Láska, přátelství, osud a řeka
Věříte na osud? Ne? Ale možná by jste měli! Ptáte se proč? Na to vám ale neumím odpovědět… Ale víte co? Zkuste zajít k řece, které se říká Osudová. Je u ní jen jedna jediná lavička. Posaďte se na ní a pozorujte řeku. Možná, že věřit začnete…
On tam taky seděl. Jedné listopadové deštivé noci. Zíral před sebe do nevyzpytatelných vln řeky. Nevyzpytatelných. Napadlo ho to už mockrát. Ano. A teď si byl konečně jistý. Život je nevyzpytatelný přesně tak, jako je ta řeka. Na osud nikdy moc nevěřil, ale…
Za všechno vlastně můžou ty její oči. No ano, ty uhrančivé černé uhlíky, ve kterých blikaly uličnické jiskřičky. A pak ten její smích. Jako když železnou tyčinkou rozezníte závěsnou zvonkohru a do toho vám zpívají skřivánci. Její tvář přitom vypadá, jako louka plná rozkvetlých sedmikrásek, nad kterou právě vychází slunce. Ano, to byla ona. Ani trochu nepřeháněl. A už vůbec si nevymýšlel. Věděl to jistě… protože nebyl sám.
Poprvé se potkali asi před třemi lety na jedné párty. Byla vlastně hrozně nudná. To jim později vyprávěli známí. Pro ně to totiž byl úžasný večer. Celou dobu seděli u baru a povídali si. Stále měli o čem. Témat bylo k nevyčerpání… Ale po téměř dvou měsících začala témata docházet. Až jednou došla úplně. A jim nezbylo nic jiného, než je jít hledat jinam.
Po několika měsících se potkali znovu, na podobné akci, na jaké se poznali. Pro všechny ostatní byla příšerně nudná, ale oni si ji opět náramně užili. Zjistili, že si ještě stále mají o čem povídat a co bylo hlavní, že si povídat chtějí! A teď už témata nedocházela. Naopak, stále dokola nacházeli úplně nová, neprodiskutovaná. To, jim chybělo tentokrát, byl čas. On už pracoval a ona studovala. Každý v jiném městě. Viděli se jednou za dva týdny a začali se sobě odcizovat a ztrácet. Každý si vytvářel svůj vlastní svět, do kterého ten druhý, přes velkou vzdálenost, neviděl. A tak se stalo to, čemu se nedalo vyhnout. Ty světy je pohltily a oddělily.
Nakonec se potkali potřetí. Oba bydleli ve stejném městě a byli hlavně o něco starší. Věděli, co od života chtějí nebo co spíš můžou chtít. A znovu zjistili, že by chtěli být součástí života toho druhého. A tentokrát už doopravdy. Po dalších dvou měsících už věděli, že teď je to skutečně vážné. A tak se rozhodl a jednoho nádherného srpnového dne ji na břehu řeky požádal o ruku. Ano, jistě, byli mladí, ale oba to chtěli a neviděli důvod, proč by to nešlo. Láska… bláznivá mladá láska…
Byl plný dojmů, očekávání, radosti… všeho, co k tomu patří. A hořel touhou ji konečně představit svému nejlepšímu kamarádovi. Měl strach, že si nepadnou do oka, ale na druhou stranu potřeboval, aby mu ji schválil. A tak je seznámil. Jeho obavy se rozplynuly, jako pára nad hrncem, když viděl, že ti dva si rozumějí. Možná až moc, napadlo ho. Snad žárlil. Ale to je přece normální, ne? A ona ho navíc ujišťovala, že rozhodně nemá proč. A on jí věřil.
Byl to ošklivý listopadový den. Pršelo, jen se lilo a země byla od deště celá rozbahněná. Šel za ní domů, těšil se na ní po dvou dnech co se neviděli, jako malý kluk. Chtěl ji udělat radost, tak se zastavil ve zlatnictví, kde koupil krásný zlatý řetízek. Jen tak… Otevřela mu a pozvala ho dál. Požádala ho, aby se posadil. A pak si toho všiml. Naproti němu ležela na stolku malá sametová krabička a v ní krásný zlatý prstýnek s maličkým rubínem. Zásnubní prstýnek. Jeho zásnubní prstýnek. A když zvedl oči, uviděl ji. Stála tam s uslzenýma očima a za ní se sklopenou hlavou jeho nejlepší kamarád.
Seděl na lavičce u řeky. Na té samé lavičce, na které ji tenkrát požádal o ruku. Z oblohy padaly temné provazy vody. Řeka se pod nimi kroutila a bouřila. To možná nebe nad ním pláče, napadlo ho. Ale on neplakal. Ne, naopak. Vlastně moc smutku necítil. Že by byl šťastný, to zase taky ne. Spíš se cítil tak nějak prázdný… Ale věděl, že jeho nejlepší přítel je ten jediný, kvůli kterému je ochoten se jí vzdát. Protože je lepší a zaslouží si ji víc. A ona jeho.
Nevím, jak dlouho tam pak ještě seděl. Možná tam sedí ještě teď. Ale právě té noci, dostala řeka své jméno. A další člověk začal věřit na osud.
Tenhle příběh se skutečně stal. Ne mně, ale jednomu mému kamarádovi. Jednou mi ho ve slabé chvilce vyprávěl. A mě, jak již píšu v anotaci, dojal. Nějak se mě to prostě dotklo a zůstalo to ve mně. Proto jsem se to rozhodla ze sebe vypsat. Snad mi to ten dotyčný odpustí...
Komentáře
Přehled komentářů
V pohodě jen mě to trochu naštvalo. Jinak je to fakt krásná povídka. Nemáš se za co omlouvat. Jen vím že každá mince má dvě strany. Asi jsem z toho všeho trošku mimo a reaguju přecitlivěle. Tak se omlouvám já za ten komentář. Je to supr povídka a ráda si přečtu aj další..
Kdo vlastně může kázat o životě??
(Zůza, 11. 3. 2007 21:37)Nikdo z nás tady nepíše, že o životě něco ví. Žít život se učíme každým dnem a není šance se to naučit dokonale. Na nic si nehrajeme. To, že se tohle opravdu stalo dokazuje, že to žádná hra není. Můžu ti říct jen jedinou věc. Já osobně o životě moc nevím, protože jsem neměla moc času to zjistit. Ale jestli jsem se stihla něco naučit... Pokud už chceš někomu kázat o tak důležité věci, jako je tahle, musíš to taky správně podat. A pokud do takového kázání dokážeš udělat pravopisné chyby, tak promiň, ale to fakt nemůžu brát vážně. Pokud chceš vypadat jako světoběžník a všeználek, musíš taky tak mluvit.
omluva =o)
(Zůza, 11. 3. 2007 21:28)to Ilcza: Právě proto, že jsi zúčastněná, tak to pro tebe vyznívá takhle. Moje kamarádky, co ten příběh četly a nikoho z vás téměř neznají, o tobě neřekly křivé slovo. Máš pravdu, že to možná vyznívá malinko zaujatě, ale logicky jsem to psala o člověku, který mi to vyprávěl. Tak se ti tímto omlouvám, jestli jsem ti způsobila nějakou duševní újmu, protože to určitě nebylo mým zájmem. ;o)
Co myslite?
(Ilcza, 10. 3. 2007 13:11)Je to tu popsano jako by ta holka byla nejvetsi svine teda aspon tak to vyzniva.Jaky si kazdy teda o tom udelal obrazek? Kdybych to cetla jako nezucastnena strana tak si myslim o te holce to nejhorsi a o tom klukovi ze je strasne statecnej. Bohuzel nejsem jen nezucastnena strana ale hlavni akterka tohoto pribehu... Jak napsal The Phantom.. NIC NENI TAK JAK SE ZDA nebo jak to vypada... Mam toho kluka od reky osudu rada a rada bych aby byl stastnej. Nerada jsem vstoupila mezi ne dva kdyz vim ze jsou jak brachove..A nechtela jsem to. Jenze srdci neporucis. BOlelo to ale je to za nami. Jsme kamosi.A tak to ma proste asi byt.Je to OSUD.Ja na OSUD verim.Chtela jsem byt fer ale asi se mi to nepovedlo vidte...?
?osud?
(Kekel, 10. 3. 2007 12:56)hodne z vas tady pise neco o osudu. a vite aspon co ten osud je? jestli jo tak kdo ho píše? rad se poučim. mě totiz prijde jako by jste byli v divadle a hrali tady nejakou scenku. jenze tohle je zivot lidicky, a zijeme preci od toho aby jsme prezily. a je jenom na nas jaky ten zivot budem mit, "kazdy sveho osudu strujcem." nebo snad nemam pravdu? Hmm? PS: nevite nic o zovote...
A má svatou pravdu!! =o)
(Zůza, 8. 3. 2007 19:53)Tenhle příběh skutečně nemá hrdinu ani padoucha, teda aspoň to tak není psané - tak ať si to každý přebere po svém. Snažila jsem se to psát tak, aby to bylo co možná nejneutrálnější a aby si právě obrázek mohl udělat každý po svém. A myslím, že zatím každý, kdo to četl a nemá s tím nic společného, si udělal obrázek, dle mého mínění, naprosto správný.
...Nic není, jak se zdá...
(The Phantom, 8. 3. 2007 12:20)Možná, že ten listopadový den se zdál být ošklivý, přesto si myslím, že déšť, který padal, nebyl ze smutku, ani ze ztráty. Naopak plamínek naděje se rozhořel pro jinou duši, možná i pro dvě duše. Ze svých skušeností znám, že vše dobré i zlé se nám přeci vrátí, protože když znáte lidi o kterých se píše v bříbězích, poznáte, že mám pravdu. Proto si myslím, že tento příběh nemá hrdiny ani padoucha... Asi nikdo dnes nevěří na opravdové přátelství, já ale jedno znám, tak pevné, že jej neskácí žádný dřevorubec, ani láska k dívce pro kterou by jeden umřel. A mám-li být nestranný, tak lásku si za zlato nekoupíš, ani prstýnkem, kterým to potvrdíš... Důvěra je pramínek lásky a přátelství, ničím jiným je nenahradíš...
věřit Werčenko... a to je to nejhorší
(Martii, 5. 3. 2007 19:56)Když jsem to od tebe slyšela poprvé, nechtělo se mi tomu ani věřit, je to příběh jak vystřiženej z americkýho filmu (koneckonců o tom jak tyhle příběhy ovlivňujou náš život jsem už taky psala)...a teď když čtu, jak jsi to přepsala, tak...já nevim, je mi z toho smutno a to nikoho z nich vlastně neznám, napsalas to hezky, ještě dojemněj...příště se radši nedojímej, květinko:))
život je nevyzpytatelný
(Zuzka, 28. 2. 2007 18:09)Zuzi, když sem tenhle příběh slyšela z jeho úst, skoro mě rozbrečel...a teď když to tu čtu, říkám si..je to zvláštní, život je tak nevyzpytatelný..myslím, že on ti určitě odpustí protože ví, že v nás má oporu..kamarády, kteří mu rádi pomůžou..a navíc..dokázal odpustit i jemu..:) rozhodně je to silný člověk.
Ještě jednou-k dílu...
(Werčenka, 26. 2. 2007 21:08)Pěkný a o to, že se to stalo, ještě hezčí....dojemnější...
pro zůza
(ilcza, 14. 3. 2007 17:18)