Stránky věnované severským zemím.

Nasrala jsem se. Nasrala jsem se tak, že jsem se rozhodla dokázat, že jistá osoba nemá pravdu. O co přesně šlo? Lékařka na cévním mi totiž sdělila, že stav cév v mých prstech je tak špatný, že skončím v invalidním důchodu. Vyburcovalo mě to k činnosti a rozhodla jsem se tomu čelit jako chlap. Z mého pohledu jsem neměla co ztratit, prsty jednak funkční nebyly a jednak mi do budoucna nikdo nebyl schopen zaručit, že to po pár letech stejně amputací neskončí. Nakoupila jsem si rehabilitační a posilovací pomůcky a začala každý den i přes krutou bolest cvičit. Jen to šlo moc pomalu, první dny jsem zvládla zmáčknout prsty míček maximálně pětkrát a musela jsem cvičení přerušit. Opakovala jsem to ale několikrát denně a postupně jsme se propracovávala k delšímu sevření balónků – ze série pěti zmáčknutí jsem se propracovávala k sedmi a osmi.

Každý den jsem takto poctivě trápila své pacinky, ale nepovolila jsem. Mou činnost mi schválili i na rehabilitaci, kde jsem taktéž cvičila. Trávila jsem tam vždy kolem 1-1,5 hodiny, protože jsem měla v rozpisu vířivku, elektroléčbu a stimulaci. Koncem června jsem byla schopná alespoň základní hybnosti prstů, což mi umožňovalo provádět životně důležité činnosti jako vzít za kliku, držet hrnek, nést nákupní tašku s lehčím nákupem. Usoudila jsem, že na návrat do pracovního procesu to musí stačit, a po 4,5 měsících neschopenky jsem nastoupila zpět do hokny. /Slovník hantecu: hokna = práce./

Zpočátku to bylo kruté a po pár hodinách už ruce bolely docela nesnesitelně, postupem času se to ale nějak stabilizovalo. Zaměstnavatel mi navíc vyšel vstříc a koupil mi speciální klávesnici, která má něco jako posilovač kláves. Prostě stačí prstíky jen ťuknout na klávesy nebo se jich lehce dotknout a už se píší požadovaná písmenka.

Jak vypadá totální absťák

Hned první víkend ve stavu práceschopnosti /opak od slova práceneschopnost/ jsme vyrazili k sestře oslavit narozeniny jejích harantů. Absťák po spaní v přírodě byl tak silný, že jsme si přes protesty zbytku rodiny sbalili karimatky, spacáky a celtu a založili tábor na zahradě, hned vedle baráčku. Sousedi na nás koukali pěkně divně a museli si pomyslet něco o sestřině pohostinnosti. A to jsme netahali plyn, vařič ani expediční stravu, jak navrhoval Luboš, jelikož jsem mu to zatrhla. Přeci jenom pocházím z malé vesnice a dovedu si představit, jaké teorie by místní dokázali vytvořit poté, co by nás spatřili nejenom spát pod celtou, ale i vařit a jíst venku. To by pak sestra ani nemohla jít do obchodu. Možná by pomohlo, kdybychom vyrobili velký transparent s nápisem „Vše co konáme, konáme naprosto dobrovolně“, ale nebyla jsem si jistá.

Celou dobu mého marodění jsem se šíleně otravovala a lezlo mi to poněkud na mozek. Zřejmě to lezlo na nervy i mému okolí, zejména sestře, které jsem se montovala do výchovy svých neteří a synovců. Ono to takto vypadá, že má těch dětí více, ale není tomu tak, mám jednu neteřinku a jednoho synovečka, které souhrně nazývám Pusinky. Asi jsem s nimi byla málo pohromadě, protože je pravděpodobné, že po delším pobytu s nimi je začnu titulovat poněkud hruběji. Zatím to jsou ale stále moji miláčkové, o jejichž bytí jsem měla někdy jinou představu než moje sestřička. Zřejmě se jí hrozně ulevilo, když jsem se vrátila do práce, jelikož mi řekla něco v tom smyslu, že konečně začnu jezdit na kole a chodit po horách a přestanu věnovat přílišnou péči jejím dětem.Teda ona to vyjádřila nějak v tom smyslu, že jí konečně dám pokoj. Měla naprostou pravdu, jelikož sebekriticky přiznávám, že na Pusinky jsem se upnula přílišnou láskou.

Jak se brzdí silou vůle

Vím, že mám na několik měsíců stále zakázané kolo, ale já si už prostě nedovedla pomoci a uskutečnila jsem svou historickou jízdu – první sednutí na kolo po omrznutí, s tím, že prodleva od poslední vyjížďky byla kolem 8 měsíců – totiž jak někdy v listopadu napadl sníh, přerušila jsem svoji cyklistickou sezónu.

Projížďka na kole byla náročná, ačkoliv jsem ujela jen 10km po rovině. Díky prstíkům, které měly rozdílný názor na ovládání brzd, to byla cesta poněkud krkolomná, kdy jsem brzdila pohledem a téměř i spuštěnýma nohama. Moje schopnost ovládnout brzdy spočívala v pevném zaháknutí se palci na řídítkách a nesmělém zmáčknutí brzd pomocí ukazováku a malíku. Na rovině to jakž takž stačilo, ale bála jsem se jet nějak rychleji, že bych pak nedokázala dostatečně zareagovat.

Mým omrzlým prstíkům velmi vadil dotek kovu a řešila jsem, že když hodím kolo do servisu kvůli změně upevnění brzd, koupím si nějaké cyklistické rukavice prstové. Jenže během pár dnů se mi začal vracet cit do prstů, napřed do pravé a s latencí asi 10 dnů i do levé ruky. Odpadla tím nutnost řešit úpravu brzd a i pacinky si nějak zvykly na kontakt s kovem. Postupně jsem zařazovala do projížděk i trasy do kopce a z kopce a dokonce i jízdu terénem.

Zpočátku jsem měla kruté šlehavé bolesti z prstů do předloktí, které odezněly po nasazení Wobenzymu. To je mimochodem výborný lék, hodně mi pomohl a zbavil mě nepříjemných otoků v oblasti prstů, jen mi po něm poněkud smrděly prdy. Výše popsaná neuropatická bolest naštěstí neměla dlouhého trvání, ale byla vystřídána křečemi v oblasti loktů. K mému údivu mě to trápilo více při jízdě do kopce, než z kopce. S Lubošem jsme to uzavřeli, že je to z dlouhé inaktivity a nejlépe na to pomůže správná rehabilitace /tedy jízda na kole/. Asi na tom něco bylo, protože dalšími jízdami potíže byly pryč.

Tkaničky do bot? Neřešitelný problém

Při jedné z projížděk jsem si o pedál roztrhla tkaničky. Ono to zní nevinně, ale já v ten moment měla na pravé botě tkaničky dvě místo původně jedné. Protože se celkově jevily tak nějak prodřeně, zainvestovala jsem 59 Kč a koupila tkaničky nové. V počtu dvou neboli pár, samostatně se to nedá sehnat. Ono není divu, asi by fakt vypadalo divně, kdyby člověk měl v jedné botě tkaničku starou, potrhanou, se zašlou barvou tak, že se nedá poznat původní odstín, a na botě druhé tkaničku vonící novotou. Navíc ty moje zakoupené měly na sobě i jakýsi proužek, což původní model postrádal.

Vytáhla jsem z bot ty staré a začala navlékat nové. No a nastal problém. S mými prsty se mi to naprosto nedařilo, chyběla jim jemná motorika, úchop, cit – prostě nacpat tkaničku do oček vůbec nešlo. Trápila jsem se tak skoro hodinu, ale nepovedlo se mi to. Napadla mě ale spásná myšlenka, vyhledala jsem si Lubošův kufřík s nástroji a pomocí malinkatého šroubováčku jsem provlekla tkaničky do dírek a mohla konečně vyrazit na kolo.

Jak se v Arktidě měří teplota

Stěžovala jsem si strejdovi, že při zimním putování tundrou mi neměřil průmyslový teploměr, který by měl mít mezní teplotu -40°C. Jasně, my se pohybovali v poněkud nižší teplotě, ale rovnou umřít by ten přístroj přeci nemusel /on totiž do dnešních dnů trošku nefunguje. Dá se zapnout, ale neměří teplotu. Což u teploměru přece jenom může vadit/. Strejda se hluboce zamyslel a pronesl památnou větu: „Jestli to není tak, že ten Tvůj teploměr měří do těch -40°C a když je chladněji, měříš to Ty podle počtu omrzlých prstů.“ To zní přinejmenším reálně, jen jsme nepřišli na konstantu, podle které určíme výslednou teplotu. A měly by se počítat jen těžké omrzliny, nebo i lehčí? Nebo jsou ty hůře omrzlé prsty za více stupňů?

V nouzi poznáš přítele

Snad tímto už skončím svůj seriál o léčení omrzlých pacinek. Doufám totiž, že už nebude co psát, že se situace vrátí téměř k normálu. Jsem smířená s určitým postižením, které mi zůstane, hlavně absence jemné motoriky. Alespoň budu mít výmluvu, proč nemůžu štupovat fusekle. Teda já je nezašívala ani před omrznutím, ale takto to mám alespoň na co svést.

Jsem velmi vděčná své sestře, která na mé přání dokázala před naší mamkou tajit skutečný rozsah omrzlin a pravdu jí sdělila až poté, co již bylo nebezpečí amputace zažehnáno. Nejsem zastáncem lhaní nebo konfabulací, proto jsem jen odsunula dobu, po kterou byla maminka ušetřena celé té hrůzy. Dozvěděla se nakonec vše, ale až v době, kdy se vědělo, že mi zůstanou všechny články prstů.

Zvláštní poděkování patří mým pacinkám, kterých jsem si nevážila a v době krutých, šlehavých bolestí jsem jim dokonce spílala a litovala, že mi je raději neamputovali. Ze současného pohledu se mi to zdá jako nefér, ale já opravdu na přelomu března/dubna trpěla neskutečnými bolestmi, které by se daly popsat jako když Vám zubař zajede vrtačkou přímo do nervu, ovšem s intenzitou krát sto a s trváním prakticky stále. Jen se střídala bolest nesnesitelná s bolesti ještě silnější, kdy se to zhoršovalo fouknutím větru nebo dotekem. Tímto se svým prstíkům omlouvám, že jsem o nich mluvila tak nepěkně a přála si být bez nich. Jsou to moc krásné prstíky a mám je hrozně ráda.

Jak poznat sama sebe

Událost s omrzlinami mi umožnila vstoupit do hloubky své duše. Dosud jsem si o sobě myslela, že jsem typická ženská, co se zhroutí při každé kravině. Například mi při couvání skočila do cesty zeď a udeřila do auta a já jsem hystericky volala Lubošovi a brečela do telefonu. Naštěstí se mi díky omrznutí podařilo zjistit, že v důležitých situacích jsem schopna si zachovat chladnou hlavu. Nic tak psychiku člověka neprověří, jako objevení omrzlin v tundře, minimálně den pochodu od nejbližší civilizace a následná nejistota, zda bude nutné amputovat nebo ne. Dokonce se mi povedlo vykřesat i jiskřičku humoru z toho pekla, které jsem prožívala.

Proto už si nedělám starosti z toho, jak se zachovám v případě, že o nic nejde, jelikož vím, že v případě nutnosti budu v pohodě a budu schopna uvažovat a konat racionálně. A na tohle bylo to omrznutí důležité, protože jsem poznala sama sebe.

Co pozitivního mi omrzliny přinesly

Když se mě kdokoliv zeptá, zda lituju toho, kam jsem se vydala a jak jsem dopadla, tak upřímně odpovím, že nelituju. Proč taky? Snažím se totiž ze všeho vytřískat to pozitivní a díky této události jsem měla nespočet možností k přemýšlení.

Tak především jsem zjistila, kdo z mých „přátel“ je opravdu kamarád a kdo ne. Poctivě přiznávám, že u některých lidí mě jejich reakce a chování ke mně překvapilo. Tímto tedy vím, na koho se v budoucnosti mohu vždy spolehnout a na koho ne. Pokud by to někoho zajímalo, tak to stručně shrnu: pravý kamarád se pozná podle toho, že i když nesouhlasí s tím, co děláte, nabídne Vám v případě potřeby pomocnou ruku. Tečka a nazdar bazar. Týká se to nejenom přátel, ale i rodiny a spolupracovníků.

Tohle téma nehodlám více rozvádět, protože věřím, že kdo z mého okolí to bude číst, určitě se přesně dokáže zařadit do správné skupiny.

Taky mě to, co se mi přihodilo, donutilo zvolnit a zamyslet se nad svým životem. Měla jsem nespočet možností uvažovat o tom, co je v životě důležité a co ne. Je zajímavé, jak v situaci, kdy Vám hrozí amputace prstů na ruce, se Vám najednou převrátí životní hodnoty a Vy přijdete na to, že spousta věcí, na kterých jste si zakládali, nestojí vlastně vůbec za zmínku.

Poděkování

Tento článek věnuji své sestře, která po celou dobu mých omrzlin a následného léčení stála neochvějně při mně, podala mi pomocnou ruku psychicky i fyzicky a byla mi velkou oporou. Jen jí nezapomenu, že speciální hojivé masti na mé pacinky mi od ní balíkář doručil v okamžiku, kdy jsem neměla zapnuté kalhoty, jelikož jsem netušila, že stojí přímo přede dveřmi bytu, zatímco já předpokládala, že je teprve u paty baráku, kam jsem mínila v klidu dojít a ty kalhoty si zapnout.