přejezd do města Huneodara, které se pyšní corvínským hradem. Do města přijíždíme před 14 hodinou a rovnou jedeme na ubytování. Tentokrát máme rezervován hotel ve starém stylu s pokoji s vysokými stropy. Velkou výhodou je, že leží jen 500 metrů od hradu Corvin, který byl postaven  před více než šesti stoletími. Majestátní a krásný hrad kombinuje historickou stručnost s rodem sedmihradských magnátů Hunayady, ze kterého pochází uherský král Matyáš I. Korvín. Cesta do hradu  vede přes masivní dřevěný most opírající se o čtyři pilíře. Po vstupu do Nové věže Brány zámeckého areálu se nám naskýtá zajímavý pohled, protože v zámku Corvin je více než čtyřicet místností, několik věží a teras otevřených pro širokou veřejnost. Nalevo od Nové věže je hradní muzeum, které pořádá trvalé a dočasné výstavy. Jedním z nejznámějších míst hradu je Lóže Matyáše, postavená na žádost krále Matyáše Korvína. Jedná se o dvoupodlažní objekt s otevřenými terasami zdobený freskami zobrazujícími legendu o původu rodiny Korvínů. V 15. století byly světské fresky v Transylváni spíše vzácností, a samá lóže se zdá být jednou z prvních architektonických památek z období rané renesance v Rumunsku. Dalším dochovaným objektem z 15. století je kaple - příklad románského stylu a pozdní gotiky. Vědci jsou toho názoru, že vnitřek Kaple představuje miniaturní kopii slavné katedrály v Amiens ve Francii, kde byli korunováni francouzští králové. V hradní kapli se dochovala část středověkých fresek u vstupu a při oltáři. Určitě nám tato návštěva dostatečně nahradila to, že jsme vynechali hrad Bran. Sice tu turistů také není málo, ale prohlídka probíhá v mnohem klidnější atmosféře, bez desítek stánků s různými kýčovitými předměty. Po krátké zastávce na hotelu jedeme k poslední památce v Rumunsku, kterou navštívíme a to dáckým pevnostem    Sarmisegetuza Regia a Costeşti-Cetăţuie. Ještě před pár lety byly tyto památky jen velmi těžko dostupné, zejména prvně jmenovaná. Ještě v našem průvodci se uvádí možnost návštěvy pouze za použití terénního vozidla. Naštěstí dnes sem vede nová silnice a kousek od vstupu do areálu bylo vybudováno velké parkoviště. Zde je již závora a poslední kilometr a půl musí každý po svých. Po jeho zdolání si kupujeme vstupenky, a procházíme lesem na planinu, kde je několik dáckých vykopávek.   Pevnosti  postaveny v 1. století př. n. l. a v 1. století, kdy tady vládli Dákové, ukazují neobvyklé spojení vojenských a náboženských architektonických postupů a konceptů z doby antiky a doby železné. Šest obranných pevností, které tvořily jádro dáckého království, bylo dobyto Římany počátkem 2. století. Jejich rozsáhlé a dobře zachovalé zbytky stojí v nádherném přírodním prostředí a přináší obraz sebevědomé a inovativní civilizace a jejich zbytky jsou dokladem dáckého pevnostního stavitelského umění zvaného technika murus dacius. Pokud si budete vybírat, kterou pevnost navštívit, určitě doporučuji tu nejvzdálenější, ale určitě nejlepší Sarmisegetuza Regia. Z šesti sídel má mimořádnou hodnotu zejména díky svým rozměrům, mohutnosti, půvabu práce s kamenem a zvláštní atmosféře prodchnuté vírou v nesmrtelnost. Ostatní pevnosti jsou dnes pro nás laiky spíše hromadou kamení (např. Costeşti-Cetăţuie, kterou jsme rovněž navštívili). Nechám však na Vašem posouzení. Při návratu nás zaujme nová výstavba rodinných sídel místních zbohatlíků s neuvěřitelně kýčovitými věžičkami a ornamenty. Takový kýč jsme již hodně dlouho neviděli. Večer se procházíme po městě a hledáme vhodnou restauraci. Ta, kterou doporučuje průvodce je již dnes zrušena, naštěstí jsme našli jinou, a i když trošku dražší, jídlo bylo velmi chutné. Na závěr dne si ještě odskočím k hradu pro pár nočních fotografií a rychle spát. Zítra nás čeká dlouhá cesta domů.

20. den 19.7.2016 – snídaně, odjezd domů, zastávka v Maďarsku klášter Pannonhalma - UNESCO

Dnešní dlouhou cestu si zpestříme krátkou zastávkou v Maďarsku v klášteře Pannonholma. O průběhu naší cesty není moc co psát. Přechod hranic z Rumunska do Maďarska nás stál pouze deset minut. Vše proběhlo velmi rychle včetně objetí Budapešti. Celá cesta vedla po dálnici a jen posledních třicet kilometrů do Pannonholmy je po menších cestách. Chvíli nám trvá najít správné parkoviště a vstup do kláštera.  Po zaplacení vstupného 2500 forintů dostaneme audio průvodce, který nám bude dělat  průvodce dokonce ve slovenštině. Výtahem se dopravíme na náměstíčko a před sebou máme nejenom celé město, ale i pěkné okolí. První budovou, do které vejdeme je katedrála. V ní nalezneme pozůstatky bývalých obyvatel. Vstupní brána je zde bohatě a nádherně zdobená. Zavede nás i do dalších místností, které si prohlédneme. Pokud projdeme přes nádvoří kláštera, vejdeme do písárny, kde uvidíme několik  hezkých obrazů. Potom jdeme dále, až se dostaneme do knihovny, která je nejkrásnější místností kláštera, a  skrývá úctyhodnou sbírku vzácných exemplářů, které mají i mimořádnou historickou hodnotu. Nezapomeňte se zde podívat i na strop, který je bohatě zdoben. I když jsme na naší cestě viděli zajímavější památky, jsme rádi, že jsme si zde mohli chvíli odpočinout a nabrat nové síly na posledních čtyři sta kilometrů. Teď nás čeká Bratislava a neoblíbená dálnice D1. Tím končí naše dlouhá dvacetidenní cesta po Rumunsku, Moldávii a Bulharsku. Byli jsme velice mile překvapeni, kolik krásných a zajímavých míst jsme tady objevili. Pozitiva určitě bohatě předčila pár drobných  negativ. Určitě neváhejte a podnikněte podobnou  cestu .