Jdi na obsah Jdi na menu
 


Půl století radostí i trablů na silnicích

5. 4. 2011

 

Půl století radostí i trablů na silnicích
                 Ani se mi nechce věřit, ale uplynulo již padesát let od doby, kdy jsem dělal své první řidičské zkoušky. Pamatuji si přesně, že to bylo 11. dubna 1961 a po řadě naježděných hodin, většinou po Praze, jsem projížděl při závěrečné zkoušce úsek z dejvické Podbaby na Špejchar. Řidičský kurz jsem
absolvoval podle tehdejší vyhlášky č. 141/1960 Sb., které samozřejmě od samého počátku předcházela celá řada vyhlášek, nařízení a zákonů.
Protože vlastně prvními vozidly vůbec byla ta, která byla poháněna parním strojem, byla první vyhláška zaměřena na jízdu silničními parostroji. Pak již začaly vznikat první předchůdci dnešních automobilů, v r. 1885 si německý konstruktér Karl Benz nechal patentovat svou motorovou tříkolku, nezávisle na něm začal vyrábět auta i Daimler a Rudolf Diesel sestrojil první vznětový motor.
                Prvním automobilem u nás, byl v březnu 1897 v Kopřivnici vyrobený vůz, který dostal název Präsident a byl prvním osobním automobilem prodaným ve střední Evropě.
Nástup rozvoje automobilismu samozřejmě znamenal zákony o jeho provozu. Prvním místodržitelským nařízením z ledna roku 1900 byly požadavky na vozidla a určující rychlost, která v uzavřené obci nesměla být větší než rychlost koně v čerstvém klusu.
Provoz na silnicích sice pomaleji, ale přece jenom stále narůstal a tak se rovněž měnily neustále i požadavky na vozidla a zejména na řidiče. Od zmíněné vyhlášky 141/1960 následovala pak řada dalších ve sledu č.80/1966, vyhláška 100/1975, vyhláška 99/1989 a stále mnoho dalších, podle nichž jsem se ve své dosavadní řidičské praxi řídil a bohudík nezpůsobil dosud žádný malér.
Nebyl jsem žádný profesionální řidič, ale celá léta jsem používal ke své činnosti služební motocykly a automobily a rovněž počet ročně najetých kilometrů není zanedbatelný.
Mým prvním soukromým automobilem byl Moskvič 408, dostatečně prostorný, což jsme jako rodina pro jízdy k příbuzným na Slovensko potřebovali. Spotřeba sice nebyla zrovna malá, ale benzin stál tehdy 2,40 Kčs, auto pomalejší, ale když se rozjelo, tak to byl tank. Jenomže stále byly nějaké potíže, hned při koupi jsem vlastně vůbec nedojel domů. V rájovském kopci si Moskvič „postavil hlavu“ a nedonutil jsem ho. Manželka byla se mnou, počkala v autě, já dojel stopem pro nějakého opraváře do autoservisu U trojice, jel jsem s ním zpátky a auto jsme odtáhli do servisu. Bylo to čtyři roky po našem „osvobození“ Sovětským svazem a dalšími spřátelenými vojsky a mě ani nenapadlo spojovat s touto událostí koupi auta. Opraváři však byli zřejmě jiného názoru, hned mi vlastně vynadali, proč jsem si koupil nějaký ruský šmejd. Vrcholem všeho ještě bylo, když mi tři chlapíci, opřeni rukama o auto při otevřené kapotě motoru řekli, abych zkusil nastartovat. Zkusil jsem, ale při zasunuté rychlosti, auto sebou trhlo, kapota spadla na prsty oněch opravářů a pak teprve nastal „čurbes“. Vlastně mě víceméně vyhnali, ale s tím, abych si druhý den přišel pro auto. Nakonec všechno dobře dopadlo, najezdil jsem se s ním poměrně dost, ale přitom jsem ještě jezdil služebně nejdříve s Trabantem, pak se Škodovkou, Dacií a Favoritem, který jsem posléze odkoupil za „zemřelého“ Moskviče. Po Favoritu následovala Felicie a v současné době Fabia. Všechno jsou to vozy střední třídy, pomalejší a mě dokonale vyhovují, nikam do ciziny, vyjma Slovenska nejezdím, na našich silnicích je vyhláškou povolená rychlost podle mě naprosto dostačující. Mám rád na silnicích řád a pořádek, nechápu řidiče, kteří se chovají na silnici naprosto nezodpovědně, kteří si neuvědomují, že auta jsou vlastně zbraň a ohrožují tak nejen sebe, ale i další účastníky provozu.
Jízda autem mi vždy způsobovala radost a ještě dnes po padesáti letech řidičského provozu, si při jízdě vždy odpočinu a na delší jízdy se většinou těším. Vyhláška a zákony o silničním provozu pro mě nejsou něčím, co je třeba obcházet a porušovat, ale především tím, co je zapotřebí dodržovat a nepovažuji to za žádnou šikanu řidičů. To si mohu za dobu své praxe dovolit konstatovat.
5.4. 2011