Zmatek
Zase jsem ho potkal. Sleduje mě. Vím to. Šel jsem prostě do obchodu, a když jsem
procházel mezi regály, stál tam. Měl sice košík, ale nic v něm neměl. To proto, že tam byl
jen kvůli mně. Chce mě dostat, ale to má smůlu. Chtěl jsem jít hned pryč, ale to by poznal,
že před ním utíkám. A to on nesmí vědět. Musím ho nechat při myšlence, že já jsem ten
silnější. Což taky jsem. Takže jsem klidně dál pokračoval v nákupu a nedal jsem na sobě znát
sebemenší známku neklidu. Tím ho dostanu. Nakonec to bude on, kdo se začne bát. Já mu
ukážu!
Poprvé jsem si ho všimnul asi před půl rokem. Tenkrát jsem šel na poštu, a když jsem
čekal, až na mě přijde řada, rozhlédl jsem se po místnosti. Stál tam. Opíral se o sloup a v ruce
držel dopis. Nevím, proč jsem si všiml právě jeho, stála tam přece spousta dalších lidí. Ale on
mě něčím upoutal hned na první pohled. Měl jsem totiž najednou pocit, jako bych se díval do
zrcadla. Ovšem do nějakého zvláštního zrcadla. Trochu měnícího rysy a hlavně- posunující
čas o nějakých dvacet let zpět. Stejně vysoký jako já, stejná barva vlasů jakou jsem měl
v mládí, stejný tvar hlavy…. Vzpomínám si, že jsem se dokonce usmál a schválně se mu
snažil dostat do zorného pole, aby si naší podoby také všimnul. Abychom se potkali očima
a vzájemně na sebe kývli, usmáli se a potvrdili si, že příroda se občas opičí. V okamžiku,
když se naše oči střetly, ale nepřišel z jeho strany očekávaný úsměv. Vůbec neuhnul očima,
naopak, zahleděl se do těch mých tvrdě, řekl bych přímo vyzývavě. Až mi naskočila husí kůže
a najednou jsem měl nepříjemnou jistotu, že se s ním jen tak nerozloučím. Měl jsem pravdu.
U pokladny jsem se rozhlížel, jestli ho někde neuvidím, ale zmizel, asi se začal bát.
Nebo už zjistil, co potřeboval? Ne, určitě prostě dostal strach. To je dobře. Začal jsem být
klidný. Nemá proti mně žádnou šanci. Spokojeně jsem nakládal nákup do auta. „Takový
hlupák mě prostě nemůže rozhodit“, uklidňoval jsem sám sebe, nasedl jsem do auta a rozjel
jsem se k domovu. Jel jsem zrovna ulicí k našemu domu, když u mě zpomalilo auto. Ne-
přibrzdilo. Kdo to je? Proč u mě přibrzďuje? Něco po mě chce? Anebo je spolčený s ním?
Musím honem zrychlit, musím mu ujet. Rozjel jsem se plnou rychlostí a nespustil jsem zrak
ze zpětného zrcátka. Auto mě nepronásledovalo. Vydechl jsem si, až když jsem zastavil před
domem.
Žena mi začala doma pomáhat s nákupem. Vyprávěl jsem jí přitom, co jsem
zažil. „Myslím, že jsi paranoidní“ odpověděla klidně Radka. „Jak to můžeš říct?“ ptal jsem se
nechápavě, „Povídám ti, ten chlap mě sleduje na každým kroku! Něco chce!“ „Nebudu
poslouchat tvoje naivní řeči“ odsekla Radka a zmizela v domě. Ať si jde. Stejně mi
nepomůže. S tímhle si budu muset poradit sám.
Když jsem si večer lehl do postele, myslel jsem na něj. Jestli ho zítra někde potkám,
už se nenechám takhle srazit na kolena. Tentokrát to bude on, kdo ustrašeně uteče. S touto
myšlenkou se mi podařilo usnout, ale neměl jsem vůbec klidný spánek. Převaloval jsem se,
hlavou se mi honily samé strašné myšlenky a z občasného spánku mě vždy vytrhl děsivý sen.
Druhý den ráno jsem se nevyspalý vyhrabal z postele. Do práce se mi vůbec nechtělo.
Nechtěl jsem ho zase potkat. Bál jsem se ho. Nenáviděl jsem, když jsem ho někde potkal.
Vždycky na mě zíral těma modrýma očima. Netvářil se nijak hrozně, ale to byla jen lest.
„Jestli ho dneska zase potkám, tak uvidí!“ řekl jsem u snídaně Radce. Ta jen zavrtěla
hlavou. „Už mě unavuje to poslouchat. Uvědom si, že žijeme v malém městě! S některými
lidmi se prostě potkáváme často. Kdybych já si měla o každém, koho často potkávám, myslet,
že mě chce zabít, nemohla bych vůbec vycházet z domu“ „Ale já si nemyslím, že mě ten
chlap chce zabít!“ Zařval jsem na Radku a bouchl jsem pěstí do stolu, „prostě jen tvrdím, že
mě sleduje a něco chce!“ Radka se zvedla od stolu a šla do ložnice ustlat. Vždycky, když jsem
o něm začal mluvit, odešla. Proč mi sakra nechce pomoct? To jí na mě nezáleží? Mávl jsem
nad tím rukou, dopil jsem kávu a odešel jsem do práce. Tam ho přece nepotkám a cestou
zpátky se nemusím zastavovat v obchodě, takže dneska ho neuvidím a do zítřka budu mít dost
času vymyslet, jak se ho zbavím. Tohle mě uklidnilo a tak jsem v celkem dobré náladě nasedl
do auta a rozjel jsem se do práce. Když jsem projížděl kolem trafiky na rohu, viděl jsem tam
bandu kluků, jak si o něčem povídali. Když jsem projel, všichni se otočili. Bavili se snad o
mě? Proč by se jinak otáčeli! Určitě mluvili o mě. Co to bylo za kluky? Nestihl jsem si je
prohlédnout! Co když si na mě někde počkají? Anebo si je najal on, aby mě sledovali? Musím
teď dávat pořád dobrý pozor!
Když jsem dorazil do městského muzea, kde jsem dělal archiváře, pozdravil jsem se s
kolegy a odešel jsem do svojí kanceláře, už jsem na to všechno skoro zapomněl. Jsem přece
silnější. V práci všechno probíhalo úplně normálně až do doby, kdy na dveře zaťukal jeden
z mých kolegů. „Máš tady návštěvu“ řekl, když otevřel dveře. Strnul jsem a rychle jsem
přemýšlel, kdo by to mohl být. Může to být přece kdokoli. Možná Radka, asi jsem něco
nechal doma. Jenže to taky může být on. Ano, jistě to bude on, ti kluci, co si o mě povídali u
trafiky mu dali hlášení. Už jsem se připravoval, jak se do něj pustím a v ruce jsem pevně
svíral telefon, abych mohl zavolat policii. Já mu ukážu! Už bral za kliku, a byl jasně vidět
jeho stín. Stiskl jsem telefon ještě pevněji.
Dveře se otevřely a stál tam- pošťák. Částečně se mi ulevilo, ale… co tady chce
pošťák? Dopis by mi přece mohl doručit domů. Nejistým krokem jsem vyšel ke
dveřím „Dobrý den, nesete mi něco ?“ ptal jsem se pošťáka „Ano,“ přisvědčil a podával mi
papír k podepsání a obálku „mám tady nějakou upomínku.“ Pokrčil rameny pošťák, počkal na
podpis a zmizel. Opatrně jsem začal otevírat obálku. Co když si to pošťák všechno vymyslel a
v té obálce je nějaký anonym? Opatrně jsem vysunul papír z obálky. Opravdu to byla
upomínka, že jsem nezaplatil účet za telefon. Mávl jsem nad tím rukou. Ve srovnání se všemi
těmi problémy, které jsem poslední dobou měl, mě tahle hloupost vůbec nezajímala. Pro
jistotu jsem ale zavolal Radce, aby došla zaplatit pokutu a účet na poštu.
Až do čtyř hodin, kdy jsem odcházel z práce, jsem přemýšlel, jak to s ním vyřeším.
Dospěl jsem k názoru, že bych měl zajít na policii. Když jim dál popis toho chlapa, jistě s tím
něco udělají. Třeba ho zatknou pro stalking. Anebo mi přidělí policejní ochranu. Ano, to bude
nejlepší. Hned zítra zajdu na policii.
Doma jsem Radce vyprávěl o těch klucích, co si o mě ráno povídali a taky o tom, že
zítra zajdu na policii, aby se to všechno konečně vyřešilo. Radka ale nic nepochopila. Řekla,
že bych měl jít spíš za cvokařem a navíc- a to mě nejvíc rozčílilo- mi začala říkat Zmatku.
Vždycky když mi tak řekla tak jsem cítil, že místo a řekla e. Byla snad taky proti mně? Už i
moje vlastní žena se s ním spojila?
Druhý den jsem se vydal na místní policejní stanici. Se shovívavým úsměvem mě
nasměrovali do nějaké místnosti a řekli mi, abych se tam posadil na lavičku a čekal. Prošel
jsem tedy změtí chodeb až jsem našel otlučené dveře se správným číslem. Nechtělo se mi ale
sedat na špinavou lavičku a tak jsem se opřel o zeď vedle příslušných dveří. Snažil jsem se
připravit si řeč a hledat ta správná slova. Musel jsem říct něco, co by toho policistu přinutilo
okamžitě všeho nechat a věnovat se mému případu.
Čekal jsem tam asi půl hodiny, než jsem se odvážil zaťukat nesměle na dveře.
Zevnitř se ale nic neozývalo a tak jsem sebral odvahu a vzal jsem za kliku. Za starým psacím
stolem seděl tlustý policista asi v mých letech a zíral do monitoru prastarého počítače. Když
jsem strčil hlavu dovnitř, nevrle se na mě podíval a zvedl oči od monitoru „Hm?“ zavrčel
nevrle a znovu se zahleděl do monitoru. Ignoroval jsem jeho neochotu a šel jsem blíž k jeho
stolu. Posadil jsem se na starou dřevěnou židli, která stála přímo naproti policistovi. Ten stále
nezvedal oči od monitoru. Nejdřív jsem chtěl jít pryč. Utéct od tlustého, nerudného policisty,
ale pak jsem si vzpomněl na něj, na to jak ho vždycky někde potkám a polije mě horko, jak se
spojil s těmi kluky u trafiky, s mojí ženou a hned jsem chytil druhý dech. „Já jsem
přesvědčený o tom,“ začal jsem nejistým hlasem, „že mě někdo pronásleduje a cítím se
ohrožený“ Teprve teď policista zvedl oči a podepřel si své tři brady rukou „Podivejte se
pane,“ pronesl ironickým tónem, „a co si jako myslíte, že já teď udělám?“ tím mě policista
dost zaskočil. Čekal jsem, že se hned začne vyptávat na podrobnosti o něm a podobně, ale
větu tohoto typu jsem opravdu nečekal. „No,“ začal jsem, ale pak jsem bezradně rozhodil
rukama. „To jsem si myslel,“ Ušklíbl se policista a mávl rukou k hoře papírů „Vidíte ty
papíry? Všechno to jsou záznamy lidí jako jste vy, kteří si něco myslí.“ Namátkou vytáhl
jeden ze stohu papírů „Tak třeba tahle paní si myslí, že se jí někdo vloupal do bytu, ale nic
neukradl.“ Policista vrátil papír na hromadu a pokračoval: „Já s ní tady sepíšu protokol, mile
se na ní usmívám, pak jí řeknu, že až něco zjistím tak se ozvu a rozloučím se s ní.“ Tupě jsem
na policistu zíral. Nechápal jsem, kam tím mířil „No, a co tím vším myslíte?“ zeptal jsem se
ho nesměle. „No že s vámi to bude mít pravděpodobně úplně stejný průběh, takže pane-„
udělal pauzu, ve které jsem zřejmě měl říct své příjmení „Šmíd“ „Takže pane Šmíd, vy máte
teď dvě možnosti. Buď s váma sepíšu ten protokol, ale můžu vám na rovinu říct, že se
nehodlám vašemu problému nijak věnovat. Anebo je tu ta možnost druhá- že se pěkně
seberete a zase půjdete a oba zapomeneme na to vaše absurdní obvinění. Vy se mi zdáte jako
rozumnej člověk, tak doufám že si vyberete tu druhou možnost a každej se vrátíme k tomu
svýmu.“ Policista se na mě podíval soucitným pohledem. Já jsem ale nic neříkal a dál jsem na
něj zíral. „Můžu se vás ale ještě prosím vás zeptat, jak jste na něco takovýho, že vás někdo
pronásleduje, přišel?“ zeptal se mě policista, který už zase koukal do monitoru. Najednou
jsem měl rudo před očima. Ten jeho tón- jakoby mluvil s bláznem. Jak se vůbec opovažuje
tvrdit, že jsem si to všechno vymyslel? Jak se opovažuje srovnávat mě s nějakou pomatenou
starou bábou? Vztekle jsem bouchnul pěstí do stolu „Sakra člověče, já se vám tu snažím říct,
že mě někdo pronásleduje a chce mi něco udělat“ řval jsem na vyděšeného policistu „Co až
mě ten člověk zabije? To tady budete dál sedět a čumět do toho počítače?“ byl jsem tak
rozčilený, že mě nic nedokázalo zastavit. Policista vstal, došel ke dveřím a otevřel je „Vidím,
že z mých dvou nabízených možností si asi nevyberete, protože jste psychopat, který patří do
blázince“ řekl a pokynul mi rukou ze dveří „Tímto bych vaši návštěvu tady ukončil,
nashledanou“ policista mě vystrčil ze dveří a odebral se zpátky ke stolu.
Byl jsem tak rozčilený, nejen na policistu, ale i na sebe. Vyřítil jsem se z policejní
stanice a nasedl jsem do svého auta. Ale nerozjel jsem se. Prostě jsem jen seděl a přemýšlel.
Co teď? Spoléhal jsem na to, že se policie začne mým případem zabývat a já budu moct
konečně klidně spát, ale když mě ten policista, ten odporný tlusťoch, takhle odbyl, nevěděl
jsem si rady. Nakonec jsem nastartoval a rozjel jsem se domů. Do práce už dneska nepůjdu.
Radši to všechno povím Radce, ta mi třeba poradí.
Když jsem doma Radce převyprávěl příhodu z policejní stanice jen nevěřícně vrtěla
hlavou. „Prosím tě neříkej mi, že jsi vážně šel s takovou pitomostí na policii?“ ptala se
nevěřícně, když jsem domluvil. „S jakou sakra pitomostí?“ oponoval jsem jí. Radka jen
přivřela oči „Nech toho, já na to vážně nemám náladu“ „Na co jako nemáš náladu? Řekni
mi sakra, na co ty jako nemáš náladu“ „Na tohle všechno,“ Radka bezmocně rozhodila
rukama „každej den to samý! Nechceš si aspoň na chvilku připustit, že ses třeba spletl?
Že on je úplně normální člověk, se kterým se prostě často potkáváš?“ Radka se na mě
dívala pohledem plným smutku. Mlčel jsem. Všechno co Radka řekla, mi přišlo naprosto
absurdní, ale to jsem jí neřekl. Po chvilce ticha jsem nakonec pokrčil rameny. Radka
zavrtěla hlavou „Zeptám se táty, byl přece doktor a určitě má kontakt na dobrého psychiatra.
Promluvíš s ním a on ti poradí.“ Nechápavě jsem na ní zíral. Opravdu mě má vlastní žena
právě poslala za psychiatrem? „Prosím, udělej to jen kvůli mně“ zaprosila Radka. Po další
chvilce ticha jsem přikývl. Prostě za tím doktorem půjdu, vyslechnu si pár otřepaných frází a
pak už se budu moct plně soustředit na něj a na to, jak nad ním zvítězit. Udělám to zkrátka jen
kvůli Radce. Ta se šťastně usmála a hned šla zavolat svému otci.
Po chvilce se vrátila a vesele mávala papírkem, na kterém měla napsané nějaké
telefonní číslo. Tak tedy půjdu k psychiatrovi. Sezení u něj mi Radka domluvila na úterý na
desátou hodinu. Vůbec se mi tam nechtělo, ale už jsem to Radce slíbil.
V úterý ráno jsem tedy otráveně nasedl do auta, s hraným úsměvem jsem zamával
Radce a rozjel jsem se k velkému zdravotnímu středisku, kde se ordinace psychiatra
nacházela. Cestou jsem myslel na to, proč Radka tak moc chtěla, abych za tím psychiatrem
šel. Chce snad ze mě udělat blázna? Přece by měla stát při mně! A co když… Co když se
spolčila s ním? Ano! To přece dává smysl! Proč by jinak chtěla, abych šel za tím chlapem?
Komu teď ale mám věřit? Musím si zkrátka teď dávat pozor na každém kroku.
Z přemýšlení mě vytrhl až hlas znuděné recepční ve zdravotním středisku. „Ke komu
jdete?“ tou otázkou mě zaskočila. Bylo mi trapné odpovědět, že jdu k psychiatrovi, myslela
by si, že jsem cvok. A tak jsem řekl: „Jdu k doktoru Vodičkovi.“ Viděl jsem, jak významně
recepční povytáhla obočí a opatrně mi podala lísteček s číslem. Rozčílilo mě to, ale jen jsem
zaťal pěsti a vydal jsem se k výtahu.
V osmém patře byly jen jediné dveře, potažené bílou kůží a se spoustou cedulek
a nápisů. Kromě mě tam seděli dva lidé. Vedle mě seděla ohavná stařena, která se pořád
kolébala zepředu dozadu a něco si mumlala do kapesníku. A naproti mně seděl muž, který
každé dvě minuty vstal, prošel se a zase si sednul. Bože kde to jsem? Proč já, úplně normální
člověk, který tu je z donucení má trávit čas s těmahle lidma? Poposedl jsem si alespoň trochu
od té stařeny a ta se začala kývat ještě intenzivněji.
Po půl hodině se konečně otevřely dveře a z nich vystrčil hlavu asi třicetiletý muž
s dlouhými, blonďatými, mastnými vlasy. Byl jsem překvapený. Psychiatra jsem si vždycky
představoval jako sehnutého rozcuchaného stařečka s kulatými brýlemi. Tenhle mladík se
mi vůbec nezamlouval. Rozhodně jsem nehodlal se mu nějak svěřovat. Mladík se podíval
do svého papíru „Sedí tady pan Šmíd?“ zeptal se a přehlédl znuděně naši trojici. Nenuceně
jsem vstal a podíval jsem se tomu doktůrkovi přímo do očí, aby pochopil, že jsem jiný, než ty
dva cvoci, se kterýma jsem tam seděl. Doktor kývnul a pokynul mi do ordinace. Než zašel za
mnou, ještě se povzbudivě usmál na ty dva. Já jsem sebejistě vešel do ordinace. Sedl jsem si
na židli, která byla postavena přímo naproti stolu, za který se za chvilku posadil doktor, dal
jsem si nohu přes nohu a založil jsem ruce na prsou. Prostě tomu doktorovi dokážou, že jsem
úplně normální a že jsem tady nějakou náhodou a pak půjdu domů.
Doktor se mi podíval zpříma do očí a položil ruce na stůl. „Tak pane Šmíd, vybalte to
na mě“ zasmál se svému vlastnímu vtipu, ale když viděl, že se na něj jen znechuceně dívám,
zmlkl a nasadil hned výraz zaujatého doktora. „Vaše žena říkala, že máte problém,“ uhladil si
bradku a pokračoval: „s rozeznáním reality a fikce.“ Nechápal jsem, jak to doktor myslel. Co
má být jako ta realita a co má být ta fikce? Proto jsem na doktora jen nechápavě koukal. Ten
pochopil, že mu nerozumím a tak se ke mně naklonil blíž a tichým hlasem pronesl: „No
prostě že si myslíte, že vás někdo pronásleduje, nebo tak něco.“ Spiklenecky na mě mrkl.
Proboha, nemohl by si odpustit tahle trapná kamarádská gesta? Tak Radka mu řekla, že si
MYSLÍM, že mě někdo pronásleduje. Sakra co má co tohle moje žena říkat?! Byl jsem tak
rozčilený a ten doktůrek na mě koukal tak protivným dychtivým výrazem. Chtěl to ze mě
vytáhnout. Už se očividně nemohl dočkat, až si do svého papíru poznamená, že nejsem
normální a s úšklebkem mě pošle domů. On se prostě nemohl dočkat, až ze mě udělá někoho,
jako byli ti dva, se kterýma jsem čekal před jeho dveřma. Co si to sakra ten chlap o mě myslí?
Chtěl jsem zařvat. Vyskočit z té nepohodlné židle, rozervat doktorovi jeho papíry na kusy,
nasednout do auta a jet pryč. Ale kam? Domů k ženě, která cizím doktorům vypráví, že
nejsem normální? Ne, k ní se přece nemůžu vrátit! Zatímco jsem nad tím vším přemýšlel,
doktor se na mě jen lehce usmíval a nic neříkal. Zavrtěl jsem hlavou, zvednul jsem se a vyšel
jsem ze dveří. „Počkejte, pane Šmíd, tohle přece nejde, nemůžete prostě odejít.“ Slyšel jsem
za sebou doktora, který se kvapně zvedal od stolu. Neposlouchal jsem ho. Prostě jsem vyšel
na chodbu. Ti dva ztroskotalci tam pořád seděli. Ironicky jsem se na ně ušklíbl. „Další!“ křikl
jsem na ně ještě a vyrazil jsem k výtahu. Sjel jsem dolů do recepce a na upjaté „Nashledanou“
které pronesla recepční, jsem vůbec nereagoval.
Nasedl jsem do auta, ale nerozjel jsem se. Jen jsem křečovitě svíral volant a zíral jsem
do prázdna. Bylo to přesně jako když jsem vyšel z policejní stanice po tom, co mě policista
nazval bláznem. Proč mi nikdo nevěří? Proč mi prostě nikdo nemůže naslouchat? Je to snad
jeho práce? To on proti mně poštval mou vlastní ženu, policii, psychiatra i kolegy v práci,
kteří se mi začali nedávno smát? To není možné, jak by to dokázal? Anebo si na mě najal ty
kluky, co se o mně onehdy bavili u trafiky? To všechno je možné, ba dokonce
pravděpodobné.
Co je ale jisté je to, že domů se vrátit prostě nemůžu! Nechci se vrátit k ženě, která
o mně vypráví psychiatrům, že jsem cvok a spolčuje se s mými nepřáteli. Ale kam půjdu?
Do nějakého hotelu? Ne to ne, nebudu s toho dělat americkou kriminálku. Prostě přespím
v práci. Ano, to je dobrý nápad. Můžu přespat na pohovce, kterou mám v kanceláři. A co
bude zítra, to se teprve uvidí. Otočil jsem tedy klíčky v zapalování a vyjel jsem. Cestou jsem
měl neodbytný pocit, že mě všichni sledují. Že se za mnou všichni otáčejí, vyprávějí si o mně,
sledují mě, smějí se mi. Co se to děje?
Konečně jsem dorazil k parkovišti městského muzea. Zamknul jsem auto a vydal jsem
se k hlavním dveřím. Když jsem se ale přiblížil, zažil jsem neuvěřitelný šok. Stál tam! Na
kousek papíru si něco přepisoval, zřejmě otevírací dobu muzea. Jako by cítil, že se k němu
přibližuju, otočil se. Zase se na mě podíval tím tvrdým pohledem jako tenkrát na poště a já
si zase všimnul té zarážející podoby. Neměl jsem ale čas nad tím složitě hloubat musel jsem
jednat. Rychlým, rozhodným krokem jsem vykročil k němu. On jen stál, ani se nehnul a
pořád na mě zíral. Měl jsem najednou zase rudo před očima. Věděl jsem, že to buď vyřeším
teď, nebo nikdy. Došel jsem k vchodovým dveřím a opřel jsem se o ně rukou, Snažil jsem se
působit sebejistě, ale ruce se mi třásly. „Co tady chcete?“ zařval jsem na něj. On nic neřekl
jen lehce otočil hlavu a pak otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale pak se jen usmál. To mě
rozčílilo ještě víc. „Vypadněte!“ Zařval jsem na něj „Nechte mě konečně na pokoji!“ bylo
ticho. Stáli jsme tam a zírali na sebe a ani jeden z nás nevěděl co říct. Já jsem stál se zaťatými
pěstmi a celý jsem se třásl. Možná strachy, možná vztekem. On po chvilce váhání vykročil
pryč. Naposledy se ohlédl s pohledem, jako by mi zoufale chtěl něco říct.
Odemkl jsem vchodové dveře, a když jsem je zamykal, něco mě napadalo. Co když
tu zkoumal bezpečnostní systém? Co když ví, co chci udělat v noci si tu na mě počká a zabije
mě? Raději jsem zamkl ještě druhý bezpečnostní zámek a už jsem chtěl vykročit ke své
kanceláři, když jsem se vrátil a ještě jsem ke dveřím dotlačil skříň s bezpečnostními sejfy
pro návštěvníky. Ano, tak budu dokonale v bezpečí. Teď jsem konečně o něco klidněji vyšel
ke své kanceláři. Zamknul jsem i dveře kanceláře a dostrkal jsem k nim svůj pracovní stůl.
Teď ať si zkusí přijít. I kdyby se nějak dostal do budovy, sem už se nedostane. Sundal jsem
si boty, lehl jsem si na starou pohovku a přikryl jsem se dekou, kterou mi sem kdysi přinesla
Radka, když mi v kanceláři nefungovalo topení.
Pohovka páchla zatuchlinou a prachem, ale bylo to lepší než vrátit se k Radce.
K Radce, která mě zradila. Co teď asi dělá? Zpytuje svědomí? Anebo je šťastná, protože jsem
udělal přesně to, co chtěla? Dlouho jsem nemohl usnout. Neměl jsem vůbec pojem o čase a
navíc jsem měl strach. Co když opravdu přijde?
Probudilo mě bouchání. Opatrně jsem vstal z postele. Proboha to je on! Nebo ne?
Venku už je světlo. Kolik může být hodin? Šest? Sedm? Stejně to může být on. Musím mít
něco, čím se budu bránit. Nebo že bych neotevřel? Ne, stejně ví, že jsem tady. Čím bych se
jen ubránil? „Proboha Šmíde, jsi tam?“ hlas jednoho z mých kolegů. Uklidnil jsem se, rychle
jsem odsunul stůl ode dveří, odemkl jsem a otevřel jsem. „Můžeš mi sakra vysvětlit, proč jsi
zamknul hlavní dveře a strčil k nim tu skříň?“ kolega stál za dveřmi se založenýma rukama
a nevěřícně vrtěl hlavou. Neměl jsem sebemenší chuť mu cokoliv vysvětlovat. Tak jsem jen
mávl rukou, něco zahuhlal, ve smyslu jako že bylo něco doma, tak jsem to přehnal večer v
hospodě, pak noční děsy a nakonec jsem stavěl barikádu. Kolega naštěstí brzy ztratil zájem,
mávl rukou a šel si po svých.
Vytratil jsem se na záchod, abych shlédl vlastní chmurný obraz, trochu se dal do
pořádku a uvařil si silnou kávu. Samozřejmě že jsem na práci neměl ani pomyšlení, naštěstí
se nehrnulo nic, co by nevydrželo odklad. Stejně by moje práce za nic nestala. Bylo mi trošku
lépe, včerejší úzkost odezněla a dneska jsem měl chuť zase zabojovat.
Napadlo mě, že bych třeba mohl od někoho opsat řešení takové situace. Tak jsem
si sedl ke svému pracovnímu počítači a jen tak do vyhledávače zadal heslo „sledování
osob“. Vyběhlo mi několik stránek odkazů. Hned ten první mi zavoněl nadějí. A najednou
to všechno mělo jednoduché řešení. Firma nabízí ochranu osob, sledování, doprovody.
Černobílé logo, zamračený chlápek s kloboukem do očí… Na kousek papíru jsem si napsal
kontakt, poznamenal si číslo a uklidil se do soukromí. Jen jednou zazněl vyzváněcí tón a
ozvalo se neosobní:“Prosím“. Překvapivě plynule jsem ze sebe vysypal svůj problém.
„Dobře, bude lepší, když přijdete osobně“ dozvěděl jsem se z druhé strany. „nevidím v tom
problém. Adresa je….“ To místo jsem znal, bylo to přímo v centru. „můžu přijít třeba hned?
„Ale jo, přijďte“ ozvalo se z druhé strany a telefon oněměl
Měl jsem radost, úplně jsem se zajíkal štěstím. Cítil jsem nesmírnou úlevu. Napovídal jsem
vedoucímu, že mi není dobře a svou dnešní práci jsem udělal už včera a pak už jsem utíkal
ke svému autu. Hned jak jsem dosedl na sedačku, v duchu jsem si začal sestavovat, jak se ze
všeho vypovídám a jak ten člověk řekne, že to není problém a všechno to skončí! Ti si určitě
poradí s nějakým slídilem. Zapnul jsem rádio a rozjel jsem se do centra.
Neuběhlo ani patnáct minut a seděl jsem v neútulné kanceláři před zamračeným
majitelem a jak jsem po chvíli zjistil asi i jediným zaměstnancem agentury. Moje dobrá
nálada a pocit vítězství se pomalu vytrácel. Když jsem vypovídal svůj příběh, ušklíbl se a
zeptal se: „ jste mu dlužnej, nebo mu chodíte za ženou?“
„To ne…to vůbec ne… chápejte, já se děsím toho, že nevím, nevím, o co mu jde. Nikomu
jsem dlužný nikdy nebyl a něčí žena…“ mávl jsem rukou. Propadal jsem se postupně do
stavu, v jakém jsem byl večer. „copak mi nikdo nepomůže?“
„Můžeme vám poskytnout ochranku. Jednoho, nebo dva kluky, co se od vás nehnou. Sazba je
osm stovek za každou započatou hodinu. Za jednoho. Plus dva tisíce denně na nepředvídané
výdaje.“ Muž se zase ušklíbl a pohodlně se opřel. Hrklo ve mně. Samozřejmě jsem počítal
s nějakou přemrštěnou sazbou, ale tohle mi vzalo dech. To bych dal za jeden den snad dvacet
tisíc! A to si tedy v žádném případě nemůžu dovolit. Anebo? Jistě mám něco našetřeno a tohle
je přece nejdůležitější, na podobné případy si ty peníze šetřím- na případy nouze. Ale mám
tak maximálně třicet tisíc, to by stačilo tak na jeden, maximálně na dva dny. Tohle si prostě
nemůžu dovolit.
Aniž bych něco řekl, chlap za stolem kývl. „Chápejte,“ začal jsem „nečekal jsem, že to
bude tolik.“ „No a co jste čekal? Že po každym dni, kdy vám dva profíci budou stát za
zadkem, nám dáte stovku?“ Už zase jsem měl rudo před očima. Copak mi vážně nikdo
nepomůže? Budu se potácet v tomhle začarovaném kruhu, než mě jednou dostane? Na
mužovu trapnou poznámku už jsem ani neodpovídal. Jen jsem se zvedl a došel jsem ke
dveřím. „Nashledanou“ pronesl významně muž. Byl to takový ten tón: od začátku jsme stejně
oba věděli, že to takhle skončí. Já jsem pořád nic neříkal. Vyšel jsem ze dveří. Co teď? Tohle
byla moje poslední naděje. Takže mi opravdu nikdo nepomůže. Budu si prostě muset pomoci
sám.
Když jsem přijel na příjezdovou cestu mého domu, došlo mi, jestli to není chyba vrátit
se k Radce, ale nakonec jsem rozhodným krokem vykročil k domovu, třeba si uvědomí, co
ztratila, když jsem včera nabyl doma. Vzal jsem za kliku. Zamčeno. Že by se Radka zamkla?
To je divné, nikdy se nezamykala, když byla sama doma. A v práci už taky určitě nebyla.
Zabouchal jsem na dveře. Nic. Takže jí to je jedno? Já celou noc nejsem doma a jí to jedno?
Není doma, nepláče, nezkouší mi volat, nelituje toho, co udělala? Někde se fláká a je jí to
prostě jedno. Tak teď už jsem opravdu ztratil všechno.
Vrátil jsem se k autu. Nevěděl jsem, kam pojedu. Věděl jsem jen, že musím jet někam
pryč. Projížděl jsem ulicemi naší čtvrti a snažil jsem si urovnat myšlenky. Zrovna když jsem
projížděl zkratkou k centru, uviděl jsem ho. Rozhlížel se, jestli může přejít. Úplně klidně,
snad i- s náznakem úsměvu si vykračoval. Je šťastný? Udělal ze mě trosku, zničil mě. Nejsem
už nic a nemám nikoho. Ale teď tu stojí a je mi vydán na milost a nemilost. Jeho osud je teď
v mých rukách. Zkrátka teď, nebo nikdy. To všechno se mi honilo hlavou a pak šlo všechno
jako ve zpomaleném záběru. On vyšel na chodník a já jsem jakoby přibrzdil. Poslední vteřina
zamyšlení. Vzpomínka na všechno, co mi udělal, na policii, ženu, psychiatra, bezpečnostní
agenturu, noc v práci. Projela mnou vlna nesnesitelné nenávisti a byl jediný způsob, jak se
zbavit té nenávisti a jeho. Přidupl jsem plyn až podlaze. Výkřik. Děsivý výkřik, při kterém
trne krev v žilách, ale nebyl jeho, byl můj. On už totiž nestihl ani vykřiknout. Bylo mi jasné,
že si na tenhle výkřik, budu do smrti pamatovat. Rozhlédl jsem se. Nikde nikdo. Obezřetně
jsem vyšel z auta a podíval jsem na bezvládné tělo.
Začaly ve mně hlodat výčitky, ale bylo pozdě, už jsem slyšel policejní houkačku.
Sakra! Co když půjdu sedět? Ne, to je hloupost, byla to přece sebeobrana, ne? Ale co když
nějaká bába, co to viděla zpoza záclony, bude tvrdit, že jsem ho přejel? Na další úvahy
bylo pozdě. Policejní auto a sanitka zastavily kousek ode mě. Z policejního auta vystoupili
dva muži. Než jsem cokoli stačil říct, už jsem seděl v policejním autě. Napadlo mě, že ten
postup byl úplně stejný jako člověk vidí v detektivce. Ano, pouta opravdu cvaknou když
vám je nasadí, opravdu vám při nasedání skloní hlavu, abyste se nepraštili. Na malou chvíli
mě zamrzelo, že mě neseznámili s mými právy, tak jak jsem to slýchal. O tom, že nemusím
vypovídat a když budu – však to znáte. Ale bylo to až příliš jasné, tomu že to byla nehoda
se nedalo věřit. Poslední vzpomínka na cestu byla, že to v policejním autě nesnesitelně
páchlo nějakým osvěžovačem vzduchu. Ta vtíravá a přesládlá vůně vanilky do toho prostředí
nepatřila. Vysadili mě na policejní stanici, na které jsem nedávno byl nahlásit, že mě sleduje.
Nemohl jsem si pomoct, měl jsem radost. Radost, že se to všechno vyřeší a já
budu mít konečně pokoj. Všude kolem mě bylo spousta hlasů. Až jsem se v té změti slov
doslova ztrácel. A pak šlo všechno strašně rychle. Noc ve vazbě a ráno mě odvedli do
kanceláře. Do stejné kanceláře, ve které jsem tehdy seděl. Naproti mně seděl stejný policista.
Ale teď už nekoukal do počítače, teď už koukal na mě. „Vzpomínáte si na mě, pane Šmíde?“
zeptal se opatrným klidným hlasem. Už neměl ten povýšený tón. Už nemluvil s takovým
nadhledem. Já jsem přikývl. „A vzpomínáte se na ty dvě možnosti, co jsem vám tenkrát dal?“
Opět jsem přikývl. „Tak koukám, že jste si vybral třetí, a sice nejhorší možnost. A to- stát si
tvrdě za svým, nepřipustit si chybu, a pátrat na vlastní pěst.“ Na tohle už jsem nereagoval.
Věděl jsem totiž, že je to úplná hloupost. „A vidíte, kam vás to přivedlo?“ pokračoval
policista dál a mojí reakce si nevšímal. „Zabil jste nevinného člověka!“ „Byla to přece
sebeobrana“ vyštěkl jsem na něj. Policista se zašklebil. „A co dělal, že jste se musel
bránit?“ „No… prostě tam byl a stál a sledoval mě.“ Pořád jsem byl přesvědčený o své
pravdě. Policista ohrnul ret. „Hm, aha, dobře, já vám tedy něco ukážu.“ Na stole měl hnědé
desky, na kterých bylo napsané mé jméno, jakýsi paragraf a včerejší datum. Otevřel je a
zamyšleně si prohlížel obsah. Pak desky dvěma prsty obrátil směrem ke mně, otočil několik
listů textů a zastavil se u fotografií. Byly to fotky ze včerejška. Moje auto s pomačkanou
kapotou, tem kluk na asfaltu s rukama doširoka rozhozenýma. Hlava na stranu, vlasy slepené
krví. Vedle nárazem otevřený kožený kufřík a z něj vysypané papíry. Vyšetřovatel se natáhl
přes stůl a tužkou obkroužil obsah kufříku na fotografii. Pak vstal a vykročil k zásuvce.
Otevřel ji a vytáhl hnědou obálku. Tu pak hodil na stůl přede mě. Nic jsem neříkal, jen jsem
koukal na tu obálku. „No otevřete ji“ pobídl mě. Třesoucími se prsty jsem obálku otevřel a
její obsah jsem vysypal na stůl. Byla tam fotka a popsaný blok. Nejdřív jsem vzal do ruky
fotku. Byl to obrázek zamyšlené ženy, účes i výraz prozrazoval, že fotka musí být minimálně
dvacet – pětadvacet let stará. Moc jsem nechápal, co má ta fotka společného se mnou. Pak
jsem si najednou vzpomněl! Vždyť to je Hanka, moje první holka! Moje úplně první holka!
Už ani nevím, kvůli které jsem jí opustil, určitě kvůli některé, kterou zase kvůli jiné. „No jo,
Hanka…“ jak ten čas letí „Tenkrát řekla, že si poradí i beze mě“.
Pak jsem vzal do ruky blok. Byl na každé stránce popsaný ale vždy jen z části. Každá
stránka začínala jako dopis a jako dopis měla i snahu pokračovat. Na prvním listu bylo
napsáno: Vážený pane, nedávno jsem se dozvěděl, že jsem Váš syn. Dál text nepokračoval.
Na další straně bylo zase napsáno: Vážený pane (vlastně tati). Kdysi jste znal moji matku
- ženu jménem Hana. Pak už to zase nepokračovalo. Podobným stylem bylo nadepsaných
dalších, asi dvacet listů. Pomalu mi to všechno začalo docházet. Podíval jsem se nevěřícně
na policistu, který mě celou dobu sledoval a rukama si podpíral bradu. Když viděl, že jsem
k němu udiveně vzhlédl, jen kývl. „Nechtěl vám asi ani trochu ublížit. Jen si chtěl potřást
rukou se svým tátou.“
Komentáře
Přehled komentářů
Vážená slečno středoškolačko, netuším sice, kolik je Vám let, ale tohle není zas tak špatné! Co rubrika "poezie", ta se tady neobjeví? Přeji hodně zdaru do dalšího psaní, Standa (ParadiseHero@seznam.cz)
Zmatek
(Standa K., 25. 9. 2011 21:37)