"HAD" Hodkovické amatérské divadlo

V zájezdním hostinci pana J. Hnízdila (hostinec stál na silnici do Jílového - tato budova nyní již neexistuje) na malém a nízkém jevišti, postaveném na sudech se začalo hrát v roce 1890 první české ochotnické divadlo v Hodkovicích. Tato informace je z vyprávění pamětníků. První písemný záznam o divadelním představení je ale až z roku 1900, kdy byla sehrána hra „Mlynář a jeho dítě“.  V roce 1898 byl přistaven k budově čp. 179 (nyní budova kina) sál, ve kterém hráli mnoho let i divadelní ochotníci pod hlavičkou Národní jednoty severočeské a Sokola. Tuto budovu zakoupil MUDr. Šamánek a dal ji do správy České besedy, všechny české spolky zde měly domovské sídlo. 

Musíme si uvědomit, že v Hodkovicích byla česká menšina a hrát divadlo nebo dávat své děti do české školy nebylo jednoduché. Za jakých podmínek se tehdy hrálo české divadlo je vidět na tomto příkladu. V roce 1905 sehrál Sokol hru „Nevěsta za českou korunu“. Ihned po představení byli dva z herců, J. Douděra a R. Staněk vyhozeni německými zaměstnavateli z práce a pan Josef Kapras vypovězen z bytu.  Němci nechtěli ve městě ani české divadlo, ani českou školu. Česká menšina musela tedy bojovat i o zřízení české školy v Hodkovicích. Dne 26.8.1886 vyjela delegace do Dolních Pasek za Karolinou Světlou. Byli to dělník Florián Lang, jeho syn František Květoslav Lang, hodkovický kaplan Josef Svátek, učitel František Hrnčíř z Bezděčína a v Petrašovicích se k nim ještě přidal učitel Jan Hrdlička. Požádali K. Světlou o pomoc u starosty Ústřední Matice Školské doktora Riegra, aby bylo dosaženo povolení na zřízení české školy. K. Světlá opravdu pomohla, Ústřední Matice Školská povolila zřízení české školy a opatrovny v Hodkovicích s tím, že si tamní Češi koupí nebo pronajmou pro školu vhodný dům. Z dopisu paní Kamenské (hostinské v Jílovém) adresovaném J. Honzejkovi, se dozvídáme, že německá většina chtěla všemožně zabránit vykoupení budovy. Čechům se povedlo získat budovu v Hodkovicích tak trochu lstí, koupil ji J. Hnízdil pro sebe a to s přispěním 1000 zlatých MUDr. Šamánkem, 200 zlatých bylo vybráno mezi Čechy a 1000 zlatých dal J. Hnízdil. Když se ale prozradilo, že J. Hnízdil přenechal budovu pro potřeby české školy, ve městě se objevily plakáty „Deutsche kauft nur bei Deutschen!“ (Němci, kupujte jen u Němců!) a bojkot začal působit. J. Hnízdil již neměl přízeň německých štamgastů, obchod ochabl, a protože čeští dělníci byli bídně placeni, tak mu tržbu udělat nemohli a přenocování formanů nestačilo uživit rodinu pana Hnízdila. Florian Lang dostal pokutu za údajné přivlastnění kusu obecní skály, kaplan Svátek musel z Hodkovic pryč, z Bezděčína musel odejít učitel František Hrnčíř a i rodiny za chození dětí do české školy, která byla 1. 9. 1890 otevřena, dostávaly výpovědi z bytu a práce (viz příloha č.1). Německá menšina se bála, že vliv české školy a hraní českého divadla může způsobit i nárůst českého obyvatelstva a tím i snížení německého vlivu. To se potvrdilo, viz statistika:

„Gemeinde Lexikon 1905 str. 714 uvádí, že v roce 1900 bylo v Hodkovicích 396 domů, 3156 obyvatel, z toho 381 Čechů a 2742 Němců, Statistische Gemeinde - Lexikon von Boehmen Prag 1924 str. 155 uvádí, že v roce 1921 bylo v Hodkovicích 416 domů, 2583 obyvatel, Čechů 922 a Němců 1627 a dále Statistische Gemeinde - Lexikon das Landes Boehmen Prag 1935 na str. 190 uvádí, že v Hodkovicích bylo 463 domů,  žilo zde 2444 obyvatel, Čechů  975 a Němců 1443.

To jen pro dokreslení postavení české menšiny v Hodkovicích a nyní zpět k divadlu.

Z herecké generace před I. světovou válkou je nutno připomenout hlavně krejčího J. Berana, skláře Václava Machka, holiče Vavřicha, pana Kaňku, rolníka Václava Langa z Citeř, pana Cimbála, malíře pokojů a později pošťáka pana Ant. Berana, dále občany Štěpána Řezáče, Jaroslava Marušku, Václava Jágra, Marii Bulínovou a její sestru Vlastu, Martu a Marii Železných, Hanzla, atd.  Mezi režiséry patřili hlavně Josef Beran, Alois Bobek a Václav Machek. V době první světové války se divadlo nehrálo, za poslední „divadelní“ peníze bylo nakoupeno v roce 1918 celkem 34 párů dřeváků pro nejchudší děti matiční školy, dětí bylo celkem 127.

Po válce se v roce 1919 začalo opět české ochotnické divadlo hrát, dne 16. 3. 1919  byla sezóna zahájena „Hrobnickým z Hrobnic“ a do konce listopadu bylo sehráno dalších šest her. Celá česká menšina čekala na konec války. Po vytvoření samostatného státu došlo i v životě české menšiny k velkým změnám. Čechů přibývalo, zmizela jejich zakřiknutelnost. Mezi nově přistěhovalými bylo mnoho státních zaměstnanců, zejména učitelů a zaměstnanců pošty a dráhy, z nichž se stali noví ochotníci, nejvíce herců a ochotníků bylo právě z řad učitelů. Všechna představení byla hrána pod hlavičkou Národní jednoty severočeské. V roce 1922 nemá Národní jednota severočeská dostatek režisérů a hraje se pod „spolkem invalidů“, který byl v Hodkovicích po I. světové válce založen.

Rok 1922 byl i důležitým mezníkem v hodkovickém ochotnickém divadle. V roce 1922 byl v Hodkovicích ustaven první samostatný ochotnický spolek „Jirásek“ a byl přihlášen do ústřední matice divadelního ochotnictva čsl. v Praze. Jeho prvním předsedou byl zvolen učitel Jan Janecký, jednatelem a režisérem učitel Jaroslav Štika. Nový spolek se představil hrou „Její pastorkyňa“ a dále pak hrou „Zvony“ a „Z českých mlýnů“. Zrození spolku má „na svědomí“ učitel Jan Janecký, organizátor a  muzikant. S ochotníky nastudovali Jiráskovu „Vojnarku“ a požádali Al. Jiráska, zda by bylo možné nazvat ochotnický soubor v Hodkovicích jeho jménem. A. Jirásek odpověděl dopisem, že děkuje za poctu a přeje ochotníkům hodně úspěchů (viz. příloha č.2).

V roce 1928 přišel do Hodkovic učitel Antonín Pokorný a okamžitě se zapojil do veřejného života města.  Ihned v roce 1928 uskutečnil plán na konání oslavy Silvestra s programem. Sestavil celovečerní pásmo krátkých aktovek, výstupů, písniček a tanců, spojených průvodním slovem. Každý výstup měl samostatně malovanou a vyměnitelnou scénu. Program se jmenoval „My roztočíme svět“ a hlavní představitelé (pánové Pokorný a Petrů) měli úspěch. Následující rok byl uspořádán Silvestr pod názvem „Co chcete víc – Hodkováci“ a pořádání oslav Silvestra se stalo tradicí. A. Pokorný vzpomíná  v programové brožuře 10. hodkovického jara z roku 1964, jaké horké chvíle mu připravil p. Antonín Petrů, divadelník a šprýmař Hodkovic. „V té době byly velmi populární naše „Silvestry“. Toník dovedl výtečně bavit obecenstvo, ale dovedl také připravit horké chvíle svým spoluhercům, protože často na scéně mluvil vše možné, jenom ne to, co bylo v textu autora. Při hraní divadla „Růžová pouta“ mi provedl kousek, který se málem nevyplatil. Vinné láhve s limonádou zaměnil za pravé víno. Tento „žert“ jsem poznal na scéně, když jsem při hře na scéně pil první „ex“. A protože takových přípitků bylo předepsáno mnoho, byli jsme do konce jednání důkladně namočeni. A obecenstvo nás moc chválilo, jak výborně jsme tu opičku hráli.“

V roce 1929 byly v režii Antonína Pokorného nastudovány hry „Růžová pouta“, Nestroyova veselohra „Lumpacivagabundus“ a hra  „Šofér“.

V roce 1930 bylo sehráno 6 her, o pořádání se rozdělily Sokol, strana sociálně demokratická a sportovní klub. Jednalo se o hry „Slečinka z bílého zámečku“, „Sextánka“, „Teta Fany“, „Postrach rodiny“, „Osudy legionářů“, „Pan biskup“a  „C.k. polní maršálek“.

V roce 1931 se divadelní činnost sportovního klubu rozpadla, Ant. Pokorný nacvičil hry „Jak nás poznala“, „Ducháček to zařídí“, a učitel Míla Novák nacvičil divadelní frašku „Co zavinila masopustní noc“. Učitel Ant. Pokorný dále vzpomínal, že v roce 1931 vstoupil do řad hodkovických ochotníků učitel Ota Fiala a brzy po něm i učitel Míla Novák. Učitel Fiala se uvedl jako komik, věnoval všechen svůj volný čas divadlu až do roku 1938, kdy většina Čechů spěšně opustila Hodkovice před německým záborem Sudet.

Skupina nadšenců pro divadelní soubor „Jirásek“ se postupně ztenčovala, v roce 1935 se soubor rozpadl a jeho činnost zanikla.

V červnu 1935 se ustavil v Hodkovicích další ochotnický spolek „J. K. Tyl“, dramatický soubor Sokola, který se stal hlavním tahounem ochotnického divadla.  U zrodu tohoto spolku stál opět učitel Ant. Pokorný, zahajovacím představením byla veselohra „Přednosta stanice“, kde hrál výborně učitel Ota Fiala.

V roce 1936 byla premiéra hry Fr. Langra „Jízdní hlídka“, v této hře zahajoval svoji divadelní kariéru Oldřich Mrňák, pozdější člen divadla F. X. Šaldy v Liberci.

V roce 1937 hrála pohostinsky v Hodkovicích herečka Marie Červená z Turnova ve hře „Diagnosa“. V tomto roce hráli hodkovičtí ochotníci třikrát v Turnově, uváděli pásmo podobné tradičním „Silvestrům“ a měli úspěch.

V ovzduší roku 1938 byla nacvičena pouze jedna hra a vznikly k tomu neshody s tehdejším nájemcem hotelu Praha (tak byla Česká beseda přejmenována), hrálo se tedy v hostinci na nádraží, kde tehdejší majitelé, bratři Mužákové, pomohli ochotníkům i poskytnutím materiálu na stavbu jeviště. Poslední hra za první republiky se tedy v Hodkovicích hrála opět na sudech, stejně tak, jak se začínalo v roce 1890 v hostinci u Hnízdilů.

K nejznámějším hercům v letech 1928-1938 patřili Ant. Pokorný, Otakar Fiala, Miroslav Novák, Antonín Petrů a z představitelů charakterních rolí hlavně Václav Jůza a Josef Kocourek. Mezi ženami vynikají v té době zvláště učitelka Růžena Kvačková, Věra Burdová-Rollová a Libuše Hauftová. Paní Marie Fantová po dobu 10 let dělala nápovědu.

Po roce 1945 se vrátili do Hodkovic ti, kteří před obsazením Sudet z Hodkovic odešli.  V srpnu  1945 se sešli z iniciativy Ant. Pokorného funkcionáři bývalých spolků, kteří hráli před válkou divadlo. Byl přijat návrh na založení jediného ochotnického spolku. Sál České besedy, kde se dříve divadla hrála, byl za okupace přeměněn na kino, nově založený spolek začal hledat nové místo pro hraní divadla. Ve městě byla tzv. budova „Turnhalle“, po revoluci přejmenovaná na Sokolovnu (později na tzv. Osvětovou besedu), byla v majetku národního výboru a měla sloužit k pořádání zábav, kulturních podniků a nyní i divadla. Ant. Pokorný, jako režisér, zde uvedl 27. října 1945 hru L. Stroupežnického „Paní mincmistrová“ a 25. prosince 1945 hru „Zorka“. Spolek divadelních ochotníků J. K. Tyl v Hodkovicích vznikl oficiálně až 28. února 1946.

5. února 1947 byl zvolen výbor ochotníků ve složení: předseda – Václav Jůza, místopředseda Josef Havlík, režisér Antonín Pokorný, jednatel Václav Jirsák, zapisovatel Boleslava Sedláková (Vrbová), pokladník p. Antonín Beran. V tomto roce byly sehrány 3 hry „Divný chlap“, „Pod stromem zapovězeným“ a „Choulostivá historie“. Došlo i k přestavbě jeviště.

V roce 1948 byla sehrána pouze jediná hra „Dnes večer přijde nepřítel“ v režii učitele Jiránka.

V roce 1949 sehrál soubor 2 hry, hru Fr. Kožíka „Přátelství“  v režii Oldřicha Jiránka a druhou hru Al. Jiráska „Kolébka“ v režii Ant. Pokorného.

V roce 1950 byla vytvořena režisérská rada, která se měla starat o výběr her, jejich zaplánování do repertoáru, o hodnocení představení a o výběr herců. Její složení bylo následující: Antonín Pokorný, Oldřich Jiránek, Karel Havlík a Alois Frinta.

V roce 1950 byl divadelní soubor začleněn pod patronát JZD. Sehrál 6 her „Zvon Ungeltu“ v režii Ant. Pokorného, Stroupežnického „Václav Hrobnický z Hrobnic“ v režii Karla Havlíka, „Kozí mléko“ a „Letadlo má zpoždění“ v režii Boleslavy Vrbové a „Kutnohorští havíři“ v režii Oldřicha Jiránka.

Na valné hromadě dne 26. 1. 1951 byla odhlasována likvidace ochotnického spolku a byl ustaven kulturní klub JZD Hodkovice. V tomto roce se hrála jedna sovětská hra „Vrabčí hory“ v režii Miroslava Fišara, v této hře hráli vesměs samí svazáci. Na podzim Jiráskova „Lucerna“ v režii Oldřicha Jiránka, který hrál i mlynáře, kněžnu učitelka Čížková, babičku Hedva Kalvodová, vrchního Josef Havlík, Kláska Ant. Pokorný, jeho ženu Anežka Sádlová, muzikanty K. Havlík a St. Lukášek, vodníky Alois Frinta a Karel Skála. V této hře hrál poprvé i Vlastimil Laurin. Malování kulis zajišťoval Josef Fanta. Poslední hrou v tomto roce byla hra J. Králíka „Buky pod Polanou“ v režii Ant. Pokorného.

Rok 1952 byl pro hodkovické ochotníky rokem vyplněným poctivou prací. Soubor sehrál následující hry: pro děti pohádkovou hru „Popelka“, veselohru „Svatba pod deštníky“, dále hru „Naši furianti“ a „Pan Johanes“ a „Kalinový háj“. „Popelka“ v režii Karla Havlíka měla velký úspěch. Děti byly hrou plně uchváceny. Hra „Svatba pod deštníky“ v režii obětavého ochotnického fandy Aloise Frinty se také vydařila. Byla to pro herce náročná hra se zpěvy a tak mimo rolí se musel téměř každý herec učit zpívat písně. Hudbu nastudoval a řídil pan Václav Tauchman. „Naše furianty“ nacvičoval Oldřich Jiránek. Představení mělo být 6. července v přírodě, jeviště se stavělo brigádnicky za školou s rozměry 36x24m z trámů a prken, na stavbě jeviště převážně pracovali O. Jiránek, A. Pokorný, p. Fanta, K. a J. Havlíkové, J. Novotný a p. Lukášek. Část kulis byla vypůjčena z divadla v Liberci, kde byl vedoucím kulisářské dílny p. Josef Fanta, který zapůjčení zprostředkoval. Bylo zajištěno i občerstvení, o to se staral Josef Havlík. Když bylo vše připraveno, plakáty vyvěšeny, vyskytlo se v Hodkovicích několik případů slintavky a byl vydán zákaz shromažďování a pořádání jakýchkoliv podniků. Slintavka se šířila a představení se nemohlo uskutečnit. Hrálo se až  9. srpna 1952, ale bylo to v době žní a i přes velkou propagaci byla účast diváků malá. Ve hře „Naši furianti“ hrál Ant. Pokorný již své 150. představení, režisér Jiránek mu předal o přestávce vavřínový věnec, od spolupracovníků dostal kytici a muzikanti mu zahráli tuš. Režii hry „Kalinový háj“ měl Ant. Pokorný. S touto hrou se hostovalo i v Proseči pod Ještědem, byl to první divadelní zájezd. Nastudování Jiráskova „Pana Johanese“ se ujali manželé Josef a Zdenka Havlíkovi. O. Jiránek ocenil jejich práci jako vzornou a pečlivou, herecké výkony pochválil u postav Rýbrcoula (Vl. Laurin), Lelka (Ant. Pokorný), princezny (Zd. Kašková) a babičky (H. Kalvodová).

V roce 1953 se ochotníci zúčastnili se hrou „Kalinový háj“ krajské soutěže a byli vybráni jako vítězové na krajskou přehlídku do Jablonce nad Nisou spolu s divadelním souborem Jilemnice na dny 21. a 22. února. Liberecký rozhlas vyzval ochotníky k natočení výňatků z této hry, režii natáčení měl režisér Bok. Úvodem ke hře byl rozhovor hlasatele s režisérem Ant. Pokorným, který seznámil posluchače s dosavadní činností souboru. V Jablonci ve stejném termínu ale probíhala i přehlídka pěveckých souborů a dechových hudeb (o tom nikdo z Hodkovic nevěděl), tento program končil v 18 hodin a od 19 měli vystoupit ochotníci s hrou „Kalinový háj“. Herci museli na jeviště přímo z maskérny, na tomto jevišti nikdy před tím nebyli, porota z Prahy hodnotila jejich představení velice negativně. Neúspěch na přehlídce nesla většina souboru trpce a ovlivnilo to i změnu plánu her na rok 1953, kdy byla uskutečněna pouze hra H. V. Kleista „Rozbitý džbán“ v režii Aloise Frinty. Hlavní roli Adama měl J.  Havlík. Hra pro těžký obsah nevyzněla pro hodkovické obecenstvo zcela uspokojivě. Hra se hrála ještě 30. května v Osečné a 1. června v Českém Dubě. V sobotu 30. května 1953 v 17 hodin, právě v době příjezdu souboru do Osečné, byla vyhlášena v rozhlase měnová reforma. Pokladník z toho byl nešťastný, protože příjem z představení musel v pondělí vyměnit v poměru 1:50. Primář Ota Dub z liberecké nemocnice a režisér Bok seznámili na členské schůzi členy souboru s významem hry „Vavřín a růže“, která čerpá námět ze života a díla Karoliny Světlé. Režisér Bok slíbil, že pomůže s nácvikem hry. Z třiceti účinkujících hráli v hlavních rolích Jarmila Havlíková, A. Pokorný, O. Jiránek, H. Kalvodová, Vl. Laurin, H. Dreslerová a H. Kamenská. 10. října 1953 byl sál hodkovické „Sokolovny“ vyprodán do posledního místa. Jako oficiální hosté přijeli p. Janovský z min. kultury, 3 zástupci ze svazu spisovatelů, zástupci NV a další. Hra „Vavřín a růže“ se hrála v Hodkovicích 4x a dále ještě 4x byla hrána na zájezdech v Osečné, Nové Vsi u Chrastavy, v Doubí a ve Světlé pod Ještědem.

V roce 1954 nacvičovali ochotníci hru K. Čapka „Matka“. Hru pronásledovala nepřízeň osudu, neboť hlavní představitelka „Matky“ paní Jarmila Havlíková onemocněla a tak musel režisér tuto roli obsadit ještě Helenou Kamenskou. V závěru zkoušek, když se J. Havlíková uzdravila, měla „Matka“ pro hlavní roli dvě herečky. Bylo rozhodnuto, že jedna představitelka bude hrát v sobotu a druhá v neděli. Oleje do ohně přilil Al. Frinta kritickým článkem, uveřejněným v novinách Cesta míru, kde nepříznivě hodnotil J. Havlíkovou, K. Havlíka a V. Malického. Manželé Havlíkovi a V. Malický po uveřejnění tohoto článku ze souboru vystoupili. Tímto rozhodnutím soubor ztratil vynikající herečku a dobrého režiséra a herce K. Havlíka. Podzimní sezóna byla zahájena hrou „Sto dukátů za Juana“ v režii Al. Frinty, další hra byla Ostrovského „Pozdní láska“ v režii O. Jiránka a poslední hra byla „Půlnoční slunce“ od V. Wernera v režii Josefa Havlíka.

V roce 1955 se konal první ročník soutěže divadelních ochotníků tzv. Hodkovické jaro a tím byla založena tradice každoročních přehlídek her ochotnických souborů z okolních obcí. Myšlenka pořádat tuto každoroční akci vznikla v hlavách ochotníků Hodkovic o rok dříve, po zájezdu na Jiráskův Hronov. Ochotníci Hodkovic nacvičili a 7. 5. 1955 uvedli hru „Strakonický dudák“ v režii O. Jiránka. Ochotníci z Mnichova Hradiště uvedli hru „Vassu Železnovovou“, členové z Turnova hru „Kostelecký fraucimor“ a ochotníci z Jablonce nad Nisou hru K. Čapka „Bílá nemoc“. Vítězem prvního ročníku podle poroty byl soubor z Mnichova Hradiště, kterému tehdejší předseda MNV O. Pírko odevzdal cenu – broušený pohár. Diváci hlasovali pro „Bílou nemoc“, ale podle poroty dostala asi přednost hra sovětská. Na podzim byla nacvičena hra „Šest zamilovaných“ a Vrchlického „Noc na Karlštejně“. Pan Václav Zajíček zajišťoval plakáty a pozvánky na tuto akci viz:. příloha č. 3)

Rok 1956 začal hrou „Její pastorkyňa“ v režii Boleslavy Vrbové dne 19. března. Josef Havlík na druhé Hodkovické jaro se souborem nastudoval hru „Hrátky s čertem“. Ochotníci z Mnichova Hradiště předvedli hru od Šrámka „Léto“, ochotníci z Jablonce nad Nisou hru „Paní Marjánka matka pluku“ a ochotníci z Turnova Kornejčukovu hru „Křídla“ a za tuto hru získali první cenu. Podzimní sezóna byla zahájena hrou „Padělek“ v režii Ant. Pokorného a nacvičovala se hra Ilji Prachaře „Domov je u nás“.

První hrou roku 1957 byla hra B. Shawa „Pygmalion“ v režii O. Jiránka. V hlavních rolích vystoupili M. Fišar a učitelka H. Karbanová. V souboru už byla polovina učitelského sboru (Jiránek, Pokorný, Havlíková, Kamenská, Karbanová, Malická a Vrbová) a tuto aktivitu a zapojení se do dění v Hodkovicích ze strany učitelů můžeme nyní jenom závidět! 4. května začal další ročník Hodkovického jara a ochotníci z Hodkovic po předvedení nastudované hry A. Jiráska „Vojnarka“ získali první místo v soutěži. Hlavní roli hrála H. Kamenská a Antonína p. Vl. Laurin. Turnov uvedl hru „Hamilton a spol.“, M. Hradiště „Starostu“, Jablonec „Zuzanu Vojířovou“ a Železný Brod „Já nejsem on“. Podzimní období bylo zahájeno hrou „Premiéra se odkládá“ v režii B. Vrbové a na vánoce se hrála hra Fr. Langera „Grandhotel Nevada“ v režii A. Pokorného. V tomto roce došlo k úbytku návštěvnosti na představeních.

Rok 1958 začal na MDŽ hrou „Hejtman Talafús“ v režii O. Jiránka. S touto hrou se soubor zúčastnil přehlídky ochotnických souborů ve Vratislavicích, umístil se zde jako první a představitelka hlavní role – Hana Karbanová byla vyhodnocena jako nejlepší herečka. Na Hodkovickém jaru se hrála hra „Helenka je ráda“ v režii M. Fišara. Vítězství si odnesl soubor z Mnichova Hradiště za hru „Lhář“. Na podzim se hrála ještě hra „Třetí přání“ v režii A. Pokorného, tato hra se hrála i na přehlídce souborů v Ž. Brodě.

V roce 1959 ochotníci zahájili sezónu na MDŽ hrou „Stromy umírají ve stoje“ v režii J. Havlíka. Hodkovičtí na Hodkovické jaro nacvičovali „Maryšu“ v režii O. Jiránka. V hlavní roli Hana Karbanová a Francka hrál M. Fišar. První místo v soutěži získal Jablonec s hrou „Revizor“, druhé Hodkovice. Soubor z Hejnic uvedl “Ráj v Tichomoří“, ochotníci ze Železného Brodu hru „Plukovník Chabert“ a Mnichovo Hradiště přijelo s hrou „Ceasar“. Nejlepším režisérem byl vyhlášen O. Jiránek. Diváků bylo ve srovnání s předchozími lety o hodně méně. Po dobu Hodkovického jara byla v Osvětové besedě (tak již v té době byla Sokolovna přejmenována) instalována výstava výtvarníků z Hodkovic a to J. Kolomazníka, J. Fanty, L. Polívky a B. Zajíčka. Podzim zahájili ochotníci hrou „Omyl profesora Sobola aneb paprsky X“ v režii O. Jiránka. Soubor s touto hrou hostoval také v Železném Brodě. Na zakončení roku byl na Silvestra připraven program s názvem „Dnes ordinujeme přesčas“, který sestavil J. Havlík, který také s Evou Beranovou pořad uváděl.

V roce 1960 nacvičoval na Hodkovické jaro A. Pokorný „Dalskabáty, hříšná ves“ od J. Drdy.  30. dubna bylo na soutěži představení uvedeno a mělo úspěch. Líbil se představitel Trepifajksla M. Fišar a Plajzlerka v provedení Heleny Kamenské. Hodkovice porota vyhodnotila jako nejlepší soubor a M. Fišera odměnila za nejlepší herecký výkon. Pro úspěch byla tato hra po ukončení Hodkovického jara opakována a bylo opět plné hlediště. V režii M. Fišara byla dále nastudována hra „Příliš štědrý večer“ a v této hře slavil dlouholetý člen souboru A. Pokorný dvousté vystoupení. U příležitosti XXX. Jiráskova Hronova byl za dlouholetou práci v ochotnickém hnutí odměněn zlatým Tylovým odznakem O. Jiránek. Silvestr s programem v tomto roce sestavil a nacvičil M. Fišar.

V roce 1961 nacvičil J. Havlík se souborem hru „Dobrou noc, Patricie“, v hlavních rolích diplomatů hráli O. Jiránek a Vl. Laurin. Na soutěž Hodkovické jaro byla v režii Al. Frinty připravena veselohra P. Kohouta „Třetí sestra“. Výborný herecký výkon podala Eva Beranová. Vítězem Hodkovického jara se stal soubor z Hejnic hrou „Poslední dějství“, druhý byl soubor Hodkovic. Jablonec uvedl „Filosovskou historii“, Železný Brod „Neklidné stáří“, ochotníci z Liberce „Hrozinka na slunci“. Na podzim si soubor připravil v režii M. Fišara „Nebezpečný věk“. Soubor začínal mít problémy hlavně díky tomu, že na místo tajemníka MNV byl instalován bývalý pracovník ONV v Liberci soudruh Farský, kterému se nelíbilo, že spolek ochotníků samostatně hospodaří. Výbor ochotníků rozhodl, že tedy všichni přestoupí do ZV ROH Autobrzdy Hodkovice a tam také předají i pokladnu ochotníků.

11. 1. 1962 se konala schůze ochotníků, na které bylo oficiálně rozhodnuto o začlenění souboru pod ZV ROH Autobrzdy. Schůze se zúčastnil i tajemník Farský, aby dohlédl, zda bude tento akt bezodkladně proveden. V této atmosféře se započalo s přípravami na 8. ročník Hodkovického jara. Bylo rozhodnuto, že je nutné zvýšit propagaci této akce, protože chodí na představení málo diváků. Propagaci dostal za úkol J. Havlík, mimo poutačů, plakátů, půjčené skříňky od místních fotbalistů, byly po celé hlavní ulici vyvěšeny asi 75 cm velké kovové trojúhelníkové vlajky vyrobené v ZEZ Rychnov panem B. Loudou. Večer došlo k vyvěšení těchto vlajek a ráno v 9 hodin již bylo v Hodkovicích auto s důležitými pány, kteří hledali autora těchto vlajek. Někdo z Hodkovic upozornil na nevhodnost této propagace. Na vlajkách byla písmena „HJ“ (zkratka Hodkovické jaro), ale podle nich to vypadalo jako propagace „Hitlerjugendu“ a vlajková výzdoba musela být okamžitě sundána. Tento ročník Hodkovického jara začínal tedy neslavně. Na soutěž nacvičoval M. Fišar veselohru „Svatba sňatkového podvodníka“ v hlavní roli O. Jiránek, zloděje Dolfu Hezouna hrál J. Havlík. Vítězem soutěže se v tomto roce stal divadelní soubor Máj z Prahy s hrou „Alcestin návrat“. Na podzim byla ve dnech 12. a 13. prosince hrána hra „Pravda přichází do domu“ v režii O. Jiránka. Byla ale katastrofální návštěva, dohromady za oba dny přišlo pouze 145 diváků. Silvestrovský pořad připravil pan M. Fišar.

V roce 1963 se začíná v režii J. Havlíka studovat hra „Ďábelské klíče“. Je problém s obsazováním rolí, na hercích se projevuje nedostatek času a práce je narušována směnováním v továrně. Zájem o divadlo opadá, staří odcházejí, mladí nemají o divadlo zájem. Hru se nakonec podařilo nastudovat, divákům se líbila, protože se mohli konečně i zasmát a pobavit a ne poslouchat stále jenom o práci i v divadle. Soubor z Jablonce uvedl hru „Aristokrati“, Máj z Prahy hru „Žena ve svízelné situaci“ a Hejnice „Je libo cigaretu?“. Pohár vítěze si odvezl soubor z Jablonce. Tomanovu hru „Slovanské nebe“ režíroval A. Pokorný pro podzimní představení. Diváků bylo málo. J. Havlík připravil na Silvestra program, ale celý program zničila parta výrostků, kteří nevhodně a hlasitě komentovali výstupy herců. Činnost souboru v tomto roce končila celkem neslavně.

Na rok 1964 připadlo desáté výročí Hodkovického jara. O. Jiránek nacvičil se souborem tragedii „Úklady a láska“, umělecká spolupráce K. Janda, člen činohry divadla F. X. Šaldy z Liberce. A. Pokorný a Al. Frinta připravili výstavu plakátů, fotografií a ostatních dokumentů se vztahem k Hodkovickému jaru. Představení se ochotníkům z Hodkovic povedlo. Ochotníci z Hejnic přijeli s hrou „Strakonický dudák“, Hrádek nad Nisou „Nebezpečná křižovatka“, Frýdlant „Jeho urozenost Pan Měšťák“, Jablonec nad Nisou „Hamlet nemá pravdu“ a potom opět hodkovičtí ochotníci s pásmem M. Fišara „Devět vzpomínek“ s ukázkami z her hodkováků z jednotlivých ročníků Hodkovického jara.

V roce 1965 došlo k závažné změně. Předseda ochotníků O. Jiránek odstupuje z funkce a zdůvodňuje to tím, že byl pracovně přeložen do Liberce, a proto nemá čas na tuto funkci. A. Pokorný ho však přesvědčil, aby před Hodkovickým jarem funkci neskládal. Místopředsedou je J. Havlík. Každému je ale jasné, že to je řešení dočasné a že O. Jiránek, několikrát vyznamenaný a dosud zanícený ochotník, už nebude v souboru aktivně pracovat. Soubor na Hodkovické jaro nacvičil v režii M. Fišara detektivku „Deset malých černoušků“. Další hrou na soutěži byla „Idiotka“ v podání ochotníků z Turnova, „Charleyova teta“ v podání souboru z Hrádku nad Nisou a „Mordová rokle“ v podání souboru z Hejnic. Porota za nejlepší představení určila „Deset malých černoušků“ v provedení hodkovických ochotníků. V srpnu opakovaně požádal O. Jiránek o zproštění z funkce, na jeho místo nastoupil J. Havlík. Ze zdravotních důvodů požádal o zproštění funkce i Al. Frinta (archivář a maskér) a z rodinných důvodů i jednatelka Věra Vašíčková. Hrát se již v tomto roce nedalo, v divadelním sále se prováděly rozsáhlé úpravy.

V letech 1967 a 1968 začínal v našem státě tzv. „obrodný proces“, do kterého mnozí vkládali velké naděje. Zapojilo se do tohoto dění i mnoho ochotníků. Účastnili se aktivně i znovupostavení a odhalení pomníku T. G. Masaryka dne 2. června 1968. Tvrdé potlačení snahy o demokratický proces v našem státě vstupem vojsk ukončil ale naděje občanů na „socialismus s lidskou tváří“, tj. zachování sociálních jistot, práce pro všechny, svobodu slova, možnost svobodného cestování, atd. Po vstupu vojsk byl v Praze tzv. „vysočanský sjezd“, kterého se zúčastnil i p. M. Fišar. Ochotníci v roce 1968 hráli hru Al. Jiráska „Lucerna“, bylo to na protest proti okupaci naší republiky vojsky tzv. „spřátelených armád“. Snažili se symbolicky ukázat na nadřazenost vrchnosti (kněžna se symbolem moci zakotveným v lucerně) nad mlynářem (poddaný lid), kterému obecenstvo „fandí“. Když je rozbíjena lucerna (symbol nesvobody mlynáře), diváci pochopili, co jim ochotníci touto hrou v roce 1968 chtěli říci.  Asi to ale pochopili i „jiní“ a ochotníci z Hodkovic v době „normalizace“ získávají nálepku „nepřítel socialismu a oportunista“.

Možná i toto vedlo k uložení kroniky ochotníků na dosud neznámé místo za účelem ochrany ochotníků před možnou šikanou v době  tzv. „normalizace“.

Ochotníci v Hodkovicích nyní neexistují.

Je to škoda, v okolních obcích ochotnické divadlo žije a je i hojně navštěvováno.  Např. Č. Dub má dokonce dva ochotnické soubory. Je také škoda, že se již nepořádá Hodkovické jaro (třeba i bez účasti ochotníků z Hodkovic). Tato soutěž divadelních ochotníků by byla jistě pro město přínosem, je to podle mne ke škodě jak diváků, tak ochotnického divadla vůbec.

S využitím materiálu od J. Malíka – „Hodkovice nad Mohelkou a jejich divadelní historie“, dále s použitím článku Antonína Pokorného -  „Jak se u nás začínalo“ a z vyprávění pamětníků

sepsal

Ing. Václav Zajíček

Poznámka: Tento článek byl uveřejněn v Kulturním kalendáři města Hodkovic nad Mohelkou a stal se důležitým momentem i mementem pro založení nového ochotnického souboru H.A.D. Viz dále.