Nočním lesem se prodíral drobný stín. Za sebou slyšel volání a štěkot. Zadýchaně se opřel o strom a rozhlédl se. Hustý neprodyšný les nesliboval při útěku pomoc. Naopak tvářil se tak, že jej stíží a skoro až škodolibě stavěl do cesty víc a víc překážek. Postava si prohlédla potrhaný plášt. I v té tmě mohla vidět tmavé skvrny na několika místech. Největší byla na rameni. Zvedla hlavu. Hluk, který ji pronásledoval, byl nebezpečně blízko. Noční uprchlík se zničeně sesunul k zemi, držejíce se za rameno. Volání se přibližovalo, ale on už prostě nemohl dál. Vždyť vlastně uvítá, když ho najdou a ukončí to. Ne. Musí to přežít a vrátit se pro ni. Temný stín sledující ho z povzdálí, něco zabručel, když sedící zvedl hlavu k nebi. Jeho kapuce sjela níž a pozorovatel tak mohl spatřit ten krásný jemný porcelánový obličej, lemující světlounce blonďaté skoro bílé prameny. Smaragdovou zeleň očí viděl i na tu dálku - i v té tmě. Dívka s pomocí stromu vstala a vydala se dál – hlouběji do lesa. Klopýtla o kořen jednoho ze stromů, ale pokračovala dál. Zastavila se a zadívala se na muže s pochodní. Unaveně se usmála a klesla na kolena. V ten okamžik se kolem ní objevili další – s vrčícími psy a pochodněmi.
„Nemáš kam utéct, vzdej to.“ Vydal se k ní jeden z lovců. V ten samý okamžik před ní doskočil temný vysoký stín. Jako první je znejistila jeho výška. Byl snad o dvě hlavy vyšší než všichni kolem a to se pohyboval v lehkém předklonu. Zacouvali, když si všimli jeho srsti. Když si konečně uvědomili, kdo před nimi stojí, vypustili psy a vyděšeně začli prchat pryč. Zvířata se vrhla na nevítaného hosta. Neměla šanci. Se skučením utekla pryč za svými majiteli. Tvor se otočil k dívce. Už spíš ležela než klečela. Zvedl ji. Měla zavřené oči a nevímala. Vydal se skrz les pryč. Jemu hustý porost nedělal žádné problémy. Pohyboval se lehce a rychle. Netrvalo dlouho a dorazil do rozlehlých hor. V nich našel utajenou, pro obyčejného člověka neschůdnou stezku. Dovedla ho do spící vesnice. Zastavil u jednoho z domů a rázně zabušil na dveře. To několikrát opakoval, až se otevřely.
„Hoří nebo co?“ Ozval se starý muž a zadíval se na něj skrz husté zamračené obočí.
„Je zraněná.“ Řekl vrčivě a bez pozvání vešel. Mužova nálada rychle roztála a následoval ho.
„Polož ji tady a běž.“ Tvor něco zavrčel.
„Fajn, polož ji tady a nepřekážej.“ Sklonil se k dívce.
„Hmm... je nádherná.“ Rozepínal plášť, po něm zakrvácený kabátek a košili.
„A není to ona.“ Dodal lehce překvapeně a prohlížel si ránu – očividně šíp.
„Co tím myslíš?“ Ošil se tvor.
„Je to on.“
„Nemůže to být...“ Zadíval se na hrudník naprosto postrádající svůdnost ženského poprsí.
„Muž?“ Zavrčel. „To si snad... zachraňoval jsem ji zbytečně?“
„Takhle přede mnou nemluv. Vodu.“ Poručil si muž. On stál jako přimražený.
„Nechápu jak jsem si mohl splést...“
„Když ho tak vidím, určitě si nebyl první... teď tu vodu.“ Konečně se pohl a přikývl.
Mladík pomalu otevřel oči. Nechápal, jaktože není mrtvý nebo alespoň v krutých bolestech. Zadíval se do dřevěného stropu.
„Probral se.“ Uslyšel zvláštně chraplavý – vrčivý hlas. Otočil unaveně hlavu a zadíval se na tvora. Vlkoun. Prolétlo mu hlavou. Pak se na nějáký čas myšlenky jeho mozku vyhýbaly a on jen tupě zíral na tvora, kterého znal jen z vyprávění. Vlkouni – dlouhosrstí vlci, pohybující se po dvou - v lehkém předklonu. Krásná, divoká stvoření obývající Šeptající hory. Víc se o nich nevědělo. Hlavně díky tomu, že nikdo netušil, kde vlastně vesnice leží. Zda je jen jedna a zda vůbec existuje. Tvrdilo se, že s nimi žije i pár lidí, ale nikdo si nebyl jist. Prý na sebe uměli brát i svou vlčí podobu, ale nikdo si nebyl jist. Také prý uměli mluvit lidskou řečí. Tím si už teď jist byl. Vlkoun sedící u jeho postele měl černou srst s rudými konci dlouhých chlupů na hlavě, ocasu a chlupů kolem tlap. Jakoby je tvořil oheň. Kolem pasu měl zavázaný bedérní pás černé barvy s pruhy dlouhými ke kolenům. Nekteré z chlupů na hlavě – připomínající vlasy – měl spletené do copánků s koženými ozdobami s peřím a korálky. Mladík nemohl jinak než na něj s obdivem hledět. Bylo to úchvatné stvoření vyzařující moc a divokost. Zároveň určitou eleganci a smyslnost.
„Jak je ti, chlapče?“ Objevil se za ním dokonale šedivý muž. Strach v očích ležícího vystřídala úleva.
„Mnohem... mnohem lépe. Kde to jsem?“ Snažil se nevnímat jejich třetího společníka. Marně.
„V Šeptajících horách.“ Řekl vlkoun. Překvapením rozšířil oči. ´Šeptající hory.´ Zadíval se zamyšleně do stropu. Oni na něj. I když věděli, že je to muž, nedokázali si ho neprohlížet a neobdivovat krásný obličej. Jakoby s z něj vycházelo vnitřní světlo.
„Vzpomínám si na muže kolem sebe... a pak ten stín.“ Zašeptal. Otočil hlavu zpět k nim.
„Tos byl ty, že?“ Vlkoun se zamračil nebo to tak alespoň působilo. Vstal a beze slova odešel. Mladík nejistě otočil hlavu k muži.
„Řekl jsem něco?“ Stařec se pobaveně pousmál. Zakroutil hlavou.
„Víš, Spyro... on si myslel, že jsi dívka.“ Ležící se zarazil.
„Jaký je v tom rozdíl, že jsem muž?“ Nechápal.
„S mužem těžko stvoří potomky.“ Kdyby něco pil, jistě by mu zaskočilo. Dokonale zrudl.
„Potomky?!“ Ujistil se, pak omdlel. Muž se laskavě usmál a pohladil ho po neposlušně se kroutících vlasech. Mohly sahat po ramena. I díky jim vypadal jako něco nadpozemsky křehkého. Kdyby byl dívka – ve vesnici by vzniklo pozdvižení. ´Pravděpodobně vznikne stejně.´ Pomyslel si pobaveně a šel se věnovat něčemu užitečnému.
Temně černý vlkoun něco vztekle zavrčel. Byl o něco větší než Spyro a ve svém rozpoložení působil dokonale děsivě. Ve vlasech měl šedivý pramen, jinak byla barva jeho srsti sametově celistvá.
„Co jsi udělal?“ Chtěl se ujistit.
„Přived jsem ho jako svoji družku.“ Vlkoun na něj chvíli hledět v němém úžasu.
„Ty? Muže?“
„Myslel jsem, že je to dívka.“ Kdyby mohl, zčervenal by, když se začal černý vlkoun smát nakřáplým, vrčivým neuvěřitelně smyslným smíchem.
„Nesměj se počkej až ho uvidíš.“ Bránil se, pak se, ale taky rozesmál.
„Necháme ho zotavit a pak ho odvedeš tam, kdes ho našel.“ Řekl zcela vážně a nekompromisně. Spyro uvolněně přikývl.
„Proč ho honili?“
„Nemám tušení. Záleží na tom?“
„Vlastně ne.“ Protáhl se, přitom vydal něco jako spokojené zavrnění.
Jestli prvního vlkouna se bál, tenhle mu doslova naháněl hrůzu. Mlčky. Zabalený v dece se držel Arthura, jak se mu léčitel představil a sledoval tvora. On si prohlížel jeho. Poprvé v životě se zachvěl při pohledu do něčích očí. Nebylo to tím, že byly jak dva smaragdy – krásné velké smaragdy. I když tím možná trochu taky. Hlavně to bylo jejich hloubkou. Jakoby se zahleděl do hluboké propasti času. Nevěděl jestli je to bolestí se smutkem, které tuto propast zaplňovaly po okraj, ale měl nutkání muže obejmout a hýčkat. Ty oči viděly zbytečně mnoho krutosti, hněvu a zla, tím si byl jistý. Přitom byl nepopsatelně rozkošný a působil křehce. Chápal proč si ho Spyro spletl s dívkou.
„Nechte ho zotavit, pak se nastěhuje ke mně.“ Řekl opět zcela vážně a nekompromisně. Spyro s Arthurem k němu překvapeně otočili hlavu.
„Zůstane?“ Nic neřekl a odešel. Mladík se za ním nevěřícně a nechápavě zadíval.
„Mám... mám tu zůstat?“ Otočil hlavu zmateně k Spyrovi. Po setkání s druhým mu připadal jako rozkošné vlče. Přísahal by, že se tváří stejně zmateně. Pokrčil rameny.
„Zdá se, jak ti vlastně říkají?“ Usmál se Arthur.
„Já... Niery.“ Jeho jméno znělo stejně křehce a jemně jako on.
„Já tu ale nemohu zůstat. Musím se vrátit.“ Zakroutil hlavou.
„Chtěli tě zabít, kam se chceš vracet?“ Uložil ho Arthur, když mladík zavrávoral.
„Na tom nesejde. Musím se vrátit.“ Zavřel oči a opět usnul.
„To zranění není tak vážné... proč je tak unavený?“ Přikryl Spyro mladíka. Léčitel se pousmál nad jeho starostlivou důkladností.
„Těžko říct, nenenašel jsem žádné jiné zranění, nevypadá podvyživeně či něco podobného... jen je bezdůvodně vyčerpaný – dokonale bez energie.“ Pokrčil rameny.
„Jak řekl Tristan, necháme ho odpočinout... trochu jsem čekal, že ho nenechá odejít.“ Spyro vytvořil něco jako úsměv a přikývl.
„Já taky.“ Šel si po svém.
Po několika dnech se mladíkovi konečně začala vracet síla. Ztuhl, když vyšel na verandu léčitelova domu a spatřil dokonalou horskou vesnici plnou vlkounů – sem tam byl nějáký člověk nebo vlk. Zabalil se důkladněji do deky a sedl si do křesílka. ´Proč jsem čekal nory nebo tak něco ne tuhle... úchvatný.´ Pomyslel si a rozhlížel se po domcích. Všiml si největšího z domů na skále nad vesnicí.
Hádal, že patří vůdci vlkounů – tedy jestli něco takového existuje.
„Zdravím.“ Otočil hlavu k Spyrovi. Už ho opravdu tolik něděsil. Vlkoun za ním občas zašel, trochu jakoby se za něj cítil zodpovědný, nebo si možná prostě jen našel cestičku k jeho srdci. Sedl si do druhého křesílka a protáhl se.
„Jak je?“ Niery přikývl.
„Lépe.“ Jeho prohlášení neznělo moc přesvědčivě, potom co se chytl za hlavu a svil se.
„Niery! Arthure!“ Položil mu rychle ruku na záda.
„Niery, děje se něco?“ Stařec vyběhl ze dveří. Když si všiml mladíkovo stavu, rychle se k němu sklonil.
„Co se děje, chlapče?“ Mračil se.
„Musím zpět.“ Narovnal se trochu klidnější. Vstal.
„Musím.“ Zavrávoral.
„V tomhle stavu nikam nemůžeš, navíc Tristanovi by se moc nelíbilo, kdybychom tě pustili.“
„Nezajímá mě... kdo to vůbec...“ Zmlk a zvedl k nim oči. No jistě, ten děsivý vlkoun. Skoro na něj zapomněl. Sedl si zpět.
„Nenechá mě odejít? Proč?“ Zabalil se do deky. Podívali se na sebe. Spyro naznačil Arthurovi, že má slovo. Muž si zničeně povzdechl.
„Jsi krásný mladý muž a... Tristan už dědice má.“ Opět si povzdechl, když se zdálo, že mladík nechápe.
„Tudíž k sobě jako partnera nepotřebuje ženu, které ho zas až tak nepřitahují.“ Řekl s nadějí v hlase. Stále nic. Pak mladík dokonale zrudl. Otočil hlavu ke Spyrovi. Přikývl. Zmateně na ně hleděl. V tu chvíli opět nezapřel svoji křehkost a jemnost.
„Ale... ale je přece muž a vlkoun... já.“ Rozkoktal se. Sklonil hlavu.
„Dědice?“ Ozval se najednou.
„Hmmm... je to náš vůdce, jeho syn bude jednou taky.“ Mladík znejistěl ještě víc. ´Vůdce.´ Pomyslel si. Nemá šanci. Zavřel oči. Před nimi se mu objevila tvář – tolik podobná jeho. Zamračil se. Teď nesmí myslet na sebe. Musí se odsud dostat. Zadíval se na malá hrající si vlčata. ´Potomky.´ Vybavilo se mu. ´Možná by mohl...´ Otočil hlavu k vlkounovi. ´Přece ji nedám do rukou... je v horších. Pokud tu musím zůstat, alespoň tu bude se mnou a v bezpečí.´ Nevěděl proč, ale tím si byl jistý.
„Proč jsi mě chtěl jako družku?“ Spyro k němu otočil hlavu od vlčat. Také je sledoval zvláštně zamlženým pohledem.
„Hmmm... vypadal jsi dokonale, když si hleděl na hvězdy. Tak smutný, tak krásný, tak...“ Zmlk.
„Takže kvůli mé tváři?“ Chtěl Niery vědět.
„Řekl bych že ano.“ Přikývl vlkoun.
„Nevím. Něco v sobě máš... nějáké kouzlo.“ K jeho úžasu se mladík uvolněně usmál.
„Tvář a moje kouzlo... to má ona taky.“ Muži na něj nechápavě hleděli.
„Moje sestra. Dvojče Niniel.“ Všimli si něhy s jakou jméno vyslovil. Zahřála u srdce.
„Můžeš svou družkou udělat ji.“ Nevěřícně na něj hleděli.
„Nabízíš mi svou sestru?“ Řekl Spyro užasle. Mladík přikývl.
„Sám tu nechceš zůstat, proč...“
„Sami jste řekli, že mě odsud nepustí. Tady alespoň budeme spolu a... bude v bezpečí.“ Spojení v bezpečí oba zaujalo.
„Proto jsi chtěl odejít? Je v nebezpečí? V tak velkém, že ji raději nabídneš mně?“ Odtušil vlkoun.
“A spoléháš na to, že mě přitáhne její vzhled.” Dodal.
“Kde je?” Niery sklonil hlavu.
“V Sirionu.” Spyro s povzdechem zavřel oči. Zašeptal to samé jméno a pak další. Yasin. Mladík přikývl. Vlkoun pobaveně zamručel a vstal. Šel pryč. Niery nejistě zvedl oči k Arthurovi. Uklidnil ho úsměvem.
“Žertuješ.” Usoudil Tristan. “To nemůžeš myslet vážně.” Zavrčel.
“Další člověk?”
“Jeho sestra.” Vysvětloval. Tristan výhružně zavrčel ne.
“Pokud... pokud budeš souhlasit, zůstanu.” Ozvalo se až plaše ode dveří. Vlkouni se otočili.
“Zůstaneš tak či tak.” Přišel k němu. Niery musel hodně zaklonit hlavu, aby se mu mohl podívat do očí. Byl proti němu opravdu směšně drobný.
“Uteču.” Vůdce vlkounů se mu zadíval do těch smaragdů. Nechápal, kde se bere jeho odvaha. Působil tak křehce, tak zranitelně přitom mu bez ucuknutí hleděl do očí a vzdoroval. Měl v sobě víc než se na první pohled zdálo, nejen to zvláštní kouzlo. Myslel, že bude pouhou hračkou do postele. Spletl se.
“Musí ti na ní hodně záležet.” Řekl mírněji. Sledoval, jak se v mladíkovi něco zlomilo a bolest se smutkem se prodraly na povrch.
“Je... je moje všechno.” Zašeptal. Vlkoun si povzdechl. Když mu Spyro oznámil, kde a kdo jeho sestru drží, Tristanovo oči zchladly. Poslal ho pro dívku. Niery se uvolněně pousmál. Jeho tělo jakoby ho přestalo pod náhlou záplavou úlevy poslouchat. Uvědomil si, že se držel na nohou jen silou své vůle. Upustil deku a začal se sesouvat k zemi. Tristan ho chytl. Mladík zrozpačitěl a zrůžověl, když ho položil do velké postele. ´To je moje budoucí postel.´ Pomyslel si. Jeho vlastní myšlenky ho zmátly. Copak se s tím už smířil? Jak by mohl? Vždyť je to vlkoun, jak proboha chce... Sledoval štíhlého vysokého tvora. Byl si jistý, že na jeho těle není ni gram přebytečného tuku. Povzdechl si a zachumlal se pod přikrývku. Byl moc unavený, nad tím přemýšlet.
Spyro se zadíval na noční pevnost. ´Kvůli dívce... podstupuju tohle kvůli dívce.´ Pomyslel si nevěřícně. ´A pro zábavu.´ Přiznal sám sobě. Bez jediného zvuku přeskočil vysokou zeď a vydal se hledat dívku. Cestou potkal několik strážců, kteří mu nedělali velké problémy.
“Měl pravdu.” Pomyslel si a zadíval se na ležící dívku. Jakoby byla Nieryho kopií – dívčí kopií. Sedl si k ní. Instinktivně máchla rukou – spíš jen jako gesto. Na skutečnou obranu byla moc slabá. Chytl její ruku a zadíval se jí do očí. Narozdíl od Nieryho měla v těch smaragdech modré žilky. Byla v nich stejná bolest se smutkem, které viděl v mladíkovo. Chvíli na něj bez známky pocitů jen tupě hleděla. Její oči naplnil šok a strach, když si uvědomila, kdo nad ní sedí.
“Klid. Posílá mě tvůj bratr... Niery.” Zachvěl se jí dolní ret a unaveně zamrkala.
“Ni... Niery.” Zašeptala a snažila se sednout si. Pomohl jí. Svezla se mu do náruče a pevně sevřela dlouhou srst na jeho prsou. Zvedl ji.
´Neuvěřitelně snadný.´ Pomyslel si, když vstoupil mezi stromy. V pevnosti se ozval poplach. Spyro něco spokojeně zabručel a vydal se skrz les. ´Teď zábava.´ Opravdu se bavil, když své pronásledovatele vodil po lese, kudy chtěl. Když ho znudili, namířil si to k vesnici.
Niery se probral. Cítil se dobře a v bezpečí jako dlouho ne. Rychle otevřel oči, když si uvědomil, kdo za ním leží. Oba spali na boku a Tristan kopíroval jeho křivky svými. Jeho teplo a hebká měkká srst byly neuvěřitelně příjemné. Štíhlými prsty zajel do husté srsti na jeho paži. Vlkoun otevřel oči. Nieryho jemné doteky vyvolávaly příjemné mrazení. Mladík najednou přestal a rychle si sedl.
“Co se děje?” Překvapeně k němu sklonil hlavu. ´Je vzhůru.´ Pomyslel si.
“Je tu.” Vstal.
“Počkej.” Chytl ho Tristan za paži. Nejistě se otočil. Vlkoun sáhl vedle postele a podal mu složenou černou látkovou košili. Udiveně si ji vzal. Oblékl. Byla mu velká, ale lepší než tu stále běhat v dece.
“Já... děkuju.” Zrůžověl a nevěděl proč. Tristan vstal a příkývl.
“Potom přijde švadlena a ušije ti hodnotné oblečení.” Vedl ho k Arthurovi. Mladík si cestou ohrnul rukávy. Vděčně a šťastně se vrhl Spyrovi kolem krku. Jeho sestra je v bezpečí. Teď už bude vše dobré. Bude mít muže a patřit do vesnice těch nejlepších bojovníků, kteří ji jistě budou chránit. Léčitel se na ně zadíval. ´Nebude tak špatně´ Pomyslel si s úsměvem a otočil hlavu k Tristanovi. Vlkoun si prohlížel dívku.
“Neuvěřitelné že?” Ozval se Arthur.
“Je v pořádku, jen je stejně vysílená jako Niery.” Odpověděl jeho tázavému výrazu. Přikývl.
“Spokojen?” Zvedl oči ke svému druhovi. Stačil mu jeho výraz.
“A? Bavil ses?” Opět nemusel odpovídat. Tristan si povzdechl.
“Jdu něco sníst.” U východu se zastavil.
“Niery?” Řekl tázavě. Mladík se konečně pustil vlkouna a doběhl svého nového pána. Ještě lehce omámený šťastnou chvilkou ho okouzlil neodolatelným úsměvem. Tristan měl pocit, že se rozpustí, když viděl jeho nadšený obličej. ´Vzpamatuj se.´ Poručil si v duchu. Niery překvapeně sledoval snídani, kterou jim nechal připravit. Obyčejná snídaně.
“Arthure.” Vstal Spyro, když se dívka pohla. Vystrašeně se rozhlédla. Se stejným výrazem sledovala tvora.
“Děsíš ji, odstup.” Strkal Arthur do vlkouna. Ten něco nesouhlasně zabručel, ale odstoupil od postele.
“Ne-nechoď.... ty jsi... zachránil jsi mě, že?” Zvedla k němu unaveně ruku. Rychle ji chytl.
“To ano.” Pousmála se a příkývla.
“Děkuju... jsem Niniel.”
“Já Spyro... to Arthur.” Spyro. To jméno jakoby v sobě mělo oheň – tak jako jeho majitel. Vyzařoval z něj, hořel neutišitelným plamenem.
“Tvůj bratr...”
“Já vím, cítím ho.” Snažila se posadit. Zaprotestoval a položil jí horní tlapy-ruce na ramena.
“Chci ho vidět. Neviděla jsem ho tak dlouho.” Spustila nohy z postele. Vstala aby se mu následně svezla na nohy.
“Přivedu ho dobře?” Řekl jemně a držel ji kolem pasu. Překvapeně na ni hleděl, když se zachumlala do jeho měkké srsti.
“Jsem tak slabá a je mi zima.”
“Dojdu pro něj.” Nabídl se Arthur a odešel. Vlkoun mezi tím zahříval dívku svým teplem. Na to aby ji položil zpět do postele, se cítil moc příjemně.
“Niniel.” Rychle zvedla hlavu. Šťastně se usmála a objala bratra, který si k ní klekl. Oběma vytryskly slzy. Spyro zvedl oči k Arthurovi. Ten se pousmál a přikývl. Jakoby mu říkal, udělal si správnou věc.
“Jak je ti?” Odklonil se od ní. Přikývla a pohladila ho po tváři.
“Nepřijde si pro nás?”
“Nemyslím, že ví kam.” Pokrčil rameny.
“Chce mého potomka.” Zamračila se znechuceně a zachvěla se.
“No... to není sám.” Uklouzlo Arthurovi. Dívka k němu nechápavě zvedla oči.
“Vysvětlím ti to později, až se trochu zotavíš.” Podíval se mladík na vlkouna. Ten přikývl. Bude lepší, když jí to řekne on. Niniel trochu zmateně přikývla a usla.
“Je stále slabá.”
“To ty taky.” Namítl Arthur a pomohl mu vstát.
Niery už přespával v Tristanovo domě. Vždy uvolněn, když vlkoun večer usnul a ráno vstal z postele aniž by po něm něco chtěl. Nedokázal si fyzický kontakt mezi nimi představit, přesto v jeho náruči usínal a probouzel se neobvykle spokojený a odpočatý. Každý den chodil za svou sestrou. Arthur uvolněně sledoval, jak každým dnem oba sílí a Nieryho rány se až neuvěřitelně rychle hojí. Opravdu ho navštívila švadlena a dostal několikery kalhoty, tuniky a košile. Místní chodili v podobném oblečení. Nejraději, jak se zdálo měli měkkou příjemnou kůži. Mladík si oblíbil kalhoty s dvěma pruhy, které připomínaly bederní pásy vlkounů a vypáslou tuniku s dlouhým rukávem a kapucou – lemovanou kožešinou. Když si zkoušel své nové oblečení, Tristan ho znepokojeně sledoval. Přemýšlel o tom, že ho tu nechá běhat v jeho starých kalhotech a košili. Pak si uvědomil, že v té zas vypadal rozkošně drobně. ´To bych si moc nepomoh.´ Povzdechl si.
Spyro se zastavil s rukou na klice, když uslyšel dlouho očekávanou větu: Vysvětluj. Zamračil se a poslouchal. Niery si povzdechl a začal sestře vše vysvětlovat. Když skončil, provinile na ni hleděl. Ležela, oči zavřené a tiše poslouchala.
“Zlobíš se? Rozhodl jsem za tebe a k tomu...” Tak jako Spyro se bál odpovědi. Vlkoun si nebyl jistý jestli by ji dokázal nutit – nedat jí na výběr tak, jako to udělal Tristan.
“Nezlobím se. Udělal jsi to, protože jsi mě chtěl zachránit před Yasinem. Taky. Víš, že tu budu v bezpečí pod jeho ochranou. Vím, že mě ochrání a že by mi neublížil, je tak, chová se tak...” Zašeptala.
“Nikdy o mě nikdo neměl takovou starost. Jen ty.” Otevřela oči.
“Je až neuvěřitelné, jak moc mi je příjemné jeho objetí, jeho blízkost, teplo. Cítím se v bezpečí. Jako drahocenný kámen. Když vidím, jak se na mě dívá, pečuje o mě, dotýká se mě. Nikdy jsem se tak necítila... ale líbí se mi to.” Otočila k němu hlavu.
“Nejsem pyšná a špatná, protože se v jeho očích vidím jako ta nejkrásnější dívka mezi všemi.” Niery a Spyro se něžně pousmáli.
“Ne nejsi.” Pohladil svou sestru po tváři.
“Budeš tu šťastná, že?” Hladil ji ve vlasech. Zadívala se opět do stropu.
“Jen si nedokážu představit... i když mi je tak příjemné, když mě drží v náruči. Pro ně ale není svazek mezi člověkem a vlkounem něco neobvyklého, tak snad...” Chytl ji za ruku. Taky v to doufal.
“Myslíš, že bude nějáký obřad?” Řekla nadějně. Pobaveně pokrčil rameny a slíbil, že to zjistí. Spyro se zadíval na mračícího se Arthura. Když vlkoun přikývl, mužův obličej zjemněl.
“Neuteče před tebou?” Usmál se pobaveně. Spyro něco zavrčel a zaklepal. Oba vešli. Niniel se zatvářila jakoby ji při něčem přistihli.
“Nesu ti snídani.” Cítil se Spyro stejně jako ona. ´Neměl jsem poslouchat.´ Položil jí tác na nohy, když si sedla.
“Už se cítím mnohem lépe, mohu se jít projít?” Otočila hlavu k Arthurovi. Ten se pousmál. Byla mnohem hodnější a poslušnější pacient než Niery. Přikývl.
“Jen si dej pozor na místní dívky.” Sourozenci se na něj nechápavě podívali.
“Je ve vesnici jeden z nejoblíbenějších.” Niniel nemohla jinak, než se pousmát. Už párkrát vyšla na terasu a všimla si, že Spyro vyniká svým vzhledem a nepůsobil jako někdo, kdo odmítne pozornost. Spyro něco zavrčel.
“Půjde se mnou, takže si mě před možným útokem žárlivých milenek bude muset ochránit.” Všichni tři se zasmáli. ´Není jen krásná a nemá v sobě jen to kouzlo.´ Pomyslel si spokojeně vlkoun a posadil se.
Když se najedla a oblékla oblečení, které jí půjčil bratr, Spyro ji vedl ven. Trochu ji znepokojily pohledy místních dívek. Držejíce paži svého budoucího manžela, se ale cítila naprosto v bezpečí. Stále nechápala proč mu tak věří a nebojí se ho. ´Manžela?´ Pomyslela si, když vyšli na horskou stezku za vesnicí. Sklonil k ní hlavu, když ho oslovila.
“Máte něco jako svatební obřad?” Zrůžověla rozpaky a sklonila hlavu.
“Jistě.” Nadšeně k němu zvedla oči.
“Vážně? Takže dostanu bílé šaty a kytici a... “ Zmlka, když si všimla jeho pobavení. Přikývl
“Jistě, pokud si to přeješ. Pronáší se slib před vůdcem a ostatními... a pár si něco vymění.” Nechápavě k němu zvedla oči a zeptala se co.
“Hmm... něco co je jim drahé, aby to ten druhý nosil vždy u sebe. Může to být klidně jen něco, co mu chce dát. Cokoliv.” Ona se zamyšleně zadívala před sebe.
“Můj bože.” Přišla k okraji skal a kochala se nádherným výhledem.
“A může si to ten druhý vybrat?” Zarazil se.
“No... proč ne.” Protáhl se spokojeně. Miloval to tu, jakoby ho místo naplňovalo čerstvou životní silou. S úsměvem se na něj zadívala. Nevěděla proč ale cítila zvláštní pýchu, že on se stane jejím druhem.
“Hmmm... vypráví se, že nemáte rádi lidi a jste krutí a nemilosrdní.” Sklonil k ní hlavu.
“V boji možná.“ Zadíval se jí do očí.
“Jsme jen opatrní a neradi mezi sebe někoho pouštíme.”
“Myslím, že ten kdo to prohlásil, vás nikdy nepotkal. Viděla jsem nějákého vlkouna. Śedivého neuvěřitelně velkého.” Zvedla k němu oči. Překvapilo ho, že chce znát jeho jméno.
“Oren.” Příkývla.
“Vyděla jsem Orena při hře s vlčaty. To jak se jich dotýkal, tvářil se... hřálo u srdce. Není krutý a nemilosrdný... Jen trochu děsivý.” Dodala pobaveně. Vlkoun se zasmál a jí ten vrčivý zvuk rozbušil srdce. ´Co to...´
“Hmmm... fakt je, že s lidmi se moc nestýkáme, nestaráme se o ně. Ale máme dohodu s královskými potomky, už jsme jim párkrát pomohli. Byli to vždy čestní a spravedliví muži. A upřímně asi bych tam Nieryho nechal, kdyby mu nesjela kapuce.” Zadíval se někam do dálky. Otočila k němu hlavu a prohlížela si ho. Stál pevně a sebejistě. Nádherná socha vytesaná z černého kamene.
“Chci tohle.” Ozvala se najednou a dotkla se napletené ozdoby-copánku z barevných kůží a peří v jeho vlasech.
“Udělám ti novou.” Přikývl.
“Ne, já chci tuhle.” Trvala na svém. Nechápavě na ni hleděl. Ani neví, jak dlouho už ji nosí.
“Proč?” Ona zružověla.
“Hmmm... asi mi barvami připomíná oheň, který v sobě máš. Mám pocit, že když se jí dotknu zahřeje moji dlaň... já nevím, líbí se mi.” Dodala s výrazem, že už o tom mluvili dost. Překvapeně na ni hleděl. Jak by mohl říct ne.
Niery se zadíval na Tristana rozvalujícího se na posteli. Vlkoun dorazil domů někdy k ránu. Mladík neměl tušení, kde byl a vlastně ho to ani nezajímalo. Sedl si k němu.
“Tristane?” Vlkoun otevřel oči. “Nemůžeš spát?” On něco zavrčel.
“Nemůžu usnout.” Řekl víc podrážděně než chtěl.
“Děláš rámus.” Niery se snažil nevnímat jeho náladu. Obvykle se tvářil chladně a působil hrůzostrašně. Mladík si ale uvědomil, že jemu by nikdy neublížil. Nevěděl, kde bere tu jistotu. Možná z toho něžného hřejivého objetí, ve kterém usínali a probouzeli se. Nebo z faktu, že až na drobnost, že nesmí odejít, mu vlastně splní, cokoliv si přeje.
“Chtěl bych se zeptat. Spyro říkal, že už máš potomka, ale já ho ...” Tristan se zatvářil překvapeně.
“Chtěl bys je vidět?” Niery nechápal jeho překvapení.
“Myslel jsem, že takhle je toho na tebe moc, ještě kdyby tu běhali ti malí ďáblové.” Mladík na něj nejistě hleděl. Nevěřil tomu, že vlkoun na něj bral takové ohledy.
“Musí se jim stýskat.” Vůdce vstal a protáhl se.
“Chodím za nimi denně. Potom co... “ Nedořekl a on si všiml jeho nálady. Zamračil se.
“Mi s nimi pomáhá Lian. Přivedu je, počkej tu.” Odešel. Niery si sedl zpět na postel a čekal. Po chvíli se vlkoun objevil ve dveřích.
“Kde... “ Zmlk mladík, když si všiml dvou dětí schovávajících se za jeho nohy. Pevně svíraly dlouhé chlupy a sledovaly mladíka velkýma žlutýma očima. ´Byla člověk?...Dvojčata.´ Pomyslel si dojatě. Chlapec a dívka temně černých vlasů. Mohli jim být tak dva - tři roky. Rozkošnější děti snad v životě neviděl. Usmál se a klekl si před vlkouna. Ten se k nim sklonil.
“Tak jděte.” Přistrčil je k mladíkovi. Obě děti chytly otcovo paže a nechtěly pustit. Skoro mu vylezly na ramena. Mladík se znovu pousmál a chytl holčičku za boky, stáhl k sobě. Vyjekla a vyděšeně na něj hleděla, ale natáhla ruku a dotkla se jeho blonďatých vlasů. Vykouzlila uličnický úsměv a vrhla se na něj. Chlapec nechtěl zůstat pozadu a udělal to samé – povalili ho.
“Ne, počkejte.” Začal chápat slova o malých ďáblech. Tristan něco zabručel a oba chytl, zvedl z mladíka. Postavil.
“Tohle je Neessa a to Crisspin.” Položil oběma svou velkou ruku na vlasy. Děti se uklidnily a k Nieryho užasu se jemně uklonily.
“To je Niery.”
“Milenec.” Uchychtla se holčička. Muž dokonale zrudl. Tristan neskryl své pobavení.
“Mužeme ho ukázat Lian?” Zvedla oči k otci.
“Není vaše hračka.” Zavrčel ale jinak než jindy – něžněji.
“My víme, je tvoje hjačka.” Přikývl dospěle Crisspin. Niery se neudržel a rozesmál se. Vlkoun si užíval ten zvuk, který u mladíka slyšel poprvé. Jakoby brnkal na smyslové struny v jeho těle a rozehrál příjemnou melodii pocitů. Přivřel oči.
“Mužeme mu ukázat Lian?” Teď už se neudržel ani on.
“Vy malý...” Smál se. Niery sklonil hlavu k holčičce, která ho zatahala za rukáv. Překvapila ho otázkou, zda už mu otec vyprávěl. Nechápavě zakroutil hlavou. Tristan se marně bránil, nakonec kývl a vyprávěl jim starou legendu o dracích a démonech, kterou si vybraly. Zdálo se, že vyprávění dokonale znají, protože otce doplňovaly či opravovaly, když si dovolil změnil nějákou maličkost. Během příběhu si Niery uvědomil, že obě děti drží v náruči a jeho drží Tristan. Ta dokonalá rodinná idyla mu rozbušila srdce a vehnala červeň do tváří. Uvědomil si, že když nevrčí a nebručí, má příjemně zbarvený hluboký hlas. Položil mu hlavu na rameno. Zavřel oči. Tristan si všiml jeho uvolnění a spokojenosti. Musel si přiznat, že po něm touží jako po nikom. ´Už jsem mu dal dost času, zvyknout si na mě. Dost silný už taky je.´ Pomyslel si a prohlížel si jeho klidný obličej. Když dovyprávěl, děti nadšeně zatleskaly. Spící Niery sebou cukl. Vlkoun je utišil a poslal k Lian. Sklonil hlavu zpět k němu. Zdálo se, že se probouzí. Zlehka ho pohladil po tváři a zajel do hebkých vlasů.
Niery si užíval dotyk na své tváři. Jakoby se o ni otřel motýl svými křídly. Ucítil chvění v podbříšku, když ho tentýž motýl pohladil po rtech. Něžně a pomalu je laskal. Utekl mu jemný vzdech a v tu samou chvíli si uvědomil, že to není motýl ale rty. Měkké horké rty, které se zrovna vpíjí do jeho. ´Tak krásný sen.´ Pootevřel je, aby neznámému odpověděl. Ucítil jeho úsměv a jeho ruku ve svých vlasech. ´Není to sen.´ Uvědomil si. Otevřel oči. Opravdu. Je vzhůru a ten... Zadíval se do krásných jantarových očí – stejné barvy jaké měly děti. Zmateně se odtáhl a sledoval muže, který ho držel v náruči a on se zrovna tiskl k jeho nahé hrudi. Měl krásný obličej tvrdších rysů, lemovaný temně černými dlouhými prameny. Všiml si šedivého pruhu v nich a povědomých ozdob. Muž byl vysoké, štíhlé, pevné postavy. Přes záda i břicho se mu táhly černé ornamenty, tak jako na předloktí. Na tváři a bradě měl další znaky. Kolem pasu uvázanou další povědomou věc. Nieryho srdce poskočilo. ´To přece nemůže být....´
“Tristane?” Dostal ze sebe. Muž překvapený jeho šokovaným výrazem, nechápavě přikývl. ´Proč je tak v šoku, přece mě políbil zpět. Tak se mu to muselo líbit.´ Pomyslel si rozmrzele.
“Ale ty jsi člověk.” Vysvětlil mu vzápětí mladík.
“Jistěže, každý vlkoun na sebe umí brát svou lidskou a vlčí podobu. Na tom přece není nic tak...”
“Možná pro vás, ale nikdo tam venku o tom nemá tušení.” Tristan udiveně zvedl obočí. Pak mu to došlo.
“Můj bože. Musel jsem tě hrozně vyděsit. Tak jako Spyro tvou sestru.“ Mluvil z něj úžas.
“Kdybych byl v tvé kůži, utek bych.” Řekl pobaveně.
“No, musím říct, že jsem stále trochu... ještě jsem...” Zrudl. Tristan se mu zadíval do očí. Laskavě se usmál.
“To dokážem nějak překonat.” Pohladil jeho rty svými. Mladíka překvapilo, jak moc příjemný je to dotyk.
“Chci vidět Niniel, jak se bude tvářit až to zjistí.” Nechal se posadit na jeho nohy a dokonce ho objal kolem krku. Uvědomil si, co udělal. Opět zrudl. Muž se pousmál. Líbila se mu skutečnost, jak lehce ho mladík přijal a jeho doteky bral za naprosto přirozené, i když se díky nim tak rozkošně červenal.
“Zjistí to při obřadu.” Neodolal a vpil se do jeho rtů. Niery si vzdychl a opětoval jeho polibky.
“Většina z nás má radši svou vlkouní podobu.” Šeptal mezi polibky.
“Takže všichni ty lidi...” Odtáhl se Niery. Tristan si ho nesouhlasně přitáhl zpět.
“Většina.” Řekl do jeho úst. Už se na nic neptal a svěřil se jeho něžnostem. Vzpamatoval se až v posteli. Uvědomil si, že je nahý. Nejistě zvedl oči k muži, sklánějícímu se nad ním. Ten se pousmál a políbil ho, svezl se níž. ´Tak tohle se mi taky líbí.´ Přivřel oči, když začal jazykem dráždit jeho bradavku. Reakce jeho těla ho trochu vyděsily, ale cítil, že jsou naprosto přirozené. ´Nikdy bych nevěřil...´ Dotkl se prsty Tristanovo vlasů, když cítil jeho horké rty na svém břiše. Mířily níž. ´To snad...´ Otevřel polekaně oči a sledoval jak se s ním něžně mazlí a bere ho do úst. Byl to ten nejvíc vzrušující pohled, jaký kdy viděl. Sledoval, jak přejíždí po celé jeho délce, líže ho a pak bere mezi rty a zasouvá hluboko do úst. Všechny myšlenky se vytratily. Zůstal jen Tristan a on. Něžná rozkoš, kterou mu poskytoval. Už se nebál toho, co ho čeká. Svěřil svoje tělo muži a věděl, že mu dovolí cokoliv. Bude to krásné tak jako všechno, co s ním do teď prováděl. Měl pocit, že slíbal každičkou část jeho kůže. Jeho velké horké ruce citil všude po těle. A teď když ho laskal, byl v ráji a nechtěl z něho pryč.
Tristan vnímal každý tep srdce, záchvěv a vzdech. Nesmírně se mu líbily mladíkovo reakce na jeho doteky. Líbilo se mu jeho bělostné štíhlé tělo, jeho dlouhé nohy a ploché bříško. Dokonalost. Pokrčil jemně jeho nohy a roztáhl. Mladík něco spokojeně zavrněl, když se odhodlal zlehka do něj zavést jeden z prstů. Tak vřelou reakci nečekal. Pousmál se a přidal druhý prst. Pomalu jimi začal pohybovat. Nieryho tváře zahořely a on pevně sevřel přikrývku pod sebou.
“Tristane to... nevěděl jsem, že to bude tak...” Jeho slova zanikla ve vzdechu a on následoval Tristanovo prsty svými boky. Muž ho trochu zaskočen sledoval. Zdálo se, že necítí žádnou bolest i přes svou těsnost.
“Tristane... prosím.” Nebyl si jistý za co prosí, ale jeho něžný trýznitel to jistě ví a vyhoví mu. Muž vzdal své přesvědčení a snahu připravit ho na sebe, když slyšel v jeho hlase naléhavost a touhu. Roztáhl jeho nohy a přizvedl boky. Pomalým pohybem do něj vstoupil, přitom pozorně sledoval reakce v Nieryho obličeji. Žádný záchvěv bolesti. Zasténal, když byl celý uvnitř a cítil horké sevření kolem svého penisu. Tak dobře se dlouho necítil. Pomohl mladíkovi ovinout nohy kolem svého pasu a opřel se rukama kolem jeho hlavy. Zadívali se do očí.
“Pokračuj.” Tristan se pousmál a políbil ho na pootevřené chvějící se rty.
“Jen co si na mě trochu zvykneš.” Hrál si s blonďatými prameny a kochal se pohledem na mladíka.
“Ale...”
“Ššššš...” Umlčel ho polibkem a vyhověl mu.
“Žertuješ?” Hleděl na něj Spyro nechápavě. Už ve své vlkouní podobě zakroutil hlavou. Jeho druh se posadil.
“Myslí si... neuvěřitelný.” Nenacházel slova.
“No, pak to snad bude milé překvapení.” Tristan se pousmál.
“Pokud je jako její bratr, věř mi bude a pro tebe taky.” Vlkoun k němu zvedl oči. Tvářil se pobaveně.
“Mlč, nebo jí to povím hned.” Oba se zasmáli.
“Na kdy plánuješ tu svatbu?”
“Na zítra?” Opět se zasmáli.
“Co nejdřív, chce bílé šaty a kytku... asi zvyk u nich.” Pokrčil rameny.
“O tom jsem něco slyšel.” Přikývl Tristan. Otočil hlavu ke dveřím. V nich stála Niniel. Nejistě na něj hleděla a on si uvědomil, že ho možná ještě neviděla.
“Jsem Tristan, vůdce vlkounů.” ´Ale slyšela o mně.´ Pomyslel si, když viděl její výraz. Příkývla a jemně se uklonila.
“Mně říkají Niniel.” Otočila hlavu k Spyrovi.
“Arthur mě pustil na další procházku a myslela jsem, že bychom zašli za... Zisis.” Nebyla si jistá. Přikývl a vstal.
“Tedy jestli neruším.” Dodala rychle k Tristanovi. Zakroutil hlavou a vyšel ze Spyrovo domu. Byl nejblíž jeho. Všechny domy ve vesnici byly podobně velké a řešené.
Došli ke švadleně – mladé blonďaté ženě v koženém kompletu a v podobných kalhotech jaké měl Niery. Jen na bocích byly po celé délce rozpárané a spojené šnůrkou. K tomu měla uplejší vestičku. ´Je tu tolik krásných dívek, proč si přivedl mě?´ Prohlížela si ji Niniel. Byla tak o hlavu vyšší, štíhlé pevné postavy.
“Zdravím.”
“Já tebe, vlče.” Usmála se, pak si všimla dívky. Zaváhala.
“I tebe.” Pozdravila dívku pokývnutím hlavy. Ona ji.
“Ráda tě poznávám, jsem Niniel.” Uklonila se.
“Já Zisis... tak pojďte, asi budeš chtít pro tu malou oblečení, že?” ´Malou?´ Pomyslela si Niniel a cítila se hloupě. Pravda byla drobná výškou i postavou ale určitě ne nejmenší – tedy mezi lidmi.´Malou. Jsem přece dospělá žena! Kdyby věděla, kolik mi je let, nedovolila by si...´
“Nejsem malá.” Ozvala se rozčíleně a přerušila rozhovor mezi Spyrem a Zisis. Oba k ní otočili hlavu. Dívce zajiskřilo v očích, když si všimla hrdosti a odhodlání bránit se.
“Omlouvám se. Nemyslela jsem to zle. Jsi rozkošně malá, pokud chceš znát můj názor. Jsem nadšená, že si Spyro našel tak krásnou dívku... a jak se zdá s ostrým jazykem, i když na to nevypadá.” Niniel zrůžověla.
“A myslím, že ostatní ve vesnici to uvidí stejně až tě poznají. Možná bude jen pár žárlivých scén, přece jenom je to Tristanův zástupce.” Usmála se. Niniel zvedla udiveně obočí. ´Zástupce?´
“Tak co to bude?” Přerušila její myšlenkové pochody.
“No, chtěla bych nějáké oblečení jako nosíte vy tady... ne šaty. Možná sukni... nevím.”
“Něco vymyslíme ať tu neběháš v bratrovo.” Řekla Zisis s úsměvem. Niniel přikývla
“A pak bílé šaty... na obřad.”
“S tím mi budeš muset poradit. Nikdy jsem něco takového nedělala. Něco jsem tedy navrhla, potom co se o tom Spyro zmínil, ale nevím jestli se ti to bude líbit.” Zašla do druhé místnosti a přinesla listy papíru. Podala je dívce. Ta si prohlížela návrhy šatů, stylem připomínaly oblečení lidí z vesnice. Vypadaly dokonale.
“Tyhle.” Řekla bez zaváhání. Oba udiveně zvedli obočí.
“Jsou dokonalý. Ani ve snu jsem si je nepředstavovala tak krásný.” Řekla nadšeně. Zisis se zachvěla tichou pýchou a otočila k sobě kresbu. Spyro se pousmál, když si uvědomil, že je stejně nadšená jako jeho budoucí žena. Taky se uvolnil, když si uvědomil, že si získala její srdce. Což byl u Zisis malý zázrak, byla trochu samotář a víc si rozumněla s muži než se ženami. Proto taky měla k němu a k Tristanovi tak blízko. Ta drobná víla si ji ale získala, tak jako jeho.
“Tak vstávej, musím vzít míry.” Zvedla Zisis metr a vstala. Když skončila, ještě se domlouvali na detailech.
Tristan došel do svého domu. Stále ještě spal. Pousmál se a lehl si k němu. Vzal do náruče a čekal až se probere. Mladík něco zamumlal a lehl si na záda. Pomalu otevřel oči a zadíval se na něj. Vlkounovo nálada začla rychle klesat, když z jeho obličeje nemohl vyčíst jediný pocit. Mladík se dokonale probral a celý rudý se mu zadíval do očí. ´Výborně.´ Pomyslel si Tristan.
“To... to se mi nezdálo... nebo ano?” Řekl nejistě. Uvolněně se pousmál, když vlkoun zakroutil hlavou. Otočil se k němu a zachumlal se do jeho měkké srsti.
“Ta tvoje srst je tak měkoučká a příjemná.” Zamumlal do jeho hrudníku.
“Tak jako tvoje rty.” Zaklonil k němu hlavu. Udiveně zvedl obočí, když se vlkoun rozzářil bílým světlem. Zavřel oči. ´Magie.´ Pomyslel si. S povzdechem přijal jeho rty. Odklonili se. ´Jak to proboha dělá, že mu čím dál víc podléhám.´ Pomyslel si Tristan nesouhlasně a políbil ho do vlasů, když se k němu opět přitiskl.
“Jsi kouzelnice.” Usmála se Niniel a prohlížela si bílé šaty zdobené peřím a košešinou stejné barvy. Zisis se usmála a zvedla ozdobu z peří, která patřila do vlasů.
“Zabiješ ho.” Ona k ní nejistě zvedla oči.
“Zapomene dýchat až tě uvidí.” Vysvětlila pobaveně. Niniel zrůžověla a jemně se pousmála. Pak zvážněla.
“Potřebuju pomoc s tím, co mu mám dát. Myslela jsem...” Vytáhla ze svých věcí složený list papíru. Podala ho dívce. Ta se překvapeně zadívala na náčrty ozdob.
“Hmm... jsou dobré. Mohla bys je navrhovat. Víš vlkouni tyhle pitominky milují. Peří, kůže, kožešiny, korálky. Myslím, že by byli všichni nadšení. O které přemýšlíš, poradím ti s výrobou.” Niniel se uvolnila a ukázala prstem. Zisis příkývla.
“To se mu bude líbit.”
Niniel nervózně přecházela po pokoji. Její bratr a Zisis s Niessou a Crisspinem ji následovali pohledy.
“No tak uklidni se, to bude v pořádku.”
“Tobě se to mluví.” Vyštěkla na bratra. Pobaveně se usmál, tak jako Zisis. Dívka se zastavila, zavřela oči a chvíli tiše stála.
“My tě budem djžet za juce, jestli chceš.” Zatahala ji Neessa za sukni šatů. Dívka otevřela oči.
“Jsi zlatíčko.” Sklonila se k ní a objala ji.
“Děkuju. To mi moc pomůže.” Děti nadšeně zajásaly. Zhluboka se nadechla.
“Fajn, půjdeme.” Podala Neesse kytici z lučního kvítí propletenou s peřím a narovnala se. Obřad se konal na útesu, který si tak oblíbila na první procházce. Zisis s Nierym šli za trojicí. Děti ji opravdu držely za ruce. Neessa nadšeně držela kytici a tak jako Crisspin si přišla důležitá. Dívka se zastavila při pohledu na čekající dav. Něco bylo špatně.
“Kde se tu vzalo tolik... lidí?” Vydechla, když si uvědomila, co je špatně. Nikde ani jeden vlkoun.
“Chtěli tě uklidnit, abyses cítila jako doma.” Ozvala se za ní Zisis.
“Já nero... “ Zmlkla, když si všimla dvou mužů, stojících mezi ostatními. Byli podobně vysocí, oba černovlasí. Ji zaujal krásný muž s rudými konci vlasů. Na sobě měl černé oblečení, které se dokonale hodilo k jejím šatům.
“Spyro.” Zašeptala. Její bratr udiveně zvedl obočí, tak jako Zisis, které Spyro vše vysvětlil. Poznala ho i v jeho lidské podobě a k tomu v tom davu.
“Tatííííí.” Zavolala Neessa a zamávala kyticí. Pozornost všech se obrátila k nim. Spyro se pousmál a vydal se k nim. Dívka udělala pár kroků a už stáli proti sobě.
“Hmmm... dovolíte?”
“Ne.” Řekl nekompromisně Crisspin.
“Ne?” Zvedl udiveně obočí, tak jako Tristan, který si k nim stoupl.
“Musíme ji djžet za juce, abychom ji uklidnili.” Podíval se na ní. Jeho kouřově šedivé oči se kochaly pohledem na anděla v bílém, zrovna zrůžovělého rozpaky. Pousmála se.
“Teď už je to v pořádku. Spyro už mě uklidní.” Sklonila se k nim.
“Moc jste mi pomohli, děkuju.” Dvojčata se šťastně usmála a přikývla.
“Můžu si ji nechat?” Prosila Neessa.
“Samozřejmě.” Narovnala se a podala ruku svému budoucímu muži. S úsměvěm ji přijal a vedl ji k šeptajícímu davu. Nejistě se po nich rozhlédla, když si všimla nadšených až zasněných usměvů, uvolnila se a pozdravila všechny pokývnutím hlavy.
“Asi se taky budu muset podívat mezi lidi, když to tak vidím.” Ozval se mladý muž. Všichni se zasmáli a udělali uličku, aby pár mohl projít. Stoupli si před Tristana. Jako vůdce byl jejich oddávající. Všechny přivítal a pronesl krátkou, svižnou řeč. Pak se zaměřil na pár. Požádal je, aby se otočili k sobě a chytli za ruce. Udělali tak.
“Niniel, dívej se Spyrovi do očí a opakuj po mně, dobře?”
“Dobře.” Otočila k němu hlavu a snažila se soustředit na to, co má opakovat. Sklonil hlavu ke knize, kterou držel.
“Dnes...” Zmkl a zvedl k ní tázavě oči. Cukla sebou a otočila hlavu k Spyrovi. Zadívala se mu do očí. Tristan sklonil hlavu zpět ke knize.
“Dnes zde slibuji před světem.” Přečetl Vůdce a tak jako ostatní chvíli čekal.
“Niniel?”
“Takhle se vůbec nedokážu soustředit na to, co říkáš. Promiň.” Hleděla do těch krásných očí. Všichni se zasmáli. I Tristanovi se Spyrem přeběhl úsměv po obličeji.
“Niniel.” Řekl muž výhružně.
“Tak jo, tak jo. Soustředím se.” Už byla naprosto klidná a opět to byla ta dívka s lehce ostřejším jazíčkem. Spyro nechápal, jak taková může být. Ne s tou bolestí a smutkem, které s bratrem měli v krásných očích. Přesto oba byli tak milí a snažili se být přátelští a rozdávali hřejivý i když smutný úsměv. Sami se moc často šťastně nesmáli, to nešlo přehlédnout.
Tristan sklonil hlavu ke knize. Oba po něm zopakovali slib.
“Dobře... už můžete.” Usmál se Tristan.
“Konečně.” Vzal ji do náruče a sklonil se k ní.
“A-ale... “ Umlčel ji něžným polibkem. Usmál se, když si stoupla na špičky a objala ho kolem krku. Něžně zlehounka ochutnával její rty a snažil se uklidnit srdce. Kousek se odklonil.
“Ale?” Nechápavě se na něj zadívala, naprosto očarována jejich polibkem. Musel se tomu pousmát.
“Ale?” Zopakoval. Dívka se vzpamatovala.
“Co ta výměna?” Zahřál ji jeho laskavý úsměv.
“To až při oslavě nebo až budem sami.” Políbil ji a otočil se ke svým. Jakoby spustil lavinu – volající, jásající lavinu. Dívka se pousmála a pevně držela jeho ruku. Na řadu přišly gratulace a po nich velkolepá oslava. Niniel byla nadšená. Najednou věděla, že k nim patří a oni se za ní postaví, když bude potřebovat. Za ni i za jejího bratra. Otočila k němu hlavu. Jak mu byla vděčná, že ji sem přivedl. Vyměnili si úsměvy a ona zvedla hlavu k Zisis, která jí zaplétala Spyrovo ozdobu.
“Jak ... jak to vypadá?” Dotkla se peří, když dívka skončila.
“Výborně.” Usmála se. Niniel zvedla oči ke svému muži. Přikývl a strčil jí vlasy za uši. Něžně si ji přitáhl za bradu a políbil.
“A co já?” Znejistěla a zvedla oči k Zisis. Ta přikývla. Dívka si povzdechla a těžko říct odkud, vytáhla látkový balíček. Zrůžovělá rozpaky mu ho podala.
“Je... je to můj první, tak...” Sledovala nejistě, jak rozbaluje látku. Zadíval se na ozdobu z kůže, barevných korálků a peří.
“Patří sem.” Vzala mu silnější kůži, tvořenou mřížkou ze slabších proužků. Natáhla mu ji přes ruku na biceps a několika důmyslnými šňurkami utáhla. Barevné provedení bylo lazeno v červeno-oranžovo-černých odstínech.
“Je výbornej.” Otáčel s rukou a prohlížel si náramek. Dívka k němu zvedla oči.
“Vážně se ti...” Zmkla když si nad ně stoupl Oren. I ve své lidské podobě byl neuvěřitelně mohutný.
“To chci taky.” Přerušil ji. Zisis se pobaveně pousmála.
“Říkala jsem ti, že bude mít ohlas.” Niniel měla stejný výraz, když slíbila Orenovi, že mu ho také vyrobí. Spokojeně se usmál a šel pryč. Během oslavy obdržela pár dalších objednávek.
Unavena náročným dnem se nechala odnést do svého nového domova.
Ráno se probrala. Zmateně se rozhlédla. Její muž byl pryč a ona si nemohla vzpomenout, jak a kdy se dostala do postele. Sklonila hlavu k pánské košili, kterou měla na sobě. Zvedla oči, když se otevřely dveře. V nich stál Spyro se snídaní v ruce. Nejistě ho sledovala. Sedl si k ní a nejprve ji pozdravil slovně, pak polibkem. Všiml si její nejistoty. Usmál se.
“Vím, že jsi byla unavená, to je v pořádku.” Nalil jí čaj z jejích oblíbených bylin.
“Hmmm... takže jsi mě odnesl, převlékl a já usla?” Zrůžověla. Přikývl.
“Promiň.” Špitla. Usmál se a políbil jí.
“To je v pořádku, Niniel. Byl jsem stejně unavený jako ty.” Váhavě přikývla a vzala si čerstvý chléb. Rozlomila a půlku podala jemu. Usmál se a vzal si ji. Společně snědli snídani, on odnesl tác. Když se vrátil, stála u ukna a hleděla ven. Přešel k ní. Z temného nebe visely provazy vody.
“Ještě že včera bylo tak krásně.” Zvedla k němu oči. Přikývl.
“Co teď ale budeme dělat, když je takhle?” Všiml si jiskřiček, které se objevily v jejích očích. Pobaveně se pousmál.
“Mám skrovný návrh.” Zašeptal do jejích rtů. Usmála se a objala ho kolem krku, když ji zvedl do náruče.
“Myslím, že se mi ten tvůj skrovný návrh bude líbit.”
Tristan ležel v trávě a užíval si slunce ve tváři. Za ním seděl obkročmo Niery. Muž se o něj uvolněně opíral. Kolem sedělo několik dalších vesničanů. V krásný sluneční den se rozhodli pro piknik na útesu. Mezi nimi pobíhaly děti s malými vlčaty a nenechaly Lian v klidu.
“Kdy se vrátí?” Ozval se mladík. Tristan se pousmál.
“Řekl bych, že zítra.” Niery si povzdechl. Zisis ještě s pár vlkouny vyrazila na trh v nedaleké vesnici a Niniel trvala na tom, že pojede s nimi. Chtěla si nakoupit materiál na výrobu svých ozdob.
Tristan otevřel oči a zadíval se na mladíka. Seděl a se zamyšleným výrazem sledoval hrající si děti.
´Co to tajíte... ty a tvá sestra?´ Byl si jistý, že důvod proč je Yasin držel ve své pevnosti.
V noci ho probral zděšený Niery.
“Je v nebezpečí. Musíš... prosím.” Řekl naléhavě. Tristan se mu zadíval do očí. Zamračil se a vstal. Niery se uvolnil a sledoval, jak svolává pár svých mužů.
“Počkáš tady.” Mladík zakroutil hlavou. Tristan něco výhružně zavrčel.
“Beze mě... beze mě je nezachráníte pokud už ji má.” Zamračil se. Vůdce vlkounů se na něj zadíval. Chytl ho a vyhodil si ho na záda.
“Drž se pevně. Nerad bych tě cestou někde ztratil.” Vyrazili. Rychlost, se kterou se pohybovali, Nieryho šokovala. Nezpomalili ani v nebezpečných stezkách hor. Tristan je vedl. Niery mu ukazoval směr. Vůdce vlkounů sledoval les, který se rozléhal nedaleko Yasinovo pevnosti. Tady našel Spyro Nieryho a on tehdy Gwen. Něco zavrčel a ztratil se mezi stromy, jeho druhové ho následovali. Zastavili se a zadívali se na bojující. Vlastně spíš vlkouny bránící se před skupinou mužů. Za nimi stál blonďatý muž. Svou postavou i tím, co vyzařoval připomínal Tristana. Držel Niniel pod krkem. Její nohy visely ve vzduchu.
“Niniel!” Zavolal mladík. Otevřela oči a otočila k nim hlavu.
“Niery! Pomoz mu, prosím!” Yasin se s úsměvem podíval na Tristana. Ten zavrčel a postavil Nieryho.
“Někdy příště, starý příteli.” Zvedl Yasin ruku. Niniel i on se rozzářili. Všechny přítomné odhodila tlaková vlna.
“Stáhneme se.” Byl pryč i se svými muži.
“Orene!” Vlkoun přikývl a následoval je. Tristan vstal a rozhlédl se po svých. Prolétla mu hlavou Ninielina prosba. Všiml si ležícího vlkouna. Rychle se k němu sklonil.
“Neměli jsme šanci. Bylo jich víc a on... on nějak... nějak používal magii. Myslím, že díky Niniel.” Stoupla si k němu Zisis. Zvedli hlavy k Nierymu, který si k nim stoupl. Zadíval se Tristanovi do očí. Všiml si bolesti v nich. Už pochopil, že Yasin měl prsty ve smrti jeho družky a teď mu ještě sebral nejlepšího přítele. Zamračil se.
“Zachráníme ho... jen mi musíš pomoct.” Klekl si k němu. Tristan na něj nechápavě hleděl. Mladík zavřel oči. Začal zářit bílým světlem. Vlkoun zvedl svou ruku. Cítil, jak jeho tělem proudí magie. Sklonil hlavu ke Spyrovi. Položil mu ruku na hrudník. Nevěděl jak, ale věděl co má dělat. Rány se začly zacelovat. Vlkouni je nevěřícně sledovali. Spyro otevřel oči. Záře ustaly. Vlkoun si šokem sedl a chytl se za ránu. Zmateně sklonil hlavu ke svému hrudníku.
“Niniel.” Rozhlédl se. Tristan zakroutil hlavou. Vlkoun s jeho pomocí vstal.
“Musíme za nimi.” Řekl naléhavě. Jeho vůdce přikývl.
„Svoláme ostatní. V noci zaútočíme. Ví, že přijdeme ale stíny nám alespoň trochu pomůžou.” Niery se uvolněně pousmál.
“Děkuju.” Vrhl se mu do náruče. Tristan ho překvapeně objal. Myslel si, že ho bude nenávidět. Dovolil, aby Yasin dostal jeho sestru zpět. I když mu nikdy nic neslíbil, věděl, že mladík na něj spoléhá. Spoléhá v tom, že ho ochrání – jeho a ji. A on ho zklamal. Utábořili se a Zisis s ostatními usli. Tristan držel mladíka v náruči a hleděl na noční nebe.
“Jste magické zdroje... mám pravdu?” Niery otevřel oči. Zamračil se a přikývl. Tristan zakroutil hlavou.
“Jak dlouho jste tam byli?” Mladík se zachvěl při vzpomínce a přitulil se k němu. Vlkoun ho pevně objal.
“V pořádku. Nemusíme o tom mluvit. Vyspi se.”
“Ale už svítá... neusnu.” Vlkoun namítl, že v noci se nevyspí a proto by se měl prospat přes den. Niery si povzdechl.
“Zabil Gwen, že?” Vlkoun se zamračil.
“Ji a jejího bratra Garika. Nevím, co se tehdy přesně stalo. Nebyl jsem s nimi. Našli jsme ji polomrtvou nedaleko odsud. Byla smrtelně zraněná, ale zvládla ještě oba porodit a schovat.” Niery k němu nevěřícně zvedl oči. Položil mu ruku na tvář.
“Neboj se, nedovolím, aby ti ještě někoho vzal. Nechci už... nechci už v tvých očích vidět tu beznaděj a bolest. Už nikdy.” Zamračil se. Tristan se na něj překvapeně zadíval. Začal se tiše smát. Niery zvedl udiveně jedno obočí.
“Niery... to já bych tě měl utěšovat, ne ty mě. Jsi neuvěřitelný. Děkuju.” Pohladil ho po tváři. Mladík zrůžověl. Tristan se rozzářil a ve své lidské podobě se sklonil k jeho rtům.
Zadívali se na noční pevnost. Niery se zamračil.
“Něco je špatně... není tu.” Vlkouni k němu sklonili hlavy.
“Jsi si jistý?” Ozval se Oren. Mladík příkývl. Vlkouni něco zabručeli.
“Léčka?” Ozval se Spyro.
“K čemu? Má ji a umí její moc využívat líp než já Nieryho... jdeme.” Překvapivě hladce procházeli přes Yasinovo bojovníky. Tristan používal Nieryho magii jako něco naprosto přirozeného. Yasinovo mágové neměli šanci. Konečně se dostali k němu. Seděl v jednom z křesel ve velké knihovně a pročítal jednu z knih. Zavřel ji a zvedl oči k nim.
“Asi vás zklamu, není tu.” Řekl klidně. Spyro výhružně zavrčel.
“Zrádce zradil zrádce.” Řekl muž pobaveně. Zvedl oči k Tristanovi.
“Jsem připravený.” Vstal. Niery udiveně zvedl obočí, když se rozzářil a skočil po Tristanovi. Vlkouni s odporem sledovali svého bývalého druha – světlounce okrového vlkouna s bílými konci chlupů. Byl stejně mohutný jako jejich vůdce. Dřív se vedly spory o tom, kdo je silnější. Nyní věřili, že jejich vůdce. Yasin vyjekl a stáhl se. Unaveně oddechoval a držel se za ránu na prsou. Další měl na paži a na noze.
“Hmmm... jsi tak silný, jak si o tobě všichni myslí.” Zavrávoral.
“Vím, že po tom toužíš, jako po ničem, ale tu radost ti neudělám.” Zasmál se. Všichni překvapeně rozšířili oči, když proskočil oknem. Zadívali se na mrtvolu lezící na kamených koskách.
“T-Tristane.” Zvedl Niery ruku, když vlkoun skočil také. Na rozdíl od Yasina dopadl bezpečně na nohy. Sklonil se k tělu. Zavrčel a zvedl oči k oknu. Zakroutil hlavou. Niery se zamračil.
“Jak... jak ji teď najdeme? Necítím ji.” Zvedl oči k Spyrovi.
“Najdem ji.” Řekl nekompromisně a zvedl ho do náruče. Tak jako ostatní skočil za svým vůdcem.
Prohledali pevnost. Dívka opravdu nikde nebyla.
“Po čichu ji nenajdem. Je to tu nasáklý krví a něčim... děsí mě to tu.” Zamračila se Zisis. Tristan přikýv a otočil hlavu k Orenovi s Linkem, kteří nadšeně přiběhli.
“Někdo odsud ve spěchu odjížděl zadní branou. Sledovali jsme stopy a našli tohle.” Zvedl ozdobu. Spyro si ji rychle vzal.
“Zrádce zradil zrádce... někdo mu ji ukrad.” Ozval se Tristan a sklonil hlavu k ostatním.
“Nemáme čas je pohřbívat. Nanoste je na hromadu alespoň je spálíme.” Udělali tak. Sledovali stopu. Snažili se zastavovat co nejméně a vyhýbali se vesnicím a městům.
Tristan se zadíval na Nieryho. Seděl na okraji malého jezírka a omýval si obličej. Zvedl hlavu k nebi. Měl opět nasazený svůj smutný zamyšlený výraz. Vlkoun se zamračil a přistoupil k němu.
“Niery?” Mladík si povzdechl a vstal. Otočil se. Jeho výraz Tristana zabolel – ostře a nelítostně.
“Najdeme ji, slibuju.” Položil mu ruce na ramena. Mladík přikývl.
“Já vím, jen...” Řekl bezradně. Opřel se mu dlaněmi o hrudník a stoupl si na špičky. Přitáhl si jeho rty. Muž udiveně zvedl obočí ale objal ho. Niery ho něžně líbal a jemu jeho hra rozbušila srdce. Zvedl oči k jezírku. Usmál se a odklonil ho od sebe.
“Svlékni se.” Niery zrůžověl ale poslechl ho. Tristan se spokojeně usmál, chytl ho za ruku a vedl k jezírku. Voda v něm byla příjemně teplá i přes podzim kolem. Muž si sedl, zaklonil hlavu a namočil si vlasy. Niery na něj rozechvěle hleděl. Překvapilo ho, jak moc na něj působí mužova smyslnost a divokost. Přijal jeho ruku a sedl si mu do klína. Když pod sebou ucítil jeho vzrušení, povzdechl si a přitiskl se k němu. Sám na tom nebyl jinak. Nemohl se dočkat až ho ucítí v sobě a budou se něžně milovat. Něžně. Dnes to bude něžné – pomalé. Dnes to tak potřebuje. Potřebuje jeho péči a lásku a on to ví. Opětoval jeho měkké polibky a pevně se ho držel kolem krku. Už se ho nepustí. Tristan ho ochrání. Mohl by zneužít jeho moci ale neudělá to. Tím si byl Niery jistý. Hleděl mu do očí, když se muž odtáhl. Přizvedl bradu a přivřel oči, když ho přijal do sebe. Tristan se jemně zamračil a zamručel, byl to skoro až nesnesitelně nádherný pocit – cítit ho kolem svého penisu. S Nierym bylo vše jiné – nové. Jejich společné chvíle – rozhovory. Jejich milování. Nikdy by nevěřil, že můžou existovat tak nádherné pocity. Niery byl nádherný – obzvlášť chvějící se v jeho náruči. Teď v měsíčních paprscích působil jen jako snový přízrak. Bělostná pleť a vlasy zářily. Jeho jemný úsměv objal Tristanovo srdce a hýčkal ho. Mladík se k němu sklonil a něžně ho líbal přitom pomalu pohyboval boky.
“Chci zůstat s tebou.” Šeptal mezi polibky.
“Nesnesl bych dotek někoho jiného, vím to... už jen představa, že bychom nebyli...” Tak nesnesitelně nádherné pocity. Muž ho umlčel svými rty. Tohle nemůže poslouchat, ne když je tak nádherný a zrovna se milujou. Chce ho snad zabít? Chtěl ho jen jako hračku do postele. Nic víc. Stačilo pár dní a jeho hračka do postele si ho dokonale podmanila. Vlastně to ani nebylo po pár dnech – stačilo podívat se do jeho očí a byl ztracen. Nadobro. Ale nevadilo mu to. Cítil se tak nějak silnější, ve větší pohodě a šťastnější. Dřív mu štěstí dokázaly dát jen jeho dětí, pohodu Spyro a vášeň náhodní kolemjdoucí. Niery zaplň jeho svět tolika emocemi, že se mu točila hlava. S jeho jménem na rtech vyvrcholil – Niery s ním. Přitiskl ho k sobě a zhluboka oddechoval do jeho ohybu krku a ramene. Políbil ho a oddtáhl od sebe. Zadívali se do očí. Tristan zakroutil hlavou a položil mu ruku na tvář.
“Hlupáku.... tohle mi nemůžeš dělat.” Niery udiveně zvedl obočí. Kdyby to něřekl tak něžně a s úsměvem, myslel by si, že provedl něco špatného.
“Skoro si mě zabil.” Pokračoval muž. Mladík na něj zmateně hleděl.
“Ty si snad vůbec neuvědomuješ, jak silně na mě působíš.” Políbil ho. Kdyby neměl zrůžovělé tváře milováním – zrůžověl by. Sklopil oči a přitulil se k němu.
“Ty... ty na mě taky.” Vzdychl si. Tristan se usmál a pevně ho objal.
Vlkouni se zaskočeným obdivem sledovali město lidských králů. Sklonili hlavu k Nierymu. Přikývl.
“Cítím ji... je uvnitř.” Spyro otočil hlavu k jejich vůdci. Ten tiše sledoval město. Jejich pozornost zaujala přijíždějící skupina, schovali se v závěji noci a sledovali jezdce.
“To jsou královští strážci... mají dost naspěch.” Strážci se zastavili a sledovali město.
“Něco je určitě špatně a nemluvím o Niniel.” Zamračila se Zisis. Tristan přikývl. Když se strážci ztratili za branami města, vyrazil také. Jako vlkouni nepotřebovali vchod ani cesty – pohybovali se po střechách budov, až se dostali k samotnému paláci. Když se poslední z vlkounů vyhoupl do okna, sklonili hlavy k Nierymu. Vedl je chodbami až se ocitli před trůním sálem. Oren zakroutil hlavou.
“Nejdou otevřít. Musíme jinudy.” Dostali se na velkou terasu vedoucí do trůního sálu. Vchody z ní naštěstí zamčené nebyly.
“Královská rodina... kdo je to?” Sledoval jeden z vlkounů černovlasého muže – byl královo menší kopie. V ruce držel zářicí vodítko, které bylo spojené s obojkem kolem Ninielina krku. Stáli u trůnu. Před nimi klečela královská rodina. U vchodu stáli v kruhu všichni královští strážci – kolem nich se zbraní v ruce palácoví strážci.
“Na tom nesejde... Niery.” Mladík zavřel oči. Královští strážci se na ně nejistě zadívali.
“Co to sakra...” Ozval se jeden.
“Vlkouni.” Zašeptala blonďatá dívka.
“Spěte.” Zavrčel Tristan. Palácoví strážci se sesunuli k zemi. Muž držející vodítko zděšeně sledoval situaci.
“Co to...” Sledoval vůdce vlkounů, procházejícího mezi ležícími lidmi.
“Co.. co chcete?“
“Niniel. Moji ženu.” Stoupl si Spyro k veliteli královských strážců. Ninielino srdce zaplesalo. Žije. Tolik se bála, že už ho neuvidí. Ale on žije a ještě k tomu si pro ni přišel. Hleděla mu do očí a jemně se usmívala. Vlkoun ji pohladil pohledem. Měla kolem krku tu věc, ale jinak vypadala v pořádku. Zabije toho bastarda, co ji spoutal. Otočil hlavu k muži. Jeho výraz nemluvil o ničem dobrém. Byl odhodlaný zabíjet. Udiveně, tak jako ostatní vlkouni zvedl obočí, když jeden ze strážců vykročil.
“Jestli zemře, zabiju tě.” Spyro otočil hlavu k Tristanovi. Vlkoun k němu. Tvářil se stejně překvapeně a zmateně, jako on se cítil.
“Zemřu tak či tak...” Chytl zoufalý muž blonďatého prince za vlasy a kolem krku mu omotal dlouhý řetízek z dívčina obojku. Vyděšeně rozšířila oči, ale díky obojku nemohla nic dělat.
“Věř mi, mé tak se ti nebude líbit.” Řekl mladík chladně, když muž utáhl řetízek, pak se zarazil a tak jako ostatní překvapeně sledoval střážce, který se rozzářil bílým světlem.
“Tristane... on je...” Ozval se Niery.
“Já vím, Nierry... snad ho zvládnem.” Vykročil. V tu samou chvíli mladík skočil po muži. Narazil ho na zem. Dívka rychle uvolnila princův krk. Vlkouni stále zaskočeně sledovali jejich druha hnědé barvy s šedivými pruhy. Skláněl se nad otřeseným mužem Tristan zavrčel a vydal se k němu. Chytl ho než stačil zasadit smrtelnou ránu.
“Spyro!” Jeho přítel k němu přiskočil a pomohl mu udržet vrčícího a smýkajícího se vlkouna. Blonďatý princ k nim přistoupil, když ho strážci zbavili pout.
“Co je s ním?” Sledoval vrčícího vlkouna.
“Je divoký.... už jsem to párkrát viděl. Děje se to těm, kterí ztratili svou vlčí identitu. U něj ji očividně někdo potlačil úmyslně. Teď se prodrala na povrch a bojuje o svoje místo na slunci. Když ji nevzládne, bude z něj divoké zvíře.”
“Jak může někdo ztratit svou vlčí...”
“To je teď jedno.” Přerušil princ strážce a sledoval vůdce vlkounů. Tristan si všiml odhodlání v jeho očích. Ten ho nenechá zdivočet – považuje ho za svého, tak jako on Nieryho.
“Chci abyste všichni odešli.” Strážci se mezi sebou rozhlédli.
“Nechci, aby vám ublížil a vy jemu. Takže zmizte. Všichni! Hned!” Zvýšil muž hlas.
“Snad víš, co děláš.” Ozval se jeho otec. Strážci k němu nevěřícně otočili hlavy. Odešli. Tristan pokynul svým. Taky zmizeli za dveřmi. Sourozenci zůstali. Princ se vrátil pohledem na vlkouny.
“Pusťte ho.” Spyro něco zabručel. Tristan přikývl. Pustili vlkouna. Ten zařval, protáhl se a pomalou chůzí přistoupil těsně k princovi. Výhružně se nad ním naklonil. Zadívali se do očí.
“Zabije ho.” Objala dívka Spyrovo paži.
“Nemyslím. Má v sobě stejnou divokost a sílu...”
“Lva.” Zašeptal Niery. Tristan přikývl. Opravdu. Stáli proti sobě – oba divocí, silní, sebevědomí. Lev a vlk. Bez jediného pohybu, snad ani nedýchali. Bez jediného zvuku. Z obou vyzařoval starodavný urozený rod. Muž se najednou pohl. Chytl ho za tlamu a stáhl jeho hlavu k sobě.
“Je mi jedno jestli jako člověk nebo zvíře, ale jsi můj a vždycky budeš. Výběr nechám na tobě. Radši bych tě měl ale ve svý posteli než s vodítkem kolem krku.” Vlkoun něco výhružně zavrčel a chytl ho pod krkem.
“Zapomeň na to, že odsud odejdeš.” Zamračil se princ.
“Radši tě spoutám, než se o tebe zase bát.” Vlkoun přestal vrčet.
“Chci tě mít na očích. Chránit tě a milovat.” Chytl princ tlapu kolem svého krku. Pousmál se a přitáhl si ho. Vlkoun něco zamručel – znělo to lehce trucovitě. Všichni přítomní se uvolnili, když muže objal. Rozzářil se a ve své lidské podobě se svěřil jeho náruči. On se pousmál a pevně ho držel. Mladík se odtáhl. Zadívali se do očí.
“Je mi trochu zima.” Prohlédl si cáry oblečení, které na něm visely. Niery si svlékl kabát a přehodil mu ho přes ramena.
“Děkuju.” Oblékl si ho. Otočil hlavu k vlkounům. Usmál se a pustil prince.
“Tristane... Spyro.” Objal oba.
“Vzpomínám si. Na všechno... a Gwen?” Tristan zakroutil hlavou. Niery s Niniel na mladíka nejistě hleděli a pochopili, kdo před nimi stojí. Garik – Gwenin bratr.
“Ale... ale nechala po sobě dvě krásné děti.” Ozvala se dívka. Mladík zvedl rychle hlavu.
“Crisspina a Niessu.” Usmála se. Podíval se na Tristana. Vlkoun přikývl. Garikovi vytryskly slzy.
“Můj bože... smím... chci je... smím je vidět?”
“Samozřejmě.” Objal ho Tristan, když se k němu opět přitiskl.
“Jsem tak rád, že jsi v pořádku.” Držel ho pevně. Zvedl hlavu k princovi. Zadivali se do očí. Nemuseli mluvit. Dokonale si rozuměli. Princ přikývl. Slíbil mu tím, že se o něj postará – ochrání ho a nedovolí, aby mu ještě někdy někdo ublížil. Někdo mu ublížil – podepsal se na něm takovým způsobem, že ho to děsilo. Viděl mu to v očích, těch krásných šedivých studnicích.
“Jak je ti?” Niniel sebou cukla a zvedla oči k Spyrovi. Přikývla. Něco zabručel a přitáhl si ji.
“Pojď sem.” Objal ji pevně. Přitiskla se k němu. Když se odklonili, políbil ji a dotkl se obojku. Nejistě ho sledovala. Jistě jim došlo, kdo jsou. Kdyby jí nechal obojek a přijal jeho vodítko, mohl by i bez jejího souhlasu, použít její moc. Tolik lidí už ta představa zlákala.
“Díky tomu tě ovládal, nemám pravdu?” Zamračil se. Přikývla. Zvedl vodítko a prohlížel si ho. Tristan k nim přešel, společně s ostatními.
“Vy jste vážně magické zdroje. Otec měl pravdu.” Ozval se princ.
“Četl jsem o tom. Nemá to rozepínání. Jsou kouzelné... musí je sundat její pán.” Zvedl oči ke Spyrovi, když si všiml jak si prohlíží obojek. Vlkoun k němu otočil hlavu.
“To je ten...”
“Její pán je ten, který drží vodítko.” Zakroutil princ hlavou. Spyro chytl vodítko. Zavřel oči, když jeho tělem projela vlna magie.
“Neuvěřitelný.” Zvedl svou ruku. Všichni sebou cukli, když vzplála. Tak nějak je to ale nepřekvapilo – ne u něj. Muž sklonil hlavu ke své ženě. Všiml si nejistoty v jejích očí. Usmál se a zavřel své. Niniel zvedla svou zářicí ruku. ´Ne... on ne.´ Pomyslela si. Pak překvapeně rozšířila oči, když vodítko vzplálo. Po něm obojek. Necítila nic. Oboje shořelo. Spyro otevřel oči.
“Konec kapitoly Spyro – mocný vládce světa.” Zvedl zničeně oči k Tristanovi. Vlkoun se zasmál a ostatní s ním.
“Musím říct, trochu si nás vyděsil.” Spyro s úsměvem objal Niniel, která se mu vrhla do náruče.
“Jo to sebe taky, ale jsem moc línej na ovládnutí světa a podobný nesmysly. Niniel.” Zašeptal jí u ucha. Zvedla k němu oči plné slz. Usmál se a setřel jí je.
“Půjdeme domu. Dobře?” Jen přikývla a byla si jistá, že je ta nejšťastnější dívka pod sluncem.