Tábor odvahy
Stisk ruky, přebalování věcí, běh na vlak - tak tak, takto pro mě začíná již 6. tábor Dvou Divochů....
Jaký bude? Jak se gambusíni vyjeví? Budou hašteřiví, mrzutí, či naopak neteční, flegmatičtí?. Bude se jejich nálada měnit s počasím? A obstojím já....?
Tak takovéto otázky si kladu, když do vlaku přistupuje v Kuřimi Chřesťa... (z kroniky)
Nu, co říci? Až na malé vyjímky se ukázaly mé obavy zcela zbytečné. Putovní tábor po Radostínce proběhl pohodově, snad i organizátor táborové hry neměl žádné větší obtíže. Možná si jen občas posteskl: "Ach, tady stál ten krásně zchátralej mlejn.... či nějak tak podobně.
První den, kdy jsme vysedli na osamělé zastávce Laštovičky, jsem sehráli několik drobných úseků dlouhodobky, ale za jakým účelem, to jsme se dozvěděli až večer. Ale nepředbíhejme událostem...
Vyšlápli jsme si to lesními štěrkovými pěšinami a po kratším pochodu se mi cosi zablýsklo do očí. I teď, kdy sedím v úzké místnůstce svého pokojíku, jasně a zřetelně vidím tento okamžik sluncem prozářeného dne před sebou...
Sehnul jsem se pro kamínek, obalený slídou, a před sebou jsem uslyšel vzrušenou debatu, odehrávající se kolem kousku bělostného křemene. Každý z nás si nasbíral plný váček těchto "pokladů". Až teprve mnohem později jsme jich většinu odhodili pod tíhou nových, skvostnějších nálezů, avšak tuto cestu známe už navždy jen jako Diamantovou...
Večer se poprvé objevil u Chřesti (sršícího celý dne suverénními odvážnými řečmi) neodbytý pocit.... strachu.
Nicméně na stezku ke Třem křížům jsme jej nakonec nějak dostali, aby si vyzvedl průvodní Archlebův list, poselství středověkého vladyky z Radostína. V dalších dnech bylo ovšem čím dál složitější přimět Chřestýše, aby se vydal na každonoční stezku odvahy...
Po noci v útulném seníku jsme se vydali získávat další stříbrné a zlaté , které jsme potřebovali k vyluštění Archlebova vzkazu. Chřesťa již totiž zjistil to, co my dva zbývající ještě netušili, totiž že na druhé straně zlaťáků jest vyraženo písmeno a jeho znak ve zprávě, která byla na druhé straně poselství. Dodatečně jsem na to později také přišel, leč taktně trknout Zmetíka bylo podstatně horší. Třetí noc ve mlýně (Vlčím domě) jsem rozluštil tento vzkaz a dověděl se, že v Radešínském zámečku nás čeká vyvrcholení hry. Přesunuli jsem se tedy, ještě s jedním zastavením u Ďáblovy studánky, ke kapli "Podivné hlavy" v Netíně, která věřte - nevěřte, vypadal téměř přesně jako ta z ilustrace původně francouzské knihy Družina se bojí pověstí, dle které se (mimo jiné) konala táborová hra.
Kdyby jste šli tohoto večera kolem, zaslechli byste plechové nárazy lžící na pánev, kterými se koordinátor hry Jestřáb snažil navodit atmosféru dunících zvonů. A možná byste zahlédli i stín postavy, sahající do nitra hrobky pod kaplí: to my jsme se sápali po zlaťáku, uloženém ve větracím otvoru, v němž za dne bylo lze zahlédnouti řadu vyrovnaných rakví s uloženými nebožtíky šlechtického rodu...
Ráno nás čekala delší cesta zpět k naší říčce, kterou nám "zpříjemňovaly" tisíceré verze parodie na písničku Trubadůr (tvořené především Zmetíkem), a v neposlední řadě Chřesťovo nošení červeného spacáku v rukou. Noc jsme pak strávili za deště pod chabým přístřeškem z celtoví (nedaleko starého naleziště různorodých překrásných kamínků).
Poslední přespání se uskutečnilo na již zmíněném zámku v Radešíně. Radost z vítězství v táborovce mi kazil pouze přístup Chřesti, který za nic nehodlal podstoupit závěrečnou cestu sklepeními...
A pak již nastal den poslední, den odjezdu. Ve vlaku jsem se shodli na názvu této táborové hry: Za odkazem Archlebovým a na pojmenování tohoto šestého divošského tábora Táborem odvahy...!
Napsal Čiki do Ježka, 2001