O kozáku, křemeňáku a podoubáku
Pohádka pro pokročilé...
Byly tři houby. Jednou, když už jim mech doma nevoněl, si usmyslely, že půjdou do světa. Jak řekly, tak udělaly. Oprášily si jehličí z klobouků, vyskočily z jamky a šly rovnou za nosem. Cestou si zpívaly dobyvatelské písně, aby jim nebylo úzko. K poledni došly na menší paseku. Podoubák láteřil: "Safra, safra, zapotil se mi celý klobouk. Křemeňák mu přitakával: "no jo, no jo, a nohu mám celou uchozenou." Jenom kozák mlčel - hrdina. Hrůzou, na délku necelých dvou šišek, spatřil dlouhé tělo hrozného plže, jak se sytí zbytkem spadaných borůvek. Houby se z dosahu hrozného plže utábořily a odpočívaly. V tom je polekalo dunění a zemětřesení menšího stupně. Někdo asi šel. Asi člověk. Sotva se trochu poschovávaly, ozval se švitořivý hlásek: "Juj, jéjda, kozák, to mám ale kliku. Bábrdle ji dá do polívky." A Červená Karkulka, tak se totiž dívčina jmenovala, rozhýbala svých 90 kg živé váhy a svižným skokem se po kotníky zabořila do zeminy vedle ubohé houby. Poté rozevřela svůj lovecký nůž za čtyři padesát a jala se ubohé hubce nohu podřezávat. V tom zapraštělo křoví a na paseku se vřítil vlk - Bílý Tesák. Ha, mám tě Karkulo, marně tě honím už tři dny a tři noci. Tvoje babička s brejlema mi nejede. Raději slupnu tebe. Jak to Karkulka uslyšela, zezelenala zlostí, vytáhla z kapsy otrávený hřeben a zabořila ho vlkovi do prořídlé srsti. Chudák usnul na sto let. Když Karkulka odcválala směrem k domovu za volání: "vlka jsem uspala, otrávený hřeben do srsti mu dala, radily se houby, co dál, co si počít. Radily se radily, přišel večer, noc i den. Ráno si přečetly v Lesních novinách, co se včera stalo. Vlk byl prohlášen za nezvěstného. Shánělo jej sedm kůzlátek. Prý si nemají s kým hrát. Milé hubky se rozhodly, že toho nešťastníka zachrání. Všichni tři, jako jeden hřib, se vypravili pro Kola-Lokovu limonádu, která prýští pod nedalekou skalkou. Byla to vodka proslulá, a říkalo se jí též utrejch nebo živá voda. Naši hrdinové si sundali klobouky, otvory od plžů ucpali mechem, nabrali blahodárnou tekutinu a spěchali ke spícímu vlkovi. Tento lektvar mu nalili do chrápajícího hrdla. To zabralo. Vlk se zakuckal, posadil se a hlasem plným dojetí pravil: "Přátelé, děkuji Vám z celého srdce. Za to, že jste mně tak neohleduplně vzbudili, Vás svezu po lese na ocásku." Na tato slova naši hrdinové čekali. Sotva si posedali, vlk tryskem uháněl ke staré koze a jejím kůzlátkům. Když tam dojeli, jal se představovat své zachránce: "Tak máti tu kozu dáme do polívky. Z křemeňáka bude smažec a podoubáka naložíme, aby nám déle vydržel. Sotva to chudinky houby vyslechly, klobouky z hlav sejmuly, v rukou je mačkaly a za sebe orodovaly. Leč nic naplat. Ta koza jedna se svýma harantíkama je zavřela do košíku a jala se shánět vražedné nástroje. Hubky dlouho plakaly. Když plakat přestaly, protože se v košíku udělalo nezdravé mokro, stal se zázrak. Kde se vzal, tu se vzal, přiletěl k nim z rodného lesa čaroděj Dobroděj. Nebozízkem uzmutým hajnému usilovně vrtal otvor vedle otvoru do mokrého košíku. A pak se to stalo. Nejprve se vlhko vypařilo a potom se i červotoči z košíku rozutekli. Následkem toho se vězení na několika místech rozpadlo, hubky vyskákaly a urychleně se připravovaly na cestu domů. Rady jim moudrý čaroděj předal. Všechny kapsy si naplnily lepším humusem z podlahy kuchyňky tolik potřebného k životu a daly se na ústup. Za zahrádkou zlotřilci vlkovi zahrozili pěstí, věštecky zakývaly klobouky a vyřkli tuto sudbu: "Do roka a do dne se ty prevíte přecpeš kůzlaty, půjdeš se napít, spadneš do vody a s plným břichem se utopíš." Nato se naši desperáti vydali k domovu. Od čaroděje Dobroděje dostali klubíčko střelné bavlny, které před sebou kouleli a které je vedlo k babičce Prašivce. K večeru k ní dorazily. Bydlela ve svítícím pařízku. Slušně zaklepaly. Tu se dveře otevřely, malý mužíček v nich je srdečně zval dál. Představil se jim jako Vochomůrka. Má prý též nevlastního bráchu, ten se jmenuje Křemílek. Ale není doma, sbírá s babičkou Prašivkou šťovík na polívku. Křemílek posadil milé hosty za stůl, nalil jim do pohárků pramenité vody a místo občerstvení otevřel okno. Načež se zeptal: "Nu braši, což vás k nám přivádí? Netrefíte snad domů?“ Braši se mu přiznali a vypověděli mu celý příběh. Na to Křemílek pravil: "I toto, hamdu lli Lláh. No nic, na bráchu s babkou čekati nemusíte, cestu vám ukážu sám. Noc je tmavá, dobře se vám půjde." Jen co to dořekl, vytáhnul zpod televize bumerang (klubko by mu prý nevrátily a on si plete při televizních seriálech svetr), bohatýrsky se rozmáchnul a otevřeným oknem jej vyhodil ven. Hubky mu poděkovaly, rychle vyskákaly oknem ven a následovaly svého průvodce. Měly štěstí, i za špatné viditelnosti viděli od mastných rukou notně ošmatlaný klacek. Cesta jim vesele ubíhala. Za tři dny a tři noci se dostaly na rodnou paseku. To bylo doma radosti. O humus se pečlivě rozdělily a paseku pěkně zaneřádily. Ale stala se osudná věc. Starosta paseky, děda Modrák, aby mu houby, bratři rodní, neutíkali a po světě se netoulali, kápnul každému do jamky trochu ševcovského popu. A od té doby houby rostou jako po dešti, ale z místa nemohou. A to je pravda pravdoucí, jenom snad trošičku matoucí. Zazvonil zvonec a pak to zase začalo...