Expres z Podkrkonoší explodoval na Strahově.
Jaroslav Matoušek
*7.4.1951 ve Rtyni, mistr sportu, držitel osmi čs. rekordů: 3x 10,1/100 m, 10,35/100 m (1972), 2x 200 m 20,75 a 20,65, reprezentoval ve 12 mezistátních utkáních a 9x zvítězil. 7.místo MEJ 1970 / 100m, OH 1972 100 m a 200m vyřazen v semifinále, 4. místo 4x100 m. PB 100m 10,1r, 10,35e, 200 m 20,65.
Jaroušku, obligátní otázka: Odkud pocházíš?
Narodil jsem se ve východních Čechách a jsem na to patřičně hrdý. Dětství a mládí jsem požíval až do devatenácti let ve Rtyni v Podkrkonoší . Sem se váží samozřejmě i mé vzpomínky. Do tohoto koutu naší republiky se stále neustále navracím. Rád vzpomínám na místní koloběžkové závody a mé první veřejné závodní vystoupení asi v šesti letech. Závod na koloběžce na délku fotbalového hřiště jsem vyhrál jak se říká o parník. Fotografii z tohoto závodu jsem dlouho nosil u sebe a chlubil jsem se svým kamarádům.
Byl jsi členem nějaké sportovní třídy pro talentované sportovce?
V dětství jsem aktivně nesportoval. S atletikou jsem se seznamoval při letních táborech, kde jsem vynikal v běhu na kratší vzdálenosti a ve skoku dalekém. Na jednom táboře, bylo mně asi deset let, vedoucí chtěl abych si zlepšil čas na 50 m a proto mně navrhl, že bude dělat vodiče. Nakonec to dopadlo tak, že jsem vodiče dělal já a vyhrál asi o dva metry.
Tento výkon tě musel náležitě motivovat ke vstupu do nějakého atletického oddílu.
Pokračoval jsem v klukovských hrách s mičudou. Jako vyložený samorost jsem obul tretry teprve při celostátním učňovském přeboru podniku ZPA v devatenácti letech. Dosažený čas na 100 m 11,7 sek. vzbudil zájem v oddíle atletiky Lokomotivy Trutnov a brzy jsem dostal nabídku startovat za družstvo mužů. Po nepravidelné zimní přípravě jsem zaběhl „stovku“ za rovných jedenáct vteřin. S tímto časem jsem začal pravidelně trénovat pod vedením Arnošta Křivky v RH Pardubice.
Věřím, že Trutnov i RH Pardubice tě začaly náležitě hýčkat.
Nebylo to tak slavné. Například před halovým MČR jsem se „rychlostně“ připravoval u nás ve Rtyni na zamrzlém rybníce. Abych neriskoval zranění na nerovném sněhovém podkladu, obrousil jsem hřebíky na tretrách na malé hřebíky a běhal po špičkách. Tím jsem posílil vydatně kotníky.
Pravidelná příprava i ve skromných podmínkách musela přinést své ovoce.
Po dvouleté přípravě jsem vytvořil čs. juniorský rekord na 100 m časem 10,6 a zároveň jsem se nominoval MEJ v Paříži, kde jsem se probojoval do finále. (7. místo na 100m) Na základě těchto výkonů jsem byl vybrán do sportovní roty MV k prezenční vojenské službě. Zde jsem měl možnost dále trénovat a zdokonalovat se pod vedením zkušeného trenéra Zdeňka Hollera. Pravidelný systematický trénink mne přivedl až k účasti na OH v Mnichově.
Konečně se dostáváme k překonání čs. rekordu na „stovku“. Vždy jsem slýchal legendy o „bombě“ na Strahově.
11.6.1972 denní tisk přinesl článek „ Bomba vybuchla na Strahově“. Byla to reportáž o tom, že jsem překonal čs. rekord na 100 m legendárního sprintera Vildy Mandlíka časem 10,1 sek. V důsledku toho jsem se dostal do jakési euforie, viděl jsem před sebou další výborné výkony. Měl jsem představu, že teď už půjde vše hladce, bez problémů.
A jaká byla realita?
Díky svým představám jsem podcenil léčení banální chřipky a snad právě proto jsem si při dalším závodě natrhl sval, což zkomplikovalo moji přípravu na OH v Mnichově a nakonec i moji nominaci.
Na olympijské hry v Mnichově jsi se přece nominoval.
Nebylo to lehké. S mojí nominací nikdo nepočítal. Trenérská rada rozhodla, že naše štafeta na 4x100 m potřebuje náhradníka. Přesně o polednách se uskutečnil dodatečný nominační závod, na kterém jsem musel dokázat výkonnost tím, že ostatní soupeře výrazně porazím. Tím bylo myšleno vítězství o dva metry, což se mně podařilo.
Jak se ti na OH v Mnichově dařilo?
Na OH v Mnichově jsem překonal „elektrické“ čs. rekordy na 100 m i 200 m. Nastoupil jsem i ve štafetě 4x100m, protože se zranil Kříž. Musel jsem nastoupit na jeho místo. Štafeta díky kvalitním předávkám i sprintérským kvalitám postoupila až do finále OH. Ve finále nám utekl bronz o 0,03 a na nás zbyla jenom ta „bramborová“. Výsledný finálový čas 38,82 sek. je, domnívám se, dosud platným třicet tři let starým „vousatým rekordem“.
Co považuješ za své největší sportovní úspěchy?
Počáteční zklamání opadlo a já si dnes myslím, že ta „bramborová“ je jedním z největších úspěchů v mé sportovní kariéře.
V květnu 1972 jsem v závodě na 200 m v Kutné Hoře porazil začínající hvězdu Alberta Juantorenu. Vzhledem k tomu, že on se později zaměřil na 400 m a 800 m (asi se začal bát- smích) jsme se už nikdy neutkali. Mám dodnes hřejivý pocit, že jsem jedním z mála atletů, kteří mají aktivní bilanci. (opět lehký úsměv na rtech)
Měl jsi své sportovní vzory?
Mým vzorem byl čs. reprezentant v hodu kladivem Josef Matoušek (68,78 m /1963), můj strýc. Toužil jsem se umístit lépe než on OH v Tokiu 1964 ( 9. místo). To se mi podařilo splnit umístěním štafety na čtvrtém místě ve finále na OH 1972.
Máš syna a dceru. Měl si se svými dětmi nějaké sportovní plány?
Na mé potomky jsem neměl žádné větší sportovní nároky. Vždy jsem říkal: stačí překonat rodinný rekord na sto metrů.
Po skončení sportovní kariéry jsi našel uplatnění v sekretariátu tehdejší RH Praha. Na jakém úseku jsi pracoval?
Ano. Organizoval jsem lyžařské kurzy, dětské letní tábory, lyžařské závody a turnaje a další aktivity na úseku dobrovolné a masové tělovýchovy.
Od roku 1995 vedeš půjčovnu letní a zimní výzbroje.
Musel jsem se rekvalifikovat. Absolvoval jsem kurz seřizovačů lyžařské výzbroje, který mne opravňuje k montáži a seřizování lyžařského vázání.
Naše půjčovna nabízí v letních měsících stany, spací pytle a další vybavení pro táboření. Pro zimu máme lyžařské vybavení pro náročné i rekreanty lyžaře běžce či sjezdaře, včetně velikostí pro děti a mládež.