HIMÁLAJ, INDIE - LADAKH
19. 2. 2012
INDIE – LADAKH 2011
text: Ladislav Novák, foto: Marcela, Ladislav a Pavel Novákovi
S nosičem (pony-manem, koňákem) objednaným několik měsíců dopředu přes známého Viktora a jeho spřízněnou místní cestovku to dopadlo, jak jsem očekával – večer před odchodem na asi nejpopulárnější, ale i velmi krásný trek místy, kam dosud nevedou silnice, nám s klidem oznamuje zástupce místní CK pan Jigmet, že nosič není. Jedině prý s celým týmem a servisem, tj. průvodcem, kuchařem atd. Když pominu nádech vydírání a cenu, za kterou by práci asi brala velká část běžných občanů naší země, tak se mi představa takto megalomansky pojatého, vcelku jednoduchého treku vůbec nezamlouvá. Nazítří proto vyrážíme na devítidenní trek s batohy na zádech sami. Jídlo se dá cestou z velké části sehnat.
hned po návratu navštěvuji se zubem místní nemocnici, kde mi celý zánět vyčistí a dostávám antibiotika. Když vidí mou oteklou tvář, je na mě pan doktor velmi milý a za celé ošetření platím jen 2 rupie (cca 0,80 Kč). Po dvou zkušenostech musím místní lékaře jen pochválit, vždy mně pomohli a na rozdíl od mnohých našich lékařů i s citem a ochotně (neplatí pro naší kamarádku lékařku Soňu!). Obdivuji, v jakých podmínkách zde lidem pomáhají.
před odletem z Ladakhu si ještě dojednáváme v místní CK rafting na proslulé ledovcové řece Zanskar. V zimě, kdy je celý Ladakh od zbytku světa odříznut neprůjezdnými, zasněženými čtyř až pětitisícovými sedly, je zamrzlá řeka Zanskar jedinou schůdnou cestou do ostatní civilizace. Vše klapne jak má, brzy stojíme trochu nejistí na břehu běsnící divoké řeky. Náš mladý a urostlý vůdce se s námi moc nemazlí a na rozdíl od raftů jiných CK, které snad hodinu trénují na klidnější vodě, to s námi po krátkém poučení zamíří rovnou do metrových vln běsnícího Zanskaru. Deklarovaná obtížnost VW II-III to určitě není, alespoň podle Čeňkovy pily na Otavě nebo sázavských Stvořidel, které jsem jezdil na kánoi. Zanskar bych na kánoi určitě nesjel – i na velmi stabilním raftu chvílemi mizíme v ledové vodní pěně a tříšti. Nemáme ani neopren, jen přilbu a vestu, vůdce pak házecí záchranný pytlík – po pádu by záchrana nebyla asi nic moc. Raft však není kánoe, pokud z něj člověk nespadne, tak přežije a my po dvouapůlhodinové parádní jízdě kaňonem končíme v klidnějších vodách na soutoku s řekou Indus. Celá akce je zakončena výborným, i když klasicky pálivým obědem, to vše i s dopravou za 1100 rupií za osobu (necelých 500,- Kč). Krásný zážitek i teplé počasí (naštěstí) - vřele doporučuji vyzkoušet!
Zbytek noci jsme strávili na mezinárodním letišti Indiry Gandhi pod dohledem všudypřítomných vojáků s kalašnikovem přes rameno. Při přestupu v Kievě úspěšnou expedici zakončujeme, jak jinak, než ukrajinským hořkým mokem - Lvivským pivem.
Je 25. července a my po několikaleté pauze opět nasedáme do transkontinentálního letadla, tentokrát směr Indie, Dillí. Je s námi i šestnáctiletý syn Pavel, který se v uplynulých dvou letech osvědčil v Alpách při úspěšných výstupech na čtyřtisícovky Gran Paradiso, Barré Écrins, Mt. Blanc a další. Let ukrajinskou společností Aerosvit proběhl bez problémů, v Kievě na letišti stíháme ještě větší ochutnávku místního piva Lvivske a z Dillí pak odlétáme navazujícím spojem do Lehu, hlavního města Ladakhu.
Ladakh je částečně autonomní území ve státě Jamu & Kashmir, nejsevernější oblasti Indie. Rozkládá se za návětrnou stranou Himálajského hřebene, kam již monzuny téměř nezasahují, proto je zde velice sucho a zdejší hory jsou téměř bez vegetace. Historicky bylo prastaré království Ladakh připojeno k Indii až v rámci britské kolonizace a tomu odpovídá i místní kultura obyvatel, která má mnohem blíže ke kultuře tibetské. V celé oblasti je mnoho buddhistických klášterů, a proto se Ladakhu právem přezdívá Malý Tibet. Velkou zajímavostí a raritou je zde i prolínání buddhistů a hinduistů s muslimským obyvatelstvem.
V Lehu zůstáváme dva dny, neboť se potřebujeme aklimatizovat na poměrně vysokou nadmořskou výšku, která v celém Ladakhu prakticky neklesá pod 3000 m.n.m. Hned druhý den funíme do kopce k jedné ze dvou největších dominant města, na Starý hrad (Namgyal Tsemo) a kousek pod ním na Královský palác. Odpoledne pak navštěvujeme druhou, již z dálky viditelnou dominantu Lehu nad městem, Shanti Stúpu. Při obou výletech jsme vystoupili do nadmořské výšky nejvyšší hory Rakouska Gross Glockneru (cca 3800 m.n.m.) a vzhledem k následnému spánku ve 3500 m.n.m. docela cítíme absenci kyslíku - při pohybu se zadýcháváme, čemuž napomáhá i velká prašnost celého města.
Markha valley trek
S nosičem (pony-manem, koňákem) objednaným několik měsíců dopředu přes známého Viktora a jeho spřízněnou místní cestovku to dopadlo, jak jsem očekával – večer před odchodem na asi nejpopulárnější, ale i velmi krásný trek místy, kam dosud nevedou silnice, nám s klidem oznamuje zástupce místní CK pan Jigmet, že nosič není. Jedině prý s celým týmem a servisem, tj. průvodcem, kuchařem atd. Když pominu nádech vydírání a cenu, za kterou by práci asi brala velká část běžných občanů naší země, tak se mi představa takto megalomansky pojatého, vcelku jednoduchého treku vůbec nezamlouvá. Nazítří proto vyrážíme na devítidenní trek s batohy na zádech sami. Jídlo se dá cestou z velké části sehnat.První den: Vyrážíme od kláštera Spitok po mostě přes řeku Indus ve směru jeho proudu. Procházíme zdánlivě nudnou, prašnou a nekonečnou polopouští až do výrazného kaňonu potoka Jingchan (Zinchan). Cestou hluboce smekám a obdivuji dělníky, stavící zde silnici. Je mezi nimi i žena s miminkem na zádech, tahající za provaz přivázaný k lopatě jednoho z dělníků, asi manžela. Ti chudáci zde dřou v horku a prachu určitě za zlomek mzdy vychytralých pracovníků mnoha místních cestovek. Ten den docházíme jen do prvního tábořiště v Jingchanu (3370 m).
Druhý den: Marcele se zhoršuje zánět hrtanu, který si přivezla už z Prahy, proto vyrážíme sami s Pavlem na vynášku věcí stále užším kaňonovitým údolím do krásné vesnice Rumbak (3960 m), která leží kousek bokem od hlavní trasy na sedlo Ganda La. Okolní skály jsou divoké, barevné, potok lemují oázy zeleně. Rumbak je krásná vesnička odříznutá od civilizace a přístupná jen pěšky nebo na koni či oslíkovi. V jednom domku zde necháváme bagáž a vracíme se na noc za Marcelou do Jingchanu.
Třetí den: Marcele je lépe, bacil se jí podařilo přenést na mě a tak všichni
tři vystupujeme do Rumbaku. Ve svém velmi útulném a čistém domku nás zde hostí velmi milá, inteligentní a mladá buddhistická mniška. Odpoledne vycházíme na blízký kopec, kde na treku poprvé překračujeme čtyřtisícovou hranici. Večer se vracíme zpět do Rumbaku a večeříme velice chutné vegetariánské jídlo s naší mniškou. Ta nám vysvětluje, že pomáhat druhým jí činí šťastnou a nakonec úspěšně sežene pro nás nosiče se dvěma oslíky. Je to prostý, hodný a silný místní mladý muž, mluvící jen řečí hindí. Ten nás pak nezištně provází po celý zbytek treku. Cena 1000 Rupií za den za 2 osly (cca 400 Kč) v plné sezóně, kdy je nosiče vůbec problém narychlo sehnat, je pro nás velmi přijatelná. Pro našeho nosiče se tato cena asi rovná jeho ročnímu výdělku, je též spokojen.
tři vystupujeme do Rumbaku. Ve svém velmi útulném a čistém domku nás zde hostí velmi milá, inteligentní a mladá buddhistická mniška. Odpoledne vycházíme na blízký kopec, kde na treku poprvé překračujeme čtyřtisícovou hranici. Večer se vracíme zpět do Rumbaku a večeříme velice chutné vegetariánské jídlo s naší mniškou. Ta nám vysvětluje, že pomáhat druhým jí činí šťastnou a nakonec úspěšně sežene pro nás nosiče se dvěma oslíky. Je to prostý, hodný a silný místní mladý muž, mluvící jen řečí hindí. Ten nás pak nezištně provází po celý zbytek treku. Cena 1000 Rupií za den za 2 osly (cca 400 Kč) v plné sezóně, kdy je nosiče vůbec problém narychlo sehnat, je pro nás velmi přijatelná. Pro našeho nosiče se tato cena asi rovná jeho ročnímu výdělku, je též spokojen.Čtvrtý den: Z Rumbaku již nalehko vystupujeme kolem samoty Yurutse (Yuruche) a se zastávkou v Tea-tentu (čajovém stanu) v Lartse, kde se dá i tábořit, do sedla Ganda La (4940 m). Cestou potkáváme početné výpravy s přetíženými koňmi a osly, nesoucími svým snobským klientům 
kromě bohatého jídla i židličky a stolky a fůru dalších zbytečností. Na jednom koni jede i jakási úplně vyřízená a okolí nevnímající západní turistka. Otevírají se nám krásné pohledy na zaledněný vrchol dominantní šestitisícovky Stok Kangri (6137 m), na kterou se chceme pokusit po treku také vylézt. Ze sedla Ganda La vystupujeme ještě na blízký pětitisícový vrchol, ze kterého by měla být prý vidět slavná K2 v Karakoramu. Vidíme sice jakousi vysokou bílou pyramidu, ale K2 to určitě není, spíš se jedná o sedmitisícovku Nun, jsou ale bohužel dost mraky. Ze sedla scházíme po cca 4 hodinách do tábořiště u vesničky Shingo (4120 m). Marcela zde odvážně vlézá celá do ledového potoka, aby ze sebe smyla prach, který máme úplně všude. Já již několikátou noc nespím, neboť trpím noční dušností. Zánět hrtanu či průdušek, co jsem chytil od Marcely, se jaksi nesnese s vysokou nadmořskou výškou a všudypřítomným prachem.
kromě bohatého jídla i židličky a stolky a fůru dalších zbytečností. Na jednom koni jede i jakási úplně vyřízená a okolí nevnímající západní turistka. Otevírají se nám krásné pohledy na zaledněný vrchol dominantní šestitisícovky Stok Kangri (6137 m), na kterou se chceme pokusit po treku také vylézt. Ze sedla Ganda La vystupujeme ještě na blízký pětitisícový vrchol, ze kterého by měla být prý vidět slavná K2 v Karakoramu. Vidíme sice jakousi vysokou bílou pyramidu, ale K2 to určitě není, spíš se jedná o sedmitisícovku Nun, jsou ale bohužel dost mraky. Ze sedla scházíme po cca 4 hodinách do tábořiště u vesničky Shingo (4120 m). Marcela zde odvážně vlézá celá do ledového potoka, aby ze sebe smyla prach, který máme úplně všude. Já již několikátou noc nespím, neboť trpím noční dušností. Zánět hrtanu či průdušek, co jsem chytil od Marcely, se jaksi nesnese s vysokou nadmořskou výškou a všudypřítomným prachem. Pátý den: Sestupujeme stále sevřenějším údolím až do větší vesničky 
Skyu (3430 m). V ní procházíme mezi mnoha buddhistickými stúpami a čorteny, nad kterými vlají barevné modlitební praporky. Je zde i více možností jednoduchého občerstvení. Údolí svírají obrovské skalní stěny. Za vesnicí stavíme stan u řeky Markhy, podle níž nyní půjdeme a podle které nese název i celý trek.
Skyu (3430 m). V ní procházíme mezi mnoha buddhistickými stúpami a čorteny, nad kterými vlají barevné modlitební praporky. Je zde i více možností jednoduchého občerstvení. Údolí svírají obrovské skalní stěny. Za vesnicí stavíme stan u řeky Markhy, podle níž nyní půjdeme a podle které nese název i celý trek. Šestý den: Celý den putujeme proti proudu Markhy. Několikrát ji musíme brodit, ale není to nijak náročné. Cestou míjíme několik usedlostí s čajovými stany. Je vedro a cesta, ač tentokráte téměř po vrstevnici, je dost dlouhá. Odpoledne přicházíme k většímu brodu, za kterým je už vesnice Markha, největší na celém treku. Unaveni stavíme stan, vaříme a odpočíváme ve stínu. Okolní bizardní skály se fantasticky zabarvují pozdně odpoledním teplým světlem, kolem nás cinkají zvonce koní, opodál se nadržený osel abnormálně disharmonickým zvukem dožaduje po odvedené práci samice – hotová trekařská idyla.
Sedmý den: Opouštíme Markhu a brzy se nám konečně objevuje krásná 
zaledněná hora, dominující celému údolí – Kang Yatse (6401 m), která má několik dalších vrcholů a na jejíž SZ vrchol Kang Yatse II (6175 m) bychom se rádi pokusili vystoupit. Za vesnicí Hankar začíná cesta stoupat a přicházíme do tábořiště Tachungtse (4240 m). Je zde dost stanů a lidí a kromě čaje, několika drahých limonád, sušenek a pálivé instantní polévky v táborovém Tea-tentu nic jiného k jídlu.
bouřce se s Marcelou vydáváme na průzkum k základnímu táboru, až do bezprostřední blízkosti monumentální Kang Yatse. Prohlížím téměř kilometrový hřeben spojující KY II s hlavním vrcholem KY a je mi jasné, že s vybavením, jaké sebou máme, se do něj nemůžeme pustit – jedná se o dlouhé mixové hřebenové lezení ve výšce nad 6 tisíc metrů s obtížností AD. Ani z druhé strany to není lepší, spíše naopak. Pomalu scházíme ke stanu a ještě řešíme, že nám před ním někdo ukradl hůlky. Naštěstí náš obětavý nosič obíhá stany svých „kolegů“ a po chvíli hůlky přináší. Dáváme mu za to švýcarský nožík s nůžkami a pilníkem na nehty, ze kterého má dětinskou radost.
zaledněná hora, dominující celému údolí – Kang Yatse (6401 m), která má několik dalších vrcholů a na jejíž SZ vrchol Kang Yatse II (6175 m) bychom se rádi pokusili vystoupit. Za vesnicí Hankar začíná cesta stoupat a přicházíme do tábořiště Tachungtse (4240 m). Je zde dost stanů a lidí a kromě čaje, několika drahých limonád, sušenek a pálivé instantní polévky v táborovém Tea-tentu nic jiného k jídlu.
Osmý den:
Vystupujeme do nejvyššího tábořiště celého treku na loukách Nimaling (4740 m). Pase se tu spousta koní, oslů a dobytka, tak raději dáváme i do převařované vody dost dezinfekčního prášku. Odpoledne se poprvé kazí počasí, přichází bouřka. Našemu lehkému stanu spíš na kolo či Lužnici praská plastový prut, naštěstí vše spraví izolační páska. Pobouřce se s Marcelou vydáváme na průzkum k základnímu táboru, až do bezprostřední blízkosti monumentální Kang Yatse. Prohlížím téměř kilometrový hřeben spojující KY II s hlavním vrcholem KY a je mi jasné, že s vybavením, jaké sebou máme, se do něj nemůžeme pustit – jedná se o dlouhé mixové hřebenové lezení ve výšce nad 6 tisíc metrů s obtížností AD. Ani z druhé strany to není lepší, spíše naopak. Pomalu scházíme ke stanu a ještě řešíme, že nám před ním někdo ukradl hůlky. Naštěstí náš obětavý nosič obíhá stany svých „kolegů“ a po chvíli hůlky přináší. Dáváme mu za to švýcarský nožík s nůžkami a pilníkem na nehty, ze kterého má dětinskou radost. Devátý den: Celou noc jsem opět kvůli dušnosti nespal, průdušky se v téhle výšce bez antibiotik, které již nemáme, neléčí. Mám z toho zřejmě i nějakou formu výškové nemoci. Protože se navíc horší také počasí, vzdáváme s těžkým srdcem plánovaný výstup na Kang Yatse II a místo toho přecházíme sedlo Gongmaru La, které je se svými 5260 m nejvyšším bodem celého treku. Sedlo je kamenité a prašné, bez sněhu. Slibované
výhledy na K2, Nangá Parbat atd. se nekonají, v dálce na čínské hranici vidíme jen bílou hradbu snad ještě neslezených sedmitisícovek. Sestup ze sedla je nejprve prudký a pak se klikatí dlouhým kaňonovitým údolím až do vesnice Shang Sumdo (3670 m), kam již vede kamenitá silnice. Odtud druhý den odjíždíme do Lehu. Cesta místním autobusem je obrovský zážitek za pár rupií, o který snobští turisté s najatým taxíkem přicházejí. Mohutné kymácení autobusu a řev motoru doplňuje nádherná indická hudba, linoucí se z autorádia. Cestou je možné ještě navštívit asi největší a nejznámější klášter v Ladakhu v Hemisu, který byl však nyní v rekonstrukci.
výhledy na K2, Nangá Parbat atd. se nekonají, v dálce na čínské hranici vidíme jen bílou hradbu snad ještě neslezených sedmitisícovek. Sestup ze sedla je nejprve prudký a pak se klikatí dlouhým kaňonovitým údolím až do vesnice Shang Sumdo (3670 m), kam již vede kamenitá silnice. Odtud druhý den odjíždíme do Lehu. Cesta místním autobusem je obrovský zážitek za pár rupií, o který snobští turisté s najatým taxíkem přicházejí. Mohutné kymácení autobusu a řev motoru doplňuje nádherná indická hudba, linoucí se z autorádia. Cestou je možné ještě navštívit asi největší a nejznámější klášter v Ladakhu v Hemisu, který byl však nyní v rekonstrukci.Celý trek nás velice nadchl fotogeničností často polopouštní krajiny, ve které úžasně kontrastují barevné skalní stěny, svírající úzké kaňony se zelenými oázami vesniček s neuvěřitelným množstvím buddhistických klášterů, stúp, čortenů a dalších náboženských symbolů. Trek jsme absolvovali s jídlem na cca 5 dní, lehkým stanem, teplým spacákem a zbytečnými mačkami s cepínem na plánovaný výstup na Kang Yatse. Ostatní výstroj a výzbroj je odpovídající běžnému vícedennímu letnímu přechodu např. Záp. Tater. Na sníh ani ledovec jsme na celém treku prakticky nevstoupili, lezení žádné, orientace snadná. Mapu jsme koupili levně v Lehu (údaje, názvy a výšky se na různých mapách značně liší). Jedinou věcí navíc by měla být lékárnička s tabletami na čištění vody (důsledně jsme používali i do převařené vody – bod varu v těchto výškách je jen cca 80 st. C, což nestačí!), léky proti trávícím problémům (léků jsme měli hodně, problémy žádné), výškové nemoci a širokospektrá antibiotika (dvě balení pro 3 lidi bylo málo). Trek s průvodcem a kompletním servisem vyjde mnohem dráž a hlavně podle mého názoru ztratí hlavní pointu – krásný pocit ze soběstačnosti při svobodném pohybu v jednom z mála dosud nepřecivilizovaných koutů přírody naší matičky Země. Pro nezkušené a ty, co mají rádi pohodlí a nechtějí se o nic starat, je solidní cestovní kancelář však nejlepším řešením.
Stok Kangri (6121 či 6137 m) 
po dvoudenním odpočinku v Lehu spojeným s návštěvou příjemných místních restaurací a v mém případě i lékaře vyjíždíme do vesnice Stok, která je východištěm do základního tábora pod Stok Kangri. Ještě předtím vyřizujeme povolení k výstupu, které nám vydává v kanceláři Indian Mountaineering Foundation v Lehu sám pan Sonam Wangyal, velice sympatický starší pán, který byl někdy kolem roku 1955 i na vrcholu Everestu (patří tedy mezi jeho první pokořitele). Nevíme asi, co s penězi, tak se spojujeme opět s Viktorem a Tseringem, který svému bílému sahibovi a memsahib nese údolím v ruce i velké plato vajíček. Nám však shazuje druhý den batohy ani ne 100 výškových metrů pod základním táborem, prý Viktor dál z aklimatizačních důvodů nepůjde. Základní tábor leží ve výšce cca 5000 m a při dobré aklimatizaci a kondici se k němu dá ze Stoku přes Monkyarmo dojít i za den. Z náčrtku, který vidím v čajovém stanu nás vyděsí, že za nižším hřebenem je ještě jeden základní tábor, ale naštěstí zjišťujeme, že ten „náš“, ve kterém právě jsme, je pro výstup na Stok Kangri výhodnější. Počasí nic moc, v noci sněží a mě pro změnu bolí otevřený zub, který jsem před odjezdem nestihl dořešit. Kolem půlnoci vyráží za dost nejistého počasí několik skupin směrem k hoře. Váháme a nakonec ještě zalézáme do spacáků. Ve 2 hodiny ráno se pod dojmem stále horšího zubu rozhoduji vyrazit – nevím, zda bych zde vydržel další dny. Hned zpočátku bloudíme, ale nakonec ve světle čelovky
nalézáme správnou cestu do sedélka nad táborem. Z něj nás již dobře vedou stopy v čerstvém sněhu traversem hřebene až k ledovci. Cesta je nekonečná, daleko v úbočí Stok Kangri vidím blikat světélka čelovek prvních skupin – jsou tak strašně daleko a vysoko! - mám toho dost a pochybuji, že na vrchol vylezeme. Za silného sněžení přecházíme ledovec jen tak, bez navázání a maček, prý nemá trhliny a chodí se tak běžně. Kromě jedné viditelné trhliny je ledovec opravdu hladký a po jeho přechodu konečně zahajujeme výstup mohutným, sněhovo-kamenitým úbočím hory. Je velká zima, Pavlovi
omrzávají nohy, Marcele ruce, tak si přes prstové rukavice natahuje vlněné ponožky. Na stále strmějším svahu doháníme postupně všechny skupiny a já konečně chytám druhý dech a hlavně znovu víru v úspěšný výstup. Skupinky lidí vedené horskými vůdci nemají většinou mačky(!!) a jsou chaoticky roztroušeni po celém úbočí. Jejich vůdci je svolávají k návratu, přes strmá místa je převádějí za ruku. Jedné dívce zase vůdce zahřívá omrzlé ruce pod svou bundou. Jakýsi člen skupiny, který došel nejvýše a neví, jak dál, huláká a sprostě nadává na hory - „fuck the mountain!“ Je v místě, kde již začínají strmé skály a kde se má podle popisu vytraverzovat na hřeben. S mačkami na nohách přecházím několik strmějších sněhových polí a za chvíli již stojím na hřebenu a čekám na Marcelu s Pavlem. Výškoměr mi ukazuje něco přes
6000 m a sleduji, jak to postupně všichni ostatní vzdávají. Je zima, špatně vidět, sněží, ale teď už to chci dojít až na vrchol. Než ke mně doleze Marcela s Pavlem, tak slušně omrzám, ale pak již s nádechovými přestávkami vždy po dvaceti krocích, jen s mačkami a hůlkami docházíme na místo, ze kterého najednou vidíme kousek nad námi velké množství modlitebních praporků. Vše kolem padá dolů a je jasné, že nám vrchol již nikdo nevezme. Marcela na vrcholu padá do sněhu a chvíli tam tak leží, není jí moc dobře, ledová voda na pití z lahve jí asi moc nepřidala… Pavel jí drží kolem ramen a já filmuji a fotím, bohužel ze 
slibovaných výhledů na Himálaj a Karakoram opět nic není. Sestup probíhá ve stejně špatném počasí, ale trochu zabloudíme až na ledovci. Do tábora přicházíme kolem poledne a zjišťujeme, že ten den jsme na vrchol vystoupili jediní. Tuto dobrou reputaci si kazíme hned druhý den, kdy se na celý tábor hlasitě dohadujeme s Viktorem a Tseringem, opět o nepřiměřenou odměnu nosičům, prý dohodnutou předem. Fakt je, že za jeden a půl dne vynášky 2 batohů nakonec platíme víc, než za 9 dní našemu nosiči na treku a to nám ještě batohy shodili pod táborem. V Asii, kde je národním sportem smlouvání, Viktor 
domlouval cenu způsobem: „řekni kolik chceš a já ti to dám“, prý má také Tsering špatné boty… Ač máme zaplacen i odnos batohů do Stoku, bereme je na záda a jdeme dolů sami. Alespoň víc vnímáme okolní divokou krajinu a vychutnáváme krásný pocit z dosažení vrcholu.
nalézáme správnou cestu do sedélka nad táborem. Z něj nás již dobře vedou stopy v čerstvém sněhu traversem hřebene až k ledovci. Cesta je nekonečná, daleko v úbočí Stok Kangri vidím blikat světélka čelovek prvních skupin – jsou tak strašně daleko a vysoko! - mám toho dost a pochybuji, že na vrchol vylezeme. Za silného sněžení přecházíme ledovec jen tak, bez navázání a maček, prý nemá trhliny a chodí se tak běžně. Kromě jedné viditelné trhliny je ledovec opravdu hladký a po jeho přechodu konečně zahajujeme výstup mohutným, sněhovo-kamenitým úbočím hory. Je velká zima, Pavlovi omrzávají nohy, Marcele ruce, tak si přes prstové rukavice natahuje vlněné ponožky. Na stále strmějším svahu doháníme postupně všechny skupiny a já konečně chytám druhý dech a hlavně znovu víru v úspěšný výstup. Skupinky lidí vedené horskými vůdci nemají většinou mačky(!!) a jsou chaoticky roztroušeni po celém úbočí. Jejich vůdci je svolávají k návratu, přes strmá místa je převádějí za ruku. Jedné dívce zase vůdce zahřívá omrzlé ruce pod svou bundou. Jakýsi člen skupiny, který došel nejvýše a neví, jak dál, huláká a sprostě nadává na hory - „fuck the mountain!“ Je v místě, kde již začínají strmé skály a kde se má podle popisu vytraverzovat na hřeben. S mačkami na nohách přecházím několik strmějších sněhových polí a za chvíli již stojím na hřebenu a čekám na Marcelu s Pavlem. Výškoměr mi ukazuje něco přes 6000 m a sleduji, jak to postupně všichni ostatní vzdávají. Je zima, špatně vidět, sněží, ale teď už to chci dojít až na vrchol. Než ke mně doleze Marcela s Pavlem, tak slušně omrzám, ale pak již s nádechovými přestávkami vždy po dvaceti krocích, jen s mačkami a hůlkami docházíme na místo, ze kterého najednou vidíme kousek nad námi velké množství modlitebních praporků. Vše kolem padá dolů a je jasné, že nám vrchol již nikdo nevezme. Marcela na vrcholu padá do sněhu a chvíli tam tak leží, není jí moc dobře, ledová voda na pití z lahve jí asi moc nepřidala… Pavel jí drží kolem ramen a já filmuji a fotím, bohužel ze slibovaných výhledů na Himálaj a Karakoram opět nic není. Sestup probíhá ve stejně špatném počasí, ale trochu zabloudíme až na ledovci. Do tábora přicházíme kolem poledne a zjišťujeme, že ten den jsme na vrchol vystoupili jediní. Tuto dobrou reputaci si kazíme hned druhý den, kdy se na celý tábor hlasitě dohadujeme s Viktorem a Tseringem, opět o nepřiměřenou odměnu nosičům, prý dohodnutou předem. Fakt je, že za jeden a půl dne vynášky 2 batohů nakonec platíme víc, než za 9 dní našemu nosiči na treku a to nám ještě batohy shodili pod táborem. V Asii, kde je národním sportem smlouvání, Viktor domlouval cenu způsobem: „řekni kolik chceš a já ti to dám“, prý má také Tsering špatné boty… Ač máme zaplacen i odnos batohů do Stoku, bereme je na záda a jdeme dolů sami. Alespoň víc vnímáme okolní divokou krajinu a vychutnáváme krásný pocit z dosažení vrcholu.Leh
hned po návratu navštěvuji se zubem místní nemocnici, kde mi celý zánět vyčistí a dostávám antibiotika. Když vidí mou oteklou tvář, je na mě pan doktor velmi milý a za celé ošetření platím jen 2 rupie (cca 0,80 Kč). Po dvou zkušenostech musím místní lékaře jen pochválit, vždy mně pomohli a na rozdíl od mnohých našich lékařů i s citem a ochotně (neplatí pro naší kamarádku lékařku Soňu!). Obdivuji, v jakých podmínkách zde lidem pomáhají.Další dny doléčuji zánět a polehávám, Marcela s Pavlem obcházejí 
množství pestrých obchodů a trhů, smlouvají a nakupují dárky domů. Jedno odpoledne ještě vyrážíme s najatým řidičem s terénním taxíkem do nejvýše položeného motoristicky průjezdného sedla na světě, Khardung La (5360, či 5570m?). Z cesty se stane asi nejnebezpečnější naše akce v Ladakhu, neboť muslimský řidič trasu ujede za poloviční čas, než ji jezdí ostatní. Do nepřehledných zatáček nad stometrovými srázy s ohořelými zbytky aut se řítí velkou rychlostí, místo brzdy jen stále troubí a usmívá se. Jednou se v zatáčce potkáváme s protijedoucím autem a smykem zastavujeme pár centimetrů od sebe nad propastí… Ze sedla je krásný výhled na bílé, zaledněné obry na čínsko-indické hranici. Na druhé straně vidíme jako na dlani celý Zanskarský hřeben a v dálce vykukují ještě vyšší hory, možná osmitisícovky Karakoramu.
množství pestrých obchodů a trhů, smlouvají a nakupují dárky domů. Jedno odpoledne ještě vyrážíme s najatým řidičem s terénním taxíkem do nejvýše položeného motoristicky průjezdného sedla na světě, Khardung La (5360, či 5570m?). Z cesty se stane asi nejnebezpečnější naše akce v Ladakhu, neboť muslimský řidič trasu ujede za poloviční čas, než ji jezdí ostatní. Do nepřehledných zatáček nad stometrovými srázy s ohořelými zbytky aut se řítí velkou rychlostí, místo brzdy jen stále troubí a usmívá se. Jednou se v zatáčce potkáváme s protijedoucím autem a smykem zastavujeme pár centimetrů od sebe nad propastí… Ze sedla je krásný výhled na bílé, zaledněné obry na čínsko-indické hranici. Na druhé straně vidíme jako na dlani celý Zanskarský hřeben a v dálce vykukují ještě vyšší hory, možná osmitisícovky Karakoramu. Rio Zanskar, rafting
před odletem z Ladakhu si ještě dojednáváme v místní CK rafting na proslulé ledovcové řece Zanskar. V zimě, kdy je celý Ladakh od zbytku světa odříznut neprůjezdnými, zasněženými čtyř až pětitisícovými sedly, je zamrzlá řeka Zanskar jedinou schůdnou cestou do ostatní civilizace. Vše klapne jak má, brzy stojíme trochu nejistí na břehu běsnící divoké řeky. Náš mladý a urostlý vůdce se s námi moc nemazlí a na rozdíl od raftů jiných CK, které snad hodinu trénují na klidnější vodě, to s námi po krátkém poučení zamíří rovnou do metrových vln běsnícího Zanskaru. Deklarovaná obtížnost VW II-III to určitě není, alespoň podle Čeňkovy pily na Otavě nebo sázavských Stvořidel, které jsem jezdil na kánoi. Zanskar bych na kánoi určitě nesjel – i na velmi stabilním raftu chvílemi mizíme v ledové vodní pěně a tříšti. Nemáme ani neopren, jen přilbu a vestu, vůdce pak házecí záchranný pytlík – po pádu by záchrana nebyla asi nic moc. Raft však není kánoe, pokud z něj člověk nespadne, tak přežije a my po dvouapůlhodinové parádní jízdě kaňonem končíme v klidnějších vodách na soutoku s řekou Indus. Celá akce je zakončena výborným, i když klasicky pálivým obědem, to vše i s dopravou za 1100 rupií za osobu (necelých 500,- Kč). Krásný zážitek i teplé počasí (naštěstí) - vřele doporučuji vyzkoušet!Dillí
Konec dobrý, všechno dobré – na malém letišti v Lehu probíhá odbavení
s kontrolami jako nikde, nepronesl jsem ani kapesní mininožík (na rozdíl od Ruzyně, kde nůž přehlédli, zato jsem tam musel vyhodit malý zbytek Skotské). Letadlo opět nové a čisté a hlavně konečně jasné počasí s výhledy na Himálaj a Karakoram s K2 a Gašerbrumy. V Dillí pak hrozná bída, špína a množství žebráků. Zkoušeli jsme navštívit různé památky, ale v pondělí byly téměř všechny zavřené. Teplota v Dillí už ráno dosahovala +42 stupňů při maximální monzunové vlhkosti, takže z nás jen teklo a z příjemného trávníku v parku nás za chvíli vyhnali obrovští mravenci. Zážitkem byla jízda motorovou rikšou, kde alespoň trochu ochlazoval proudící vzduch.
s kontrolami jako nikde, nepronesl jsem ani kapesní mininožík (na rozdíl od Ruzyně, kde nůž přehlédli, zato jsem tam musel vyhodit malý zbytek Skotské). Letadlo opět nové a čisté a hlavně konečně jasné počasí s výhledy na Himálaj a Karakoram s K2 a Gašerbrumy. V Dillí pak hrozná bída, špína a množství žebráků. Zkoušeli jsme navštívit různé památky, ale v pondělí byly téměř všechny zavřené. Teplota v Dillí už ráno dosahovala +42 stupňů při maximální monzunové vlhkosti, takže z nás jen teklo a z příjemného trávníku v parku nás za chvíli vyhnali obrovští mravenci. Zážitkem byla jízda motorovou rikšou, kde alespoň trochu ochlazoval proudící vzduch.Zbytek noci jsme strávili na mezinárodním letišti Indiry Gandhi pod dohledem všudypřítomných vojáků s kalašnikovem přes rameno. Při přestupu v Kievě úspěšnou expedici zakončujeme, jak jinak, než ukrajinským hořkým mokem - Lvivským pivem. Stručné informace: cesta letadlem Aerosvit Praha – Kiev – Dillí, zpáteční letenka zakoupená 6 měsíců předem za 9500,- Kč vč. poplatků; Dillí – Leh s GoAir, z. letenka 6500 rupií. Ubytování v Lehu v obyčejném hotelu na Changspa Road v třílůžkovém pokoji s teplou sprchou 1100 rupií /celý pokoj; povolení k výstupu na Stok Kangri 2000 rupií/1 osoba. Na treku se platí jenom nocležné v kempech cca 100 rupií za stan a noc. Ceny se každým rokem bohužel dost zvyšují. Jídlo, propan - butan. bombičky do vařiče Var, mapy, běžné léky, výstroj a výzbroj atd. se vše koupí v Lehu. Na treku čaj, sušenky a polévka v čajových stanech, pestřejší jídlo pak lze sehnat občas v některých ubytovacích domech, Homestay. Boty stačí pevné trekové (platí i na Stok Kangri), do batohu páskové sandály na brody a přezutí. Na Stok Kangri je určitě dobré mít pro případ nepříznivých podmínek mačky a možná i lehčí cepín. Technická obtížnost výstupu nedosahuje obtížnosti zimního hřebene Roháčů, je tam ale hodně zima, chybí kyslík, je to slušné převýšení a značně dlouhý výstup. Při špatné viditelnosti je na Stok Kangri obtížná orientace a je samozřejmě kam spadnout.
Mapky popisované oblasti je možné prohlédnout ve fotogalerii.
