Jdi na obsah Jdi na menu
 


Třicet let Lipenské přehrady

4. 12. 2011

 

Třicet let Lipenské přehrady
1952-1982
Když jsme se poprvé, je tomu letos (rozuměj v roce 1982 - pozn. překl.) už 15 let, vydali z Lince přes Aigen, Ulrichsberg a Schöneben k vyhlídce zvané "Moldaublick", byli jsme plni napjatého očekávání na první zásvit pro nás čerstvé hládi přehradního jezera tam někde mezi stromy Stifterova "Hvozdu". Pak jsme stanuli pod onou ocelovou věží a cítili její výkyv, když jsme stoupali vzhůru k horní plošině s kruhovým rozhledem. Nedovedu popsat, jaký dojem se nás zmocnil, když jsme spatřili pod sebou tu širou vodní plochu, Čechy nazývanou "šumavské moře", abychom kdesi na jejím dně tušili stopy svých utonulých domovů. Příležitostný tisk k 25. "Friedberger Heimattreffen", tj. setkání vyhnanců z Frymburka (Friedberg), konanému v máji roku 1975, končí svůj text zjištěním:
"Frymburk při vodách přehradního jezera se nám stal jakoby cizím (v originále "ist uns zur Fremde geworden" - pozn. překl.). Mezi tím naším Frymburkem nad řekou Vltavou a dnešním Frymburkem nad přehradním jezerem leží ta nejtrpčí léta frymburských dějin. Někomu jinému budiž ponecháno podrobně popsat bolestný příběh oněch časů: bídu války, spoušť vyhnání, zkázu kulturní krajiny, kterou vytvářela po staletí německá píle."
Věru hluboká, převratná a asi také už nezvratná je změna, která se stala s naším domovem a do sklíčeného srdce se dere otázka proč a nač. Odpověď zní v tom smyslu, že se tak zamezí každoročním záplavám, ale to vysvětlení nepřesvědčuje, poněvadž velké vodě se dalo vyhnout na mnoha místech jinými prostředky než tímto, který přeměnil mladou řeku na jedno obrovité jezero. To, že přehrada vznikla při hranici, mohlo mít souvislost s úvahami o zajištění bezpečnosti státu, ale když z "Moldaublicku" spatříme ten živý ruch celých zástupů mužů, žen a dětí, holdujících tu rekreaci i na motorových člunech (ty byly později zakázány - pozn. překl.) s pestrými vlaječkami, nelze se ubránit dojmu, že jde jen o bezohledné zacházení s domovem těch, kdo ho musili opustit a po jejichž odchodu zanikl i opravdový domovský vztah, který chovali zdejší Němci ke své rodné krajině. Hořký úsměv pak vzbudí v naší tváři tvrzení české brožury o tom, že tento prý kdysi zapomenutý, chudý a temný kout dnes lidé všude znají, navštěvují ho a on sám se stal bohatším, jasnějším a radostnějším. My tu však byli od časů našich praotců doma, bezpečni a šťastni. Ten český chvalozpěv může jen posílit náš stesk.
Myšlenka přehradního jezera není ovšem nijak nová. Inženýr Wenzel Daniel (zastoupený rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) se zabýval už v roce 1890 v jedné studii myšlenkou obnovy pravěkého jezera a podal roku 1897 konkrétní návrh zbudovat na horní Vltavě celkem 26 přehradních zdrží (v originále "Stauungen" - pozn. překl.), z nichž první by vznikla nedaleko pramenů Vltavy (Moldau), poslední pak v blízkosti Čertovy stěny (Teufelsmauer). Tento systém měl zahrnovat celkovou plochu 25 a čtvrt milionu čtverečních metrů a pojmout celkem 128 milionů kubických metrů vody. Trochu skličující se jeví tehdejší prognóza doslovně znějící: "Einfach aus der Welt schaffen lassen sich jedoch die Überschwemmungen nicht." (tj. "Jednoduše ze světa sprovodit ovšem povodně nelze." - pozn. překl.) Plány časem zapadly, myšlenka ale nikoli. Po první světové válce obnovily zemské úřady v Praze projektové práce, k rozhodnutí však nedošlo. Teprve ve třicátých letech dvacátého století započaly vážné úvahy na toto téma a po studiu vodních poměrů na Vltavě bylo nalezeno to nejvhodnější místo pro stavbu přehradní hráze nedaleko železniční stanice Lipenský zdvih (Lippnerschwebe). Pro tento plán vypracovaly pražské úřady i vstupní generální studii projektu, jehož uskutečnění údajně zabránily politické okolnosti. Vládní program dvouletky (rozuměj tzv. "dvouletý plán obnovy a výstavby republiky na léta 1947-1948" po druhé světové válce a v roce 1946 provedeném odsunu německých obyvatel - pozn. překl.) konečně přímo nařídil zpracování projektu k dokonalému využití vodního množství pod zamýšlenou přehradní hrází na Lipně, v prvé řadě za účelem dvouletého jejího dokončení. Místní situace nebyla však vhodná pro dosud užívaný způsob výstavby, neboť klikatý tok Vltavy v délce plných deseti kilometrů a překážející kamenné masy sousedního vrchu činily nákladný akvadukt, tunel proražený skalním úbočím vrchu a nutnou vyrovnávací komoru finančně sotva únosnými.
Podle vzoru jiných států bylo konečně navrženo uskutečnit stavbu osvědčeného druhu hydrocentrály v rostlé skále 150 metrů hluboko pod úrovní plánované hladiny přehradního jezera, přičemž voda využitá ve svém spádu pro pohon turbin měla být odváděna nejkratším směrem do Vltavy pod Čertovou stěnou. Horní tok Vltavy byl od přírody velice vhodný pro využití svých vodních spoust, jak vyplývá z následujících čísel: dno řečiště na Lipně leží 705 metrů nad mořem, ve Vyšším Brodě (Hohenfurth) 560 metrů a v Mělníku při ústí Vltavy do Labe už jen 155 metrů nad mořem, takže ten krátký úsek se spádem 145 metrů nabízí opravdu velkou zásobu vodní energie, zatímco celých dalších 322 kilometrů toku řeky až ke zmíněnému ústí vykazuje výškový rozdíl pouhých 405 metrů. Nad Lipnem teče Vltava jen s nepatrným spádem a umožňuje tak vytvoření velké zdrže s nízkou hladinou vody. Výpočty stanovily roční objem získané energie na 150 milionů kilowatthodin, což při přepočtu na hnědé uhlí, bez něhož se neobejde tepelná elektrárna, činí 75 tisíc tun spotřeby tohoto paliva. Přemístění obrovské půdní hmoty žulového a rulového podloží stavby bylo dalším hlavním předsevzetím projektu a čeští (jistě tehdy i slovenští a jiní - pozn. překl.) jeho uskutečňovatelé vyzdvihovali všechny možné jeho přednosti, které neopomíjely řešit tolik problémů hospodářské a majetkoprávní povahy, přičemž ty posledně zmíněné byly už lehce vyřešeny právě vyhnáním německy mluvících obyvatel, bez něhož by se za normálních právních poměrů, vyžadujících nutný souhlas oprávněných majitelů půdy, nepohnul z místa ani jediný kámen.
Těžkosti se ovšem vyskytly při stavbě už vzhledem k časté nepřízni počasí a nedostatku kvalifikovaných pracovních sil, zejména minérů, na něž čekaly velké práce při odstraňování skal a pro které byly zřizovány odborné kurzy. V prvních letech (stavět se začalo v roce 1950 - pozn. překl.) nebyl přes veškeré úsilí plán nikdy plněn zcela. Našlo se i mnoho nedisciplinovaných pracovníků, kteří svou neomluvenou absencí narušovali průběh stavby, doprava a náchylnost strojů k poruchám způsobovaly další těžkosti, následkem nedostatku vlastních zkušeností s tak obrovskou stavbou vázla organizace práce, zabezpečení pracovníků bylo nedostatečné přesto, že do konce roku 1951 tu byly v provozu až čtyři "závodní" kantýny s trojím výdejem jídel denně. To přece jen pozvedlo pracovní morálku, takže se hned podle "východního vzoru" objevily prvé "tabule cti" se jmény nejlepších "hrdinů práce".
Poněvadž se mezi obětavé vykonavatele zadaných úkolů mísily i "nežádoucí elementy", byly na jednotlivých podnicích, které zajišťovaly přísun nových pracovníků, vyžadovány jen spolehlivé osoby, pro něž je sama účast na "stavbě socialismu" otázkou národní a občanské cti. Vedle stálých zaměstnanců a dlouhodobých "brigádníků" přicházely na stavbu třeba i na dobu pouhého jednoho týdne brigády studentů z Českých Budějovic a jiných měst se středními školami. V prvních letech se na výstavbě přehrady podílely i některé jednotlivé podniky, poněvadž ale jejich vzájemná kooperace narážela na těžkosti, vznikl sloučením subjektů podnik jediný, nesoucí jméno "Vodní stavby Lipno".
Roku 1952 bylo po skončení geologických průzkumů započato s budováním přehradní hráze. Jejím úkolem bylo zadržovat vodní masy celé nádrže a podle potřeby je uvolňovat pro potřeby vodní elektrárny. V podélné ose hráze bylo proraženo dvanáct šachet o hloubce 20 metrů až k místu, kde dalšímu postupu bránila pevná skála. Od této hloubky bylo skalní podloží zpevněno injekcí cementového mléka do něho vpravenou. Rozsah těchto prací byl značný, poněvadž z každé ze zmíněných 12 šachet bylo vydobyto 600 kubických metrů země, kamenných balvanů a rozdrcené skály. Proti pronikání vody pod těleso hráze musela být pomocí ponorných skříní zvaných kesony, což jsou ocelové pláty v podobě obrovitých "krabic", každá o váze 60 tun, zbudována mohutná betonová stěna. Kesonáři v oněch ponorných tělesech uvolňovali kámen a zeminu, které byly pak dopravovány nahoru. Tak byl keson podhrabán natolik, až mohl být usazen napevno v žádoucí hloubce a jeho pracovní komora mohla být následně zalita betonem.
Dne 30. prosince 1955 kolem půl třetí hodiny ranní převedli pracovníci na lipenském přehradním díle řeku Vltavu do jejího nového koryta, přesně o půlnoci z 10. na 11. ledna 1956 byly propojeny obě tunelové štoly, vyšebrodská a lipenská, s jejichž stavbou bylo započato 13. května 1952 ve směru od Vyššího Brodu a v roce 1955 pak i v případě nasucho ražené protištoly od Lipna. Příliš silné zatížení dělníků kamenným prachem vedlo nakonec u ní k zavedení vodních výplachů. Ražení tisíců kubických metrů skály bylo podle vyjádření samotných budovatelů spojeno s těžkostmi, které takřka přesahovaly lidské síly. S naplněním lipenské přehrady vodou se počítalo ke dni 1. března 1958. Urychleně byly demolovány objekty, stojící dosud v zátopové oblasti (bylo jich údajně "jen" na 535 - pozn. překl.), demontovány mosty (pět dřevěných silničních a tři ocelové, z toho jeden železniční - pozn. překl.), přičemž práce nejprve značně ztěžoval zimní vítr, mráz a sněhové bouře, poté je však změna počasí vůbec znemožnila dokončit, poněvadž náhlé tání způsobilo i rychlejší stoupání vodní hladiny, než se původně předpokládalo. Dne 17. února 1958 dostoupila vodní hladina kóty 715, 15 metrů a jezero už zadržovalo 12, 5 milionu kubických metrů vody. Překvapivě náhlá výše vodní hladiny způsobila, že ve Frymburku bylo přerušeno spojení mezi oběma břehy nového jezera, když na pravém břehu se octl pod vodou nájezd k mostu na druhou stranu. Aby nedošlo k poškození mostu ledem, musel být v noci ze 16. na 17. února 1958 led rozstřílen a podle vyjádření kronikářova prý měli stavitelé Lipna onoho 17. února 1958 poprvé možnost spatřit, jak asi bude vyhlížet jejich "šumavské moře". Podél jeho břehů se rozprostřelo množství koupališť a Lipno toho léta zažilo v tom roce první návštěvní sezónu jako nové centrum "rekreační oblasti", jak začalo být území při přehradní nádrži českou stranou nazýváno (také jedna z podob "bruselského snu" 1958 s osudnou osmičkou českých dějin nejen dvacátého století na konci - pozn. překl.).
Když tedy zmíněného února 1958 všechen sníh sběrné oblasti nového jezera roztál, dosáhla vodní hladina kóty 717, 40 metrů a obsah přehradní nádrže už činil několik stovek milionů kubických metrů vody. Vodní plocha byla nyní 42 kilometrů dlouhá a místy až 4 kilometry široká, nebezpečí škod, způsobených povodněni, se ovšem prý opravdu významně snížilo. Dvě události z dubna 1958 zaznamenal kronikář obzvláště: na vodu byla spuštěna první motorová loď o nosnosti kolem tří tun, určená k tažení člunů a k přepravě osob, dne 20. dubna 1958 ve 13, 48 hodin pak vyjel první vlak po nové železniční trati z Černé v Pošumaví přes Horní Planou a Želnavu (nádraží Želnava bylo následně přejmenováno na nádraží Nová Pec - pozn. překl.) podél jezera. Stará trasa vlakové dopravy zmizela pod jeho hladinou a pro tu novou muselo být odstraněno velké množství rašeliny z jejího podloží, zpevněného nyní kamením a štěrkem. Přesun zeminy při stavbě tohoto úseku tratě obnášel na 750 tisíc kubických metrů, výška nových náspů činila místy až 9 metrů a kámen i suť pro ně pocházely ovšem velmi často z demolovaných stavení v okolí. Na trati bylo zbudováno pět nových železničních mostů, čtyři z nich menší a jeden 54 metrů na kesonech, zaražených až do hloubky jedenácti metrů pod hladinou Vltavy.
V létě 1958 se blížila stavba Lipenské přehrady svému dokončení, ohlášenému na podzim toho roku. Generátory turbin začaly přeměňovat dosud skrytou sílu vody přehradního jezera v elektrickou energii. Dne 20. ledna 1959 byly na Lipno přepraveny první dvě rekreační lodě nazvané "Vltava" a "Lipno", které na prvního máje 1959 zahájily pak i své pravidelné plavby. Měly sem za sebou dlouhou cestu z Maďarska po Dunaji do Bratislavy a odtud po početných odbočkách 600 kilometrů po silnici až na Šumavu. 15. července 1959 v 17, 55 hodin se uskutečnila i prvá zkouška energetického systému. Lopatky první turbiny se počaly otáčet a dodávat do sítě i první kilowatty elektrického proudu. 7. prosince 1959 byla pak uvedena do provozu i turbina druhá a tím byl prakticky dovršen základní úkol celé stavby Lipna a jeho elektrárny. Budovatelům vodního díla byla propůjčena vysoká státní vyznamenání.
Nám však zůstal jen ten pohled dolů na to, co před sebou vidíme a co už nikdo nezmění, na náš někdejší domov. Bylo mučivé patřit na to, jak jezero pomalu, ale neodvratně pohlcuje cesty, které vedou jeho budoucím dnem, jak pod hladinou mizí už navždy věž kostela v Dolní Vltavici. Jak jen nám byl důvěrně blízký ten kout šumavské země! Náš nesmrtelný Adalbert Stifter ho objevil světu svým dílem a byli tu rodem doma i mnozí jiní, na které bychom neměli zapomenout. Johann Nepomuk Maxandt, Simon Sechter, Andreas svobodný pán von Baumgartner, zvěčněný v postavě barona von Frisacha právě Stifterem na stránkách jeho románu "Pozdní léto" ("Nachsommer"), Jordan Kajetan Markus, Isidor Stögbauer. Nevyčerpatelná síla geniality musela dřímat v tomto krajinném prostoru, jinak by tu nezdobilo tolik pamětních desek kdysi (naštěstí leckde až dodnes - pozn. překl.) stěny jejích domů. Na minulost nám zbyla pouhá vzpomínka a já mohu jen vyslovit to štěstí, že jsem si ji jako před zkázou zachráněný poklad mohl nést svým životem.
Když jsem jako mladý učitel bydlil ve Vyšším Brodě, jezdíval jsem někdy v neděli odpoledne elektrickou lokálkou Certlov (Zartlesdorf, dnes Rybník - pozn. překl.) - Lipenský zdvih do Loučovic (Kienberg) a putoval tam nádhernými prostorami zdejší papírny ze známosti s jejím majitelem, panem Eugenem Porakem, známosti, kterou řadím ve svém životě k těm nejcennějším. To, co on a jeho předkové vytvořili v tomto lesním ráji, bylo úžasné a pro naše lesy jistě významnější než celé přehradní jezero.
Také do Frymburka jsem, když mi byly později dány do péče veškeré silnice a mosty okresu Kaplice, často zavítal. Stanul jsem nejednou s inženýry na frymburském dřevěném mostě přes Vltavu, kolem snad trochu vyčítavě a s napomenutím rachotil poštovní vůz z Lipna a když jsme spolu v poledne usedali ke stolu vlídného hostince pana starosty Eugena Klingera, padlo tu a tam na přetřes, zda a jak by ten starý dřevěný most přes řeku měl přece jen udělat místo novému, ze železobetonu jako se nám to už povedlo v Rožmberku nad Vltavou (Rosenberg). Na jeden zážitek z Frymburka nezapomenu nikdy: paní řídící učitelka Greiplová (i ona má své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) mě prováděla místním muzeem a vyprávěla mi toho tolik o městečku i o všech těch přátelsky pokojných místech v jeho okolí, která tu nabízela poučení o své minulosti: Schwarzbach (dnes Černá v Pošumaví), Stuben (dnes téměř zaniklá Hůrka), Oberplan (dnes Horní Planá), Glöckelberg (dnes zaniklá Zvonková), Langenbruck (dnes Olšina), Hossenreith (dnes zaniklý Jenišov), Karlshöfen (dnes zaniklé Karlovy Dvory), Eggetschlag (dnes Bližná), Ratschlag (dnes zaniklá Radslav), Untermoldau (dnes téměř zcela zaniklá Dolní Vltavice), Stögenwald (dnes zaniklá Pestřice) atd. atd. Ta krásná německá jména (i často jedině po nich zbylá krásná česká jména, s nimiž zanikla - pozn. překl.) už byla zapovězena a zrušena, znějí však v mých uších jako srdce zvonu a nezaniknou, ani kdyby jejich nositele pohltilo ne snad jen lidskou rukou vytvořené jezero, ale třeba celý oceán.
Glaube und Heimat, 2008, č. 6, s. 12-14
Dr. Oskar Maschek se narodil 14. června roku 1899 v Německém Benešově (Deutsch-Beneschau, dnes Benešov nad Černou) jako syn učitele. Jeho mladší bratr Dipl.Ing. Karl Maschek (1903-1988), pozdější nositel medaile Adalberta Stiftera a Kulturní ceny města Pasova, byl po léta kulturním referentem Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku. Roku 1907 se rodina s otcem přestěhovala na jeho nové působiště v Rychnově u Nových Hradů, kde po benešovských letech mohl chlapec poznat i opravdový "šumavský" venkov. Po gymnáziu v Budějovicích, které tak podrobně zachytil ve své vzpomínce, studoval práva na pražské německé univerzitě a mezitím i místy působil na různých školách kaplického okresu. Mladý jurista byl zaměstnán poté v Praze, později dokonce ve funkci sekčního rady ministerstva zdravotnictví, do vyhnání už po návratu na jih po záboru pohraničních území ještě "doma" na úřadech zemské správy (Landratsämter) v Kaplici a v Krumlově (tehdy Krummau an der Moldau). Po druhé světové válce, kterou prožil stejně jako tu prvou i jako voják - dokonce dočasně i v zajetí na půdě Spojených států - se s ním setkáváme při obnově zničeného Německa v Darmstadtu a později zejména Rakouska v Linci (obor dopravy), kde v blízkém Sankt Florian po bohatém životě plném i publicistické a přednáškové činnosti mezi vyhnanými krajany 15. června 1983 také vydechl naposledy a kde je rovněž pochován. Nad jeho rakví promluvil při pohřbu za Deutscher Böhmerwaldbund Alois Harasko a v uznání zásluh zemřelého také zástupce spolkové země Horní Rakousko.
- - - - -